Jsme nemocný národ oslabených jedinců. Není zde člověka splňujícího definici zdraví

Martina: Ještě doplním, že jste absolvent lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, a Functional Medicine University v Kalifornii ve Spojených státech. Funkční medicínu, která splňuje vaše představy o komplexním přístupu k léčení lidí, nyní praktikujete na pražské klinice Endala. Kromě toho jste také spoluzakladatel Institutu funkční medicíny a výživy a Centra Světadíl. Také jste napsal knihu Umění být zdráv. Když toto všechno vyjmenuji, už vás znám?

Jan Vojáček: Tak už to o mně může něco napovědět.

Martina: Pojďme napovědět více. Vy pocházíte z lékařského prostředí a vystudoval jste klasickou medicínu. Do jaké míry je vám klasická medicína dnes průvodkyní?

Jan Vojáček: Je to stále můj základ, který opravdu používám dnes a denně, protože funkční medicína a celostní přístup, který reprezentujeme, plně respektuje biologické, fyziologické pochody, a jejich soustavnosti, což znamená, že všechno souvisí se vším. A to mi určitě přinesla klasická medicína a její studium.

Martina: Vy se ovšem věnujete především funkční medicíně, dokonce jste vystudoval kurz Functional Medicine University v Americe. A to mě mate, protože když vyhledám pomoc od medicíny, tak nejdu do nemocnice s tím: „Tak teď bych si dala trochu nefunkční medicíny.“ Jaký je tedy rozdíl mezi klasickou a funkční medicínou?

Jan Vojáček: V češtině to zní tak, nabízí se to, že funkční medicína se prezentuje jako ta, která opravdu funguje, a zbytek je nefunkční. Ale ono to je z „functional“, tedy jak to probíhá v našem těle, co se tam děje, jaká je dynamika fyziologických procesů. Takže to není tolik o tom, jestli něco funguje, nebo ne, jako výsledek naší činnosti, ať to je u funkční, nebo klasické medicíny, ale o tom, se děje uvnitř našeho těla, a jak to souvisí s tím, jak žijeme.

Funkční medicína přinesla do medicíny nové otázky, nesmířila se s tím, že nevíme, proč vznikají chronické nemoci, a že nevíme, jak je definitivně vyřešit z hlediska uzdravení. A protože si začala klást tyto otázky, tak začala nacházet odpovědi, a to je rozdíl oproti klasické medicíně, která se svým způsobem spokojila s tím, že chronické nemoci se nedají vyléčit léky, a tím pádem zůstávají v dogmatu nevyléčitelnosti. A funkční medicína se s tímto neztotožnila, a začala se pouze ptát, že možná nefunguje jakási lineární vazba, tedy že jeden faktor, jedna věc, jedna okolnost, způsobí jednu konkrétní nemoc. Dneska je často vidět, že kouření způsobuje rakovinu. Ano, kouření se svým způsobem statisticky podílí na větším počtu rakoviny plic, ale tato korelace je mnohem složitější, než jenom to, že bychom všichni naráz přestali kouřit, a nikdo nebude mít rakovinu plic.

Mým cílem je vytvořil most mezi klasickým, rychlým, lineárním přístupem klasické medicíny, a tím, co dnes nazýváme alternativní, celostní, komplexní, individuální, personalizované přístupy

Martina: Takže kdybych k vám přišla, tak mi například kouřit nezakážete? Kdybych jinak splňovala všechny faktory podle vás zdravého životního stylu, o kterém se také budeme bavit, a zodpovědného přístupu ke svému tělu, tak mě necháte vykouřit desítku denně?

Jan Vojáček: Množství a celkový kontext musí splňovat okolnosti toho, abyste byla zdravá. A do toho paradoxně může klidně zapadat, a teď to bude znít tak, že doporučuji kouření, což tak v žádném případě není, nějaké množství alkoholu, nebo třeba kouření. Mě baví studovat i určité paradoxy, a jeden z paradoxů je, že existuje spousta lidí, i národů, z takzvaných Blue Zones, z modré zóny, které jsou staleté, a kde se lidé často dožívají vysokého věku, a součástí jejich životů je klidně víno a nějaká cigareta. Tak jak je možné, že někteří tito lidé se v pohodě dožijí vysokého věku, a mají k tomu i určité neřesti, a někdo nám tady dneska umírá ve 40 třeba na rakovinu prsu, nebo něco jiného, a přitom nekouří a žije zdravým životním stylem? Takže tam musí být ještě něco na pozadí, a toto něco je právě naše individualita a náš individuální kontext všeho, co nás v průběhu života formuje, a kým vlastně jsme.

