Dobro nedělá hluk a hluk nedělá dobro. Vánoce jsou tichem v překřikujícím se světě

Jiří Strach: Dobrý den, Martino. Tak já mám pocit, jak jsi to takhle krásně uvedla, že bychom mohli ten pořad reprízovat, a nechat odpočinout našim ústům a rtům, protože já bych to vlastně zopakoval úplně stejně tak, jak jsem to řekl před těmi dvěma lety. Dokonce se tento pocit v průběhu těch let ještě znásobil a prohloubil.

Marně jsem doufal v nějaké společenské uklidnění, že nás nějaké věci sjednotí, že nás třeba sjednotí výsledek demokratických voleb, že si řekneme: „Karty jsou rozdány. Dopadlo to přece dobře, demokracie vyhrála“, a ono zase ne. A já už trošku ztrácím naději, je-li to vůbec na tomto světě možné, nebo jestli se v tomto zdejším slzavém údolí ve všem budeme takhle plácat, až na pokraj hrobu, abychom si to, co má přijít potom – radost a opravdový pokoj – užili až za horizontem naší smrti. Tak nereprízujeme skutečně ten předloňský rozhovor, Martinko?

Martina: Já bych velmi nerada, protože mezitím se přesto všechno událo mnohé, nejenom v životě kolem nás, ale také v tvém životě. Já vím, že už musíš být někdy malinko háklivý na předvánoční odkazy na Anděla Páně, ale zároveň je to tvoje dobrá značka. Na druhou stranu by bylo hříchem tvou práci takto zeštíhlit. Na jaře uvidíme tvůj televizní film Lajf, před několika týdny měl premiéru tvůj film Máma, a kromě toho jsi čerstvým držitelem rytířského Řádu svatého Silvestra za šíření víry, který jsi získal, obdržel od papeže.

Jiří Strach: Dobře, tak řekněme, že nějaké věci se odehrály…

Pýcha člověka vytlačila Boha a s ním i schopnost odpouštět – pandemie ukázala poslední chvíli společného strachu

Martina: Já jsem chtěla říct, že my tě teď máme doporučeného z Vatikánu. Myslíš si, že skutečně se za dva roky práce – duševní, duchovní, co se týká smíření, odpouštění, nebo možná obrácený postup, tedy práce na tom, abychom se stali společností s tím, co to obnáší – nedějí žádné pozitivní věci?

Jiří Strach: Obávám se, že skutečně ne. Nebo já tento progres nevidím, a to jsem velký optimista nebo člověk plný naděje. Mě tato doba spíš skutečně zklamává. Poslední nějaké takové spojení, které jsem viděl, se odehrálo v době covidu. A teď nemluvím o tom, jestli vaxeři, antivaxeři, toto téma nechme úplně stranou. Ale mluvím o tom, že lidé se většinově začali bát, dostali strach, najednou bylo něco ve vzduchu, co oni neznali a co neuměli ovládnout.

Problém dnešního člověka – a o tom už jsme možná také mluvili nejenom v předloňském rozhovoru, ale roky zpátky – je podle mého názoru obrovská pýcha člověka, který má pocit, že všechno dokáže, všechno zvládne, všechno umí, všechno vynalezl, a není nad ním nic dokonalejšího. A s tím samozřejmě souvisí ztráta víry v Boha. Protože když ji ještě naše babičky, naši předkové před sto a více lety měli, tak tím, že věřili v to, že je něco přesahuje, tak byl pořád nad nimi někdo lepší. To se pak obtížně propadá pocitu sebedokonalosti, když jste vždy v pozici toho druhého.

Tak pána Boha jsme si zakázali, a vykázali ho ze světa, z našich životů, protože je to něco nemoderního. Ale bohužel nás ovládla pýcha, zbytnělé sebevědomí, obrovská nafoukanost, ze které se bohužel rodí další a další hříchy, jako třeba právě neschopnost odpouštět. Já to vždycky dávám na příkladě modlitby Otčenáš: Je to pár jednoduchých vět, a tam přece zazní: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. A tohle, když si člověk párkrát za den zopakoval jako jakousi mantru, připomněl si to, tak se nad tím možná i sem tam zamyslel, nějakým způsobem se o to snažil a usiloval o to.

