Zpět

Svět se rozdělí na dva bloky: čínsko-ruský a americko-evropský, ale EU prohraje

Text 10.3.202235 min Přehrát

S Petrem Robejškem jsme rozebírali důležitá témata, týkající se dalšího vývoje naší společnosti už několikrát. Společnost se však nevyvíjí lineárně, ale ve skocích, a tak jsme se sešli tentokrát proto, abychom se podívali, jak Evropu i svět změnila válka na Ukrajině. Zdá se, jako by existoval svět před válkou, a po ní. Je tomu skutečně tak? A jaké změny nás mohou čekat? O tom všem si budeme povídat s politologem, ekonomem a analytikem, docentem Petrem Robejškem.

Martina: Pane docente, Petře Robejšku, v jednom komentáři jste napsal: „Chceme-li porozumět mezinárodním konfliktům, musíme rozlišovat mezi politickými postoji a zájmy. Postoje se vytrubují do světa, ale skutečnou pohnutkou jednání jsou národní zájmy, o kterých se nahlas nemluví.“ Povězte mi, jakými zájmy je podle vás vedeno teď Rusko?

Petr Robejšek: Myslím, že je to celkem nabíledni. Moskva si chce rozšířit svůj územní prostor na úkor Ukrajiny, a získat lepší kontrolu nad svým geopolitickým předpolím, a to je asi to nejdůležitější. A zároveň jde o oslabení západního vlivu v jeho bezprostřední blízkosti Ruska a na Ukrajině.

Martina: Jaké další zájmy, nikoliv postoje, ale další zájmy hrají v tomto konfliktu roli?

Petr Robejšek: Ano, a tam je samozřejmě i druhá strana, zejména západní postoje. Tam jde o něco podobného, kdy se pod postojem Svobodu Ukrajině skrývá zájem o nové trhy, o vliv na bezprostřední blízkost Ruska, a zajištění surovinových dodávek, ale třeba i o to, jak pro oba spolky, tedy EU a NATO, zajistit další úlohy, protože všechny spolky žijí a udržují se jenom tím, že plní nějaké nové funkce. Takže eventuální integrace, nebo příprava na vstup Ukrajiny do těchto spolků je v zájmu Západu.

Lord Palmerston, který je jednou z velkých osobností politické historie, premiér v době napoleonských válek, britský premiér, řekl: „My nemáme žádné věčné přátele, žádné věčné nepřátele, ale máme věčné zájmy, a těmto zájmům musíme sloužit.“ Takže tyto zájmy tady byly vždycky, jenom se jinak operacionalizují, to znamená, převádějí do konkrétní politiky, a někdy vyústí do konfliktu. To je nešťastná konstelace, ale v historii světové politiky není nějak neobvyklá.

Martina: Vy tuto věc vnímáte, dá se říci, jasně. Přesto se musím zeptat: Překvapilo vás to, co se stalo?

Petr Robejšek: Překvapilo mě, že Vladimir Putin šel až tak daleko. To mě překvapilo. Jinak motivace, jak jsem říkal, souvisí s národními zájmy, a tyto zájmy jsou na Západě strukturálně velmi podobné, jako na straně Ruska. A jsou živé, dynamické, vyvíjejí energii, a z nich se odvíjí i to, že se hledá příležitost těmto zájmům prospět, a využije ji, když aktér, který začíná, kalkuluje s tím, že mu to vyjde, že se toto riziko vyplatí, a zisk je pravděpodobný.

Martina: Jsou vztahy Ruska se Západem nenávratně a neodvratně poškozeny?

Petr Robejšek: Určitě ne, i když to dneska tak vypadá, ale je to spíše povrchní obraz mediálního a společenského vlnění. Fakticky platí Palmerstonova věta, a v tomto případě nemáme žádné věčné nepřátele, a nemáme žádné věčné přátele – máme jen věčné zájmy. A když tyto zájmy budou najednou fungovat v jiném spojení, tak si klidně umím představit koalici Spojených států s Ruskem proti Číně. Možná klidně. Teď se zdá být vyloučená, ale to nic neznamená.

Zastavení exportu nafty a plynu z Ruska může uškodit Moskvě i Západu, včetně nás. Provázanost světového obchodu působí v tomto ohledu stabilizačně.

Martina: Rusko je částečně odpojeno od platebního systému SWIFT. Je tento systém pro něj nenahraditelný?

Petr Robejšek: Hlavní výhoda SWIFTu je rychlost. A naše civilizace je posedlá rychlostí až nemocně, což je, myslím, jeden z hlavních důvodů, proč jsme se dostali na civilizační křižovatku, která je to podstatné, o co se dneska jedná. SWIFT znamená – rychlá možnost komunikovat, dělat obchody s cizími bankami. V tu chvíli, kdy je nějaká země vyloučená ze SWIFTu, tak to může mít několik fází. První fáze je, že jenom nemohou přímo komunikovat, a izolovaná země musí používat pomalejší prostředky, jako mail, telefax, a tak dále. To je ta snadnější verze.

Další, ostřejší verze je, že bude vyloučena ze sítě takzvaných korespondenčních bank. Vím, že je to trošku složité, ale protože v médiích to znázorňují velmi povrchně, tak je asi důležité pro naše posluchače to slyšet. Korespondenční banky jsou takovéto banky: Dejme tomu, že francouzský zákazník, kterému za dodávku dluží ruský odběratel peníze, dostane zaplaceno od své francouzské banky, a nemusí to být ta ruská banka, která to přeposílá. Tyto dvě banky, tedy korespondenční banky, se potom mezi sebou vyrovnají na konci měsíce. Tedy tato věc celou záležitost opět urychluje.

