Zpět
Marek Vašut Díl 1/3

Když herec pobíhá po jevišti na podpatcích a v růžovém trikotu – to není důstojné zaměstnání pro dospělého muže

Text 10.11.202225 min Přehrát

Bez rady starších, nebo se jim také říkalo rada moudrých, poradní sbor, se neobešel prakticky žádný přírodní národ. Nebylo na škodu, když mladickou výbušnost ředili a mírnili názory těch, kteří zažili své. Proto název tohoto pořadu – Rada starších. Mým hostem je muž, kterého byste rozhodně mezi kmety neřadili, ale věkem a zkušenostmi je tady správně. Ostatně už několik let objíždí Česko se svojí show „Káťa a krokodýl, aneb 50 let v showbusinessu“. Káťa a krokodýl je totiž první film, ve kterém se, coby pětileté pachole, objevil, což znamená, že je na jevišti více než pětapadesát let. Po rolích dětských sígrů ho proslavil film Pěsti ve tmě, a pak přibyly další: detektiv, záchranář v sanitce, svůdník Pažout v Románu pro ženy. Pozoruhodné je, že z více než stovky filmů, které natočil, je pravděpodobně více těch, které natočil v zahraničí: Mission impossible, kde si zahrál po boku Toma Cruise, objevil se také vedle Antonyho Hopkinse v České spojce, Liga výjimečných, seriál pro děti Planeta Duna, Van Helsing. Navíc navzdory image záporného hrdiny vydal také sbírku básní s názvem Humanet. Mým hostem je herec, fotograf, výtvarník a také majitel velmi neotřelých názorů, Marek Vašut.

Martina: Marku, ty jsi kromě herectví, jak jsem už zmiňovala, zabrousil také do fotografie, věnoval ses, nebo věnuješ se výtvarnictví, podnikal jsi, a tak dále, až by se mohlo zdát, že je ti škatulka herec trošku malá. Je to tak?

Marek Vašut: No tak určitě.

Martina: No tak určitě? Takže jsi i sportovec?

Marek Vašut: Protože je o mně známo, já se tím nikdy netajím, že jsem na herectví šel vlastně čistě po pragmatické úvaze. Nebylo to, kam by mě táhlo srdce.

Martina: Říkal jsi, že ses rozhodl rozumem.

Marek Vašut: Rozhodl jsem se jednoznačně rozumem. Já se – i když tak nevypadám, a řada lidí to může vzít dokonce jako urážku, nebo zcela nemístnou pýchu – považuji za sečtělce, a chtěl jsem jít na filozofii, protože to mě lákalo. V dětství jsem si kladl otázky po smyslu bytí. Chytlo mě to nějak strašně brzo.

Martina: A proč jsi nešel?

Marek Vašut: Protože jsem ročník 1960, a snadno si spočítáš, že v té době jít na filozofii znamenalo absolvovat tři a půl roku marxismu-leninismu, a jednoho a půl roku „kritického přístupu k buržoazní filozofii“. A to bych opravdu neskousnul. Taky jsem si říkal, protože mám velmi pozitivní vztah k výtvarnému umění, že bych šel na „akádu“, ale to mně můj otec správně vymluvil, říkal mi: „Nemáš sitzflajš, synku. To, co děláš, je celkem pěkný,“ on znalec výtvarného umění, byl vystudovaný kunsthistorik, „je to dobrý, ale nemáš sitzflajš.“

Martina: A co tím myslel?

Marek Vašut: Říkal: „Víš, ono je to u malířiny – marná věc – ty maluješ jednou za měsíc, ad hoc, kdy do tebe opravdu vstoupí nějaká múza, ale tím se nedá uživit.“ Stejně jako u spisovatele, scénáristy, podle něj platilo: „Nula dies sine linea“; ani den bez linky, ať už píšeš, nebo maluješ. „Jak se tím chceš uživit, když tě to popadne jednou za měsíc, za tři týdny? Budeš dělat nástěnkáře v ČKD?“

Martina: To bylo inspirativní.

Marek Vašut: To bylo odstrašující. Tak co můžu se svým lenivým přístupem, jenom že mám rád literaturu, dělat? A zvítězilo herectví, už kvůli tomu, že jsem hrál, jak jsi zmínila, od pěti let ve filmech a v televizi, a navíc se herectví zdálo jako dobré útočiště, dobré refugium před světem politiky, který se mi samozřejmě protivil, protože pokud jsi rezignovala na vedoucí funkce, a smířila jsi se s tím, že budeš řadový herec, tak jsi nemusela vstupovat do strany. A to pro mě bylo velice důležité.

Martina: Takže jsi se tam chtěl vlastně zašít?

