Česká armáda má pouze pět tisíc bojeschopných mužů, což je týdenní spotřeba vojáků na Ukrajině

Martina: A ještě doplním, že jste pracoval jako poradce ministra obrany, hned dvou, a také jste byl národním ředitelem pro vyzbrojování České republiky na ministerstvu obrany. Ještě bych připomenula, že v současné době jste generálním ředitelem společnosti Masada Security Solutions, která je oficiálním konzultantem zástupců izraelského zbrojního průmyslu a výcvikových středisek v Izraeli. Tak teď vás alespoň trochu známe. A mě by zajímalo srovnání: Vy jste pracoval v armádě už před rokem 89, a zároveň máte velké zkušenosti z porevoluční armády a z ministerstva obrany, řekněte mi, s dnešním odstupem nahlíženo, kdy podle vás bylo bezpečněji – tehdy, nebo dnes?

Jaroslav Štefec: Bezpečněji bylo tehdy, to bezesporu. Protože tehdy nešlo jenom o armády – samozřejmě to byl také významný faktor – ale v první řadě tehdy existovala rovnováha, která byla tehdy oběma stranami polarity určitým způsobem respektována. Platily smlouvy, které byly postupně uzavírány po druhé světové válce, a co je podstatné – byla uznávána Charta OSN, a fungovala Rada bezpečnosti OSN.

Martina: To teď nefunguje? Nerespektuje se?

Jaroslav Štefec: Ne, nerespektuje se. Když to tak vezmete, tak se vlastně nerespektuje ani třeba smlouva o Severoatlantické alianci, smlouva o NATO, protože ta hned v prvním bodě jasně zavazuje – je to první závazný bod této smlouvy, není to článek pět, který nám stále otloukají o hlavu – že všichni signatáři jsou povinni řešit všechny mezinárodní spory v souladu s Chartou OSN mírovými prostředky. Takže my vlastně neplníme ani tu smlouvu, takže ve stylu, jak se kdysi říkalo: „Když budeš zlobit, tak tě vyloučí z Komsomolu”, tak by vlastně v současné době měly být ze Severoatlantické aliance vyloučeny Spojené státy. Je to paradox, ale je to tak, protože to nedodržují.

Vracíme se k době před Vestfálským mírem, kdy v Čechách přežila jen čtvrtina obyvatel

Martina: Vadí to někomu? Když se podíváme na to, co říká článek jedna, i co říká článek pět, a na to, že my tady zdůrazňujeme, že bychom se třeba měli do některých konfliktů zapojit, přestože jednotlivé státy nebyly napadeny, pořád se hovoří o tom, že bychom se měli aktivně zapojit do konfliktu na Ukrajině, tak v tu chvíli zase nerespektujeme článek pět, protože my jsme napadeni nebyli, a ani nebyl napaden žádný člen Severoatlantické aliance. Co s tím?

Jaroslav Štefec: Je potřeba zásadním způsobem změnit rétoriku, a co je podstatné – je potřeba se vrátit k diplomacii. Protože tak, jak jsem říkal, že dneska neplatí smlouvy, které tehdy platily, spousta smluv byla zrušena, bohužel, které se připravovaly celá léta. Dnes se vlastně ustoupilo i od úplně elementárních věcí, které deklarovaly Vídeňské protokoly o diplomatických vztazích, a to je obrovský problém. A my se, kupodivu, vracíme – a je to divné, a když si to člověk uvědomí, tak mu běhá mráz po zádech – do doby, která předcházela Vestfálskému míru, který byl uzavřen už pěkně daleko dozadu, který ukončoval třicetiletou válku. My se bohužel vracíme do doby, kdy bojovali všichni proti všem, a bojovali až do absolutního vyčerpání lidí, zdrojů, a všeho možného v Evropě, takže Evropa potom byla naprosto zdevastovaná. Tady na území dnešních Čech zbyla snad jenom jedna čtvrtina původního obyvatelstva. A my se dneska do této doby vracíme, bohužel.

