Napadam na leve rameno řeky Odry

Nevim, čemu se mi to stalo. Byl sem požadany, abysem zrobil recenzu knižky basniček.
Čemu zrovna ja? Pravda, jakesik basničky si ze školy pamatuju…
Ale kromě několika veršu „jak lvove bijem o mřiže“ si pamatuju akurat verše prostonarodni. Ani nevim, čemu, ale některe se mi vybavuju cele, tajak staremu Sobotovi. Třeba tato:

„Ma mila rozmila neplakej, život už neni jinakej
Dnes buďme ještě veseli, na naši bile posteli
Zejtra, co zejtra? Kdožpak vi? Zejtra si lehneme do rakvi“

Tuž take basně si pamatuju, ani nevim, čemu… Anebo tuto:

„Nezemru já od práce, nezahynu bídou,
nezalknu se v oprátce, skončím syfilidou“

Tuž to byl muj oblibeny Franta Gellner. Samozřejmě, že kecal a neumřel na tu syfilidu, ale zmizel hnedka druhy měsic po zahajeni Velke valky, udajně lehnul do škarpy, bo ho to už nebavilo a umřel.
No a to su tak všecky basničky, kere znam, kromě šilenosti Bondyho, Karla Heinze Máchy, Petřikovych deničku a jinych uletu. A fčil se mam vyjadřit ke knize veršu „Napadam na leve rameno řeky Odry“. Tuž, vzhledem k temu, že sem s basnikem Viťu Hrčku napsal legendarni knihu o přelomu osumdesatych a devadesatych roku „Helmut, přiběh opravdoveho člověka“, tuž sem kyvnul, že teda jako ja.

Tuž kniha vypada melancholicky už z tytulni stranky.
Přiznam se, že dnešnim basničkam nerozumim. V prve řadě proto, že se nerymuju. Ja vim, že třeba mnoho textu od Butu se nerymuje, dokonce tam neni jediny rym. Ale to su Buty, hudba spojena s přiběhem. Nikdo z posluchaču si neuvědomi, že třeba „Leti vrana leti vzduchem“ nema jediny rym. A přece to je nadherne.
Ale v knize basni bysem přece enem očekaval jakesik rymovačky.

Ve zbirce basni „Napadam na leve rameno řeky Odry“ nic takeho nehledejte. A přesto tam su interesantni kombinace slov.
Samozřejmě, že kecam, aji tady su rymovačky, třeba:

„Jedna paní chytala do sítě motýly a dovedla číst knížky dětem otylým,
a ta paní, když byla zvána, sama byla vždy umlsaná.
Tak jako ještěrka po mouše, tak jako veverka do nohou pokouše,
nic, jen ticho aby bylo, aby zvířectvo se nezlobilo…“

Tuž fajne, no ni? A jestli si myslite, že se to nerymuje, pak to tež neni pravda:

„…dokud z uší prasečích vždy jen huspenina zbyde oslova,
tak ani v kraji tomto zapomenutém láska neodrodí se znova…“

Tuž kdo chce mět dilo synka, s kerym zme psali „Helmuta“, pohromadě, vychutnejte si toto gellnarovsko-baudelairovske dílo…

Ladik Větvička, recenzent basnickych zbirek Mlade Fronty fčil

Pořidit si to dilo možete na webu Knihu chraň