Jakou svobodu přinesl Listopad

Samozřejmě, že ne. Svobodu omezuje příliš mnoho věcí, především přirozené principy života. Musím vydělávat a proto pracovat, i když se mi nechce nebo mne to obtěžuje, případně vyčerpává. Dále svobodu omezuje lidská přirozenost samotná. Je přirozené založit rodinu a mít děti, je přirozené mít solidaritu s druhými lidmi a pomáhat jim. To všechno svobodu omezuje, přináší zodpovědnost a vázanost. Od začátku života jde o to dětem vštípit, v čem jsou nesvobodní, co musí dělat a nemohou si stále jen hrát a nic nedělat. Svobodu tedy omezuje řád, to je řád, který je nutný, protože člověk je společenský tvor a musí žít ve společnosti a pro ni pracovat, aby společnost mohla fungovat, aby byla produktivní a mohla existovat. Takový řád se vyvíjel obvykle dlouhou dobu zkušenostmi a tomu říkáme tradiční řád. Ten má svoji morální složku, tedy snahu o dobrovolné dodržování pravidel jako ctnost, a direktivní složku, tedy to, co okolnosti vyžadují a musí se udělat.

Svoboda je tedy spíše jakýsi mýtus, jakýsi sen, možná dětský sen. Marx měl tedy pravdu, když řekl, že svoboda je poznaná nutnost. V občanském životě je důležitější rovnost, na základě ní potom platí pravidlo pro svobodu: svoboda jednoho nesmí omezovat svobodu druhého. Aby si lidé vzájemně nezasahovali do své svobody, musí být opět řád, který hlídá, aby svoboda jednoho neomezovala druhému jeho svobodu, čili jakási hlídaná rovnost svobod. Na tom je založeno moderní občanství. Taková svoboda ovšem existuje pouze jako svoboda příležitostí a ona rovnost je pouze v příležitostech. Liberální stát tedy nezajistí ani rovnost, ani svobodu ve výsledku, tedy třeba v majetku nebo pohybu (cestování). Totalitní režimy nedodržovaly rovnost svobod, někdo měl svobodu větší a někdo menší. Potom ani občané neměli rovnost příležitostí (třeba ve vzdělání, v pracovním zařazení).

Co ovšem chtějí univerzalističtí ideologové? Jakou vlastně chtějí svobodu, když ji vlastně máme, mimo totalitní režimy trvale už snad dvě stě let. Chtějí tzv. svobodu OD, což je osvobození od všeho, od čeho se osvobodit dá. Tedy i od povinností k přirozeným principům. Osvobozený člověk nemusí založit rodinu, i když by mohl (má dost peněz, má partnera). Osvobozený člověk nemusí plnit povinnosti ke společnosti, k národu, ke státu, k obci, dokonce tato přirozená společenstva neuznává. Osvobozený člověk může znečišťovat přírodu a vyčerpávat libovolně zdroje bez ohledu na budoucnost. Morální řád dostává novou podobu, neobsahuje pravidla, která by udržovala společnost trvale existující a funkční. Tak nastává jakési „odloučení“ od přirozených principů a jakési sebevědomé osamocení, možná definovatelné jako přehnaný individualismus. Taková svoboda je anarchií, a i když to momentálně nepřináší viditelné záporné jevy, nicméně se pomalu posouváme k zániku. Je to svoboda na úkor budoucnosti.

Co nám tedy přinesl Listopad? Přinesl nám pád totalitního nesvobodného režimu. Zároveň ovšem ta klika, která se chopila moci, už byla natolik zmanipulovaná univerzalismem, že nám nepřinesla jen občanskou svobodu, ale i svobodu OD, tedy onu nezodpovědnou svobodu. Ta nás postupně dovede k zániku, protože svoboda sama od sebe není přirozeným principem, pro přežití být nemusí, pokud se stane náboženstvím, ideologií, mýtem, zničí nás rozvratem a vymřením. Musíme tedy rozlišit, která svoboda je ta správná a která je ta špatná, a podle toho stanovit řád, hlavně jeho morální složku. A to je jakási konzervativní vzpoura nemající nic společného s totalitními režimy, ani s liberalismem nebo socialismem, ani s hlavními tématy Listopadu jako takovými, je to něco zcela nového, je to vzpoura proti nezodpovědné svobodě.