Zpět
Radomír Malý Díl 1/3

Západní civilizace už není křesťanská. Právo většiny evropských států je v rozporu s křesťanskými zásadami v celé řadě problémů.

Text 18.12.202031 min Přehrát

V roce 1952 zazněla z úst tehdejšího československého premiéra, Antonína Zápotockého, v jeho vánočním projevu k národu až neuvěřitelná věta: „Ježíšek vyrostl, zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho děda Mráz.“ Nezažila jsem to, ale mám neodbytný dojem, že se tehdy statisíce a možná i miliony lidí, kteří to poslouchali, proměnili v solné sloupy jako Lotova žena, byť jen na chvíli. V té době lidé už u nás žili čtyři roky v komunistické ateistické totalitě, ale tohle bylo asi moc i na ateisty. Úplně jinak působí slova americké pedagožky, vědkyně a spisovatelky Mary Ellen Chasové, která když chtěla přiblížit Vánoce dětem, které na Ježíška nevěřily, tak řekla: „Vánoce, děti, to není jen datum, je to stav mysli.“ Na těchto dvou příkladech je asi vidět, jak se v různých časech a místech proměňovalo vnímání Vánoc, a jak se také proměňovalo vnímání náboženství – a vnímání duchovního života vůbec. Jak je to s náboženstvím a duchovním životem ve společnosti dnes? Jsme ještě křesťanská civilizace, nebo už jen civilizace, která občas připustí, že její kořeny jsou křesťanské? Případně, že by na to i ráda zapomněla? O tom všem a mnohém dalším budeme dnes mluvit s Radomírem Malým. Historikem, specialistou na církevní dějiny. Za komunistického režimu patřil ke katolickému disentu, podepsal Chartu 77 a byl jedním ze zakladatelů Křesťanské unie lidských práv. Poté byl také novinářem, spisovatelem a vysokoškolským pedagogem.

Martina: Hned na začátek základní otázka, od které se mnohé z našeho dalšího rozhovoru bude odvíjet: Může o sobě ještě dnes západní civilizace říkat, že je křesťanská?

Radomír Malý: Jsem přesvědčen, že už ne. V žádném případě. I když to neznamená, že se nemůže ke svým kořenům vrátit, protože kořeny, které vytvořily tuto evropskou civilizaci, zůstávají. Ty nikdo zatím nevyrval, a je těžké je vyrvat, protože v křesťanství je to, co dnes v Evropě existuje pozitivního, protože pokud má ještě v sobě současná Evropa něco dobrého, ať už je to myšlenka tolerance, lidských práv, pomoci druhému, tak to všechno vychází z křesťanství. Na křesťanství to stojí – a s křesťanstvím to také padá.

Když se podíváme na poslední dějinný vývoj, tak vidíme, že i tyto hodnoty neustále erodují a že jsou stále více zatemněny různými jinými pseudohodnotami, nebo tyto původní hodnoty dostávají úplně jiný nátěr, jiný obal, v každém případě jsou nějakým způsobem rozmělněny. Ale ten základ tady stále zůstává. Stejně tak, i když křesťanství ve formě institucionální církve slábne, tady bude přeci jenom určitě několik generací institucionálně církev existovat, byť jenom ve velmi nepatrném počtu, ale přeci jenom bude. Takže proto křesťanství nevymizelo, ale civilizace jako taková křesťanská už není.

Martina: Povězte mi, vy jste řekl naprosto rozhodně: „Ne, současná civilizace už křesťanská není.“ Povězte mi, jaký je podle vás základní rozdíl mezi tím, když civilizace je křesťanská, nebo když už má v sobě jen křesťanské kořeny?

Radomír Malý: Jakýmsi základním kritériem je, když zákonodárství, legislativa, je v souladu s křesťanskou morálkou. A tady můžeme říci, a nejen můžeme, ale dokonce i musíme říci, že zákonodárství naprosté většiny evropských států v souladu s křesťanskými zásadami není, a ať už vezmeme otázku rodiny, nebo tolik propíranou problematiku genderové ideologie, homosexualismu, otázku ochrany nenarozeného života, nebo končícího života, to znamená otázku eutanázie, tak tady všude se prosazují zákony, které jsou v rozporu s tím, co křesťanství odedávna učilo, tvrdilo a hlásalo.

