Zpět
Text
Přehrát
Text
Přehrát
Všechny příspěvky s Tomáš Nielsen
Jediná jistota u soudu je, že zaplatíte právníka. Jak to dopadne, nevíte nikdy
Vzpomínáte si, kdy jste naposledy četli nějaký zákon? A rozuměli jste mu? Nemusíte se stydět, pokud ne. V zemi, kde právních předpisů mohou být miliony, se v nich ztrácejí i ti, kteří právo studovali celý život. Žijeme v době, kdy bez právníka neprodáte auto, nezdědíte dům, a jako podnikatel nevíte, kterou z desítek povinností jste právě porušili. Zákony rostou do délky, věty do složitosti a člověk má čím dál víc pocit, že pravidla hry se mění za pochodu. A co teprve soudy? Víte předem, jak rozhodnou? Nebo je to spíš ruleta, kde záleží na tom, kdo zrovna sedí za stolem? Dnes si povídám s člověkem, který se v tomto labyrintu pohybuje denně, a má co říct k tomu, proč se v něm tak snadno ztratíme – a jestli z něj vede cesta ven.
Milí posluchači, mým dnešním hostem je právník Tomáš Nielsen, držitel titulu Právník roku v oblasti IT, spoluzakladatel Zdravého fóra a Institutu Pro Libertate. Kromě toho je také čestným držitelem ceny Společnosti pro obranu svobody projevu.
Martina: Tome, já jsem tě při představování vychválila, ale všechno jsou to fakta. A v každém případě ti tato fakta umožňují vyjádřit se k tomu, v jakém stavu je naše právo. Řekni mi, v jaké je kondici náš právní systém?
Tomáš Nielsen: To je složitá otázka už jenom proto, že se dá pojmout z hodně filozofického hlediska, až po nějaké konkrétní věci. Já možná začnu konkrétními otázkami. V první řadě jsem jako právník skutečně přesvědčen o tom, že právo je konstanta našeho státu, který se v Ústavě prezentuje jako demokratický právní stát, takže vlastně svrchovanost zákona a právo jako takové by skutečně mělo stát nade vším. To je první pohled mě jakožto právníka.
Druhá věc je, že základním zákonem je jednoznačně Listina základních práv a svobod, která velice jednoduchým způsobem vyjmenovává základní prvky, na kterých by naše demokratická společnost a její humanistický systém měl být založen. Pokud se podívám na druhou stránku, a to je ta praxe, tak jsem přesvědčen, že v tuto chvíli u nás právní řád trpí mnoha nedostatky, a jedním z nich je jednoznačně známá věc, a to je přebujelost regulace. To znamená, že dneska už v podstatě nikdo neví, kolik máme právních předpisů, co říkají, a tak dál.
Martina: Někteří hovoří, že jde o miliony. Je to možné?
Tomáš Nielsen: Je to klidně možné, vůbec bych se tohoto čísla nebál.
Martina: Tak to abychom začali studovat.
Tomáš Nielsen: Praxe ukazuje, že ani studium kolikrát nestačí. Myslím, že i řada právníků tápe v tom, co všechno právo obsahuje, a neustále objevujeme nové a nové předpisy. Důležitější ale pro mě je určitý odklon od osobní odpovědnosti k jakémusi pocitu potřeby být chráněn, nebo respektive dokonce práva na to být chráněn. Což zaprvé vede u lidí k tomu, že spoléhají na druhé, řekněme, že své štěstí přenášejí na druhé, a současně to vytváří určitý pocit elitářství mezi některými skupinami. Já osobně považuji za nešvar současné doby to, že řada rozhodnutí soudů obsahuje silné prvky politického nebo osobního názoru soudce. A já jsem přesvědčen, že právo by mělo fungovat víceméně neutrálně, tak jak je psáno, a nemělo by být dezinterpretováno nebo vykládáno způsobem, jak se to někomu líbí.
Dva právníci, tři názory – a nové slovo „přepráví“ vystihuje dnešní právní chaos přesně
Martina: Všechna ta nařízení, regule, vyhlášky způsobují, že platí onen vtip, že když se sejdou dva právníci, tak vzniknou tři právní názory. A řekla bych, že problémem dnešní doby není možná bezpráví, jako spíše – já jsem si vymyslela slovo, když jsem se na tebe připravovala – „přepráví“, které ovšem ve výsledku způsobuje to, že člověk nikdy neví, jak dopadne u soudu, protože záleží na tom, jaký soudce přijde, jak se vyspí a komu na současné scéně fandí.
