Zpět
Text
Přehrát
Text
Přehrát
Všechny příspěvky s Vít Vojta
Frustrace ze dvou století hanby žene Peking k renesanci čínského národa
„Čína je velká země, a ostatní země jsou malé, to je prostě fakt.“ Výrok, který se připisuje někdejšímu čínskému ministru zahraničí, Jang Ťie-čch,‘ zní poněkud arogantně, otázkou je, zda skutečně vystihuje mentalitu obyvatel Číny. O této východoasijské zemi slyšíme prakticky denně, a to nikoli kvůli tomu, co Čína dělá, ale kvůli tomu, co představuje, tedy nastupující supervelmoc, která soupeří se Spojenými státy o pozici světového hegemona. Jak se jí to daří? Máme na základě běžně dostupných informací skutečně realistickou představu o této zemi? A co bude znamenat pro svět období případné čínské dominance? A co to může znamenat pro menší zemi ve střední Evropě, která má populaci jako jedno větší čínské město? Nad těmito otázkami jsme se dnes sešli s Vítem Vojtou, sinologem, etnologem, právníkem. Je také soudním tlumočníkem čínštiny, a jako znalec jazyka a prostředí doprovází státní návštěvy a tlumočí vrcholným státním představitelům. Napsal například knihu „Čínský svět“ a „Umění války: Využití válečných strategií v byznysu.“ Je také vydavatelem serveru Asiaskop, a inicioval projekt Sinoskop, Institut pro současnou Čínu. To vše je Vít Vojta.
Martina: Pane Vojto, když byste měl charakterizovat Čínu v jedné větě někomu, kdo o ní skoro nic neví: Co byste řekl, co byste vyzdvihl?
Vít Vojta: To by asi byla dlouhá věta. Nejspíše velikost, kulturní sebestřednost, kterou jste vlastně naznačila. Protože současná čínská civilizace, nebo systém států, má nejméně 2000 let kontinuity, a pochopitelně vliv vlastního jazyka, vlastní prastaré kultury, kulturních vzorců je tam nesmírně silný. A z tohoto pohledu se dívají na další svět trošičku se znalostí jenom vybraných kapitol. Takže kulturní sebestřednou, a ne úplně jasné porozumění různým problémům světa, nebo respektive porozumění čínským způsobem, to je asi také příznačné.
Martina: Myslíte si, když čtete naše tiskoviny, posloucháte média, že jsme objektivně informováni o vrstevnatosti Číny, o jejím uvažování, problémech, a třeba i o případných spádech?
Vít Vojta: Množství informací většinou nevyváží porozumění, ať je sebevětší. Tam jde spíše o to najít slovník, který používá čínská kultura, který používá čínská diplomacie, a pochopit priority země, která prožila velice dlouhou historii, neustále se z ní učí a bere si z ní různá varování, a potom se v různých situacích chová pro nás nesrozumitelně. Takže stejná slova potom mají úplně jiné významy.
Martina: Pro naši generaci, když se v dětství řeklo „Čína“, tak se nám vybavil takzvaný „číňan“, což ale bylo čínské pero, které nahrazovalo plnící pero. A dalším velkým hitem školáků bylo to, že v každém pouzdře musela být nějaká voňavá barevná gumovací pryž z Číny. Řekněte mi, jak se podle vás ještě za našich životů stala z výrobců gum a per, z rozvojové země, nastupující supervelmoc? A to vlastně ještě za naší generace?
Vít Vojta: Tak to je určitě souhra více faktorů. Čína byla velice podstatným závažím na misce vah, když spolu soupeřily Spojené státy a Sovětský svaz. A právě Spojené státy se za administrativy prezidenta Nixona – a samozřejmě za účastí Henryho Kissingera – otočily k Číně, kterou chtěly získat na svou stranu proti Sovětskému svazu. Hovoříme o letech 1971–1972. A následně Čínu pomalu přesvědčovaly, a protože v Číně byli také lídři, kteří viděli, že současný stav je dlouhodobě neudržitelný – tak to nakonec byli Američané, kteří v roce 1979 pomáhali nastartovat obrovskou čínskou ekonomickou reformu.
Martina: A ta byla v rámci studené války namířena především proti Rusku?