Marek Vašut: V podstatě zašít. A pak mi taky bylo sympatické, že zkoušky jsou až od deseti hodin.

Než Stanislavského prožívání je mi bližší, že hercovy slzy kanou z mozku, nikoli ze srdce, nebo jak říkal Marccello Mastroianni, vezmu na sebe kostým, a je to tam

Martina: Už jsem zmínila, že jsi se poprvé objevil na jevišti, před kamerou v pěti letech, a říkám si, jestli jsi vlastně měl vůbec šanci se tomuto světu vyhnout, když tvoje maminka byla baletka v Národním divadle, a tatínek, jak už jsme zmiňovali, přednášel dějiny umění na AMU?

Marek Vašut: Tehdy byl jenom baletní kritik v Divadelním ústavu, a můj dědeček byl animátorem kresleného filmu u Bratří v triku na Barrandově.

Martina: Měl jsi šanci dělat něco jiného?

Marek Vašut: Určitě měl. Nikdo by mě nenutil. Ale může za to dědeček, který mě v pěti letech najednou vytáhl z pískoviště na Žofíně. To mě velmi rozladilo, protože jsem v tu chvíli byl králem pískoviště, měl jsem nejlepšího bagra, největší hrad, a najednou mě dědeček vezme za límec, a odtáhne do historické budovy Žofína, kde probíhal konkurs, ne casting, jako dneska, na film Káťa a krokodýl začínající režisérky Věry Plívové Šimkové. On to věděl z Barrandova, že tam tento konkurs bude. A světe div se, jak jsem byl velmi rozhořčen, a tvářil jsem se velmi nepřátelsky, tak paní režisérka prohlásila – ještě jsem byl zlatovlasé bejby, a tu fotku, která se zachovala, jsem po letech našel, tak bych dnes řekl, že tohle je asi konkurs na dětství Benita Mussoliniho: „Tak právě takhle nasranýho chlapečka do tý role potřebujeme.“ Tak jsem se tam ocitl, a strašně se mi to zalíbilo. Celý svět filmu. Takže nebylo čemu se divit, protože paní režisérka to pro nás, pro děti, podávala jako velkou hru.

Martina: Když jsem se tak prokousávala tvými rozhovory a životem, tak jsem vážně nevěděla, že ten sprateček v „Přijela pouť“ jsi také ty.

Marek Vašut: To je taky režisérka Věra Plívová Šimková. Byly to moje nejkrásnější dětské prázdniny.

Martina: Nejkrásnější prázdniny. Pak ses rozhodl, že se tím budeš živit, ale přesto o sobě říkáš, že nejsi umělec, ale řemeslník. A tak si říkám: „To jsi nikdy neměl občas poryvy – nemyslím to zle ­­–, jak předvádějí herci ve studiu „divadlo“, a jak jsou před zkouškou úplně rozervaní, a jak jsou po představení úplně vypuštění, protože tam prostě nechali duši? Tohle jsi nikdy neměl? Nebo měl? Nebo máš?

Marek Vašut: Respektuji to, ale já jsem to nikdy neměl, na to jsem prostě velký skeptik. A nikdy jsem to nepovažoval za tak nutné. To vyplývá ze dvou přístupů k herectví: Tito rozervanci, kteří tam nechávají duši, jsou vlastně ti, kterým je bližší metoda prožívání Stanislavského, je jim to vlastní. No a mně se vždycky ale líbil přístup – teď ke své hanbě nevím, kdo to řekl, jestli Voltaire, nebo Racine, no hanba, co se dá dělat: „Hercovy slzy kanou z mozku, nikoli ze srdce“. Takže mně byl bližší tento, řekněme, racionální, pragmatický přístup. Taky nás není málo. Třeba Marccello Mastroianni říkal: „Víte, takové to, jak někdo před rolí nespí – dobře, já to respektuji. Jsou takoví herci a mají taky i vynikající výsledky. Já si prostě vezmu kostým, a je to tam.“ Nebo taky není. Já to tak neprožíval.

Martina: Moje paní profesorka vždycky říkala: „Brečet musí oni, ne ty“.

Marek Vašut: Vladimir Majakovskij to měl podobně s větou: „Ideje by se neměly vláčet po jevišti. S idejemi byl měl člověk odcházet z divadla.“ To je variace, není to úplně to stejné.

Martina: Přesto jsem někdy slyšela i názor, že příliš myšlení na jevišti škodí.

Marek Vašut: Určitě, to je stejně jako v milostném životě.

