Oběť a pýcha jsou dvě tváře téže mince. Ego se jen dobře maskuje ušlechtilostí

Martina: Ty jsi velmi vyzdvihl pýchu, které dáváme jiné, mnohem ušlechtilejší přídomky a myslíme si, že v tu chvíli kráčíme po rovné, pravé cestě. Já jsem na jedné tvé přednášce slyšela, jak ti nějaká paní říká, že má v oblasti křížové kosti velké bolesti a že to má od doby, kdy byla malá holka, a rodiče se hádali a věčně to přes ni pasírovali. A ona říká: „A já jsem se snažila jim pomoct, přefiltrovat to přes sebe, a stala se ze mě oběť.“ A ty jsi jí tu oběť nedopřál ani na chvíli, protože jsi jí řekl: „Ne, ty jsi byla pyšná. Ty jsi byla pyšná, protože sis myslela, že to jako dítě můžeš zvládnout. Ty jsi byla pyšná, místo abys to prostě poslala dál, protože to nebyl v tu chvíli příběh, na který jsi byla zralá.“ Jak moc vynaložíme energie na to, abychom si vytvořili tyto historky, které z nás dělají lepší lidi, a pokud možno oběti, které je potřeba litovat?

Maroš Vago: Toto je například téma, proč o tom mluvím. A teď bychom mohli pojmenovat různé typy forem, co pýcha je, a co pýcha není. Ale děkuji ti – toto je například jeden z příkladů, kdy člověk má pocit, že může zasahovat do věcí, na které nemá pravomoc. Děti chtějí častokrát zachraňovat rodiče, nebo si člověk častokrát vezme příliš velké sousto, a chce někde pomáhat, protože se chce cítit dobře, a neuvědomuje si, že se vkládá do formy oběti. Oběť je jednoznačným projevem pýchy. Takže toto je například zajímavý příklad, kdy se to s lehkostí může stát.

A dnes si všimni, že všichni najednou chtějí pomáhat. Jistě, jsou lidé, kteří jsou na to vysloveně určeni. To hned vidíš na temperamentu daného člověka, že to je člověk, který skutečně je tu na to, aby pomáhal. Častokrát jsou to hasiči, častokrát jsou to sestřičky. Jsou to lidé, kteří si ani neumí představit, že by fungovali jiným způsobem. To je něco jiného – to je právě osobnost, která má na to výbavu, temperament. Ale potom si všimni, že jsou lidé, kteří pomáhají tam, kde to není třeba, kde se jich na to nikdo neptal. Oni sami si vzpomněli, něco viděli, nebo se rozhodli, že je zapotřebí někde zasáhnout. A to je právě druh pýchy, protože oni se potom rádi dostanou do formy oběti, a neuvědomují si, že jsou v maximální pýše, a nechápou, proč jim okolí nedává kredit, proč jim není dobře, proč se necítí dobře.

Martina: Musím říct, že při poslechu jedné tvé přednášky jsi rozmetal hračky i mně, protože jsem si myslela, že je hezké, když vidím na silnici pomalého, malého slepýše, kde pořád jezdí cyklisti, a já ho vezmu a přenesu ho přes cestu, a že stejným způsobem transportuji kdejakého broučka, protože se tam za chvíli prožene šestihlavý peloton, a z broučka nezůstane vůbec nic. A tak jsem si říkala, že to je milé, že mně to nic neudělá, a jim zkrátím cestu. A ty ses do nás pustil: „Kde jste vzali tu odvahu vstoupit do jejich příběhu? Kde jste vzali v sobě tu pýchu, že máte právo zasahovat do jejich života?“ A to už mi přišlo trochu moc. Já jsem ty „beruny“ prostě chtěla zachránit.

Maroš Vago: My jsme všichni na jedné lodi. Já též, když prezentuji nějaké věci, tak bych byl nerad brán za toho, kdo říká, jak věci mají být. Já jen říkám věci tak, jak jsem je viděl z rozšířeného vědomí, a i z šamanské kultury. Celý život potkávám velmi zajímavé a šikovné, vyspělé lidi a vyspělá vědomí. A i v šamanské kultuře se říká, že o každého je tu postaráno. Mimochodem mluvil o tom Buddha, říkal to Ježíš, a říkali to všichni tito vyspělí. Proto to dnes budu stále tlačit do toho, že se stále říká to samé.