Tomáš Nielsen: To je jedna věc. Druhá věc je, jakým způsobem je veden spor. Jsou soudci, kteří poměrně striktně dodržují procesní pravidla, skutečně vystupují neutrálně a vytváří v účastnících pocit určitého, když už ne klidu, tak určitého stavu, že se baví s někým, kdo je schopen řádně danou věc posoudit.
Ale jsou soudci, kteří skutečně hýří emocemi a zastrašují do určité míry, ať už vědomě, nebo nevědomě, jednotlivé strany, což myslím, že je problém. A možná další problém, který tam vidím, je problém nedostatku odůvodnění. Já jsem přesvědčen, že každý, kdo se účastní nějakého soudního sporu, má právo na to, aby se – ať už vyhraje, nebo prohraje – v odůvodnění rozsudku dozvěděl, proč vyhrál, nebo proč prohrál.
A to v dnešní době chybí. Chybí to nám právníkům, ale chybí to zejména veřejnosti. A proto si myslím, že to pak vede přesně k tomu, že i v lidech klesá pocit důvěry v právo a zejména důvěry v soudní ochranu tak, jak je garantována článkem 36 Listiny základních práv a svobod.
A pokud jde o to „přepráví“, tak to se mi hrozně líbí jakožto pojem. Já bych uvedl jiný příklad, a to je cenzura. Kdysi dávno jsem na toto téma hodně diskutoval s lidmi a říkal jsem, že zatímco v socialismu fungovala cenzura v jakémsi jednoduchém módu, prostě jsme věděli, co se smí číst, co se nesmí číst…
Martina: Předvídatelné.
Tomáš Nielsen: Bylo to předvídatelné a bylo to zjevně špatně. Dneska cenzura funguje v trošku modernějším pojetí a jejích typů je spousta. A jeden z nich je právě přeinformování, to znamená, že lidé nemají pocit, že by jim chyběly nějaké informace, ale mají pocit, že se v nich ztrácejí, a najednou získávají prostor kontrolovat pravdu agregátoři, ti, co vyhledávají, co jsou schopni komunikovat s veřejností a vybírají si informace, což je zdánlivě lepší pozice, ale ona to lepší pozice není, protože vytváří určitý chaos.
Chybějící odůvodnění soudních rozhodnutí podkopává důvěru lidí v celý právní systém
Martina: Ty jsi řekl, že ti velmi chybí zdůvodnění toho, proč ten který soud, soudce, rozhodl tak, jak rozhodl. Proč to chybí? To je přece to nejdůležitější nejenom pro účastníky sporu, ale právě pro vás, advokáty, abyste věděli, jakým způsobem a jakými cestami se naše právo ubírá. Protože to, co jsi řekl, by mohlo znamenat zvůli.
Tomáš Nielsen: Tak já bych to označil nejméně za nepřezkoumatelnost rozhodnutí, protože ve chvíli, kdy vím, že soud mi nedal za pravdu, tak potřebuji vědět, proč mi nedal za pravdu, abych buď mohl tento názor přijmout, nebo abych se mohl bránit nějakými dalšími kroky. Proč tomu tak je, to je těžká otázka. Já, na základě různých rozhodnutí, u kterých jsem byl, ve kterých jsem zastupoval klienty, mám pocit, že z určité části je to nedostatek času, prostě nedostatek kapacit, které soudy mají, protože počet kauz, které řeší, je vysoký a procesní pravidla jsou náročná.
Takže jedna věc je nedostatek času, druhá věc může být i, dejme tomu, zjednodušení si práce – může to spolu souviset, a nemusí – to znamená, proč bych se namáhal s nějakým lidsky pochopitelným výkladem, když můžu odkázat na judikaturu čísly rozhodnutí a nemusím se tím dál zabývat.