Martina: Pane doktore Vojáčku, v současné době máme rádi jednoduché věci, zjednodušování na bílé, černé, Losna, nebo Mažňák. Když říkáte, že jste studoval klasickou medicínu, ale ona vám nedala odpovědi na všechny otázky, říkám to správně, že ano?

Jan Vojáček: Ano.

Martina: Takže jste se začal věnovat funkční medicíně. A možná v tuto chvíli někdo z posluchačů říká: „Další alternativec, další zběh.“ Do jaké míry má pravdu? Do jaké míry je funkční medicína alternativní medicínou?

Jan Vojáček: Mým vnitřním smyslem tohoto celého je, abych vytvořil most mezi klasickým, rychlým, lineárním přístupem klasické medicíny – máš problém, tak tady máš lék – a tím, co dneska nazýváme alternativní, celostní, komplexní, individuální, personalizované přístupy. Myslím, že se klasická medicína opravdu uzavřela u chronických nemocí do svého dogmatu – a funkční medicína je hlavně o chronických nemocech, ne o akutních stavech – o jejich nevyléčitelnosti, a nedává odpovědi. K funkční medicíně mě přivedla jediná otázka: „Proč jsou lidé chronicky nemocní?“ Nebo: „Proč člověk, který přede mnou sedí v ordinaci, onemocněl konkrétní chronickou nemocí?“

Klasická medicína studuje izolované biologické pochody. Ale chronické nemoci jsou komplexní, a působí na ně také naše mysl, životní styl a prostředí.

Martina: Řekl jste, že se klasická medicína uzavřela ve svém dogmatu. Jaké je to dogma? Je to opravdu jenom: Máš potíž, dostaneš pilulku? Protože přeci celé laboratoře pracují na tom, aby zjistily, proč lidé mají vysoký tlak, ale když pak přijdu k lékaři, tak on řekne: „Tak se nestresujte, a tady máte pilulku.“ Čím to je? Co je tímto dogmatem, které klasické medicíně, přes všechny její nepopiratelné výhody, neumožňuje vykročit z tohoto stínu?

Jan Vojáček: Už jenom základní rámec, že klasická medicína studuje pochody izolovaně, a to pouze biologické pochody. A zároveň není až tak úplně stoprocentně pravda, že mainstreamová medicína hledá konkrétní příčinu vysokého krevního tlaku. Ale víceméně se zkoumá, jaký lepší lék by mohl pomoci. A to je něco, v čem nelze nalézt řešení, protože vysoký krevní tlak je způsoben změnou fyziologických procesů v konkrétním systému člověka, na který nepůsobí samotné fyziologické, biologické pochody a orgány, a jednotlivé funkce, ale to, co je ovlivňuje v čase, je naše mysl, náš životní styl a naše prostředí. A tyto tři věci, oblasti, je nutně potřeba u konkrétního člověka dát dohromady. A takto to klasická medicína v žádném případě nestuduje.

Martina: Řekněte mi, čím to je, že medicína, a teď jí tady nechci okopávat kotníky, protože ta urgentní je skutečně vynikající a život zachraňující, se tak málo zabývá tím, co si člověk myslí a co cítí? Ale stylem: „Máte potíž se žaludkem, tak odstraňujeme potíž se žaludkem.“ Čím to je, přišel jste na to?

Jan Vojáček: Ano, je to velmi prosté. Když se podíváme na vzdělávání lékařů, když si vezmu, jak jsem 6 let studoval, a procházel fungováním jednotlivých biologických mechanismů, od anatomie přes fyziologii, biochemii, tak všechny tyto systémy se stále, nebo tato výuka se stále držela jednoho, a to atomizace našeho organismu. A už jsme to nikdy neposkládali dohromady. O stravě jsme neměli prakticky nic, o psyché, o vlivu životního stylu, o vlivu spánku nic. To znamená, že přesně o těchto okolnostech, které v čase formují náš organismus směrem buď ke zdravé, nebo k nezdravé dynamice, na medicíně není skoro nic.

