Relikviář sv. Maura ani po desítkách let všechna svoje tajemství nevydal

Měděné filigrány jsou technologický unikát – žádný jiný středověký relikviář je nemá

Martina: Andreji Šumbero, v knize se zmiňuješ o tom, že na relikviáři sv. Maura byly uplatněny mimořádné zlatnické techniky. Znamená to, že relikviář je svého druhu výjimečný? Vznikl někdy ve 13. století – jsou tyto zlatnické techniky pro tu dobu typické, nebo měl něco navíc?

Andrej Šumbera: Technologicky jsou typické, ale byly mimořádně provedeny. Jenom pro orientaci: Jsou tam významné plochy, což jsou plochy reliéfu, sošek. Pak je tam sedm významných ikonografických výjevů ze Starého zákona, které jsou na emailech. A když to má všechno ladit dohromady, tak se to musí vyzdobit.

Takže tam jsou filigrány, které v té době byly běžné, emaily, které byly běžné, ale jsou mimořádně dobře provedeny. O cizelování se vědělo všechno, nebo o některých technikách. Je tam technika vypalovaného lněného oleje, říká se tomu brown furnace, kde vzniknou krásné hnědé plochy, které se potom vyškrabou, a do toho se zlatí ornamenty. To všechno je známé, ale tam je spíš doopravdy mimořádnost provedení.

Našli jsme tam jeden technologický unikát, a to, že filigrány jsou zhotoveny z mědi. A světe div se, žádná jiná práce té doby z mědi není, vždycky se to dělalo ze stříbra. A nedá se říct, že by se tím ušetřilo, že to udělali z mědi, protože je to levnější – bylo to o mnoho pracnější a stříbro v té době nemělo takovou cenu. Takže se tehdy tenké drátky dělaly ze stříbra, a tady je to z mědi. A proč? To jsme nepochopili. Nevíme, jestli to má nějaký symbolický význam. Nezaznamenali jsme obdobu.

Martina: Jak jste si při restaurování poradili s faktem, že některé technologie, které byly uplatněny při tvorbě relikviáře, byly zapomenuty už ve vrcholném středověku? Jak se tedy dopídit k tomu, co s tím?

Andrej Šumbera: Tak nakonec nám nejvíc pomohlo, že jsme vyjeli na studijní cestu a navštívili jsme naše kolegy restaurátory v Cáchách a v Kolíně nad Rýnem. Někteří restaurovali všechny významné relikviáře, jako je relikviář Tří králů, nebo Mariánský relikviář, nebo relikviář Karla Velikého.

Oni to pochopitelně měli jednodušší, protože pouze restaurovali deformace nebo zašlý povrch, ale my jsme měli archeologickou problematiku, kdy to bylo najednou zkorodované a shnilé. Nicméně i oni některé deformace sošek doplňovali původní technologií, a prozradili nám, že to není klasické cizelování, ale tvarování hodně tenkého plechu, protože pro cizelování se používá plech, který má 0,6 milimetrů, což je v zásadě síla klempířského plechu, ale tady se používaly maximálně tři desetiny – to je doopravdy folie.

A já jsem říkal, že to není možné, a jeden z restaurátorů se tehdy usmál a ukázal nám dřevěná hladítka, dřevěná kladívka, kterými se to tvarovalo, aby se tento plech neprotrhl. Bylo to velké mistrovství. A tato technologie byla opravdu zapomenuta, prostě se to přestalo využívat.

Relikviář stavěli jako budovu církve – apoštolové jsou sloupy, Kristus a Maur ho zastřešují

Martina: Chápeme symboliku relikviáře? Protože každý takový relikviář provázela řada ideových požadavků. Příběh, který do něj vtiskávali zlatníci, uměli vyložit legendisté, kteří to zadávali. Dokážeme dnes přečíst, co nám vlastně sděluje?

Andrej Šumbera: Snažíme se. Pro klášter byl relikviář stejně významný jako třeba kostel. A dali do toho poměrně složitou ideu, relikviář byl jejich svatý grál. Jak se říká, že zlatníci něco vyrobili, tak tam se, podle mě, roky a roky uvažovalo, jak bude tento relikviář zhotoven – nemyslím technicky, ale ideově.