Třetí věc, a to už zabíhám lehce do úrovně konspirační – a neříkám, že jsem jejím úplným zastáncem – ale každopádně mívám někdy pocit, že v některých případech už soudy mají předem jasno a odůvodnění na to pak jenom nalepí tak, aby odpovídalo danému rozhodnutí. To znamená, pak už se logicky nemohou zabývat všemi argumenty, protože argumenty by mohly jít proti samotnému rozhodnutí.
Každopádně, ať je to jakkoliv, tak si myslím, že právě kvalita odůvodnění je jednou ze zásadních podmínek toho, aby lidé mohli věřit v právo a v soudní ochranu. Doporučuji každému, ať si některá odůvodnění soudu přečte. Zaprvé to má spoustu stránek…
Martina: Já tomu nerozumím.
Tomáš Nielsen: Právě, a to je špatně.
Martina: Ty taky ne?
Tomáš Nielsen: Tak já se v tom snažím rozum někdy najít, a jako právník s tím mám nějakou zkušenost, takže tomu rozumím líp než ty. Ale v řadě případů tam nejsou odpovědi na otázky, které jsme soudu kladli.
A existuje názor, ať už Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, a podobně, že ve chvíli, kdy u soudu někdo vznese nějaký argument, tak má soud povinnost se k tomuto argumentu nějakým způsobem vyjádřit. A oni se vyjádří stylem, že s tím nesouhlasí, protože o tom nelze pochybovat, nebo že to je takzvaná notorieta, nebo že se tím nezabývali z toho důvodu, že to není pro kauzu relevantní.
A tím pádem člověk odchází ze soudu a má pocit, že tam vlastně ani nemusel být, protože tím, co řekl, se nikdo nevypořádával. Znova říkám, myslím si, že odůvodnění by měla být věnována větší pozornost právě proto, že – a už jsem to říkal – tam spočívá základ důvěry v právo.
Dokud se zákony psaly na stroji, každý šetřil slovem – s počítači přišel konec přehlednosti
A souvisí to s právními předpisy. Já jsem zastáncem toho, že právní předpisy by měly být psány tak, abyste nepotřebovali advokáty na to, aby vám je vyložili. Kdysi dávno mi někdo řekl, a přišlo mi to velmi výstižné, že konec přehledného právního řádu začal momentem nástupu počítačů, protože dokud se zákony psaly na psacím stroji, tak každý šetřil každým slovem.
A když se podíváte na jeden u nás z nejstarších používaných zákonů – to je zákon šekový a směnečný – tak ten je psán sice velmi archaickým způsobem, ale vlastně srozumitelně. Zatímco dneska, když každý může udělat copy-paste, tak nám vznikají strašně dlouhé předpisy, a je to skoro vysoká matematika, protože tam je x záporů, a není to pro člověka pochopitelné. A jakmile vytvoříme právní řád takto nepřehledný, tak se nemůžeme divit, že se v něm lidé ztrácejí a že získávají nedůvěru, včetně názoru: „Vy si to píšete takhle složitě, abyste měli práci,“ což jsem mimochodem také zaznamenal.
Martina: Ale to je vlastně účel. Protože jestliže to je nesrozumitelné tak, že tomu nerozumíte ani vy, kteří jste utrpěli vzdělání v právní vědě, tak jak tomu může rozumět člověk, který je odborníkem v úplně jiném oboru? A kromě toho, za těchto mnoho slov se schová úplně všechno. A na základě toho, co jsi teď říkal, by se mohlo zdát, že je to úmysl, protože když přichází soudce, tak aniž by vyslechl žalujícího a žalovaného, už může mít svůj předem vystavěný názor, a ani platný právní řád mu v tom nezabrání.
Devadesát procent zákona je neutrální kaše – a těch pár skrytých vět se pak obrátí proti lidem
Tomáš Nielsen: To je pravda. Na druhou stranu se znova vracím k tomu, že jakmile svůj názor řádně odůvodní, i v souvislosti s tím, co zaznělo během řízení, tak bych s tím až zase takový problém neměl. Soudce má přijít ke kauzám připravený, to je v pořádku.
Ale jedna věc je – když to vezmu postupně – jestli je záměrem složitost právních předpisů. A já si myslím, že žádná věc není tak jednoduchá. Jedna věc je, že poslanci nevědí, co schvalují – o tom jsem bytostně přesvědčen – tedy, že tomu nerozumí, protože jsou to složité texty a je tam skutečně málo těch, kteří si to přečtou a mají někoho, kdo jim to takzvaně předžvýká.