Martina: Vesmír pro nás má vždy řešení.

Maroš Vago: Tak, o každého je tady postaráno. Čili, jak tě někdo požádá o pomoc, tak jsi tady na to, abys pomohl. Ale když si myslíš z tvé úrovně vědomí, že někdo čeká na tvou pomoc, tak tam je největší sféra na to, aby ses dostal do formy pýchy, protože ty sám sis vyhodnotil nějaký proces, a vstupuješ do nějakého energetického řetězce, do nějakého života, a zasahuješ, protože sis řekl, že jsi vyhodnotil situaci po svém a myslel sis, že můžeš zasáhnout.

Takže toto je to, co se jako společnost jdeme učit. Musíme se naučit, kdy pomáhat, a kdy nechat věci tak. Protože o všechno a o každého je tu postaráno. I o slimáka je tu postaráno. Každý má svůj vlastní tah. Takže ty svou pýchou zasáhneš někomu do jeho procesu a nevíš, co má následovat potom, protože jsi do toho zasáhl svým vlastním, zbrklým rozhodnutím.

Rozšířené vědomí je věda, nejen duchovno – neokortex skrývá náš nevyužitý potenciál

Martina: Možná proto řekl, tuším, Fridrich Nietzsche, že dobro a charitu děláme z pocitu vlastního sobectví, abychom se cítili lépe. I tak to drsně někdy může být. Co se týká konceptu APU, tak jsi několikrát zmínil terminus technicus „rozšířené vědomí“, a to je, bych řekla, jeden z cílů, který tento tvůj koncept sleduje. Jakým způsobem se propracovávat k rozšířenému vědomí? Musím jít na APU a objasnit si, co je pokora, odvaha a disciplína? Nebo mohu sedět doma a pozorovat krajinu? Jaké jsou cesty, kterými se mohu vědomě – protože toto musí být pravděpodobně vědomá práce – dopracovat k rozšířenému vědomí?

Maroš Vago: Toto je základ všeho. Toto je bod zlomu, kde máš možnost začít život žít trošku lépe. Protože tobě jakožto duchu, jako nějakému vyššímu „já“, o toto jde, aby ses dostával do stále lepší verze sebe v jednotlivých životech, které nastupují.

Rozšířené vědomí je vlastně výraz, kterým – dovolím si upřímně a s pokorou říci – se jdeme jako lidstvo věnovat. Protože když se neposuneme do nějaké takové rozšířené, evoluční verze sama sebe, tak budeme mít trochu problém. Takže rozšířené vědomí je samozřejmě základem širokého vědeckého výzkumu. Já sám otevírám dveře i do této sféry, protože je potřebné, aby západní kultura začala vnímat, jakým způsobem se dá měřit rozšířené vědomí, a na to je samozřejmě perfektní vědecká, technická forma. Jde o neokortex, o část mozku, který máme z velké části neaktivován – a tam, v neokortexu, se skrývá náš potenciál života. Neokortex je forma mozku, která je nejmladší z hlediska vývoje mozku. A například i o tomto je APU. APU není jen o nějaké filozoficko-duchovně-psychologické formě, ale je to i pochopení toho, co nosíme v hlavě, jak tělo působí, jak vypadá technologie těla, mysli a ducha.

Martina: Ty detailně rozebíráš mozek, jeho jednotlivé části. Určitě se dostaneme k šišince a k hormonu, který produkuje a který je pro nás důležitý, a tak dále. Takže ty se stále snažíš tuto svou duchovní cestu za rozšířením vědomí vysvětlovat vědecky.

Maroš Vago: Ano, přesně. Jednou formou je vědecké vysvětlení, a to pro ty, kteří poslouchají touto formou. To jsou levohemisféroví lidé, kteří potřebují fakta. Ale potom jsou i pravohemisféroví lidé, kteří jsou – dejme tomu – srdcaři, a to jsou lidé, kteří se tam dokážou dopracovat tím – a to je odpověď na tvou otázku – že skutečně dokážou uvěřit, že se tu děje i něco hlubšího.

Slovo „uvěřit“ je doopravdy – opakuji to velmi často – v tom celém klíčové. Protože je úplně jedno, jakou duchovní filozofii znáš. Vnímám, že všichni okolo mluví o nějakém duchovna, všichni mají plná ústa řečí duše a všeho možného, ale to je stále jen teorie, nebo na úrovni filozofování. Pokud se chceš skutečně posunout, aby se začala v životě projevovat lepší verze tebe, tak musíš uvěřit. A to je vlastně to, co APU dělá. APU tě připravuje na to, abys jednoho dne uvěřil. Takže toto je vlastně most, o kterém jsme mluvili, mezi duchovním a reálným životem. Čili APU tě připravuje na to, abys byl jednoho dne schopen uvěřit. A jakmile toto uvěření nastane, tak to je vlastně šamanský proces, a v té chvíli jsi zachráněn.

Martina: Uvěřit v sebe, uvěřit v rozšířené vědomí, uvědomit si?

Maroš Vago: Přesně tak. Ani ne v rozšířené vědomí, protože to se vytvoří následně, ale uvěřit tomu, že jsi nějaké vědomí, že jsi svou vyšší verzi, a teď jen hledáš, jak se tato vyšší verze projevuje. Čili na to, abychom se k tomu dostali, tak si všimni, že slovo „uvěřit“ bylo základem učení – Buddha, Kristus, Einstein, Nikola Tesla – všichni používali stále stejnou metodu, že musíš uvěřit.

Dopracuješ se tam tak, že je nejdřív potřeba se zorientovat v tématu, to znamená v tom, v jaké formě prezentuji APU. Musíš se nejdřív zorientovat v těchto výrazech, tématech, musíš chápat propojení, co s čím souvisí, co je na úrovni duchovna, co je na úrovni fyziky, co je na úrovni vědy. A následně, když máš dostatek informací a jsi zorientován v tématu, tak se tím blížíš k procesu uvěření. A když se stane proces uvěření, tak se jednoho dne vzbudíš, a už víš. V té chvíli se rozšiřuje vědomí, v té chvíli jsi schopen vnímat věci i za úrovněmi smyslových vjemů, pěti smyslů, které máme.

Martina: Je toto uvěření totéž, co osvícení?

Maroš Vago: Dá se to tak říci. Řekněme, že ve fyzické rovině je možné, že bychom to mohli nazvat osvícením. To osvícení má trošku vyšší charakter, je to možnost, že skutečně vnímáš věci nejen v sobě, ale i okolo sebe. Ale můžeme říci, že uvěření je první stupeň osvícení, kdy začínáš vnímat život jinak a vidíš věci skutečně jinak.

Osvícení není „mít hotovo“ – je to pocit úlevy a začátek autentického života

Martina: My si tento termín vykládáme trošku nepřesně, protože si osvícení vykládáme jako: „Mít hotovo.“ „Tak já jsem osvícený, a mám splněno.“ Ale osvícení, nemýlím-li se, je jenom jakési uzdravení duše, uzdravení vnitřního zraku, a pak by měla následovat další práce ve zdraví.

Maroš Vago: Přesně tak. Pocit pochopení je v tom, že se ti uleví. Toto je skutečný, nejlépe popisující výraz toho, jak se cítíš. Někteří lidé mají pocit, že to má být přesně „nějaké osvícení“, nebo že se má něco stát, že najednou něco uvidíš. Ale ve skutečnosti je to pocit, že se ti uleví, že si oddychneš, že si řekneš: „Aha, tak o tomto to celé bylo, že takovýto tlak je potřebný. A že jsem tak panikařil, a bál se o to, a o to, a že to vůbec není zapotřebí.“ Uvěření je pocit, že si oddychneš, že je všechno v pořádku.

Martina: Předpokládám, že ty už sis oddechl?

Maroš Vago: Často dostávám tuto otázku, ale tato otázka vůbec ani není takto směřovaná, protože v takovém případě by to znamenalo, že se nějak oddělujeme jeden od druhého. Samozřejmě stále tady budou nějaké výzvy, a i člověk, který uvěřil, bude stále mít určité výzvy života, protože osud tam má určitě naplánováno vyšší Já.

Martina: Na vyšších úrovních.