Odklon od křesťanství začal ve 13. století přijímáním pohanského, antického způsobu života

Martina: Povězte mi, kdy a proč se začala společnost od křesťanství odklánět? Dá se to datovat? Kdy se společnost začala odklánět od křesťanství, od víry, kdy začalo přibývat ateistů?

Radomír Malý: To má svůj dlouhodobý vývoj, nedá se říct, že to byla problematika pouze jedné jediné generace, protože musíme zajít až k období renesance, kdy záliba v antice s sebou přinesla nejen zálibu v antickém umění, antické literatuře, což by samo o sobě nebylo pochopitelně ničím špatným, naopak zájem o antiku tady vždy byl od prvopočátku křesťanství. Víme, že i nejvýznamnější křesťanští spisovatelé, i starověcí takzvaní církevní otcové, i středověcí scholastikové, se odvolávali na řecké, nebo římské filozofy, a spisovatele. Ale zhruba od 13. století jsme svědky nejen záliby v antickém umění, v antické literatuře, antickém dramatu, ale také přijímání antického životního stylu, který byl v rozporu se stylem křesťanským, a tady bych viděl kořen, ze kterého vyrůstá veliký strom, a já bych řekl spíše býlí, tedy plevel antichristianizace, plevel civilizace, která je úplně opačná, než civilizace křesťanská, která naopak usiluje křesťanství zničit. A to potom samozřejmě pokračovalo dále.

Rozpory uvnitř církve vznikem protestanské reformace, protože i nositelé křesťanství podlehli tomuto myšlenkovému stylu, to znamená, že na prvém místě stojí pozemský blahobyt, a nikoliv věčnost, jak tomu bylo zhruba do 13., 14. století. Tím nechci v žádném případě říci, že by to byla méně hříšná společnost, než je dnes, protože si musíme uvědomit, že zde ještě přežívaly relikvie starověkého pohanství a způsobu života původně pohanských národů, slovanských, germánských, keltských a podobně. Ale přeci jenom docházelo k pozvolnému zlepšování, a pozvolná christianizace znamenala nejen vnější přijetí křesťanství, ale zároveň také přizpůsobování morálky křesťanským hodnotám, a tento trend je zcela nepochybný.

Ale zhruba od 13., 14. století dochází ke zlomu, kdy i křesťanští představitelé, reprezentanti křesťanské církve, kterou byla v té době katolická církev, pravoslavný východ byl trošku bokem, a potom nově vzniklých protestanských denominací navazujících na Martina Luthera, Jana Kalvína, akceptovali pohanský, antický životní styl, který byl orientován především k životu na této zemi. Věčnost, i když ji nepopírali, i když v ni věřili, a předpokládali jako samozřejmost, že po smrti bude duše žít věčně, tak ale přeci jenom pro ně nebyla tak zajímavá. Zajímavý byl život zde, na této zemi, aby byl co nejlépe prožit ve smyslu co největšího množství prožitků, zážitků, materiálního bohatství a tak dále. A zde je právě kořen pozvolného odpadu od křesťanských hodnot, a pozvolného rozmělňování křesťanské civilizace, což byl proces na několik generací, na dlouhá staletí.

A jakýmsi urychlovačem tohoto vývoje byla velká francouzská revoluce, kdy už jsme svědky otevřeného ateismu a otevřené revolty proti křesťanským hodnotám, proti křesťanské civilizaci. A právě myšlenky francouzské revoluce, která způsobila i velké pronásledování katolíků ve Francii, tisíce lidí bylo povražděno, včetně žen, malých dětí, starců a stařenek, jenom proto, že se nechtěli vzdát své katolické víry. A tyto ideje potom roznesli vojáci z napoleonských válek do celé Evropy, takže v 19. století jsme svědky postupné dechristianizace Evropy, dechristianizace, která sice v té době ještě neznamenala v tak velké míře vyprazdňování kostelů, ale lidé, kteří chodili do kostelů, ať už v protestanských, nebo v katolických zemích, už přeci jenom měli ve svém srdci zcela jiné hodnoty, kterým dávali přednost. Takže účast na nedělních bohoslužbách pro ně byla pouze jakousi společenskou záležitostí, a nikoliv setkáním s Bohem.