Druhá věc je, že už na právnické fakultě – a je to vidět třeba i v evropských předpisech – se začal používat strašně složitý jazyk. Já jsem vždycky učil své studenty nebo koncipienty, aby psali krátké věty, ale právníci jsou obecně zvyklí psát třířádkové věty. Nevím, proč to tak je, možná to zní inteligentněji než jednoduché věty, ale to pak vede ke zmatku.
Ale to, co je hrozně zásadní, a málokdo to ví, je to, jak právní předpisy vznikají. Je to často tak, že se objeví nějaká iniciativa, ať už je to zástupce nějakého podnikatelského segmentu, zástupce nějakého neziskového sektoru, a ta začne navrhovat nějakou úpravu práva, začne připravovat texty, začne na to dělat workshopy ve spolupráci s některými poslanci.
A já věřím tomu, že jsou schopni do takového složitého textu zakomponovat věci, kterých si málokdo všimne, ale oni vědí, že je tam mají. A mě to poslední dobou docela baví v některých věcech odhalovat, ať už jsou to předpisy České republiky, nebo Evropské unie, kde osmdesát nebo devadesát procent textu je neutrální kaše o ničem, a pak je tam pár slov, pár výrazů, pár vět, které ve mně úplně probudí budíček, nějaký alarm.
Jedním z hlavních důvodů je covidové období, kdy jsme poprvé v životě zažili, že se právě deset, patnáct procent podivností v zákonech úplně obrátilo proti lidem, najednou je někdo zneužil a použil proti lidem. Takže právě proto si na to snažím dávat hodně pozor.
A možná jsem tady ještě zmínil evropské právo, a to bych řekl, že je další obrovský kámen úrazu. A teď se na to dívám zase čistě jako právník. V minulosti se Evropská unie zaprvé věnovala tomu, čemu se věnovat má, což je zejména politika celní, námořní a obchodní, ale teď už zasahuje do všech segmentů našeho života, což je samozřejmě špatně.
Martina: Jednotlivých národních států? Nebo jenom do systémů národních států, které si to nechají líbit? Promiň, že jsem tě přerušila.
Unie změnila strategii ze směrnic na přímá nařízení – a vznikly dva paralelní právní systémy
Tomáš Nielsen: V tuto chvíli primárně těch, které si to nechají líbit, protože to jsou ty, které v rámci Rady Evropské unie a Evropské rady, řekněme, zmocňují Komisi ke tvorbě předpisů. Na druhou stranu to, že se postupně hovoří o rušení práva veta, naznačuje, že by ráda nutila svou ideologii, své názory i státům, které s tím nesouhlasí, a začala popírat princip svrchovanosti jednotlivých členských států.
To, co je ale ještě mnohem jednodušší, a ne každý si to uvědomuje, je to, že v minulosti Unie takzvaně harmonizovala právní řády formou takzvaných směrnic. Směrnice je dokument, který stanoví určité požadavky pro jednotlivé státy, a státy si je zapracují do svého vlastního právního řádu. To znamená, směrnice vydá úkol a stát vytvoří zákony, nebo upraví své zákony tak, aby odpovídaly tomu, co taková směrnice říká.
Zatímco v tuhle chvíli, a je to několik let zpátky, Unie úplně tuto strategii změnila a začala vydávat zejména nařízení. Nařízení, na rozdíl od směrnice, je přímo závazné, nevyžaduje žádnou takzvanou transpozici nebo implementaci do českého právního řádu, ale prostě rovnou platí. A v tu chvíli nám tady začnou vznikat paralelně dva právní systémy, jeden, který je vytvořen těmito nařízeními, a jeden náš samostatný.
Martina: Které mnohdy mohou jít proti sobě, nebo se rozhodně nepodporovat.
Tomáš Nielsen: Mohou jít proti sobě, nepodporují se, nebo dokonce zakládají různé instituce a různé systémy kontroly a regulace, které spolu nesouvisí, které nejsou harmonizovány.
Mně se třeba hrozně líbí příklad, a to je nařízení o ochraně osobních údajů GDPR, které vytváří nějakou strukturu ochrany osobních údajů. Ale vedle toho tady máme třeba antispamový zákon, nebo zákon o některých službách informačních společností, který také hovoří o části osobních údajů, zejména o emailových adresách. A ty dva předpisy spolu prostě nesedí, neodpovídají si.