Z tohoto systému vzdělávání vypadne člověk, který má velmi dobré povědomí, jak zhruba funguje biologická schránka, a naskočí do nějakého specializovaného oboru, kde se na něho budou hrnout diagnózy, záplavy lidí, na které, a to je ten druhý největší faktor, nebude mít čas. To znamená, a ruku na srdce, že intelekt ještě neznamená schopnost komunikace a emoční inteligence.

Protože abych jako lékař funkční medicíny dokázal pacientovi pomoci, ne uzdravit, ne, že jej uzdravím, ale pomáhat mu, provádět jej procesem uzdravování, protože uzdravování je proces, kterým prochází daný člověk sám, on sám má schopnost se uzdravit, nikdo jiný to za něho nemůže udělat. Takže abych mu byl schopen pomoci v tomto procesu, tak musím mít vysokou emoční inteligenci, vnímavost, perfektní komunikační schopnosti. A musím mít čas, a ten lékař klasické medicíny nemá. Nechci se nikoho dotknout a nechci paušalizovat, ale z těchto čtyř bodů nemá všechny skoro nikdo, protože kde by se to dozvěděli? Kde by se to v průběhu vzdělávání naučili?

Je potřeba člověka poslouchat, jak žije, jakým životním stylem, jaké má vztahy, jak o sobě uvažuje, co ho výrazně ovlivňovalo. A to je potřeba dát dohromady s laboratorními a dalšími údaji, a vznikne celkový obraz.

Martina: Někdo to má přirozeně, a to pak velmi oceňujeme, když přijdeme do nemocnice, protože pak s námi takový člověk jedná jinak.

Jan Vojáček: Ano. Vezměme si, že když odmyslíme lidské vlastnosti, které někdo může přirozeně mít, třeba vysokou emoční inteligenci, schopnost komunikovat, tak pak nemá čas, a tím to zase končí.

Martina: Vystudoval jste klasickou medicínu, takže máte spoustu spolužáků. Řekněte mi, když si spolu sednete, určitě se s nějakými vídáte, rozumíte si? Co vám říkají o tom, jakou jste se dal cestou?

Jan Vojáček: Hráváme náš takzvaný lékařský fotbal, každý rok hrajeme mistrovství světa lékařů, kromě loňského roku, kdy byl covid.

Martina: Což je pro vás až nefér, protože jste hráli až první ligu.

Jan Vojáček: Proto jsme možná třikrát vyhráli mistrovství světa. A tam se bavíme. Jsou to mladí, dynamičtí kluci, skvělí, inteligentní, a je pravda, že vůbec nerozumí tomu, co dělám. Vezměte si, jak obrovská propast je mezi způsobem uvažování klasického lékaře, a lékaře funkční medicíny, kde já těmto klukům říkám: „Kluci…“ A oni : „Co tam vlastně s těmi lidmi děláš. My o tobě furt slyšíme, vždy nám někdo přijde do ordinace, a řekne: Odpovězte mi alespoň na tuto otázku, protože pan doktor Vojáček říká toto.“ Už jsou ze mě trošičku…

Martina: Nevrlí.

Jan Vojáček: Občas nevrlí. A tak říkám: „Kluci, já si s tím člověkem sednu, mám na něj hodinu až dvě. Mám znalosti toho, jak funguje tělo, jak fungují fyziologické soustavnosti, to znamená, jak to ovlivňuje autonomní nervový systém, jeho hormony, a jak to souvisí se střevem, střevním mikrobiomem. Tohle všechno, tyto informace mám tak, jako vy, akorát vy je nepoužíváte komplexně, protože jste už v nějakém oboru, kde potřebujete informace zredukované na váš daný obor. A já, s těmito schopnostmi a vědomostmi, poslouchám daného člověka, poslouchám, jak žije, jakým životním stylem, jaké má vztahy, jak uvažuje o sobě, co ho v životě na jeho životní cestě výrazně ovlivňovalo a ovlivňuje v čase. A k tomu si dodělám některá měření toho, co se v jeho systému děje, jakou má zátěž autonomního nervového systému, jak to má s hormony, se střevem, střevní mikrobiom, a tak dále. A toto vše dáme dohromady, a hledáme kontext toho, proč je nemocný. To je všechno.“

Prvotní vyvolávající činitel nemoci už nemusí existovat, ale řetězec příčin a následků už je zacyklen, a člověk neví, jak z toho

Martina: To znamená, že i vy ve svém přístupu používáte klasická laboratorní vyšetření?

Jan Vojáček: Ano. V prvé řadě chci, aby ke mně přišel člověk zcela vyšetřen klasickým lékařem. Aby mi přinesl lékařské zprávy, kde bude, že na ultrazvuku je tohle, na magnetické rezonanci tohle, z krve vyplývá tohle. Akorát, že klasická medicína skončí na tom, že řekne: „Tak, máte zánět střeva. Nazýváme to Crohnova choroba, a na to jsou tyto léky, do konce života. Přijďte jednou za čas na kontrolu, jestli léky fungují, nebo nefungují. Jestli je vyměníme, nevyměníme. Jestli zánět je, nebo není.“ A konec.

Tak s tímto daný člověk ke mně přijde, já všechny tyto informace vezmu a začnu ho poslouchat, začnu se s ním bavit. Dobře, jak tedy žijete, co vás v čase ovlivňovalo, čím jste si procházel, jaký máte životní styl, jak spíte, co jíte, co zásadního se dělo v minulosti, co vaše práce? Když tohle za hodinu a půl, dvě, probereme, tak si naráz začnete vytvářet obraz tohoto člověka, který je složen z puzzlíků jeho zdravotního stavu. A tento obraz se začne naráz opravdu skládat, a vy tam vidíte na časové ose, že než začal pozorovat krev ve stolici v důsledku zánětu sliznice, tak se rok předtím velmi těžce rozváděl, nebo měl rok předtím nějaké zásadní další, třeba pracovní vytížení, špatně spal, zajídal to nevhodnými potravinami, zapíjel alkoholem, a tak dále. A tak naráz vidíte, proč výsledkem toho je, že má zánět autoimunitního charakteru tlustého, nebo tenkého střeva.

Martina: No to že to vidím, že vím i příčinu, mi ale neumožňuje se z toho chronického stavu jen tak dostat. Dobře, zapříčinil to těžký rozvod, předpokládám, že už se rozvádět nebudu, tak co teď s tím?

Jan Vojáček: Ano, a to je vlastně součástí našeho procesu, i toho pohovoru. Pohovor má části, kde se nejdříve zabýváme tím, jaké máte výsledky klasických vyšetření, co je potřeba z pohledu funkční medicíny dodělat za vyšetření, jaký je kontext jeho života. A pak je důležité, co dál, protože organismus se dokáže ve svých potížích zacyklit. Vezměte si, že budete dlouhodobě přetěžovat svůj regulační endokrinní systém. Tedy na základě chronického napětí a stresu, se kterým si nevíte rady, a snažíte se ho nějak kompenzovat, většinou nevhodným životním stylem, si vyčerpáte endokrinní systém, a toto vyčerpání, a změna třeba střevního mikrobiomu, způsobí, že budete mít zvýšenou střevní propustnost, budete více reagovat na potraviny. A přitom onen prvotní vyvolávající činitel už nemusí existovat, ale vy už jste v takovémto zacyklení, a nevíte jak z něho. A to je přesně to, že lidé cítí, že jsou v zacyklení, že jsou v propadu, a neví, co s tím.

Na člověka má vliv jeho mysl, psyché, emoce, životní styl, prostředí, ve kterém žije, včetně světla, elektromagnetického záření, chemikálií, které na něho působí

Martina: Dobře, než nám poradíte co s tím, nebo alespoň naznačíte, jakými cestami se ubíráte vy, a jakými cestami se tím pádem může ubírat každý člověk, který má potíže, tak mi řekněte, co si myslíte o dalších diagnostických metodách. Protože jste teď řekl, že postupujete jako klasický lékař, a jenom si časem, pohovorem, empatií, dáte věci více do souvislostí, a pídíte se. Ale co třeba takové věci, které říkají homeopaté, že třeba jedním svým přístrojem zjistí, že člověk má potíže ještě dříve, než se to zobrazí v laboratoři, protože to ještě nejsou tkáňové změny, ale třeba v buněčné struktuře. Pracujete tedy ještě s něčím dalším?