Dneska, když se účastníš nějakých křesťanských pohřbů – tam je to nejčastěji patrno, a je to i se mší svatou – a sejde se tam ještě katolické příbuzenstvo, staré babičky, tak zjistíš, že lidé už ani neumí modlitbu Otčenáš, tuto alfu a omegu naší západní kultury, civilizace v posledních dvou tisících letech – tuto jednoduchou modlitbu. Že už ji lidé ani neumí zpaměti. Já, proboha, ani po nich nechci, aby v pána Boha věřili, ale proboha, stejně tak, jako vědí, že Michelangelo namaloval Sixtinskou kapli, a stejně tak jako vědí, že Einstein sepsal nějaké zákony, tak by měli, jako přirozenou součást vzdělanosti, umět těchto pár holých vět Otčenáše.

Martina: Možná, že kdyby k tomu přibylo deset přikázání…

Jiří Strach: Možná, což je dalších deset větiček.

Martina: Tak je to nápad možná na docela poctivý život.

Jiří Strach: Ano. Tak to jsou základní momenty. Já jsem onehdy – a už je to pár let – vedl debatu s jedním poměrně vzdělaným člověkem, a on říkal: „Já nepotřebuji věřit v pána Boha. Dodržuju Desatero, a to mi bohatě stačí.“

Martina: A co s tím prvním bodem?

Jiří Strach: A co s tím prvním přikázáním? První přikázání: V jednoho Boha věřiti budeš. Tak toto první přikázání drží v kleštích a v okovech těch dalších devět, a vlastně je garantem, aby člověk měl sílu k dodržování té devítky. Takže já jsem tomuto dotyčnému člověku říkal: „Ale Vladimíre, ty maximálně devatero.“

Kardinál Duka byl duchovním otcem, který odhaloval rozměr nevzdělanosti, a uměl dát historii do souvislostí s dneškem

Martina: Ty říkáš, že se z naší společnosti vytratil – kdybychom to říkali trochu vědecky – vertikální princip. To znamená, že člověk zakloní hlavu a hledí vzhůru, a žasne, a cítí, že ho něco přesahuje. A jsou lidé, kteří nás stále k tomu pocitu vedou. Když zemřel pan kardinál Dominik Duka, tak ty jsi byl jedním z těch, kdo u něj drželi stráž, a modlili se. Co jste si ještě stihli říct za tu dobu, i když už jste každý byl na jiném břehu?

Jiří Strach: Já jsem byl panu kardinálovi poměrně nablízko, v přátelském, až bych řekl v synovském vztahu. Já jsem jakýsi filius in spiritualibus, jeho duchovní syn, sám sebe jsem tak vnímal a diagnostikoval, a myslím, že i on tak se mnou spoluhrál tuhle hru jakožto můj duchovní otec, a ten, kdo neustále svou vzdělaností a svou hloubkou posouvá, a umí posouvat člověka. Takže my jsme si naštěstí v průběhu let stihli říct poměrně hodně. A je i hodně věcí až bych řekl důvěrných – nechci používat slovo intimních, to je samozřejmě nesmysl – ale opravdu hlubokých, důvěrných věcí.

A myslím, že to tady můžu prozradit, protože už to prozradil otec Romuald, také blízký člověk, v arcibiskupském podcastu, nebo v podcastu Pražského arcibiskupství. My už jsme ještě v pondělí, před úterní nocí, než se otec Dominik přestěhoval do nebe, měli zprávy, že to nevypadá vůbec dobře. Tak já jsem na chalupě skočil do auta, a do té ÚVNky jsem se rozjel, s tím, že buďto mě tam pustí, nebo mě tam nepustí. A naštěstí doktoři byli tak velkorysí, že mě ještě k otci Dominikovi na chvilku pustili. Jeho stav už byl skutečně odcházející, byl v umělém spánku, nicméně jsem ho ještě aspoň půlhodinu mohl držet za ruku, a pomodlili jsme se tam růženec. Takže to bylo takové rozloučení.

Víš, ani jsme si tam už nic říct nestihli, ani nemohli, protože už všechno, co jsme si měli říct, na co nám byl shůry vyměřen, dán čas, jsme s otcem Dominikem využili, myslím, maximálně. Ale musím ti říct jeden hezký moment – já jsem necítil smutek. Já jsem necítil smutek, protože my s vírou máme tyto odchody jenom nadějnější, protože to není odchod, ale je to přestěhování se do nějakého jiného levelu. Dalo by se říct, že to je zrození, nebo narození pro nějaký nový život v Nebeském království. Takže se nic neděje, neděje se žádná tragédie.