Martina: Vyšší bere. Kdo je v tomto případě vyšší?
Tomáš Nielsen: Tady v podstatě berou všichni.
Martina: Kromě občana.
Tomáš Nielsen: To znamená, já můžu být v souladu s nařízením, ale budu v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů. Vznikají tady různé typy neziskových organizací, které najednou mají možnost komunikovat s našimi úřady, ale správní řád a naše interní předpisy s tím nepočítají.
Takže chaos není dán jenom obrovským kvantem právních předpisů, které si schvalujeme sami, není dán jen složitostí textů zákonů, ale je dán i tím, že tady existuje paralelně další právní systém, který vytváří Evropská unie, na který třeba tu a tam naráží Česká republika tím, že přijme nějaký zákon v návaznosti na nařízení EU, ale vlastně tím vytváří paralelní právní strukturu.
A to je samozřejmě pro nás právníky intelektuální živná půda, protože bez nás už se nikdo pořádně nehne. Ale zase na druhou stranu je to pro nás právníky problém, protože já jsem fakt přesvědčen o tom, že člověk by měl právníka potřebovat jenom v nejsložitějších věcech, ale v klasických sporech, v klasických otázkách, by měl otevřít zákon a z něj pochopit, co v něm je.
Být jednatelem malé firmy je dnes řehole – a ani dědictví domu se neobejde bez právníka
Martina: To znamená, že i když ti rodiče odkážou dům, tak na to potřebuješ právníka. Přestože jsi takzvaný „áčkový dědic“, tak přesto potřebuješ právníka, a vlastně se třeseš, aby do toho nevstoupila náhodou nějaká novela, směrnice, a nezpůsobila, že tento dům bude danajský dar, protože je to třeba energetická třída typu G, takže než to zateplíš, tak na tom vykrvácíš.
Tomáš Nielsen: To je jedna věc, že za tím je schována spousta povinností a spousta odpovědností, o kterých lidé ani nevědí. Já to třeba uvádím na příkladu podnikatelů. Já si myslím, že být jednatelem eseróčka je dneska řehole, protože nevím, kolik podnikatelů, a hlavně těch menších – korporace já dneska neberu za podnikatele – dneska ví něco o nějakém skartačním zákoně, a že mají nějaké povinnosti v uchovávání archiválií, že by měli konzultovat likvidaci nějakých dokumentů s úřady, které jsou k tomu určeny. O kybernetické bezpečnosti, a o tom, jak se povinnosti podnikatelů rozšiřují v této sféře, ani nemluvě. Takže toto prostředí je naprosto nesrozumitelné.
S dědictvím je to přesně tak: závěť, jednoduché vyjádření vůle, a najednou vám katastrální úřad řekne, že je někde nějaká formální chyba. A teď jak to budete napravovat? Rodiče už zemřeli, vůle byla jednoznačně projevena, ale místo toho, aby u pozemku bylo číslo ST-něco, tak tam chybí to „ST“, a najednou do toho vstoupí státní mašinérie a dotváří přesně pocit chaosu. Takže ano, já se obávám, že dneska se ani při prodeji auta člověk nehne bez právníka prostě proto, že právo je strašně složité.
Martina: Tomáši Nielsene, jsi zkušený právník, a tudíž máš nárok na to, že když jdeš do nějakého právního sporu, mít předpoklad, jak to může dopadnout, a pravděpodobně tento předpoklad konzultuješ i se svým klientem. Stává se ti, že se čím dál častěji mýlíš? Že řekneš: „Toto je přece jasné. To říká zdravý rozum. Tady je přece úplně čitelné, na čí straně stojí právo,“ a pak se nestačíš divit?
Tomáš Nielsen: Tak moje zkušenost je, že nikdy klientům neříkám, že to je jasná kauza. Naopak se je snažím varovat před tím, že i zdánlivě jednoznačná kauza může skončit úplně opačně, protože to tak prostě v reálu je.
Martina: Ale ty máš nějaký svůj vnitřní pocit a kompas.
