Pán Bůh je jeden, má jednu tvář – po Bartoškovi je obsazení jiným hercem naprosto nemyslitelné

Martina: Jiří, já jsem kdysi – už je to opravdu mnoho let – dělala rozhovor s Janem Svěrákem, a dala jsem si takové cvičení – nebo vlastně jsem mu chtěla dát dárek – že s ním udělám rozhovor, a ani jednou se ho nezeptám na tatínka. A ono to vůbec nešlo, protože čím míň jsem mluvila o Zdeňkovi, tím víc o něm mluvil Jan, a tak jsem po chvíli kapitulovala. A říkám si, jestli bych tobě dala dárek, kdybych se s tebou nebavila o Andělovi Páně? Nebo bys byl ošizen?

Jiří Strach: Ale to by bylo milé. To bylo, Martinko, milé, když bychom toto téma jednou přešli, a neopakovali bychom tisíckrát zopakované. Ale je pravda, že Anděla – a mám z toho radost – bude i letos Česká televize reprízovat, a to 23. prosince první díl, 24. prosince v půl deváté druhý díl. Takže to, že se to stalo vlastně vánoční klasikou, že to stojí na pevných nohách vedle Popelky, že se povedla z ničeho vybudovat nová značka, tak to je prostě úžasná věc, za kterou by měl člověk taky děkovat. Takže zase přejít to a nemluvit o tom, a tvářit se, že mně to vlastně leze na nervy, tak to by svým způsobem bylo pokrytecké. Takže jestli máš připravené otázky na Anděla Páně, pojď s nimi do mě.

Jiřího Bartošku nemůže nahradit nikdo – scény s ním jsou už předtočené

Martina: Nejhorší na tom je, že se zase octneme na hřbitově. Protože na druhý díl Anděla Páně jsme si počkali dlouho, a na třetí díl čekáme ještě déle, a mezitím někteří tvůj nebeský chór opustili. A tak si říkám, jestli máš plán, jak nahradíš svatého Josefa – Josefa Abraháma, kým nahradíš pána Boha – Jiřího Bartošku, protože vím, že třetí díl už je na spadnutí.

Jiří Strach: Tak svatých je plné nebe. Takže jestli tam zrovna nebude vidět Josef, a nebude tam vidět svatý Mikuláš, protože toho hraje Jirka Pecha, který už se také odebral na věčnost, tak budou zase jiní svatí, a tak dále. To zrovna takový problém není. Samozřejmě odchod Jirky Bartošky je poměrně zásadní věc, protože pán Bůh je jeden, to znamená, aby ho najednou hrál jiný herec, je naprosto nemyslitelné, tím bych zblbnul i děti, kterým se snažím celou dobu říct: Tady je jeden pán Bůh, má jednu tvář, a je to jeden Bůh. A při vší úctě, nakolik je kvalitní herec, tak si neumím představit, aby přišel třeba Mirek Donutil a zahrál pána Boha. To prostě nelze. Takže to prostě bude Jirka Bartoška.

Martina: Budeme digitalizovat? Přijde AI?

Jiří Strach: Co když mám předtočeno?

Martina: Až tak?

Jiří Strach: My nesmíme ani naznačovat, Martino.

Martina: Vždyť jsi ještě donedávna pořád neměl námět na scénář? A dokázal jsi…

Jiří Strach: Jak víš, že nemám námět na scénář?

Martina: Teď už vím, že ho máš.

Jiří Strach: Já jsem ti někdy říkal, že nemám námět na scénář? Kdes to vzala, tuhle informaci?

Martina: Ještě před rokem na jaře jsi mi na besedě říkal, že už se to rýsuje.

Jiří Strach: Já nebudu přece novinářům prozrazovat všechno hned na každé besedě.

Martina: Takže máte předtočeno. Tohle je, myslím, zásadní hezká zpráva. Vzpomínám si, že když se chystala dvojka, tak jsme se někde potkali, a ty jsi byl rozjařený z toho, jak už se to rýsuje, a pořád jsi citoval jednotlivé slogany ze začátku…

Jiří Strach: Tak vidíš, když už jsem citoval, tak asi bylo z čeho citovat.