Jan Vojáček: Pracujeme s některými přístroji, které jsou ale certifikované jako zdravotnické pomůcky. To znamená, že nepracujeme s alternativními přístroji. Rozdíl je v tom, že my používáme ještě určité testy a měření, která vycházejí z klasicky medicínského pohledu. Děláme například analýzu srdeční variability, která má za sebou obrovskou vědu, a je to velmi prostý přístroj, který je schopen analyzovat v čase to, jak vám kolísá tepová frekvence, a na základě toho jsme schopni vytáhnout, jak funguje váš autonomně nervový systém. Není to tak, že používáme jenom klasické testy, ale nepoužíváme alternativní. Já většinu z nich znám, ale nepoužíváme je právě proto, že se chceme stát mostem, a nechceme dát závdavek k tomu, abychom byli jednoduše zaškatulkováni, i když se to děje, právě do alternativní medicíny.

Čili když mi někdo dneska řekne, a samozřejmě tyto hlasy slyším: „To je alternativec,“ tak říkám: „V čem? Řekněte mi v čem? V tom, že se věnuji s daným člověkem jeho životnímu stylu, který by mohl fungovat? V tom, že respektuji, že jeho mysl, jeho psyché a jeho emoce mají zásadní vliv na tělo? Nebo prostředí, ve kterém žije a které ho ovlivňuje, včetně světla, elektromagnetického záření, chemikálií, které na něho působí? To je alternativní medicína?

Martina: Já vám naprosto rozumím, a to, že říkáte, že chcete být mostem, je asi velmi důležité, protože pro pacienta by bylo nejlepší, kdyby klasická alopatická medicína se zodpovědnou alternativní spolupracovala. Ale přesto se zeptám trošku na dřeň: Kdybyste používal homeopatika, neřeknete mi to právě proto, abyste si nezadal? Ale nemyslím to ve zlém, jenom tak, že nechcete být nazýván šamanem, což se může rychle stát.

Jan Vojáček: Šamanem, to je dobré, spíše šarlatánem, což je častější. Já miluji homeopatii jako takovou. Jenom nepoužíváme ty přístroje, a bavili jsme se více o přístrojích, než o přístupech. A chápu, že díky tomu třeba spadám více do alternativy, protože homeopatie nemá z klasicky medicínského hlediska prokázaný účinek, a je považována za placebo. Ale já jsem most, nejsem klasicky medicínský lékař, který se s lidmi jenom baví, pokecá s nimi, a pak jim dá nějaký další lék.

Klienty vracíme k nim samotným. Je to přebírání stálé zodpovědnosti za svůj život a zdraví.

Martina: Předepíšete i antibiotika, když je to nutné?

Jan Vojáček: Protože se nezabývám akutními stavy, tak ne, protože většinou když člověk antibiotika potřebuje, tak je má od svého praktického lékaře. V žádném případě nikoho nezrazuji, jenom pokud se mě někdo zeptá na názor. Například když u akutního stavu někdo nevyšetří CRP, což je zánětlivý parametr, aby rozlišil, jestli je zánět virového, nebo bakteriálního původu, a plošně, bez této znalosti, nasazuje antibiotika, tak to třeba já považuji za šarlatánství.

Martina: Ve své knize zdůrazňujete, už jste to tady říkal, že člověk je pro vás trojjediná bytost, kde tělo, mysl a duše jedno jest. Myslím, že ani za to vás z lékařské komory nepochválí, ale přitom všichni víme, cítíme, že to tak je. Dokážete mi říct, jakým způsobem to vlastně implikovat vašim pacientům, aby si uvědomovali, že i když nějaký problém, třeba rozvod, byl už před pěti lety, a už dávno žiji v jiném, šťastném vztahu, tak pořád ještě sklízím ovoce to, co tehdejší stav zasel?

Jan Vojáček: Může to tak být, a je potřeba si říct, že rozvod je takzvaný triggerem, tedy spouštěčem. My jsme si vytvořili nějaký vztah, který nedopadl dobře, a například lidé opakovaně procházejí vztahy, které nedopadají dobře, a mohou se orientovat navenek. Já pořád klienty vracím k sobě – podívejte se na to, co si do vztahu přinášíte, a proč to možná ztroskotalo? Je to vlastně přebírání stálé zodpovědnosti za to, co se děje, za svůj život a za svoje zdraví. Tak to je jedna věc, že to není jenom rozvodem, že se řekne, způsobil to rozvod. Rozvod mohl být trigger nějakých vnitřních pochodů, které tam běží třeba už od dětství. To je jedna věc, co jsem k tomu chtěl říct.

A druhá trojjedinečnost je, že mi připadá, že když někdo vystuduje například medicínu jako já, tak jako kdyby mi někdo dal do rukou jakýsi scénář, co mohu a nemohu říkat, že si lékař nemůže dovolit hovořit o psyché. Ne, to dělají psychiatři, což jsou také lékaři, když jsou to psychiatrické diagnózy, nebo psychologové. O duši? „No to v žádném případě, to jsou nějaké ezobludy a pánbíčkáři, a nevím co.“ A přitom je to jenom selský rozum a respektování toho, co dnes po tisíciletích víme. To chceme opravdu říct, že naše mysl nemá vliv na naše tělo? Jak můžeme ve 21. století léčit chronické nemoci bez toho, aniž bychom vzali v potaz mysl člověka? U každého případu, ne u psychiatrických diagnóz, ne u hypochondrů, nebo něčeho, co z nich lidé často dělají.

Martina: Myslíte si, že naše mysl má vliv na akutní stavy?

Jan Vojáček: Na akutní stavy může mít mysl vliv takový, že naše mysl se výrazně podílí na tom, jak vypadá naše dlouhodobá odolnost vůči nemocem, což je přesně fenomén, který se děje v dnešní době. Protože my tady máme národ výrazně oslabených jedinců, který je nemocný. Tento národ je sám o sobě nemocný, protože tady máme milion diabetiků, což je jenom jedna diagnóza z dalších x, jako jsou metabolické a imunologické poruchy, vysoký krevní tlak, kardiovaskulární onemocnění, autoimunitní onemocnění, i procesy směrem k vyhoření. Tady nenajdete takového člověka, který by splňoval definici zdraví.

Martina: Čím to je, jak říkáte, že současný zdravotní systém není zdravý, a tak nemůže naučit být zdravý ani nikoho dalšího? Můžeme to hodit na ně, nebo čím to je?

Jan Vojáček: Ne, nemůžeme to hodit na ně, protože je to komplexní fenomén, kdy my za poslední desetiletí technologickým vývojem a zjednodušováním, tím, že neustále hledáme jednodušší a rychlejší řešení, jsme si pod sebou začali postupně podřezávat větev. Jde to od ekologie, přes péči o zdraví, systém vzdělávání, který furt generuje ty samé lidi, jen stále výkon, a pořád dál a dál.

Takže to nejde hodit na zdravotní systém. Zdravotní systém je dalším projevem toho, jak jsme se uvrhli do komfortní zóny jednoduchosti, zjednodušení, a začali jsme v této komfortní zóně, v této zlaté kleci ztrácet to nejpodstatnější, a to je naši odolnost. Čili my jsme si svět vytvořili tak bezpečný a tak komfortní, že jsme pod tímto vlivem začali chřadnout. Naše odolnost se začala zužovat.

A do toho vletěl koronavirus, a není se co divit, co se společností udělal. Čili kdyby vletěl do odolné společnosti, tak si toho ani nevšimneme, protože by se to projevovalo způsobem, jakým se to projevuje u odolných lidí. Takže z mého pohledu se to nedá hodit na medicínu. Na medicínu se dá hodit jediná věc, a to neexistence skutečné primární prevence, protože kdyby bylo pro zdravotní systém důležité zdraví lidí, tak by vytvořil a investoval do systému skutečné primární prevence. A ten tady neexistuje.

Martina: Ale tváří se, že ano.

Jan Vojáček: Neexistuje, protože když zjistíte nemoc v brzkém stádiu, tak není primární prevence. Když uděláte mamograf a zjistíte, že paní má rakovinu, tak to není primární prevence, to je prevence sekundární, ve které zjistíte nemoc v brzkém stádiu. Primární prevence je soubor opatření, aby nevznikl nějaký nežádoucí fenomén, v tomto případě nemoc. Vzhledem k tomu, když se podíváme na nemocnost národa, tak tady žádná skutečná primární prevence neexistuje.

Klasická medicína se orientuje na nemoc. Funkční medicína na zdraví, jeho udržení a obnovu.