A ještě k tomu ty ostatky získali v dobách začátku kláštera, někdy po roce tisíc, a je velmi pravděpodobné, nebo téměř jisté, že relikvie byly uchovávány – protože byly vzácné – v jiných malých relikviářích. Jak kult relikvií rostl, tak se relikviáře dělaly větší a zdobnější, až to skončilo tímto velkým relikviářem.

A dokonce tam je téměř jisté, že ho začali dělat někdy kolem roku 1150, v průběhu prací, když viděli, že jinde začali dělat honosnější a větší relikviář, změnili koncepci relikviáře. A je to dokonce poznat na hlavních soškách Krista a Maura, které jsou v čelech relikviáře. Ty byly původně dělány pro menší relikviář, který měl i menší štíty, takže tvar sošek a jejich zadní plochy je vytvarován do trojklenbí, které je ale podstatně menší než trojklenbí na současném relikviáři. A to pak bylo doplněno dalšími plíšky, takže to nemohla být náhoda. Evidentně si řekli, že relikviář zvětší.

A navíc sošky Krista a Maura jsou trochu jinak pojednány, jsou strnulejší, důstojnější, kdežto většina apoštolů je dělána geniálním člověkem. Na té přednášce mě napadlo, jak se dneska říká, že to byl rozdílový hráč, tedy někdo, kdo je o level výš. To naprosto bez diskuze.

Martina: Takže se na tom asi vystřídalo více zlatníků.

Andrej Šumbera: Ano. A hlavní je, že reliéfy a většinu apoštolů dělal nějaký mistr nad mistry, který byl veliký umělec, protože každá hlava má svou charakteristiku, svůj účes. To je prostě neuvěřitelné a nemá to obdoby u žádného jiného relikviáře.

Ale ještě zpátky k ideji. Existuje k tomu výklad pana doktora Šidlovského ze Strahovského kláštera, že třeba štíty, které zaštiťují relikviář – což je Kristus jako hlavní postava, a další hlavní postava je hlavní svatý, což je Maur, jehož největší relikvie je tam umístěná – tak tyto štíty s medailony zastřešují relikviář. A že dvanáct apoštolů, kteří jsou dole, jsou vlastně sloupy církve, takže vlastně relikviář budovali jako budovu církve.

Martina: Nebeský Jeruzalém. Nebeský Jeruzalém tam musel být obtištěn také.

Andrej Šumbera: Přesně tak. A teprve potom, když to vykoumali, tak byl přizván umělec, který začal dělat sošky. A já si myslím, že potom teprve, když byly sošky a reliéfy hotovy, se dělaly běžnější emaily, běžnější filigrány. A to už podle mě zadali v nějaké dílně a řekli jim, že to má být tolik a tolik kusů, tolik a takové a takové rozměry.

A nikdo si neuvědomuje, že velká plocha relikviáře je zdobena raženými motivy. Vypadá to hezky, a hlavně se to relativně snadno dělá, protože oni dekor vlastně vyrazili do plechu, a to lemuje medailony. Relikviář je opravdu chytře vymyšlen.

Čeští kunsthistorici by měli hnout svým líným zadečkem a relikviář konečně zpracovat

Martina: Myslíš si, že jsou v něm vzkazy, které dnešní člověk už vlastně, bez znalosti tehdejší symboliky, neumí přečíst?

Andrej Šumbera: Já se tam vlastně furt dovídám něco nového. Jsem přesvědčen, že tam něco bude. Dokonce mi někdo říkal, že třeba, jak jsou tam řady filigránů, ve kterých jsou umístěny kameny, tak původně to mohly být nějaké numerické symboly, ale i barevné. Ale relikviář byl několikrát opravován, a ne zrovna šťastně, protože už tehdy se to bralo tak…

Martina: Chybí ručička, tak doplníme ručičku.