Snažím se odmítat role, o kterých si myslím, že nejsou pro mě, že to není moje parketa

Martina: Teď jsi říkal, vezmu si kostým, a ono to tam je, nebo taky není. Trpíš někdy, když to tam není? Nebo to byl jen řečnický obrat?

Marek Vašut: Myslím, že celkem vždycky to tam je. K tomu, že to tam není, dospějí později kritici, a je to naprosto v pořádku. Proboha, ne všechno se může člověku podařit, ale díky tomu, že už jsem přes třicet – letos jsem třicet let na volné noze –, tak se snažím odmítat, a myslím, že se mi to celkem i daří, role, o kterých si myslím, že nejsou pro mě. Prostě, že to není moje parketa.

Martina: Jaké to jsou role? Které nejsou tvoje parketa?

Marek Vašut: Který neodpovídají mému naturelu.

Martina: Musíš vždycky trochu hrát Vašuta?

Marek Vašut: Ne úplně. Ale prostě existují role, který by mi, myslím, nešly. A říká se, že ke ctižádosti každého správného herce patří, aby se naopak snažil k takovému protiúkolu najít cestu. A ještě v mých letech u divadla, v šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých, režiséři s oblibou dávali hercům protokoly, aby to bylo proti jejich naturelu a aby v sobě objevili nové fasety.

Martina: Takže ne?

Marek Vašut: Já tomuhle zase moc nevěřím, že to může mít dobrý výsledek, pokud k tomu herec přistupuje s nechutí. Pokud má v sobě sám ctižádost se s protiúkolem utkat, tak v pořádku. Výsledek je vždycky nejistý.

Pokud v nějakém progresivním kuse nutí režisér padesátiletého herce pobíhat po jevišti na podpatcích a v růžovém trikotu, tak to asi není důstojné zaměstnání pro dospělého muže

Martina: Když jsem kdysi dělala rozhovor s Martinem Hubou, tak mi říkal, že v určitém věku, v určitém období, může chlap zjistit, že herec nemusí být pro muže vždy úplně důstojné povolání, a proto se začal věnovat i režii.

Marek Vašut: Zdaleka není první, kdo to říká. Myslím, že to právě zmínil Marccello Mastroianni, nebo můj oblíbenec, sir Anthony Hopkins, a takových herců je víc. Samozřejmě, protože muže je třeba asi brát ve starodávném smyslu toxické maskulinity, a pokud v nějakém progresivním kuse režisér nutí padesátiletého herce pobíhat v růžovém trikotu a na podpatkách po jevišti, tak si asi říká: „To asi není zrovna zaměstnání pro dospělého muže.“

Martina: A takovýchto nabídek, když tě vezmu za slovo, přibývá? Dostává se třeba současná ideologie…

Marek Vašut: Proto nejsem v divadle. A samozřejmě, vždyť se to dělo v Národním divadle v nedávné době, a řada herců kvůli tomu odešla. Ale zase si tam nabrali mladé progresivní, kterým to nevadí, a nacházejí se v tom. Každému co jeho jest. V pořádku.

Martina: Citoval jsi, že s idejemi musí člověk…

Marek Vašut: …by měl, ne musí, měl by…

Martina: …by měl.

Marek Vašut: Tím bylo míněno, aby ty hry nebyly jen jakési a la these, aby z toho nečišela ušlechtilost, nebo přímo propaganda. On to řekl v dobách sovětských, kdy na jevišti trčela čistá propaganda z textury hry jako péro z kanape.

Martina: Třeba opera Příběh opravdového člověka…

Marek Vašut: Příběh opravdového člověka – já jsem ji viděl v Brně! Svou profesionální kariéru jsem v roce 83 nastoupil v Brně, a v té době dávali v brněnské opeře Příběh opravdového člověka. Takže jsem to viděl.

Martina: Když jsem jednou napsala glosu o tom, jak se tam Meresjev zoufale plazil přes jeviště a zazpíval: „Nemám nohy“, tak…

Marek Vašut: …dolezu, dolezu, aspoň k tomu pařezu.“ Ono to zní. To skutečně existuje.

I když člověk odchází z divadla pobaven, nebo i poučen, tak mu to většinou dlouho nevydrží

Martina: Z Austrálie mi napsal pán, že to byl poslední hřebíček do jeho rozhodnutí, že uteče. A teď že tedy žije v Austrálii.

Marek Vašut: Já myslel, že už nikdy nepůjde do divadla.

Martina: Ne. Tehdy utekl do Austrálie. Ale dobře, s idejemi by měl člověk odcházet?

Marek Vašut: Ale já jsem k tomu skeptický.

Martina: Proto nejsi v divadle?