Martina: To bylo ještě ke dvojce. A už máš tu tendenci citovat i z trojky? Už jsi tak nadšený z toho materiálu, ze scénáře, že už bys mi zase říkal: „My jsme slavili u svatého Silvestra nácvik na Silvestra.“ „Jenom abyste neskončili u svatého Apolináře.“

Jiří Strach: Tak to víš, že se to rodí, a pár hlášek už tam mám připraveno. Ale ať se lidé těší, ještě je budu trochu napínat, nebudu prozrazovat.

Martina: Myslím, že jsem ráda, že jsi i tak prozradil dost.

Jiří Strach: Ale je pravda, že samozřejmě práce musela být přerušena, protože Jirka Bartoška onemocněl, a že jsme mu chtěli poskytnout čas, protože jsme samozřejmě všichni doufali – on dvakrát to s tou chorobou vybojoval – a automaticky všichni počítali s tím, že silný Jirka Barťák, osobnostně silný, charismatický, je nesmrtelný. Takže jsme si říkali: „Tak počkáme, až si to přeléčí, a pak to doděláme, pak to dotočíme.“ Takže nám to samozřejmě hodilo trošku do plánů vidle, protože to znamená částečně scénáristicky celou věc přemyslet a přeprogramovat, a bude se na to muset ještě malinko odjinud. Ale jak říkám, pán Bůh je jeden a bude mít tvář Jiřího Bartošky.

Martina: Máme datum?

Jiří Strach: Dneska? Dneska je, myslím, devatenáctého – pokud se nemýlím…

Martina: A máme letopočet?

Jiří Strach: Martinko, že ty se mi proměníš v investigativní vyšetřovatelku?

Martina: Ne. A co kdyby to byla jen obyčejná holčičí zvědavost?

Jiří Strach: Dobře. Tak to umíme taky přemlčet, když je třeba.

Film Máma vznikl z novinářské zprávy o dvou ztracených ženách v lesích

Martina: Jirko, ty jsi letos – přestože jsi náš vánoční posel – tak jsi moc vánoční témata na své filmy nevybral. Před několika dny jsme mohli vidět tvůj televizní film Máma, a když jsem ho viděla, tak se mě můj muž ptal, jaké to bylo? Protože on ho v tu chvíli nemohl se mnou sdílet. A já jsem poněkud pateticky dala podtitul, který asi projde jenom o Vánocích, říkala jsem: „To byl film o všech tvářích lásky.“

Jiří Strach: Hm, to je krásné.

Martina: Ale byl tak smutný. Jak jsi k tomuto tématu přišel?

Jiří Strach: Úplně jednoduše. Někdy v roce 2017, 16, 18, někde tam, a protože mám občas noční nespavost, tak jsem brouzdal po internetu, byl to nějaký zprávařský server – Novinky, Lidovky, vím já, co to bylo? – už si to nepamatuju. A tam byla zpráva, že nějaké dvě ženy z Karlovarska – mentálně postižená matka a její sedmi, osmiletá dcera – poté, co byly asi dva nebo tři měsíce nezvěstné, tak je našli někde v lesích v Bavorsku, nebo u Hamburku, nebo tam někde. A já jsem si logicky položil otázku: „Jak se tam dostaly? Proč odešly do lesů? Co jedly? Jak tam přežívaly?“ A najednou se začneš ptát po jejich osudu, po příběhu, a co za tím je. Takže Ctrl-C, Ctrl-V, hned jsem sedl k mailu, poslal jsem to Markovi Epsteinovi s krátkou větou: „Marku, nebyl by tohle úžasný film?“ A Marek Epstein, jak je jeho dobrým zvykem, se na rok odmlčel, a po roce přinesl úžasný scénář.

Vlastně film Máma, který jsme viděli teď, 14. prosince, je v podstatě Markova první verze, a nebylo potřeba psát druhou, nebylo co vylepšovat. My jsme tam udělali jenom jednu věc, protože Marek to napsal jako současnost. A proč to napsal jako současnost? Protože to je realizačně dostupnější. Když s tím pak jdeš do České televize a neseš tam dobovku, tak řeknou: „Jé, to bude drahé. To ne, na to nemáme.“ Ti scénáristi jsou už tak trénovaní, že píšou současnost.