Nakonec, a to je to největší, čemu ekonomové s oblibou, a trošku pateticky, ale ne úplně chybně, říkají „atomová bomba“. To znamená, že stát X je vyloučen z jakéhokoliv bankovního styku, to znamená, že i operace se třetími osobami, které by se náhodou mohly týkat Ruska, jsou zakázány. A toto „náhodou týkat“ vede k tomu, že banky potom pro jistotu tímto směrem vypnou úplně všechno. A pak je daná země opravdu izolovaná. I to se dá obejít, ale trvá to dlouho, a je to poměrně náročné.

Martina: Jste politolog, ale také ekonom. Váš úsudek: Zbankrotuje Rusko tak, že mu nakonec nezbude nic jiného, než prosit o milost?

Petr Robejšek: Spontánně bych vám rád řekl, že ano, protože vím, že spousta lidí spontánně sympatizuje s napadeným a slabším. Ale já tady jsem od fakt, a toto si nemůžu dovolit, to není moje povolání. Moje povolání je sbírat a vyhodnocovat fakta. Takže když se dnes podíváte na ruskou ekonomiku, tak je relativně zralá, zdravá a stabilní. Ruská ekonomika se vyznačuje charakteristikami, které ani některé západní státy nemohou nabídnout. To znamená, že daň z příjmu je, dejme tomu 13 procent, regulace podnikání je poměrně nízká, dluh veřejného sektoru činí asi 20 procent HDP. To jsou čísla, která jsou velmi dobrá a která popisují statický stav ruské ekonomiky pozitivně.

To jediné, co Rusku může okamžitě a skutečně uškodit, je totální odříznutí od exportu surovin, to znamená nafty a plynu. V tu chvíli by mělo Rusko velké problémy, ale k tomu je třeba – jsem tady kvůli faktům – upozornit na to, že problémy by měl i Západ. My bychom je měli, a měli by je všichni. A provázanost světového obchodu působí v tomto ohledu tak říkajíc stabilizačně. Možná, že je to to správné slovo.

Situace na Ukrajině je příkladem toho, že si Ukrajina od Západu slibovala víc, než jaká je realita, a přesto si nemůže dovolit se se Západem rozhádat

Martina: Pane docente Petře Robejšku, dá se z ekonomických kroků Ruska odhadnout, že se na tuto eventualitu připravovalo? Že se připravovalo na to, že bude odstřiženo od SWIFTu, na takto velké a rozsáhlé sankce?

Petr Robejšek: Myslím, že to dělá každý státník na všech stranách, to patří k hlavnímu jádru jeho vlastní úlohy – tedy připravit se na špatné případy. Tím spíš, když plánuje nějakou takto riskantní, a provokativní akci, na což se samozřejmě musí připravit. Nota bene v Rusku byla tato příprava usnadněna i tím, že Západ se dlouhodobě snaží ovlivnit ruskou politiku pomocí sankcí, což už bylo v souvislosti s Krymem.

To znamená, že Rusové byli více méně nuceni, a protože svou politiku změnit nechtěli, protože to je jejich představa o jejich národních zájmech, tak s tím museli počítat. To znamená, že ruské devizové zásoby byly diverzifikovány, a ubyl tam podíl dolaru, a přibyl podíl renminbi (čínská měna), podíl eura, a ruské zlaté zásoby byly navýšeny zhruba na čtvrtinu celkových devizových rezerv. To jsou věci, které do toho dávají nahlédnout, ale to by už vedlo příliš daleko.

Ale chci jen heslovitě říct: Nahlédnout na to, že jeden z možných plánů Ruska je třeba zavést, nebo pokusit se zavést, pro svou měnu standard, který by jim jejich pozici izolovaného, nebo částečně izolovaného subjektu v mezinárodní politice a ekonomii, usnadnil. To znamená, že vlády obou stran, a to je úplně normální, jak říkám, mají povinnost se starat o to, co se dá dělat, když bude nejhůř.

Martina: Řekl jste, že neexistují žádné sankce, které by uškodily jen Rusku a které by neuškodily globalizaci. A v případě Ruska navíc neexistují sankce, které by neprospěly Číně. Takže je v tuto chvíli Čína ten, který se směje vzadu?

Petr Robejšek: V mezinárodních vztazích je tomu vždy tak, že jsou tam takovéto trojúhelníky často, a které se navíc ve svém obsazení mění. To bychom si měli uvědomit, a hlavně ty generace, které zažily to štěstí, být léta nedotčeni skutečnou válkou, a vyrůstaly ve světě, který svým způsobem změkčuje, nebo vede k tomu, že hůře snášejí zatížení takového stresu, jaký je zde dnes. V mezinárodní politice existuje, to bychom si měli uvědomit, že je něco zcela normálního, že konflikty patří nejen k mezilidským vztahům, ale samozřejmě i mezistátním vztahům, a že tyto trojúhelníky jsou něco zcela běžného a že zároveň nejsou stabilní.