Jedinou jistotu, kterou u soudu máte, je účet od právníka – výsledek je vždycky v mlze
Tomáš Nielsen: To určitě ano. Ještě se k tomu dostanu. Ale ještě bych doplnil jednu věc, a to, že se současně snažím klienty přivést k tomu, aby uzavřeli s protistranou dohodu, protože si nikdo neumí představit, kam až se daný spor u soudu může dostat. Já jsem zažil relativně jednoduché soudy na téma třeba ochrany osobnosti, kde se diskutovaly pravdivosti nějakého výroku, a najednou tam bylo třeba patnáct svědků a spor trval třeba tři roky.
A najednou klienti zjistili, že – a to je to, co jim vždycky říkám – jedinou jistotu, kterou máte, je, že zaplatíte svého právníka, ale jistotu, jak to dopadne, tu nemáte nikdy. Takže dohoda je podle mě vždycky preferovaný nástroj, pokud se jedná o téma, kde lze dohodu vůbec udělat.
Druhá věc je přesně to, že já mám kolikrát nějakou svou představu a skutečně se nestačím divit, jakým způsobem třeba jsou soudy schopny vyložit právo. A to je právě přesně ten moment, kdy čekám na písemné odůvodnění rozsudku, abych se dozvěděl, kde jsem ve své úvaze udělal chybu.
Někdy se dozvím, že soud se na to prostě díval jinak než já, a já s tím můžu nesouhlasit, ale přijde mi to pořád jako ještě legitimní situace. Ale někdy se vůbec nedozvím, proč se mnou soud nesouhlasil, dokonce ani se nedozvím odkaz na nějaký judikát, ze kterého bych si mohl třeba přečíst cizí názor.
Takže mně osobně se to, že si někdy myslím, že daná kauza je velice jednoduchá, a pak zjistím, že není jednoduchá, stává, ale protože to vím, tak před tím klienty strašně varuji. Zažil jsem situace složitých sporů v oblasti IT, outsourcingové licence a tak dál, které skončily po dvou jednáních. A zažil jsem fakt triviální otázku, jestli je někdo dezinformátor, nebo není dezinformátor, a soud se táhl dva nebo tři roky a měli jsme tam asi deset jednání, skutečně desítky svědků – a úplně k ničemu prostě proto, že soud asi měl nějakou potřebu dát prostor úplně každému názoru, což mi přijde, že je chyba.
Soudci si dotváří právo podle vlastního morálního kompasu – a covidová opatření to odhalila naplno
Martina: Dostaneme se i k dezinformacím, dostaneme se i ke zmíněné cenzuře, o které jsi mluvil před malou chvílí. Ale mě by zajímal pohled tebe jako právníka, který sleduje vývoj soudních sporů v čase a máš už srovnání. Řekni mi, mění se to třeba právě od zmíněného covidu, že najednou soudy fungují jinak, rozhodnutí jsou prapodivná, třeba i pro tebe, nebo zvláštní, nebo jak říkáš, nedostatečně zdůvodněná?
Tomáš Nielsen: Předem avizuji, že jsem stál na straně lidí, kterým se mimořádná opatření ministerstva zdravotnictví během covidové doby nelíbila, kteří proti nim podávali různé podněty, žaloby, a tak dál, a v řadě případů jsme uspěli, v řadě případů jsme neuspěli, takže tím bude asi můj názor zkreslen. Prostě nejsem objektivní hodnotitel.
Ale já už jsem o tom mluvil na začátku. Fakt si myslím, že najednou – a není to jenom problém soudů, je to problém celé společnosti – všichni strašně vyzdvihujeme význam vlastního názoru, vlastního pohledu na věc a vlastní relevance, a ve chvíli, kdy si soudce vytvoří představu o tom, že je tady nad námi, nad lidmi, že je nějakou vyšší autoritou, a přestane číst zákon tak, jak by ho měl správně číst, nebo tak, jak je napsán, a začne ho vykládat určitým způsobem, začne ho upravovat ke své ideologii, tak je to prostě špatně.
A já jsem přesvědčen, že bych to vnímal jako špatné i v případě, že by to soudce rozhodl v můj prospěch. Ale samozřejmě, ve chvíli, kdy rozhoduje ve prospěch dnes moderní ideologie, tak je to pro mě o to nepříjemnější, protože vidím, jak je hrozně těžké dojít k soudní ochraně.
