Ukrajinský konflikt jako vězňovo dilema: Proč je tak těžké najít řešení výhodné pro všechny

Velká část živočichů se chrání tím, že v predátorovi vyvolá iluzi toho, čeho se bojí, stejně jako jaderné mocnosti

Martina: Já jsem předpokládala, že se budeme hodně bavit o tom, jak se řídí teorií her Evropská unie, a dost mě zarazilo, že i matematika dokáže odpovědět, že – škoda slov. Což jste v podstatě řekl. Tak se pojďme podívat na jiný výrok profesora Roberta Aumanna, který uvádí jako jeden z příkladů uplatnění teorie her v obraně třeba fakt, že Spojené státy například své naváděné střely či rakety neustále převážejí po železnici z místa na místo, a tím vytvářejí, pochopitelně, nejistotu ohledně toho, kde zrovna teď se tyto rakety nacházejí. A to proto, že železniční síť je natolik rozsáhlá, že prakticky není možné ji napadnout celou, což vyvolává u potenciálního nepřítele nejistotu. Znamená to, že součástí teorie her je i zastrašování protivníků? Nebo alespoň vyvolávání nejistoty u nich?

Radim Valenčík: Tak tady jsou dvě otázky. Jednak bych připomněl, a každý si to může ověřit v neděli na výletě, že když půjde do Brd, tak zjistí, že část vojenských i nevojenských Brd zhruba od Stožce někam až k Toku je protkána silničkami, a tam byly normálně rakety na vozidlech, protože v určitou dobu pohyblivost byla mnohem důležitější, než kdyby raketa byla třeba v betonovém krytu pod zemí. Zjistilo se, že mít pohyblivou raketu na pohyblivém nosiči je výhodné, že to dělaly obě strany. A když to dělala jedna, tak to okamžitě musela dělat i druhá strana, protože jinak by druhá strana měla jednostrannou výhodu. To se dá poměrně dobře motivovat. Pak tam byla ta druhá část otázky, a teď jsem při odpovědi na tu první zapomněl…

Martina: Já jsem se bavila o tom, jestli je to zastrašování.

Radim Valenčík: Prvek zastrašování, neboli demonstrace síly, to je jedna ze strategií, kterou dávno předtím vymyslela příroda. Vždyť velká část živočichů se chrání tím, že v predátorovi vyvolá iluzi, tedy brání se před ním něčím, co predátora zastraší: svým zbarvením, změnou zbarvení, tím, že třeba částí těla nebo pohybem napodobuje něco, čeho se daný predátor bojí, a podobně. Takhle se vyvinula evoluční strategie celé řady živočichů.

Martina: To znamená, že i nukleární zastrašování nějakým způsobem může vycházet z teorie her?

Radim Valenčík: Dá se popsat prostředky teorie her a může být inspirováno teorií her. Tam je spíš zajímavá jiná věc: Jeden z tvůrců atomové bomby – a teď nevím, jestli to byl přímo Oppenheimer, nebo někdo jiný – když začal v Americe hon na ty, kteří toto tajemství vynesli, bohorovně řekl: „Největším tajemstvím atomové bomby bylo, že ji lze vyrobit.“ Když víme, že ji lze vyrobit, tak ji vyrobíme. A tato teorie někdy může sehrát významnou roli tím, že se řekne, že nějaký konkrétní konflikt lze řešit. Nebo může říct, že lze odstartovat změny k lepšímu, a když doloží, proč je to možné, tak může realitu ovlivnit podstatným způsobem. Zase je otázka, jak se to rozšíří. Protože jedna věc je, co umí teorie jakožto teorie, která se dostane k publikaci v odborném článku, vystoupí se na konferenci, odpřednáší se studentům, ale tím se ještě nemění společenská realita. A jiná věc je, jak se to přes mediální sféru dostane do povědomí většího množství lidí, že se o to začnou zajímat, začnou si k tomu shánět nějaké zajímavé materiály a podobně, a najednou zjistí, že to má určitou využitelnost, a hlavně že to má využitelnost, když se to stane tím, čemu se říká referenční rámec, tedy že, dejme tomu, můžeme komunikovat schéma vězňova dilematu, že víme, o co jde, že můžeme komunikovat přes znalost toho, co je to Nashova rovnováha nebo co jsou smíšené strategie, a podobně.