Vít Vojta: To ani ne, bylo to vlastně otvírání Číny. A čím byla Čína silnější, tak tím více se v 80. a 90. letech Západu zdálo, že přibývá jeden důležitý hráč, který nepochybně přirozeně dospěje ke stejným závěrům, ke stejnému pohledu na svět, ke stejné globální odpovědnosti, k demokracii. A z toho se v roce 1979 a počátkem 80. let vycházelo. A Čína byla v té době pochopitelně naprosto ekonomicky zdevastovaná, například ceny uhlí byly naprosto nesmyslné, byly podsvětové ceny, a i myšlení lidí bylo ovlivněno ultralevou úchylkou, která se tam startovala od 50. let, a během kulturní revoluce došla do extrémních podob. Ale celou tu dobu tam byli vizionáři, jako byl třeba pozdější lídr Teng Siao-pching, který směřoval Čínu, a dokázal poměrně rychle prosadit změnu myšlení, a to, že se v 80. letech Čína stala továrnou světa, takže tam všichni začali investovat. A Západ se na to díval samozřejmě – za a) – rychle vydělat, přinést tam technologie, odvést zboží za velice dobré ceny, za b) – tímto způsobem vlastně Čínu otevíráme, a přivedeme ji na cestu demokracie, jak ji vnímáme my na Západě.
Donald Trump po roce 2016 rozjel proti Číně tarifní válku, jakou kdysi Reagan vedl proti Japonsku
Martina: Byl to chybný postup, nebo vlastně trošku mylná úvaha? Čímžto se chci zeptat, jestli vůbec někdy Západ Čínu a její myšlení pochopil? A jestli má Čína v současné době zapotřebí chápat západní myšlení?
Vít Vojta: To je složitá otázka, protože samozřejmě musíme definovat, co je „Západ“. Čínu velice dobře poznávali třeba naši významní sousedi, tedy Němci, kteří se tomu velmi intenzivně věnují od konce 19. století. Nakonec i výraz „Hedvábná cesta“ přišel od německého vědce. A zcela jinak se na Čínu dívaly Spojené státy, a obecně se v době nastupující globalizace v 80. letech Čína nezdála žádnou hrozbou, protože tehdy bylo pro Spojené státy hrozbou Japonsko. Nakonec Ronald Reagan přišel s podobným projektem ekonomické války, tarifní války proti Japonsku, jaký po roce 2016 nasadil Donald Trump. Takže v té době to vypadalo naprosto přirozeně, investovalo se do celé Asie, a pro Západ šlo především o to vydělat peníze. Bylo jedno, jestli vyrábíte boty v Indonésii jako Baťa, nebo vyrábíte plnící pera v Číně, která se postupně z lehkého průmyslu začala orientovat i na těžký průmysl, na chemii, a tak dále.
Martina: Když dnes čtu v českých médiích o Číně, tak většinou v podtónu je: „Bojte se. Čína je rozpínavá. Čína má představy staré velké Říše středu. Čína pro nás představuje obrovské nebezpečí.“ Je to správná úvaha? Nebo je skutečně u nás informování o Číně touto myšlenkou limitováno?
Vít Vojta: Na to může být celá řada pohledů. Pochopitelně média k tomu v každé zemi přistupují jinak, a samozřejmě podle vlastních zájmů berou Čínu tu jako příležitost, tu jako hrozbu. Ale většinou to – jak jsem zmínil třeba Německo – vyvažují, a to tak, že je to současně jak rival, tak největší obchodní partner. U nás je situace složitější, protože moderní český, dříve československý, stát vlastně nikdy své státní zájmy úplně nedefinoval sám. U nás je nešťastná tradice, že jsme měli od začátku jakési patrony, jakési metropole, a to začalo už vznikem Československa v roce 1918 – Paříž, Washington – to byly metropole, kterými se zahraniční politika řídila, a pak více či méně Londýn. A pak samozřejmě nějakou dobu Berlín, a potom přišla Moskva. A následně v 90. letech všichni uvěřili clintonovské Americe demokratů a tomu, že končí historie a že se všechno povedlo a že je svět krásný. A takhle to pokračovalo, řekněme, ještě do administrativy Baracka Obamy. A po něm, s nástupem především Donalda Trumpa v roce 2016, začala být rétorika zcela jiná, a začala být velmi útočná – k překvapení Číňanů, kteří se snažili držet jakési status quo. A to byl zlom. Samozřejmě tomu předcházela celá řada věcí. V roce 2000 obrovská Čína v ekonomickém výkonu teprve předehnala Itálii, a to bylo velice signifikantní, protože Itálie je zemí G7. Takže v té době všichni začali cítit, že Čína opravdu už není jenom továrnou světa, ale začíná to být ekonomická velmoc, a k tomu se pochopitelně různé země stavěly různě. Abych odpověděl na původní otázku: Objektivní informovanost spočívá především v tom, že se naučíme rozumět Asii a Číně. Čína je samozřejmě zasazena do kontextu východní Asie, do kontextu jejích vztahů se sousedními zeměmi, ale pak také s velmocemi, jako jsou Spojené státy a Rusko.
