Univerzity se změnily v nepřátele demokracie, poté co začaly potlačovat názorové oponenty

Martina: Pokud jsme tady pojmenovali, že na společenskovědních oborech, humanitních oborech je velký problém se svobodnou diskuzí, velký problém s interpretací faktů, velký problém s mrzačením, ohýbáním jazyka, velký problém s připuštěním názorového oponenta, tak v tu chvíli – budu možná trošičku drsná – se stávají humanitní obory na univerzitách vešlými nepřáteli demokracie a svobody.

Aleš Prázný: Tak k tomu směřuje, a je potřeba tady vidět, jak důležité je pro duchovní zrání člověka, které by se mu mělo dostat v systému vzdělávání, potýkání se s kontroverzemi. Skrze to, co je kontroverze, skrze to, co je kontroverzní, nebo skrze osoby, postavy, které jsou kontroverzní, vlastně duchovně zrajeme a ujasňujeme si své pozice, hledáme argumenty a musíme si obhájit to, co je pro nás důležité.

To, že jsme dneska obecně tak nejistí a slabí v argumentaci, vede k tomu, že raději vůbec nepřipustíme názor, který se nám nelíbí, a tím jenom znásobujeme slabost, tu zranitelnost, která je teď pro naše školství příznačná. Mluví se o tom, jak řada studentů nesnese jenom nějakou zmínku o něčem, mnozí musí přistupovat k takzvanému „trigger warning“, tedy že musíme varovat. Řekne se: „Tak podívejte, teď budu říkat něco, co s někým možná otřese.“ Musí se dát takové varování, ale já si myslím, že toto tady příliš rozšířené není, ale je to spíš na Západě.

Martina: Děti, neplačte, já vám povím, jak dopadla druhá světová válka.

Aleš Prázný: Ano. Přesně tak.

Martina: A tím pádem jsou univerzity a školství nepřáteli poznání.

Aleš Prázný: Bohužel.

Studenti nevidí opravdové intelektuální debaty, v médiích a na univerzitách zmizely kontroverzní osobnosti

Martina: Trigger warning, tak to jsem nevěděla. A to se děje jenom na vysokých školách, nebo už i na základních?

Aleš Prázný: Já myslím, že se to děje napříč školstvím, nemyslím si, že je to typické pro Českou republiku. Myslím, že je to spíš na Západě, ale už tady víme, co to znamená. Problém ale je v tom, že se hovoří o slabé odolnosti dětí, slabé psychické odolnosti dětí. A jaké jsou příčiny tohoto stavu? Tak nepochybně jednou z komponent tohoto stavu může být i to, že děti nevidí, nebo žáci nevidí opravdové intelektuální debaty.

Když v médiích vidíme nějaké debaty, tak se tam hosté začnou navzájem urážet, začnou se hádat, nedávají si příležitost obhájit určité stanovisko. A pak už třeba v debatách, v některých médiích řadu velice zajímavých osobností nevidíte. Třeba v pořadech České televize, nevidíte je v Českém rozhlase, ale vidíte je jenom tam, co se nazývá alternativa.

Martina: Proč si myslíte, že vznikl pořad Kupředu do minulosti na Rádiu Universum?

Aleš Prázný: Ano. Přesně tak.

Martina: Mají tady takovou útulnou kulturu.

Aleš Prázný: Ano. Ale to je něco, s čím by se něco tedy mělo dělat, to samozřejmě vůbec není v pořádku. A nakonec se to týká i univerzit, protože některé lidi na univerzitách vůbec nevidíte, a naopak někteří objíždí univerzity a dělají jakési roadshow nějakých idejí, nějakých konceptů, témat, o kterých hovoří, a takto formují studenty.

Martina: Znamená to ovšem, že vlastně primárně humanisticky zaměřené obory a univerzity vychovávají nejen přesvědčené netolerantní aktivisty, ale také ideology?

Aleš Prázný: Tak určitě. Určitě.

Duchovně dezorientovaní odborníci se stávají snadnou obětí ideologických mesiášů

Martina: Když se tedy podíváme na to, že univerzity přestávají být tím, co jste říkal, že by nás vedly k tomu, abychom hledali a chápali ducha doby a postavení člověka v jsoucnu, tak to znamená, že o to více vzniká duchovně dezorientovaných takzvaných odborníků?

Aleš Prázný: Ano, a samozřejmě tam, kde nastává taková duchovní dezorientace, tak tam se potom lidé stávají snadnou obětí volání různých mesiášů ideologií, kteří slibují dobro, spravedlnost, krásu. Jak jsem říkal, vždycky chceme dobro. Všichni se shodneme i s lidmi, s jejichž idejemi nesouhlasíme, že všichni toužíme po dobru. To chtějí všichni lidé. Všichni chtějí, aby byl svět spravedlivý a dobrý, ale něco se stalo, takže se najednou tyto dvě skupiny poměrně nekompromisně rozcházejí, a najít cestu k sobě se zdá být nemožné.

Martina: To asi nastává vždy v okamžiku, kdy jsem o svém dobru přesvědčen.

Aleš Prázný: Ano.

Martina: Když už nepotřebuju hledat, když už se nepotřebuju ptát, protože já už vím.

Aleš Prázný: Ano. A to už vlastně hraničí s fanatismem.

Ideologizace a homogenizace univerzit povede k návratu bytových seminářů, které už fungují

Martina: Když se ještě podíváme na to, co jste říkal, o obratu na vysokých školách, tak mě napadá, že třeba v šedesátých letech byly na Západě univerzity automaticky proti režimu. Prostě když něco řekl prezident, něco udělal jejich government, tak univerzity byly proti. Čím to, že dnes jsou univerzity naprosto žádanou oporou jakéhokoli ideologického progresivismu?

Aleš Prázný: Opět záleží na tom, kdo je prezidentem. Nedávno jsme měli prezidenta, a univerzity byly velmi silně proti němu.

Martina: To máte pravdu.

Aleš Prázný: A dneska je to zase jinak.

Martina: Přeci se to v šedesátých letech změnilo.

Aleš Prázný: Ale tam je zajímavé, že na univerzitách v šedesátých letech byli lidé, kteří byli často nepřizpůsobiví, a bylo to pro ně prostředí, kde se dalo žít. Dneska se univerzity stávají pro lidi, kteří jsou nekonformní, velmi obtížným prostředím pro existenci. A tlak na konformitu, na homogenitu myšlení, je obrovský a je velmi patologický. A myslím, že by se tomu měla věnovat větší pozornost.

Když jsem studoval v devadesátých letech, tak to byla úplně jiná univerzita než dnes. Za těch pár let se to velmi proměnilo. Tehdy to byla univerzita, která byla velmi pluralitní, byla prostá laciného moralizování, které vidíme dnes, kde když někdo třeba řekl nějakou hloupost, tak to nikoho neuráželo, nedělaly se kvůli tomu petice, tito lidé nebyli vylučováni. Bylo to mnohem laskavější prostředí a bylo velmi zajímavé intermezzo mezi dobou komunistické vlády a tím, co nastalo, kdy se to lámalo, možná někdy kolem roku 2010, možná 2005, ale intenzivně pak 2015.

A pokud to takto bude pokračovat dál – tato homogenizace univerzitního prostoru, nedialogičnost, technokratizace vzdělání – tak se obávám, že za chvíli znovu budeme otevírat bytové semináře a nějaké paralelní univerzity, kde vzdělanost ještě bude moct dýchat.

Martina: Budeme?

Aleš Prázný: To je otázka.

Martina: Takovéto bytové semináře už dávno fungují.

Aleš Prázný: Už fungují, ale ještě asi ne v nějakém rozšířenějším módu.

Martina: A asi před domem nepostává Bretschneider, který si píše na manžety. Ale já si vzpomínám, že právě ve zmiňovaných devadesátkách, hned po revoluci, jsem nadšeně chodila na seminář Bílá místa v dějinách, a uvědomuji si, že mi už opět začínáme některá místa vybělovat.

Aleš Prázný: Ano.

Martina: Už se znovu přepisují dějiny a začíná opravdu platit heslo, že budoucnost je jistá, jenom minulost se stále proměňuje.

Technokratizace vzdělávání formuje duchovně dezorientovaného člověka, který je hříčkou manipulátorů

Aleš Prázný: Musely se k tomu vytvořit předpoklady. Technokratizace vzdělávání a zaměření na užitečnost, na použitelnost všeho vlastně formuje člověka, který je pak zbaven schopnosti jednat a myslet, myslet z toho hlediska, že hledá podstatné, že se ptá na to, co je podstatné. A především to je pak člověk, který je duchovně dezorientovaný, a takový člověk je pak snadnou hříčkou různých manipulátorů.

