Zpívání popěvku o buňkách změnilo život mnoha lidem, protože ta síla je v naprosté jednoduchosti

Martina: „Svoboda pro mě znamená nemít volbu“, to se dá vyložit dvojace, dá se říct, protože to znamená, že děláš něco, protože tvůj vnitřní pocit, tvé přesvědčení, poznání je takové, že ti neumožňuje udělat nic jiného. Nebo že jsi o svobodu přišel. To mi připomnělo výrok Solženicyna v Souostroví Gulag, kde popisuje, jak leží někde v žaláři, je nahý, zmrzlý, hladový, ztlučený, a jediné, co mu ještě mohou vzít, je život, ale o ten už on vůbec nestojí, a že tehdy pocítil největší svobodu ve svém životě.

Karel Svoboda: To je nádherná metafora, přirovnání k Solženicynovi. Já bych to možná doplnil o to, že totiž přijít o svobodu, pomyslně o život, o zdraví, o majetky, vztahy a tak dále, tak já bych na tu mou metaforu, nebo na to, co máme s Lenkou společného, řekl, že vnímáme, že když je život natolik pestrý, nebo je k dispozici mnoho věcí na výběr – miliony druhů barev, potravin, automobilů, čehokoliv – tak právě svoboda je v tom, že nevnímáme volbu, protože máme tak obrovský výběr, obrovský neomezený výběr čehokoliv, takže nevnímáme jako svobodu, že tento výběr mám. Naopak, je to jen forma utrpení, dá se říci.

Martina: To říká perský princ v Angelice: „To, co vám Evropanům kazí život, je možnost volby.“

Karel Svoboda: Možnost volby, jak nádherné, to je krásné, to si budu pamatovat. Děkuji, Martinko. Přátelé, tak to je vlastně pro mě snaha se svým životem něco udělat, přestává být snahou. A dokonce dneska, když už se dívám na přírodu kolem, jak prostě pozoruji, jenom pozoruji, tak jsem si pro sebe vytvořil metaforu, a ta je: „Pozoruji sám sebe, jak nic nepozoruji.“ A vždycky, když si na to vzpomenu, tak si najednou uvědomím, jak se vidím z ptačí perspektivy, jak tam stojí postava Karla Svobody a jak se dějou okolnosti kolem něj, a jak se ta postava nebo osoba snaží, víš, to nějak zachránit, nebo nějak to udělat, aby se to nikoho nedotklo, nebo abych nemluvil špatně, abych mluvil správně, abych byl ten „nice boy“, jak se říká. A když to pozoruji, tak se u toho děsně bavím.

Martina: Jak chceš působit.

Karel Svoboda: To je ti normálně fakt humor. To jsou humorné scénky.

Martina: Přesto všechno musím říct, že když mi něco je, není mi dobře, mám nějaké bolesti, trápení, problémy, tak si vždycky se svým Charliem smlouvám, nebo s tím, od koho bych měla dostat rozhřešení: „Udělej to a to, a stane se to a to“, protože já vím, co mám udělat, jak mám změnit život, jak bych měla tam a tam ubrat, jak bych si neměla věci tak připouštět k tělu, jak bych měla jinak jíst, jinak se stravovat, jak bych měla jinak spát, jak bych měla zanést do svého života taky třeba něco, čemu se říká „mít se trošku rád“. Já to všechno vím, a přesto vždycky řeknu: „Já už začnu. Už začnu. Nedotlač mě k tomu – prosím – přes nějaké utrpení, přes nemoc, abych už neměla na výběr.“ Co to je v lidské mysli?

Karel Svoboda: To je super. A já tě zase doplním. Za mnou chodí spousta lidí. A když stojím u nějakého stánku – jak jezdíme po českých a slovenských krajích, tak tam stojím s knihami, a oni přijdou: „Pane Svobodo, my vaše knížky známe, a doktor Hawkins a kniha Vzestup, všechno víme, máme nastudováno, máme všechno, ale jak máme to všechno, co víme, udělat, jak to máme uvést do praxe?“ A lidé se mě ptají. Víš, Martinko, co odpovídám? Odpovídám: „Přátelé, jenom takovou inspiraci, zkuste se přestat ptát ‚jak‘, a zeptejte se sami sebe ‚proč‘. A po otázce ‚proč‘ uvidíte sami, co se ve vás bude odehrávat. Pokud jste samozřejmě odhodláni a víte o sobě – dneska už je to vědění o sobě, není to víra – že jste naprosto dokonalé bytosti, všichni, jako celá příroda kolem nás, tak si zkuste opravdu odpovědět na otázku, proč to máte udělat. Mluvím z vlastní praxe, je to platné pro mě, nemůžu predikovat pro druhé, ale zkuste, jak vám to taky bude fungovat. Protože moje dotázání se, proč mám udělat to či ono, proč se mám věnovat té či oné knize, nebo jak dostat knihy na trh – to je taky hmota – ale zároveň je u tohoto poselství, kdy vlastně děláš něco, co má pro mě ještě nějaký přesah. A myslím, že to dneska opravdu úplně nedokážeme. Já to beru podle vlastní praxe, že se mi ještě stane, že nedokážu úplně zafokusovat na přítomný okamžik, tady a teď je mi dobře. Jak mi může být za půl hodiny špatně? Jak prostě může být zítra špatně? A je to o tom – a permanentně co si opakuji: ‚Karle, zvědomuj si svou vlastní vnitřní sílu.‘ To je pro mě tak zásadní věta, až mantra, kterou si neustále opakuji: Vnitřní síla.“

Ego jako prvorepublikový profesor je nejlepší učitel, který vás problémy formuje

Martina: Vnitřní síla, pokud se za ni takto rafinovaně nepřevléklo ego. Protože ty sám říkáš, že mnohokrát, když sis věšel další certifikát na stěnu, tak už ses cítil prakticky osvícený.

Karel Svoboda: Několikrát.

Martina: Ano, několikrát. Takže jak potom ještě, při tomto tvém vlastně samostudiu, posilovat vnitřní sílu, aby to byla skutečně čistá ryzí síla, která jde z nejčistšího pramene?

Karel Svoboda: Že se k ní dostávám. Já ti to prozradím, Martinko, ale je to zase platné pro mě: Já mám totiž představu, mám taková tři vidění, čtyři, že vidím ego jako prvorepublikového pana gymnazijního profesora, ten typický štíhlý, jak má kabát, rozhalenku, šátek, zatočené fousky s bradkou, v oku má lorňon, vlasy, jak tam stojí v kabátci, ruce má za zády a pohupuje se na stupínku na špičky a zpátky. Typický prvorepublikový gymnazijní profesor. A teď já k němu přicházím – a takto už s ním mám vztah nastavený – a říkám mu: „Dobrý den, pane profesore, já vás zdravím a chci vám velmi poděkovat za všechny zkoušky, které mi dáváte do života, protože vy jste skutečný učitel. Já ve vás vidím dokonce úplně toho nejlepšího učitele, který se kdy objevil, protože vy mi neodpustíte ani milimetr ze zkoušky, kterou jste mi dal, a tím pádem jsem vám za to vděčný. Dneska už vím, že to jsou zkoušky.“ Tím nepopírám, že někdo řekne: „Ty seš mimo realitu,“ nebo cokoliv jiného. Ale já to mám takhle a vlastně při každé zkoušce, která přichází ve formě ať už fyzické bolesti, nebo jako názor na jiného člověka, nebo při pozorování broučka, který leze, je menší než zrnko máku, a najednou si uvědomujete, že nejenom ten profesor ego vám ukazuje cestu, ale on vás těmi problémy formuje. A to je přesně o tom, že nemít volbu je už vlastně na začátku každého problému se rozhodnout. Buďto chci trpět: „Tak si plač, Karle, breč si, zoufej“, nebo taky nemusím. A tím, když nemusím, nechci popírat to, co existuje kolem mě, nebudu říkat, že nic neexistuje, nejsem tohoto názoru, ale vím, že si to tvořím sám. To vím zcela bezpečně.

A ještě se zastavím u toho broučka: Když pozoruji toho mrňouse, který opravdu není běžně vidět, vezmu si lupu a teď ho pozoruji, tak vidím naprosto dokonalý svalový systém, vidím nebo cítím nějaký dýchací systém, musí se pohybovat, to znamená, musí do sebe něco zobnout, cokoliv. A tohoto tvora někdo vytvořil? Tak tohle mě vždycky vrátí takzvaně zpátky na zem a naopak cítím, že jsem při tomto uvědomování si uzemněn, při této vědomé meditaci s egem. Naprosto dokonalý systém na mou svobodu.

Martina: Ty jsi začal dělat určité kroky ještě, dá se říct, možná nevědomě, už v okamžiku, kdy jsi řekl: „Ne, chlapi, nejdu s vámi na lov. Ne, chlapi, nejdu na ryby. Ne, chlapi, nejdu na basket. Ne, nejdu do hospody.“ Protože jsi pravděpodobně v té chvíli cítil potřebu začít se vracet sám k sobě, a ne jenom se bavit životem, ale pochopit ho. Mně to nesmírně v jistém aspektu připomíná příběh Clemense Kubiho, který taky nevěděl – když si zlomil páteř – ale tušil, jak se má uzdravovat. A tak ležel na břichu na posteli a jenom dělal to, co mu radil jeho Charlie, jak má dýchat, aby ho to nebolelo. A pak ho otočili, strašná bolest, zase dýchat trochu jinak. My tento příběh zázraku známe, kdy se člověk s přerušenou míchou zkrátka rozchodil. A to mi připomíná část příběhu, který jsi žil, i tohoto Clemense, že už přicházely indicie, vzkazy, kterým jsi ještě úplně nerozuměl, ale z nějakého důvodu už jsi je následoval, už jsi sám sebe poslouchal. Na základě čeho to bylo, že sis začal věřit? A že věci, které k tobě přicházejí, je možná dobré vzít v potaz, a že to není proto, že už tě kamarádi nebaví a už jsi možná trochu líný?

Karel Svoboda: Já si, Martinko, myslím, že důvod toho, jak jsem to zjistil, asi ne úplně dokážu popsat. Spíš bych možná zmínil, že mám další metaforu. Když už opravdu bylo nejhůř a opravdu byl stav těla i mentální stránka, kdy zažíváš chvíle, že se kolem tebe něco děje a že to už je třeba predikce, že to je takhle špatně, tak já jsem si vytvořil metaforu, nebo respektive prohlášení. Pro mě je Bůh konstanta, síla, není to žádný náboženský symbol, ale je to konstanta – a pořád cítím, že je důležité prohlášení – ne, že v to věřím, ale prohlásit si, že to cítím, že o tom vím: „Tak si to, Bože, všechno vezmi. Odevzdávám ti vše. Nenechávám si z toho pranic. Nezůstává u mě nic. Všechno ti to odevzdávám, protože už jsem se takto rozhodl.“ Ne, že nechci, ale tím, že to odevzdávám, tak vím, že se o to Bůh postará a že já jsem toho součástí, i toho odevzdávání. Není to vzdání se, je to odevzdání, je to úplně jiná konotace.

Martina: Ale tento proces musí být zvláštním způsobem opravdivý, aby to nebylo trochu kupčení.