Zase si můžeme připomenout Palmerstona: V mezinárodní politice existuje velmi silná promiskuita přátelství. A příznačné samozřejmě je, že tyto slabiny, nebo uklouznutí, slabé státy vždy promíjejí svému silnému partnerovi, protože doufají, že přeci jenom dostojí své povinnosti, a pomůže jim. Tím nechci vůbec nic naznačit, ale situace, kterou právě zažíváme na Ukrajině, je příkladem toho, že si Ukrajina od Západu slibovala víc, a přesto si nemůže dovolit se se Západem rozhádat. I to je normální, to je fyzika moci, s tím se prostě musíme smířit. A žijeme a jdeme do éry, kdy toto uvažování bude stále nutnější. Pamatuji, jak mě dlouhá léta kritizovali za to, že jsem realistický politik a analytik. To byla vždy pravda, a dneska je to pravda víc, než kdy jindy.

Z konfliktu na Ukrajině profitují Číňané. Jsou to mistři lsti, taktiky a diplomatické hry.

Martina: Řekl jste: Slabé státy z logiky věcí musí mnohé promíjet silnějším státům. Bude to platit i na vztah Číny a Ruska? Bude teď mít Čína Rusko na vodítku?

Petr Robejšek: Momentálně to tak vypadá, a v těchto krizových dnech, kdy ještě není jasno, jak bude sankční režim opravdu vypadat, tak určitě. A to se ještě spousta věcí odehrává v zákulisí, a není vyhraněná. Fakticky bych řekl, že Číňané jsou ti, kteří profitují. Jsou to mistři lsti, taktiky a diplomatické hry, a jsou momentálně silnější, takže si mohou dovolit i určitou velkorysost. Jsou trošičku mimo, ale přesto hrají se všemi stranami.

Na druhé straně si Číňané uvědomují, že Rusko je pro ně geostrategicky, geoekonomicky lepší partner v jejich konkurenci proti Spojeným státům, než kdokoliv jiný. To znamená, že pokud jde o taktiku, tak by to neměli rozehrávat tak, jak by třeba mohli. A oni to tak ani neudělají.

Martina: Myslíte, že v této chvíli ekonomických sankcí bude Čína Rusko ekonomicky zachraňovat?

Petr Robejšek: To asi úplně říct nedá. Ale Čína určitě může udělat ledasco proto, aby byla ruská izolace menší. Mluvili jsme o SWIFTu, a poslední, jak jsem říkal „nukleární“ zbraň, kdy jsou zakázány jakékoliv komunikace i se třetími aktéry finančního charakteru, se dá obejít tím, že ,dejme tomu, nějaká čínská banka řekne: Dobře, my riskneme, že nás za to Amerika vyloučí, a vezme nám bankovní licenci pro Spojené státy, takže tam nebudeme moc podnikat, ale my se staneme převodní pákou pro obchody Ruska se světem. A čínská banka znamená čínská vláda. Tak to je například možnost, kterou mohou použít, a tak Rusku usnadnit situaci. Nebo mohou odebírat část surovin, které Rusko z těch a oněch důvodů, ať už proto, že je Západ nebude chtít, nebo proto, že je Rusko nebude chtít dodávat, a bude je mít na skladu. A tak je může prodávat Číně. Ne úplně všechno, ne v takovém rozmezí, ale do značné míry.

Budeme se muset mnohem víc starat o sebe, nebudeme se moct spoléhat na ostatní, ale zároveň nás ostatní nebudou tolik omezovat

Martina: Může si teď globalizace říkat: „Začínáme končit?“ Znamenají sankce počátek konce globalizace nebo rovnou konec globalizace?

Petr Robejšek: Celý tento konflikt je více méně doprovodný prvek konce globalizace. Globalizace, moji věrní posluchači to ví, končí ne ze dne na den, ale končí již teď. Končila před Ukrajinou, a skončí po Ukrajině. To je fenomén historického kyvadla, s tím se prostě nedá nic dělat. A právě křečovité, místy až zlovolné snahy udržet globalizaci na živu, a dát jí umělé dýchání, a patří tam i ukrajinský konflikt, jsou jedním z důvodů dnešní špatné situace, kde jsme ve špatné situaci všichni. Globalizace končí, a ti, kteří z ní nejvíc těží, se s tím nechtějí smířit. Ale budou muset.

Martina: Co to bude pro nás, pro Evropu, znamenat? Konec globalizace, jak jste ho teď predikoval?

Petr Robejšek: Konec globalizace pro Evropu znamená, že se svět poté – doufám, že mám pravdu, a myslím, že ji mám – rozdělí na dva obchodní bloky: čínsko-ruský, asijský, a americko-evropský, přičemž tím, kdo ztratí, kdo prohraje, je podle mého názoru Evropská unie, která se dostala do slabé situace zejména tím, že se snažila, ale ne dost důsledně uskutečňovat své velmocenské titánské sny o velmoci Evropa. A protože to nedělala pořádně, a hlavně na to neměla patriotismus Evropanů, tak to vedlo k tomu, že je momentálně nejslabším a nejzranitelnějším aktérem.

A pod úrovní těchto dvou velkých obchodních bloků nabude význam národní stát. To znamená, že se budeme muset zase více starat sami o sebe, což už začínáme, v tom česká vláda patří k těm rozumnějším, i když bych řekl, že nedělá dost. A to bude praxe budoucnosti. Nebudeme mít kdykoliv k dispozici jakékoliv exotické ovoce, a všecky nemožné nesmysly, které si necháme dovážet z druhého konce světa. A když budeme šikovní, tak přesto dokážeme pro naši zemi, a pro naše lidi, generovat rozumnou úroveň blahobytu. Ale jen když budeme rozumní, a když budeme mít trošku štěstí. Budeme se muset mnohem víc starat o sebe, nebudeme se moct spoléhat na ostatní, ale zároveň nás ostatní nebudou tolik omezovat, a to má své výhody.