Z tohoto stavu bychom se potřebovali dostat. Je to náročné v tom smyslu, že 20. století přineslo obrovské možnosti manipulace s obyvatelstvem, s davy. Jakmile byla zapojena technika do komunikace a do logistiky obyvatelstva, tak teprve tehdy byly možné dvě světové války, to by před tím vůbec nebylo myslitelné. Takže technika nějak disponuje lidi k masovým akcím na základě propagandy.

Propaganda je velké téma 20. století, bez ní se ve velkém nemůže dít nic. Jak o tom píše Edward Bernays, který někdy ve 20. letech napsal knížku Propaganda.

Martina: Zakladatel PR.

Aleš Prázný: Ano. A ten měl zásluhu na tom, že obyvatelstvo Spojených států nakonec podpořilo vstup do první světové války, i když průvodně bylo proti, ale stačilo několik měsíců vysílat propagandu, a najednou mírumilovné obyvatelstvo chtělo jít válčit. Propaganda má obrovský význam.

Jaké síly mohou dnes propagandě čelit? Především by to měly být univerzity, média a různé spolky, ale dneska vidíme, že propaganda vládne světu a má obrovské, takřka nekonečné zdroje, proti kterým se nedá dobře bojovat. A tyto zdroje často pocházejí z prostředků, které by měly být určeny na to, aby se těmto věcem čelilo. A bohužel odolnost obyvatelstva vůči propagandě, vůči takto sofistikované propagandě, kterou stvořilo 20. století a se kterou my tady žijeme, je velice nízká.

Univerzity měří úspěch metrikami výkonu místo kvality myšlení, což je kolonizace technickým myšlením

Martina: Teď jsem pochopila, proč jste říkal, že se dá mluvit o kolonizaci univerzity technickým myšlením. Úspěch univerzit se neměří kvalitou myšlení, ale metrikami výkonu, počtem absolventů, grantů, citací, partnerství s podniky a tak dále. Proč toto velmi kladete do 20. století, o kterém tvrdíte, že to je doba temnoty?

Aleš Prázný: Jednak 20. století je dobou temnoty z toho hlediska, že nikdy v dějinách nebylo učiněno tolik zla jako ve 20. století. A teď nerozumím otázce, proč to kladu do 20. století?

Martina: Když jste mluvil o kolonizaci univerzity technickým myšlením.

Aleš Prázný: Ano, to se stalo ve 20. století tím, jak technika nabyla na síle, na moci, na oblíbenosti. Člověk je jí fascinován a v mnoha ohledech před ní kapituloval.

Ideologizace škol není dílem pouze politiků, ale vznikla v symbióze akademické sféry a politiky

Martina: V této souvislosti by mě zajímalo: Jestliže je ideologizace škol dnes už tak snadná, tak jestli to, jak o ní mluvíme, je dílem radikálních progresivistických politiků, nebo jestli tyto vlivy pocházejí z akademické sféry a mění myšlení i politiků?

Aleš Prázný: Působí to v symbióze, řekl bych. A je to něco, co nenastalo ze dne na den, ale po velmi dlouho trvající intenzivní, ale až skoro podprahové práci, kdy jsme si dlouhou dobu vůbec neuvědomovali, co se děje, až najednou obrysy zmohutní a zjistíte, v jaké pasti jsme se ocitli.

Pro mě samého bylo velkým překvapením, když na univerzitách vidím, jak málo lidí je ochotno se vůči tomu nějak vymezit, třeba jen verbálně, a jak to považují za něco marného, takže přece vůbec nemá smysl si z toho dělat problém a že tím na sebe akorát upozorníte. Takže nedostatek rezistence univerzit vůči vyloženým hloupostem je udivující, překvapující a otřásá to naší představou o tom, že univerzity jsou nějaké elitní, intelektuální, vědecké instituce, protože je vidět, že mají určitou slepou skvrnu, že něco nevidí, něco nechtějí vidět a na něčem se naopak chtějí podílet, protože jim to skýtá nějaké dobro.