Sovětský svaz zničila nová třída, která přeměnila realizaci vlastnických funkcí v plnohodnotné vlastnictví

Martina: Za jeden z produktů teorie her je mnohými odborníky, kteří se tímto zabývají, považován program hvězdných válek Ronalda Reagana, který proklamovaným cílem rozmístit prostředky protiletecké obrany v kosmu, a tak dále vlastně vystresoval Sovětský svaz, takže se pustil do podobného zbrojení, až ho Reagan takzvaně uzbrojil. Je to dobrý výklad teorie her?

Radim Valenčík: Já bych řekl, že teorie her tam má svou roli, ale že problém byl jinde. Sovětská ekonomika se dostala do hluboké krize, do neuvěřitelně hluboké krize, celý systém prostě vyčerpal své možnosti. To je oblast, která není z oblasti teorie her, ale když to řeknu pro posluchače velmi jednoduše, tak možná někteří budou znát Djilasovu práci ještě z padesátých let – teď vyšla znovu – která se jmenovala Nová třída. A on tvrdil, že pokud se něco nestane, pokud se tomu nedokáže systém bránit, tak žádný socialismus nebude, zvítězí nová třída, která přemění realizaci vlastnických funkcí, bude mít zájem je přeměnit v plnohodnotné vlastnictví, a tím se systém rozloží. Poslední marxista – a na jeho slova došlo. Zejména svazové republiky se začaly rozpadat, Sovětský svaz nebyl schopen vyrobit ani obilí na vlastní obživu, což byla už úplně ostudná věc. Čili tento režim hluboce vnitřně prohnil právě vznikem nové třídy a Reagan toho využil ve smyslu: Když je tento režim takhle oslaben, tak ho dorazíme.

Martina: Ostatně, prý jim tuto taktiku poradil, znaje vnitřní poměry, Oleg Gordijevskij, plukovník KGB, který deset let pracoval pro britskou rozvědku.

Radim Valenčík: Nejenom toto, ale nepochybně uvnitř KGB byli ti, kteří využívali svých mimořádných pravomocí k tomu, aby se – když to řeknu slušně – postarali sami o sebe. Tedy vytvářeli si své vlastní fondy a struktury, a sovětský stát se najednou pro ně stal překážkou v jejich rozletu. A vývoj za Gorbačova, a zejména potom za Jelcina, nese všechny morfologické znaky toho, že to vlastně nebyla prohra, ale vítězství nové třídy, která definitivně vyhrála rozpadem Sovětského svazu.

Martina: To, co můžeme vidět kolem sebe teď, v souvislosti s konfliktem na Ukrajině a postojem Evropy k tomu, je mnohdy možná více emoční chování a emoční přístup než racionální, pragmatický. Robert Aumann, o kterém jsme tady několikrát mluvili, je profesorem Centra pro studium racionality při Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Dá se tedy říci, že teorie her je postavena na racionalitě, jak už to tak s matematikou bývá?

Radim Valenčík: Samozřejmě, teorie her vždycky stojí na straně racionality v tom smyslu, že jakákoli osvěta ve smyslu toho, co je exaktní poznání, které je zakomponovatelné do vědomí člověka ve smyslu nástroje, který je člověk schopen používat, je krokem vpřed. Myslím, že v mnoha věcech si nemusí být teoretici her úplně sympatičtí a mít stejný názor, ale v tom, že osvěta, pokud se týká schopnosti použít ověřená racionální schémata pro běžné uvažování, v tom budou všichni zajedno.

Martina: Přemýšlím tedy, jestli podstatou teorie her je spíše reagovat, umět reagovat na něco nečekaného, optimalizovat situaci, nebo realitu vytvářet, spoluvytvářet.

Radim Valenčík: Toto všechno. Teorie her je celoživotní program. Já jsem toho moc chytrého nevymyslel, to nejchytřejší, co jsem vymyslel – a myslím, že to také neřekl nikdo přede mnou, a chytřejšího už víc nevymyslím – je to, že všichni máme jen neukončené celoživotní vzdělání. A v oblasti poznávání teorie her a jejích aplikací je to krásná dimenze, jak si rozšířit horizonty a zefektivnit myšlení. Analýzu běžných situací i geopolitických situací.

Podstatná část nejchytřejších lidí přešla k Trumpovi, protože chce vrátit politiku do doby, kdy rozhodují politici

Martina: Já už jsem tady hned v prvním díle zmínila, že americká administrativa používá ve své strategii principy teorie her. A teď mě zajímá váš konkrétní příklad toho, co si myslíte, že je u Donalda Trumpa čistá teorie her a její poměrně pregnantní aplikace v praxi?

Radim Valenčík: Myslím, že on ani nestuduje teorii her, ale že využívá svého určitého talentu rozumět lidem, spoléhá na svou zkušenost získanou z velmi početné rodiny, když to řeknu takhle, což vždycky přispívá ke kultivaci osobnosti. Ale je tam jedna zajímavost: Když se podíváme na tým, který stojí kolem něj, tak jsou to lidé, kteří tam podstatným způsobem přešli z bývalých administrativ. A Donald Trump se sám netají tím – a myslím, že to takhle popsal i nedávno v časopisu Argument Petr Drulák – že jeho hlavním soupeřem není ani Čína, ani Rusko, ale že hlavním soupeřem je deep state, který ukradl Spojené státy Spojeným státům. Protože on chce vrátit Spojené státy Spojeným státům. Podle mě to je hlavní střet, který tam probíhá. A není to jenom deep state americký. To není ani state, to je prorostlice zpravodajských struktur a finančních skupin, které mají velmi silné zázemí třeba v Británii, a dneska je Evropa spíše rukojmím této struktury. Takže Trump se snaží vrátit politiku do doby, kdy rozhodují politici, a ne, že jsou politici dosazováni těmito stínovými strukturami, které nakonec zdegenerovaly. To je hlavní důvod, proč podstatná část nejchytřejších lidí přešla k němu. A on má k těmto lidem důvěru, a proto je jeho tým výkonnější.

Martina: A vy opravdu na jeho rozhodnutích, postojích, nevidíte žádný princip teorie her? Možná je nevědomý, nebo ho třeba implementují jeho poradci. Neuvedl byste konkrétní příklad?

Radim Valenčík: Já nevím. Nemyslím si, že by měl nějaké speciální školení. Když komunikuje se svými poradci, tak oni používají způsob, že nemusí malovat grafy a výplatní matice a optima, ale že mu to vysvětlí příkladem, a on tomu příkladu velmi dobře porozumí. Tak, jako jste příklad použila vy. Takže já si nemyslím, že by prošel nějakým speciálním školením z oblasti teorie her, ale že se nachází v prostředí kultivovaném těmi, kteří teorii her dostatečně znají, aby byli schopní s ním komunikovat tak, aby mu byli schopni sdělovat to, co je podstatné.

Martina: Vy jste řekl, že principem teorie her je práce s raciem, s racionalitou. Jak je to tedy se vztahem teorie her a ideologií? To by prakticky moc nešlo dohromady.

Radim Valenčík: Tak to jsou protikladné věci. Teoretik her se snaží zdokonalit teorii her v některém směru, a to ve směru, který považuje za přínosný z hlediska praktických relevancí, a toto šíří prostředky, které má, čili prostřednictvím akademické půdy, článků, výuky a případně kontakty s někým, komu se to snaží vysvětlit. Jiné možnosti tam ani moc nejsou. Každý posun v oblasti teorie her je obrovská dřina. Připomenu třeba ultimátní hru. Nám se podařilo vytvořit dva modely, kde se najednou zjistilo, že se propojují, přestože zdánlivě vycházejí z různých věcí. Odmítnutí dělení 90 na 10 – když to řeknu zjednodušeně – můžeme vyjádřit buďto tak, že je nějaká hranice, kam až jsem ochoten zajít, abych se s druhým domluvil. Čili je tam nějaká funkce neutrality pozičního investování. Nebo se na kompozitní výplatu můžu dívat jako na výplatu, která se sestává ze dvou složek, čili kdy oceňuji nejen svou výplatu, ale i výplatu toho druhého, zda na mě nemá negativní dopad, a kdy kompozitní výplata musí být větší než nula. A když tenhle model vytvořím a srozumitelně ho vyložím, tak najednou každý ví, o co jde, když dochází k rozdělení výnosů z nějaké činnosti, které se mu zdá nespravedlivé. Je schopen to vnímat podstatným způsobem kultivovaněji. A to se vždycky musí po kapkách, postupně, aby to člověk propojil se svou schopností vytvářet si představy. Protože my nepočítáme, my musíme umět přetlumočit obecné schéma do něčeho, co máme vnitřně zažité a přes co vidíme realitu.