Maroš Vago: Tak. Ale uvěření znamená, že tvůj život začíná být pro tebe hrou, začínáš tvořit věci jiným způsobem, začínáš mít velmi dobře osvojeny a pochopeny tyto tři pilíře, začínáš být velmi autentický, svobodný, pravdivý – a ve skutečnosti vypadáš stále stejně, a všechno je stejné. Čili, běžnému člověku, který tě zná, se zdá, že je všechno OK, protože vše je jako předtím. Ale rozdíl je v tom, že najednou všichni chtějí být okolo tebe a nevědí o tom. Najednou jsou lidé inspirovaní tím, jak funguješ, najednou se ti daří rozhodnutí, najednou nemusíš nad něčím tak těžkopádně uvažovat, najednou je tam určitá synchronizace, která tě začne neuvěřitelně bavit. Život začíná být hrou, radostí a štěstím, a zároveň všechno vypadá normálně.

V tomto je to velmi pěkná hra, že nechodíš metr nad zemí, jsi stále stejný člověk, ale jen to začíná být tvá lepší verze, a to začne být chytlavé pro všechny ve tvém okolí. Má to zásah na všechny okolo tebe – na tebe i na všechny zúčastněné.

Martina: Je to jakýsi stav jistoty, že to má vesmír – nebo láska – pod kontrolou?

Maroš Vago: Přesně, toto tě napadne jako první. A následně tě napadne, že ty jsi ten vesmír, že ty jsi ta láska, ty jsi to všechno. Čili nejsi oddělená forma. A najednou se stane to, že přestáváš druhé hodnotit, přestáváš vnímat nějakou konkurenci, život začíná být úplně jiný. Dá se říci, že očima vidíš daleko barevněji než předtím, už tam není tak šedo, všechno začíná být barevné, příznivé, přátelské, tvořivé, kreativní. Na začátku tohoto rozhovoru jsi použila slovo „krásné“, a to je přesně tento stav. Jsi jakoby svobodný. Jsi svobodný a máš možnost věci říkat v pravdě, v čistotě, a nebojíš se pravdy, nebojíš se autentičnosti. Je to velmi příjemný pocit.

Martina: A když jsi teď řekl „nebojíš se pravdy“, tak není tam přece jenom ještě i nějaký spodní vír, že se můžeš mýlit?

Maroš Vago: Určitě.

Martina: Protože síly zla ti před oči budou strkat celé girlandy andělů jenom proto, aby sis smyslel, že jdeš správnou cestou?

Maroš Vago: Velmi dobře to říkáš, že toto může nastat. Ale je to jen trošku zkouška, zda to myslíš vážně, a že toto už je za tím ta praxe. Jedna věc je, že jsi uvěřila, ale není to stav mysli, je to stav pocitu, a už víš, že jsi nějakou hlubší verzí – nemusíš úplně pátrat jakou – ale výsledkem je, že když začneš takto uvažovat, tak přijde prověrka. Přijde přesně to, že ti pod nohy začnou přicházet věci, u kterých musíš ukázat, že to myslíš vážně. A i toto je velmi příjemné.

Jen u mnohých vidím, kteří jsou na duchovní cestě, nebo i na cestě života – protože já to neposuzuji úplně jako duchovní cestu, je to normální cesta života – že tam najednou přijdou prověrky, a v tu chvíli se pod tebou zatřese stolička, jak se říká. A tehdy je potřeba důvěřovat tomu, jak se věci dějí. Ale není to úplně z vlastní hlavy, že prosazuješ své, ale začneš trošku pozorovat svět, a život ti doopravdy řekne, zda se mýlíš, nebo se nemýlíš. Toto je tam důležité, a život, který se okolo tebe začne odehrávat, je vizitka – tam se to ukazuje. A ne to, co si myslíš, že uvěříš nějaké své vlastní propagandě ve své hlavě, ale život ti ukáže, zda jsi na dobré cestě, či jsi skutečně v univerzální pravdě, nebo zda jsi ještě pouze uvěřil nějaké egoverzi, nějaké představě.