Krásně to pojmenoval jeden katolický kněz někde na sítích, a já jsem to pak po něm zrecykloval – myslím, že na Twitteru, nebo na Facebooku, teď už nevím, to je koneckonců jedno. A on napsal: „Ztratili jsme přítele, ale získali jsme přímluvce“. A to je silný moment. A musím ti říct, že za ten poslední měsíc už tam přišlo pár takovýchto signálů, shůry, až jsem se tomu musel usmát, a říct si: „Hele, tak to je ono. Otec Dominik už se tam opravdu za ty věci přimlouvá, a prošlapává nám cestu.“

Martina: Řekneš aspoň jeden příklad této nebeské protekce?

Jiří Strach: Jsou bohužel v takových důvěrných rovinách, že bych je úplně na veřejnosti tlačit nechtěl, nebo to jsou nějaké plány za pochodu, které se třeba vyjeví až časem. Ale několik takových signálů – věřte mi – tam bylo, takže jistotu, že otec Dominik je v Boží blízkosti, a může tam leccos našeptat, a může se za leccos přimluvit, považuju skoro za jistotu.

Na padesátiny kardinál předal odkaz: Máš rytířství v sobě – Michael i Jiří porazili draky, kdo to po nás bude dělat?

Martina: Dobře, já na to půjdu trochu jinak. Protože se mi teď vybavila závěrečná scéna z filmu Poslední samuraj, kdy císař poté, co jeho vojáci zabijí nejstatečnějšího posledního samuraje, konečně prozře, a hlavní hrdina Tom Cruise mu předává jeho katanu, a on říká: „Pověz mi, jak zemřel.“ A Tom Cruise říká: „Budu vám raději vyprávět, jak žil.“ Když by ses podíval zpátky, tak co důležitého ses naučil těmito setkáními, kontemplací, vedením, tím, že jsi stále vržen ve světě, který je plný emocí, plánů, ruce na volantu? A konfrontoval ses s tím mnohdy světem ticha?

Jiří Strach: On to ani nebyl svět ticha. My jsme toho s otcem Dominikem proklábosili…

Martina: Já tím myslím…

Jiří Strach: Rozumím. Byly to hodiny a hodiny. Otec Dominik je z Řádu kazatelů, to znamená „kazatelé“, to je tedy to slovo, to je to předávání z kazatelen, a tak dále. To znamená, my jsme pořád o něčem mluvili. Co bylo podstatné, že mně otec Dominik neustále odhaloval rozměr mé nevzdělanosti, kterou knihu jsem ještě nečetl, co všechno nevím, což bylo kolikrát, jak bych řekl, hlavně potupné, ponižující.

Martina: Útok na člověčí ego.

Jiří Strach: Ale tam bylo třeba se posadit zpátky do školní lavice a děkovat za to, že teď tady mám další univerzitu třetího věku – řekněme – že se můžu pořád učit a dovzdělávat. A uměl geniálně dávat věci do souvislostí, kdy nějakou historickou věc uvedl v kontextu. Byl to obrovský znalec církevní historie, a obrovský znalec historie, vlastně velký vizionář, protože uměl z historie dát věci do souvislosti, a vidět v nich konotace a obraz dneška. To znamená, že kolikrát pojmenoval věci tak, jak se stanou, a ony se tak skutečně staly. To znamená, tohle na tom bylo úžasné.

A musím ještě vytáhnout jednu historku, a ta se odehrála na den mých padesátin, před dvěma lety. Já jsem poprosil otce Dominika – já už nejsem moc na slavení narozenin, mě to nebaví, ale říkal jsem si: „Padesátiny, spousta lidí…“

Martina: Ty jsme si docela užili.

Jiří Strach: I z vděčnosti k lidem, kteří jsou blízko mně, tak se sluší je pozvat. Ale ještě předtím odpoledne, než byl mejdan na lodi Nepomuk, jsem poprosil otce Dominika, jestli by neodsloužil votivní mši svatou, děkovnou mši za padesát let života. Tak jsme se potkali u sv. Vojtěcha, a bylo nás tam jak do mariáše, asi třeba třicet, ale otec Dominik se rozhodl, že to kázání pojme hodně osobně, a vlastně mluvil pořád jenom ke mně.