Velká část politiky se odehrává na úrovni vyprávění pohádek, které mají jen z části dobrý konec, a jsou jen z části pravdivé

Martina: Řekl jste: Na významu nabude národní stát. V tu chvíli mě napadá: Co v této souvislosti Německo, a navíc v souvislosti s Ruskem? Jak se promění vztahy Ruska a Německa?

Petr Robejšek: Nijak. Větší část politiky – nejenom německo-ruské, se odehrává na úrovni vyprávění pohádek, které mají jenom z části dobrý konec a které jsou jen z části pravdivé. A toto vyprávění pohádek teď zažíváme excesivně: pózy, silná slova, až nadávky, které ve skutečnosti neodráží vzájemnou závislost těch, kteří na sebe takto útočí. A tato vzájemná závislost je heslo pro vztah Ruska a Německa. Rusko a Německo jsou geopoliticky velmi úzce spjaté země, ať děláme, co chceme – prostě – tak to je. Proti hospodářským statistikám nezmůže dobrý, nebo špatný úvodník vůbec nic. Ani nějaká řeč v parlamentu, nebo kdekoliv jinde. Řeč se vede a voda teče, a to zásadní zůstává. Německo a Rusko si mají vzájemně hodně co dát.

A mimochodem, podle mého názoru je americká politika nejenom vůči ukrajinské otázce, ale vůbec směrem k Evropě, nesena právě tím, že Spojeným státům, z logických důvodů, tato blízkost Ruska s Německem vadí. Možná jim vadí mnohem více, než Evropa, protože Evropa svůj sen o síle nenaplnila. To by také Spojeným státům vadilo, a dělají, a dělaly by všechno proto, aby se neuskutečnil. A opět, je to legitimní, to je normální průběh politického boje.

Rád bych, aby si ti posluchači, kteří tohle slovo potřebují, uvědomili, že s morálními kategoriemi v politice se nedostaneme příliš daleko ohledně poznání toho, co se děje. I když my sami máme morální pohled, tak aktéři uvnitř, o kterých mluvíme, a na které se díváme, se z logiky věci, a často to jsou i takové povahy, chovají nemorálně. Takže řeč se vede, voda teče. Německo a Rusko si mají pořád co dát, ale momentálně dojde k určitému ochlazení. Ne náhodou to byli Němci, kteří se nejdéle bránili izolaci se SWIFTem. Logicky, jsou to jejich zájmy, o které jim jde. A bolí je to nejvíc.

Martina: Vy jste řekl: Politika je vyprávění pohádek. Znamená to, že restrikce Německa vůči Rusku a podobně, kterých jsme byli svědky v minulosti, byly svým způsobem trošku divadýlko pro voliče, případně i pro jiné státy?

Petr Robejšek: Z části ano. Pro jiné státy asi ne, protože na vysokých úrovních politiky rozumí, o co jde. Pro voliče a média asi ano. Zejména proto, že je myslím docela velká škoda, a to se týká i našich lidí, že se lidé přestali o politiku zajímat ve smyslu jí opravdu porozumět, a konzumují politiku jako detektivku, podle vzoru: Na konci musí být vrah, a jenom jediný viník. Ale takhle to nefunguje. A když politiku konzumují takto, tak přímo zvou politiky, aby jim vyprávěli pohádky.

Navíc, politický obchod je docela složitá záležitost. Už jsme tady krátce mluvili o tom, a jen jsem to naznačil, co znamená SWIFT. Takže heslo: „Vyloučíme ho ze SWIFTu“, může znamenat všecko, a nic. Tam musíme vědět, za jakých podmínek, a k čemu to povede. Jak se to dá obejít, jak se to dá vyrovnat? A to jsou věci, které jsou příliš složité na to, aby lidé dělali rychlé soudy na základě toho, co jim říkají večerní televizní zprávy. Takovému člověku už bych potom radil, aby se na ně spíše nedíval, protože tento proces jako takový opravdu normální lidé nemůžou ovlivnit, ale třeba budou mít míň strachu, když povrchní zpravodajství, které dostáváme, nebudou tak intenzivně vnímat.

Někde v zastrčené komůrce německého kancléřství v Berlíně někdo přemýšlí o tom, jak oprášit atomovou energii tak, aby to nebylo moc nápadné

Martina: To, že národní stát nabude na významu, potvrdil už německý ministr financí Christian Lindner, když řekl, že Německo bude mít v průběhu tohoto desetiletí jednu z nejefektivnějších a nejsilnějších armád v Evropě. Loni mělo ministerstvo obrany k dispozici 46,9 miliardy eur. Teď se mají výdaje na zbrojení zvýšit o 100 miliard eur, to znamená, že se mají ztrojnásobit. Je to dobře? Nebo je silné ozbrojené Německo vždy důvodem být ve střehu?