Andrej Šumbera: Takže ručičky byly nějaké zohýbané drátky, kameny byly zpřeházeny. Ale že prý tam mohly být nějaké barevné řady, které mohly mít nějakou symboliku. Mluví se hodně o světle, které prochází křišťály, že to umocňuje záři relikvií. Prostě těchto věcí je tam hodně.

Já se na to snažím upozorňovat, ale znova zdůrazňuji, já jsem laik, a byl bych hrozně rád, kdyby na to upozorňoval někdo jiný. Ale nějak tam ještě pořád pokulhává historický a uměleckohistorický průzkum, jako kdyby se toho čeští kunsthistorici báli.

Protože základní popis pana Roberta Didiera je docela slušný, ale konec konců uplynulo čtyřicet let od nálezu, tak by někdo z českých kunsthistoriků mohl hnout svým líným zadečkem a něco pro to udělat.

Martina: Chceš říct, že se nikdo relikviáři nevěnoval?

Andrej Šumbera: Ne. Byly to hodně chabé pokusy. Jediný, kdo se tomu věnoval po ikonografické stránce, a to doopravdy hezky, byl pan doktor Šidlovský. Mně to tedy v zásadě pomohlo, vysvětlit to i v mé knížce, a já ho tam rád několikrát cituji, protože jeho popisy relikviáře z hlediska ikonografie jsou napsány krásně. Tak si říkám, že nejlepší je, když uvedu autora, takže je tam několik citací.

Ale nevím, je to začarovaný kruh. A teď jde ještě o to, že naše památková péče je zvláštně koncipovaná. V památkové péči jsou fakt skvělí lidé, ale koncepce průzkumu a vědy je taková, že třeba spravují památku, ale nemají povinnost ji vědecky zpracovávat, což mi přijde trošku zvláštní.

Martina: Takže se zdá, že Maur svá tajemství jen tak nevydá, protože o ně historici až tolik nestojí.

Andrej Šumbera: Martino – vydá. Za prvé, ta knížka vyšla záměrně česko-anglicky, je tam prostě sloupec česky a vedle je to anglicky, protože já se s tím chci vydat do Belgie a do oblasti Rhein und Maas, kde vlastně relikviáře vznikly, a pokusit se iniciovat nějaký průzkum.

A hlavně tady jsou nové možnosti, protože na základě moderní početnější fotodokumentace, kterou jsme pořídili před čtyřmi roky, je možné dělat 3D modely. Takže se tam nabízí nový průzkum, kdy se relikviáře dají porovnávat, a třeba i zmapovat, jestli některá raznice, která je tam použita, nebyla použita i na jiném relikviáři. A takže tam se, podle mě, dá něco dopracovat. A hlavně bych rád inicioval – když to ohledně relikviáře sv. Maura nefunguje v českém prostředí – nějaký mezinárodní výzkum.

Martina: Součástí relikviáře jsou nádherné drahokamy. Ty jsi zmínil možná i symbolickou úlohu horských křišťálů, a jsou tam také gemy s vyřezávanými obrazci. A ty píšeš, že antické gemy jsou na relikviáři samostatným světem. Co si pod tím představit?

Andrej Šumbera: Když si prohlížíme relikviář, tak je nevidíme, protože jsou malinké. A vůbec, úloha gem je v antice jiná. Na rovinu – ony se na relikviáři ocitly omylem.

Souvisí to s dobytím Cařihradu, který byl dobyt křesťanskými vojsky a vypleněn, a pochopitelně zlaté a stříbrné památky se roztavily, a kameny roztavit nejdou. Kameny zase nebyly tak velké a byla by škoda je přebrušovat, takže se dovezly do střední Evropy. Asi to měli křesťanští bojovníci v nějakých pytlích, a tady se použily jako hezký kámen.

Tento relikviář není jediná církevní památka, na které jsou tyto kameny umístěny. Co se týká samostatného světa, tak je to tak malé, že to musíme vnímat jiným zorným úhlem než relikviář, protože relikviář má několik rovin.