A já přemýšlím nad příklady, které jsem zažil v minulosti, a můžu říct dvě úplně zajímavé zkušenosti: Jedna je taková, že jsem zastupoval několik subjektů ve sporech na náhradu škod, které byly způsobeny mimořádnými opatřeními. A ze začátku soudy tyto nároky jednoznačně zamítaly, ale pak Nejvyšší soud řekl, že to takhle jednoznačně zamítat nemůžou, a v jednu chvíli mi jeden soudce řekl, že je možné, že nakonec budou nároky těchto podnikatelů, dejme tomu, po právu, to znamená, že by jim to soudy měly přiznat.
A tento soudce pak řekl: „Já bych pak v tom případě musel zhodnotit, jestli – pokud nárok uznám – bych takovou ekonomickou povinností nezatížil stát, takže bych mu tím ublížil.“ A já jsem přemýšlel, co mi vlastně říká. Tedy že on ze své pozice soudce jedná za zákony, a najednou přestane zákon respektovat, protože by tím mohl způsobit nějaké vyšší zlo. To myslím, že k soudu nepatří. Toto není odpovědnost soudů, o to se mají starat politici, zákonodárci…
Martina: Zákon by neměl být tak snadno ohnutelný.
Tomáš Nielsen: Soudce by neměl ohýbat zákon, protože mu to přijde morálně správné. Jakmile to dovolíme někomu, kdo to třeba myslí dobře, tak to pak začne dělat někdo, kdo to myslí špatně.
Soudkyně přiznala, že nenašla žádný paragraf – a přesto žalobu zamítla jako „po právu“
Ještě uvedu druhý případ, a ten mi přijde úplně šílený: Já jsem mnohokrát napadal způsob, kterým školy vykonávaly mimořádná opatření vůči dětem, mnohokrát jsem zastupoval rodiče proti školám, proti ředitelům, podávali jsme spoustu stížností proti mimořádným opatřením.
A teď nedávno jsem byl u soudu a soudkyni jsem řekl, že i kdyby naši žalobu zamítla, tak ať tedy mně a mé klientce řekne, podle jakého paragrafu ta škola směla dělat to, co dělala. Tedy třeba vyloučit někoho ze školy, normálně fyzicky ho vyvést ven. Ať mi to ukáže, a jakmile mi ukáže, tak já si to přečtu a budu takové ustanovení napadat.
A ta soudkyně mi řekla, že o této mé argumentaci ví, že se na to dívala a že zjistila, že skutečně v žádném rozhodnutí ani Nejvyššího správního soudu, ani jiných soudů není řečeno, že škola postupovala v souladu s právem podle ustanovení paragrafu toho a toho. A přitom to je to, co bych očekával v rámci odůvodnění. Já říkám, že škola na to neměla právo, a uvádím zákony, které říkají, proč na to škola neměla právo. Takže tato soudkyně řekla: „Skutečně jsem to nikde nenašla,“ ale přesto naši žalobu zamítla, a ani neřekla, podle jakého paragrafu škola postupovala, a jenom řekla, že postupovala po právu. Ale právo něco umožňuje, nebo neumožňuje.
Soudce musí vysvětlit, minimálně když ho o to požádám, proč je to po právu – ale oni to neudělají. A to jsou přesně ty momenty, kdy si dotvářejí právo podle nějakého svého morálního kompasu, ale podle mě to tak nejde. Listina a Ústava jsou jednoduché dokumenty. V Listině je jasně napsáno, že každý má právo činit to, co mu zákon nezakazuje, a státní moc lze vykonávat pouze v mezích zákona a na základě zákona. To znamená, pokud státní moc – a pokud škola vykonává nějakou státní moc – tak může dělat jenom to, co jí zákon umožňuje. Tak ať mi někdo ten paragraf ukáže.
Celý třídílný rozhovor s Tomášem Nielsenem o stavu českého práva, nedostatečném odůvodňování soudních rozhodnutí a moderních formách cenzury si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Poslouchejte nás, šiřte nás a když nás podpoříte na účtu 1010349016/2700, tak budeme točit nová témata jako o závod.
Martina Kociánova se na vás těší zase brzy. Zatím se mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.
Diskuze: