Zpět
Text
Přehrát
Všechny příspěvky s Jaroslav Štefec
Do NATO jsme vstoupili jako užiteční idioti, už za čtrnáct dní jsme otevřeli Alianci nebe
Diskuse o výdajích na obranu má absurdní obsah. Horuje se pro vydávání pěti procent HDP za stavu, kdy máme bojeschopných asi pět tisíc vojáků, kterým se kupují předražené kuchyně, nebo rozpadající se batohy z Temu. „Ona to totiž není armáda,“ zhodnotil v předchozí části rozhovoru situaci ozbrojených sil vojenský analytik Jaroslav Štefec. Politici sice vydávají zásadová prohlášení a postoje, ale nikdo už nepojmenovává hrozby, proti kterým máme republiku bránit, a hlavně čím a jak. Doktrína chybí, zálohy zmizely, kasárna se prodala. Když se náš host dívá na Evropu, vidí situaci podobnou konci 20. let minulého století před nástupem fašismu a nacismu. Jen tentokrát nemáme zbraně ani schopnost mobilizovat, ale podobně jako tehdy se spoléháme na spojence.
Martina: Vy říkáte, že se připravujeme na minulou válku…
Jaroslav Štefec: Ano, možná předminulou.
Martina: Jak se tedy připravovat správně? Naznačil jste, že si nemyslíte, že by se měla znova obnovit základní prezenční vojenská služba, asi by nebylo kde: Kde jsou kasárna?
Jaroslav Štefec: Všechno se prodalo.
Martina: Zároveň jste ale řekl, že nejste příznivec profesionálních armád. Tak jakým způsobem tedy postupovat? Jsme v nějakém stavu, došli jsme do nějakého bodu: Co s tím?
Jaroslav Štefec: Použiji zajímavý příklad: V současné době je protivzdušná obrana Ruské federace v průšvihu, protože armáda není schopna zvládnout počet dronů a jejich útoků tak, jak by potřebovali. A s tím souvisí uveřejnění firem, které vyrábějí a dodávají vojenskou techniku a drony zejména na Ukrajinu, a podobně. A Ukrajinci naprosto cíleně, po dohodě s Američany, s Brity, a podobně, jim likvidují zpracovatelské a skladovací kapacity pro ropu, plyn, a tak dále.
A vlastně se ukazuje, že armáda, respektive obranné síly státu, musí být strukturovány úplně jinak. To znamená, že musí mít nějaké základní jádro, které připravuje lidi na obranu, a učí je některým zásadám. Tady nejde o vojenskou službu, ale jde o určitý výcvik v tom, jak se bránit. Jak jsem říkal, jak bránit sebe, jak bránit své blízké, své okolí, protože každý chlap by se měl umět bránit, ubránit sebe, ubránit svou paní, své děti.
Martina: Švýcarský model?
Jaroslav Štefec: Ne úplně, protože to je také vlastně model, který vychází z historických zkušeností druhé světové války, a poválečného vývoje. I když na druhou stranu ano, je to velmi blízké, protože my jsme tvrdě zamítli domobrany, protože ozbrojený člověk, který je vycvičen, je velice problémový. Jenže jiného, než vycvičeného a ozbrojeného člověka, který je schopen například ovládat stíhací drony – nebo mladé kluky, kteří dokážou řídit bojové drony, které jsou dneska schopny fungovat ve válečné operaci, protože tyto operace jsou na tom založeny – nevychováte ze dne na den. Tam musíte začít někde úplně jinde.
Máme tady spoustu starostů – teď nemluvím o Starostech jako takových – máme tady hejtmany, kteří mají v trezorech hromady papírů popsaných tím, co mají dělat v případě krizových situací, včetně války – například ochrana kritických infrastruktur, a podobně, ale nemají na to lidi. A když to cvičí, tak to většinou cvičí tak, že si něco nacvičí, a pak se jde do hospody, a tam se to zapije, a je to v pohodě, tím to skončí.
Necvičí se následky, tedy, co by se dělo, kdyby. Skutečně mě upřímně rozesmálo – nebo takhle – nad příručkou 72 hodin, kterou vydalo ministerstvo vnitra, to byl hodně hořký smích. Přiznám se, že jsem se takto dlouho nenasmál, protože oni vlastně říkali: „Dobře, přežijete 72 hodin.“ A co pak? Co pak? Co bude po 72 hodinách?
Martina: Václav Cílek říkal: „A nebylo by lepší 73?“
Jaroslav Štefec: Přesně. Tady je problém, že stát v tomto totálně selhal.
Martina: Ale to je dlouhodobé selhávání.
Jaroslav Štefec: Je to dlouhodobé selhávání, které se nám teď vrací ve zlém. Bylo to vlastně dáno tím, že jsme byli – jako stát poražený ve studené válce – úmyslně odzbrojeni a zbaveni armády, a to v rámci Severoatlantické aliance. Já jsem byl u začátků, a aniž jsem tušil, na co se dívám.
V roce 1999–2000 jsem zažil návštěvu tehdejšího generálního tajemníka Severoatlantické aliance Robertsona v Praze, kdy on na tehdejšího ministra obrany Vetchého – v době, kdy se říkalo, že armáda je „vetchá“, a její budoucnost „šedivá“, protože Šedivý byl náčelníkem generálního štábu, a jak se ukázalo, je to pravda – a on mu říkal: „Vladimíre, vy se strašně pomalu zbavujete lidí, a máte strašně moc vojenské techniky. Udělejte s tím něco. Zrychlete to.“ A já jsem si tehdy říkal: „Tak se budeme modernizovat.“ Ale ne, oni chtěli, abychom se toho prostě zbavili, abychom nebyli problémem, protože ozbrojený, vyzbrojený stát je vždycky problémem. Vždycky. Vyzbrojený stát.
Martina: Ale velmi dobře si vzpomínám, s jakým nadšením jsme přijímali rušení povinné vojenské služby. A v porevolučním nadšení jsme také velmi často přistupovali na rétoriku: „Teď už všecko půjde po dobrém, teď už se vždycky s každým domluvíme, a zbraní nebude potřeba.“
Jaroslav Štefec: Problém je v tom, že my bychom se i domluvili. Protože když si vzpomenu na pořady České televize – které už jsou dneska trezorové – tak ještě kolem roku 2008, 2010 vznikl film Ukradené Kosovo, který se tehdy promítal na ČT2 a který by ale dnes již nevznikl, ve kterém se vlastně hovořilo o tom, že bychom se měli kamarádit na různé strany, a Česká republika ještě využívala zbytků průmyslu, které měla, a vyvážela různé technologické celky.
Dneska už tady více méně nemáme ani schopnost vyrábět. Je zajímavé, že tady máme firmy, které se podílejí na kosmickém programu – těch je asi přes sto – ale nikde se to nedozvíte. Je fakt, že velký průmysl fakticky zanikl, takže jsme ztratili základní schopnost vyrábět něco velkého, v uvozovkách.
Mysleli jsme, že NATO bude hlídat mír v Evropě, aliance ale potřebovala nepřítele a peníze do zbrojení
Martina: Když už jste tedy vzpomenul titul Ukradené Kosovo, tak je dobré dát věci do souvislostí: My jsme byli v roce 1999 přijati do NATO, a za 14 dní přes nás NATO létalo bombardovat Bělehrad. Z tehdejšího úhlu pohledu se dalo chápat, že premiér Miloš Zeman toto bombardování podpořil, a později se za to omluvil. Jak to vnímáte dnes vy? A podotázka: „Bylo naše urychlení přijetí do NATO právě z tohoto úhlu pohledu účelové?“
Jaroslav Štefec: Já jsem u toho byl. Dokonce mám stužku k medaili za zásluhy o vstup do Severoatlantické aliance. Je to zvláštní, ale my jsme nevěděli, na co se díváme. To není omluva, to je realita. Protože jsme se domnívali, že budeme příslušníky něčeho, co bude zajišťovat mír pro Evropu, co bude vytvářet prostředí, ve kterém budeme všichni v jednom vojenském svazku, a budeme se starat, aby Evropu nikdo neohrožoval.
Protože se v té době dokonce mluvilo i o tom, že členem Severoatlantické aliance se může stát i Rusko, protože Rusko tehdy v některých věcech podporovalo a pomáhalo. Třeba Američané používali ruská letiště při přepravě velkými letadly, když se do Evropy vozily nějaké zásoby, a podobně.
Martina: Ale z koho by si pak Severoatlantická aliance vyrobila nepřítele?
Jaroslav Štefec: Jistě.
Martina: Proti kterému musí fungovat obranný vojenský pakt.
Jaroslav Štefec: Přesně. Protože je potřeba, aby tekly peníze do zbrojních programů, aby tekly peníze do bank. To je to důležité.
Do NATO jsme vstoupili bez vlastního vědomí – Američané českou reprezentaci uvítali ovacemi na své základně
Martina: Ale co jste vlastně tehdy neviděli, a na co jste se dívali?
Jaroslav Štefec: My jsme nechápali, že jsme vnímáni jako poražená země, že jsme vnímáni jako východní země, která nemá nárok stát se plnohodnotným partnerem. My jsme se de iure podpisem Severoatlantické smlouvy stali jejím signatářem. A samozřejmě byla snaha za každou cenu vytvořit takovou partu lidí, která bude ochotna cokoliv odhlasovat, cokoliv zajistit.
To je jako v politice, to byl ten samý ústup od zásad samostatnosti, a podobně. Ale víte, co je zajímavé? My jsme tehdy vlastně nevstoupili do NATO, ale my jsme do něj byli vstoupeni. A já vím, že tento vstup byl velkým překvapením pro českou politickou reprezentaci, včetně Miloše Zemana. Bylo nám víceméně řečeno: „Vstupujete do NATO, hurá.“ Tak jsme vstoupili do NATO.
A já jsem v té době byl na jednání v Německu na jedné americké základně o oboustranných vztazích mezi Českou republikou a Spojenými státy, o vzájemném uznávání certifikací kvality u vojenské techniky. Protože jsme tehdy doufali, že něco budeme vyvážet do Spojených států, tak jsme to chtěli zařídit, a nakonec jsme to tam podepsali. Ale zažil jsem tam obrovské překvapení, protože jsem to netušil.
V té době jsem byl poradcem Vetchého, odjeli jsme na tři dny, a najednou nás večer zdržovali, zdržovali, zdržovali, a pak jsme procházeli obrovskou halou, která se najednou rozzářila, a byli tam shromáždění všichni pracovníci, a začali nám provolávat slávu, tleskat a gratulovat. A my jsme koukali jak blázni, oni nám gratulovali, že jsme vstoupili do Severoatlantické aliance. Takže takhle tehdy vypadala situace kolem vstupu České republiky.
Martina: Za 14 dní přes nás NATO bombardovalo Bělehrad. Omlouvám se za hrubý termín, ale znamená to tedy, že jsme tehdy byli vstoupeni v roli užitečných idiotů?
Jaroslav Štefec: Ano – to je jediná možná odpověď. Ano, byli jsme vstoupeni jako užiteční idioti, aby nebyly problémy s přelety letadel, protože tím pádem automaticky platily veškeré dohody, které doprovázejí Severoatlantickou smlouvu, o povolování průletů, průjezdů přes různá území, protože vzhledem k tomu, že jsme byli v Alianci, tak se to vyřídilo bleskově, a bylo to, v momentu, kdy to začalo, bez problémů. Celé to trvalo zhruba 14 dní, což je přesně čas, než začaly průlety během bombardování. Přelétaly tady těžké drony, tedy tehdejší americké bezpilotní prostředky, které prováděly průzkum. Čili jsme bezproblémově otevřeli Severoatlantické alianci nebe.
Martina: Kdy vám to došlo? U čeho jste svítil?
Jaroslav Štefec: Abych vám pravdu řekl, došlo mi to vlastně už kolem toho roku 2000, 2001. Protože když jsem viděl snahy, ten tlak, na likvidaci armády, a hlavně, když jsem viděl, jak se formují korupční řetězce, jak se formují kšeftařské firmy kolem armády, a ukusují si z ní jeden díl po druhém, rozprodávají techniku. Od státu to kupovali za hubičku, prodávali to za neskutečné ceny do zahraničí. Takže to byla doba, kdy jsem si začal říkat: „Hele, něco je špatně. Protože takhle by to fungovat nemělo.“
Vystoupit z NATO trvá rok a stačí dopis do Washingtonu — premiérovi by se ale mohlo lehce něco přihodit
Martina: A co tedy teď? Vystoupit?
Jaroslav Štefec: Vystoupit je jednoduché: Premiér napíše dopis, pošle ho do Washingtonu D.C., tam to zaregistrují, oznámí to ostatním členům, a za rok jsme venku. Ale toto nejde. Pokud by se o to někdo pokusil, tak jakožto premiér skončí velmi rychle. Milión chvilek by tady protestoval, a tak dále, protože by se řeklo: „Vy jste zradili spojence. Vy jste prodali bojeschopnost České republiky. Jste proruští švábi.“ Toto by se tady rozjelo neskutečným způsobem. A otázkou je, jestli by tomu vláda byla schopna odolat. Já myslím, že ne. Dokonce by se mohlo něco přihodit premiérovi. Tyto věci jsou známé, a stalo se to v rámci Evropské unie už několikrát.
Martina: Můžete říct příklad?
Jaroslav Štefec: Například, když tehdy Černá Hora, nebo kde to bylo – kde se vyjadřovali, odmítali některé věci v rámci Evropské unie, v rámci Aliance, chtěli kamarádit s Rusy, a najednou tam byly hned po sobě dvě automobilové nehody, kdy náklaďák nejdříve vymetl jedno auto, a v další zemi další auto s premiéry, respektive s potenciálním premiérem v druhé řadě, a oba zahynuli. Nebo jeden byl těžce zraněn a jeden zahynul. Takže takovéto věci se můžou lehce stát. Plus generál, kterému spadl vrtulník, údajně, a jeho osobní pilot mi říkal, že on by do toho vrtulníku nikdy nevlezl.
Martina: Teď to zní tajemně – řekl jste „údajně“…
Jaroslav Štefec: Samozřejmě údajně, to je konspirační teorie. Nebudeme se tím zabývat.
Martina: Dobře. Ale v podstatě jste řekl, že opustit NATO nelze.
Jaroslav Štefec: Nelze. A ani to není potřeba, protože NATO formálně neexistuje. NATO byla vlastně skořápka pro Američany v Evropě. Tak, jako to bylo řečeno v té průpovídce, o které jsem hovořil. Takže NATO neexistuje, protože neplní svůj základní článek. Jestliže někdo neplní základní článek zřizovací smlouvy, tak je asi něco špatně. Svého času Macron řekl, že NATO je ve stavu mozkové smrti. A já tvrdím, že to není pravda, protože NATO už dávno chcíplo kdesi u plotu, tiše tam tlí, a my se tváříme, že je naživu, a pobíháme kolem. Ale není to pravda.
Martina: Ale stačí tuto hru hrát.
Jaroslav Štefec: Stačí tuto hru hrát. My tuto hru hrajeme.
Martina: To je jako fiat money, budiž peníze, ničím nekryté papírky.
Jaroslav Štefec: Přesně.
Máme fiat NATO – papírky bez krytí. Politik podepíše pět procent HDP, ale ani nevíme, na co je vydáme.
Martina: Nedávno mi jeden posluchač napsal výrok: „Vaše peníze v bance nejsou v bance, nejsou to peníze, a nejsou vaše.“ Takže máme fiat NATO? Budiž NATO?
Jaroslav Štefec: Máme něco takového. Máme zástupnou organizaci, nebo něco, čemu se z nedostatku jiných termínů říká Severoatlantická aliance, NATO, vůči němuž údajně máme ctít nějaké závazky. Jenže závazky vůči NATO v podstatě neexistují. A to že nějaký politik někde podepíše 5 procent HDP, a najednou zjistíme, že na to prostě nemáme – no, tak na to nemáme. A my vlastně ani nevíme, na co tyto peníze vydáme, protože nemáme definována rizika, kvůli kterým je máme vydávat.
Martina: Jsou to věci de facto, a de iure.
Jaroslav Štefec: Jsou to věci de facto, a de iure. Respektive je tu virtuální realita.
Martina: Ale v okamžiku, kdy jsou s tím občané srozuměni, tak hra běží dál.
Jaroslav Štefec: Ano, pokud jsou s tím občané srozuměni, tak hra běží dál. A občané jsou s tím viditelně srozuměni. Dokud se dá létat do Egypta za pár tisíc korun, a na dovolené se tam vyvalovat all inclusive na plážích, dokud se dá u bank brát úvěry na auta, byty, tak to asi nikomu nevadí.
Martina: Ale tuto hru hrajeme všichni dál. A hraje ji svým způsobem i náš premiér, protože se v nedávných dnech, týdnech, konala různá jednání na úrovni premiéra a generálního tajemníka NATO Marka Rutteho, a Andrej Babiš do nich vstupoval s předvolební rétorikou nezvyšovat nominální transfery do zbrojení, tak po jednáních už tak rozhodný nebyl. Stejně jako tady probíhala informace, že nebudeme přece jenom kupovat bitevníky F-35, a nakonec premiér řekl, že nekoupit F-35 by bylo dražší, než je koupit. Znamená to, že hra pokračuje, a bude to stát spoustu peněz?
Jaroslav Štefec: Tato hra pokračuje, a bude pokračovat. Víte, v současné době, kdy běží válka na Ukrajině, tak ať chcete, nebo nechcete, zbrojní průmysl je zdrojem peněz i pro stát, protože se tady platí daně, a podobně. A já lituji jedné věci, že premiér v současné době nevyužije situace, která je, protože třeba CSG se dostalo do jistých problémů, to víme, a nejen CSG má problémy, protože například takovému Rheinmetallu určitě vadí, že proč by nějaký Čech měl vydělávat obrovské prachy na nějaké válce, a proč to nevydělávají oni, když tam mají kapacity. My máme – mimo jiné – snad druhou největší výrobnu výbušnin, střelivin v celé Evropě. První největší mají Italové, a druhou máme my, tak proč to mají mít nějací Češi, když to můžou mít Němci. Takže to jsou takovéto hrátky kolem toho.
Ale dneska to znamená příjmy do státní kasy, které jsou rozhodně nezanedbatelné. A pokud by došlo k nějaké krizi automobilového průmyslu – což vidíme, že se do toho řítí – tak tady máme zdroj peněz, který je rezervní. Tomu se říká pragmatismus.
Na jednu stranu můžete mít úžasné ideje, jak jste proti válce, proti vojenské výrobě, ale na druhou stranou stojíte před realitou, že musíte nakupovat potraviny, protože nejsme potravinově soběstační, musíte nakupovat technologie, materiály pro výrobu – byť tato výroba do značné míry v mnoha ohledech není už tak úplně naše – ale potřebujete peníze na rozvoj regionů, na zdravotnictví, na školství, na to, co patří státu. Takže toto je, jak říkám, ryzí pragmatismus, a můžu s tím souhlasit, můžu s tím nesouhlasit, ale takhle to je.
F-35 jsou poruchové a životnost klesá o třicet procent – od smlouvy lze odstoupit, Lockheed nás uvedl v omyl
Martina: Vy jste svého času velmi kritizoval obchody s gripeny, a tím víc nákup F-35.
Jaroslav Štefec: F-35 – to je omyl, obrovský omyl. A odstoupení by nás nestálo – podle mého názoru, dělal jsem si určité kalkulace – víc. Víte proč? Protože tady existují právní důvody, proč odstoupit. Jeden ze základních právních důvodů je například slyšení, které měl bývalý ministr obrany před Senátem Spojených států ve věci F-35, kdy musel přiznat, že F-35 jsou poruchové a že uvažují o snížení jejich životnosti.
A řekl tam cenu, za kterou je nakupuje americká armáda, a bylo to, tuším, 100 miliónů dolarů za kus, pak to bylo, že se bude zkracovat životnost zhruba o 30 procent a že jim neskutečně narůstají náklady na údržbu. A my jsme při tom nákupu vycházeli z nějakých informací od firmy Lockheed, ale jak se ukazuje, tak tyto informace nebyly férové, takže jsme byli uvedeni v omyl.