Petr Robejšek: I tady bych radil věřit politikům polovičku toho, co říkají. A i to je docela optimistické, a není to nutně podmíněno tím, že vždycky jenom lžou, ale okamžik politické výpovědi, a dlouhá doba k jejímu uskutečnění – to se prostě nerýmuje. To znamená, že když někdo něco takového řekne, tak to může v ten okamžik myslet vážně, ale to, jestli má skutečně pravdu, a jestli se to podaří, budeme vědět tak za deset let, to není nic, co se dá udělat za jeden, nebo za dva roky.

Vždyť si uvědomme, když by se toto uskutečnilo, jakože já o tom osobně pochybuji, ale nic víc vám k tomu momentálně nemohu říci, tak by Německo mělo zhruba takovou armádu, jakou mělo za listopadu při konci komunistické éry, kdy to byla jedna z nejvýkonnějších, nejlépe vyzbrojených armád Evropy. Tedy asi taková, jakou teď Lindner plánuje, aby ji Německo časem vybudovalo. Tomu říkám jednak ironie dějin, ale říkám i to, že je to dlouhodobý proces, a během tohoto dlouhodobého procesu se toho může strašně moc změnit. Tato dnešní výpověď je nesena rozrušením, tím rozhořčením vůči tomu, co se děje v Rusku a na Ukrajině, ale ještě to zdaleka neznamená, že bude uskutečněna a uskutečnitelná, protože 100 miliard bude někde chybět, a to v době, kdy se lidem lépe zrovna nevede a kdy se budou ptát: „A opravdu to potřebujeme?“ Tak uvidíme, jestli to se to podaří.

Martina: Sto miliard bude chybět. V každém případě peníze chybět budou, ale myslíte, že to povede i k tomu, že by Německo přestalo protlačovat své Energiewende, a celkově v Evropě Green Deal?

Petr Robejšek: Myslím, že k tomu bude nuceno a že se Green Deal finančně, ekologicko-politicky, a strategicko-politicky nerýmoval od samého počátku. O tom už bylo tolik řečeno a napsáno, že to nemá cenu dál rozebírat. A od té doby, co byl vyhlášen, dodnes se situace dramaticky zhoršila v neprospěch šancí na uskutečnění Green Dealu. Dokonce si myslím, že někde v úplně zastrčené komůrce německého kancléřství v Berlíně někdo přemýšlí o tom, jak to udělat, aby to nebylo moc nápadné, když oprášíme atomovou energii. To si umím velmi dobře představit. A bylo by velmi zodpovědné, kdyby tam někdo tímto směrem přemýšlel, protože toto téma bude na stole, tím spíš, když by roztržka s Ruskem měla být trvalejšího charakteru. O to více bude potřeba to, co se zatím zdaleka nepodařilo, že se stále větší část energetické spotřeby vytvoří z ekologických, znovu obnovitelných zdrojů. Ale to se nepodařilo, takže by bylo ještě mnohem obtížnější celou tuto věc vyřešit, aniž by se vysoce industrializovaná země, jako je Německo, ale vlastně celá Evropa, dostala do ještě větších problémů, než které máme už teď.

Takže myslím, že Green Deal zůstane pohádkou, a je problém, že tyto pohádky doprovázejí vývoj Evropské unie už od konce komunismu, a vždycky to byly pohádky na půl dopovězené, ale už i půlka stačila pokazit šance na to, aby Evropa byla opravdu sjednocená a silná, což teoreticky možné je. Ale právě tím, že to byly vždycky jen polovičaté příběhy, jsme se dostali tam, kam jsme se dostali, do problémů, kdy se musíme ptát, a to i v této souvislosti: Přežije euro? Přežijí evropské banky? Tyto expozice znamenají dluhy, které mají Rusové u evropských bank. Co s nimi bude? A co bude s těmito evropskými bankami, když tyto dluhy nebudou splaceny?

Obě strany se do sebe zakously tak, že je potřeba velké státníky, nebo spíše Pána Boha, aby se to trošku zchladilo a urovnalo, a pak vyvíjelo rozumnějším směrem

Martina: Jak odpovídáte na tyto otázky, které si sám kladete?

Petr Robejšek: Ty mám úplně nejradši.

Martina: Jak vidíte, nechávám vám volnou ruku.

Petr Robejšek: A baví vás to? Já si to užívám. Bude je muset zaplatit daňový poplatník v Evropě. A teď je zde otázka: Jakou zatížitelnost tady lidé mají po všech stresech a štrapácích, které už v posledních letech zažili, a to s perspektivou, že jejich děti nebudou mít takovou míru blahobytu, jakou mají oni, a budou rády, když udrží tu, kterou mají, ale spíš se jim to ani nepodaří? To znamená: Kolik budou lidé ochotni investovat do toho, že se zase budou v Evropě zachraňovat nějaké banky? Banky, které jsou jakoby cizí. Němci řeknou: „Tak zase zachraňujeme francouzské banky.“ I když je fakt, že i německé banky mají expozice v Rusku, to znamená, že jim ruské adresy také něco dluží. Tyto věci jsou najednou rozbuškou pod patriotismem Evropanů, o který Brusel pořád bojuje a který se pořád nechce dostavit, a tímto se situace identifikace a solidarity v Evropě nezlepší. To nebude vůbec lehké. A ani pro euro to nebude lehké. Ale to je opravdu velmi složitá materie a kapitola úplně sama pro sebe.

Martina: Když to řeknu drsně: Dá se říci, že Evropa doplatí na válku na Ukrajině, a na vzájemné sankce?