Martina: Mnozí politikové, politologové a analytici zdůrazňují, že se Evropa nachází jakoby před první světovou válkou. Souhlasil byste s tímto konstatováním?

Jaroslav Štefec: Ne, Evropa se nachází před druhou světovou válkou. Situace, kterou v současnosti vidíme, odpovídá situaci zhruba konci dvacátých a začátku třicátých let minulého století, kdy se formovaly základy nacistické vlády v Německu, kdy fašismus v Evropě začal zvedat hlavu. My se nacházíme zhruba v této době, v tomto období, kdy se tehdy všichni snažili nějakým způsobem urvat, co šlo. Kdy sice fungovala Společnost národů, ale už v té době fungovala spíše jako místo k vyjadřování nenávisti, a ke vzájemným rozporům. Tehdy na to nádherně reagoval – tuším – Karel Čapek, když psal své proslulé epigramy, kdy si japonský zástupce ve Společnosti národů stěžuje, že čínský zástupce sedící vedle něho pokyvuje hlavou a opakuje: „Dnes Japonsko, zítra Japonsko, pozítří Čína, popozítří Čína.” A to byla situace, která byla velmi podobná tomu, co se děje dneska. Daleko podobnější ekonomicky, mezinárodně, i bezpečnostně. Uvidíme, jak se to vyvine.

Žijeme za prahem války – Trump Britům vzkazuje, že nevymění Detroit za Manchester

Martina: Zdá se, jako by se konflikty přiostřovaly, a hlavně jich přibývá. Řekněte mi tedy, v čem je tato doba, kterou teď žijeme, jiná, než byly třeba uplynulé dekády? Nejsme už za prahem konfliktu?

Jaroslav Štefec: Ano, za prahem už jsme. My jsme v etapě, kdy už de facto reálně začala válka. Nemyslím teď lokální, někde – ale to, že Evropská unie, respektive evropské země NATO, začaly velmi intenzivně podporovat Ukrajinu, kdy se válka, která tam původně byla – speciální vojenská operace – dostala do situace zástupné války Severoatlantické aliance s Ruskem na území Ukrajiny. A to může velmi rychle přerůst do skutečného konfliktu mezi evropskými zeměmi NATO a Ruskem. Tam totiž došlo k jedné zajímavé věci v souvislosti s Donaldem Trumpem. Můžeme si o něm myslet cokoliv, ale to je člověk, který má sice své specifické zvláštnosti, ale v první řadě je Američan, a on řekl jednu zásadní věc: „Nevyměním Detroit za Manchester.” To znamená, že řekl: „Vaše problémy v Evropě jsou vaším problémem. Ne mým. A pokud si chcete nechat rozmlátit Evropu jadernými zbraněmi, váš problém. Já si to rozmlátit nenechám.”

Martina: Vzkázal to Evropě? Nebo to vzkázal Británii? Protože když se člověk věnuje moderním dějinám, tak zjistí, že Britové byli prakticky za všemi konflikty, a řekněme za historickými milníky, na které třeba nejsme příliš pyšní. A přestože se historie tvářila, že tím mozkem je Amerika, tak se možná trochu ukázalo, že Amerika byla jenom těmi svaly.

Jaroslav Štefec: Nevyjádřil bych to lépe, přesně tohle bych použil, toto vyjádření situace. Koneckonců to, že řekl, že nevymění Manchester za Detroit, byl vzkaz Spojeným státům…