A padla tam krásná věc, která by mě nenapadla. On říkal: „Jiří, vy jste se narodil devětadvacátého v září. Tak dobře, to máme svátek svatých archandělů Michaela, Rafaela, tak dobrý. A Michael, to je rytíř, který v Apokalypse svádí boj se šelmou, a ve finále ji pošle do propasti. A zároveň nesete jméno svatého Jiří, to je další rytíř, který porazí draka. To znamená, že vy máte rytířství v sobě.“ A teď se na mě šibalsky podíval a řekl: „Kdo to po nás jednou bude dělat?“ A mně ti najednou proběhl mráz po zádech, protože jsem přesně věděl, jaký signál, jaký vzkaz, jaký odkaz se mi tím otec Dominik snaží předat.

Pak se k tomu ještě teď v září přidalo, že skutečně rozhodnutím papeže mi dali rytířství svatého Silvestra. To je věc, které si mimořádně vážím. Tuto vatikánskou poctu, kterou jsem nehodně obdržel, by nepřebilo ani deset Českých lvů, ani pět Oskarů, ani prezidentská Medaile svobody. A když si to tak uvědomím, tak svatý Václav, a předání medaile, nebo vyznamenání, byl poslední moment, kdy jsme se ve Staré Boleslavi na mši svaté s panem kardinálem viděli, a kdy jsme se objali, protože pak, na začátku října, začal marodit, a už nebyla příležitost.

Takže mně to přijde úplně neuvěřitelné. A toto není náhoda, to není osud, nemůžeme říct, že se to stalo omylem. V krocích, které se takhle staly od mých padesátin až doteď, vidím signály božího řízení, až bych řekl vědomé předání štafetového kolíku od Dominika. Dobře, tak jsme tedy zbyli, a musíme převzít i Dominikovu statečnost, protože on to měl ve znaku. Jeho biskupským heslem bylo: V duchu pravdy, in spiritu veritatis. Takže tuto pravdu, a nejenom pravdu s malým „p“, ale i tu s velkým „P“ – pravdu Kristovu, pravdu Evangelií – skutečně nést statečně do světa. I když, jak je psáno v Písmu svatém, že vás budou považovat za blázny, za kašpary, budete divadlem světu, všichni se vám budou posmívat, budou vámi pohrdat – tak i přesto je potřeba toto svědectví, Kristův kříž, naději, nést do světa.

Nebeská kuřárna pro Jiřího Bartošku a předčítání z listu Římanům před třemi prezidenty – katolíci to mají jednodušší, mají naději

Martina: A zkusit o tom přemýšlet třeba právě v tomto čase adventním, který by měl být věnován přesně těmto myšlenkám. A držet se lidí, kteří dokážou – jak jsi řekl – že pan kardinál dokázal dávat věci do souvislostí, protože je to nesmírně inspirativní a odnímá to pýchu, když si člověk uvědomí, že se dívá, vidí jednotlivé kamínky, a přijde někdo a ukáže mu, že je to mozaika, protože on ji vidí, zatímco my ne. Ale víš co, ty jsi režisér, ty víš, že film musíš vyvažovat. A protože teď jsme se rozněžnili, tak já vzpomenu jiné tvé přímluvy – i když to tedy také není rozhodně téma optimistické – a to, když proběhlo v kostele svatého Matěje poslední rozloučení s Jiřím Bartoškou, a ty jsi tam četl přímluvy, protože po Rudolfinu to byl ještě církevní obřad. A ty jsi tam řekl: „Pane Bože, dopřej ve své všemohoucnosti, a učiň z jednoho nebeského oblaku nebeskou kuřárnu, ať si máme jednou s tím Jirkou kde zapálit.“ A tak si říkám, jestli jsi od té doby nedostal znamení? Víš, že bys šel, a najednou máš na rukávě nějaký popel, a řekneš si: „Tak ano, nebeská kuřárna funguje.“

Jiří Strach: Tak signál tohoto typu jsem nedostal. Ale byť jsem před sedmi osmi lety přestal kouřit, tak od té doby mám kolikrát chuť na cígo, že bych si zapálil s gustem… Ne, tehdy na tom Jirkově pohřbu jsem si ty přímluvy všechny napsal, a právě jsem chtěl, aby nebyly jenom vážné, aby to nebyly takové, jak je známe, ale aspoň aby poslední přímluva měla nějaký nadhled, styl Anděla Páně, že všechno je to celé svaté a že nebeský Pantheon umíme tak trošku přenést na zem laskavým humorem. Proto zmínka o nebeské kuřárně.