Martina: Pane Malý, když jsem pokládala otázku, kdy docházelo k tomu odklonu od křesťanství a od víry, tak jsem vlastně neočekávala, že začnete ve středověku. Nemyslela jsem si, že řeknete, že za to mohou komunisté, ale že to má tak hluboké kořeny, to jsem si neuvědomovala. Většina z nás by totiž měla pocit, že dokud nenastal rok 1948, tak to tady šlapalo, a lidé byli tak nějak vedeni k víře, a po roce 1948 se to všechno změnilo. Má v periodizaci odklonu od církve rok 1948 velkou váhu?

Radomír Malý: Jsem přesvědčen, že má menší váhu, než se oficiálně udává, protože odklon od křesťanství zde probíhal, jak už jsem řekl, už v předcházejících generacích. A pokud chceme určité mezníky, tak je nutno vzpomenout také rok 1918, kdy byl v Praze 3. listopadu stržen Mariánský sloup, a potom celý vývoj za první republiky, který byl zaměřen nikoliv přátelsky vůči katolické církvi, potažmo vůči křesťanství, jako takovému. Samozřejmě, že únor roku 1948, a to, co potom následovalo, konflikt s katolickým episkopátem, tento proces urychlil, ale rozhodně nelze tvrdit, že před rokem 1948 zde byli věřící nějak upevňováni ve víře a že nebyli svědky žádných útoků proti křesťanství. Protikřesťanský trend v našich zemích probíhal konkrétně ještě 100 let předtím.

Martina: A odklonili se lidé spíše od víry, od duchovna, nebo od klasických církví? Od organizovaných církví?

Radomír Malý: Nejprve od organizovaných církví, a to potom s sebou neslo v následné fázi i odklon od duchovna jako takového. Takto bych to viděl. A jelikož jsem nejen historik svou profesí, ale také ve svém věku i pamětník, tak mohu toto potvrdit na základě osobní zkušenosti, že byli lidé, kteří se odklonili od církve s tím, že mají svou víru. Jenomže za nějakých 10, 20 let se hlásili k tomu, že víru nemají vůbec žádnou.

Martina: Dáváte církvím za vinu, že se nedokázaly přizpůsobit určité změně chování, nebo že nedokázaly zmladit jazyk, a přístup k lidem?

Radomír Malý: To bych netvrdil, protože záleží na tom, co rozumíme pod pojmem církev. Protože pokud rozumíme církevní hierarchii jako takovou, tak víme, že zde byli lidé různí. Byli tady i vysoce kvalitní lidé, můžeme je nazvat klasickým církevním termínem svědci, ale byli zde i lidé spíše průměrní, nebo někdy i dokonce podprůměrní, tak, jak je to u každé lidské komunity, a jak to vidíme i v každé lidské profesi.

Já si osobně myslím, že toto byl proces, který zde trval už od středověku, kterému těžko mohl kterýkoliv církevní hodnostář, nebo kterékoliv společenství zabránit. A pokud ano, tak by to byl opět proces na dlouhé generace. Nelze se domnívat, že by stačilo nějakých pár desítek let a že by se opět všichni stali věřícími, to by byla iluze. Ale byli zde i papežové, kterým se podařilo tento proces zbrzdit. Ať už to byl v 19. století Pius IX., nebo začátkem 20. století Pius X. a další.

Martina: Nyní se mi názor, který je obecně mezi lidmi, že máme všichni náboženství konzumu, a podlehli jsme materialistickým lákadlům, tak tím pádem nepotřebujeme duchovní svět, nepotřebujeme církev, ani víru, ve světle toho, co říkáte, zdá nesmírně zjednodušený. Protože jestliže dochází k odklonu od křesťanství od středověku, tak tam se o nějakém propadu materialismu asi ještě moc mluvit nedá.

