Zpět

Rentiéři jsou novodobá feudální šlechta s obrovskou mocí. Ovládli školství, média i politiku. Tohle nedopadne dobře

Text 24.5.202430 min Přehrát

V minulém díle jsem si s paní docentkou Ilonou Švihlíkovou povídala mimo jiné o tom, jak se dívá na hospodářskou nezávislost České republiky, a ona celkem bez obalu řekla: „K dlouhodobým problémům patří, že jsme ekonomická kolonie. To znamená, že valnou část různých sektorů nemáme pod naší kontrolou, a je čím dál patrnější, že prostě rozhoduje vlastník.“ Podle ní s touto vládou z tohoto stavu cesta ven nevede, protože jak dodala: „Tato vláda je enormně zainteresovaná v zahraničí, když to řeknu velmi jemně. To znamená, že zájmy ČR jsou pro ni opravdu až na úplně posledním místě.“

Martina: My máme tendenci se přichylovat k dubisku, jenom jsme teď dubisko vyměnili. Neptám se z důvodu sentimentu na to, zdali některá z předchozích vlád měla tendenci alespoň něco prospěšného pro občany udělat, a to ve všech oblastech, které už jsem vyjmenovala, to znamená drahé, nekvalitní potraviny, drahá elektřina, a tak dále, ale ptám se proto, že by mě zajímalo, kudy vede cesta? Co s tím udělat? A zdali je možnost občanům ulevit? A kdo by k tomu mohl mít tendenci, protože už by se mu jich trošku zželelo.

Ilona Švihlíková: To není otázka, zda by se někomu někoho zželelo, ale je to spíš otázka toho mít pořádnou analýzu, a být schopen si vytvořit manévrovací prostor. A některé minulé vlády si nevedly tak zle, některé si v tom vedly mnohem hůř, ale manévrovací prostor pro hospodářskou politiku je u nás hrozně podceňovaný. Prostě ve chvíli, kdy učiníte určitá rozhodnutí v oblasti energetiky, nebo to může být třeba na nižší úrovni, například když celou tu zemi zastavíte sklady a zahraničními řetězci, tak to jsou rozhodnutí, která mají dlouhodobý dopad. Ale pro řadu politiků je mnohem pohodlnější říci: „Tak už se to takhle stalo, a už se neptáme, proč se to takhle stalo. Nejde s tím nic dělat, musíme se tomu přizpůsobit.“ To je vlastně dobré alibi. A zase jsme u tématu „alibi“, které jste tady velmi vhodně zmínila. Takže je to alibi, když řekneme: „Už s tím nejde nic dělat. Jsme členové EU, a není to možné.“ A vláda takto od toho vlastně dává ruce pryč, a myslí si, že jí to pomůže.

Já si nemyslím, že jí to nakonec politicky pomůže, ale používá se toto stáhnutí se z ekonomického života poměrně často, a řekne se: „No jo, to se stalo už před dvaceti lety, takže to holt musíme nějakým způsobem snášet.“ Vždycky se dá něco dělat, není pravda, že ne. Některá načasování jsou vhodnější, některá horší, někdy si musíte stanovit priority, protože nedokážete zvládnout během krátké doby všechny zásadní otázky, které jste zmiňovala, ale minimálně můžete vytyčit směr. A to u současné vlády vůbec nevidím, tedy kromě toho, že směr je spíš k podpoře třetí světové války, To myslím, že je jednoznačně vidět, a mám pocit, že se na to snad těší. Ale že bych tam viděla nějaký ekonomický směr, to vůbec. Oni to berou tak, že se to tak stalo, a tlak se pak přenáší na občany. Vždyť si vezměte, jaké třeba dávají rady: „Když máte drahé potraviny, tak jeďte do Polska.“ To je neuvěřitelné.

Martina: Když nemáte léky, jeďte do Polska.

Ilona Švihlíková: Když nemáte léky, jeďte ráno na Slovensko. To znamená, že tento tlak na řešení vážných problémů, nikoli individuálních, ale celospolečenských, dáte na občana: „A postarej se.“ Čímž vlastně říká: „My nejsme tvoje vláda. My tady nejsme kvůli tobě. My jsme tady kvůli Ukrajině. Ale ty se starej sám, ty si jdi do Polska, do Německa, pracuj v Německu, aby ses uživil,“ a tak dál.

Martina: Najdi si další práci.

Ilona Švihlíková: Přesně, třetí, čtvrtou – hlavně u nás je tohle velmi běžná reakce. U nás není běžná reakce se třeba bouřit, nebo vstupovat do odborů, nebo něco podobného, kvůli pracovním podmínkám, ale typickou reakcí Čecha je, že si ke své práci najde druhou, třetí úvazek, nebo něco dělá jako OSVČ, jezdí pro nějakou ze zásilkových služeb, a akumuluje práci.

Martina: Aspoň tak nemá čas myslet na hlouposti, jako třeba na stávku.

Ilona Švihlíková: No.

Martina: Klesající životní úroveň.

Ilona Švihlíková: Nemusí potom číst jiná média, protože je naprosto vyčerpán touto činností. Já to nehaním, ale říkám, že to je typická reakce. To potom taky vede k tomu, že Češi mají za svůj pracovní život naprosto více odpracovaných hodin než třeba Němci. A když tady potom jezdí chytrolíni z vládních pozic, a říkají, jak jsou Češi zhuntovaní, jak jsou ve špatném zdravotním stavu, a to často před oficiálním důchodovým věkem, tak tohle je jeden z mnoha důvodů.

Je dobré se inspirovat v zahraničí, ale je potřeba mít úctu k domácímu prostředí, a dělat politiku na míru své země. A o to se tady pořádně nikdo nepokusil.

Martina: Je někde v okolí nějaká země, která to dělá trochu jinak, a mohli bychom si z ní vzít příklad?

Ilona Švihlíková: Samozřejmě, těchto příkladů je celá řada. Když se podíváme třeba na Rakousko, jeho neutrální postoj, tak oni ho nedávají najevo, řekněme, tak intenzivně jako třeba Maďaři. Ale také když se podíváme na Polsko, které je schopné realizovat poměrně rychle řadu významných investic, dokázalo si uchovat části svého strategického průmyslu pod státním dohledem, a výrazným způsobem podporuje svoje zemědělce. A ve chvíli, kdy uvažovali, že tuto politiku nějakým způsobem modifikují, vzhledem k Ukrajině, tak polští zemědělci dali velmi razantně najevo, co si o tom myslí. A co je důležité, mají podporu polské společnosti. To je to, co u nás chybí.

Martina: To je hezký příklad, ale mě by přesto ještě zajímalo, jestli to někdo dělá globálně dobře. Ne všechno, protože když si vzpomenu na Rakousko, tak tam za covidu lidi málem chytali do lasa, aby je naočkovali. Polsko vyniká v tom, že chce chránit svůj průmysl, své zemědělství. Ale vlastně nevím, jestli to je dobrá koncepce. Jsou to dobré kroky, které dělají?

Ilona Švihlíková: Ano.

Martina: Ano. A mě by zajímalo, jestli to umí někdo nastavit tak, že tyto věci jsou svým způsobem samospádem správněji než jinde. Jestli taková země někde v okolí je?

Ilona Švihlíková: Kdybych se na to podívala globálně, tak musím jmenovat Čínu, a to z jednoho prostého důvodu, že neznáme z hospodářských dějin žádnou zemi, která by se za 40 let dostala z ekonomiky, která řešila problém hladu; řešila, jak nakrmit svou velkou populaci, k tomu, že je největší ekonomikou na světě, podle parity, a technologicky v řadě oblastí už dneska světově dominuje. Ale, víte, u těchto příkladů se vždycky můžeme podívat na to, co jde jednotlivě udělat lépe, a je to inspirující. A to nám minimálně říká, že ano, jde to dělat jinak, než stojí v nějakém washingtonském konsenzu v bibli neoliberalismu. To ano. Ale na rovinu řečeno, taková inspirace má vždycky své limity už jenom proto, že my nejsme 1,4 miliardy Číňanů, a tedy nejde tyto modely kopírovat, protože tam máte jiné instituce, jinou politickou kulturu, lidé jsou jinak aktivní. Je to jen inspirace.

Martina: Ale špatné modely nám docela kopírovat jde.

Ilona Švihlíková: Hlavně ty neoliberální. To byl primitivismus 90. let: „One size fits all“, který všude dopadl katastrofálně, protože nemůžete jednu politiku naroubovat na všechny země. To nikde nebude fungovat. To je jako kdybychom se tady sešli, jeden by měl zlomenou nohu, někdo měl žlučník, a někdo zánět slepého střeva, někdo migrénu, a vy byste řekla, že všem dáme aspirin, a bude to dobré. Já mám velkou úctu k hospodářské politice v tom smyslu, že vždycky musí reflektovat, v jaké situaci daná země je, jaké má instituce, jakou má strukturu ekonomiky, co její obyvatelstvo? Prostě, to musí být šito na míru, protože jinak to nebude fungovat.

Takže ano, inspirace je důležitá, určitě nás to může zdravě popouzet, třeba že v Polsku umí stavět dálnice a my ne, trvá nám to dlouho, a tak dále. Ale nikdy to nemůžete úplně přejmout, nikdy to nemůžete okopírovat, už jenom proto, že polská společnost je jiná, je jich taky čtyřikrát víc, mají mnohem větší domácí trh, což my nemáme. Takže tam je podle mě potřeba vždycky mít úctu k domácímu prostředí, a politiku dělat na míru. A to je to, co mi vadí za těch třicet let, že se o to vlastně nikdo ani pořádně nepokusil.

Rentiéři, rentiérská ekonomika, to je novodobá feudální šlechta, která má obrovskou moc. Ovládali školství, média, politiku, ekonomiku. Nedopadne to dobře.

Martina: Loni jste řekla, že tržní ekonomika se v adorovaných zemích Západu změnila v rentiérský kapitalismus pro jedno procento, které parazituje na státu všemi možnými způsoby. Teď kýváte hlavou, že jste si to nemyslela jenom loni, ale myslíte si to i letos. Řekněte mi: Nevadí to ani vládě, ani občanům? Nevadí to ani podnikatelům, kteří nepatří mezi to jedno procento? Čím to, že stále setrváváme v očekávání, že za nás někdo něco vyřeší, a pak se nám bude vést lépe?

Ilona Švihlíková: Rentiérská ekonomika, a na ni napojení rentiéři, to je novodobá feudální šlechta. Oni mají obrovskou, koncentrovanou moc, a zároveň si zařídili, aby ovládali jednak vzdělávací soustavu – to znamená, že s tím postupujeme, bohužel, k velké degradaci vzdělávání – jednak média, a zároveň vytvářejí velmi účinné bariéry, aby se do jejich úzkého spolku hned tak někdo nedostal. Dobývání renty je neskutečně propracovaný systém, který není čistě ekonomický – jsou to politické a ekonomické zájmy. To je skupina, která má velmi dobře obšancované kanály. Na druhou stranu je pravda – a ono už je to vidět, i když se o těchto věcech mlčí, ale v reálném životě už je to strašně vidět – že dokonce někteří z této elity varují, že už je toho moc, a že se to může zvrhnout velmi nepěknými způsoby. Nebudeme si dělat iluze o tom, jak funguje Světové ekonomické fórum v Davosu. Ale někteří představitelé některých institucí tam na toto téma říkají, že pokud nebudou ekonomické výsledky lépe distribuovány mezi populaci, tak že to skončí opravdu špatně, tak to něco znamená. Minulý rok – to byl pro mě docela přelomový bod – vystupoval Martin Wolf nesmírně kriticky se svou knihou o liberální demokracii, a já se divila, že tam může vystoupit, a jestli to byl testovací balónek. A on tam právě říká – a dlouhodobě to píše, a je v tomto konzistentní – že renta je něco, co podlamuje legitimitu demokracie. Bodejť by ne, protože renta je skutečně spjatá s feudalismem, to není demokracie, to je pro privilegovanou šlechtu, a s demokracií nejde dohromady.

A dále říkal, že je potřeba s tím něco udělat, protože takzvaně demokratický systém je natolik ovládán rentou – mluvil o Spojených státech, ale myslím, že to můžeme v určité míře rozšířit i na takzvané země Západu – že dokonce jako inovaci, jako cestu, jak z toho, navrhl, že by místo voleb bylo losování. Vážně to řekl. Že než volby by bylo lepší náhodné hlasování – jako se to dělalo v Řecku, pokud se nepletu – což by bylo lepší, než současný stav. A to vám řekne někdo, kdo je proponent liberální demokracie. Neřekl to Viktor Orbán, nebo Recep Erdogan, nebo někdo takový. To znamená, že občas tam tyto hlasy zaznívají.

Ale řekněme si na rovinu, tato moc je příliš velká, a skupina dobývačů je stále velice mocná, a je otázka, zda budou natolik moudří, že z této moci, kterou kumulovali, ustoupí dobrovolně, nebo to nechají vyhrotit tak, že to nedopadne dobře, když to řeknu mírně. A na rovinu, v tuto chvíli to spíš vypadá na variantu B. Ono se nerado z těchto mocenských pozic odchází.

Vidíme velké vzepětí lidí v tom, čemu se u nás pejorativně říká populismus – já to nemám ráda, protože to je pojem z příručky ve smyslu: „Je to populista“. Pellegrini je dneska populista, Babiš je populista, a tak dále. Pro mě je současný populismus snaha lidí vzít si zpátky svůj hlas. To velice hezky pojmenovala jedna italská politoložka – na jejíž jméno si teď nevzpomenu, omlouvám se za to – a ona hezky v italštině řekla, jaký je rozdíl mezi di voto, a la voce, že něco jiného je mít hlas, který házím třeba jednou za čtyři roky do urny, a la voce, tedy říci teď, co se mi nelíbí, prostě že chci nějakou politickou změnu, a podobně. A takzvaně populistická hnutí nesou určitou vzpouru lidí, kteří si chtějí vzít zpátky svůj hlas. To neznamená, že tam jsou vždycky lidé kompetentní, to neznamená, že se to vždycky vede dobře, ale velmi dobře chápu, proč uspěl Donald Trump, proč uspěl třeba Matteo Salvini, proč je v Německu velmi silná pozice AfD, a podobné strany. To není otázka mých preferencí, nebo adorace, ale velmi dobře chápu, z čeho vyrůstá síla těchto person, těchto osobností, jako je Trump, a těchto stran.

Martina: Protože tak arogantně neopomíjejí to, co trápí jejich voliče.

Ilona Švihlíková: A oni to dokážou reflektovat, což neznamená, že to vždycky dokážou řešit. Trump podle mě v prvním období – uvidíme, jestli bude mít druhé, to těžko v tuto chvíli předjímat – dokázal velmi dobře, podle mého názoru, pojmenovat řadu závažných problémů běžného amerického člověka. A to, že je potom vždy nedokázal dobře řešit, je věc druhá, pak je to otázka kompetence. Ale problémy Spojených států, včetně deindustrializace, to podle mě reflektoval velmi dobře. Ale pozor, jedna věc je to reflektovat, pojmenovat, dát to jako politickou agendu, a druhá věc je to řešit.

Martina: Vědět, kudy vede cesta, a jít po ní, jsou dvě rozdílné věci.

Ilona Švihlíková: Tak asi.

Martina: Ale aspoň je možná úlevné říkat těm, kteří po ní jdou, že jsou zaprodanci, a platí je kdoví kdo. Já se obávám, že posluchači teď v tuto chvíli říkají: „Tak dobře, řekli tady, že se tržní ekonomika změnila v rentiérský kapitalismus pro horní jedno procento. Ale zase řeknou: „Kdo to je? Kdo to je? Pořád nám to nikdo neřekl.“ Já netvrdím, že bychom měli mít adresy, ale možná alespoň trošku přiblížit, protože vždycky někdo řekne Rockefeller, a podobně.

Ilona Švihlíková: To není úplně mimo na to, aby byla odpověď úplně mimo.

Současný systém moci je postaven na jednom procentu nejbohatších, kteří stojí v pozadí a mnohdy jsme o nich ani neslyšeli, a na těch, kteří jim slouží – politici, novináři, podnikatelé, neziskovky

Martina: Dobře. Tak tím se možná dostanu k tomu, se kterými západními strukturami, nebo západními organizacemi, bychom tedy možná neměli nadále tak blízce spolupracovat, protože jsou možná ovládány tímto jedním procentem. Umíte toto nějak pojmenovat? Protože bychom už potřebovali vědět trošičku více, co se skrývá pod slovními spojeními, která se nám vlastně vyprázdnila.

Ilona Švihlíková: Myslím, že na analyzování těchto věcí by byl Jan Keller, který – teď snad ho nebudu špatně interpretovat – říká, že toto jedno procento jsou ti, které nikdy neuvidíte, a nevíte ani, že existují.

Martina: Když Jan Keller nechodí. Píše, ale nechodí.

Ilona Švihlíková: Ale píše.

Martina: Tak ho zkuste citovat. Nebo to řekněte za sebe.

Ilona Švihlíková: Tady je jednak věc dobývačů renty, ale musíme si uvědomit, že celý tento systém moci je velmi silně propojen. Nestojí jenom na tomto jednom procentu, ale je tam poměrně velká část obslužné elity, to znamená těch, kteří pro tyto lidi často pracují, a ani to třeba neví, ale pracují pro ně ať už třeba v oblasti médií – tam je to velmi časté – nebo v oblasti politického, neziskového života, a samozřejmě i v oblasti vojenskoprůmyslového komplexu a podobně.

Víte, tohle je právě v celé této struktuře těžké. Dřív byl panovník, král, a všichni věděli, že to je on. Ale tato struktura je dneska podstatně komplikovanější, takže úplně nevidíte, kdo tvoří osu rozhodování. Normálně byste řekla, že to je bezesporu americký prezident. Ale je to skutečně tento starý, často zmatený pán, která o těchto věcech rozhoduje? Možná o některých ano, ale bezesporu tam jsou i jiní. Známe jejich jména? Určitě je neznáme. To jsou ti, kteří ovlivňují rozhodování. Máme tam třeba skupinu poradců, máme tam lidi v Pentagonu, a tak dále, ale vy nevíte úplně přesně, kteří jednotliví lidé to jsou. Já vždycky říkám, že toto jedno procento jsou ti, jejichž jména neznáme, a kteří jsou velmi dobře skryti před září reflektorů.

A podle mě jde ještě o jinou věc, nejde jen o konkrétní pojmenování. Je to spíš systém, systém práce, a ten zase má nějakou rovinu politickou, mediální, i běžně ekonomickou. Zmínila jste podnikatele, tak spousta podnikatelů, ale i lidí v médiích, chce stát na straně, která drží moc, ať už z přesvědčení, nebo z osobního prospěchu, protože zároveň vidí – a na to si mocní dávají pozor – co se stane těm, kteří se postaví proti. To je hrozně důležité. Pro vládnoucí moc je strašně důležité mít vždycky někoho, kdo bude sloužit jako odstrašující případ ve smyslu: „Takhle dopadneš.“ Julian Assange – to je prostě novinář s velkým N, ale ve chvíli, kdy odhalil, co se páchá za zvěrstva, tak on je kriminálník. Ne ti, kteří tato zvěrstva dělají, ale on je kriminální živel.

Martina: Tom Robinson.

Ilona Švihlíková: To znamená, že je hrozně důležité, aby systém produkoval tyto Juliany Assange, a podobné, aby vytvářel odstrašující funkci: „Takhle dopadneš. Takhle s tebou zatočíme, když se nám postavíš.“ Takže tento systém funguje na obrovské koncentraci moci, bohatství, a zároveň obrovském mediálním vlivu, spolu s degradací vzdělávací soustavy. Vezměte si, že mladí lidé dneska – a to bohužel nejen v ČR, to je širší problém – nemají ani schopnost, ztrácí schopnost porozumět čtenému textu. Když se vám toto v populaci rozšíří, tak tady máte obrovskou zásobárnu lidí, se kterými si de facto můžete dělat, co chcete. Ne napořád, protože sociální realita potom tím, v čem žijete, vytváří velmi výrazné limity. Ale může to trvat.

Martina: Vy jste se tady na začátku rozhovoru zmínila, že jako kdybychom neměli samostatnou zahraniční politiku.

Ilona Švihlíková: To nemáme. To myslím, že ne.

Martina: Myslíte, že bychom se třeba měli vyvázat ze zakotvení z některých západních organizací? Nebo je to pro nás stále ještě více výhodné?

Ilona Švihlíková: Tak co je výhodné, co není výhodné? Řekněme si na rovinu, že politická odvaha nepatří k vybavenosti drtivé většiny českých politiků, pokud by se situace nějak výrazně nezměnila. Takže manévrovací prostor, který máme, je menší. Bezesporu není takový, jaký má třeba Turecko, které je v západních strukturách, ale zároveň si provozuje relativně svou protureckou politiku, což ale neznamená, že vždycky úspěšně – to je taky potřeba říct – ale manévrovací prostor Turecka je jiný.

Každá země má hájit své zájmy. Hodnotová politika je nesmysl a hrůza, kterou nám tady zanechal Havel.

Martina: Ale někdy dokáže pěkně vydírat své partnery.

Ilona Švihlíková: Správně, prostě prosazuje svůj zájem, bych řekla já. A jestli mu to vždycky prospěje, je věc jiná. Totéž je Indie, která si také vytváří prostor. My nejsme ani Indie, ani Turecko, jsme malá země, ležíme tam, kde ležíme, ale i tak si myslím, že máme mnohem větší možnosti. Asi bych nebyla úplně zastáncem nějakých překotných odchodů odnikud, a to zejména, když není vymyšleno deset dalších kroků, které udělat potom, ale je potřeba mít na to dobré načasování. Ale to, v čem zaostáváme – což je prvotní úkol – že není definován národní zájem, a nikomu to chybí, a také by měly být mnohem lepší práce s vyjednáváním spojenectví, a to jak v rámci EU, tak i mimo rámec Evropské unie, a samozřejmě otevírání si diplomatických kanálů na bázi vzájemného prospěchu. Zahraniční politika – pokud se to dá tak vůbec nazvat, a já s tím mám problém – to, co dneska provozujeme, je jakýsi amatérský soubor, který se zaklíná tím, že je stavěn na hodnotách.

Martina: Hodnotová politika.

Ilona Švihlíková: Hodnotová politika, to je hrůza, kterou po sobě zanechal Havel. Žádná normální země neprovozuje hodnotovou politiku, ale prostě provozuje politiku postavenou na našich zájmech, a pokud to neuděláte, tak na to tvrdě doplatíte, jednoduše řečeno. A můžete se zaklínat hodnotami, jak chcete. Krásně to bylo vidět, když předsedkyně Poslanecké sněmovny odjela na svou úžasnou cestu do Arménie, do Ázerbájdžánu – nevím, jestli vůbec věděla, kam jede – a tam ze sebe vypouštěla, co vypouštěla. Nejenom, že udělala ostudu, ale kdybychom nebyli – naštěstí jsme nevýznamná země v tomto ohledu – bezvýznamná země, mohlo by to pro nás znamenat to, čeho se tam dopustila řečmi v Arménii, významné ohrožení. Navíc jela do Arménie a Ázerbájdžánu zároveň, což je absolutní nekompetentnost, když to řeknu slušně, a mohla bych použít jiné výrazy.

Martina: Pro mnohé, kteří třeba nesledovali, co považujete za ohrožující?

Ilona Švihlíková: Jak to myslíte?

Martina: Vy jste řekla, že to, že byla v této době na těchto dvou návštěvách zároveň – Arménie, Ázerbájdžán – svědčí o nějaké politické necitlivosti.

Ilona Švihlíková: Ona začala slibovat jakousi politickou podporu Arménii, aby se pak následně přesunula do Ázerbájdžánu, který má sloužit jako určitá energetická náhrada za Rusko, což úplně nemůže, protože je to samozřejmě mnohem menší těžař, kde pak naopak musela svá slova brát zpátky, a bylo to, mírně řečeno, trapné. Byla to ukázka absolutní neprofesionality. Naštěstí, jak říkám, asi nikoho v této oblasti už nezajímá, kde jsme, ale mohlo to pro nás dopadnout hůř, ať už narušením obchodních vztahů – pověst už ani mít nemůžeme. Když to řeknu ironicky, tak je to dobré v tom, že naše zahraniční politika je tak směšná, že už nás vlastně nikdo ani nebere vážně.

Martina: Mě právě rozesmálo, že jste v podstatě řekla, že jsme tak zmatení, že už si můžeme kdekoliv plácat cokoliv.

Ilona Švihlíková: Nikdo už ani nevnímá, že jsme ze sebe udělali úplné šášuly. Tím chci prostě říct, že bychom si měli otevírat prostor, a nikoli na bázi hodnotové politiky zavírat, protože když budete mít nějaké přísné požadavky na hodnotovou politiku, tak zjistíte, že zemí, které následují to, co zrovna vy chcete, bude hodně málo. To naprosto zbytečné, drtivé poškození ve vztahu se Slovenskem, protože si Slováci dovolili volit jinak, než by chtěla pražská kavárna, tak to je neuvěřitelné. Takovéto ohrožení vztahu dvou zemí, které k sobě mají nejblíž, je úplně kontraproduktivní, úplně zbytečné.

A můžeme samozřejmě uvést další příklady. Například, když náš ministr zahraničí začne poučovat Indii, co by měli dělat vůči vztahu k Rusku. Já se vůbec divím, že ho nevykopli hned v tu minutu, kdy přistál na letišti. Takhle se prostě zahraniční politika nedělá. Máte hledat společný zájem, neuzavírat si dveře. A hlavně, hodnotová politika je nesmysl. Je to nesmysl, a nedělá to nikdo na světě. Někdo o tom hodně mluví, samozřejmě, rádi o tom mluví Američané, rádi o tom mluví Francouzi, ale to přesvědčuje akorát prosťáčky, jako jsme my. Ve skutečnosti za jejich hodnotovou politikou prostě tvrdě hájí jejich zájmy, ať už zájmy vojenskoprůmyslového komplexu, zájmy farmaceutického průmyslu, který je ve Spojených státech velmi silný, zájmy Francie a osobní ego pana Macrona v tom taky třeba hrají roli, ale bezesporu ne hodnoty.

Vždycky říkám, že země jako Francie, která sdírá z kůže desetileté děti v Africe tím, že těží uran, mě nebude poučovat o lidských právech. Totéž platí pro Spojené státy s jejich trestem smrti, provozováním mučíren po celém světě, tohle pro mě opravdu není země, která by mohla aspirovat na nějaké morální vůdcovství. Politika se má jednoznačně řídit zájmy, a pro nás, jakožto malou zemi, je prvotní zájem mír, protože jakýkoliv konflikt pro nás může být naprosto fatální. Jsme malý národ, to znamená na prvním místě mír a stabilita, a aspoň, když už k tomu neumíme přispívat, tak aspoň nepodněcovat konflikty. Nepodněcovat konflikty, a naopak snažit se přispívat tam, kde jsme třeba měli možnost, viz naše vynikající velvyslankyně v Sýrii, paní Filipi, tedy přispívat k utlumování napětí, hledání diplomatických řešení.

A naše ekonomické zájmy by měly být všemi směry, všemi vektory. Můžete si třeba říkat: Budeme tam pobírat morálně čistý plyn z Kataru, ale ve chvíli, kdy je tento morálně čistý plyn třikrát dražší než to, co by k vám došlo přes trubky z Ruské federace, tak to samozřejmě má nějaké dopady na český průmysl. Tak si morálně zničíme celý průmysl? Položíme se na kolena, střelíme se do obou nohou, a ještě si uřízneme jednu ruku, aby všichni viděli, jak jsme morální? Copak tohle je rozumná politika? Samozřejmě že ne.

Martina: Otevírat si dveře, netřískat dveřmi.

Ilona Švihlíková: Uvědomme si, proboha, kde stojíme. Tady vůbec chybí smysl pro realitu. Česká republika má velikost jednoho středně velkého čínského města, tak koho myslíme, že zaujmeme tím, že budeme morálně poučovat Indii, proboha?

Všechny příspěvky s Ilona Švihlíková

Diskuze:

  1. Zemí, které po průmyslové a ekonomické stránce šly rychle nahoru je celá řada. Japonsko a Jižní Korea, za to vděčí stejně jako Čína západním technologiím, které si dokázali rychle osvojit a otevření západních trhů. Sovětský svaz se stal jadernou a kosmickou velmocí, která ovlivňovala celý svět ze zaostalé zemědělské země. I v USA to šlo od 2. světové války poměrně rychle a navíc technologie sami vyvíjeli.
    Rozdíl mezi úspěchem asijských zemí a vysáváním bývalých socialistických je jednoduchý. My jsme si nechali poradit od západních expertů, oni ne. Místo aby je nechali koupit možnou konkurenci, jako u nás, museli západní společnosti uzavírat partnerství a místo vyvedení celého zisku museli část v zemi znovu investovat. Přitom jsme byli v daleko lepší pozici, než Čína. Na rozdíl od jejich nekvalifikovaných zemědělců, tisíce kilometrů vzdálených, jsme měli levnou, kvalifikovanou pracovní sílu v sousedství západních trhů.

    Je nás méně, než Poláků, proto nepotřebujeme dálnice, ale cyklostezky a rozhledny:)

  2. „že neznáme z hospodářských dějin žádnou zemi, která by se za 40 let dostala z ekonomiky, která řešila problém hladu; řešila, jak nakrmit svou velkou populaci, k tomu, že je největší ekonomikou na světě,“
    Sorry ale pani Svihlikova vubec netusi co v Cine probehlo, expanze cinske ekonomiky nespociva na schopnostech cinskych apparatciku ani na pracovitosti tamni populace, doslo k tomu vylucne v rezii US Fed banky, ktera spolecne s dalsimi centralnimi bankami zaplavila Cinu a dalsi staty v Asii gigantickymi kredity, ktere umoznily US oligarchii presunout prumyslovou vyrobu do Asie a vyhnout se tak placeni mnohem drazsich US platu a nakladu, idioti netusili ze to bude boomerang. Ma to jeste jiny duvod, systematicke dlouholete snizovani urokovych sazeb v USA za ucelem zachrany chcipajiciho bankovniho sektoru melo nasledky, nove innovativni firmy, startups, ktere v pocatecnich letech financuji provoz ze ziskaneho venture kapitalu investoru ,nez docili zisk,ztratily pri kazdem dalsim snizeni uroku podstatnou cast jejich financnich zdroju, napr. pri snizeni uroku ze 4 na 2% mela firma na vyber, bud musela sehnat k financovani provozu dalsi investory a kapital zdvojnasobit, nebo propustit polovinu personalu, respektive snizit provozni naklady o polovinu. Proto pak firmy braly nohy na ramena.

    1. S těmi úrokovými sazbami je to nějaký nesmysl, ne? Při snížení sazeb je naopak kapitál pro výrobní sféru dostupnější, jakož i financování provozu.

      1. zrejme nemate tuseni o cem je rec, nove innovativni startup firmy se nefinancuji kreditem, nybrz venture kapitalem zainteresovanych investoru, ten kapital pak ulozi do banky nebo do kratkodobych papiru ktere nesou urok, z ktereho pak v obdobi nez generuji zisk financuji provoz firmy.
        Priklad, ma-li firma k dispozici 100 milionu $ dostane pri 5% zuroceni 5 milionu $, pri snizeni urokovych sazeb na 2.5% tedy dostane co?
        Firma ktera teprve zacina a nevytvari zadne zisky by od banky ani kredit ve vetsine pripadu nedostala.

    2. Sorry, ale Vy jste evidentně byl v Číně tak nanejvýš prstem po mapě a znáte co se tam dělo či děje tak nanejvýš z pohádek o tzv. aparátčících ze západních médií. A už vůbec nemluvě o tom, že evidentně nevíte vůbec nic o mentalitě Číňanů – pro Vaši informaci, to už dávno nejsou nevzdělaní a vysmívaní kuliové z dob divokého západu. A kromě toho, kredity se poskytují firmám které přesouvají svou výrobu do jiné země a ne té zemi kam se výroba přesunuje – sám to ostatně v dalším říkáte čímž si sám protiřečíte. Ale o to nejde, nejsem žádný samozvaný ekonom abych tady kolem sebe rozhazoval ekonomické pojmy tak jak se to daří Vám. Jde o to, že paní Švihlíková tuší o tom co v Číně proběhlo podstatně více než Vy, byť by to bylo jen proto, že ona je na rozdíl od Vás opravdu ekonomka a v tomto ohledu jsou její výroky podstatně věrohodnější než Vaše. Stručně řečeno, čínsky neumíte, nikoho v Číně neznáte a v Číně jste nebyl ani jako turista tak raději mlčte než začnete plácat nesmysly o něčem o čem nemáte žádné ponětí.

  3. Česká vláda falešná podporuje NWO nový světový řád Chaose Tejmonajta všeho boha všeho zlého temného ze skutečného světa. Či kolegové. Obří zrůda, Fanatik a monstrum a sadista, zvrlík a krůták! A Eu parlament Brusel je sám jen maskují temný démoni lidskýmy podobamy muže a ženy a obleky z kravatou. A parlamentu taky politické strany! A je vymění te jiné tak sluhové démonů temných.

  4. Skvělé.
    Jenom mi v tom úplně nehraje to rentiérství. To je takový starosvětský termín. Evokuje ve mně vrstvu konzervativních zabezpečených, řekněme provokativně – pražáků – každý v Praze vlastní „dva domy“ a z nich si spokojeně žijí a budou žít, ať se kolem děje téměř cokoliv (kromě komunistické revoluce). Nebudou se pouštět do „žádných větších akcí“, zásadně budou kopírovat, rozmnožovat a podporovat status quo. (Proto je taky u nás takový rozdíl ve výsledku voleb mezi Prahou a dalšími velkými městy a „venkovem“.)
    Jistě existuje tento způsob existence v daleko větším měřítku, dokonce v globálním. To je to, o čem patrně paní Švihlíková mluví. Akorát si myslím, že tento princip dobývání renty zcela zůstává v oné obslužné vrstvě, pomocné, provozní, výkonné. Skutečnou moc ale ve skutečnosti nemají. Skutečná moc, ono 0,001% „majitelů světa“, špičková globální oligarchie, si myslím, že takto nefunguje. Ti fungují jinak – jednak holí ty rentiéry (z titulu jejich vrcholového vlastnictví), jednak holí státy světa prostřednictvím vazalství, mezinárodních organizací, když to jinak nejde i násilí a válek a především vnucováním jim dluhu, zadlužováním. Především žijí z onoho dluhu, rentu převážně nechávají na provoz a motivování úrovně obslužné vrstvy. A k tomu, aby to všechno hladce fungovalo, se naprosto neobejdou bez pavučiny tajných nitek a provázků – reprezentantovaných zejména CIA a její celosvětovou sítí zla. Bez té by to absolutně nebylo možné.
    Jak by řekl ctěný kolega Radek – apsultní zlo, Chaos Tejmonajt, despace a kabala 🙂

    1. Nič starosvetské na tom nie je :
      Rentier (z francúzskeho rentier, rentière) je osoba, ktorá žije z renty, teda z výnosov svojho kapitálu. Ten býva investovaný: do akcií alebo dlhopisov, kedy sa výnos realizuje ich predajom alebo príjmom z dividend, alebo….

      Ta komunistka má zapálený mozog proti kapitalizmu.
      Ona nedokáže pochopiť, že jej nenávidený tzv. kapitalizmus (dnes neexistujúci) prevzal najhoršie boľševické metódy tyranie nad ovčanmi.

      1. A Vy máte zase „zapálený mozog“ pro kapitalismus. Vy zase nedokážete pochopit, že tzv. kapitalismus nemusel vůbec nic přebírat. Odrbávat a vykořisťovat slabší nebo žít na úkor ostatních je některým lidem naprosto vlastní, k tomu nepotřebují ani kapitalismus a ani tzv. bolševické metody.
        To už tady bylo i za tzv. otrokářství a feudalismu.
        Všechny ty Vaše „-ismy“ jsou v prvé řadě založeny na lidských psychických vlastnostech. To, že je jaksi pojmenujete nehraje žádnou roli.
        A ani zřejmě nechápete, že jestliže je někdo vůči něčemu nebo někomu kritický tak to nemá s nenávistí společného vůbec nic. Nebo snad chcete tvrdit že já Vás nenávidím? Trošku předem myslete než vyplodíte nesmysl.

    2. Dobývání renty je ekonomický terminus technicus. Nejde o nájemné z domů nebo o výnosy z investic, ale o ovlivňování zákonů, předpisů a regulací v zájmu určitých skupin, které následně onu „rentu“ inkasují. U nás např. solárníci, neziskovky všeho druhu, producenti bio-příměsí do paliv atd. Bylo to už za 1. republiky, auta tenkrát jezdila na lihobenzín. V zájmu agrární strany.
      Teoreticky se tomuto jevu věnoval např. Gordon Tullock.

    1. Spíš bych řekl, že už nám trochu zahnívá. Hází spoustu různých obvinění, ale je zoufale nekonkrétní. Například jedno procento rentiérů by stále bylo 70 milionů lidí, které nikdo nikdy neviděl, jak sama říká. A vládnou v dokonalé shodě, jeden druhého nikdy nenasvítí těmi pomyslnými reflektory, aby vyšly na světlo jeho nepravosti. Tomu bych měl věřit?
      Stejně jako její názory na hodnoty – s tímto přístupem až uvidí ranaře okrádat stařečka, tak si taky bouchne, třeba z dědka ještě něco vypadne – však je to v jejím zájmu, ne? Je s podivem, že jí nedochází, že právě ti malí musí trvat na hodnotách, jinak je velcí sežerou. Na levici bych očekával silné hodnotové ukotvení, u paní docentky si ale teď kladu otázku, kam vlastně patří?

      1. Hodnotové ukotvení je stejně vyprázdněný pojem jako hodnotová politika. V době kdy tzv. pravicové strany po celé Evropě se zasazují za společenskou spravedlnost a tzv. levicové strany se staly pouhými pilnými přisluhovači nelidského (liberálního) kapitalismu včetně vyvlastňování ve prospěch nadnárodních koncernů (trošku se třeba informujte o firmách typu BlackRock nebo Vanguard) jsou Vaše představy o levicovosti či pravicovosti směšně zastaralé. Asi jste např. nepostřehl, že i na nedávné schůzce pravicových konzervativních stran v Bruselu se tzv. pravicoví politikové jako Orbán nebo Farage rozhodně vyslovili nejen proti EU ale i proti brutální lobyistické politice EU (ale podle Vašich představ by přece tito politikové měli být hodnotově ukotveni provicově, nebo snad ne?). Takže jaká hodnotová ukotvenost? Možná jste ještě nepochopil to co paní Švihlíhová, že nejdůležitější roli v lidské komunitě hrají lidé se všemi svými psychickými vlastnostmi i úchylkami a až pak nastupují umělé konstrukty typu pravice, levice či nějakého „-ismu“. A z tohoto hlediska nehraje žádnou roli čemu zrovna Vy věříte nebo ne. Nepřenášejte prosím své vlastní zahnívání na někoho jiného jen proto že něčemu nevěříte či ne příliš rozumíte. To jsou totiž Vaše vlastní problémy které zde svým textem reflektujete. Paní Švihlíková zde svou naprostou jasností a konkrétností reprezentuje naprosto přesný opak toho co Vy zde zmatenými výroky sám o sobě potvrzujete.

Napsat komentář