Martina: A vy jste to tak krásně dali do dvou časových rovin.

Jiří Strach: Tady by současnost zvláštním způsobem nefungovala. Proč? Protože dneska už ten příběh, nakolik se reálně, skutečně stal před těmi deseti lety, protože jsem o něm četl na tom zpravodajském serveru, tak myslím, že by divák neuvěřil, že by se stát mohl. Proč? Protože když se dneska někdo ztratí, hned vyletí vrtulník s termovizí, hned rojnice hasičů, policajtů, vytrasujou tě přes mobil a tak dále, jsou toho plné sociální sítě, a takový ztracený člověk je prakticky poměrně brzo nalezen. Ale když jsme to posunuli do doby bolševického bezčasí roku 87, 85, 2 nebo tak…

Martina: Kdy se člověk ještě mohl ztratit.

Jiří Strach: Kdy se člověk mohl ztratit, a nikdo ho nehledal, protože to bylo každému jedno, každý se staral jenom o tu svou Škodovku 120, a schovával se před režimem v chalupách, a nechtěl mít s ničím opletačky. Tak jsme si říkali, že přece tento příběh v tom bude mnohem autentičtější. A Česká televize, a tady se jí velmi zastanu, protože Česká televize také mívá světlé chvilky – teď nemluvím o zpravodajství, teď mluvím o dramatické tvorbě…

Martina: To jsem ráda, že si to dodal. Jirka chce ještě točit.

Jiří Strach: Tak velmi rychle pochopili – tehdy ještě šéfa vývoje dělal Honza Maxa – který velmi rychle pochopil, proč chceme posun do dobovky, a proč je důležitý, a že to není jenom naše nějaká pseudoumělecká zhýralost. A tím pádem nám na to navýšili rozpočet, abychom hru z konce osmdesátých let mohli dobře vytvořit. Takže to byl důležitý okamžik. Jenže, to bylo někdy kolem 2019, 2020. Ale pak nám do toho spadl covid, který veškerou realizaci a plány České televize také poměrně hodně přeformátoval. A než to přišlo na pořad dne, tak jsme měli rok 2024, a teď do vysílání v roce 2025. Takže tyto věci jsou prostě někdy na delší čas, a než vůbec dojdou od nápadu do premiéry, tak uteče třeba někdy dlouhých osm, deset let.

Marek Epstein napsal dialog, který slouží ke cti jeho citlivosti a hloubce

Martina: Zase ti na to dorostly skvělé herečky, protože tento film je opravdu obsazen nesmírně přesvědčivě. Příběh mentálně postižené ženy, která vychovává své dítě tak, jak může, tak jak to jde, a utíkají, protože by se tato žena zbavená svéprávnosti nemohla o holčičku starat. Řekni mi, když tam byla ta scéna, kdy jsou obě holky spolu, a dcera jí říká: „Ty jsi tak krásná. Jednou bych chtěla být jako ty,“ a maminka jí odpoví: „Ale ne blbá…“ A ona jí říká: „Ne, babička říká, že ty jsi extravagantní.“ A tak jsem si říkala, jak jsi to tam implementoval? Protože když si je přece člověk schopen uvědomit, že není chytrý, tak nemůže být úplně hloupý.

Jiří Strach: To je obrovská něha scénáristy Marka Epsteina, kdy on tyto věci umí napsat takhle hluboce, citlivě, a přitom nepateticky. Takže toto slouží, obzvlášť tento dialog, který jsi řekla, ke cti Markovi Epsteinovi. Mně možná slouží ke cti, že jsem ho realizací nepokazil. Nicméně, já jsem v průběhu natáčení hrozně myslel na dva režiséry, se kterými jsem ještě mohl pracovat, a jeden byl Karel Kachyňa, a druhý byl Jaromír Jireš, protože když jsem od Marka dostal scénář na Mámu, tak jsem si přesně představil filmy, které oni točili v sedmdesátých, osmdesátých letech. Vždyť to přece nemá daleko – tím vnitřkem, emocí – od Kachyňova filmu Už zase skáču přes kaluže, byť je to film o něčem úplně jiném, ale emotivní rozměr, který jsem chtěl, aby diváky zasáhl, je možná rovnocenný.

