Po letech honičky za hmotou jsem na smrtelné posteli poprvé v životě promluvil v pravdě

Ale my si tady řekneme, co víme: Například zmíním, že deset let spolupracoval a vytvářel cateringovou firmu d’Excellence, a ta pracovala na nejprestižnějších akcích, i mezinárodních, které se pořádaly tady u nás doma. Otevřeli si například rozhlednu a restauraci na Mostné hoře v Litoměřicích. To všechno byla práce, které bychom mohli říkat „ukotvení ve hmotě“. Nyní je spoluvlastníkem čajové zahrady v Gruzii a pěstitelem prvního Čtenářského čaje, unikátního projektu, který spojuje lásku k přírodě, kulturu čaje a filozofii zpomalení. Byl také jedním z prvních provozovatelů balónového létání. Se světem teď promlouvá především skrze své vydavatelství Bohemicabooks.com, a když potřebuje říct něco opravdu, ale opravdu důležitého, tak začne zpívat. Karel Svoboda je mým dnešním hostem. Karle, začneš zpívat?

Karel Svoboda: Vážení přátelé, 3, 2, 1: „Každá buňka v těle mém, naplněna je světlem, každá buňka v těle mém, světlem a láskou je. Ou jé.“ Děkuji za přivítání, Martinko. Velmi si toho vážím.

Martina: Karle, já jsem moc ráda, že jsi tady, a jsem ráda, že jsi nám zazpíval, protože z této tvé písničky, jednoduchého popěvku, se stal skutečný virál a hit, a lidé ho mohou vidět na tričkách, na taškách, na pohlednicích. Co se to stalo? Kdy se tento úkaz zjevil?

Buňka jako světelné spektrum potvrzené vědeckými poznatky změnilo můj pohled na symptomy těla

Karel Svoboda: Děkuji za tuto otázku, Martinko. Je to vlastně tak, že jsem na těle měl určité symptomy, jak říkám s oblibou – tu mě píchlo v zádech, tu v koleni – a ve spojení s mou vydavatelskou činností a ve vztahu k těmto symptomům, které jsem před chvilkou zmínil, jsem vydal knížku, která se jmenuje Mysl celého těla, která je od doktora Thomase Vernyho. A tato kniha potvrzuje vědecké poznatky o tom, že buňka obsahuje nějaké světelné spektrum, což bylo pro mě zajásání, protože ne že bych dal úplně na vědce, že bych od nich potřeboval potvrzení, ale spíš to ve mně vyvolalo lidský pocit potvrzení, protože člověk občas cítí zapochybování o něčem, a tady se mi dostalo toho, že to necítím jenom já – což je důležité, ale že už i vědecká obec dneska prohlašuje, že buňka je světelné spektrum.

A teď máte symptomy, vydáváte knížky o lásce, vydáváte knížky o věčnosti, o soucitu, o pokoře, a zejména o svobodě – to bych rád zdůraznil – a najednou vám na tělo přijde symptom, něco se s organismem děje. A já si takhle jednoho dne jedu autem – a já si pořád zpívám, Martinko, já si zpívám permanentně, a různá slova, a mám své jakési mantry, které si opakuji – a tahle vznikla konkrétně tato: „Každá buňka v těle mém.“ A já jsem najednou po opakování těchto slov pocítil, že mi to pomáhá, nebo je to pro mě nějakou inspirací. A vnímal jsem, že symptomy se stávají menšími a menšími, až vlastně úplně zmizely. A čím více jsem si tuto písničku zpíval, tak nejenom symptomy, ale i mozek, hlava, začala fungovat úplně jinak.

Martina: Zkrátka hlava poslechla tvé buňky? Poslechla tvá slova?

Karel Svoboda: Doslova.

Martina: Ale přesto všechno na to, abys mohl říct, že symptomy začaly mizet, tak musely být už pořádné. Ty jsi do té doby pracoval velmi usilovně, byl jsi klasický typ, který sám sebe potkává ve dveřích, protože dělá milion projektů, ručí za spoustu věcí, jak už jsem tady říkala, ať už to byla cateringová firma, poradenství, ať už to byla restaurace, rozhledna, a tak dále…

Karel Svoboda: Lodě…

Martina: Ano, lodě, navíc balónové létání. Ty ses upracoval do nemoci? Dá se to tak říct?

Karel Svoboda: Myslím, že to je vyjádřeno naprosto přesně, že k tomu není co dodat. Je to tak, že člověk nevnímá sám sebe, nevnímá symptomy – protože ty má už dávno – které se vysílaly do těla, nebo z těla. Já jsem typ člověka, který chtěl pořád něco upinožit, něco uhonit, prostě pořád dokazovat a být pořád někde… Je to hodně podmíněné hmotou. Je ve hmotě, a honička za hmotou mi ve finále přinesla mé nenaslouchání symptomům, takže se to zákonitě projevilo na fyzické úrovni.

Martina: „Nenaslouchání symptomům.“ Myslím, že jsem na to narazila nedávno, když jsem přijela z nějaké besedy, opravdu velmi pozdě v noci, ba co víc, spíše ráno, a říkám si: „Půjdu si na dvě hodinky zdřímnout, a pak půjdu psát scénář, protože mám ráno hosta, který si to zaslouží, abych si to ještě dopřipravila.“ A můj muž mi říká: „Dvě hodinky? A ty nejsi unavená?“ A já jsem mu říkala: „Já nevím. Já už to asi ani necítím.“ A to je ve spoustě věcí. Až jsem to tedy jednoho dne pocítila, ale opravdu od podlahy. Jak to od podlahy vypadalo u tebe? Když jednoho dne tělo řeklo: „Posílám záchranné lodičky, posílám záchranný padák, ale tento člověk si pořád vede svou. Tak co s ním?“ Jak to vypadalo u tebe?

Nenaslouchání symptomům vedlo k novotvaru velikosti holubího vejce na mém těle

Karel Svoboda: Myslím, že to mám identicky jako ty, Martino, že tyto signály nevnímáme, záchranné padáky nevidíme, prostě nevnímáme, a mohou nám to říkat i nejbližší: „Měl bys zapřemýšlet.“

Martina: „Zpomal.“

Karel Svoboda: „Zpomal.“ A to jsou slova, podle mě – tedy pardon, teď to možná řeknu tak, že se mnou nemusí někdo souhlasit – zacyklující. Ve mně tato slova vyvolávala přesný opak, respektive jsem to nechápal, a vůbec jsem si nedokázal vysvětlit, proč ve svém okolí, že mám to či ono změnit, nebo proč mám ubrat, proč mám támhle, a tak dále. Mám teď na mysli slovní vyjádření od nejbližších. A tím symptomem na těle byl novotvar, který mi vznikl.

Martina: Prostě bulka?

Karel Svoboda: Byla to pořádná, velká boule. Já mám lékaře jako přátele, kamarády, ale vlastně jsem v podstatě nikdy nebyl pořádně u lékaře. A to znamená, v tomto případě, že když mi to začalo na těle růst, a bylo to větší a větší – tak já jsem samoléčitel, prostě vždycky jsem to tak měl.

Martina: A jej, tak teď dostaneme velký kartáč.

Karel Svoboda: Já vím.

Martina: Ano.

Karel Svoboda: Každý by fakt měl věnovat pozornost sám sobě, aby si pro sebe udělal dobře, a ne tomu, co mu říká někdo druhý. Takže novotvar na těle. Stav, kdy už to dokonce bylo v takové fázi, že jsem ležel na posteli, a stáli u mě nejbližší, můj syn a společník Roman Stříbrný, a tak dále, a já jsem se s nimi ještě nechtěl rozloučit, protože jsem cítil, že tady chci být, že to je ještě moje s nimi tady spolutvořit. Tak jsem jim to říkal: „Já ještě nechci odejít. Chci tu zůstat.“ Nicméně, uplynula nějaká krátká doba, a já jsem zůstal v pokoji sám, a po nějakém – zdůrazňuji, duchovním vývoji, který tomu onemocnění, nebo symptomu předcházel. Kdy mám tolik certifikátů, že s nimi můžu, Martinko, tapetovat…

Martina: Ale jakého typu jsou tyto certifikáty?

Karel Svoboda: V podstatě jsou to certifikáty od nadýchání, rebirthing, je to dokonce dowsing, to je název pro proutkaření. Já jsem byl první z Čechů, kdo měl certifikát od paní Mary Diamond, která je velmi známá, dělá feng šuej, a tak dále, absolvoval jsem reiki, absolvoval jsem i něco z kraniosakrální terapie, a tak dále, a tak dále.

Martina: Ptala jsem se proto, abys nám vysvětlil, zda jsi už předtím hledal a zda jsi už předtím na sobě pracoval. Protože z toho, co jsem říkala předtím, to mohlo vypadat, že jdeš jenom po materii, že jsi jenom vydělával peníze a ignoroval lékaře. Nebylo to takto?

Karel Svoboda: Ne, nebylo to tak. Já jsem se v roce 2013, kdy mi bylo padesát let, to znamená předěl, dostal…

Martina: A přišly povodně a trošku vám smetly podnikání.

Karel Svoboda: Smetly trošku podnikání, přesně tak. Já se potom k tomu vyjádřím – to jsem ležel na posteli. Ale důležité je – a to jsi zmínila, a já ti za to děkuji, Martinko – že jsem do ruky dostal knížku od Raymonda Moodyho Život po životě.

Martina: Život po životě.

Kniha Život po životě mě nakopla k hledání odpovědí na otázky, kdo jsem a proč jsem tady

Karel Svoboda: A to mě nějak nakoplo, když to tak řeknu, a říkám si: „Co to tam ten člověk píše.“ A když jsem to dočetl, tak jsem se začal ptát, sám sebe jsem se začal ptát: „Co se to děje?“ A tak dál. A další knížky, další knížky, další inspirace. A pak přišel Eckhart Tolle – Moc přítomného okamžiku – a začal jsem se ptát na otázky, na které jsem hledal odpovědi. A to znamená, že ty otázky byly typu: Co se děje dál? A co dál? Když se dozvím nějakou informaci, když se něco dočtu, tak co dál? Jak to pokračuje? A proč jsem tady? A takovéto otázky. Kdo já jsem? Kdo jsem já? A tak podobně.

A dostalo se mi možnosti absolvovat právě různé aktivity, různé kurzy a různá školení, setkání, a ty mi vždycky na krátkou dobu na tyto mé otázky odpověděly. Když jsem byl třeba na Havaji u profesora Ihaleakala na Ho’oponopono, a když jsem to absolvoval, tak jsem se vracel z Havaje, jakože už vím všechno, už vím všechny způsoby, jak se mám vyléčit, jak mám být vděčný, a tak dále. Jistě to někteří znají.

Martina: Ráno přivítám Slunce, omotám si provázkem zápěstí a nejrůznějšími zasvěceními, a…

Karel Svoboda: Přesně tak.

Martina: A už vím, jak dál naložit se životem, a je mi líto všech vás kolem, kteří jste to ještě nepoznali.

Karel Svoboda: Přesně. Tam mi dokonce potvrdili i spirituální ego, které je samozřejmě potom větší, jak máš víc a víc certifikátů. Takže je člověk vlastně přesvědčen: „A to už mi neříkej. To už vím, to už znám.“ Ale ve spirituálním egu se člověk vlastně naopak zacykluje do takového stavu, že pořád potřebuje odpovědi. Já se teda vrátím k tomu stavu, kdy jsem už ležel na posteli – po duchovním vývoji, kdy jsem si možná někdy myslel, že jsem i třeba několikanásobně osvícený.

Martina: A já tě ještě nenechám říct tu úplně klíčovou otázku, která přišla, a to z toho důvodu, že když jsi ležel na té posteli…

Karel Svoboda: Na prkně.

Martina: Ano, na prkně. Já jsem chtěla říct: Na posteli, která se možná jevila býti smrtelnou. A to jsi ještě stále neměl tendenci jít třeba alespoň na sonografii, alespoň na rentgen, na, řekněme, neinvazivní vyšetření, která by tě třeba uklidnila, že to je tukový nádor, nebo by ti naopak nabídli různé druhy léčení, ale aspoň bys věděl, na čem jsi? Zatímco takto ses vlastně živil strachem. Protože ty jsi určitě neměl představu – že novotvar velikosti holubího vejce, nebo jak velký byl – je legrace, a že to určitě bude jenom tukový nádor? Navíc v takových místech.

Karel Svoboda: I když možná to bylo tak, že jsem totiž ještě kdysi, když jsem byl opravdu ve hmotě, tak jsem tam prožil jedno, poměrně vážné, onemocnění, rok 94, kdy jsem dostal lymskou boreliózu. A ta mi byla diagnostikována, a já jsem se léčil prostřednictvím nějakých přípravků, a z boreliózy jsem se vyléčil, nebo, jak říkají lékaři, že je to jenom zaléčené, tedy, že už to nikdy nezmizí. Nicméně jsem si prošel etapou jakési životní zkoušky, protože jsem byl skutečně podle výsledků na přechodu druhého a třetího stadia, a tam už nastávají orgánové změny, a už to bylo docela takové… Takže širokospektrální antibiotika, a tak dále. Ale k tomu se tedy samozřejmě přidaly i bylinky. Tenkrát jsem úplně nechápal, proč je pobírám. Jedna kamarádka mi to tehdy doporučila, že bych to měl na čištění krve, a tak dále. A to byla první zkušenost.

Leč možná od té doby jsem už nebyl schopen třeba nic zastřelit, jít s klukama na hon, jít na ryby, zašlápnout komára. Přestal jsem mít pocity spojené s tím, že bych to přeci měl dělat, nebo že když třeba kamarádi chodili, takže půjdu s nimi.

Martina: To mi ještě lépe vysvětli. Proč ti tyto pocity zmizely? Já bych pochopila, pokud jsi byl nimrod a nakazil ses v lese lymskou boreliózou, tak že jsi už nechtěl do lesa, protože sis to už spojil s tím, že se ti to stalo třeba u lovu. Ale proč ne ryby? Proč ne s kamarády na squash? Co se tam stalo?

Po borelióze jsem si uvědomil jednu věc – že vlastně vůbec nic nevím

Karel Svoboda: Já si o tom myslím – to je moje, to co cítím sám za sebe, nikdo mi to nevysvětlil – že jsem si uvědomil jednu věc, že nevím. Já jsem začal pozorovat, že spoustu věcí nevím, že spousta věcí, na které jsem si dříve dokázal odpovědět, a musel jsem si na ně odpovědět, protože to byla podmínka, abych si přeci odpověděl, abych měl odpověď. A já jsem v tomto případě nechápal, proč už třeba říkám: „Hele, kluci, běžte na hon sami.“ Nebo: „Já dneska nejdu na ryby.“ Najednou jsem prodal všechno náčiní, prostě z ničeho nic jsem nevěděl, co se to se mnou děje.

Martina: A přitom tolik certifikátů.

Karel Svoboda: A ve vývoji, nebo v procesu, který se dodneška odehrává, byl zlomovým právě den, kdy jsem ležel na tom prkně, takzvaně, a díval se do stropu, a teď jsem měl ty emoce, strach, jak říkáš ty, a nejistota, protože netušíš, kam se to ubírá, nebo jestli to praskne, nastane sepse, okamžitá dysfunkce, otrava krve, a tak dále. Spousta lidí mi řeklo, že jsem byl nezodpovědný vůči sobě, že jsem nešel na nějaké vyšetření. Ale stejně, jako jsem nechápal, proč už nejdu s klukama na zábavu, tak toto, když jsem ležel na posteli a nešel k lékaři, bylo stejné.

A možná asi zdůrazním moment, že když jsem myslel, že nějak skončím, tak se najednou, jak ležím na té posteli – a v místnosti jsem byl absolutně sám – ozve hlas, který ke mně pronese: „Věříš?“ A teď já ležím na posteli, pozoruji, a kolem nikdo nikde – a zastavily se emoce, zastavil se pláč, zastavil se smutek, protože ten hlas, to bylo něco tak láskyplného, to se nedá ani popsat, ta jeho fonetika. A nebylo to přitom přes uši, bylo to přes srdíčko, nebo jak to popsat. A já jsem samozřejmě nevěděl, co na to odpovědět. Jak – věřím? A když se to stalo podruhé, a ten hlas do slova a do písmene řekl: „Karlíku, a věříš?“, tak jsem se začal dívat úporně směrem do stropu a hledal jsem tunel, kde je na konci světlo – jak jsem to měl naučené z těch kurzů a z certifikátů – odchod a změna, a tak dále. Tak jsem hledal to světlo na konci tunelu, a žádné jsem tam neviděl. A když se mě to zeptalo potřetí, opravdu tak láskyplně, že mě to ještě dneska po těch letech dojímá, jak to bylo nádherné, tak jsem najednou stál před rozhodnutím, poprvé v mém životě, promluvit v pravdě.

To, přátelé, přeji každému z vás, abyste si někdy zkusili na jakoukoli otázku, kterou si sami položíte, nebo někde slyšíte, odpovědět v pravdě vůči sobě. Takže já jsem najednou, z ničeho nic, pronesl prohlášení: „Ano, věřím. Věřím v sebe. Věřím ve vnitřní sílu.“ Najednou to přišlo ne naučené z nějakých kurzů, ale přišlo to bezprostředně ze mě, z prostoru v místnosti, pokoje, ve spojení s tím hlasem. Já jsem ten hlas pojmenoval Charlie, to je velmi důležité, a začal jsem s tím Charliem komunikovat takzvaně mentálně. Samozřejmě, co se týče toho novotvaru, tak to prasklo, a do dvou dnů se to samo vyčistilo. Zní to úplně neuvěřitelně.

Hlas mé duše Charlie mě naučil, že všechny odpovědi už mám uvnitř sebe

Martina: Prasklo to ven, nikoli dovnitř.

Karel Svoboda: Šlo to ven, všechno to opustilo moje tělo, jizvy se zahojily, do půl roku jsem už byl bez jizev, jak je kůže přizpůsobivá, a jak se to všechno hojí v závislosti na tvém stavu mysli, to bych chtěl zdůraznit. A začal jsem komunikovat s Charliem, a vždycky jsem se ho ze začátku ptal: „Charlie, a proč se mi děje to a to?“ A Charlie vždycky s láskou: „Karlíku, řekni mi nejdřív tvůj názor.“ A já na to: „Ale já se ptám tebe. Já chci odpověď, proč se mi to děje.“ A on vždycky s tou láskou: „Karlíku, řekni mi nejdřív tvůj názor.“ A já jsem začal Charliemu odpovídat, co si o tom myslím. Že si myslím to a to, a že se to děje tak a tak. A Charlie mi neodpovídal napřímo, a tak jsem si vždycky k odpovědi přišel já sám.

Martina: On pracoval jako certifikovaný psychoterapeut.

Karel Svoboda: Přesně tak. A víš, co ti řeknu, Martinko? Ano, po několika letech této komunikace, která byla úžasná, mi došlo, že ten Charlie jsem já. Charlie jsem vlastně já, to byla moje duše, nebo jak to budeme nazývat, jakkoli, kdo to jak cítí, takže jsem měl vlastně komunikaci sám se sebou. A od té doby, když jsem se takzvaně vyléčil, jsem neměl symptomy, vlastně všechno úplně odpadlo, všechno, nějaké chřipky, nachlazení, angíny, co jsem mívával, nebo rýmy, senné rýmy – to všechno přestalo od toho momentu být. A byla jenom komunikace s Charliem. A už ne dotazy, ale už vlastně říkám: „Charlie, já jsem se tě chtěl zeptat, ale zkusím na to rovnou odpovědět.“ A vlastně jsem si vytvářel odpovědi, které potom – jak dneska říká profesor Honza Rak – mluví o tom, že si vlastně tvoříme vlastní realitu, takže i symptomy, které se nám objeví na základě čehosi na mentální úrovni, se pak projeví na fyzické, a tak dál. A toto, myslím, že pro mě byla důležitá, stěžejní věc pro můj život. A učím se dodneška propojit se svou vlastní duší. Není to žádná nějaká metoda, taková či maková. I když chraň bůh, dneska se v jakémkoli smyslu vůbec nevyjadřuji ani o léčitelích, ani o lékařích, nebo o komkoli, protože každý má právo vnímat to, co vnímá.

Svoboda pro mě znamená nemít výběr, nemít volbu – v ten moment jsem skutečně svobodný

Martina: Karle Svobodo, ty jsi začal hledat. Začal jsi hledat ještě dřív – jestli jsem to pochopila správně – než tě k tomu dohnalo tvé tělo. Dohnala tě k tomu úzkost a strach z toho, že ve tvém těle nefunguje všechno tak, jak by mělo. Byl skutečně spouštěčem tvého opravdového, pravdivého hledání až pocit bezmoci? Nebo se to začalo u tebe, tato potřeba, projevovat už dřív?

Karel Svoboda: Když nad tím tak přemýšlím, tak tuhle otázku jsem nikdy nedostal, a když nad tím uvažuji, tak asi od mladých let, když jsem začal jako malý špunt vnímat, tak vím, že nejenom, že jsem četl knihy – četl jsem hodně science fiction – ale dostával se do jakýchsi různých svých vnitřních úvah. Ale byly moje, a s nikým jsem se nechtěl nějak svěřovat, protože jsem si myslel, že by mi nikdo nerozuměl. Nicméně jsem tomu jako puberťák možná přikládal nějakou váhu, ale nikdy jsem s tím nešel ven. A je pravda, že dneska, když si uvědomím, že vlastně vůbec nic nevím, že vlastně nevím skutečně nic, co se týče nastudovaných záležitostí, už od školy, potom duchovní vývoj a všechny doprovodné věci, skripta, sešity, cédéčka, audio – tak z toho už dneska nevím nic. Opravdu nevím, protože to přestalo mít pro mě nějaký význam. Ale bylo to velmi důležité na mé cestě. Takže jako mladý jsem možná něco začal cítit, možná, to bych si připustil, a s přibývajícími starostmi a vytvořením si dusna uvnitř sebe – což si vytváříme permanentně, nebo já to tak cítím sám na sobě, mluvím z vlastní praxe – se vlastně stala situace, kdy mám možnost se rozhodnout.

Já ti, Martino, řeknu, že se mě spousta lidí třeba ptá, co pro mě znamená svoboda, co je svoboda pro mě, co signalizuje. A já mám jednu úžasnou kamarádku, Helenku Melicharovou, která je velmi vědomá, a se kterou se stýkám, a fakt se bavíme o všelijakých možných věcech, a já jsem se rozhodl, že svoboda pro mě znamená nemít v podstatě výběr. Svoboda pro mě znamená nemít volbu. A v ten moment, když to vezmu zpětně na choroby a na všechny symptomy a jiné situace, nejenom na fyzické úrovni, ale i třeba vztahové, kdy jsem přišel o rodinu a chvilku jsem vychovával dvě děti sám, a tak dále, měl jsem docela zajímavě takzvaně zamotaný život. Ale hledat z toho cestu byl možná ten důvod, jak se osvobodit. To možná bylo asi ono.