Radomír Malý: Přesně tak. Ten názor, že víra upadá proto, poněvadž převládá konzumní mentalita, je příliš zjednodušující. Konzumní materialismus tady skutečně je, opravdu má negativní vliv na duchovno, a religiozitu obyvatelstva, to je pravda. Ale tento vliv není zase takový, jak se leckdo domnívá, a jak to zejména média popisují. Koneckonců i ta konzumní mentalita je důsledkem nějakých idejí, nebo, když řeknu to nenáviděné slovo, nějaké ideologie. A bez určitého myšlenkového základu nežije žádný člověk, a ať už chceme, nebo ne, tak ve větší, nebo menší míře podléháme nějaké filosofii, nebo, ve zvulgarizované podobě nějaké ideologii, ať už se nám to líbí, nebo ne. Čili i ten, kdo se vůbec nezajímá o žádné duchovní a mravní hodnoty, kdo žije čistě jenom pro svůj materiální prospěch, tak de facto podléhá určité ideologii, která toto vytváří.

Odklon od křesťanství po roce 1989 byl způsoben tím, že nastal trh náboženství a idejí. A přišel neomarxismus v podání frankfurtské školy, a východní spiritualita buddhismu a hinduismu.

Martina: Pane Radomíre Malý, vy jste mě překvapil, že jste řekl, že rok 1948 na časové ose odklonu od křesťanství hraje menší roli, než jakou mu obvykle přisuzujeme. Jak na této časové lince vypadá rok 1989?

Radomír Malý: Mnozí křesťané se těšili, že rok 1989 bude znamenat vzestup religiozity, jenomže se stal pravý opak, kostely se začaly vyprazdňovat mnohem rychlejším tempem, než to bylo za komunistické éry. Patrně se mě zeptáte, jaká je příčina tohoto dění.

Martina: Tak to do mě vidíte, protože to by mě zajímalo. Já si totiž vzpomínám na výrok, tuším že to byl také kněz, který říkal, že po roce 1989 měl pocit jako dítě v cukrárně, že lidé šli po ulici, a kdyby byly kostely otevřené, obrazně řečeno, tak si mohli kněží sáhnout na ulici, a lidi si brát, ale že to nenastalo. Tak proto se ptám, proč byl rok 1989 právě tím rokem, kdy můžeme mluvit o tom, že lidé cestu do kostelů, k církvím a náboženstvím ztratili více, než kdy předtím?

Radomír Malý: Já bych viděl dvě příčiny. Tou první bylo, že se zde rozvinul jakýsi náboženský trh, nebo řekněme trh různých náboženství a idejí. Za komunismu tomu tak nebylo, zde byla na jedné straně oficiální, vládní komunistická ideologie, a na druhé straně zde bylo křesťanství, konkrétně křesťanství v podání katolické církve, protože katolická církev byla nejpočetnější, čímž nechci nikterak zmenšovat vliv jiných církví a náboženských denominací. Ale přeci jenom katolická církev byla početně nejsilnější, takže nezaujatý pozorovatel z našeho československého světa viděl jenom tyto dva póly. Na jedné straně je to tedy komunismus, a na druhé straně křesťanství. To, co bylo mezi tím, všelijaké reformní proudy komunismu, nebo ideály masarykovské první republiky a podobně, tak to bylo pouze spíše pozlátko, které mohlo dokreslit situaci, nebo do určité menší míry ovlivnit postoje lidí ať na tu, nebo onu stranu. Ale rozhodující polarizace byla mezi komunismem a křesťanstvím.

A toto po roce 1989 padlo, protože jsme tady měli nejrůznější filozofické proudy ze Západu, ať už je to takzvaný neomarxismus v podání frankfurtské školy, ať už to byla i východní spiritualita budhismu, hinduismu a tak dále. To je jedna příčina.