Lze navrhnout optimální mechanismy, kdy společnost bude dobře fungovat a dělení bude férové bez diskriminace

Martina: My jsme se hodně bavili o konkrétních příkladech. O konkrétních případech v historii nebo i v současnosti. Ale umožňuje teorie her navrhnout obecné mechanismy, které by napomohly k tomu, aby to ve společnosti fungovalo lépe? Nebo to vlastně nejde, protože nikdy nevíme, jestli na druhé straně stojí civilizovaný stát, laskavý člověk, člověk, který se chce domluvit?

Radim Valenčík: To je nesmírně zajímavá otázka, a já jsem velmi rád, že se objevila. Je oblast teorie her, nebo která se řadí k teorii her, která říká asi tohle: Pojďme použít všechny prostředky, které teorie her má k tomu, abychom navrhli optimální mechanismy, které budou uzákoněny, a to tak, aby dělení bylo férové, aby nedocházelo ke zneužití třeba příjmové nerovnosti, kdy je druhý diskriminován, a podobně. Takovým průkopníkem, zakladatelem teorie her byl Leo Hurwicz, nositel Nobelovy ceny, které se dočkal až ve velmi zralém věku, a užil si ji necelý rok, ale po zásluze. Jinak měl zajímavý osud. Narodil se v Moskvě asi půl roku před revolucí v roce 1917, čili vlastně mezi dvěma revolucemi, mezi únorovou a říjnovou. Vystudoval ještě univerzitu v Moskvě, a krátce nato odjel do Polska, emigroval do Polska, odkud se mu podařilo ještě předtím, než bylo okupováno Německem – protože jak říkal Leo Hurwicz, by na tom asi byl v okupovaném Polsku špatně – odjet do Spojených států, kde se protloukal, jak se dalo – také učil hrát na klavír. A potom přišel s tímhle famózním programem. Mimo jiné tento program navázal na něco, co se v dějinách vědy stává málokdy, na diskuzi Ludwiga Misese a Oskara Langeho. Ludwig Mises byl liberál rakouského typu, takový liberálnější, když to řeknu takto, a proti němu Oskar Lange byl kultivovaný znalec Marxe. A oni ve třicátých letech velmi korektně diskutovali o tom, jaké jsou možnosti trhu a plánu. I Mises věděl, že trh sám nevyřeší vše, a zase Lange věděl, že bez trhu to zase nejde. A do této diskuze potom vstoupily ještě další obrovské osobnosti, jednak August Friedrich von Hayek, nebo na druhé straně Lerner – zajímavá postava – a přidal se tam potom i Leo Hurwicz. Protože se ukazuje, že sám trh je z mnoha hledisek zranitelný, když se má prosadit ekonomické optimum. A Hurwicz k tomu potom udělal program: Nasměrujme teorii her na to, aby navrhla, designovala, prosadila, implementovala mechanismy, kdy společnost bude dobře fungovat. V tomto programu se podařilo dojít poměrně daleko, má svou tradici. Já jsem byl loni v červenci na konferenci v Budapešti, kde se sešly velmi slavné osobnosti, a bylo tam několik nositelů Nobelových cen, například Myerson, kde se právě tahle problematika diskutovala, a mě zajímá nejvíce. Já se domnívám, že lze – i z hlediska třeba situace u nás – až bude docházet, jsem o tom hluboce přesvědčen, k nápravě toho, co tady bylo napácháno za hrůzy, a jsou to skutečně hrůzy, se kterými se budeme ještě dlouho potýkat…

Martina: Co máte na mysli?