Ezoterika je přirozený vývojový krok, ale skončí ve chvíli, kdy ti přestane fungovat

Martina: Obávám se, že svého času se z takzvané ezoteriky, z takzvaného objevování vlastního duchovna stalo něco, z čeho jsem poněkud skeptická. Třeba mi dodnes chodí SMSky, ve kterých někdo napíše: „Víte, já jsem také duchovně založená.“ Tak mnoho nejrůznějších hledačů – mluvím za posluchače, ale mluvím také za sebe, protože bych moc ráda konstatovala, že mám hotovo, ale zdaleka ne – ale mnoho hledačů se snaží najít svého guru, najít svého průvodce. A můžeme se ve spoustě literatury dočíst, že na určité úrovni by člověk měl mít nějakého svého učitele. Pak jsou tady nejrůznější relaxační praktiky, pak jsou tady nejrůznější meditace, které si můžete pustit na YouTube, ale vůbec netušíte, co vám touto meditací někdo může do hlavy ještě také poslat. Jak se v tom zorientovat? A jak se neutopit v tom, že člověk při tom všem hledání je každou chvíli trochu zfanatizován nějakým jiným směrem, až se na to vykašle, jde do hospody, dá si utopence a pivo, a říká: „Teď mám věci pevně v rukou.“

Maroš Vago: Například právě toto se mi velmi líbí, když se někdo takto rozhodne, že jde na to pivo, dá si utopence, a má pocit, že ví, že život má vypadat takto. Mě na ezoteriku – a je to překrásná věda – mrzí to, a říkám to často, co se tam událo. Ale mrzí, nemrzí – nemyslím to úplně doslovně. Dalo se očekávat, že jako společnost přicházíme do takového vývoje, a začneme se trošku zajímat o duchovní přesahy, a v tom ezoterika jakožto nauka hrála určitou úlohu, kde se ale mnoho lidí v určitých věcech zklamalo, protože je tam určitý druh šarlatánství a podobných věcí.

Vůbec to není o tom – toto nás nikam nedonese. Má svůj význam, že se o to začneš zajímat, když to tak pocítíš, což je velmi správné. Ale je to – jak stále říkám – hobby. Je to na úrovni hobby, tedy tak, jako tě baví cokoliv jiného, tak i tato sféra. Musíš sám před sebou přiznat, že je to forma hobby, a nechceš to do svého života protlačit příliš agresivně nebo seriózně, že dáš sám sebe do nějaké škatulky, a budeš sám sebe označovat nějakým způsobem. Je to přirozený duchovní vývoj, je to v pořádku, ale je to na úrovni hobby.

Když někdo začne duchovně cítit a vnímat – já jsem hluboce duchovní lidi vždy viděl jako normální, úplně běžné lidi, že by to člověk do nich nikdy neřekl. Takže toto je skutečné duchovno. Duchovno není filozofická teorie a neustálé mluvení o tom, a řízení jeden druhého, a přikazování jeden druhému: „Toto bys měl, neměl.“ Je škoda, že se to dostalo do této sféry, ale počítalo se s tím, protože je to normální vývojový proces. Ezoterika tě přestane bavit ve fázi, kdy ti to přestane fungovat, a to je výborný znak, protože až tehdy se posouváš do skutečného života, do praktičnosti, a můžeš zapojit něco z toho, co ses naučil.

Martina: To je ta tma před úsvitem?

Maroš Vago: Ano, přesně tak, a je to nevyhnutelné, protože duchovno je ještě úplně, úplně jinde oproti ezoterice. Takže všichni jsme duchovní bytosti. Není to tak, že já jsem duchovní, a někdo jiný není duchovní. Všichni jsme duchovní, a zároveň nejsme, protože žijeme ve fyzickém těle, ve 3D realitě, a reagujeme na to, co se nám v životě děje. Takže se nějak škatulkovat je velká chyba.

Pozorovat vlastní myšlenky je nejjednodušší duchovní praxe – a zároveň největší výzva

Martina: Tví hosté, kteří byli na přednáškách, se velmi často ptají na základní věc: Jakým způsobem pozorovat, co se jim odehrává v hlavě, a jakým způsobem do toho vstupovat? Protože vír, který někdy dokážou udělat myšlenky – a málo kdy dobré – je někdy nevypnutelný, a člověka stahuje.

Maroš Vago: Ano. Je to samozřejmě proud myšlení, který je sám o sobě velmi v pořádku. A dá se to právě krásně a prakticky vysvětlit na funkcích mozku a na tom, co se děje v našich hlavách. Problém je, když se na to napojí ego a mentální konstrukty, které jsou určitými zážitky, jež tě doprovázely po dobu života, a vytvoří se takzvaný systém přesvědčení a systém víry. Čili si o nějakých věcech myslíš nějaké závěry podle tvých vlastních systémů víry a přesvědčení, a toto je nebezpečné.

Tato teorie je doopravdy velmi lidská. Tak, jako pozoruješ své okolí kolem sebe, to, co se děje okolo tebe, tak jediné, co se od tebe očekává, je, že začneš stejně tak pozorovat i to, co ti prochází hlavou. To je jednoduchá pozorovací technika. Když se jednoho dne normálně zdravě rozhodneš, že se zajímáš o to, co ti prochází hlavou, tak to je duchovní rozhodnutí – jen se ti bude zdát, že jsi žádné duchovní rozhodnutí neudělal, ale je to velké rozhodnutí a velký krok vpřed. Najednou se začneš zajímat o to, co ti běží hlavou, a to je už obrovská praktická cesta.

Martina: Ale mnozí hned v tu chvíli dodají: „Ale v okamžiku, kdy se zaměřím na své myšlenky, tak mi tam začnou chodit ty nejošklivější, téměř zločinecké myšlenky.“ A mnozí se z nich vylekají: „Tohle nechci, to je nemocná myšlenka.“

Maroš Vago: A zase je tam zkouška. Protože se ptáš: „Pozorovat myšlenku?“ Kdyby ses sám sebe zeptal, nebo vesmír by se tě takto zeptal: „Tak se pojď podívat, co tam máš.“ A ty se tam tedy podíváš a uvidíš tam přesně tyto temné, všelijaké zločinecké myšlenky. Ale tam je přesně zkouška, že: „V pořádku, já se podívám na svou temnou stránku, a podívám se na to, co mi protéká hlavou, a co se tam děje, protože jsou to stále pouze myšlenky, které se rodí z nějakých tvých systémů víry a přesvědčení.“ Čili nezajímá mě, jaké jsou moje systémy víry a přesvědčení? Nepřemýšlím, co mi běží hlavou?

A já ti garantuji, že jakmile tam chvíli vydržíš, a nebudeš ze sebe zděšený – což bude asi časté – že: „Nechci myslet na temné věci.“ Ale to není, že myslíš, ty pozoruješ, co máš stále v podvědomí uloženo, jen sis na to tentokrát trošku posvítil a podíváš se na to vědomě. Je v pořádku, jak tento stav vypadá, a zakrátko se to začne čistit.

Martina: Ne, ne, ne, ne. Protože ta ošklivá myšlenka, třeba zlá, ubližná, může vzápětí způsobit možná – nevím – jakési kvantování, přivolávání negativních věcí. A speciálně ty říkáš, že negativní myšlenky mají vůči lidem větší sílu a dopad, než pozitivní. To už je staré psychiatrické moudro, že negativní přenos je vždycky silnější. Takže já chápu, že se lidé, když nahlédnou na dno své temné duše, mnohdy vylekají, ale možná se bojí právem, protože nechtějí otevřít Pandořinu skříňku.

Maroš Vago: Ano, ale toto je velký rozdíl. Představ si, že běžně funguješ ve svém životě, a tyto typy myšlenek ti tam přicházejí, ať už vědomě, nebo nevědomě, takže tyto skutečnosti kvantují tvé pole, tyto skutečnosti pracují na mezibuněčné úrovni, a častokrát o nich nevíš, častokrát je zachytíš jen trošku, lekneš se jich, ale to neznamená, že s nimi něco děláš.

Skutečné čištění je v tom, že tam jakoby pustíš trošku vzduch nebo světlo. Když šaman řekne, že do těchto myšlenek pustí trošku světla, tak to znamená, že se vědomě rozhodneš podívat, co se tam děje. A v té chvíli se neděje to, že přenášíš do mezibuněčné komunikace věci, protože ty ses svobodně, jako vyspělá bytost, jako vyspělé vědomí, rozhodl podívat se na to, co ti protéká hlavou. Takže je to velký rozdíl mezi tím, když běžně funguješ, a vkrádají se ti tam nějaké tyto typy myšlení, a ty je stopneš, a nechceš na to myslet – a mezi tím, když se vědomě podíváš na to, co se tam v danou chvíli děje.

Martina: To znamená, že toto je vědomá práce, zatímco když mi jen hlavou těkají myšlenky, tak je to jen jakási nezvládnutá emoce.

Maroš Vago: Ano, přesně tak. Tato emoce vyvěrá z podvědomí, a podvědomí je vlastně též úložištěm temnoty, které ti tam střílí neustále tyto věci, abys je viděl, abys je vyčistil, abys je změnil. Protože takto tady funguje – nic tady nepracuje proti tobě. Právě naopak, všechno pracuje pro tebe, jen musíš pochopit tuto hru, tento vzorec, a začít tuto hru hrát.

APU je na to, abys pochopil, jaký je vzorec života, a abys začal rozumět tomu, co se v životě děje, abys tomu začal rozumět. Protože jakmile tomu budeš trošku rozumět, máš možnost to ovlivňovat, máš možnost do toho zasahovat, máš možnost to řídit, máš možnost to měnit. To jsou všechno volby. Takže v první řadě je potřeba se naučit hrát tuto hru. Ale – jak přesně říkáš – když se vylekáš, tak tím zase dáváš rozhodnutí: „Já se nechci naučit hrát tuto hru. Vždyť to nějak funguje, nějak to doklepu.“ Ale to je právě rozhodnutí, nebo volba, o které jsme se bavili na začátku.

Martina: A není v tuto chvíli pro člověka hledajícího důležitý nějaký průvodce?

Maroš Vago: Ano.

Martina: Ty před „guru“ spíše varuješ, ale některá náboženství nebo techniky to vysloveně vyžadují.

Maroš Vago: Ano, ale je tam rozdíl, jak dlouho se učíš, jak dlouho tě provádí. To je velmi důležité, protože slabší člověk – nazveme ho tedy slabší, nebo také naivnější, nebo někdo, kdo věří, že někdo udělá něco za něj – je schopen v tomto procesu být roky, a klidně celý život. V náboženství zase nebyla úplně praktická cesta, a skrývalo se v tom například i hodně pýchy. I toto je druh pýchy, že člověk odevzdá svou moc někomu jinému a chce, aby někdo něco udělal za něj. Všimni si, jak často budu přicházet. A takhle by se mohl celý rozhovor opisovat – ty odvahy, pokory a disciplíny.

Martina: To je příběh Siddhárthy a Góvindy. „Ó Góvindo, celý život čekám jeho polibek.“

Maroš Vago: A to je vlastně naivita, nebo i pýcha v tomto případě, protože nejsi schopný se za sebe postavit, čili jsi rád obětí. A i to je forma pýchy, protože ty jsi vyspělé vědomí.

Martina: Nebo falešná pokora?

Maroš Vago: Přesně tak. To je více témat, proto říkám, že je trošku složité o tom mluvit. Toto je samostatné téma na rozhovor. Vždyť na to tu máme vyspělé formy. Někdo je v něčem dobrý, takže tě může naučit něco, v čem je dobrý. Takže když v sobě pocítíš, že: „Toto se mnou rezonuje, ale nechápu to, nerozumím tomu“, tak je na určité období tvého života skvělé, aby tě tímto procesem provedl někdo, kdo to už má prakticky za sebou, a skutečně ti dá praktickou informaci – ne teoretickou, ale praktickou – která s tebou bude rezonovat. A v určité chvíli přijde moment, kdy musíš pochopit, nebo je dobré pochopit, že od této chvíle s tím musíš začít pracovat sám.

Vzorec života můžeme pochopit jedině na svých vlastních zážitcích

Martina: I proto se v duchovních rukovětích říká, že když někdo, kdo dosáhl osvícení nebo nějakého vyššího stupně duchovního poznání, doslova sdělí žákovi postup, kterým k němu došel, tak se tomuto žákovi automaticky tento postup uzavírá.

Maroš Vago: V jakém smyslu myslíš, uzavírá?

Martina: Že si musí najít svůj.

Maroš Vago: Ano, v podstatě to může být navigace, může to s tebou rezonovat, ale protože jsi samostatné vědomí spojené s univerzálním, tak je potřeba, abys na cestu přišel sám.

Martina: Jinak bych přestala být svobodná?

Maroš Vago: Přesně tak, přesně tak, protože ti nebude fungovat to samé, co jemu. Ty jen musíš pochopit princip – já častokrát říkám „vzorec“. APU je laděno přesně takto, APU stále vysvětluje vzorec toho, jak to funguje. A následně je potřeba, abys tento vzorec pochopil a aby se tento vzorec integroval v tobě, abys vystoupil, a začal ho praktikovat, a zkoušet na svém životě. A tam se potom může stát životní změna.

Proto nejsem pro „guruismy“, a proto říkám, že je to nebezpečné, protože tam nemáš svobodnou volbu. Čili, na určitý čas se zorientuji, rezonuje to se mnou, chápu to, dává mi to smysl – toto je pro mě – a v té chvíli to jdu začít zkoušet. Takže to není cílem. Náboženství už skončila, toto všechno skončilo, my jsme v úplně jiné sféře a evoluci života. Proto se mi líbí chaos, protože to je vstup do toho, a my jdeme překonfigurovat celé naše myšlení, a způsob uvažování, a způsob práce v životě. Práce se sebou.

Martina: Ty jsi řekl: „Vzorec APU.“ Jak zní?

Maroš Vago: Věděl jsem, že se na to zeptáš.

Martina: Myslíš, že jsem levá hemisféra. Ale hned mě napadlo mc².

Maroš Vago: A tam je přesně to, že tento vzorec se nedá pojmenovat jako vzorec.

Martina: Věděla jsem, že takto odpovíš, takže i pravá hemisféra funguje.

Maroš Vago: Samozřejmě dá se pochopit, jen my čekáme, že přes naši hmotnou mysl přijde nějaký vzorec, a teď ho začneme aplikovat. Tento vzorec je v pochopení života, a tím se nejlépe vysvětluje, že to není hned. Nejdříve je práce – abys viděl, jakou jsi obětí systému vzorců a přesvědčení. Následně je proces uvěření. A potom nastává proces praktický, kde si začneš osvojovat život, čili začneš vidět, jak tvůj vlastní vzorec pro tebe funguje. Každý má svůj, každé vědomí je v podstatě samostatné, a vstupuje z jednoty, z jednotného vědomí, do své sekundární formy. Čili zažíváš svůj vlastní zážitek, a ty tam jsi schopen pochopit vzorec života. A v APU procházíme vše, a forma „krok za krokem“ je to, že začínáš chápat vzorec života.

Martina: A je možné, že pro někoho tato cesta není? APU?

Maroš Vago: V jakém smyslu? Myslíš APU?

Martina: Ano.

Maroš Vago: Ano, určitě. Ale když říkám, že APU je jednotné učení se všemi učeními, která tu vždy byla a vždy budou, tak otázka, zda je APU pro tebe vhodné, je těžko vysvětlitelná. Možná, že s tebou bude rezonovat něco jiného – tímto způsobem určitě ano. Ale APU není směr. Mohli bychom říci, že APU je univerzální moudrost, která tady vždy byla, je tady, a vždy tady bude.

Martina: To znamená, že APU ti nabídne to, co potřebuje tvé vědomí, tvá duše?

Maroš Vago: Ano, přesně tak.

Martina: Ať už je to tradiční víra v Boha, nebo věda, nebo nevím, jaké všechny možné směry, buddhismus, hinduismus?

Maroš Vago: Ano, APU je vlastně nasazeno na tuto dobu, ve které žijeme. Čili tak, jako Kristus říkal v době, ve které žil, věci tak, aby byly co nejvíce pochopitelné – a i tak to bylo komplikované, ale snažil se napasovat jeho učení na éru, ve které žil – tak APU je stejně tak napasováno na evoluční vývoj toho, kde se my právě nacházíme. Čili potřebujeme tam kousek vědy, potřebujeme tam praktičnost, potřebujeme tam pochopení, potřebujeme tam i trošku duchovna, filozofie. Potřebujeme tam směs všeho, a na to je vlastně APU namířeno.

Celý rozhovor s Marošem Vagem si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.