Martina: Vzkaz Spojených států Británii

Jaroslav Štefec: Pardon, vzkaz Spojených států Británii. Já jsem kdysi, je to tak dva roky dozadu, napsal, že se domnívám, že probíhá třetí válka za nezávislost. Spousta lidí mi tvrdí, že byla jedna, ale ony byly dvě, a tohle je třetí. Válka za nezávislost Spojených států, kdy se Donald Trump konečně snaží přestřihnout pupeční šňůru mezi Británií a Spojenými státy, která vždycky v určitém momentu historie Spojené státy navezla do něčeho, kde koneckonců ani být nechtěly. Takže když si vezmete, Británie do jisté míry značně ovlivnila občanskou válku ve Spojených státech čili Sever proti Jihu, jak se říká, protože Britové velice podporovali Jih, protože Britové vydělávali na otrokářství. Takže jejich podnět k této válce je naprosto nesmazatelný. A na druhou stranu je zase zajímavé, že Sever jak válku za nezávislost, tak v boji Severu proti Jihu, velmi významně podpořilo Rusko, a to dodávkami zbraní, zásob, logisticky, podporovali je potravinami, a podobně. Takže to jsou velmi zajímavé historické souvislosti, které je dobré znát. Když se tím chcete zabývat, a tyto věci si utřídit, a vidět je v souvislostech, tak to bez těchto znalostí nejde.

Korporace ovládají banky i zbrojní průmysl, Británie tahá za nitky Evropy přes NATO

Martina: Z historie víme, že prakticky každá kolizní éra má v pozadí poměrně jasné zájmy – mocenské, anebo finanční. Komu dnes může sloužit vyvolávání neklidu na nejrůznějších místech světa? Nejen Ukrajina, nejen Blízký východ, a vlastně také Jižní Amerika, Grónsko. Za minulého režimu se to vždy svedlo na vojensko-průmyslový komplex, dnes mluvíme o bankovní chobotnici. Můžeme s jistotou říct, cui bono?

Jaroslav Štefec: Korporace. Je to záležitost korporací, které dneska ovládají jak zbrojní průmysl, tak bankovnictví, ať už je to bankovnictví čisté, finanční, nebo bankovnictví průmyslové, které funguje ve Spojených státech. Takže za tím jsou tyto zájmy, je to boj o moc, boj o světovou dominanci, a je to samozřejmě i snaha určitým způsobem diktovat své podmínky zemím, které disponují zdroji, a nejsou v mém klubu přátel, které mi za ochranu dodávají například naftu a plyn za pár šupů.

Martina: Vzhledem k množství konfliktů, které se rozhořely, byly vyprovokovány prakticky po celém světě, si musíme v tuhle chvíli říct, že platí úplně lapidární: Rozděl a panuj. Vy jste řekl, že je to boj o světovou dominanci. Tak kdo s kým?

Jaroslav Štefec: Bezesporu dneska není monopolární systém, ale máme tady systém vícepolární, kdy je na jedné straně Británie, která mává Spojenými státy coby klackem. Jenže Amerika už takto fungovat nechce. To je jedna věc, to je vidět, čili je to je na jedné straně zájem obřích bank. A na druhé straně je systém, který si na tom vybudoval větší, či menší nezávislost, což je Čína, a samozřejmě Rusko, Afrika, především africké země. Protože Amerika nepřipustí, aby se nějakým způsobem osamostatnily jihoamerické země, to je vidět například u Venezuely, ale jsou to i další útoky v konkrétních zemích, které tam probíhají, dodávky zbraní různým opozičním skupinám, dodávky financí, a podobně. A Británie samozřejmě totéž uplatňuje v Evropě. Víte, co je zajímavé? Že Britové vůbec nejsou členy Evropské unie, ale na všech zasedáních Evropské unie sedí Starmer, a má k tomu připomínky, což je zvláštní situace, do momentu, než si uvědomíte, že Británie je členem Severoatlantické aliance, a prostřednictvím této organizace se snaží ovládat i Evropskou unii. Takže takhle to funguje.

Martina: Za vším hledej Británii?

Jaroslav Štefec: Za vším hledej Británii, a částečně Francii, která přicmrndává. Já jsem používal vyjádření: „Opelichaný britský lev naskočil na ještě opelichanějšího galského kohouta, a vyrazil do války v Evropě.” Takže asi takhle nějak to vypadá.