Radim Valenčík: Tak třeba mě nejvíc zajímá penzijní systém – ne jako konzumenta, ale jako teoretika. A v podstatě došlo k rozkladu penzijního systému. To je ztráta důvěry v penzijní systém, která se dá vyčíslit počtem lidí, kteří předčasně odcházejí do důchodu. Tady je potřeba obnovit důvěru i vyšších středních vrstev v tom, že jim průběžný systém penzijního pojištění vytváří základní jistotu, kterou jim nikdo nevezme.

Každý by měl dostat výplatu doživotní renty z toho, co do systému odvedl, po odvodu na povinnou solidaritu

Martina: A to je právě další věc, která mě zaujala na tom, co jste teď řekl o teorii her v ekonomice, tedy že se jim jaksi podařilo dospět k nějakému konsenzu na základě teorie her, jak by mohl fungovat mechanismus na základě trhu. Ale pak vám do toho najednou vpadne jedna neznámá, to znamená obrovská migrace a zátěž na sociální systém, pak vám do toho vpadne vymírání Evropy. A najednou nevím, jakým způsobem se může teorie her podílet na tom, aby vznikla nějaká penzijní reforma, která by byla funkční, když do ní vstoupily tyto proměnné.

Radim Valenčík: My, náš tým, samozřejmě takovou penzijní reformu máme, dokonce to máme publikováno. Každý, kdo si dá www.vsfs.cz a najde si tam „věda“, tak tam najde konference Lidský kapitál a investice do vzdělání, tak tam najde část monografie. My jsme napsali sérii asi osmi monografií, kde je i náš návrh mechanismů penzijního systému, který by takovou stabilitu – i z hlediska migrace, i z hlediska změn v demografické struktuře – zabezpečil. Takže to máme. A myšlenka je tam jednoduchá: Největší ekonomické zdroje jsou v dobrovolném prodloužení doby produktivního uplatnění, když k tomu budou dostatečné stimuly. Neboli založit penzijní systém na tom, aby každý z toho, co tam odvede, dostal výplatu v podobě doživotní renty, která odpovídá tomu, co tam odvedl – po odvodu nějaké částky na povinnou solidaritu, která musí být přesně definována. A každý má potom plnou jistotu v tom, že ať se bude dít, co se bude dít, tak mu to nemůže nikdo, žádná peněžní reforma, žádný default, nic ho o tyto peníze nemůže připravit. Protože průběžný systém je živen z aktuálních mezd.

Martina: Ano. Ale jestliže máme průběžný důchodový systém a mění se nám razantně demografická křivka, tak jakým způsobem to bude fungovat, když do něj bude přispívat stále menší množství lidí…

Radim Valenčík: Toto jsou přece takové lži, výkyv Husákových dětí je asi dvě procenta, to nehraje žádnou roli. Já vždycky říkám studentům: „Spočítejte si sami, jak dlouho budete platit do penzijního systému.“ Minimálně 40 let, při odchodu do penze v 65. Kolik odvádíme z hrubé mzdy? Z hrubé mzdy, která je obrovská ve vztahu k čisté mzdě, kterou dostáváme. Kolik odvádíme? Odvádíme 23 procent z hrubé mzdy. To je zhruba čtvrtina, někteří říkají, že to je dokonce více než čtvrtina, ale budiž. Jak dlouho budeme dostávat po 65 letech výplatu z toho systému, po dobu kolika let? Ženy statisticky o trochu víc, muži těžko 20 let. Mimo jiné v posledních letech se zkrátila očekávaná doba dožití v důsledku třeba i koronaviru. Takže v podstatě bychom mohli dostávat v důchodu – a přitom by byl systém v rovnováze – 50 procent z hrubé mzdy. Když odvedu na správu systému, což jsou 3 promile, a odvedu dejme tomu 10 procent na nějakou horizontální příjmovou solidaritu, a odvedu 3 procenta na demografické a jiné výkyvy, tak je pořád systém takový, že bychom klidně mohli mít jako důchod 50 procent průměrné hrubé mzdy.

Martina: Na vaší matici nezmění nic ani to, že se od dob covidu narodilo, tuším – a teď přesně nevím, jestli – o 40 000 nebo 60 000 dětí méně, než je průměr?

Radim Valenčík: Ale my zase máme poměrně štěstí, že přibylo migrantů, kteří pracují, kteří aktivně vstupují do systému, protože u nás odvádějí sociální pojištění. My nejsme v situaci jako Německo nebo Francie, kde se chlubili výrokem jedné slavné političky: „Wir schaffen das“. Ale ono je to „nicht schaffen“. Ale u nás se daří je poměrně efektivně integrovat, a také, kdo u nás nechce pracovat, tak tomu se tady nevyplatí žít. My máme pořád zdravý sociální systém, přes všechno to, jak je kritizován, a výkyvy jsou tam opravdu malé ve srovnání s celkovou bilancí, takže to funguje a bude fungovat.

Martina: Projevil někdo o tyto vaše závěry zájem?

Radim Valenčík: Projevil. My jsme napsali několik projektů – které jsme postupně inovovali – do Technické agentury České republiky, a tam nás s tím vyhodili se záminkami, které považuji za směšné. Ale pokud se týká zájmu, tak spolupracujeme s některými opozičními politickými stranami, kde je to vnímáno celkem pozitivně. Nejvíc má o to zájem SPD. Já třeba nejsem úplně hlavním příznivcem této politické strany, ale SPD dělá velmi kvalitní semináře, i ve Sněmovně. Ta se věnuje právě penzijnímu systému poměrně dobře, a má velmi dobrého odborníka Aleše Juchelku, který podle mě něco z našich materiálů musel číst. Aleš Juchelka má podle mě velmi dobré povědomí o tom, jak obrovské ekonomické rezervy jsou, pokud zachováme pravidla penzijního systému a budeme motivovat k dobrovolnému prodloužení doby produktivního uplatnění. Tedy jak lze udržet stabilitu neomezeně.

Martina: Tak jsem ráda, že mě vaše teorie her udrží v práci do 75 let.

Radim Valenčík: Já jsem to neřekl. Já jsem řekl, že by se to mělo zastropovat na 65, pozor – a ostatní je dobrovolné. My vždycky zdůrazňujeme, že je potřeba uvažovat i fenoménu rozvolňování, to znamená, aby člověk mohl zkracovat i prodlužovat dobu relaxace, včetně dovolených a podobně, protože to k tomuto patří. Mně se podařilo třeba u nás na škole otevřít téma firemní kultury z tohoto hlediska. To je docela zajímavá věc. Když se řekne „firemní kultura“, tak se vždycky má na mysli zelená ekologie a gender, a přitom se úplně zapomíná, že hlavním atributem firemní kultury by měla být péče o zaměstnance z hlediska jejich uplatnění právě ve firmě z hlediska mezigeneračního přenosu zkušeností, a třeba i kontaktů a práce mezigeneračních týmů.

Martina: A řekněte mi, je toto princip teorie her, nebo princip elementární lidskosti, elementární snahy o to, aby firma držela při sobě a nechtěla své zaměstnance jenom vysát, vytěžit, a pak je nechat padnout, když nevydrží do pětašedesáti?

Radim Valenčík: A to je právě otázka teorie her v tom smyslu, jestli vytvoříme podmínky, aby se všem podařilo kooperovat, a hra byla samonosná z toho hlediska, že když se všichni budou držet Nashových strategií, tak na tom všichni vydělají, a kdo by odešel z Nashových strategií, tak na tom prodělá. Lze designovat takovéto podmínky, které budou splňovat některé předpoklady. To je ale na podrobnější rozbor, aby se řeklo, jakým podmínkám musí navrhované řešení vyhovovat.

Teoretická ekonomie je zejména o tvorbě představ, nikoli o výpočtech, a kultivaci vlastní představivosti

Martina: Přemýšlím nad tím, protože asi cítíte, že jsem trochu nevěřící Tomáš, a nejsem si jistá, jestli jsem schopna dělat si každé ráno matice na to, co mě čeká. Tak jak je to tedy s uplatněním teorie her v občanském, každodenním životě?