A toto dobro spočívá v zisku finančních zdrojů, za což můžete ledasco pořídit. Ale pak je otázka, k čemu to vlastně pořizujete, když vidíte, jak se univerzity proměňují.

Univerzity se proměňují v zábavní parky místo klášterů, studenty nesmí nic stresovat ani traumatizovat

Univerzita by ze své podstaty spíš měla připomínat klášter než zábavní park, ale dneska se univerzity proměňují v jakési zábavní místa a musí to být hlavně spojeno s nějakým nenáročným stylem života, nesmí to člověka příliš stresovat, nesmí vás to ohrozit, zřizují se takové podpůrné programy, aby studenti nebyli stresováni, aby nebyli traumatizováni.

Ale to je opět lež, pokud se jim neřekne, že z nich nic nebude, když se nebudou znalostmi stresovat a nebudou vystaveni nějakým menším traumatům, tak nepřekonají sami sebe a těžko se doberou nějakých důležitých výsledků. Univerzity jdou proti tomuto trendu, nabízejí spíše pohodlí, změkčilost, hlavně studenty moc nezatěžovat, což je cesta, která nevede k nějakým výsledkům, kdy budeme odolní, stateční, schopni se vypořádat s nějakými neduhy osudu.

Nejvíc odolní paradoxně byli lidé, kteří prošli holocaustem, koncentračními tábory, a tak dále. Ukazuje se, že nikdo nemá takovou odolnost jako děti, které se vrátily. Samozřejmě, aby mě teď tady někdo nechytal za slovo, že bych je chtěl… To je nesmysl. Ale jenom nám to ukazuje, že určitá míra velké zátěže vede potom k tomu, že populace je mnohem adaptabilnější, schopnější, tvůrčí.

Martina: Pokud to člověka nezlomí, tak zkrátka…

Aleš Prázný: Pokud ho to nezabije, tak ho to posílí. Ano.

Erasmus a Boloňský systém rozbily fungující české vysokoškolské prostředí

Martina: Ano. Jak se vlastně v této souvislosti díváte na svého času, tak protěžované a oblíbené výdobytky moderního školství jako Erasmus? Protože se ukazuje, že tady došlo k ideologické výměně ještě snadněji, a ještě s pohodlnější cestou.

Aleš Prázný: Tak Erasmus je určitě v pořádku v tom, že studenti cestují, že navštěvují univerzity. Nevím, jak je Erasmus konstruován, ale nakonec to, na co navazuje, Boloňský systém, tak to je něco, co velmi poškodilo české vysokoškolské prostředí tím, že byly rozbity obory, které tady fungovaly jako magisterské, pětileté. To bylo v důsledku Boloňského procesu zlikvidováno a pouze několik oblastí si zachovalo kontinuální magisterské programy, jako třeba právo, medicína, kde každý vidí, že bakalář doktor – že by asi nemuselo dopadnout nejlíp.

Martina: Nechcete ho mít vnořeného ve vaší břišní dutině.

Aleš Prázný: Ano. To je obor, kde už opravdu jde o život. Zatímco když nějak rozložíte ty ostatní obory, tak se prakticky nic zásadního nestane. Znamenalo to obrovskou zátěž pro vysoké školy, protože musely všechno transformovat – tedy to, co měly, to, co fungovalo. A to je vždycky plýtvání prostředky, když se boří něco, co funguje v zájmu nějakého nejasného dobra, protože nás to strašně zatěžuje a my si neuvědomujeme, že lidský život je strašně krátký na to, abychom takhle plýtvali silami.

My vlastně žijeme v době, která je velmi turbulentní a která plýtvá, pohrdá silami, které máme – všechny reformy, přeměny něčeho v něco, co pak nefunguje nebo funguje ještě hůř. A Erasmus vlastně způsobil to, že se to nějak všechno ohodnocuje kredity a vytváří se představa jakýchsi modulů, jakýchsi továrních modulů, že předměty jsou stejné a náročnost se měří kredity, a vzniká z toho něco, co potom odvádí studenty od věci samé, a sice že oni počítají víc kredity, než aby se třeba soustředili na předmět. Nakonec se mi zdá, že Erasmus je poměrně komplikovaně vystavěn, že to je zase určitá byrokratická zátěž a že by bylo možné dělat to jednoduše.