Marek Vašut: Proto mi to nikdy tak nervalo srdce, protože divadlo bylo především proto, aby bavilo lidi. I když není to až tak pravda. Říká se, že klasická řecká tragédie byla součástí duševní občanské hygieny polis, protože se tam probíraly i otázky řízení města, nebo i existenciální vztah k bohům, vztah k povinnosti, a tak dál. Ale myslím, že i když člověk odchází z divadla pobaven, nebo i poučen, tak mu to dlouho nevydrží.

Martina: Ale může to být jakýsi střípek. Já si vzpomínám…

Marek Vašut: …otázka je, není-li dost, že divák aspoň na chvíli zapomene, že se prostě pobaví.

Martina: Anebo si vzpomene.

Marek Vašut: Nebo si vzpomene, nebo se mu podaří rozluštit… Není to až tak málo. Ale není to úplně nic zásadního.

Sociální sítě rozdělují, staví proti sobě různé názory a budují nesmiřitelnost. Lidé žijí ve svých bublinách, a když se jim nevrací stejný názor, neumí argumentovat, ani druhého člověka tolerovat.

Martina: Ale zajímala by mě jiná věc: Vzpomínám si, co se mnou jako se sedmnáctiletou udělalo, když jsem u nás v Ostravském divadle viděla Nebe na zemi. Pak jsem na školním výletě viděla Voskovou figurínu, kterou tehdy dávali v Ypsilonce, a říkala jsem si, že je musí odvézt z jeviště, a byla jsem potěšená tím, že rozumím vzkazu mezi řádky. A na to mi nesmírně po revoluci zarezonoval Jaromír Hanzlík, který na otázku, proč přestal hrát divadlo, v té době vlastně úplně skončil s herectvím, a odstěhoval se do ciziny, řekl: „Za minulého režimu divadlo nemohlo mluvit – a mluvilo. Dnes mluvit může – a říká něco?“ Říká něco?

Marek Vašut: Já jsem v roce 93 odešel vlastně z téhož důvodu. Úplně mě to přestalo bavit. Co bylo vzrušující v divadle v osmdesátých letech, ale i v sedmdesátých, bylo přesně to, že se nemohlo mluvit, a lidi chodili do tmy divadla na svůj kousek tichého tajnosnubného vzdoru proti režimu, a podle tohoto klíče byly taky v lepších divadlech rozšifrovávány všechny hry, včetně klasiky. Na základě tohoto mustru říká Hamlet: „Je něco shnilého ve státě dánském“, ale každý tomu rozuměl, že se mluví v jinotajích, a diváci, speciálně v Praze, měli velice dobře vypěstované jemné antény k tomu, aby zachytli každé dloubnutí proti režimu. Byla to tichá opozice. A nejlepším doporučením bylo v osmdesátých letech: „Na to rychle běžte, než to zakážou.“ No, zakážou. Oni to nezakazovali, ale „z uměleckých důvodů“ se to stáhlo, protože to neodpovídalo…

Martina: …úrovni socialistického divadelnictví.

Marek Vašut: Tak. A k tomu, co říkal Hanzlík, dám jeden příklad: My jsme v Národním divadle dělali klasickou českou hru Zlý jelen od Václava Klimenta Klicpery, ovšem předělanou jako „singspiel“ s písničkami. Režíroval to Jiří Menzel, a podle mě udělal geniální věc, že vzal prvotní podobu Zlého jelena od Klicpery, která je ještě psaná archaickou češtinou, a hráli jsme to takto v plné naivitě, a o to víc tam vycházely dloubance proti režimu. A na premiéře divadlo bouřilo smíchem, protože tam byly velice jemně vypointované situace – i když se to odehrávalo v českých zemích někdy na přelomu 18. a 19. století – kdy se mladý pán vrací z Francie na své panství ovlivněn rovnostníky ve Francii, rovnostníky, „liberté, egalité“, rovnostářstvím. A to se dalo krásně naroubovat na tehdejší režim. Divadlo bouřilo smíchem, na konci jsme měli desetiminutové standing ovation. Tuto premiéru jsme měli 16. listopadu 89.

Martina: Tomu se říká pech.

Marek Vašut: Potom jsme v Národním divadle v 89. dávali jeviště umlčovaným lidem, deplatformovaným režimem, a premiéru jsme obnovili někdy v únoru roku 90, a za ty dvě hodiny hluboké hrobové ticho v hledišti přerušil jeden nesmělý smíšek. Ta hra byla úplně mrtvá. Kopání do mrtvoly. Samozřejmě tě asi nepřekvapí, že si myslím, že kdybychom to v té samé podobě hráli dnes, tak by divadlo znovu bouřilo smíchem.

Martina: Divadlo by promlouvalo.