Radim Valenčík: Já jsem řekl, že je důležité kultivovat svou představivost. To, co by měl člověk znát, kdybych to měl nějak společně shrnout, tak by si měl aspoň jednou namalovat výplatní matici vězňova dilematu, aby věděl, o co jde, a porovnat to s reálnými situacemi, které vznikají v běžném životě, aby věděl, jaký je rozdíl mezi Paretovou a Nashovou rovnováhou. Čili aby věděl, že nemůže být systém ve stavu optima, když si můžou oba polepšit. Musíme hledat, jak dosáhnout toho, aby si polepšili, a co je podmínkou toho. A že tam je problém právě Nashovy rovnováhy, to znamená rovnováhy, že se většinou za řešení hry považuje to, když oba dva volí takové strategie, že když se jeden od nich odchýlí, tak na tom prodělá – a takové základní věci. A přes toto prizma několika jednoduchých poznatků postupně kultivovat vidění situací, se kterými se setkáváme. A občas si něco zajímavého přečíst.

Martina: Znamená to, že když říkáte, že nemůže být optimální, když si mohou oba polepšit…

Radim Valenčík: Ne. Takhle, to je ekonomické, Paretovo optimum.

Martina: Ano. Což znamená, že se zamlčuje, že si vždycky musí někdo pohoršit, když si má někdo polepšit?

Radim Valenčík: Ne, ne, ne.

Martina: To mi musíte vysvětlit.

Radim Valenčík: Úplně jednoduše. Vezmeme si příklad směny na trhu, svobodné směny. Já měním med se sousedem za máslo. Protože platí nějaký zákon klesajícího užitku, a já mám másla víc než dost, a med nemám žádný, a on nemá žádné máslo a má spoustu medu, tak si oba dva zvýšíme užitek. A teď je otázka, v jakém poměru si máme vyměnit med za máslo tak, abychom oba měli maximálně dosažený užitek. Na to existuje určité schéma, které potom lze aplikovat i v praxi na základě toho, že se to stane součástí mé představivosti. Teoretická ekonomie je zejména o tvorbě představ, nikoli o výpočtech.

Martina: Ale to může být u producenta medu i másla různé. Takže může na to fungovat jeden jediný mechanismus?

Radim Valenčík: Já jsem teď uvedl konkrétní příklad: sousedé, med, máslo.

Martina: Ano.

Radim Valenčík: Vyměňujeme si.

Martina: Tak jsem to myslela.

Radim Valenčík: Tam existuje určité schéma, které se dá namalovat, a říct, že se tady takto rozdělí optimálně, na to Edgeworthův krabicový graf, zlepšení si lze představit takhle, a lze dát určitá doporučení, jak by měli spolu vycházet, aby taky jeden neměl radost, že druhému v chlívku chcípla koza, jak se to taky vyskytuje. A to je právě příklad toho, jakou roli hraje poziční investování. Jestliže jsme v době, kdy dochází k vtrhávání produktů, ke zprůmyslnění zemědělství, do zemědělství, tak se najednou jeden sedlák bojí druhého, aby ten neměl efektivnější výrobu, což by ho odsoudilo k tomu, že nakonec musí začít – v konkurenci vtrhávající na venkov – prodávat pole, která tak těžce nabyl. Proto v té době tak kvete lakota, proto je v té době radost z toho, že sousedovi chcípla koza. Protože čím je soused pomalejší, tím mám já větší šanci, že já koupím jeho pozemek, a ne on můj.

Martina: A to není kultivace prostředí.

Radim Valenčík: To není kultivace prostředí. Ale zase, v těchto podmínkách lze formulovat doporučení, jak v podmínkách, kdy vtrhává průmyslová výroba a ovlivňuje zemědělství, vyjít vstříc. Můžu uvést jeden konkrétní příklad, který jsem zaznamenal jako dítě: Vyrůstal jsem na kraji Brna, v Obřanech – což je čtvrť na okraji Brna, dneska je to luxusní čtvrť, tehdy to byly dělnické domky blízko Mosilany a brněnské, maloměřické cementárny – a tam nádherně proběhla kolektivizace. Slovo si vzal pan Mašerák, sešlo se tam pět nejvýznamnějších sedláků, kteří všichni říkali: „Hrůza, bude se kolektivizovat.“ A Mašerák řekl: „To je jednoduché. Tak požádáme o zřízení strojní traktorové stanice, řekneme, že traktory můžou pracovat, nebo že technika může být použita na těchto polích, a ty dáme dohromady, abychom se dostali někam na dovolenou. A pokud se týká svahů – a většinou tam jsou svahy, kde skutečně technika není použitelná – tak řekneme, že to si necháme pro malovýrobu jako záhumenky. Tam máme meruňky a zeleninu, a protože bolševik toho tolik nevyprodukuje, tak na tom ještě vyděláme.“ A přesně k tomu došlo. Družstvo schválili, strojní traktorová stanice na svou dobu fungovala – pak už družstvo nemělo dostatek techniky ze svého rozpočtu – a ty zahrady, záhumenky jsou tam dodneška.