Martina: Než se zeptám proč, tak vytáhnu jednu vaši větu, kterou jste řekl před chvílí, a to: „Kdyby zdravotnímu systému šlo o zdraví lidí.“ Nejde mu o něj?

Jan Vojáček: Na to je těžká odpověď, ale svým způsobem z mého pohledu nejde. A zároveň jde, protože když tam někdo přijde, a má nějakou nemoc, na kterou dáme nějaký lék, tak tuto nemoc potlačíme, a dotyčný člověk žije dál. Přijde s akutním stavem zlomeniny, ohrožení života, udělají se všechny záchranné systémy, aby přežil. A to je přesně fenomén rozdílu klasické medicíny, která se orientuje na nemoc, a funkční medicíny, která se orientuje na zdraví, na jeho udržení a obnovení. A to je něco, co lidé nejsou ve své mysli schopni zcela rozlišit, protože si řeknou: „Tak doktor se zabývá zdravím?“ Ale, 99,9 procent pozornosti, financí, jde do nemoci, a do toho, jak ji neustále blokovat, a tímto způsobem ji vlastně dál udržovat jako přítomnou.

Martina: Máte pro ministra vypracovat systém primární preventivní péče. Co tam bude především?

Jan Vojáček: Především tam bude nauka o zdraví, což znamená, že půjdeme do toho, kde všude vznikají chronické nemoci. Všechny nemoci vznikají na základě našich vnitřních stereotypů, zvyků a nastavení. A kde vznikají? V dětství a dospívání. My to dneska házíme principiálně na rodiče, a rodiče díky tomu, že si sami ničím takovým neprošli, jsou těžko schopni předat dětem zdravé návyky, a to jak z hlediska fyzického starání se o sebe, jak je důležitá strava, jaká strava, důležitý je spánek, jaký spánek, pohyb, jaký pohyb, pitný režim a jaký pitný režim. Tak z hlediska psyché a vztahů, protože naprostá většina lidí má dnes velmi nefunkční vztahy, tak jak mohou naučit své děti mít funkční vztahy. A zase to jde do sebepoznání, proč si neustále dále předáváme nefunkční vzorce pro nefunkční vtahy.

Takže kdyby byl zájem vytvořit systém skutečné prevence, která bude začínat ve vzdělávacím systému, čili vznikne něco jako nauka o zdraví, která bude učit od dětství zdravým návykům. A zároveň primární prevence v dospělosti bude znamenat, že lidé budou relevantně informováni o tom, co v jejich životě a životním stylu je, nebo není důležité pro jejich zdraví, a jaký to má skutečný dopad. Vezměte si, což se dnes ukazuje, jak obrovský vliv na zdraví má strava. A když dneska půjdete do nemocnice, tak se podívejte, co dostanete k jídlu. To jsme se snažili změnit.

Martina: Myslíte rohlíček s taveňákem?

Jan Vojáček: Tak. Za druhé, zeptejte se svého lékaře, co máte a nemáte jíst, když máte třeba chronickou střevní nemoc, Crohnovu chorobu. Odpověď nepřijde. Jezte si, co chcete. Což je katastrofa v okamžiku, kdy víme, jak strava formuje náš systém. To přece vidí selský rozum. A jak je tedy možné, že zdravotnický systém nebere relevantně a do hloubky v potaz roli stravy? Nebo fenomén spánku – není možné zůstat zdráv, a přitom být chronicky spánkově deprivovaný. Jak je možné, že se tohle nikde neřeší?

Martina: Řeší, Stilnox.

Jan Vojáček: Ano. Takže se nemůžeme divit, že současný systém toto nemůže naplnit. A přitom by to šlo, když budeme ze sebe chtít udělat odolný národ. A tvrdím, že za rok by se toho dalo docílit v okamžiku, kdy by se například zdanily junk foody. Dneska máte vědecky doložitelné informace o tom, jak průmyslově zpracované potraviny, a junk food ovlivňuje a způsobuje zdravotní problémy. Proč nepreferujeme lokální ekologické zemědělství, které má výrazně pozitivní vliv na lidské zdraví?

Martina: Proč?

Jan Vojáček: Proč? Protože všechno je o prachách, o penězích, o businessu, a o jednoduchých řešeních.

Martina: Pane doktore, děkuji vám za rozhovor, za další poznání o našem zdraví.

Jan Vojáček: Také vám děkuji.