A i filmařinu jsem zvolil tak klasickou, nakolik je můj rukopis, nebo moje filmařina, staromilská, hodně, ale tady obzvlášť, protože jsem chtěl, aby to opravdu připomínalo filmy těchto pánů, těchto skvělých režisérů. A s tím souvisí třeba herecké obsazení. Když si vzpomeneme na doktorku, kterou hraje Verunka Freimanová, tak to je přesně ten typ herectví, jaký bychom mohli vídat právě u Karla Kachyni, herectví, které se nepředvádí, které není egoistické, které je naprosto talentované, ale zůstává služebné, zůstává naprosto ve službě biografu.

Martina: Byl jsi tak zvídavý, že bys zjišťoval, jaký byl skutečný osud těch dvou žen, které byly předobrazem tohoto příběhu?

Jiří Strach: Nezjišťovali jsme to záměrně. Inspiračním zdrojem nám byla opravdu jenom ta jednoduchá novinářská zpráva, ani vlastně nebyla námětem, ale, jak říkám, byla inspiračním spouštěčem, jiskrou v prachárně. Protože kolikrát, když se podíváš na reálné příběhy, jak se opravdu staly, tak kromě toho, že jsou mnohdy banálnější, tak také mají tendenci zavazovat, až bych řekl svazovat. Takže je dobré se tím nechat jenom inspirovat, ale pak si svobodně a volně pustit vlastní fantazii, a narodí-li se z toho takový film jako Máma, tak pánbůh za to zaplať.

Bůh je láska – a svatý Pavel ji definoval lépe, než kdokoli jiný

Martina: Dialog mezi mentálně retardovanou maminkou a její dcerou, který jsem tady před malou chvíli zmiňovala, mně trošku připomněl postavu Forresta Gumpa, kdy on říká své milé Jenny: „Já vím, že nejsem moc chytrý, ale vím, co je láska.“

Jiří Strach: Ale tys to krásně pojmenovala. Zopakuj mi to téma ještě jednou, že to je…

Martina: Všechny tváře lásky.

Jiří Strach: Všechny tváře lásky. Tak to tě možná budu citovat. Ale pro mě to téma leží jinde, já jsem to chtěl natočit především o síle lásky mateřské. Ale je to vlastně film, který dává smysl rodině, a teď ne té tradiční – jak by mě mohli podezírat – protože v Mámě je to velmi netradiční vztah, ale film ukazuje její sílu, ukazuje její naprostou nezbytnost. A když si vzpomeneme právě na témátka, která kolovala kolem roku 2018 a 2019, že rodina už je vlastně přežitá, zbytečná, a že kdy tatínek už není tatínek a maminka není maminka, ale je to rodič 1 a rodič 2, a všechno to sociální inženýrství…

Martina: My jsme se doma dost hádali, proč já jsem dvojka.

Jiří Strach: Takže já jsem v té době cítil obrovskou potřebu se rodiny jako principu nějakým způsobem zastat. A k tomu mi posloužil tento film. Takže toto je téma, se kterým jsem se postavil na filmový plac.

Martina: My si můžeme dnes dopřát trochu patosu, protože to zkrátka k tomuto období patří. Zmiňovala jsem Forresta Gumpa a jeho slova: „Já vím, že nejsem moc chytrý, ale vím, co je láska,“ a tak se ti chci zeptat. Když pozoruješ svět kolem sebe, tak my se tváříme chytře. Ale víme, co je láska? Jak v téhle školičce prospíváme?

Jiří Strach: Co je láska? Hm. Tak Bůh je láska, je to napsáno v Písmu svatém. A tím, že Bůh se dal za člověka z lásky, a člověk je stvořen k Božímu obrazu, tak vlastně my máme část této lásky, Boží lásky, část Boha, přítomného vlastně sami v sobě. Tak takhle nějak to asi možná je.

Kardinál Špidlík mi dal geniální definici krásy: Krásné je to, v čem vidíte něco dalšího

Jiří Strach: Ale definovat lásku? Já si vzpomínám, možná jsem ti to jednou vyprávěl už tady v rádiu, jak mi jednou kardinál Špidlík položil otázku, jestli vím, co je krása? Neříkal jsem ti to?

Martina: Ne.

Jiří Strach: Točil jsem v Římě, někdy v roce 2005, 2004, dokument o kardinálu Špidlíkovi. A byla nějaká pauza mezi natáčením v Centro Aletti, to je kousek od Santa Maria Maggiore, a Centro Aletti je dům, kde pan kardinál bydlel. A byla tam zahrada v římském stylu, vysypaná pískem do obdélníku, a my jsme po těchto písčitých cestičkách chodili s panem kardinálem pořád dokola, a povídali jsme si. A on mi položil otázku: „A víš ty, synku, co je krása?“ A já, tehdy už samozřejmě s diplomem z FAMU, možná i s jedničkou od Otakara Vávry z estetiky, jsem na tuto otázku, co je krása, neuměl dát odpověď.

A on říkal: „Synku, to je jednoduché. Já vám to vysvětlím. Tak když se podíváte na uhlí, tak je škaredé, ale když se podíváte na diamant, tak je krásný, a přitom je to chemicky ta samá věc. Ale uhlí je škaredé a diamant je krásný. A proč? Když se podíváte na uhlí, tak je to uhlí, když se podíváte na diamant, tak v tom vidíte paprsky slunce. Ergo, krásné je to, v čem vidíte něco dalšího, něco vyššího.“ A to je naprosto geniální definice krásy, protože když se podíváš na film, a jenom ho odkoukáš, dobře, tak ho odkoukáš, vypneš a zapomeneš. Ale když v něm spatříš paprsky slunce, ve smyslu třeba paprsku otisku svého vlastního života, vlastního osudu, poznáš se v tom třeba, spatříš v tom něco víc, tak v tu chvíli dokáže být tento film krásný.

A pan kardinál k tomu dodal úžasnou věc, a teď už teologickou: „A nejkrásnější je Kristus, synku. A víte proč? Protože: ‚Kdo vidí mě, vidí Otce.'“ To jsou Kristova slova. Takže Kristus jako by byl nejkrásnějším diamantem, protože on jako paprsky zobrazuje paprsky samotného Boha Otce. To je samozřejmě krásná teologická úvaha. Takže škoda, že pan kardinál Špidlík už nežije, protože podobným elegantním způsobem, plným nadhledu, by nám možná mohl definovat lásku. Ale samozřejmě definici lásky najdeme v Listu Korintským ve slavné velepísni lásky: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov, zvučící zvon.“

A tam je přece nádherná definice lásky: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, nevychloubá se, není domýšlivá, nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.“

Martina: Ještě jsi vynechal: „Nejedná nečestně.“

Jiří Strach: „Nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nenechá se vydráždit…

Martina: „Nepočítá křivdy.“

Jiří Strach: Nepočítá křivdy. „Ať se děje cokoli, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“ Já to vždycky rád říkám, když máme někde nějakou besedu pro publikum, jak mě zvou kolikrát do farností: „Pane režisére, přijeďte nám udělat besedu.“ Tak tam vždycky jedu, a vždycky s nadsázkou říkám: „Ano, svatý Pavel mi vlastně nejlépe definoval, co je láska. A je-li Bůh láska, tak já klidně změním náboženství a víru, jestli mi někdo lásku definuje lépe než svatý Pavel v Listě Korintským. Zatím se to nikomu nepovedlo, a obávám se, že se to už ani za mého života nikomu nepovede.“

Já si vlastně ticho spíš zneužívám k vlastnímu sebezpytu, tedy že člověk nesmí ztratit zrcadlo sebe sama

Martina: Ty jsi teď na otázku, jak vnímáš lásku, jestli vlastně víme, co to je, kontroval ještě dalším pojmem – kráskou. Jsou věci, konstanty a hodnoty v našem životě, kterým bychom měli věnovat naše přemýšlení, a možná bychom tak při jízdách v autě, nebo místo koukání na televizi – pokud tam zrovna neběží tvé filmy – měli přemýšlet nad dalšími důležitými veličinami v našem životě. Nad čím si tak v Podkrkonoší na chalupě přemýšlíš ty? A myslíš si, že jsi to věděl a zjišťuješ, že je potřeba nad tím stále přemýšlet, aby člověk brousil uhlí do diamantu, aby se v něm mohlo zalesknout slunce?

Jiří Strach: Já tě teď, možná, Martinko, zklamu. Nejsou to nějaké světoborné věci, které bych ti teď vydefinoval – a změnili bychom svět. To vůbec ne. Já si vlastně ticho spíš zneužívám k vlastnímu sebezpytu, tedy že člověk nesmí ztratit zrcadlo sebe sama, a měl by vědět, umět správně posoudit, co jsem udělal dobře a co jsem udělal špatně. A tyto věci vždycky vycházejí z maličkostí a z drobností. Takže o tom si tak nejvíc přemýšlím. Ale tys teď použila slovo, které se mi úplně za posledních několik let zhnusilo, a otvírá se mi nůž v kapse, když ho slyším. A to je slovo „hodnoty“. Já na to skutečně začínám být alergický.

Martina: Ale to slovo je samo o sobě důležité, jenom je vyprázdněné a zneužité.

Jiří Strach: Jenom je vyprázdněné a zneužité, přesně tak. Každý má dneska nějaké hodnoty…

Martina: Třeba evropské.

Jiří Strach: Nebo evropské, nebo já nevím jaké. Já toto slovo slyším v televizní debatě politiků 360° na Primě za tu hodinu a půl, co trvá, asi pětadvacetkrát, a skutečně se mi už z něj zvedá žaludek.

Martina: Víš, proč jsem ho použila? Dokonce to byl záměr, protože si myslím, že je čas mu vrátit jeho původní smysl. My si ho musíme znova naplnit, aby bylo znova slovem, které má svou váhu, svou hodnotu, svůj obsah.

Jiří Strach: No jo, ale já jsem přesvědčen o tom, že když budeme hledat hodnoty v horizontále, ve světě – ať už to jsou evropské, ať už jsou to hodnoty nějakých našich životů, nebo já nevím čeho všeho – tak je obtížně najdeme, protože je nenajdeme. Já tvrdím, že hodnota bude mít, a musí mít, vždycky nějaký duchovní, spirituální rozměr, nebo nějakou nás přesahující ideu. Já jsem ještě schopen pochopit, když někdo řekne, že hodnotou je demokracie – tomu rozumím, to je veličina, která nás přesahuje. A jak se tak rozhlížím kolem sebe ve společnosti, a jak poslouchám překřikování v parlamentu, tak jak to málokdo umí. Každý se k demokracii hlásí, skoro nikdo ji správně neovládá, třeba v respektu k soupeři, v respektu k jiným názorům a tak dále. Protože demokracie je idea, která nás přesahuje, podobně jako nás přesahuje Bůh. Takže v momentě, kdy hodnota není opřená o ideu nebo o duchovní základ, tak nemůže být hodnotou. Nebo se mýlím?

Martina: Já si myslím, že v tomto případě není možné, aby bez spirituálního nebo duchovního rozměru existovalo cokoli. I matematika s tím musí pracovat, i to je součást každého čísla.

Jiří Strach: Vždyť dneska mají hodnoty i fotbaloví rowdies. Tuhle jsou sparťanské hodnoty, támhle jsou zase jiné hodnoty. Ale z matérie světa my hodnotu sami o sobě nevytvoříme. Nemám rád to slovo. Nemám rád to slovo. Myslím, že je strašně nadužívané, možná je i nadužívanější, než slovo „narativ“.

Martina: To je naše oblíbené. Já mám ještě oblíbené „signály“.