Aliance má jediný účel — udržet Ameriku v Evropě, Němce dole a Sovětský svaz mimo dění

Martina: Co to Evropě může přinést? Myslím, že tyto výroky už nejsou ve veřejném prostoru ojedinělé, to znamená, že nemůžeme říkat, že bychom nevěděli, nemůžeme říkat, že bychom netušili, ale přesto všechno se tato hra hraje, roztáčí se kola zbrojení. My jsme si tady, než se rozsvítila červená, povídali o Severoatlantické alianci, a já jsem vzpomínala výrok Jaromíra Novotného, který tady byl, a říkal, že existence Severoatlantické aliance je nutná, protože kdyby se rozpadla, tak Německo začne zbrojit. A když začne zbrojit Německo, tak to vždy skončí jedním jediným způsobem. Jenomže teď zbrojí všichni – i Německo.

Jaroslav Štefec: To je trošičku paradox, Německo jako země poražená ve druhé světové válce je vázáno určitými podmínkami pro svou existenci, a zachování jeho fungování v civilizovaném světě, a tyto podmínky stále ještě platí. Takže fantazie, které dneska přednáší pan Pistorius, jak Německo bude mít v roce 2035 – a to je paralela s minulým stoletím – nejsilnější armádu v Evropě…

Martina: Ale oni na tom už dělají.

Jaroslav Štefec: Oni na tom už dělají, ale nepovede se jim to. Největší problém Německa – a nejen Německa, ale i České republiky, a dalších zemí – je to, že sice můžeme utrácet obrovské peníze za výzbroj a za zbraně, ale nebudeme mít nikoho, kdo by s nimi mohl pracovat. To znamená, nejsou takzvaně lidé, kteří by byli schopní skutečně válčit. A já rozumím Jaromírovi Novotnému – už jsme si s ním také na toto téma svého času vyměňovali názory. Teď nevím přesně, kdo z Američanů tehdy řekl: „NATO zřizujeme proto, aby byla Amerika v Evropě, Němci dole a Sovětský svaz mimo.” A tohle pořád ještě platí. A myslím, že by Britům nevyhovovalo, kdyby Německo zbrojilo, v případě, že by ho nehodlali znova poslat proti Rusku. Jenže situace se od třicátých let radikálně změnila, a faktor, který ji změnil, se jmenuje: „jaderné zbraně”. A to je věc, která mě, jako člověka, který to vystudoval, děsí, protože rakety, které jsem studoval, byly primárně určeny jako nosiče jaderných zbraní, a na rozdíl od spousty lidí si velmi dobře dovedu představit, co jaderné zbraně umí. Viděl jsem i filmy jako Vlákna, britský film, případně Den poté, ovšem nikoli paskvil, natočený v nultých letech ve Spojených státech, ale původní film z roku 93, nebo 83, nebo 85, teď přesně nevím.

Margaret Thatcherová považovala za nemravné, aby Rusko mělo tolik zdrojů s tak málo lidmi

Martina: Byla doba, kdy jsem Vlákna považovala za zastaralá, a teď mě děsí svou aktuálností. My se k jaderným zbraním dostaneme za malou chvíli, ale já bych přece jenom chviličku setrvala u Severoatlantické aliance. Když byl svět bipolární, bylo tady NATO a Varšavská smlouva. Severoatlantická aliance je chápána, vedena a vystavěna jako vojenský obranný pakt. Ale když je něco obranného, tak to automaticky přece předpokládá, že se má před kým bránit, že má nepřítele. A v okamžiku, kdy byl bipolární svět rozrušen, přestala fungovat studená válka. Má tedy existence Severoatlantická aliance v následných letech opodstatnění?