Petr Robejšek: Všichni na ně doplatí. Ve skutečnosti hra Ruska a Ukrajiny, potažmo Ruska, Ameriky a Západu, vlastně nikdy nemohla být win-win. To je klasická mocenská hra, ve které se dlouhodobě dá říct: Pravidelně jeden z těch hráčů vyhraje víc než ostatní. A vůbec není jisté, který to bude, a jestli to nějaký vůbec bude. Na cestě historické bilance budou asi po deseti letech ztrácet všichni.

A proto je pro mě to, co se stalo mezi Ruskem a Ukrajinou, selháním hlavně analytické, realistické politiky, politiky těch, kteří vědí, co vždycky říkala. Pravdu měl Henry Kissinger, že to je umění hledání rovnováhy. A v tomto hledání rovnováhy bylo selhání na obou stranách. Já tam skutečně vidím až elementární řemeslné chyby, a to právě v tom, jak pochopit toho druhého, sdělit mu své vlastní myšlenky a najít rozumné vyrovnání. Toto umění se jako by z politiky vytratilo, a proto myslím, že jsme se dostali až do takto dramatické a tragické situace.

Martina: Vede cesta zpět?

Petr Robejšek: Určitě ne nějak přímo. Ale samozřejmě, že vede cesta zpět. Lidé si vždycky poradí s patálií, kterou natropí oni sami, nebo někdo jiný, a kdyby to nedělali, tak by tady náš druh už dávno nebyl. To znamená, že si vždycky najdeme nějakou cestu, teď jde jenom o to, kudy půjdeme, jak bude vypadat vedoucí crew a kapitánský můstek, a jak rozumní a ochotní ke kompromisu jsou všichni zúčastnění.

Protože, jak jsem řekl, mocenská ambice Ruska je nepochybná, to je jasná věc. Ale existuje také mocenská ambice Západu. To znamená, že obě strany musí zvážit, kolik, co by z toho rády měly, a čeho se musí zříct, aby i ten druhý neměl pocit, že ztratil všechno, a byl ochoten dosáhnout rovnováhy a podílet se na ní. Tato rovnováha není nikdy trvalá, ale je to pořád lepší než současný stav, a z této rovnováhy se dají vyvíjet další aktivity.

Ale nyní, momentálně se do sebe obě strany zakously tak, že je potřeba opravdu velké státníky, nebo spíše Pána Boha, aby se to nějakým způsobem trošku zchladilo a urovnalo, a pak vyvíjelo rozumnějším směrem.

Martina: Pane docente Robejšku, moc vám děkuji za racionální zhodnocení současné situace. Díky moc.

Petr Robejšek: Bylo mi potěšením.

Všechny příspěvky s Petr Robejšek

Diskuze:

  1. Svět (lidí) je rozdělený od nepaměti. Jen se občas to rozhrni posune trochu jinam. To hlavni rozdělení ale zůstává: na ovce, pastýře a vlky. Ale těch pastýřů je bohužel žalostně málo ….

    A ještě k té geopolitice – dnes jsem se dozvěděl zajimavou věc. USA prý musi podporovat Ukrajinu, aby NATO nemělo hranici s Ruskem.
    Major Terazky by asi řekl: „A povedzte mi, Kefalín, keď henta Ukrajina vstúpí do NATO, tak nebude mať NATO hranicu s Ruskom?“ 🙂 🙂 🙂

  2. Celkem nic nového. George Friedman veřejně sdělil, co USA chystají, už na konferenci Council of Foreign Affairs v Chicagu dne 3. února 2015, tedy před téměř 9 lety ….

    G. Friedman: Neexistuje země, která by byla věčně mírumilovná. Platí to i pro USA. Vedli jsme mnoho válek. Evropa, jak předpokládám, se nevrátí do časů světových válek, ale vrátí se k lidskosti. Pravda nějaké války se rozhoří, ale budou i období míru a nezemřou stovky milionů lidí. Avšak idea „evropské výjimečnosti“, myslím, že bude prvou obětí. Vznikne konflikt. Už tu byl konflikt v Jugoslávii, teď máme zjevně další na Ukrajině. Pokud jde o vztah k USA. My už teď nemáme žádný vztah s Evropou. Máme vztahy s Rumunskem, Francií nebo Německem. Neexistuje jednotná Evropa, se kterou bychom mohli mít nějaký vztah.

    Dotaz z pléna: Promiňte, jsem váš odběratel. Je islámský extremismus opravdu hlavní hrozbou pro USA? Zanikne sám od sebe nebo se dále rozroste?

    G. Friedman: Je to pro USA problém, ale není to existenční hrozba. Je třeba se s tím vypořádat, ale musí být řešen také s úměrnou vážností. Máme i jiné zahraničně politické zájmy. Takže prvotním zájmem USA, pro který jsme vedli války – prvou, druhou i studenou – je vztah mezi Německem a Ruskem. Protože jejich jednota je pro nás jedinou hrozbou. Proto se musíme ujistit, že k takovému spojení nedojde.