Tento předmět měl významné místo v kostele, v katedrále, čili byl součástí architektury kostela. Pak tam byly příběhy, které se musely sledovat zblízka, a málo kdo to pořádně viděl. Ale pak tam byla symbolika v tom, že celý povrch byl zlatý – to je pro meditaci, kontemplaci. A pak je tam najednou něco, co je samostatným světem, se kterým se tehdy nepočítalo, a to je prohlídka antických gem.

To souvisí s tím, jak antické Řecko vnímalo gemy, což byla nějaká symbolika, výzva. Jsou to neuvěřitelně jemné práce. Je tam jedna teorie o tom, že kameny byly používány jako pečetní – buď to nosili jako přívěsek, nebo pečetní prsten. A řezba byla tak unikátní, že tím pečetili, a taková pečeť byla nezaměnitelná. Proto to nazývám téměř samostatným světem, protože to s relikviářem nemá návaznost. Je to krásná věc.

Řezba gem je tak jemná, že bez lupy z horského křišťálu to není možné

Martina: Gem je na relikviáři šedesát osm, z celkového počtu tří set padesáti dvou šperkových kamenů. Dokázal jsi pochopit – protože tě tento samostatný svět také vtáhl – jak dokázali bez nějakých moderních technologií do těchto malých gem, do těchto malých drahokamů, vyřezat tak detailní obrazce, jak teď můžeme vidět v knize na obrovských zvětšeninách?

Andrej Šumbera: Je to fascinující. Nějakým způsobem to asi rekonstruovat jde, ale jejich šikovnost nechápu. Jenom zmíním, že v té knížce jsme právě některé gemy nafotili přes celou stránku, a vedle toho je kresbička gemy ve skutečné velikosti – a funguje to, a každý otevře pusu a ptá se: „Jak je možné, že to takto udělali.“

V antice, jak je známo, byly různé technické dokonalosti, které objevujeme až teď, jako například některé astrologické přístroje, které byly nalezeny a rekonstruovány. Principem je, že vytvořili miniaturní hřídel, kde byl malinkatý brusný měděný kotouček, který se podsypával brusným práškem, a tento kotouček třeba dělal řez o síle jedné desetiny milimetru.

Doposud se tvrdilo, že v té době vůbec neznali lupu, ale to je nemožné, protože to i sebelepší zrak opravdu nemůže vidět. Takže moje teorie je, že museli mít lupu z čirého horského křišťálu. Když se najde nějaký kousek, který v sobě nemá vrostlice, tak to funguje jako lupa.

Vyrobili si nějakým způsobem hřídelku, a rotaci dělali buď lukem, jako když se rozdělává oheň dřívkem, nebo to roztočili přes nějaké závaží. Ale jak to drželi pod brouskem, aby někam neujeli, to už nechápu, protože to je přesnost, která je třeba u soustruhu, když se posouvá různými převody, a tak dále. Tomu nerozumím.

Vnitřní světy kamenů fascinovaly všechny staré civilizace jako nadpřirozená záležitost

Martina: Ty jsi pracoval i na korunovačních klenotech, dokumentoval jsi je, a tam ses také setkal s velkými kameny, které měly za sebou dlouhou historii. Vnímáš sílu kamenů?

Andrej Šumbera: Tak osobně, ano, něco tam je. A hlavně dovedu pochopit, co lidé vnímali dřív. Pro ně muselo být fascinující něco, co nalézají v hlubinách země, co najdou jako kámen, u kterého laik vůbec nepozná, že v něm musí být něco vzácného.

Pak ho vybrousí, vyleští, čímž se stane průhledným, a teď v tom kamenu vidí vnitřní světy – to znamená buďto barvy, nebo vrostlice. To museli považovat za nadpřirozenou záležitost, a prakticky všechny staré civilizace kamenům věnovali mimořádnou pozornost. To prostě fascinovalo všechny civilizace.

Martina: Ty už jsi zmínil, že na schráně je i sedm výjevů starozákonních motivů, zhotovených emailovou technikou. Ta byla v době, kdy vznikal relikviář, běžná?

Andrej Šumbera: Ano.