Jaroslav Štefec: Nemá, a neměla, protože tady je typický příklad vytvoření nepřítele. My jsme si, jako Severoatlantická aliance – respektive dneska je to otázka celoevropská – vytvořili nepřítele, kterým je, když zanikl Sovětský svaz, zase Rusko. A to mi připomíná přesně problém, že za všechno můžou Židé, jak se říkalo, a dneska se říká, že za všechno můžou Rusové. Jenže to je nesmysl. Základní problém je, že Rusko vlastní obrovské množství zdrojů, a železná lady Margaret Thatcherová svého času vyjádřila, že to je nemravné, aby Rusko disponovalo tolika zdroji s tak málo lidmi, a že by bylo dobré, kdyby se to rozdělilo mezi ostatní. Ona neřekla, aby se Rusko rozdělilo, ona řekla, že by bylo vhodné, kdyby se tyto zdroje rozdělily mezi ostatní země, a tato politika v Británii pokračuje. Takže představa, že Rusko padne na kolena, a bude ukrajinizováno tak, jak se to stalo Ukrajině, skončila s příchodem Vladimira Putina. Říká se, že Putin byla pomstou jeho předchůdce, známého opilce Borise Jelcina. A něco na tom bude, protože on se údajně měl v tomto smyslu vyjádřit na nějakém fóru: „Tak, teď jim to nandám, a udělám z Putina vlastně prezidenta.” A jak je vidět, tak to trefil, a Putinovi se Rusko podařilo neskutečným způsobem pozvednout. Jenže toto nezapadalo do plánů Velké Británie a jí podněcovaných Spojených států, protože ve Spojených státech samozřejmě existuje samostatné křídlo, kterému se Rusko nelíbí, a líbilo by se jim, kdyby ovládali zdroje, které tam jsou, a pochopitelně se tento problém, který existuje už několik set let, neustále snaží vyřešit válkou. Ať to byla velká Napoleonova armáda, potom samozřejmě Hitler, před tím to byli ještě Poláci. Dneska to totiž tady vypadá tak, že největší armádu v Evropě má Polsko, respektive spíše Turecko, protože Turecko leží svou významnou částí v Evropě. Takže tady existuje spousta hrozeb, které nepojmenováváme.

Víte, co je zajímavé? Česká republika nemá obrannou doktrínu, protože doktrína pojmenovává nepřítele, respektive rizika, ale my nemáme hrozby pojmenovány. My máme jedinou hrozbu, a to je Rusko. Ale nikdo neřeší možnost snahy o islamizaci Evropy, nikdo neřeší potenciální problémy s tím, co bude po ukrajinské válce. Protože ona skončí. Co s obrovským množstvím migrantů v Evropě obecně, ať už muslimů, nebo Ukrajinců, a podobně. To jsou páté kolony, jako když vyšije. A pak tady máme problém turecké rozpínavosti, který regulérně existuje. Ale máme tady i nároky Polska na část českého území. Jsou tady maďarské nároky vůči Polsku. Jsou tady německé snahy totálně zvrátit poválečný vývoj negováním proslulých…

Martina: Takzvaných Benešových dekretů.

Jaroslav Štefec: Benešových dekretů. Takže my tady máme reálné hrozby, na které se nepřipravujeme. A hlavní, primární ukazatel toho, že se na ně nepřipravujeme, je to, že Česká republika nedisponuje armádou, ačkoliv tady máme skupinu ozbrojenců, která se tak čistě ze zvyku označuje. Ale to není skutečná armáda.

Česká armáda jako účelový expediční sbor — pět tisíc bojeschopných mužů a žádné zálohy

Martina: To považujete za největší problém současného stavu naší armády?

Jaroslav Štefec: Co považuji za největší…?

Martina: Řekl jste, že nemá lidi.