    Pokud jste Ukrajinec, je samozřejmé, že oslovíte jedinou zemi, která vám pomůže, a to jsou USA. I minulý týden asi před deseti dny generální velitel US Army v Evropě Hodges navštívil Ukrajinu. Oznámil, že US-školitelé teď přijdou oficiálně nejen neoficiálně. Předal medaile ukrajinským bojovníkům, což není ve shodě s protokolem, když vyznamenání se cizím bojovníkům nedávají. On tak ale učinil poukazujíc na to, že toto je jeho armáda. Následně odjel a v Pobaltí oznámil, že USA budou přemísťovat výzbroj, obrněné dělostřelectvo a další vybavení na Pobaltí, Polsko, Bulharsko a Rumunsko. Včera USA oznámily, že budou dodávat zbraně, dnes večer to popřely, ale i přesto zbraně poputují. V tom všem USA jednaly mimo rámec NATO. Protože NATO musí mít 100 % hlasů a kterákoliv země může vetovat cokoliv. Také Turecko to bude vetovat, jen tak pro zábavu.

    Trik je v tom, že USA jsou připraveny vybudovat sanitární kordon okolo Ruska. Rusko si je toho vědomo a věří, že USA chtějí rozbít Ruskou federaci. Rusko si myslí, že jak to řekl Peter Lawrie „nechceme vás zabít, my vás chceme jen tak trochu poškodit“. Jinak řečeno, jsme zpátky ve staré hře, a pokud se ptáte Poláka, Maďara nebo Rumuna, zjistíte, že žijí v úplně jiném vesmíru než Němci nebo třeba Španělé. Takže v Evropě není žádná jednota. Každopádně ale, kdybych byl Ukrajincem, udělal bych přesně to, co dělá – vtáhl bych do děje USA.

    USA mají hlavní zájem mít pod kontrolou všechny oceány světa. To zatím nikdo nedokázal. Díky tomu můžeme napadat lidi, zatímco oni nás napadnout nemohou. To je moc úžasná věc, udržet si kontrolu. Udržet si kontrolu nad oceány a vesmírem je základem naší moci. Nejlepší způsob, jak porazit nepřátelskou flotilu, je zabránit její výstavbě. Britové to zařídili tak, že žádná evropská síla nemohla vytvořit flotilu tím, že přiměli Evropany útočit na sebe navzájem.

    Doporučil bych vést takovou politiku, kterou vedl Ronald Reagan proti Iránu a Iráku. Sponzoroval obě strany a tak zajistil, že nepůjdou proti nám. Je to cynické, určitě ne morální, ale funguje to. Trik je v tom, že USA nemohou okupovat Euroásii. Jakmile vstoupíme na pevninu, zjistíme, že jsme totálně demograficky přečísleni. Nemůžeme porazit armádu, nemůžeme okupovat Irák. Představa, že 130 tisíc vojáků okupuje zemi s 25 miliony lidí je nemyslitelná. Např. poměr policistů a občanů v New Yorku byl větší, než jsme nasadili vojáků v Iráku. Takže nemáme tuto možnost, ale máme schopnosti podporovat v prvé řadě vícero soupeřících sil tak, aby koncentrovaly politickou podporu na sebe. Umíme hospodářskou podporu, vojenskou podporu, poradce. A v krajním případě to, co jsme dělali v Japonsku, severním Vietnamu, Iráku a v Afghánistánu pomocí preventivních útoků, které nejsou určeny k porážce nepřítele, ale k jeho vyvedení z rovnováhy. To se nám podařilo v každé z těchto válek v Afghánistánu, kdy jsme narušili např. rovnováhu. Ál-Kaidy.

    Problém, se kterým jsme se střetli, protože jsme byli mladí a hloupí je to, že místo toho, abychom si řekli OK – dobře odvedená práce a jdeme domů – jsme si říkali OK – to byla hračka, vybudujeme tady demokracii. To byl náš moment demence. Je jasné, že USA nemohou zasahovat napříč celou Euroásií. Musí zasahovat selektivně a jen velmi zřídka. Takže nemůžeme jako první krok hned posílat americké vojáky, a když, tak tomu musíme skutečně porozumět. Doufejme, že jsme se už poučili. Dětem chvíli trvá, než pochopí látku. Myslím, že máte absolutní pravdu a takové věci jako impérium dělat nesmíme. Británie neokupovala Indii, zabrala několik indických států, poštvala je proti sobě a dodala britské důstojníky do indické armády. Římané také neposílali obrovskou armádu, raději umístili vlastního krále. Několik království bylo vytvořeno a zodpovídali se císaři. A tito byli pak zodpovědní za udržování míru. Např. Pontský Pilát. Takže: Impéria, která jsou řízena jen vojenskou silou tak, jako např. Nacistická říše, zákonitě zaniknou. Nikdo na to nemá tolik sil. Musíte mít určitou míru vychytralosti, ale to ještě není náš problém, zatím jen přiznáváme, že máme impérium. Takže jsem se konečně dostal k tomu, abychom si mohli říci, že můžeme jít domů, vše je hotovo. Nejsme ještě připraveni na další kapitolu.

