Co nás naše babičky nestihly naučit, teď pracně lovíme v knížkách a učíme se od sebe navzájem

Martina: My už jsme tady zmínily nějaké úporné plevely, které zahradníkům kazí rok, ale zároveň mnohdy netuší, jaký poklad jim na zahradě roste. Co je taková zlatá mince, která je všude kolem nás a my se na ni díváme jako na nějaký chrást nebo obtěžující plevel, obtěžující zeleň?

Radka Svatošová: Teď bychom si mohly povídat klidně pět hodin a povídaly bychom si proto, že takových je spousta. Já už jsem na své zahrádce přestala s plevely bojovat dávno, před lety, protože u každého plevele, na který se podívám, vím, jak je skvělý, jak je léčivý, jaká je to výborná zelenina. Takže já, když je konzumuji a sbírám a odjídám, proto jsem se už dávno přestala zlobit i na bršlici, to je prostě geniální zelenina, kterou mohu celoročně sbírat a pořád mi chutná.

Pampeliška je poklad od kořene až po semínka a američtí osadníci si ji vezli na nový kontinent

Martina: Celoročně?

Radka Svatošová: V podstatě celoročně. Protože když ji máte na místě, které sekáte nebo kosíte, tak tam pořád vyráží mladé lístečky a pořád máme k dispozici vytrvalý a superléčivý špenát. Dokonce bylo zjištěno, že podzimní bršlice má prý ještě více vitamínu C než jarní, kdy ji většina lidí sbírá. Stejně tak kopřiva. Kopřiva jako lék by se samozřejmě neměla nadužívat, měla by se užívat v kúrách, ale když si s ní občas zpestříme jídelníček, třeba ji dáme do polévky nebo uděláme špenát, tak klidně můžeme trhat kopřivy i na podzim, z pokoseného trávníku, a dokonce i v zimě se dají najít maličké kopřivy pod listím někde v lese. A já se vůbec nebojím si je přidat do zimního čaje právě proto, aby tam bylo něco vitálního, zeleného, něco, co obsahuje chlorofyl a spoustu dalších užitečných látek.

Takže, pokud bych měla mluvit o mých největších kamarádkách z řad plevele, tak je to určitě bršlice, kopřiva, pampeliška, kterou zahrádkáři nenávidí. Přitom američtí osadníci si ji prý vezli na nový kontinent s tím, že si tam s ní zakládali zahrady. Oni si ji cenili tak, že si s ní oseli záhony, a proto se pravděpodobně v Americe rozšířila a určitě tušili, jaká je její léčivá síla a jaké je její využití. Třeba zrovna o pampelišce mám ve své knížce celou kapitolku, abych na jejím příkladu demonstrovala, že se opravdu dá využít doslova od kořene k plodu. To znamená kořen na spoustu způsobů, včetně pampeliškové kávy, a dá se dokonce využít střed mezi kořenem a listy – když se okrájí, tak je to chutná zelenina. Na spoustu způsobů se dají využít listy, které nám klidně nahradí rukolu, dá se z nich vyrobit takzvaný černý čaj, dají se přidávat do čajů nebo prostě jen tak ochutnávat. Mohou se vybělit a potom jsou křehké a nasládlé, nejsou tak hořké. Můžeme konzumovat stonky pampelišky, které jsou výborné na alergii, poupata můžeme použít podobně jako kapari, vařit z nich. Okvětní plátky nebo celé ty květy pampelišky v sobě nemají hořkost, takže se hodí třeba i do sladkých jídel, takže já z nich dělám třeba květové pěny, limonády, vína, sirupy. A dokonce jsem jeden rok začala zkoumat i semínka pampelišky, což vzniklo tak, že my na zahradě necháváme naše zvířátka, pokud možno svobodně a měli jsme králíka, který si chodil po zahradě, a já jsem si všimla, že nejvíc ze všeho vyhledával semínka pampelišek – to pro něj byla největší pochoutka. Tak jsem je tedy taky zkusila ochutnat a zjistila jsem, že vůbec nechutnají špatně, a pátrala jsem, jestli je pro ně nějaké využití, a zjistila jsem, že je běžně používají na amerických webech, nebo běžně ne, ale používají je. Vyzkoušela jsem si, že použití je poměrně snadné, i když se to nezdá, tak když naberete celou hrst pampeliškových chmýříček a odstřihnete nůžkami semínka, tak se brzo nasbírá třeba mistička semínek. A protože tahle semínka, domnívám se – podobně jako kopřivová – mají obrovskou vitalitu, obrovskou léčivou sílu, tak od toho všeho stačí trošku. To fakt není o množství, ale jenom o malém množství, kdy to používám jako koření.