A druhou příčinu bych viděl v tom, že zde bohužel představitelé katolické církve, i jiných církví a náboženských společností, nevyužili náležitě tohoto prostoru k patřičné evangelizaci. A hlavní bylo, že se přizpůsobili tomuto obecnému trendu demokratické ideologie, demokratických zásad, demokratického politického postoje, který s sebou také nesl i základní myšlenku, že všechny ideje a všechna náboženství jsou stejná, úplně na stejné úrovni. Jenomže spisovatel Stefan Zweig napsal, že každé náboženství a každá víra, která není skálopevně přesvědčena o své pravdivosti, je odsouzena k zániku. A já mám dojem, že mnozí z představitelů našeho křesťanského života po roce 1989 ztratili právě tuto jistotu jenom proto, aby nebyli označeni za netolerantní, a za lidi, kteří projevují totalitní tendence a podobně.

Odklon od křesťanství je také způsobován mediální masáží a neomarxistickým pochodem institucemi. To jsou kořeny takzvané sexuální revoluce roku 1968, feministických revolucí a dalších destruktivních jevů.

Martina: Vy jste řekl „mnozí představitelé“. Máte na mysli u nás v Česku, nebo Západ jako takový?

Radomír Malý: Západ, ale i u nás v Česku.

Martina: Před chvílí jste říkal, že úbytek lidí po roce 1989 byl značný. Umím si představit, že lidé se od víry odkláněli z různých důvodů. Ve středověku z nějakého důvodu, za velké francouzské revoluce zase z jiného, a v roce 1989 z dalšího. Řekněme mi, docházelo v historii k opačnému trendu, tedy k příklonu k víře?

Radomír Malý: To bychom se museli vrátit hodně daleko, a sice až do starověku, kdy se víra šířila, ať už to bylo v Římské říši, a po jejím pádu u takzvaných barbarských národů, u Slovanů, Germánů a tak podobně. A k podobným případům dochází potom na konci středověku, ale i v novověku, mohl bych zde připomenout zejména historii irského nebo polského národa, kde dochází k renesanci víry v průběhu 18. a 19. století, protože víra je spojena s obranou národní existence, což také hrálo svou důležitou roli, a vedlo to k tomu, že lidé vnímali nejenom národní myšlenku, ale zároveň i křesťanské hodnoty.

Martina: Už jsem se lekla, že řeknete, že tím pádem to už jde od starověku s vírou jenom z kopce, ale naštěstí jste řekl, že dochází někdy k renesanci. Když se podívám na to, jak jsme na tom právě teď, přestože jste hovořil ve velkém zjednodušení, mluvit neustále o tom, že od víry nás odklání jenom konzum, tak mi povězte, jak jsme na tom v tuto chvíli? Je tomu tak, že lákadla konzumu jsou v současné době hlavní příčinou, proč nehledáme víru?

Radomír Malý: Neřekl bych, že jsou hlavní příčinou, i když jsou příčinou důležitou, to je pravda. Ale další příčinou je také mediální masáž, máme časy mainstreamových médií, a vůbec celkový ideologický trend v současném západním světě, takzvaně demokratickém světě, který je poznamenán neomarxistickou ideologií, kdy se již nehlásá komunistická revoluce, ale to, co Georg Lukács a Antonio Gramsci již před druhou světovou válkou, tehdejší hlavní představitelé světového komunistického hnutí, nazvali pochodem skrze instituce. To znamená ovládnutí institucí. Tady vidíme kořeny všech těchto feministických revolucí, té takzvané sexuální revoluce roku 1968 a dalších destruktivních jevů.

Martina: A máte pro to nějakou svou teorii, proč to tak je, proč má najednou tento neomarxismus v médiích a ve veřejném, společenském životě zelenou?