Evropské peníze nejsou dar, ale naše vlastní peníze prošlé netransparentní pračkou

Martina: Jestliže někdo vycestuje za peníze z Evropské unie, tak vás přinejmenším zavazuje vděk.

Aleš Prázný: Ano, ano. Ale to je otázka, jestli to jsou peníze z Evropské unie. Spíš to vypadá, že Evropská unie je zvláštní pračka na peníze, které pošlou národní státy, a oni to pak podle nějakých úplně netransparentních priorit různě rozdělují s určitými akcenty. A to nám sem potom přichází zvláštně jako transsubstanciací prošlý peníz, který se vrací jako něco mnohem posvátnějšího. A taky za to dostanete mnohem větší sazby, když to zpronevěříte.

Je to opravdu naprosto absurdní, protože to jsou peníze, které pocházejí z členských zemí, které se nějak rozdělují. A my už dneska víme – a teď nevím, jaký je ten poměr, kolik tam dáváme a kolik přichází, asi to nebude zásadní – že problém je v tom, že my se tím vlastně zbavujeme určitých národních rozhodnutí. My se tím dobrovolně depolitizujeme jako stát, jako společenství, protože běžně by se tady tyto peníze nějak vyprodukovaly a rozdělovalo by je ministerstvo, které je rozdělí asi jiným způsobem a rozdělila by to politická moc, zatímco tyto peníze z evropských fondů rozdělují různí hodnotitelé, o kterých vůbec nevíte, ani kdo to je, co studovali, nakolik jsou kompetentní – je to velice temný proces, takřka anonymizovaný – což se bere jako výhoda.

Ale já to vidím jako velkou nevýhodu. Erasmus je financován z těchto jakoby proměněných peněz z Evropské unie, ale vlastně to jsou peníze z národních států.

Největší nebezpečí není z východu, ale v tom, že se nerozmnožujeme, a za chvíli tu nikdo nebude

Martina: Pane docente Prázný, každou chvíli můžeme slyšet – a asi si to většina z nás myslí – že jestli něco můžeme udělat pro děti, tak dát jim vzdělání a umožnit jim, aby se rozvinuly v té oblasti, ve které jsou silní, nebo která jim dává smysl. Jenomže řekněte mi, čím to je, že když se člověk podívá nejenom zpět, ale i kolem sebe, tak největší náklonnost k ideologizaci mají právě vzdělaní intelektuálové. Lidé, kteří přicházejí do styku s matérií, jsou jakoby mnohem více nohama na zemi než intelektuálové, o kterých jsem teď mluvila. Čím to je?

Aleš Prázný: To je věc, která je naprosto typická pro intelektuály. Můžeme se podívat na to, kolik jich bylo uhranuto marxismem a kolik jich bylo oddáno nacismu.

Martina: Posléze frankfurtské škole.

Aleš Prázný: To je pak přece jen ještě úplně jiná záležitost. Ale tyto ideologické školy určitě souvisí s tím, že intelektuál má určitou potřebu duchovního života, a ve chvíli, kdy je dezorientován a opuštěn nějakou metafyzickou orientací, tak má tendenci uvěřit tomu, kdo mu slibuje nějaké dobro a vypadá to trochu jako nějaký promyšlený systém, jakýsi intelektuální stroj, řekněme, takže na to naskočí, a pak střízliví.

Pak spousta intelektuálů vystřízlivěla a počítala ztráty, počítala škody, ale už bylo pozdě. Být intelektuálem je vlastně do jisté míry riziko. Člověk, který se věnuje řemeslu a pracuje s hmotou, pracuje se skutečností, která je hmatatelná, nebo dejme tomu zemědělec, který ví, že když nezaseje, tak nebude sklízet – tak takovéto evidentní pravdy často intelektuálovi uniknou.

Bojová rétorika a existenční boj jsou rozlišovací znamení extrémní ideologie

Martina: Jsou určitě indicie, které by intelektuálům i nám, prostému lidu, mohly v orientaci pomoct. A to, co mnoha lidem na ideologizaci našich životů vadí, je neustálá bojová rétorika, která vzbuzuje úzkost, vzbuzuje strach. Nejedná se o normální boj, ale o existenční boj. Všimněme si, že dříve ideologové bojovali třeba s takzvaným židobolševickým spiknutím, a víme taky, kam to vedlo a kam nás to dovedlo.