Martina: Jaroslave Štefče, a můžeme si být jisti, že bývalá ministryně obrany paní Černochová neuzavřela nevypověditelné smlouvy, než si nechala F-35 natisknout na tričko?
Jaroslav Štefec: Neexistují nevypověditelné smlouvy. Když na to třeba nemáte, tak prostě od smlouvy odstoupíte. Řeknete: „Hele, nemáme na to prachy.“ Co to je nevypověditelná smlouva? V čem by byla tato nevypověditelnost?
Martina: Nejsem právník, ale někdy by to – a výrok premiéra Babiše by tomu nasvědčoval – mohlo být tak, že je dražší odstoupit, než je koupit. A můžou v tom být různé kličky, které si americká strana mohla pohlídat.
Jaroslav Štefec: Koupit letadla znamená zaplatit určité množství peněz v určitém čase. Jenže si uvědomte, že tato letadla budou sloužit, dejme tomu, 25 let, a vy se dostanete do situace, že 25 let budete muset platit provoz, výcvik, logistiku, a tato logistika je u těchto letadel neskutečně drahá, jsou to obrovské náklady.
Existuje filozofie zbraní pro malé země, a pro velké země, a F-35 je letoun pro velkou zemi. Není to letoun pro Českou republiku, protože my jsme malá země. Jediný pravděpodobný důvod tohoto nákupu je snaha vytvořit na území České republiky servisní organizaci, nebo logistický uzel pro F-35 z jiných států, včetně Spojených států amerických. S čímž může souviset i smlouva…
Martina: Vazalská smlouva.
Jaroslav Štefec: Vazalská smlouva o vojenské spolupráci mezi Spojenými státy a Českou republikou, kterou Spojené státy bleskurychle uzavřely s téměř veškerými zájmovými členy Severoatlantické aliance.
Martina: Vím, že na toto téma jsme diskutovali, a vzpomínám si na výrok jednoho ústavního právníka, který říkal, že tato smlouva o spolupráci, kterou jsme uzavřeli, vlastně nemá žádnou oporu v Ústavě v tom smyslu slova, že tvůrce Ústavy by nikdy nenapadlo, že bude existovat vláda, která své území vydá dobrovolně a s nadšením. Dobře, my tedy máme dostat F-35 za kolik let? Osm?
Jaroslav Štefec: Za osm let. Já jsem byl na toto téma svého času ve sněmovně na semináři, a je zajímavé, že tam byli mladí právníci, a ti se mě zeptali, když jsme skončili – já jsem tam tuto smlouvu rozebíral po věcné stránce, a byl tam člověk, který ji rozebíral po stránce právní – co s tím teď můžeme dělat. A já jsem jim říkal: „Podívejte se, my nic. Tato smlouva byla uzavřena, a v podstatě ne, že by byla nevypověditelná, ale v daném m omentě nemá smysl ji vypovídat, protože by to přineslo vládě spoustu politických problémů.“ A to bylo před rokem. „Jenže tato smlouva vyprší za devět let, a pak tady budete vy, kteří dneska studujete, a budete se dostávat do pozic, kdy vás bude třeba zajímat i politika, a podobné věci. Takže ukončení této smlouvy – ne znovupodepsání, ale ukončení této smlouvy – už bude váš problém.“
Fiala posílal zbraně na Ukrajinu už před válkou – Česko skončilo na druhém místě nepřátel Ruska, hned za USA
Martina: Já bych řekla, že to je jakési pěkné dědictví. Když už se díváme na kroky minulé vlády, které předsedal Petr Fiala, tak jak zpětně hodnotíte jeho výrok, ze kterého se posléze stala doktrína: „Jsme ve válce.“? A tato válečnická rétorika odstartovala další eskalaci. Když se zeptám, proč to tehdejší vláda asi dělala, tak mnozí posluchači i teď vyhrknou: „Tak asi proto, že Ukrajina byla napadena, a my jsme se jí chtěli zastat.“ Ale jak to vnímáte vy? Bylo toto naše jednání adekvátní? A notabene také prozřetelné ve vztahu vůči českým, moravským, a slezským občanům?