Radomír Malý: Odezírám od toho, že jsou zde lidé, kteří média vlastní a kteří sami této teorii propadli, a mají zájem ji hlásat. Ale hlavní je, že lidé ji tedy přijímají, protože tato teorie je ve skutečnosti velmi jednoduchá, a v jejím pozadí je základní výzva: Dělejte si, co chcete, máte svobodu. To je přehnaný akcent na svobodu, a to se každému líbí, protože křesťanství hlásá: Ano, máš svobodu, ale v určitých mezích, protože jsou jistá jednání a způsoby chování, která jsou pro tebe tabu. Kdežto tento neomarxismus hlásá: Všechno je ti dovoleno, hlavně když to prospívá tobě. To se samozřejmě lidem líbí, je to velmi lákavé.

Martina: Řekněte mi, proč těmto, řekněme, neomarxismům, proč feministickému, genderovému hnutí a tak dále tolik vadí katolická církev a křesťanství jako takové, a nevadí jim třeba buddhismus?

Radomír Malý: Myslím, že odpověď na tuto otázku je velmi jednoduchá. Katolická církev má pevné morální zásady, pevnou, neměnnou nauku, protože se opírá o boží zjevení. A katolickou naukou je, že toto zjevení a tyto principy jsou neměnné. Proto také, když sledujeme dějiny církve, tak můžeme skutečně doložit, že její nauka, ať už se to týkalo dogmat v náboženské oblasti, nebo morálky, zůstala neměnná od prvních staletí až po dnešek. Kdežto budhismus je naopak postaven na relativismu pojmů, budhismus akorát obecně hlásá: Buďme tolerantní, mějme se rádi a dodržujme to, co je přirozené, a je uznáváno jakožto morální. Totéž hlásají i jiné náboženské systémy. A budhismus nevylučuje, že se morálka, etické zásady, nebo vztah k nadpřirozenu, může různým způsobem měnit. Kdežto katolická církev v tomto hlásá neměnnost.

Martina: Pane Malý, děkuji vám za tento výlet do historie naší duchovnosti.

Radomír Malý: Není zač, já vám také děkuji.

Všechny příspěvky s Radomír Malý

Diskuze:

  1. Do roku 1948 tou nás šlapalo, protože byla velkou měrou povinná výuka katechizmu na školách. Po 1948 byla výuka zastavená. Jsem 1936 takže jsem to zažil a do dnešního dne z toho těžím. Největší dar do života je víra v Boha. To se nedá pochopit těmi, kdo to nezažili.

  2. Konkrétní doklad bezcitnosti a stupidity církve:
    Ondyno se chlubila farářka od Husitů, jak úspěšně šíři křesťanství v Číně .
    Tleskají jí i kardinálové ve Vatikánu.
    To tu lemru nenapadne, že Čína nehoruje pro náboženství ve VEŘEJNÉM PROSTORU, a má recht, vidí počínající náboženskou válku v Evropě.
    Holt křesťanství (stejně jako islám) je misijní náboženství , tak hlavně kdyź má Bůh/Alláh radost.
    ??

  3. Chamtivost a nezřízená touha mít pracky na volantu, to je v mých očích dnešní církev.
    S duchovnem už to nemá nic společného.
    Konkrétně na ČRo PLUS církevní propaganda 7/24, je ůplně fuk, jestli tam blábolí nějaký velebníček, nebo někdo z židovské obce.
    Když je něčeho moc, tak je toho příliš, zkrátka se to přežere.
    Není náhoda, že mazaní pošuci Minář a Roll jsou bohoslovci.

  4. Pana Radomíra Malého si velice dobře umím představit jako nesmiřitelného inkvizitora katolické církve. Ani protestantskou odnož křesťanů nechce brát na milost.
    Co se týká církve po 89 roce, pak u mě to prohrála svým přístupem k omylem předanému majetku do jejího vlastnictví (Voršilky a Nová scéna).
    Proto si nemyslím, že je nutné mít zprostředkovatele k bohu.