Komunisti vedli neustálý boj s imperialismem, s kapitalismem, s Wall Streetem, bojovalo se o všechno. Toto slovo bylo všude. Bojovalo se o každou kapku vody, bojovalo se o zrno. Dnes vidíme existenční boj proti uhlíku, proti CO2 a proti takzvaným dezinformacím, proti dezolátům, proti strašlivému nebezpečí z východu. Je tato přítomnost boje také jedním z rozlišovacích znamení toho, že se jedná o jakousi ideologii, možná extrémní ideologii?

Aleš Prázný: Tak toto je věc, která by asi měla každého znepokojovat, protože tady pozorujeme, že tato témata, která jsou, řekl bych, uměle vytvářena, nás odvádějí od reálných problémů naší současnosti. My vlastně dneska vedeme debaty o dezinformacích nebo o nějakém nebezpečí z východu, klimatická změna – a nechci teď hodnotit, do jaké míry to brát vážně – ale zdá se mi, že to jsou témata, která nevyvstávají přirozeně, nevyvstávají tak, že by nám byla evidentní.

Samozřejmě média nám skládají takový obraz, abychom to brali vážně, ale tento obraz má řadu slabin. Já za tím spíše vidím snahu manipulovat. Není normální, aby se hlavní média po celé Evropě shodovala v těchto interpretačních narativech, která předkládají obyvatelstvu, zkrátka to není statisticky pravděpodobnostně ani možné.

A naopak na druhé straně vidíme témata, která lidi trápí, prožívají je, ale o nich se vůbec nemluví nebo se o nich mluví způsobem, který je nějak defektní. Třeba se mluví o důchodové reformě a vlastně se to redukovalo jenom na nějaké parametry reformy, jako třeba na to, v kolika letech jít do důchodu, a pak na nějaké finanční věci. Ale základní věc, která je přece hned jasná, tak o té se vůbec nemluví, a to je to, že nemáme děti, že se nerodí děti, že teď je to nějakých 1,36 dítěte na ženu.

Takže stát by přece měl vytvořit nějaké podmínky pro to, aby lidé měli děti, protože jakmile budou mít děti, tak budou mít i na důchody. Takže souhlasím s tím, co nedávno řekl nějaký významný politik, že my sami jsme si největším ohrožením. My jsme sami sobě největším ohrožením, ale dostatečně si to neuvědomujeme, a naopak se bráníme tomu vůbec to rozpoznat.

Boj proti dezinformacím udělá víc škody než dezinformace samé, na východě mizí miliardy

Takže řeči o dezinformacích – o tom mi přijde naprosto směšné mluvit. Nakonec boj proti dezinformacím udělá víc škody než dezinformace samé. A toto by si měli hlasatelé boje proti dezinformacím uvědomit. Samozřejmě tento boj je něčím, na co jdou velké peníze. Dneska když si dáte grant na dezinformace nebo na nějaké kritické rozpoznávání těchto fake news, a tak dále, tak na tom můžete mít docela dobrou existenci – to je užitečné, ale jinak tam nějaký smysl nevidím.

Je potřeba se věnovat reálným problémům, to je zemědělství v České republice, strojírenství v České republice, to, co se tady děje s průmyslem, to, co se děje se zdravotnictvím – tomu je třeba se věnovat.

Matematika a fyzika vyhrávají konflikty, ale stejné kruhy brojí proti nim ve školách

Martina: Řekněte mi, co schází našemu školství?

Aleš Prázný: Tak především našemu školství chybí nějaká důvěryhodná koncepce. To znamená koncepce vzdělávání už od základních škol, pak zejména střední školy – ty stále považuji za stálý pilíř kultury, gymnázia – a pak univerzitní vzdělávání. A my tady vedeme debaty o tom, nakolik se mají studenti učit matematiku, nakolik fyziku. Ale když se to vztáhne na nebezpečí – o kterém mnozí hovoří – ohledně té války, tak se také musíme podívat, kolik hodin naší potenciální nepřátelé věnují ve vzdělávání na středních školách fyzice a matematice, protože to jsou ty obory, které dnes vyhrávají konflikty.

Martina: Byl jste na návštěvě v Číně?

Aleš Prázný: Ano. A teď je otázka, že my v této situaci tady máme protagonisty, kteří nás straší válkou, ale na druhé straně stejné kruhy brojí třeba proti matematice a fyzice ve školách.