Jaroslav Štefec: Určitě nebylo. Protože zaprvé, premiér Fiala přiznal, že jeho vláda vlastně posílala zbraně a munici na Ukrajinu už před zahájením tohoto konfliktu. Dneska by velmi rád některé tyto hovory – které měl ještě před únorem 22, kdy se chlubil tím, jak Česká republika pomáhá Ukrajině budovat armádu, a tak dále – skrečoval. To je první věc. Druhá věc je, že je to maximálně nezodpovědné vůči občanům České republiky. Je potřeba vidět jedno: Česká republika byla jako druhá zařazena mezi nepřátelské státy Ruské federace. První byly Spojené státy, a bezprostředně po tom následovala Česká republika.
Problém byl v tom, že Česká republika jako první země vůbec – z těch dodavatelských – netrvala na tom, aby zbraně, které dodává na Ukrajinu, nebyly používány proti civilnímu obyvatelstvu. A ony byly používány při ostřelování Donbasu, Luhanska, a těchto oblastí. Samozřejmě, můžu říct, že se v historii stalo mockrát, že jsme měli různé nepřátele a podobně, ale v současné situaci, kdy se svět mění, bylo toto prohlášení pana Fialy velice neprozřetelné. A ačkoliv je politolog, dokonce profesor politologie, tak se ukázal jako politický hlupák, protože toto se neříká. A je to stejné jako výrok Petra Pavla, že by si s tím odporným člověkem nikdy nepodal ruku.
Martina: Myšleno Donald Trump, než byl podruhé zvolen.
Jaroslav Štefec: Myšleno Donalda Trumpa. A Donald Trump je velmi dobře informován o podobných věcech, tím jsem si naprosto jist, a toto neuniklo jeho pozornosti. Ale vývoj, který tady dneska vidíme, válečnická rétorika – tak víte, v čem je průšvih? Že tady tuto válečnickou rétoriku dneska vede třeba i náčelník generálního štábu.
Martina: Karel Řehka.
Jaroslav Štefec: Karel Řehka. Protože on prohlásil něco podobného: „Musíme zbrojit. Musíme se na Rusko připravit.“ A to je člověk, který dovedl armádu do situace, kdy prakticky civilní politici v současné době ztratili nad armádou kontrolu – a to je obrovský problém. Karel Řehka se chová jako politik – údajně chce kandidovat do Senátu – a jako náčelník generálního štábu de facto už vede politický boj za zvolení. To je naprosto šílené, protože proč náčelník generálního štábu veřejně vystupuje jako politik? To ho už dávno mělo stát pozici. Já vím, že za pár dní končí, v uvozovkách, ale do té doby je pořád náčelníkem generálního štábu.
Je to člověk, který ukázal zásadní neúctu ke Sněmovně, když tam přišel ve zválené uniformě s paní Černochovou, která tam přišla v černém – což bylo symbolické – když se tehdy mělo hlasovat o nějaké podpoře Ukrajině. Řehka tam přišel ve zválené polní uniformě, ale on je povinen tam přijít slušně oblečen ve společenské uniformě, čímž prokázal jak neúctu k vojenským řádům, tak především k zákonodárnému orgánu České republiky.
A já se divím, proč ho tehdejší šéfka sněmovny, paní Pekarová, okamžitě nevykázala. Měla vykázat jak paní Černochovou, tak náčelníka generálního štábu pro neúctu k tomuto nejvyššímu zákonodárnému orgánu České republiky. A to se nestalo. Čili to jasně ukazuje, že oni – vedení pana Fialy, a celá parta, která kolem toho byla – s tím v podstatě souhlasili, a bylo jim jedno, že stát nemá kontrolu nad armádou.
Celý rozhovor s Jaroslavem Štefcem o krizi NATO, vstupu Česka do Aliance, nákupu stíhaček F-35 a ztrátě civilní kontroly nad armádou si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě HeroHero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.
Diskuze: