Milion chvilek vs. Česká republika na prvním místě

Nový premiér se usadil v křesle a bylo to takové „Lomikare, do roka a do dne“- už proti němu také demonstrují. Také jsou to statisícové počty lidí, také skandují: „Demisi, demisi.“ Také mají pocit, že je to důležité a také si myslí, že tím vlasti prokazují službu.

Dnešní demonstranti se před dvěma roky běžně pošklebovali „těm druhým“ a „ti druzí“ se dneska pošklebují těm, kteří mávají vlajkami na Václaváku. Tenkrát se mluvilo o ohrožení demokracie, o tom stejném se mluví i dneska. Mikuláš Minář byl běžně označován za hnědokošiláče a hledaly se pararely s Třetí říší, i ti současní organizátoři si o sobě mohou běžně přečíst, že jsou fašisti. Alespoň policie má zatím ještě rozum a nechává demonstrovat všechny. Účastníci demonstrací jsou zatím také velmi rozumní. Sejdou se sta tisíce lidí a ani jedno auto nehoří, ani jedna výloha není vysypaná. Porovnejte to třeba s demonstracemi ve Francii. Tam ulice hoří a vodní dělo je naprosto banální proprietou.

Moji kolegové blogeři oba demonstrační počiny často srovnávají. Když neuspěl Milion chvilek, neuspějí ani dnešní organizátoři. Tehdy se skandovalo, zpívala se hymna, trhala se ústava, tajtrlíkovalo se horem i dolem – a ve Strakovce se nepohnula ani myš. Dnes se skanduje, zpívá se hymna, vypouštějí se holubice… ne, premiérské křeslo se neotřese. Bez ohledu na tužby a tajná přání demonstrantů, vláda se u nás mění ve volbách, a ne křikem.

Já bych dnes rád upozornil, v čem se oba počiny liší.

Když demonstroval „Milion chvilek“, měl k dispozici dokonalý informační servis veřejnoprávních médií. Nebyl den, aby některý z redaktorů nepřipomněl, že už to brzy bude. Když pak demonstrace proběhla, ještě týden se v médiích přetřásala, vyjadřovali se k ní odborníci, politologové, byla panu premiérovi otloukána o hlavu, prostě to byla událost roku.

Když demonstruje „Česká republika na prvním místě“, veřejnoprávní média držela naprosté informační embargo, které bylo tak pevné, že v tlačenici uvízla celá řada turistů i místních obyvatel, kteří do poslední chvíle netušili, že nějaká demonstrace vůbec bude. Přesto se „burani z venkova“ nějak domluvili, zorganizovali a přijeli.

Když demonstraci svolával Mikuláš Minář, měl k tomu i další program. Občerstvení, koncerty a další kulturní vyžití. Měl k dispozici transparentní i méně transparentní účet, a sponzoři se jen hrnuli.

Dnešní organizátoři mají taktak na pódium, ozvučení a nutné příslušenství. Peníze se jim scházejí víceméně pokoutně, protože kdyby se nějaký podnikatel prořekl, že přispěl „fašistům“ na demonstraci, mohl by snadno přijít o zakázky i o celou firmu. Žádný další kulturní program tedy není. Lidé musejí sami přijet, sami si tam postát a po demonstraci zase odjet domů.

Milion chvilek měl na demonstracích především lidi z Prahy, Česká republika na prvním místě naopak má většinu účastníků mimopražských.

Milion chvilek demonstroval za étos. Za ideu, že premiér nemá být trestně stíhaný. I když o premiérových eskapádách věděli voliči už před volbami a nijak jim to nevadilo. Heslem demonstrací byla svoboda, demokracie a západní hodnoty. Česká republika na prvním místě demonstruje, protože jsou drahé energie. Lidé si vybírají, jestli zaplatí jídlo, a nebo teplo. Na obojí už nemají. Heslem je drahota, nedostatek, nejistota. Lidé nepřišli kvůli vznešeným ideálům, ale kvůli přízemím starostem.

Za Milion chvilek vystupovali především mladí, za Českou republiku na prvním místě demonstrují maminy a taťkové.

Proč se tenkrát pod premiérem Babišem netřásla židle? Protože o nic nešlo. Všichni měli dostatek. Ekonomika šlapala jak hodinky, každý rok se zvyšovaly důchody, schodek státního rozpočtu byl směšně nízký, stoupaly mzdy, přibývaly podnikatelské příležitosti a nedalo se mluvit o nezaměstnanosti. Jen ten Babiš byl tak trochu stíhanej… ale do soudu bylo ještě hodně daleko. Všeobecně ale byli lidé vlastně spokojení. Všechno fungovalo.

Dnes čelíme válce za humny, nedostatku plynu, strukturálním problémům průmyslu, blíží se propouštění, ceny energií jsou likvidační i přes jejich zastropování, nezaměstnanost se už začíná projevovat. V obchodech už po celé dny chybí některý sortiment a ceny jsou v mnoha případech i dvojnásobné. Jen ten premiér je takovej… slušnej. A proto se s ním židle třese.

Je velký rozdíl, když demonstrují nasycení a spokojení lidé, že premiér má nějaký kaz. Ono to působí, že už nevědí, co by „roupama dělali“. Trestně stíhaný premiér… pryč s ním. A pak na koncert a doma do teplíčka. Výplata přijde každého desátého, práce je dost.

Oproti tomu dneska lidé demonstrují, protože to vypadá, že se naše republika brzy potopí jako Titanic. Žádný koncert po demonstraci a doma žádné teplíčko. Jen stále složitější úvahy, jak zaplatit složenky a jestli nebudou od příštího měsíce na pracáku.

Lidé z celé republiky se sjeli do Prahy, aniž by jim asistovala Česká televize svým informačním servisem. Nikdo jim neorganizoval autobusy ani vlaky. Žádné velké médium neupozorňovalo dopředu, že už se to blíží. Nebyl žádný doprovodný program. Žádné profesionálně udělané transparenty, žádní profesionální řečníci, žádné slavné osobnosti, žádní slavní herci ani zpěváci.

Nikdo účastníky nelákal na demokracii a vznešené ideály. Naopak se o sobě dočetli, že jsou dezoláti, oblbnutí ruskou propagandou. Přesto se sešli znovu v obdobném počtu. Zorganizovali se sami… ne, to není to správné slovo – zorganizovala je bída, co klepe na dveře.

Pamatujete na slavný výrok: „Když nemají chleba, ať jedí koláče?“ To jim teď jinými slovy vzkazuje naše vláda. Možná by si tam ve Strakovce měli znovu nastudovat příslušné dějepisné kapitoly. Je velký rozdíl, když se demonstruje za ideje, a když se demonstruje za chleba. Kdo ten rozdíl nevidí, bude nejspíš nepříjemně překvapen.