Nejdůležitější je říct systému „ne“. I když si namalujeme terč na záda

Martina: Jane, já si určitě umím představit, proč spisovatel píše další knihu, ale řekni mi, proč jsi napsal knihu, která už svým názvem apeluje na každého jednoho jednotlivce – Začít u sebe? Co tě k tomu dovedlo?

Jan Tománek: Vypadá to pesimisticky. Jak jsem poslouchal výtah z mojí knihy, který jsi četla, a poznával svá slova – už jsem to dlouho nečetl – tak jsem si sám docela říkal, to je síla. Ale opravdu se bojím, že už jsme se dostali tak daleko, že si opravdu můžeme pomoct pouze jenom sami.

Martina: Pomoct si sami – to je věc, kterou, myslím, necháme až úplně na konec. Jak se říká, politik udělá správnou věc, až když mu už nic jiného nezbyde, a myslím, že se to netýká jenom politika. Takže ty na začátku knihy píšeš: „Za poslední roky jsem bezpečně pochopil jedno jediné, a to, že nikoho nepřesvědčíte a že každý musí prohlédnout sám. A nejprve ze všeho to musí chtít udělat.“ To, když toto víš, tak proč píšeš knihu, kterou apeluješ na procitnutí, sebepoznání a hlavně osobní čin?

Jan Tománek: Já už jsem od covidu zjistil, že nepřesvědčuji, ani vlastně nediskutuji. Já to mám tak: „Ber to, nebo nech ležet.“ Já to píšu, protože cítím, že to má být řečeno, nebo že abych měl alibi, že jsem to řekl. A možná je to i návod pro toho, kdo se chce nějak probudit, kdo chce něco dělat, ale opravdu člověka, který sám nechce a nedostal se k tomu, tak toho člověka nepřesvědčíš. Je to jako s koněm: Můžete ho přivést k vodě, ale pít už musí sám.

Každý má nějaký hendikep, jde o to vzít život takový, jaký je, a radovat se z maličkostí

Martina: Začít u sebe. Jak začít u sebe, když obecně většina z nás má pocit, že my to děláme dobře – ale ti všichni kolem. My máme pravdu – ale ti všichni kolem. My na sobě dost pracujeme – ale ti kolem ne. Na to, aby člověk začal u sebe, se musí sám na sebe podívat a vidět se v celé své ošklivé nahotě, někdy i hezké, ale zkrátka nahotě. Proč myslíš, že lidé tento pohled do zrcadla své vlastní duše absolvují, proč si myslíš, že je to spouštěčem toho, aby se chtěli podívat?

Jan Tománek: Oni ho právě většinou neabsolvují – a to je ten problém. Ono to všechno vypadá strašně jednoduše, ale nejjednodušší věci jsou ve výsledku úplně ty nejtěžší. Já jsem nedávno psal na internetu krátký status, že tloušťka lidí je jenom o příjmu potravy versus výdeji. Tečka. Že takhle jednoduché to vlastně je. Ale lidé to nechtějí slyšet. Prý: „Ale co nemoci? Ale co nějaká genetika? Ale co tohle,“ a že to zjednodušuji a jaký jsem hajzl. Úplně to stejné jako s covidem, když člověk řekne bazální pravdu. Ale jde o to, že to základní je, že všechno, co se dostane do těla, tak jsou kalorie, a ty jsou z jídla. Tečka. A jestli má někdo špatný metabolismus, tak ho musí uzdravit. Ale to lidé nechtějí slyšet a radši si najdou nějaký důvod, jako že jsou nemocní, nebo že genetika, nebo cokoliv jiného. Nebo: „Podívej se, tenhle toho sní tolik a vůbec netloustne, a já se jenom podívám na dortíček a tloustnu.“

Martina: Ono to tak ale někdy je. Netvrdím, že je to spravedlivé.

Jan Tománek: O tom se nebavíme, svět není spravedlivý, to určitě ne. To samozřejmě. Ale jde o to, že každý má něco. Někdo tloustne jenom po tom, že se podívá na rohlíček, někdo třeba umí špatně zpívat a někdo je pomalý v běhu. Každý má nějaký hendikep nebo něco, a jde o to vzít život takový, jaký je, přijmout to a radovat se z maličkostí a nevymlouvat se.

Martina: A z toho, co naděleno dostal.

Jan Tománek: Určitě, určitě.

Martina: Ale ty jsi zvolil zajímavý příklad s tloušťkou, protože máloco je tak zjevné.

Jan Tománek: Ano, přesně tak.

Martina: Přestože, ano, jsou tam nejrůznější věci, které mohou tloušťku ovlivňovat, ale správně říkáš, no tak pak musí člověk pracovat s tím, co má. Mám-li nějaký pomalý metabolismus, mám-li nějaké dietetické onemocnění, mám-li, řekněme, nemocnou štítnou žlázu, tak se s tím prostě musí pracovat. Ale tady je naprosto jasné, kde vezmu motivaci ke změně: Buď vypadám jako pučmeloun, nebo mi to dělá zdravotní problémy a chci něco udělat se svým tělem, se svým vzhledem. Ale co se týká člověka jako součásti společnosti, co se týká společnosti jako takové, tak tady důvody nemusí být tak zjevné. Řekni mi, co by tedy mělo být motivací pro lidi, kteří chtějí změnit svět kolem sebe, nebo ne změnit, ale chtějí, aby společnost kolem nich byla přátelštější? Kde mají najít motivaci to udělat?

Dnešní politici jsou bezdětní nebo patří k sexuálním menšinám, nemyslí na budoucnost

Jan Tománek: Tak když motivací není vlastní zdraví nebo vlastní spokojenost, tak asi nejlepší motivace, bych řekl, jsou děti. Kvůli těm dětem, kvůli vlastním dětem, kvůli zachování rodu. A ono se to dokonale snoubí: Když se podíváte, jací jsou dnešní politici nebo velké zastoupení Evropské unie, tak to jsou buď bezdětní lidé, nebo jsou to nějaké různé sexuální menšiny, až klidně devianti bez budoucnosti, kteří vlastně na budoucnost ani nemyslí. Prostě oni si chtějí užít teď, chtějí si užít třeba ještě s kokainem, aby to bylo veselé, aby to byla pořádná jízda, a je jim to úplně jedno. A toto je vlastně i způsob myšlení, které se snaží do společnosti protěžovat. Protože když má člověk rodinu, má nějaký základ a historii, na kterou chce navázat, nějaké kořeny, tak když má tyto kořeny, tak se to špatně vykořeňuje. Ale když toto nemá a nemá ani budoucnost, tak je strašně jednoduché rozbít vztahy a vymýšlet, aby lidé byli singl, a další věci, které toto podporují. To tomuto systému perfektně vyhovuje.

Martina: Německý básník Bertolt Brecht řekl: „Dříve než se může změnit svět, musí se změnit člověk.“ A není jediný, který v nejrůznější podobě tuto myšlenku připomíná. Spousta lidí si stěžuje na to, jak vypadá svět kolem nás, jak vypadá společnost, ve které žijeme. Jak jsi ty dospěl k závěru, že musíš apelovat na lidi, aby tedy přistoupili k tomu, aby změnili sebe sama, protože je čas?

Jan Tománek: Neříkám to. Já neapeluji.

Martina: Ty jsi říkal, že neapeluješ, ale kdybys neapeloval, tak nevznikne kniha.

Jan Tománek: Ta není apelační. Tak vlastně fungovaly všechny moje knihy. Králičí nora i Válka se stromy jsou dokonalé pro lidi, kteří vidí trošku problém, a chtějí hledat řešení. Ale pokud člověk tento problém nevidí a myslí si, že je všechno růžové, tak samozřejmě každý, kdo jim nastavuje zrcadlo nebo ukazuje, že žijeme ve špatné společnosti, tak to je zpátečník, stávkokaz, ošklivý dezolát, který tady plácá nějaké blbosti. Takže tito lidé přesně takovým způsobem odsoudí tuto knížku, odsoudí i Průvodce králičí norou. U takových lidí vím, že to četli, a výsledkem bylo: „To jsou samé dezolátské žvásty.“ A když se ptám, že v čem konkrétně tam není pravda, tak oni ti řeknou: „Tak tím se vůbec nebudu zabývat, stačí, že to napsal Tománek.“

Nejdůležitější je říct systému „ne“, i když si tím člověk namaluje terč na záda

Martina: Jak pracuješ s myšlenkou, která je všudypřítomná, že: „Já sám nic nezmůžu?“

Jan Tománek: To je právě asi ta největší – nechci říct hloupost – lidí. Ale zase, toto lidem do hlav narval systém, že nemá smysl boj, nemá smysl, abych já sám něco dělal, protože já jsem jenom malé kolečko. Ale to je vlastně celá historie a vždycky to tak bylo, že to jsou jenom malá kolečka, která dělají systém, že celý systém je tvořen z malých koleček. A z tohoto je tvořena každá diktatura a nikdy žádný z diktátorů, vládců, nikdy nemá na rukou krev, on sám nic nedělá, to jsou jenom tátové od rodin, kteří jenom museli poslouchat rozkazy, kteří jenom museli rvát lidi do vagónů, kteří jenom museli pouštět plyn. To jsou prostě jenom samotná kolečka. Ale každý má možnost říct „ne“. A mám jednu kapitolu, a to je jako základní, říct systému „ne“. Něčemu, co už jde přes nějakou hranu. Každý má samozřejmě tuto hranu jinou, někdo ji má kousek dál, někdo kousek blíž, ale – věřím tomu – že ji každý cítí. Že spousta lidí ví, že dělají něco, co by dělat neměli, protože to není morální.

Martina: Ty říkáš: „Říct systému ‚ne‘.“ Ale to chce velkou srdnatost, protože to znamená, že se člověk vydělí, že může zůstat sám, že už mu ani pochybné, zjevné prebendy ze systému proudit nebudou.

Jan Tománek: Ano, ale kupodivu jsou příklady z historie – i z covidové – že často, nebo podle mě je to většinou, že strach je daleko silnější než to, co se potom skutečně děje. Byla jedna paní, která pracovala na nějaké pozici v automobilce, a za covidu po ní chtěli, aby nosila roušku. Ona řekla: „Ne.“ Oni řekli: „Tak dobře.“ A vůbec nic se nestalo. A takových příkladů bylo i za komunistů. Samozřejmě spoustu lidí dostali, někoho vyhodili z práce, ale spousta lidí prostě řekla: „Ne, já do strany nevstoupím.“ Spousta lidí řekla, že: „Ne, nevyvěsím vlaječku,“ a nic se nestalo.

Martina: Nebo se taky stalo.

Jan Tománek: Někdy se taky stalo. A máš pravdu s tím, že si člověk maluje na čelo nebo na záda terč, protože oni útočí zezadu. Většinou ale zase na druhou stranu tím, když ukážeš nebo zvedneš hledí a ukážeš, co si myslíš, tak máš pravdu, že část stáda tě může vyobcovat. Ale zase si myslím, že najdeš spoustu lidí z druhé strany, která díky tomu, že jsi se odhalil – v uvozovkách – tak za tebou přijde, protože třeba myslí úplně stejně, akorát se báli o tom mluvit. Já mám vlastně veselý příběh z covidové doby, kdy mi z jedné vysoké školy psal jeden nejmenovaný rektor, jak je tam na té škole sám a co má dělat a že by s tím chtěl bojovat a takhle. A úplně shodou okolností nám do Zdravého fóra psal finanční ředitel z této školy, takže tam seděli v nějakém kolegiu a vůbec o sobě nevěděli, ale vlastně oba byli – v uvozovkách – dezoláti, ale báli se to říct nebo cokoliv udělat.

Martina: Na to, abych se mohl vymezit vůči společnosti, tak musím vědět, co ale chci já. A musím se věnovat tomu, co je správné, musím se pídit, studovat, hledat a být otevřený všem informacím, i těm, které se mi takzvaně nehodí do krámu. Ale to je velmi pracné a může to někdy pohlcovat veškerou energii. Co tedy radíš v knize, aby lidé dělali? Jak začít?

Jan Tománek: Myslím, že to má dvě roviny. Jedna z toho je, jak moc se tomu věnovat nebo se tím nechat pohlcovat. Já v té knize mám třeba hezký citát z knihy od Petra Stančíka…

Martina: Mrožec?

Spousta lidí nechce pravdu, protože není snadné ji unést

Jan Tománek: Ano, z Mrožce. Je to o potápění do jezera a je tam moc hezká scéna – nebudu ji říkat, protože si to ani přesně nepamatuji – kde jde o to, že to hlavně nesmíte přehánět. To mám i v Králičí noře, kde mám nějakých 33 kapitol těchto věcí, které by vás mohly zajímat, a u každé z těchto kapitol byste mohli celý život strávit tím, že budete jenom hledat odpovědi na tyto otázky. A těchto kapitol je nejen těchto 33, těch jsou stovky. Takže podle mě musí být takový balanc v tom, jako si udržovat nějakou znalost, ale vedle toho samozřejmě žít a žít normální život, protože jinak by se v tom člověk utopil. A samozřejmě to dá nějakou práci, není to úplně bez práce, a to je důvod, proč to většina lidí nedělá.

A další věc je – a to mám ze zkušenosti a co mi říká spousta lidí – že spousta lidí nechce pravdu, protože to není úplně snadné ji unést, když si ji člověk připustí. Protože když do toho člověk rýpne, do všech těchto věcí, tak to je jako když rekonstruujete byt. Tedy že odkopnete kachlík a sype se vám z toho jedna věc a najednou musíte udělat podlahu, najednou musíte ještě udělat trubky, protože zjistíte, že jsou shnilé – a zjišťujete dál a dál. A hrabe se to celé, až to rozložíte úplně na kostru. A je spousta věcí, které si lidé ani nechtějí připustit. Dám příklad svého oblíbeného 11. září, protože to mám jako svůj prubířský kámen, protože kdyby si lidé připustili, že někdo záměrně takhle sundá za bílého dne budovy v Americe – budeme to brát, že to je nějaký insider job, částečně – a že to projde a lidé to neřeší, tak pak už si velice snadno připustíte, že skutečně existují lidé, kteří jsou schopni kvůli penězům nebo kvůli něčemu jinému, do celého světa, miliardám lidí, dát nevyzkoušenou experimentální látku, dát ji klidně dětem a vnutit ji, aby se očkovaly. A tak máte naočkovány všechny děti. A toto si nechcete připustit. Takže si myslím, že fakt vám jedna pravda vleze k druhé, a když jste opravdu poctiví a šli byste za tím, tak by se spousta lidí dozvěděla spousty věcí, které nechce vědět.

Martina: My se rádi dozvíme skutečnost, informace, fakta o věcech, které nás zajímají, nebo o věcech, které nás zajímají a které víceméně potvrdí to, co jsme si mysleli. Ale pak máš pravdu, že přicházejí informace, které nám rozmetávají naše dosavadní doktríny a jistoty, a tam může nakonec člověk cuknout, protože zjistí, že by musel konstrukce své mysli, svého přesvědčení rozebrat kámen po kameni.

Jan Tománek: Přesně tak.

Martina: Takže se do toho mnohdy raději nepustí nebo cukne. Ostatně už i Anton Pavlovič Čechov říkal, že nové lži se poslouchají lépe než staré pravdy. A teď tedy prosím tě řekni, jakým způsobem postupovat, aby – když člověk dospěje do stádia, kdy zjistí, že nebude stačit byt jenom vymalovat, ale že ho čeká oprava z gruntu – aby sám sebe nevylekal, aby se nenechal odradit tím, co ho čeká?

Jan Tománek: Já nevím, ono to není pro každého. Já si asi úplně nemyslím, že je úplně nutné, aby se každý každý hrabal v nějakých konspiračních nebo v realistických, historických výkladech nebo věcech. Spíš jde o to mít otevřenou mysl a být vždycky připraven přijmout jakoukoliv pravdu, pokud se ukáže, že to tak skutečně je, a která i odporuje nějakému mému vidění světa, které jsem si udělal. Spíš jde o to mít otevřenou mysl. To je, myslím, základ. Nejde o to ležet v těchto věcech. Člověk může být dobrým člověkem, i když nesleduje konspirační teorie – to myslím, že není to podstatné.

Martina: Nezakopávat se stále ve svých postojích.

Jan Tománek: Určitě.

Člověk má poslouchat intuici a instinkty

Martina: Dobře, říkáš „mít otevřenou mysl“. Ale pak je potřeba mít ji také připravenou, to znamená zklidněnou, pokud možno oproštěnou od emocí, od vášní. Buddhisté přirovnávají naši mysl k vodě v jezírku, která, pokud je rozbouřená, tak v ní nic nevidíme, ale teprve až je hladina klidná, čistá, tak mysl zrcadlí vše kolem. Máš ve své knize třeba recept, jak mysl zklidňovat? Jak ji připravovat? A jak ji tužit na to, aby byla ochotna přijmout to, co je kolem, a ne to, co bychom si přáli?

Jan Tománek: To tě asi zklamu, já ani nejsem buddhista, ani na to asi nemám recept, ale podle mě je základ v otevřenosti. Protože když člověk má otevřenou mysl, tak dokáže připustit, že věci můžou být jinak, protože z neotevřené mysli, podle mě, vyrůstá veškerý fanatismus, a ten je největším zlem. Protože už je jedno, zda je to fanatik, který horuje za islám, nebo fanatik, který horuje za Ukrajinu, nebo za to, že se všichni musí očkovat. A vlastně ve fanatismu je skryt i strach, protože lidé se většinou něčeho bojí a nevědí o tom, a neznalost rovná se strach, rovná se fanatismus. Myslím, že všechny tyto věci jsou smíchaná omáčka dohromady, čímž systém velice dobře bojuje. A lidé, kteří si myslí, že jsou právě ty morální majáky na té nejsprávnější straně a že mají tu největší pravdu, se nejčastěji a nejvíc mýlí. To bylo i za covidu. A někteří to říkají krásně – já jsem to četl – že kdo byl blbec za covidu, je blbec za Ukrajiny, a to sedí.

Martina: Pravdou je, že fanatismus se nakonec začne vždy profilovat tak, že hledá a připouští jenom informace, které mu zapadají do jeho myšlenkové strnulosti.

Jan Tománek: Ano.

Martina: Ale ty ve své knize píšeš, že je velice důležité se v životě zastavit a počkat na svoji duši, na svůj vnitřní hlas a skutečně mu naslouchat. Tvrdíš, že onen vnitřní hlas se nikdy nemýlí, nemůže udělat chybu. A to já bych v tu chvíli byla radši bdělá, protože to, co jsem považovala za vnitřní hlas, mi někdy řekl hrozné věci, a je potřeba – stejně jako duši zklidňovat – to kultivovat, abychom poznali, co je pravý vnitřní hlas. Jak ho tedy rozeznáváš ty v té kakofonii spousty našeptávání v naší mysli, v hlavě, duši a ve všech myšlenkách, ve kterých si myslíme, že se jimi musíme neomylně zabývat?

Jan Tománek: Mně se to stalo v životě několikrát. Já jsem tomu říkal, že když člověk dělá něco opravdu nonstop, dlouho a se vším nasazením, tak že fyzické tělo uteče duši. A toto se mi stalo dvakrát nebo třikrát. Bylo to, jak jsi zmiňovala můj životopis, tak já jsem dělal časopis – to jsme dělali jako studenti, mně bylo sedmnáct – a tento časopis měl 40 000 náklad v té době. Myslím, že to bylo 40 000. A my jsme to dělali sedmnáctiletí před maturitou, což je dneska naprosto neskutečné. A já jsem se zastavil a říkal jsem si: „Já jsem šéfredaktor časopisu s takovýmto nákladem. A co, budu tady pořád ve čtyřiceti, v padesáti pařit počítačové hry a akorát mi poroste břicho? Budu šéfredaktor? Já jsem chtěl vždy točit filmy, tak prostě jdu na školu, ale tomuto se už nemůžu věnovat.“ A opustil jsem to a začal jsem dělat film, a pět let jsem strávil na Kozím příběhu jedna, pět let nad dvojkou, a mezitím mi rostly děti a já si říkám: „Kozí příběh byl nejúspěšnější český animovaný film, a co dál? Můžu přepnout? Budu dělat čtyřku, pětku kozu nebo nějaký jiný film?“ A nějak jsem si řekl: „Dost,“ a začal jsem psát knížky, tedy zase něco úplně jiného. A toto byly pro mě ty momenty. Tak jsem u toho mohl zůstat, ale cítil jsem, že něco musím dělat jinak. A to jsem měl i za covidu a jsem rád, že jsem to udělal tak, jak jsem to udělal, že třeba, jak přišlo očkování, tak i když jsem si o tom četl spousty věcí a měl jsem podklady, že to není úplně dobrá věc, tak jsem vnitřně cítil, že to opravdu není dobré a že musím udělat všechno pro to, abych ochránil své děti. A byl jsem opravdu připraven v takovém stavu, že kdyby to chtěli do dětí nějakým způsobem rvát a bylo to podmíněno školou, tak že děti vezmu ze školy na chalupu a tam budeme žít. Protože je důležité ochránit děti. A poslouchal jsem – nevím, kde se to vzalo, ale takhle jsem to cítil. Nakonec to nebylo potřeba udělat, protože to nebylo tak drastické. Ale podle mě důležité jsou instinkty, ale dnešní společnost prostě člověka nutí na instinkty zapomenout.

Martina: Možná spíše intuici.

Jan Tománek: Intuici, instinkty, všechny tyto věci, člověk je má a člověk ví. Já jsem se měl mockrát v něčem rozhodnout a podvědomě jsem věděl, že: „Toto je špatně.“ Nebo: „Tento člověk se mi nezdá, to bude hajzl.“ Vždycky se ukázalo, že byl. I když jsem si to stokrát omlouval a potom jsem si říkal, ne, že se mi to zdá, to bude nějak jinak. Ale ne. Opravdu, dejte na to.