Martina: A uměl jsi ji?

Andrej Šumbera: Tak umíme ji, ale opět, jak technicky, po stránce uměleckého řemesla, tak po výtvarné stránce, je to mimořádná událost. Je to takzvaný jamkový email, kde jsou do robustní měděné destičky vyryty jamky. A oni to krásně poskládali do takové kompozice, že tam hrají nejenom tyto jamky, které vytvářejí siluetu postavy, která je ještě občas prokreslena plošným rytím.

Ale hlavně mě tam fascinuje – a to je to, o co jsem se snažil, aby v té knížce bylo vidět, že tam jsou velké detaily emailů, aby bylo vidět, jak nádherně jsou dělány – že nejenom, že uměli kvalitní emaily, ale když věděli, že to je umělecké dílo, tak do emailů vkládali nějaké jiné typy emailů, nebo dokonce i nějaké nerosty, a ono to pak dostává nádhernou ušlechtilost doopravdy vzácného kamene.

Emaily jsou dělány tak, že se do těch jamek nanese sklovina, vypálí se to, pak se to přebrousí, a dává se to znovu do pece a povrch se utaví, a tím se stane lesklým. Ale u těchto ploch je to dělané jinak. Oni to potom přebrousili jako kámen, jako drahokam, je to celé leštěno do lesku, a tím to ještě umocnili, a vypadá to famózně.

Práce na relikviáři trvaly desetiletí – mezitím se změnila móda a museli ho zvětšit

Martina: Dokážeš si představit, jak dlouho na relikviáři pracovali, když vy jste ho opravovali jedenáct let?

Andrej Šumbera: Jsou zaznamenány případy, že se takhle významný předmět dělal dvacet let. A tady asi došlo k přerušení práce. Dokonce jeden historik vyslovil hypotézu, že na tom relikviáři začali dělat, a došly jim peníze, protože to bylo drahé jako stavba katedrály, nebo byla nějaká válka – těžko říct – a když se k tomu znovu vrátili, tak zjistili, že už zaostali, takže to prostě předělali.

Martina: Hodili na to ještě štok?

Andrej Šumbera: Takhle. To by si do svého průzkumu měli vzít historici. Ale já mám takovýto úsudek: Jak jsem mluvil o soškách Maura a Krista, tak to podle jejich vykrojeného pozadí odpovídalo velikosti relikviářů, které se dělaly kolem roku 1150. Vlastně to byla jakási vývojová řada. Tehdy měly relikviáře třeba metr, metr deset, a byly podstatně menší, užší, ne tak vysoké.

A tento relikviář byl dohotoven kolem roku 1220 – pro to jsou důkazy – takže je tam sedmdesát let. Takže relikviář se rozhodně dělal desetiletí, ale není jasné, jak to bylo, jestli to dělali kontinuálně. Můj osobní názor je, že prostě udělali něco, pak se práce přerušily, a vrátili se k tomu někdy po roce 1205.

A proč mluvíme o tomto datu? Na jednom reliéfu je, že svatý Timotej, vyslaný svatým Petrem, káže v Remeši, a poslouchají ho tam věřící, nevěřící a židé. A židům tehdy, v roce 1205, bylo nařízeno, že museli nosit čepičky do špičky – vypadali fakt jako Neználek. To bylo nařízeno, aby se odlišili. A jeden z posluchačů kázání má židovskou čepičku, takže z toho jasně vyplývá, že tento reliéf vznikl po roce 1205, protože bylo nařízení takhle je zpodobňovat, tak to prostě dělali.

Takže relikviář byl podle kunsthistoriků dohotoven kolem roku 1220. A dokonce to potvrzuje i nějaká dendrochronologická analýza pomocí počítačové tomografie, že dub, na kterém bylo jádro, byl setnut někdy kolem roku 1260 nebo 1270. A pak musel minimálně dvacet let zrát a vysychat. Takže to sedí a dokazuje to, že jádro je původní a že relikviář byl dohotoven po roce 1200.

Balíček s domnělou relikvií Jana Křtitele zůstane zabalený – ať si taky užijí za sto let

Martina: Relikviář měl sloužit jako schránka na ostatky svatých mučedníků. V tomto případě to měly být svatý Jan Křtitel, svatý Maur a svatý Timotej. My jsme si ještě neřekli, co jste vlastně našli uvnitř relikviáře?

Andrej Šumbera: V zásadě nic. Jedna z historek, proč se kriminalisté nechlubili tím videozáznamem, je taková, že oni vůbec k tomuto nálezu – byla to tajná akce – nepřizvali žádné odborníky, což je podle mě chyba.

A když ho odhrabali – na záznamu je vidět, že to dělali pečlivě, a lopatou odendávali zeminu v dostatečné vzdálenosti od relikviáře a opatrně to ometali štětečkem – tak když byl takto pěkně čistě odkopán, tak ho vzali do rukou a celé dno, sokl, upadl, a vysypaly se relikvie. To je vidět na záznamu. Takže relikvie byly rovnou dány stranou.

A já jsem je vlastně jako restaurátor dal do nějakých krabic, odvezlo se to do kriminalistické laboratoře, která byla v Bartolomějské, kde udělali nějaké zajímavé analýzy. Takže já jsem ty relikvie tehdy moc neviděl.

A když mi říkali: „Pane restaurátore, vy tam máte dílnu, umístěte tam ty relikvie,“ tak jsem řekl: „Já to tady nechci, to je záležitost jiného oboru. Přineste mi je, až budou ošetřené, znova slavnostně zabalené, a pak je vložíme do zrestaurovaného relikviáře.“ Což se nakonec stalo.

A pak jsem relikvie viděl poprvé před třemi roky, kdy byl po dvaceti letech relikviář otevřen a byla provedena kontrola relikvií. Dokonce to bylo za přítomnosti zesnulého kardinála Duky, takže to byla slavnostní záležitost.

Takže z dvaceti balíčků jsme asi čtyři otevřeli, já jsem k tomu něco řekl, a navrhoval jsem, jakým způsobem se to má ošetřovat. Do budoucna k tomu snad dojde. Takže o relikviích zase nevím tolik. Ví se jenom to, že kostí, ostatky, které tam jsou, pochází z více jedinců.

A co se týká domnělé relikvie Jana Křtitele, tak tam je jeden úhledně zabalený balíček, a u toho se rozhodlo – a to mi přijde nesmírně rozumné – že se nerozbalí. Ať taky budoucím badatelům zbude něco zajímavého. Takže tam je jedna relikvie zabalena v původním balení, a ať to zkoumá někdo třeba za sto let. Ať si taky trošku užijí.

Kdyby se relikviář našel dnes, mohl by ho restaurovat Franta s nejnižší nabídkou

Martina: Svatý Maur si zkrátka některá tajemství podrží i nadále. Když se podíváš zpátky na těch jedenáct let, na tu neuvěřitelně komplexní práci, kterou jste spolu s Alenou Novákovou odvedli, myslíš si, že by bylo něco takového dnes možné? Nebo to bylo díky jakési šťastné mezeře v časech, které nastaly po revoluci?

Andrej Šumbera: Máš pravdu, je to tak. Relikviář měl prostě štěstí, že se našel ve správnou dobu – těsně před jeho rozpadem.

Já jsem se snažil udělat chronologii, podle které, když ho schovali, tak bedna, která tam byla, fungovala dvacet let, než shnila, a pak se to provalilo dovnitř. A koroze a vlhkost tam působily dvacet let. Nedovedu si vůbec představit, kdyby to tam bylo o deset let déle – to by se to rozpadlo úplně a hodně částí by bylo prokorodovaných. Čili se to našlo za pět minut dvanáct, nebo za minutu dvanáct.

A pak je tam ještě jedna věc, a to, že tam doopravdy byla šťastná mezera, i když tam byly boje. Já to dneska beru jako slavnostní chvíli a nechci rozvádět, s kým vším jsme se hádali, ale my jsme často odvrátili jeho zničení.

Při přednášce jsem ukazoval, v čem spočívají principy správného čištění a jaké metody byly navrhovány – chemici mě moc rádi nemají. Ale tento předmět měl štěstí.

A pak je tady ještě jedna věc, že česká památková péče, která je zastřešena Národním památkovým ústavem, to z nějakého nepochopitelného důvodu dala do kategorie normálního výběrového řízení, kde dneska vyhrává nejnižší nabídka.

Takže kdyby se to našlo teď a přišel nějaký Franta, který má licenci a řekl by, že to udělá za pět stovek, tak mu to prostě dají. To je prostě neuvěřitelné. A já se na to ptám při každém kongresu, semináři, co se s tím dá dělat, a všichni jenom vzdychnou – a nic. Takže kvůli tomu mám spoustu nepřátel, protože furt něco kritizuju. Ale já věřím, že tento relikviář by se doopravdy ochránil možná i dneska.

Martina: Jeho šťastná hvězda.

Andrej Šumbera: Prostě má šťastnou hvězdu. Ptali se mě, co si myslím, jestli by se podařilo někomu ho z Bečova ukrást. Vzpomeňme si na nedávné loupeže v Drážďanech nebo teď v Louvru.

Tak já si říkám, že zaprvé je to dobře zabezpečené, a hlavně, že Bečov je v lesích, takže úniková trasa lupičů je taková, že než by někam odjeli, tak by je měli. Kdežto ti v Drážďanech se ztratili, v Paříži se snadno ztratili, ale kam by tam s relikviářem běželi? A kdyby jeli autem, i třeba po polních cestách, tak by je obklíčili, a tak dále. Takže tam to snad nehrozí.

Martina: Hlavně to nezakřikni. Já to s dovolením zaklepu.

Andrej Šumbera: Zaklepeme to. Ale tam je hrozně bedlivý kastelán, který tam každý rok pořádá nějaké cvičení, a kdyby hořelo, nebo kdyby byla mimořádná událost, tak spolupracuje s policisty. Takže tam o to celkem dbají a myslím, že je to snad celkem vyřešeno.

Teď ještě, kdyby pokročil jeho průzkum, nějakým komplexním způsobem. My jsme se snažili – jak to dneska bývá – požádat o nějaký grant, který by to řešil mezioborově. Ale všechny instituce, které mohly být nositelem tohoto grantu, prostě nějak nefungují, a nedaří se mi je přesvědčit.

Martina: Ale pořád sázejme na šťastnou hvězdu, kterou má relikviář sv. Maura od okamžiku svého tvoření. Tato šťastná hvězda se projevila i v tom, že potkal tebe.

A poslední otázka, Andreji: Na relikviáři svatého Maura jsi strávil jedenáct let svého života, ale zjevně vás pupeční šňůra pojí dodnes. Důkazem toho je i z brusu nová kniha, která by měla probudit nejenom zájem veřejnosti o tento unikát, ale také zájem odborné mezinárodní veřejnosti. Tak když řeknu „relikviář sv. Maura,“ co se ti vybaví?

Andrej Šumbera: Je to jednoduché. Je to moje životní dílo, ke kterému jsem přišel vlastně v mladém věku, potkal jsem se s ním ve třiceti letech, a teď je mi sedmdesát. To potká člověka jednou za život. S tím jsem smířen a snažím se tomu ještě pořád něco přinést, aspoň průzkumem.

Martina: Andrej Šumbero, já ti moc děkuji za tvou vytrvalost, za tvou profesionalitu a za tvou zatvrzelost, když cítíš, že něco má smysl. Jsem moc ráda, že Maur potkal tebe, a ostatně jsem moc ráda, že jsem tě potkala já a mohla jsem takto zprostředkovat našim posluchačům tvůj velký životní příběh. Díky moc.

Celý rozhovor s restaurátorem Andrejem Šumberou o relikviáři sv. Maura, jeho jedinečných zlatnických technikách, zapomenutém mistrovství středověkých řemeslníků a tajemstvích, která památka stále skrývá, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.