  5. Tvrzení, že západní civilizace už není křesťanská, je trapný alibismus. Všechna ta údajná minulá i současná civilizační „degenerace“ pramení z podstaty křesťanské ideologie. Křesťanství nám definuje co je dobré a co je špatné takovým způsobem, že se to nikdy takto nedalo a ani doposud nedá žít. Vytváří tím v každém věřícím pocit viny, který nelze unést bez závislosti na institucionalizovaném odpuštění hříchů zprostředkovávaném církevním aparátem. To logicky vede k životnímu pragmatismu ve stylu: můžu hřešit, když se z toho následně vyzpovídám. A to už je jen krůček k marxistické, potažmo současné neomarxistické doktríně, která ovládá dnešní svět. Tyto doktríny trpí bludem, že ze systému morálky lze vyškrtnout Boha, protože svět tak bude více demokratický. Předpokládám, že právě tohle Ježíš Kristus v plánu neměl, ale jeho nejhlasitější následovníci se z odpovědnosti jen tak nevyviní…

  6. Diktaturní katolicismus
    Zdena Galajdová
    Mám pocit, že se tu zaměňuje křesťanství a katolicismus – křesťané jsme stále, i když ne už povinní pravěrní katolíci… i tzv. ateisté mají křesťanství v duši dané tradicí a výchovou. Nejde jen o svěcení vánoćních, velikonočních a jinych svátků – ale o způsob myšlení a třeba i pověr a zažitých zvyků : třeba : Bože, nedopusť…. modlím se za tebe, no to dej na modlení…., osvícení shůry a spousta jiných…. Milosrdenství, snaha odpouśtět a zapomínat zlé… to vše je křesťanství v nás… Naproti tomu katolicismus zabil sám sebe tám, ze byl diktaturní, povinné zpovědi s osvědčením pro zaměstnavatele či rychtáře, povinné výkazy o zpovědích – tato špionážní služba prodlužovala katolické církvi život…vědĚli, co se kde šustne… a zároveň jí podrážela nohy co do oblibenosti… i král a královna měli svého přiděleného povinného zpovědníka…. kam se hrabe socialismus a jiné instituce…. KŘesŤanství zabíjel povinný katolicismus…. protože potřeba jakéhokoliv Boha je v duši náš vŠech hluboce zakořeněna už od pravěku – je to poslední záchrana před zoufalstvím v těžkých situacích….i já mám sváho „soukromého Boha“, ale zpovídat se lidem, byť kněžím, to nehodlám.

  7. Ono se vede špatně vede diskuze, když si každý pod slovy pravice či levice představujeme zcela jiné atributy, navíc s různými osobními emočními (často demonstrativně prezentovanými jako intelektuální poznání) akcenty na tyto atributy, jejichž intenzita je ve skutečnosti ovlivněná rodinou, školou, převládající ideologii, propagandou, mírou konformismu, potřebou vykoupení se z minulých hříchů, …
    ****
    levice:
    – kolektivismus, potlačování individuality a individualismu,
    – spolupráce
    – emancipace nižších společenských vrstev
    – osobní neodpovědnost, pasivita
    – závist
    – zlo, totalita, cílená likvidace úspěšných, názorových oponentů
    atd.
    Pravice:
    – individuální svoboda, osobní odpovědnost, nezávislost
    – chamtivost
    – zákony džungle, kulty vyvolených či silných, cílená likvidace slabých, ale i názorových oponentů
    – podnikatelská, tvůrčí svoboda
    – konzervatismus, tradice, víra,
    atd.

    Ta škála je pestrá, výše uvedené je pouze nástřel (nechci se schovávat za neživé definice z Wiki) a každý z nás to má jinak namícháno, navíc časem se tento vnitřní pohled může měnit. Díky životním zkušenostem, ale taky „díky“ cíleně působící propagandě atd. Prostě život a realita jsou pestré, proměnné, ne vždy exaktně definovatelné.

    U Martiny Kociánové mi to přijde jasně dané, ta hrdě prezentuje binární pohled
    levice = zlo
    pravice = dobro

    PS.
    Za minulého režimu to měli soudruzi otočeno naopak.
    Dnes zase veřejný prostor ovládá z velké části společenský diskurz, který prezentuje „disidentní“ KDM.