Jaroslav Štefec: Ano. Nemá lidi, chtějí po nás, abychom nakupovali zbraně až za 5 procent HDP. Otázka zní: Pro koho? Armáda České republiky momentálně disponuje zhruba čtyři a půl, až pět tisíci bojeschopnými muži, což je zhruba týdenní spotřeba vojáků ve válce na Ukrajině, takže si asi dovedete představit, jak dlouho by Armáda České republiky vydržela. Ona to totiž není armáda, protože není schopná plnit zákonný požadavek, který je na ní kladen, protože zákon o ozbrojených silách jasně v paragrafu 9, odstavec 1 říká, že Armáda České republiky se primárně připravuje k odražení, nebo k zabránění útoku na území České republiky. Jenže Armáda České republiky na to připravená není. Ona je stále připravována – ačkoli se neustále mluví o tom, že se to změní – jako jakási ozbrojená skupinka, která v případě nějaké války někam vyrazí, a území České republiky zůstane prakticky úplně bez armády.

Martina: Jakýsi účelový expediční sbor.

Jaroslav Štefec: Ano, takto by se to dalo nazvat.

Martina: A hlavně, když se podíváme na pět tisíc bojeschopných mužů, tak si vlastně neumím představit, že by právě byli nasazeni, protože kdo by pak připravoval zálohy? Nebo kdo by připravoval civily? To znamená, že by do jakéhokoliv konfliktu šli civilisté, a stali by se kanonenfutrem?

Jaroslav Štefec: Ano, tady totiž prakticky zmizely zálohy. Když byla zrušena základní vojenská služba, tak od té doby prakticky minimum lidí prošlo základním výcvikem. Víte, na základní vojenskou službu se tady nadávalo – nevolám po jejím navrácení, ale říkám… To je totiž trošičku jiný přístup. Já se domnívám, protože armáda je smlouva mezi státem a jeho občany, tato smlouva trvá už tisíce let, protože tisíce let byli lidé v určitém období svého života, hlavně chlapi, mladíci – i když do toho postupně byly zatahovány i ženy, ačkoliv já s tím nesouhlasím, ale nic s tím neudělám – byli odvedeni do nějakého domu mužů, a tam se učili snášet nepohodlí, hlad, zimu, učili se tam bojovat, snášet zranění, bolest, a podobně, a pak se vrátili, a byli schopni chránit sebe, své ženy, děti, svůj kmen, později své město, a ještě později svůj stát. Takže takto to historicky fungovalo. A teď došlo k přetržení tohoto, a vznikly takzvané profesionální armády. Oni dneska říkají, že to je profesionální armáda, ale armáda, ve které jsem sloužil, byla těžce profesionální. Byli tam záklaďáci, kteří se cvičili na ovládání zbraní – a uměli to dobře, protože byli vyučeni v různých oborech, a podobně, měli střední školy a sloužili i u raket na poměrně zásadních pozicích.

Martina: Tak vy jste působil jako velitel raketové transportní baterie.

Jaroslav Štefec: Tak, my jsme byli takzvaná pohyblivá raketová technická základna, čili připravovali jsme rakety pro odpálení, a skladovali jsme nosiče, a hlavice se potom podle potřeby přisouvaly, a podobně. Ale nyní jsme se dostali do situace, zaprvé, že se toto přetrhlo. A zadruhé, dneska se neskutečně změnilo celé válečné paradigma, jak se říká, takže válka vypadá úplně jinak. A to, co tady předvedla minulá vláda, nebo několik minulých vlád, a jak se změnil pohled na válčení, tak se pořád připravujeme na válku, která existovala ještě před nějakými třiceti, čtyřiceti lety, takže se Česká republika nepřipravuje na nic z toho, co teď vidíme kolem sebe. Protože když nakupujete zbraně za 5 procent HDP, tak se pořád mluví: „Utratit. Utratíme peníze za zbrojení. Musíme vynakládat 5 procent”, ale nikdo nedefinuje proč, nikdo neříká, jaká jsou rizika, o kterých jsem mluvil, tedy proti čemu vlastně armádu vybavujeme.

Celý rozhovor s Jaroslavem Štefcem o současné bezpečnostní situaci, o roli NATO a Británie v Evropě a o stavu české armády si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.