    Otázkou pro Rusy je, jestli udrží nárazníkovou zónu nebo aspoň neutrální nebo je Západ (NATO) přetlačí tak hluboko do Ukrajiny, že budeme 100 km od Stalingradu, 500 km daleko od Moskvy. Pro Rusko status na Ukrajině je existenční hrozba a Rusové si ji nemohou dovolit nechat plavat. Pro USA, v případě, že Rusko se udrží na Ukrajině, kde se zastaví? Protože to není náhoda, že to byl generál Hodges, který byl obviněn z toho všeho a mluví o přemisťování vojska USA do Rumunska a Polska, včetně Pobaltí. V podstatě je to „Mezimoří“ – od Černého moře k Baltu – o kterém sníval Pilsudský. To je výhodné řešení pro USA. Otázka, na kterou nemáme odpovědi je, co udělá Německo? To je skutečně divoká karta v Evropě. Přitom, jak USA budují svůj sanitární koridor nejenom na Ukrajině, ale na Západě a Rusové se snaží z toho vyvléknout. Neznáme postoj Německa. Německo je ve velmi spekulativní pozici. Jeho bývalý hlavní kancléř Gerhard Schröder má spojení s Gazpromem. Mají velmi složitý vztah k Rusům. Němci sami nevědí, co dělat. Musí exportovat, zatímco Rusové nemohou importovat. Na druhou stranu, pokud přijdou o zónu volného obchodu, je třeba vytvořit něco nového. Pro USA je to pravěká obava z ruského kapitálu, ruské technologie, myslím německý kapitál a technologii. Ruské přírodní zdroje a levná pracovní síla je jediná pekelná kombinace, která po staletí straší USA. Tak jak z toho vyjít? Fajn! USA vyložily karty na stůl – je to čára od Baltu k Černému moři. Rusové mají karty pořád na stole – musí mít alespoň neutrální Ukrajinu, ne prozápadní. Ten, kdo mi může říct, co Němci udělají, zná historii na dalších 20 let. Ale bohužel, Němci se ještě nerozhodli. To je jejich tradiční problém. Neschopnost sladit enormní ekonomickou sílu a geopolitickou křehkost. Už někdy od roku 1871 to byla potíž pro Německo i Evropu. Uvažujte o „německé otázce“, protože dnes vyvstává opět. To je ta hlavní otázka, na kterou potřebujeme odpověď.

  3. 1) rusko je vojenským konkurentem NATO jen na papíře
    2) vyjadřujete se jako putinovi politici : -)
    Vy si stejně jako oni vůbec neumíte představit, že ti lidé v gruzii, moldavsku, ukrajině, arnénii, potažmo estonsku, litvě a lotyšsku prostě jen chtějí žít jako normální lidi v Evropě a ne jako otroci v rusku, to je celé

    1. Ano, ono těm lidem dojde, že otročeni Rusku jen vyměnili za otročeni někomu jinému, až když bude pozdě ….

  4. Čtu li některé reakce na rozhovor s p. doc. Robejškem, nutně mě musel napadnou biblický výrok o perlách a sviních. A to bez toho, aniž bych chtěl někoho urazit.

  5. Nesmysly a rusofobicke zvasty. Nato a zajem o „nove trhy“? Bullshit. NATO melo a ma jediny zajem = oslabit, zdiskreditovat a ZNICIT Rusko, sveho stareho nepritele a nyni jiz i vojenskeho konkurenta. Jednou blbou ritolizalskou zemickou za druhou postupne Rusko obklicit, osadit atomovymi zakladnami 30 min. od Moskvy, napumpovat nacionalisticke anti-ruske emoce a pak uz staci jen zmacknout to cervene tlacitko a je vyhrano. Jenze to temhle hysterickym rusofobum ve vsech masovych mediich a nyni jiz i na tomhle portalu pani Kocianove nevyjde, jakkovliv vsichni Rusko nenavidite. Ruskjo bylo k tomuto drastickemu kroku vlastne tim „zachodem“ (=polsky zapadem) dotlaceno. Bude to sice stat v teto dobe mnoho zivotu nevinnych vojaku, ale asi to je pro budoucnost a bezpecnost Ruska skutecne nevyhnutelna jedina cesta.

  6. Škoda, že Realisté svého času neuspěli. Dneska bychom takovouto alternativu potřebovali jako sůl. Je fakt, že sám Robejškovi doposud úplně nevěřím, že by byl autentickou opozicí. Asi potřebuji, aby řekl ještě pověstné Bé, tedy, že EU se NE“dostala do slabé situace zejména tím, že se snažila, ale ne dost důsledně uskutečňovat své velmocenské titánské sny o velmoci Evropa“, nýbrž proto, že namísto vlastních zájmů jedná vazalsky ve prospěch svého koloniálního protektora, což je zajištěno jednak silovými a agenturními prostředky, jednak korupcí všehoschopných kolaborantů v rozhodujících pozicích. Každý autentický vůdce, chtějící hájit zájmy vlastní země, je nelítostně eliminován – kupříkladu LePen, Haider, Strache, Kurz, Orbán, Kačinský, AfD, u nás Konvička, Okamura a další.
    Nicméně, proč to nezkusit s Robejškem na hradě? Můj hlas by měl. Nikoho lepšího tam nevidím.
    Robejšek na hrad!

  7. Skvělé a myslím že velmi reálné a objektivní zhodnocení současného stavu Evropy. Děkuji moc vaše rozhovory pane docente a stejně tak děkuji paní Kociánové a celému týmu RU. Jdu vám opět trochu přispět na provoz.

  8. Pan Robejsek je jako vzdy spicka. Jeho analyza soucasne situace se absolutne lisi od hysterie mainstreamovych medii, kteri jedou podle cerno-bile sablony. Bohuzel maji lide, jako je pan Robejsek, mizivou sanci dostat se do vyssich politickych pozic, protoze jsou na to prilis schopni a zasadovi.

Napsat komentář k „Kryštof DrechslerZrušit odpověď