  8. Tento server pravidelně utočí na levici.

    Utočí skrze „levicové“ klony, marginální směry, které ve skutečnosti mají malou podporu ve společnosti, ale kupodivu naopak velkou podporu médií (kdo ovládá média?), velkou podporu světa financí (kdo ovládá svět financí?). Proto jsou tyto marginální směry slyšet, je jimi strašeno atd.

    Skutečně „pochod institucemi“ ovládají figurky z neziskovek, prodejní a módní filozové z univerzit, politické kuriozity, opinion makers, novináři …. ?
    Samozřejmě, že ne. Tito budou ukončeni kdykoliv, kdy se to jejím donátorům bude hodit.

    Kupodivu tito donátoři „neomarxistů“ nesnáší klasickou levici, která od 50. let minulého století krotí jejich nenasytnost ve jménu sociálního smíru. Dnes je klasická levice likvidována zvenku (mediální propagandou, mimo jiné útoky, které předvání KDM, …) nebo zevnitř nakoupenými či spíše protlačovanými k tomu vhodnými figurami.

    Klasická módní perla nejen pana Malého:
    “ Kdežto tento neomarxismus hlásá: Všechno je ti dovoleno, hlavně když to prospívá tobě. To se samozřejmě lidem líbí, je to velmi lákavé.“

    Pan Malý snad nežije v současné ČR?
    To co popisuje v příslušném odstavci má jasnou stopu, komu tato ideologie prospívá. Ti tzv. „neomarxisti“ jsou v této hře jenom užitečná stafáž.
    Tentoˇ“vzájemně tolerovaný“ (nepsaný úzus mezi elitami a řádovými občany) je cílený rozval morálky společnosti, který mimo jiné (což nejdůležitěší cíl tohoto řízeného rozvalu) umožňuje dobývat rentu z oblastí, kde to bylo ještě nedávno určité společenské tabu (zdraví, důchody, exekuce, ořezávání přístupu k informací, umenšování svobody, nastupující cenzura, ….), takže pomalu řízeně nastupující Feudalizace 2.0.
    Řádový občan si zatím ještě užívá šidítko one „svobody, dělat si co chci“ (protože na druhou stranu je to i daleko pohodlnější, než vidět realitu a riskovat aktivitami zezdola), skvělého to společenského dealu nabídnutého elitami plebsu.

    A pan Malý s Martinou straší před levicí.

    To nevymyslíš, to píše život.

  9. To zase bude na FakeBooku pořádná Krucitáta s Frankfurtskou školou..
    Že odklon od křesťanství začal s Renesancí mne opravdu velmi nepřekvapilo, ví se, ale taktně se o tom mlčí, že „VELKÝ HUMANISTA J.J.ROUSEAU“, filosof, který kodifikoval humanisus, byl sprostým vrahem vlastních dětí, které odebíral ihned po narození své partnerce a odnášel je na schody katolického sirotčince, kde jeho vlastní děti umíraly hlady v náručí bezmocných jeptišek, protože Sunar tehdy neexistoval..

    Katolická církev se ale velmi snažila adekvátně reagovat na Socialismus (komunismus) a Liberalismus – Encyklika papeže Lva XIII – Rerum novarum (O nových věcech) z 15. května 1891 byla odpovědí na tyto ideologie a stala se východiskem pro družstevní hnutí. Sluší se připomenout, že kampeličky byly zakládány na farách a ve školách, nikoliv v hospodách.
    Byly to kampeličky a později skladištní a konzumní družstva, které nejprve zlomily moc lichvy nad venkovem a později nastartovaly jeho nebývalý rozkvět.
    Do začátku války družstva zelektrifikovaly 3/5 českého venkova. Každá zděná trafostanice na návsi je pomníkem té úchvatné doby, kdy 2/3 českého obyvatelstva byly zapojeny v družstevním hnutí.
    Dodnes chodíme na mnoha vesnicích „do konzumu“ aniž bychom věděli, co to vlastně znamená, je to synonymum prodejny potravin a domácích potřeb..
    Tedy, křesťanské kořeny naší civilizace stále ještě žijí, jen o tom už nevíme.

Napsat komentář k „Helena NovotnáZrušit odpověď