Martina: Ve starých doporučeních, ve starých spisech můžeme najít nejrůznější zásady pro sběr léčivých bylinek, některé se nám mohou z dnešního pohledu jevit bizarní a v některých doporučeních nacházíme po letech dávno zapomenutou logiku. Hodně je sběr bylin navázán na ubývání nebo přibývání měsíce, některé se musí sbírat na svatého Jana, pokud možno o půlnoci. A pak jsou tam taková doporučení, že některé bylinky by měla sbírat nahá panna, která se předtím vykoupe v pramenité vodě. Jak tato doporučení vnímáte a v čem zpětně shledáváte logiku?

Radka Svatošová: To je nádherný dotaz, děkuji za něj. Já to vnímám tak, že když máme tu možnost držet se těchto doporučení, tak to dělejme, je to krásné, určitě to umocní léčivost, a i my budeme mít pocit, že jsme pro to udělali maximum. Ale běžného vytíženého člověka, který je rád, že se vůbec někdy dostane do přírody, aby něco nasbíral, by to mohlo ohromně svazovat a vlastně i odrazovat od sběru bylin. Takže ano, pokud máme vlastní zahrádku a spoustu času, tak můžeme sbírat při přibývajícím měsíci nadzemní části, při ubývajícím kořeny, můžeme dbát opravdu i na to, zda je slunovrat, a to bych doporučila každému, protože je prokazatelně i vědecky změřeno, že léčivá síla bylin v období slunovratu je nejvyšší. Takže bych doporučila si to fakt naplánovat, vzít si i nějaký ten den dovolené nebo si aspoň na víkend, kdy je slunovrat, nic neplánovat a zasvětit to opravdu sběru bylin a jejich zpracování, abychom si udělali zásoby na zimu a na konec roku. Ale jinak bych tato doporučení omezila v podstatě jenom na to, abychom bylinky k sušení sbírali za slunného suchého dne. To je asi to nejdůležitější.

Martina: Aby nám neplesnivěly.

Radka Svatošová: Aby nám neplesnivěly, aby nám nezhnědly, nezflekatěly a podobně.

Správné sušení a skladování bylin je klíčem k zachování jejich léčivé síly

Martina: A doporučení, jak by to mělo být s nevinností sběratelky – ty nemusíme brát až tak vážně?

Radka Svatošová: Mám zkušenost, že dívky, které by splňovaly tyto atributy, bylinky zase tak moc ještě nebaví nebo je jich hodně málo, to bych spočítala na prstech jedné ruky. Většinou se k tomu ženy dostávají až v době, kdy je to začne nějak volat, a to je v době, kdy už často mají své rodiny a řeší, jak by pomohly svým dětem a svým blízkým, prostě přichází tam volání – a možná i poznání – vrátit se k tradici a k minulosti. Takže bych nešla tak rigidně do toho, že to musí být mladé nedotčené dívky, ale je moc příjemné, když si ženy na tento sběr vezmou dlouhou sukni, která je krásně energeticky propojí se zemí. A když jsou třeba i bosé, tak je to opravdu moc hezký prožitek i pro samotnou ženu, když si takto sbírá bylinky a naladí se trošku na energii našich dávných babiček, předků, vědem, moudrých žen.

Martina: A zkoumala jste někdy, z čeho tato doporučení pocházejí? Teď nemám na mysli právě slunovrat a podobně, protože fáze měsíce dávají logiku a stejně tak hrály velký smysl třeba v biodynamickém zemědělství podle Rudolfa Steinera. Ale právě, když je to spojené třebas tím, jestli má být panna a nemá být panna, nevinnost – tak co vy vnímáte v tomto puzení našich předků, že dospěli právě k tomuto?

Radka Svatošová: To slovo to už napovídá: čistota, nevinnost, nedotčenost. Stejně tak, jako bylinky sbíráme z panenské přírody, tak je moc příjemné, když se jich dotkne někdo, kdo je sám o sobě čistý i energeticky, z energetického pohledu. Stejně jako by vám asi nechutnalo jídlo, které by vám dal někdo, kdo na vás zařve někde v hospodě, působí nevábně a tak dál, tak podobně já vnímám i toto. Já si vybírám třeba i to, od koho jím jídlo, jestli z toho mám dobrý pocit, jestli ho daný člověk vaří s láskou, a s bylinkami je to v podstatě totéž. Co do sebe vkládáme, ať už na jakékoliv úrovni, tak zase je u toho důležité, s jakou energií to bylo připraveno, nasbíráno. A bílý šat, to je zase symbolika čistoty, a bosé nohy, to je propojení s přírodou, se zemí. A každý, kdo chodí občas bos a projde se po orosené louce, vnímá obrovský rozdíl oproti tomu, když jsme odděleni botami.

Martina: Jakých chyb se z neznalosti dopouštíme při sběru, konzervování, sušení, uchovávání bylinek nejčastěji? Vám prochází rukama na kurzech spousta lidí, někteří jsou poučení a nadšení a někteří jsou jenom nadšení. Tak jaká je snůška nejčastěji se opakujících chyb?

Radka Svatošová: Tak při sběru si všímám, že někdy opravdu lidé necítí lokalitu a sbírají zrovna tam, kde uvidí bylinky, a nejsou to, z mého pohledu, energeticky čistá a příjemná místa, takže tam bych byla možná trošku opatrnější. Ale hlavní chybu podle mě dělají lidé při sušení a při uskladňování bylin. Teď tady nemluvíme o tinkturách, ale o běžném sušení, a tam je důležité bylinky sušit na nějakém opravdu vzdušném a stinném místě, protože sluníčko mnoho bylin znehodnocuje. Takže to je taková první chyba, která se někdy dělává, že se to opravdu peče na slunci. A dost velké chyby jsou při uskladnění, protože bylinky by se měly usušit a potom kvalitně usušené zavřít do sklenic nebo do nějakých neprodyšných nádob, aby nám nevyprchala vůně, aby nezmizely silice, léčivost. Často se bylinky skladují třeba i v látkových sáčcích, a dokonce jsem si všimla, že některé bylinkářky, které se považují za renomované, toto doporučují, ale tím se bylinka opravdu znehodnotí mnohem rychleji, protože tam má přístup vlhkost, může navlhnout a opravdu ztratí léčivost mnohem dřív. Takže skladovat v nějakých sklenicích a ty uchovávat ve tmě při stálé teplotě. Nedávat to někde třeba do zahradního domku, kde může být v zimě 20 pod nulou a v létě 50 nad nulou, protože tím bylinky také degradují.

Řepík je královna léta, na kterou ještě nevymyslel farmaceutický průmysl pomluvu

Martina: Když budeme teď hodně praktické, tak teď je léto a než se rozkoukáme, bude pozdní léto. Tak jaké bylinky doporučujete hledat na loukách nebo v lesích teď?

Radka Svatošová: Letos není den, kdy bychom se nedali do řepíku. Řepík je bylinka, která teď kvete a dá se nádherně sbírat. Naštěstí je pořád ještě hojná a objevuje se na loukách, na horách i v nížinách a velmi dobře se pěstuje i na zahrádkách. Takže řepík, to je pro mě královna léta, protože to je bylinka – jak říká můj kamarád Láďa Vitásek – na kterou ještě nevymyslel farmaceutický průmysl pomluvu. Skutečně nejsou tam žádné zdokumentované vedlejší účinky, může se užívat dlouhodobě a je velmi hojivý, protizánětlivý. Já bych teď zmínila jednu krásnou příhodu, kterou jsem měla letos na jaře, když jsem přednášela pro chrudimské zahrádkáře a objevila se tam krásná dáma, které bylo osmdesát pět let, a ta vzpomínala na svou babičku, na to, jak s ní chodila na bylinky, což muselo být skoro před nějakými osmdesáti lety. A ona s tou babičkou sbírala bylinku, která se jmenovala hojíček, a vůbec nevěděla, co to bylo, nepamatovala si. A mě to v tu chvíli nenapadlo, ale potom mě doma trklo, že hojíček je naprosto dokonalý název pro řepík. Ona tedy říkala, že kvete žlutě, což řepík žlutý je, takže já od té doby řepíku říkám hojíček, protože on opravdu všechno hojí zvenku i zevnitř. A k tomu u něj byly i vědeckými studiemi zdokumentovány protirakovinné účinky. Takže zrovna řepík si můžeme klidně zařadit do mnoha bylinkových směsí nebo si ho třeba občas uvařit i samotný. A dá se použít i zevně k oplachům, pokud potřebujeme něco zhojit.

Martina: Promiňte, když si tedy budeme vařit třeba samotný čerstvý řepík jako čaj, tak jak dlouho ho pít, když z toho uděláme kúru? Protože asi to není napořád.

Radka Svatošová: Tak obecně se doporučuje kúra tak plus mínus tři týdny. A u řepíku bych se toho neobávala, ale pak by si tělo mohlo na něj přivyknout, takže je pak dobré ho na chvíli vysadit a třeba zařadit jiné bylinky nebo jiné směsi. Ale my na denní pití používáme většinou zrovna to, co máme v okolí nebo na zahrádce, a to je teď zrovna řepík. Takže zhruba poslední měsíc si ho přidáváme do směsí, někdy ho tam je víc, někdy míň, a popíjíme ho. A nebála bych se toho, že tam někdo udělá nějakou chybu.

Martina: Říkala jste, že jste cestou viděla třezalku, ta kvete teď, když spolu natáčíme náš pořad, a až ho budeme vysílat, tak už možná bude po odkvětu. Co nás ještě čeká v pozdním létě?

Radka Svatošová: Ta kvete, ale tam bych byla teď opatrná, tu bych teď určitě ještě nepila, protože je fototoxická a ve formě čaje nám může způsobit různé kožní problémy a vyrážky, pokud jdeme na sluníčko. Takže ta se pije opravdu až v zimě, když už sluníčko nemá takovou sílu. Ale co ještě v tuto dobu určitě potkáme na loukách, to je mateřídouška, a tu já mám spojenou s výlety do hor. Naše české hory, když chodíme na mateřídoušku, to je nádhera. A mateřídoušku úplně miluji, i když to není tak jemná bylinka jako řepík, ona se sice zdá, ale je silnější, působí silně dezinfekčně, pomáhá na dýchací cesty, na trávení, je to vlastně jemné přírodní antibiotikum. A její vůně velmi zklidňuje, takže se doporučuje třeba si ji nasušit a udělat si z ní polštářky a spát s nimi. A jsou z ní výborné sirupy. Já ji osobně používám jako koření místo tymiánu, protože hledám alternativy k dovozovému koření. Byť tymián se dá u nás pěstovat taky, ale úplně skvěle to nejde, takže raději používám naši českou mateřídoušku.

Šípek obsahuje vitamín C, který se neničí varem, a dá se využít opakovaně

Martina: A když už nám začne – nemůžeme říkat všechny bylinky, protože dáváme jakési highlighty pro určitá roční období – podzim a posléze i plískanice, tak co na nás v tomto období čeká v božské lékárně?

Radka Svatošová: Šípek. Šípek, ne nadarmo nám příroda poskytuje šípek na podzim, protože to je opravdu až takový adaptogen a je v něm obrovské množství vitamínu C, který – byť se na to lidé často ptají a plete se to – nedegraduje varem. Takže doporučuji fakt si každý rok nasbírat zásobu šípku a začít s ním od podzimu, přidávat jej do různých čajů a směsí. A doporučuji nechat si usušené šípky celé, zbytečně je nedrtit. Já, protože jsem líná, hledám vždycky nějaké zlepšováky, abych s tím neměla práci ani při přípravě, a tak dělám šípkový čaj prostě tak, že šípky namočím do skleněné konvice, nechám je tam přes noc a ráno je potom můžu trochu přihřát – trošičku – a vypít tento vlažný macerát. A potom je znovu zaliji vodou a tentokrát už je vařím a do toho je vymačkávám vařečkou, aby pustily co nejvíc šťávy, a pak máme silný, zabarvený odvar, který je kyselý a chuť je výrazná, takže to můžeme vypít. A klidně si ještě můžeme udělat druhák, tedy znova to zalít a znova se nám něco vylouhuje, protože šípek má léčivé i slupky, semínka, všechno v něm je léčivé. A navíc, když šípek nedrtíme, tak nám odpadne protivné cezení, protože jinak nás dráždí chloupky, které jsou uvnitř šípkových plodů.

Martina: A co dalšího na podzim, kromě šípků? Taky nám dozrává rakytník.

Radka Svatošová: Tak ten samozřejmě.

Martina: To je taky o céčku, viďte?

Radka Svatošová: Rakytník, to je opravdu bomba. A kdo má zahrádku, tak doporučuji, ať si tam rakytníky dá…

Martina: Nevyroste vám, nevyroste. My jsme pořád sázeli stále nové a nové rakytníky, samce, samice, a nikdy nám nevyrostly. A pak jedeme a vidíme na ošklivém špinavém kruhovém objezdu rakytníky jako neproniknutelnou buš. Takže jsme s rakytníky trošku rozvázali vztah.

Radka Svatošová: Asi jste je moc hýčkali. Ony jsou opravdu až rumištní, svahy a podobně. My jsme si je doma dali na uměle vytvořený kopeček, do kterého jsme zakomponovali zbytky ze stavby, a roste tam úplně nádherně a každý rok máme tolik rakytníků, že nevíme co s nimi, takže vás klidně pozvu na samosběr a budu ráda, když mi s tím pomůžete. Ale kdo by chtěl pěstovat rakytníky, ale neplodí mu, tak obdobně léčivé jsou i listy a mladé větvičky, takže já sbírám a suším i mladé větvičky. A dá se to klidně přidat do různých čajových směsí pro celoroční pití.

Martina: A co dalšího na podzim? Protože podzim je na bylinky asi hodně štědrý?

Radka Svatošová: Podzim je štědrý nejenom na bylinky, ale i na houby, a to je naše další radost a koníček, protože děláme spoustu let s jednou z nejlepších mykoložek mykologické kurzy, takže jsme se toho přece jenom něco málo naučili. Mykologie je složitější než bylinkaření, takže se to člověk může učit pořád. Zajímá nás i mykoterapie, a proto na podzim – kromě běžných hřibovitých hub – sbíráme i houby, které jsou běžně známé, že mají veliký vliv na naši imunitu, a to je klasická hlíva, jidášovo ucho, později potom v zimě penízovka a dalo by se tu mluvit o spoustě dalších. A houby mají jednu velkou výhodu, ty dřevokazné, které jsem zmiňovala, že jim nevadí přemrznutí. Hlívu můžete ze stromu odlomit zmrzlou na kost a doma ji rozmrazit a kuchyňsky zpracovat a vůbec to nevadí, zatímco hřibovité houby by se už po větších mrazech sbírat neměly.

Martina: Říká se, že jsou pak toxické.

Radka Svatošová: To poznáte, jestli je houba dobrá nebo není, protože když hříbek nebo podhříbek rozkrojíte a je vevnitř krásně bílý nebo žlutý, tak je v pořádku, ale špatné houby jsou vevnitř už zahnědlé – takže pohled napoví.

V zimě můžeme sbírat houby, kopřivy i větvičky na léčivé čaje

Martina: A chodíte na sběr, ať už hub nebo bylinek i v zimě? Je něco, co v našich lesích můžeme pro naše zdraví najít i pod sněhem?

Radka Svatošová: My úplně milujeme zimní houbaření i bylinkaření, a to z mnoha důvodů. První důvod je, že nám odpadá většina víkendových kurzů a máme konečně trošku volno a klidu, takže s manželem vyrážíme s košíkem do lesů – většinou prosinec, leden a tak podobně – a možná vypadáme jako podivíni, ale často se vracíme s plným košem. A víte, že s houbami je to tak, že to si člověk nenaplánuje, prostě buďto má štěstí a potká je, nebo ne. Ale to je právě období, kdy sbíráme hlívu, a té se někdy dá najít i kila, když člověk hledá a má to nakoukané, takže to je velká radost. Pak sbíráme penízovky a jidášova ucha se dají sbírat celoročně a výhodou je, že v zimě jsou stromy holé, takže se nám otevřou, odkryjí a houby se mnohem lépe pozorují a sbírají. Je ještě hodně dalších hub, ale to by bylo zase téma samo pro sebe.

Ale v zimě sbíráme nejenom houby, ale klidně i byliny, a to jsou rostliny, které jsou celoročně zelené. To je zmíněná kopřiva, kterou opravdu mráz nespálí a malé kopřivy se dají nasbírat i v zimě. Ale často sbírám listy ostružníku, které jsou také stále zelené, a sbírám kvítky sedmikrásky, ta nám taky někdy kvete v lednu, drobné lístečky pampelišek, pokud se najdou. Je toho opravdu hodně, co nám raší a objevuje se i v zimě. A další kapitolou jsou větvičky, kdy třeba v únoru, když se prořezávají lesy, ale i zahrádky, sbírám právě prořezy a vařím z toho takzvané větvičkové čaje. Ty mají často nejenom silné léčivé účinky, ale jsou i velmi chutné. Takže z nich dělám odvary. Ono by se to nezdálo, ale i tyhle větvičkové čaje mají spoustu vitamínu C. Proto tvrdím, že soběstačnost je u nás možná asi ne z hlediska kalorií – to bychom se opravdu hodně nadřeli, abychom se celoročně uživili z naší přírody – ale z hlediska vitamínů určitě, protože nám toho naše příroda dává celý rok spoustu.

Martina: Já našim posluchačům slibuji, že si vás přivábím častěji a uděláme třeba jednotlivá roční období trošku podrobněji vždycky na začátku sezóny, abychom naše posluchače přivábili do lesa a řekli jim, co mohou třeba v lednu, v únoru sbírat a v jakém oboru by se třeba měli vzdělávat, aby neudělali chybu. Ale vy jste se pustila do pro mě velmi vzdáleného oboru, tedy že vyrábíte domácí léčivá piva a dokážete v tom poradit. To mi řekněte, jak se tak vyrábí léčivá piva a kdo vám doma dělá sládka?

Radka Svatošová: Tak, ono s pivy se to u mě má tak, že já pivo vůbec nemám ráda a nepiji ho – ještě jsem mu nepřišla na chuť – ale domácí piva mi tedy chutnají víc. Netřeba v tom hledat nějakou vědu. Myslím, že pravověrný pivař, který má rád plzeň, by si na nich třeba úplně nepochutnal, ale já jsem si to uvědomila ve chvíli, kdy jsem četla jednu knihu v podstatě ze starověku, a tam se popisovalo, jak ženy putovaly s těmi svými, prostě se někde ten rod utábořil a ženy šly rovnou vařit pivo – tak jsem si říkala, že to musí jít i bez pivovaru. A zjistila jsem, že skutečně ano, že k tomu člověk vlastně nepotřebuje žádné propriety, že takové bylinné pivo je zkvašený bylinný odvar – když to řeknu zjednodušeně. Je tam potřeba nějaký čas na to, aby to pracovalo a zrálo, a nemusí to být vůbec složité, ani se tam nemusí dávat chmel. Chmel je vlastně relativně nová záležitost a u vaření piv se začal do piva přidávat někdy ve středověku, ale do té doby se tam používaly úplně jiné rostliny, jako je třeba vřes, řebříček, ale i třeba naše halucinogenní rostliny. Takže ta piva byla v minulosti spíš šamanským nápojem, věšteckým nápojem a působila mnohem omamněji než novodobá piva.

Martina: Ale to už jsme někde ve starověku.

Radka Svatošová: To jsme už skoro v pravěku, bych řekla. Ve starověku určitě.

Martina: Ve středověku se pivo i jedlo, jedlo se ohřáté, takzvaně se žralo, a proto, když někdo přebere, tak se říká, že je ožralý, a to má kořen v tomto výrazu.

Radka Svatošová: No vidíte.

Martina: Tam se vlastně používala piva jako součást jídla.

Chmel obsahuje přírodní estrogeny, pro ženy je ideální, muži by měli být opatrní

Radka Svatošová: A domnívám se, že novodobé pivo vlastně působí spíš jako zklidňující lék, možná že hořčiny působí i na trávení, ale ke všemu ještě lék, který je více vhodný pro ženy. Teď tady možná rozzlobím muže, ale chmel je látka, která obsahuje přírodní estrogeny nebo látky podobné estrogenu, takže pro ženy je chmel vynikající, protože je zklidní, pomůže při různých neurasteniích, neurózách a podobně, pomůže třeba stabilizovat i hladinu hormonů v době přechodu, v menopauze. Ale pro muže z tohoto pohledu pivo není úplně ideální. Vláďa mi to dokonce říkal, že kdo pije hodně piva, tak že jde o chemickou kastraci. Tím nechci pivo znechutit, pár piv určitě neuškodí. Takže současné pivo působí, podle mě, hlavně kvůli obsahu chmele, ale dávná piva, tam se léčivost mohla proměňovat opravdu podle požitých bylin a někdy se tam dokonce používaly houby typu hořkého březovníku. Takže na tuto tradici jsem zkusila navázat. Ale pravda je, že piva vyrábím jenom velmi málokdy, protože už je to pro mě pracné, byť na to nepotřebuji žádnou laboratoř nebo pivovar, ale jenom běžné domácí pomůcky, ale je to pořád pro mě tolik pracné, že to nedělám a radši si bylinky zobu čerstvé nebo uvařím klasický nálev nebo odvar.

Martina: Radko Svatošová, já jsem se dočetla o domácích léčivých pivech a také o tom, že vyrábíte fermentované nápoje. Je to totéž?

Radka Svatošová: Je to podobné a má to nekonečně nuancí, které vycházejí z tradic našich předků. Právě u Slovanů byl velmi známý a velmi oblíbený takzvaný kvas – nebo tam byly ještě podobné výrazy – a kvas, to byly kvašené nápoje, které používali pradávní Slované a pochází to z ukrajinské, ruské tradice. A na tomto principu funguje i spousta dalších nápojů. Akorát že dřív se tyto nápoje – i pivo – nechaly kvasit třeba úplně přírodní cestou, kdy tam nalítaly kvasinky z okolí. A pak se to začalo všechno sofistikovat a šlechtily se různé kvasinky a pak z toho začala vznikat piva a vína. A když se vrátím zpátky k fermentovaným limonádám a fermentovaným nápojům, tak u piva většinou kvasíme odvar – když to řeknu velmi, velmi zjednodušeně – takže se tam kvasí nebo se nechávají pracovat čerstvé bylinky a hlavně květy. A já z toho nedělám vůbec žádnou vědu, prostě nasbírám to, co zrovna kvete a u čeho vím, že jsou květy jedlé. Nedávno to byl ještě třeba bez, ale to je klasika, to zná každý. Výborná je růže, lahodná je lípa, mateřídouška, prostě všechny možné letní květy zalijeme vodou, která by měla být ideálně nechlorovaná, a musíme to dostatečně osladit, aby tam mělo co kvasit. Orientační poměry uvádím právě ve své knížce Domácí soběstačnost, ale netřeba se jich držet, ale prostě na cukru se tam nedá ušetřit, protože bez toho to nezkvasí, možná tak akorát zplesniví. A potom se tam mohou – ale nemusí – přidat nějaké kvasinky. Já to někdy řeším tak, že tam přidám ždibíček kuchyňského droždí, které je stoprocentní, a ještě raději používám takzvané tibi krystaly. Tibi krystaly, to je objev asi posledních mých čtyř let, kdy jsem je dostala od jedné mé účastnice a od té doby s nimi moc ráda pracuji. To jsou krystalky, které navodí u limonády proces fermentace, kvašení velmi rychle a dají se pít i samy o sobě, podobně jako kombucha. Ale zatímco kombuchu musíte krmit uvařeným čajem, tak tibi krystalky stačí jenom zalít oslazenou vodou a třeba tam přihodit kousek ovoce nebo ani to ne, a už pracují a jsou z toho moc chutné, lahodné a léčivé nápoje, které mají vliv na naši střevní mikroflóru.

Kontryhel je ženská bylina každého věku, kotvičník je mužská viagra i tonikum

Martina: Vy jste to tady zmínila v souvislosti s pivem, kdy jste rozmetala hračky mnoha mužům, protože jste říkala, že chmel pro ně není nic moc. Jaké jsou typické ženské a typické mužské byliny? A neměli bychom si na ně chodit navzájem?

Radka Svatošová: Tak, ono to tak úplně jednoznačné není, protože všichni v sobě máme mužský a ženský aspekt a někdy potřebujeme doplnit spíš to nebo něco jiného. Samozřejmě, že od pradávné tradice je typická ženská bylina – ta vám také určitě přijde na mysl jako první – kontryhel, Mariin plášť. To je opravdu bylina pro ženy každého věku, ochranná, ale neobsahuje v sobě žádné fytoestrogeny, takže se nic nestane, když ji ve směsích mají i muži, protože ten účinek je širokospektrální. Ale kontryhel určitě mezi ně patří. A pak mezi ně patří jetel, ať už luční, růžový nebo jetel plazivý, který běžně roste v trávnících, béžově zbarvený jetelíček, který je naprosto běžný a hojný. A tyto jetele už v sobě opravdu obsahují látky podobné estrogenu, ale na rozdíl od syntetických látek estrogenní povahy nám neškodí a působí protirakovinně.