Martina: A proti drilu.

Aleš Prázný: A proti drilu, a učivo se má provzdušňovat a takové nesmysly. Takže my potřebujeme vybudovat velmi kvalitní systém škol, to by mělo být naší největší starostí, protože tam se reprodukuje obyvatelstvo. Ve školách se z velké míry reprodukují znalosti a dovednosti a nejen dovednosti, ale i pohled na svět, i porozumění světu se tam pěstuje.

Takže se musíme ptát, jakým způsobem, co je nejosvědčenější metoda pro to, aby školy byly kvalitní. A to znamená, že si musíme přiznat, že jsme z nich odstranili mnohé věci, které byly staletími nebo tisíciletími osvědčené, a ty je potřeba tam vracet. To znamená, že se musíme vracet ke klasickému rozměru vzdělanosti, to znamená klasické dějiny, klasická filozofie, klasické jazyky.

Ano, mohou se zdát neužitečné, ale pomohou nám lépe ovládnout rodný jazyk, pomohou nám lépe ovládnout cizí jazyky, nejen pro to, abychom se domluvili někde na dovolené nebo abychom udělali business, jak se tak říká, ale abychom si mohli přečíst nějakou literaturu od velkých autorů ze zahraničí. Toto úplně zmizelo. A pak samozřejmě přírodní vědy. Tomu se musíme věnovat, to je velice důležité, a nevěnovat miliardy na nějakou ideologizaci škol a formování nějakých velmi pofidérních hodnot, o kterých vlastně nikdo neví, co to pořádně je, ale tečou na to obrovské peníze, vydávají se na to prostředky. Takže toto by byla cesta.

Jsme politicky heteronomní národ, neschopný prosazovat vlastní zájmy

Martina: K tomu by museli projevit ochotu, dobrou vůli nejenom akademici, ale především politici. Tak vám teď dám šanci zasloužit si Nobelovu cenu: Tak jak toho dosáhnout? Co s tím udělat? Teď jste řekl, co bychom potřebovali. Ale je k tomu vůbec ochota? A když byste ji vnímal, tak jak postupovat?

Aleš Prázný: Jak postupovat? Tak zatím můžeme doufat – ale situace není dobrá. Reálně není dobrá, zejména pokud je pořád kvalita vzdělávání snižována mohutnými dotacemi z různých zahraničních fondů. A buďto se někde změní poměry, třeba v Evropské komisi, a bude tam nějaká osvícená nomenklatura, která řekne: „Bude se to dělat tak a tak“, protože se zdá, že si evidentně na národní úrovni vůbec nejsme schopni politicky vládnout.

Vždyť se podívejte, co se tady děje. My jsme dnes vlastně politicky naprosto heteronomní národ a nedokážeme prosazovat svoje zájmy, svoje reálné zájmy, oprávněné zájmy, ať už na úrovni ministerstev, tak na úrovni vlastních životů. Když jsou volební kampaně, tak se tam vůbec netematizují oprávněné zájmy voličů, obyvatel, občanů této republiky, ale řeší se věci, které se nás prakticky netýkají, nebo se řeší, jestli to bude tento bývalý člen nebo tamten bývalý člen strany.

Takže naději vidím v tom, že se musí změnit poměry v zahraničí, které mají na naše poměry rozhodující vliv. A je potřeba si také uvědomit, že kvalitní školství, které tady nějak pořád má stopu, je pozůstatek toho Rakouska-Uherska a reforem, které byly provedeny za Rakouska-Uherska. Takže my snad můžeme očekávat, že se změní poměry a to zejména mimo tuto republiku, protože tady se zřejmě budeme stále jenom dohadovat a poklonkovat nějakým silnějším zájmům ze zahraničí.

Martina: Pane docente Aleši Prázný, já vám moc děkuji za sice neradostnou, ale asi o to realističtější bilanci našeho vzdělávání. Díky moc.

Aleš Prázný: Děkuji a nashledanou.

Celý rozhovor s docentem Alešem Prázným o ideologickém sporu na Katolické teologické fakultě, polarizaci akademického prostředí, proměně školství a moderním vztahu k tradicím křesťanství si můžete poslechnout na platformě Herohero www.herohero.co/radiouniversum