Martina: Tak si říkám, jestli pan Mašerák ovládal teorii her, nebo měl prostě fištrón.

Radim Valenčík: On měl fištrón.

Moudrost znamená celoživotní kontakt s teorií, protože všichni máme jen neukončené celoživotní vzdělání

Martina: A to je ještě další věc, a vlastně poslední, kterou bych potřebovala vědět: Někdo ráno vstane a udělá si astrologickou mřížku na to, jaké je postavení planet, jestli bude mít Pluto navrch, a tím pádem, co ho třeba může potkat, na co si má dát pozor. A někdo si udělá matici na určitou situaci, třeba na vězňovo dilema, na určitý druh dilematu, které ho ten den čeká. A teď by mě zajímalo, jaký je tedy vztah mezi teorií her a moudrostí?

Radim Valenčík: Já to uvedu na trochu jiném příkladě: Když jsem mluvil o makroekonomii, tak Karel IV. nestudoval makroekonomii, ale věděl, že když v Praze roste nezaměstnanost, tak je potřeba udělat nějakou investici, aby zaměstnal část lidí, protože ti svými příjmy zaměstnají další, a tak dále. Nevěděl, co je to výdajový multiplikátor, ale udělal to v pravý čas. A také věděl, že když budou za vydělané peníze dovážet víno ze zahraničí, tak z toho nebude pro českou kotlinu nic rozumného, protože přijdou o to, co si vydělají navíc, takže tady začal sázet víno. Čili někdy stačí mít určitý instinkt. Ale na druhé straně je v teorii her tolik inspirativního, že člověk, který chce a umí přemýšlet, si z toho něco vezme. Někomu bude bližší vězňovo dilema, někomu budou bližší kooperativní hry čili jak se máme rozdělit o přebytek tak, abychom oba byli spokojení, aby se nikdo necítil ukřivděn. Nebo jak použít tu teorii her skutečně, aby ty mechanismy ve společnosti fungovaly. Nebo jak ji použít k řešení vyhrocených konfliktů. Jsou různé oblasti aplikace, a každý jsme jiný, někomu bude bližší ta či ona oblast her. Ale každý by se k tomu měl pokusit přivonět, trošku nad tím zapřemýšlet, nechat se inspirovat, něco si přečíst, a klidně si to stáhnout z Wikipedie nebo z takových jednodušších zdrojů, a když tomu porozumí, ponést to kousek dál. A když se mu to nebude líbit, neosloví ho to, tak se nedá nic dělat. Ale každopádně by každý měl být celý život nějakým způsobem v kontaktu s tím, co se dá nazvat teorií, a neustále by se měl snažit vzdělávat. Prostě podle mě to je důležité, je to součást moudrosti, a každý by měl být aspoň trochu moudrý.

Martina: Pane docente Radime Valenčíku, já vám moc děkuji za váš výklad a snahu vysvětlit nám, co je to teorie her. My se tomuto tématu určitě budeme v budoucnu věnovat ještě z různých úhlů pohledů, protože ať už je k tomu někdo skeptický, nebo se o tomto teprve dozvěděl, tak pravdou je, že hry se kolem nás odehrávají v každém okamžiku našich životů, a měli bychom tak trochu počítat s tím, že když nějakou hru vidíme na první pohled, tak to ještě neznamená, že je to skutečná a nejdůležitější hra, která by nás měla zajímat. Díky vám za toto připomenutí.

Radim Valenčík: Já děkuji, že jsem se mohl podělit se svými myšlenkami. A omlouvám se všem těm, které jsem dostatečně neuspokojil. Váš závěr byl skvělý, myslím si, že právě o to jde.