Karel Svoboda: No kupčení. Ono totiž, ty to k tomu přinutíš, protože jestliže… Kupříkladu jsem měl nějaký stav, kdy mně bylo opravdu zle, něco jsem asi snědl, příčinu jsem tenkrát nenalezl, ale prostě bylo mi opravdu zle, a tak jsem se zeptal Charlieho: „Charlie, mně ti je opravdu tak blbě od žaludku, že nevím, co s tím mám dělat. Můžeš mi tentokrát odpovědět?“ A Charlie: „Tak jo, Karlíku, tak popiš, co cítíš?“ Já jsem říkal: „Cítím tlak v žaludku. Stalo se to a to.“ A při tomto popisování nebo po tom vyjadřování k Charliemu, tedy k sobě, jsem najednou cítil, že se mi ulevuje, že v ten moment, kdy tam byla ta hloubka, kdy tam byla nějaká opravdu hmatatelná bolest, tak to tímto prohlášením, tím, že jsem to začal vnímat, přestávalo. Ten symptom přestával být. A ono je to vlastně i v tom popěvku, že v každé buňce, když si to zpívám primárně sám pro sebe – to nebylo určené takzvaně pro svět, to bylo pro mě, na moje symptomy, a v ten moment ten symptom přestává fungovat, nebo respektive ta informace, která tam přišla, je podstatou toho popěvku, protože „každá buňka v těle mém naplněna je světlem“. Každá buňka, tudíž tam není prostor pro pochybnost, není tam prostor pro: „Jak mi může být špatně?“ To, že jsem něco špatného snědl – ano, to si zvědomuju. Taky mně nebylo úplně do zpěvu. Ale symptomy byly třeba na padesáti procentech a co hodina mi bylo lépe a večer jsem byl úplně v pohodě. Dává to smysl?

Primární je vztah k sobě – mám-li vztah k sobě, můžu ho mít k tobě, naopak to moc nejde

Martina: Dává. Dává to smysl. A pak je ještě jedna věc, a o té jsme se bavili ještě, než jsme pustili mikrofony, tedy o tom, jak se vědomě likvidujeme nejenom svým chováním, ale také svým myšlením – o tom ještě budeme přemýšlet – ale i obyčejnými závislostmi. A přestože je někomu špatně, má ranní kuřácký kašel, až to trhá plíce, tak si těch dvacet cigaretek přece jen dá. Přestože to není legální a víme, že to třeba mozku nedělá úplně nejlépe, tak si nějakého toho jointa ubalí. Ví, že mu potom není dobře, ale dá si skleničku čehokoli a tak dále, spousta věcí. Nebo naopak, jsou závislosti i na sportu, na zdravých věcech. Ale všechno, když se to přežene, může být škodlivé. Jak se ti podařilo domluvit se s Charliem na tom, že prostě už tělu nebudeš dělat špatné věci?

Karel Svoboda: Tak toto je téma, které jsem měl před x lety. Já jsem byl poměrně velmi silný kuřák, opravdu jsem někdy dával dvě, někdy tři krabičky za den.

Martina: Já jsem ti ubrala, víš.

Karel Svoboda: Tak za to ti děkuji. Nicméně jsem byl opravdu silný kuřák, to už je dneska dvacet let, a vlastně jsem měl ke kouření každý večer velkou společnost, dělali jsme poradenství a střídali se u nás generálové, významní klienti, takže tam samozřejmě k tomu byl i nějaký alkohol, vínečko, které je samozřejmě lékem. Potvrzuji slova Milana Calábka, že dobré víno je lék a taky mléko starců a je to samozřejmě velmi prospěšné. Nicméně jsem alkohol opustil také, šlo to ruku v ruce. Cigarety odešly najednou takzvaně jednoho krásného dne a byl to krásný příběh: Jedu do Prahy na jednání a v té době před dvaceti lety nebyly elektronické cigarety, abych měl nějakou náhražku, a já nechal cigarety doma, takzvaně jsem je zapomněl. Nechal jsem je tam a teď jsem si to v autě uvědomil a neměl jsem čas někde zastavit, tak jsem jel na to jednání, bylo to fakt na knap, hodně důležité, kdybych to prošvihl, tak už by mě do toho prostoru nepustili. Takže jsem jel opravdu jako o závod, nekoupil jsem si cigarety. A skončilo to pozdě večer, byl jsem unavený, vyčerpaný, sednu do auta a říkám si: „Teď si zajedu k pumpě koupit cigarety.“ A pršelo, hrozně pršelo, byla úplně slota a mně se nechtělo z auta nějak vylézt, tak jsem si říkal: „Dám si doma.“ A přijel jsem v noci domů a teď jsem najednou vystoupil z auta do domu a říkám si: „Teď si můžeš, safra, konečně za celý den dát to cigáro.“ A jdu vlastně k té krabičce a řeknu si: „Hele, ty vole, ty jsi nekouřil celý den, po mnoha letech jsi nekouřil celý den, ty jsi neměl ani cigaretu. Hele, zkus to do rána.“ Tak jsem to zkusil do rána, Martinko. A ráno zase: „Ale když jsi to vydržel, tak už to zkus ještě do večera.“ A nebylo to žádné hrdinství, bylo to takové nějaké vnitřní. Je tedy pravda, že jsem sám sobě tedy páchnul, i moje kamarádka mi říkala: „Ani pusu ti nemůžu dát. Je to jako když lížu popelník.“ Takže už jsem sám sobě tím kuřáckým odérem vadil.

Martina: A s každou touto závislostí není člověk svobodný.

Karel Svoboda: Přesně tak. A já si možná posléze uvědomil, že každá závislost, ať je to na sladkém, ať je to na čemkoliv, na člověku, na situacích, na energii, je svým způsobem nesvoboda.

V každém mravenci vidím vnitřní sílu a v každém člověku boží podstatu

Martina: Už jsme vypakovali ze života závislosti, vypakovali jsme ze života věci, které nám škodily, ale mnohem více podceňujeme myšlenky, které si necháváme v hlavě, které si necháváme ve svém životě. A přitom, kdyby nám mnohdy kdokoli cizí řekl setinu toho, co jsme v duchu schopni říct sami sobě, tak už s tímto člověkem v životě nepromluvíme, ale sobě to uděláme. Jak jsi zamakal na tomto?

Karel Svoboda: Já ti, Martinko, nemyslím, že to je o makání na tom – takzvaně. Já jsem ve svých závěrech trošku odlišný, je spousta názorů, ale každý jsme individuální, každý máme nějaký proces. Já bych možná místo slova „zamakal“ použil spíš možná metaforu, že v podstatě je to vždycky vidění okolí. A moje metafora, kterou používám už léta, je: „Pozdvihá-li někdo zbraně, či prst, nebo nerozumí-li mému srdci, tak právě primárně v něm vidím boží podstatu.“ A až sekundárně, jestli krade nebo lže – to už je celkem jedno. Ale protože v něm spatřuji vlastně uzdravení a najednou vidím – nevím proč – jak se uzdravuje, jak má vnitřní sílu, jak je nabušený silou. Já to v něm vidím. A já to vidím v trávě, vidím to v broučkách, vidím prostě ve všem. A toto je možná zvědomování si, možná i za začátku cíleně, páč najednou pozoruješ mravence, jak leze přes cestu a nese stéblo, které je desetkrát větší než on, a leze přes cestu v tom lese a on jde rovně, neuhýbá nalevo, napravo, jde rovně a táhne tu velkou kládu. Z jeho pohledu to musí být kláda a neúnavně ji táhne na mraveniště. Například. A já si u toho zvědomuju další věci, že my jako lidé si taky nakládáme různé klády. Někdo má malinkaté kládičky, někdo má na sobě pořádné stromy, ale člověk o tom ví, podle mého názoru, že si nakládá a že by si měl trošku ubrat aktivity. Jako jsem to měl já: „Uber.“ Takže my to víme, my zvenku tyto informace permanentně dostáváme. Ale udělat rozhodnutí, kdy mravenec ví, že to unese a že to někam odloží. Ale my neseme, uložíme, a ještě to s tím stéblem radši třikrát obejdeme okolo, abychom ho dali správně, a vybíráme místo a nejsme rozhodní. A teď si nevěříme a podceňujeme se a jiní nám říkají, že jsme špatní, hloupí. Někdo už má odmala od rodičů tyto predikce – jestli mi rozumíš. Je to vlastně podstata toho, pochopit svou vnitřní sílu.

A zase jsme u toho – je to o každodenním sledování sebe. Takže primárně jsem já, Karel Svoboda, a učím se ve vztahu k sobě, a mám-li vztah k sobě, můžu ho mít k tobě nebo ke komukoliv v mém okolí. Naopak to moc nejde. A já to dělal celý život, aby hlavně byli první ti ostatní, abych byl ten nice boy, abych byl opravdu tím, kdo všechno plní podle – jak já tomu říkám – chuti davu, že plníme chuť davu, který očekává, co vlastně předvedeš.

Pardon, ještě zmíním Jaroslava Duška, který stojí vlastně u zrodu slávy tohoto popěvku, a říkám „slávy“ záměrně, kdy je to naprosto přirozená složenina několika slov, které si každý zpívá. A já řeknu proč. Protože já jsem to kdysi zazpíval Jardovu tatínkovi, panu Vlastovi Duškovi, já jsem k němu přijel a říkám: „Vlastíku, jak se máš?“ A on říkal: „To víš, pětaosmdesát,“ a tak. A já: „Já jsem ti přijel něco zazpívat.“ A tak mu tam ten svůj popěvek zazpívám, a on to tak jako naslechl a tak dále, přinesl jsem to i jako podložku pod jídlo, aby na tom jedl, na těchto slovech, protože mně to pomohlo. Takže primárně to bylo důležité pro mě, a tak jsem si myslel, že by to Vlastovi udělalo dobře. A Jarda to slyšel, ale v tu chvíli na to nic neřekl.

A za několik měsíců jsme jeli do Frenštátu pod Radhoštěm, kde děvčata, Terezka s Lenkou, dělají v létě v srpnu úžasné festivaly, a Jarda tam měl s Honzou Rakem besedu, bylo tam asi patnáct set lidí, bylo úplně vyprodáno. A já tam stojím nahoře s knížkami z našeho nakladatelství a prodávám je, a najednou přibíhá nějaká paní a říká: „Vy se jmenujete Karel Svoboda?“ A já říkám: „No jmenuji se Karel Svoboda. Co se stalo, děvče zlaté?“ A ona: „Pojďte, pojďte rychle, volá vás pan Dušek.“ Já říkám: „Aha, vždyť beseda šla před chvilkou.“ Tak jdu na patu amfiteátru a rozhazuji na Jardu rukama, jakože co je potřeba? A to je daleko, fakt ta stage je v hloubce, a Jarda do mikrofonu pronese: „Karlíčku, zazpívej svou ozdravnou píseň.“ A přátelé, teď tam stojíte, teď se na vás otočí těch patnáct set hlav, nebo kolik, co tedy předvedete. Jaká ozdravná píseň? O čem to tam ten pan Dušek mluví. A vy jste v životě nezpívali – já jsem nikdy nezpíval – neměl jsem mikrofon, prostě nic, ani jsem nebyl s Jardou dohodnutý, a najednou tam stojíte… Proč vám to vyprávím, milí posluchači, protože to vůbec nebylo hrdinství, ve mně byla dušička, že bych ji možná ani nenašel, ale najednou to takzvaně přijde – řeknu to metaforicky – z nebe, a najednou to prostě zazpíváte na celé obecenstvo. A sám sebe jsem překvapil. A říkám to proto, že od té doby tvrdím, že zpívat umí úplně všichni bez rozdílu, že to je opravdu jenom mentální záležitost. A já jsem velmi vděčný Jaroslavovi za to, co udělal, že mě k tomu vyzval a že to od té doby – díky němu, protože to propaguje všude možně – lidé zpívají, a dostáváme, Martinko, od lidí, kteří se tím léčí, úplně úžasné zpětné vazby.

Martina: Jak dlouho to už trvá?

Karel Svoboda: Je to dva roky. Letos v srpnu, 25. srpna, jsme opět ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde budu s knihami, a Jaroslav tam má vystoupení, takže je to vlastně dva roky. Za dva roky neuvěřitelné příběhy, opravdu nádherné, mnohdy velmi emoční. Těch příběhů je tolik, že už dokonce píšu knihu Každá buňka v těle mém, kde budou tyto příběhy zmíněny, mimo jiné, ne tedy adresně, bude to anonymní, ale tyto příběhy, které se nám dějí, tam zmíním jako inspiraci.

Zpívám si pořád „Každá buňka v těle mém“ – v noci, ráno, ve sprše, v autě, permanentně

Martina: Dá se říci, že ti tento popěvek, tato písnička, změnila život?

Karel Svoboda: Mně to život změnilo natolik – já si to totiž pořád zpívám. Já si to zpívám v noci, ráno, když vstávám a děkuju za to, že jsem zase tady, že jsem se probudil, a je to „každá buňka v těle mém“, ve sprše, v autě, permanentně. Už se to stalo takovou, bych řekl, jak se říká, že když to pořád opakuješ a vědomě, a dokonce můžeš z kraje i mechanicky, tak to najednou zapadne. A opravdu tento popěvek se dostává do hlav lidí. Mám takovou krásnou příhodu z jednoho nejmenovaného divadla v severních Čechách, kam jsme přijeli se Čtyřmi dohodami s Jaroslavem, a už opakovaně, a ředitel divadla mi říká: „Pane Svobodo, až si vyndáte knížky, zastavte se u mě v kanceláři.“ A já říkám: „Hustý pan ředitel. Jako kdybych byl zaměstnanec. Zastavte se u mě – takovým tónem.“ Dobře, soucítím s ním, má takový proces. Vyndal jsem knížky, jdu k němu do kanceláře, a on povídá: „Tak pane Svobodo, já jsem tady v tomto divadle 43 let, a oponáři, zvukaři, jevištní technici jsou tady stejně se mnou, jsou to staří pardálové. A nikdy v životě, když tady byla Vondráčková, Gott, a nevím kdo, byli tady na panu Duškovi a vy jste tam na začátku zpíval tu vaši písničku.“ A byl hustý. A já si říkám: „Jéje, co jsem provedl?“ A on povídá: „A já od té doby tady neslyším nic jiného, než že jevištní technici, staří pardálové, zpívají: ‚Každá buňka v těle mém…‘ všichni chodí po divadle a zpívají si tento popěvek. A mně se to dostalo tak do hlavy, pane Svobodo, že to nemůžu z hlavy vůbec vyndat.“ Tak to je taková úsměvná příhoda s buňkou. Ta její síla je v té jednoduchosti.

Martina: Ty jsi, Karle, došel k tomuto tvému vnitřnímu rozpoložení skrze pokus, omyl, podnikání, prachy, nemoc, nemohoucnost, úzkost, strach, a teď tady sršíš, chrlíš „Každá buňka v těle mém“, vydáváš knihy, tady je mám – Jen dýchej – zázrak vědomého dýchání, nebo Petr Havlík a Chuť žít, nebo Ivan Smíšek – to je hezké jméno – Zrcadlení duše, prostě takovéto krásné a podnětné knížky. Ale představuji si, že nás teď poslouchá někdo, kdo má endogenní depresi, přemýšlí, jestli se nají, protože to je moc práce, je to zbytečné, přemýšlí, jestli si vyčistí zuby, protože proč, asi už si je někdy čistil, a stejně nehodlá nikoho potkat, a jediné, co udělá je, že sejde a nakoukne do stodoly, jestli tam má furt nachystanou smyčku, když by už bylo nejhůř. A takovýhle člověk nás poslouchá a říká si: „Běžte s tím vaším nadšením k šípku, protože já to v sobě už vykutat nedokážu.“ Co s tím?

Karel Svoboda: Já bych tady v tom zmínil jeden příběh, který úplně běžně nepovídám, protože jsem to tak necítil, ale možná bych ho rád zmínil, když jsi teď zmínila toto, že někdo je v nějakém stavu mysli. My jsme byli – tuším že v Trnavě – se Sokratovou volbou, kterou hraje Jaroslav, zpívali jsme na konci písničku Každá buňka, a jdeme z pódia, a u pódia stojí paní, třicátnice, pětatřicátnice, a povídá: „Dobrý večer, pán Svoboda. Môžem vás objať?“ A já říkám: „To víte, že jo, děvče, pojďte.“ Tak ji tam mačkám, a ona byla taková smutná, a teď mě drží v objetí a říká: „Viete, ja vďaka tej vašej pesničke, viete, ako mě to robí veľmi dobre.“ A já říkám: „Ale děvče zlaté, to není o mně, to je o vás. Kdybyste neměla otevřené srdce a mysl, tak já tady můžu otvírat pusu dokořán, a nebude to nic platné.“ A ona říká: „Jéje, hej, áno, máte pravdu. A viete, aj moje deti to dávajú v živote.“ A já říkám: „Maminko“, a ona mě pořád drží, „vy jste vzorná. Vy takhle učíte ještě děti buňku, tak to je dokonalé.“ A pořád mě drží, furt, fest. A najednou to přichází. Ona mi říká: „Viete, pán Svoboda, my vďaka tej vašej pesničke dávame jednu zložitú životnú situáciu a prežívame vďaka tomu.“ A já říkám žoviálním tónem: „A copak se vám stalo, děvče?“ A ona mi říká: „Nám pred dvoma týždňami manžel skočil pod vlak.“ V ten moment by se v tobě krve nedořezal. Ani ne proces toho člověka, že se rozhodne odejít, to je jeho stránka mince. Ale ti lidé vlastně v té písni spatřili sami pro sebe sílu, která je podporuje, která je vlastně udržuje v nějakém stavu mysli.

Nedávno jsme byli s Jaroslavem v Brně na besedě, a zase jsme na začátku zpívali, a tato Slovenka, Kamča, se na nás přijela podívat znova, a teď mi říká: „Pán Svoboda, pamätáte?“ A já říkám: „Pamatuji. Vy jste ta maminka.“ A teď jsem si vzpomněl, že ten její manžel… „A jak se máte, pořád si zpíváte?“ A ona: „Viete, to je taká radosť, ja si to neustále opakujeme.“ A to je má rada, nebo ne rada, ale inspirace: Kdokoliv je ve stavu mysli, která může být v sebeneřešitelnější situaci, sebehorší stav, přátelé, zkuste to, zkuste si to opakovat. A nemusíte mi vůbec věřit, je to jenom o tom, že: „Každá buňka v těle mém naplněná je světlem, každá buňka v těle mém láskou a světlem je.“ A toto mechanicky opakujte, opakujte, opakujte. Protože já to vidím na příbězích lidí, kteří to sdílí: Maminka, bércové vředy, 80 let, před operací – a na operaci nešla, protože si zpívá. A těchto příběhů opravdu máme fakt desítky, možná dneska už stovky. A myslím si, že člověk, který je třeba v depresi a poslouchá nás: Tak milý pane nebo milá paní, jednak to není o tom, aby vám furt někdo říkal, jak se máte chovat, jak máte všechno prociťovat a tak dále, ale prostě na otázku, co mám v životě dělat, já odpovídám jednou větou: Zpívejte si.

Martina: A na otázku, jak se máš, Karle, odpovídáš: Děkuji, mám se rád.

Karel Svoboda: Ano. Děkuji, mám se rád.

Martina: Karle, já ti moc děkuji za tato povzbuzení, protože občas jsou pro lidi důležité střípky, které potkají, jak tak kráčí životem. Někdy je to jedna věta z některé z knih, které vydáváte, někdy je to třeba pohlednice Všechno dobře dopadne, kterou tady mám před sebou, kterou jsi mi přinesl. Někdy je to historka, někdy anekdota, a někdy to je písnička, která, když se opakuje pořád dokola, tak jí člověk nakonec jednoho dne uvěří. Tak ji zase zazpívej.

Karel Svoboda: Takže, milí přátelé, pojďme společně, raz, dva, tři: Každá buňka v těle mém, naplněna je světlem. Každá buňka v těle mém světlem a láskou je. Ó, jé.

Martina: Karel Svoboda byl mým vzácným hostem, který se nás pokusil rozveselit, naladit, probudit, a hlavně nám dodal mnoho důvodů ptát se a hledat odpovědi. Díky moc.

Karel Svoboda: Martinko, děkuji. Milí posluchači, každou buňkou mějte se krásně.