Ale vzpomínám si, když jsme pak šli z kostela svatého Matěje do přilehlého restauračního zařízení, tak jsme šli s Ondrou Soukupem, náhodou jsme se sešli, a on říkal: „Vy katolíci, vy mě tak serete…“ A já říkám: „Proč, Ondro?“, On říká: „Protože vy to máte jednodušší. Vy tam máte naději, a my ateisti ji nemáme.“ A já jsem říkal: „Vidíš, Ondro, ale toto je první krok, jak se stát katolíkem. A jestli je motivací závist, to je jedno, je jedno, jaký je to spouštěč.“ Ale tak tam jsem si uvědomil, že to skutečně máme jednodušší.

A ale teď, jak to pojmenováváš, jsme v předvánočním čase, a už zmiňujeme druhý pohřeb – Dominikův, a teď Barťákův – jak už se dostáváme do věku, že nám přátelé začínají umírat častěji, než když jsme byli mladí. Je to podivné. Ale musím ti říct ještě něco z Dominikova pohřbu: Pověřili mě tam čtením z listu Římanům, což ti musím říct, že jestli jsem kdy v životě měl největší trému a stres v životě, tak to bylo tam a tehdy. A to ani ne za sebe – protože když se člověk přeřekne, tak by to pán Bůh odpustil – ale já jsem to nechtěl pokazit Dominikovi. Víš, aby to vyprovození bylo bez přeřeknutí.

A taky když si představíš, že vylezeš k ambonu, a tam před tebou sedí tři prezidenti, dvě jejich manželky, protože jedna nedorazila, a za tebou sedí dalších 40 biskupů, a arcibiskupů, tři kardinálové, plná katedrála, a přenáší to asi šest televizí, tři české, pak jedna polská, jedna slovenská, a myslím, že to šlo ještě do Maďarska, to znamená, že celá Visegrádská čtyřka kouká na kardinálův funus…

Martina: Koukám, že se Lotrandovi roztřásla kolínka.

Jiří Strach: Musím říct, že tady se mi opravdu roztřásla kolínka, a říkal jsem: „Děti, prosím, už mně nikdy nesvěřujte tento typ úkolů, protože já mám nervy jenom jedny. Ale ti Římani, to je to krásné čtení, to je to: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám, když ani vlastního syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všechny. Jak by nám syna nedaroval, také i všechno ostatní.“ To je tak silný text, že ti mrazí jenom z těch písmenek samotných Písma svatého, z těch svatých písmenek.

Vánoce jsou svátky ticha v hlučném světě – dobro nedělá hluk a hluk nedělá dobro

Martina: Milí posluchači, najděte si je. Najděte si je, protože toto je velké poselství naděje, a přesně toto by se mělo vázat k Vánocům jako takovým.

Jiří Strach: A teď skrze ty pohřby úmrtí jsme měli spíš velikonoční téma, protože ukládáme do hrobu, a vstáváme z mrtvých.

Martina: Přemýšlím, proč nás to tam zaneslo.

Jiří Strach: Tak jestli něco k Vánocům, tak tam bychom možná měli chvilku mlčet, protože jestli jsou Vánoce o něčem, tak pro mě to jsou svátky ticha a klidu. Protože – a to, myslím, řekl svatý František Salezský: „Dobro nedělá hluk. A hluk nedělá dobro.“ To je jednoduché. Viď?

Martina: Daří se ti to?

Jiří Strach: Tak v mé profesi bohužel, která je postavena na tom, že to všechno musím umluvit, vysvětlit, zrežírovat – tak jak to uděláš? To musíš slovy. Ale každý volný moment, který mám, prostě netrávím po barech jako za mlada, ale skutečně skočím do auta, a odjedu na chalupu do absolutního ticha. Mám krásnou chalupu, kterou jsem koupil před pár lety v Krkonoších. Je na samotě, a je tam absolutní ticho – jenom tam praská dřevo v peci. A tam je to skutečně prostor pro usebrání, meditace, nabrání nových sil do překřikujících se bojů.

Celý rozhovor s režisérem Jiřím Strachem o odpouštění, pýše současného člověka, ztrátě vertikálního principu ve společnosti, duchovním odkazu kardinála Dominika Duky, rytířství svatého Silvestra a nutnosti ticha v překřikujícím se světě si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.