Marek Vašut: Čili ano, souhlasím s Jaromírem.

Martina: Ty jsi, Marku, říkal, že lidé chodili do přítmí divadla vlastně žít svůj…

Marek Vašut: …anonymní a bezpečnou maličkatou vzpouru proti režimu.

Martina: A proto to taky do roku 89 obecně platilo, a v roce 89 se to potom v listopadu osvědčilo, když za masy mluvili umělci a studenti. Jak se sžíváš se skutečností, že dnes už jsou ochotní revoltovat maximálně důchodci?

Marek Vašut: To je jeden z paradoxů doby, protože mladí lidé neměli možnost zažít komunistickou propagandu sovětského typu, a nevyrůstali ve lži. Oni měli to štěstí, že mohli vyrůstat v podstatě vlastně v pravdě…

Martina: …anebo v mnohosti názorů.

Marek Vašut: …v mnohosti názorů, a pořádnou kognitivní disonanci začali zažívat až se vzestupem sociálních sítí, které na základě svých algoritmů definitivním způsobem rozdělují, štěpí, staví proti sobě různé názory a budují nesmiřitelnost. A ve chvíli, kdy je nesmiřitelnost takto budována, žijí lidé ve svých bublinách a ve svých ozvěnových komorách, a ve chvíli, kdy se jim nevrací stejný názor, už neumějí argumentovat, a také neumějí druhého člověka tolerovat. Myslím, že k tomuto jednoznačně naprosto rozhodujícím podílem přispívají, jak říká Zdeněk Svěrák, asociální sítě.

Všechny příspěvky s Marek Vašut

Diskuze:

  1. Prima rozhovor.
    Jen by mě zajímalo, proč inteligentní lidé s rozhledem, jakým Vašut bezesporu je, preferují kapitalismus, když vědí, že
    – v USA nezáleží na talentu, ale jen na penězích (viz žádné talentovky, placení školného, druhé zaměstnání vedle herectví, financování divadel, atd )
    – pro ty, kdo nejsou mladí, krásní, zdraví, výkonní a s ostrými lokty (což je většina společnosti) ten režim nehne ani prstem, jen z nich tahá peníze
    – neexistuje tam žádná ochrana znevýhodněných, pokud nejsou černí, nebo teplí (viz „no mercy“ vyhazovy z práce, z nájmu, od lékaře,atd )
    – a dneska už tam není ani ta svoboda, která nám za totáče tak chyběla.
    V čem je ten režim teda lepší? V tom, že jeden z milionu má šanci se stát miliardářem? A tisíce žijou ve stanech, karavanech a pod mosty.
    Nebo že mají v sámošce 28 druhů Čedaru? A většina se vyhodí, páč všichni stejně kupující ten nejlevnější (s výjimkou kámošů Gordona Gekka a Woodyho Allena, co vlastní byty na Manhattanu a řeší jen ceny akcií nebo existenciální problémy 😂).
    Nebo že je to systém pro zodpovědné dospělé lidi, který jim umožňuje se zadlužit poprvé na studium, podruhé na hypotéku a potřetí na nové zuby? Pokud nemají rodiče milionáře.
    Nebo že se člověk v NYC u Lee Strassberga může za těžký prachy naučit totéž, co za komančů na DAMU zadarmo?
    Někdo říká, že v socialismu není taková svoboda a životní úroveň, ale tady nikdo ve stanu nežil (ani nikdo nebyl miliardář) a sám Marek potvrdil, že koncem 80. let u nás byli lidi svobodnější, možná šťastnější, ale rozhodně míň rozhádaní, než dnes.
    Vím, že za tohle na konzervativním pravicovém webu potlesk nesklidím, ale zamyslete se, než mě začněte pranýřovat. Za pár let budeme všichni jezdit na kole a bát se mluvit… i bez socialismu. Socialismus totiž není nutné svázán s totalitou a kapitalismus není svázán se svobodou, ani s konzervativními hodnotami. Jedna věc je totiž ekonomické uspořádání a jiná věc je společenské uspořádání… a dá se to libovolně kombinovat.

    1. A kde ten Váš socialismus ve skutečnosti existuje ? V Číně ? V Serverné Koreji ? Nikde, protože nebyl ekonomicky životaschopný. Ten relativní blahobyt v několika východoevropských socialistických zemích existoval jenom proto, že byl uměle udržovaný a vykoupený bídou a zaostalostí v SSSR. Což bylo unikum existující jen z propagandistických důvodů. Žádná jiná velmoc nikdy nedovolila, aby v jejích koloniích byla vyšší životní úroveň než v ní samé.

Napsat komentář k „Jiří BílekZrušit odpověď