U jetele já mám mnohem radši růžový, prostě to je moje barva, takže je mi sympatický, chutná mi, takže ten bych doporučila užívat pro všechny ženy, které třeba cítí nějakou hormonální nerovnováhu, blíží se do období přechodu, jsou v přechodu, ale i po přechodu, protože on opravdu jemně harmonizuje a prospívá. A navíc tam, pokud vím, není žádný nějaký účinek, který by škodil a kde by vadilo nějaké občasné nadužití nebo dlouhodobější používání. Já třeba piji – vždycky tedy v nějakých kúrách – čaj, který jsem si pro sebe pojmenovala „růžový“ a sama jsem si ho kdysi vymyslela, připravila. A dávám tam právě růžový jetelíček, sušené hlavičky, přidávám tam okvětní plátky růže stolisté, které se dají klidně nahradit nějakou jinou přírodní růží, ne moc šlechtěnou nebo botanickou, a přidávám vřes. Jetelíček v tom harmonizuje hormonální sféru, růžička harmonizuje spíš duchovní a energetickou rovinu, kdy působí velmi dobře na naši psychiku, léčí srdce – myslím třeba i srdce zraněné od lásky, takže dodává lásku. A vřes dodává jemnost a pevnost a harmonizuje ledviny. Takže to je čaj, který mi chutná, který si často míchám a popíjím.

Martina: A co bychom tedy doporučili mužům, aby se necítili tak, že jsme genderově nevyvážené?

Radka Svatošová: Abychom nezapomněli na muže, tak klasikou, kterou už teď zná skoro každý, je kotvičník. Kotvičník je nejenom mužská viagra, ale je to zároveň i skvělé tonikum. Takže pokud se třeba muži, ale i ženy, po čtyřicítce cítí občas unaveni a cítí, že by se měla hormonální hladina stabilizovat a potřebují prostě dodat sílu, tak na to kotvičník působí velmi dobře. Takže tomu bych se nebránila. Ale každý si to musí vyzkoušet sám na sobě. A není to naše bylinka, je středomořská, přišla sem z jižní Evropy a možná ještě i odjinud, ale snadno se tady pěstuje, je to jednoletka a někomu se i na zahrádce semení i jako plevel.

Co nás naše babičky nestihly naučit, teď pracně lovíme v knížkách

Martina: Radko Svatošová, vaše první knížka, kterou jste vydala, se jmenuje Domácí soběstačnost, aneb co nás babičky nenaučily. Co nás babičky nenaučily?

Radka Svatošová: Tak, já bych to možná specifikovala takto: Co nás babičky nestihly naučit. Protože někdy naše babičky už žily v období komunistické nebo socialistické éry a už byly zaměstnané, věděly, že musí pracovat, zvládat domácnost a tak dál, a navíc zkušenost předků byla v té době hodně zadupávaná do země. Takže ony už to, zaprvé, samy neuměly a zadruhé ani neměly čas nás to naučit.

Martina: A zatřetí už jsme o to ani nestály.

Radka Svatošová: Přesně to jsem teď chtěla říct. Snad na každé bylinkové přednášce, akci, kurzu mám ženy, které vzpomínají na své babičky a na to, když byly ještě malé dívenky, takže s nimi chodily do přírody a babičky měly tendenci je to učit – ale je to vlastně nebavilo. A pak už babičky najednou nebyly a tyto ženy ohromně litovaly, že nevyužily čas, kdy se to učit mohly a měly se to od koho učit, a teď to pracně hledají. A proto mně dává smysl právě budování komunit – já tomu říkám „bylinkové kruhy“ – a já jich mám okolo sebe naštěstí hodně, takže se můžeme o zkušenosti našich babiček dělit navzájem a znovu oživovat to zapomenuté, a nemusí se to nutně týkat jenom bylinkaření, ale v podstatě i jiných návodů, receptů, zkušeností, takže můžeme tyto tradice obnovovat. Takže co nás naše babičky nestihly naučit, tak to teď pracně lovíme v knížkách a učíme se to od sebe navzájem. A ráda bych to oživila ještě víc.

Martina: Radko Svatošová, jsem moc ráda, že nám suplujete babičky, že nám suplujete znalosti, které jsme si nestihli osvojit nebo jsme byli ve věku, kdy nás nezajímaly, a teď je pracně a horkotěžko hledáme. Díky za to, že nám je nabízíte a objevujete pro nás stále nové a nové věci z oblasti boží lékárny. Díky za to.

Radka Svatošová: Děkuji za pozvání a za krásné dotazy.