Film Lajf o asistované sebevraždě nakonec není černá komedie – ale psychologická studie s nadějí

Martina: Ale, Jiří, my jsme spolu dělali velmi často velmi rozverné rozhovory, a besedy, které děláme pro živé posluchače a diváky, jsou také takové, že se musí střídat smích a slzy. Ale myslím, že ty jsi letos překvapil, protože i tvůj další film, který jsi natočil – a už je ve střižně – film Lajf, je na téma, které by od tebe člověk nečekal. Z toho, že se sejdou v jednom autě lidé tolik z různých věkových skupin, tolik za účelem toho, aby si navzájem pomohli odejít z tohoto světa, z toho už prostě komedii nevyrobíme. Co tě to potkalo?

Jiří Strach: No, vypadá to, že mám teď takové temné období, ale není to tak. Nejsme v Americe, ne, já nejsem Miloš Forman nebo světová režijní hvězda, abych si mohl vybírat, že teď chci točit to a teď chci točit tamto. To znamená, tady člověk tak trošku bere, jak věci přicházejí. Teď posledních deset let přicházely samé detektivky, Docent, Labyrint, Lovec a nevím co všechno, a teď se to tak sešlo, že dva Epsteinovy scénáře mají vážnější přídech – Máma a Lajf.

Martina: Jak jsi se s tímto tématem mohl ty vůbec srovnat?

Jiří Strach: Musím přiznat, že jsem se k tomu přechroustával obtížně, ale tento film má v konci nějaké světélko naděje. Až ho uvidíš někdy na jaře příštího roku 2026, kdy ho Česká televize uvede, tak uvidíš, že ti nelžu. A to je moje téma. Naděje je moje životní téma, a je to i moje vlastní téma, v uvozovkách umělecké, nebo tvůrčí, nebo jak to nazvat. Takže i Lajf, byť končí v mnoha případech – ale teď už bych prozrazoval narativ, a já ho nechci prozradit – tak tam zasvítí světélko naděje.

A musím říct ještě jednu věc. Když jsem tento scénář v literatuře četl, tak jsem měl pocit, že mám větší šanci po černé komedii. Protože Marek Epstein to napsal jako divadelní hru – ta se teď hraje někde v Praze – jenže samozřejmě divadelní prostor přináší přeci jenom znakovější jeviště. A vlastně i literatura samotná tím, že si to představujeme, tak si do ní dokážeme i my sami žánrově doplnit možná v tomto případě víc černou komedii. Ale když jsem to začal režírovat, tak po jednotlivých scénách jsem si říkal: „Počkej, z tohohle si přeci nemůžeme dělat šoufky.“ A teď točím další scénu: „A z tohoto asi taky ne.“ Takže ten scénář mi zvláštním způsobem…

Martina: On si žil…

Jiří Strach: Ano, musím říct, že to se mi snad ještě nikdy v životě nestalo, že by mi scénář takhle unikal z rukou, z mé představy, a sám se možná trošku narodil i mimo Stracha. Ale myslím, že se narodil správně, protože my to víc hrajeme skutečně jako psychologickou studii pěti lidí, kteří se neznají, kteří sednou do toho auta, a cestou z bodu A na místo X – kde chtějí spáchat ten akt – se interakcí nějak obrušují, poznávají, zdůvodňují, vysvětlují proč, jaký má kdo své důvody a tak.

Víš co, já jsem se, Martinko, nejvíc bál toho, aby tenhle film nepůsobil tak, že snad, nedejbože, dáváme někomu návod. Že snad na sebevraždu jako způsob legitimního odchodu ze světa – a teď už to je jedno, jestli skočíš z Nuseláku, nebo si ve švýcarské prosklené rakvičce začneš dýchat dusík, nebo jakým šíleným způsobem to tam dělají – tak abych na to nepokládal palec. Což si myslím, že se povedlo, že tomu nedáváme legitimitu, ale zároveň dáváme velké pochopení pro bolest duší, když někdo skutečně už životní boj nezvládne. Já rozhodně nejsem ten, který by v tomto ohledu chtěl soudit.

Já si vždycky vzpomenu na Petra Lébla – kterému jsem jednou hluboko v devadesátkách hrál v Divadle Na zábradlí – který bolest duše opravdu neunesl a oběsil se v provazišti Divadla Na zábradlí. Dej mu Pánbůh nebe, Petrovi, protože to byl nesmírně talentovaný a úžasný kluk. Takže já jsem velmi opatrný v tomto někoho odsuzovat nebo soudit, a hrozně spoléhám na pána Boha, který vidí do srdcí a do duší lidí, že on to jednou spravedlivě a správně pochopí. My katolíci už také nejsme těmi, kteří by pohřbívali za zeď hřbitova. Už si přeci jenom myslím, že – ne že bychom to schvalovali, to v žádném případě – ale že pro bolest duší máme větší pochopení, než jsme měli ještě před pár stoletími.

Odmítám rozhovory s novináři, kteří chtějí konflikt – nechci přihazovat polínka do jejich ohňů

Martina: Pochopení, to je asi důležitý okamžik, kterým sis musel projít, když jsi vzal toto téma. Možná opomíjenou kapitolou je také – když jsme se bavili o odpouštění – odpustit sám sobě. Ale když se podíváme na některé naše předchozí rozhovory, tak si vzpomínám na věc, na krásnou myšlenku, kterou jsi řekl, že chceš lidem svítit na cestu. A zároveň, když jsi teď dostal Rytířský řád svatého Silvestra za šíření víry, tak si říkám: Jak chceš lidem svítit na cestu? Je to skrze kameru? Je to skrze tvůj osobnostní růst? Jak to máš teď?

Jiří Strach: Tvorba samotná, její výsledek tím, že vychází z tvůrčí duše, tak to jsou spojité nádoby. To je jedna věc. Ano, jestli mi pán Bůh ještě dopřeje nějaký čas pobýt na tomto světě, tak to asi budu dělat tak, jak to činím doteď. To znamená nějakou svou vnitřní harmonií, kterou se snažím cukrovat tento svět, nějakým tichem, nějakou klidnou argumentací, možná klidnými a nekontroverzními a nehádavými rozhovory jako je tento.

Musím přiznat, že už odmítám rozhovory s novináři, o kterých předem vím, že bych vstupoval do konfliktních vod, že by mi kladli otázky, kterými by chtěli vyvolat konflikt, protože tito novináři dneska stále potřebují nějaký konflikt. Zaprvé, aby měli klikance, aby měli sledovanost, aby se něco dělo. Oni už dneska kolikrát nejsou vlastně novináři v tom smyslu, že přinášejí informace, ale svou prací jakoby chtějí vyprávět příběhy. To si všimni, kolikrát novináři vyprávějí příběh.

Martina: To máš dělat ty.

Jiří Strach: Právě. To má dělat přece film. Ale od nich chci informace, od nich chci komentáře, ale ne že mi budou přinášet hluboké lidské příběhy – takzvaná Há-eL-Péčka. Tak to po nich nechci. A přesto se to děje.

Martina: Rozhořčenost udrží totiž lidi mnohem déle na síti.

Jiří Strach: V pozornosti. Já vím, ale na to jim s prominutím „sere bílej tesák“. A já se toho nechci zúčastňovat – tohoto světa. Nebudu jim přihazovat polínka do jejich ohňů konfliktů, kterými neustále drží společnost rozdělenou. Takže jestli můj přínos má být v tomto, tak to takhle budu dělat dál. A jestli si z toho třeba někdo vezme nějaký vzor, a řekne si: „Ten Strach. Tak jestli to je takhle, tak možná to je cesta, tak pojďme, zkusíme to taky tak.“ Tak to jsou ta zrníčka, která bych chtěl pohazovat na tomto světě. A doufám, že třeba padnou na úrodnou půdu, a nepadnou někam do křoví nebo na šutr, kde nevyrostou.

Celý rozhovor s režisérem Jiřím Strachem o třetím dílu Anděla Páně, filmech Máma a Lajf, definici krásy od kardinála Špidlíka, lásce podle svatého Pavla a vyprázdněném slově „hodnoty“ si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.