Paříž, Washington, Berlín, Moskva — český stát si svou zahraniční politiku nikdy nestanovil sám
Martina: Porozumět Asii, potažmo porozumět Číně. Když se přeci jenom ještě podívám na dělení Západu – přestože jste se vůči tomu vymezil s tím, abychom si definovali, co vlastně Západ je, a to jste osvětlil ve vztahu k Číně – tak než průmyslová revoluce učinila ze Západu hybnou sílu světa, tak byly světovými mocnostmi právě Čína a Indie, a pak z nich najednou byly ne druhé housle, ale oblastní kutálka. A tak by mě zajímalo, jestli se dá říct, že z toho konkrétně Čína měla komplexy? Jestli tam byl nějaký mindrák typu: „My jsme byli ještě v roce 1700 významní, dominantní, a teď nejsme. Ale počkejte, jednou zase budeme.“ Dá se tam toto vysledovat?
Vít Vojta: Určitě, tato frustrace je tam cítit, a u střední a starší generace je tato frustrace pořád velice silná. A dokonce i čínský prezident, nejvýznamnější rétor poslední dekády, nebo vlastně už skoro druhé dekády, přišel s obratem: „Dvě století hanby“, nebo „Dvě století ponížení“, a hledání jakési renezance čínského národa, nebo respektive čínských národů. Takže tato frustrace je zřejmá. A s tím souvisí i pocit, že se vrátí do pozice, kdy nebudou muset strpět narušování výsostných vod, a podobně – k čemuž běžně docházelo v 50. a 60. letech. Na druhé straně je tam kontinuita v tom smyslu, že Čína se zabývá především Čínou, a zajímají ji především věci, které jsou těsně kolem, a pro věci vzdálenější už má obvyklé diplomatické fráze, že je to třeba řešit prostřednictvím konzultací a mírových prostředků.
Martina: Čína vůbec ve spoustě věcí začala používat západní rétoriku.
Vít Vojta: Samozřejmě, to asi bylo součástí otevření se světu, a přijímání obrovských investicí a kulturní výměny, protože v 80. a 90. letech se Číňané neuvěřitelně učili, a obraceli svou původní ekonomiku – která stála trošičku na hlavě – zpátky na nohy. A s tím souviselo i postupné zapojování se do mezinárodních organizací. Naučili se rétoriku, OSN berou nesmírně vážně, na tyto organizace přispívají – jsou to pořád příspěvkové organizace, není to žádná nadstátní společnost – takže jak Organizace spojených národů, tak třeba Mezinárodní měnový fond, a podobně, jsou organizace, kde je Čína velice aktivní, naučila se, jak to funguje. Což se konec konců ukázalo i po vstupu do Světové obchodní organizace v roce 2001, když si Číňané spočítali, kdy mají být podle pravidel uznání za otevřenou, respektive tržní ekonomiku, které se nekladou bariéry. A to bylo potom velké překvapení Západu, které vycházelo z toho, že pak celá řada bariér, a celá řada diskuzí o dotacích, a podobně, byla mnohem složitější. A zase to vychází z toho, že Čína – a Vatikán – plánuje na století. Neplánuje na čtyři roky funkčního období jedné administrativy, nebo na pět let, ale opravdu plánuje na desetiletí. A to je její silná stránka.
Plánovat na století dovedou jen Čína a Vatikán — Evropa se zabývá leda dalšími volbami
Martina: Je pravdou, že v tom mají velkou historii, protože už před dvěma tisíci lety vznikl předobraz za dynastie Chan, která měla pevné plánovací komise, které vedly konfuciánští učenci. Tato tradice dlouhodobého plánování se pravděpodobně propisuje i do myšlení čínských představitelů, a je to asi diametrálně odlišné oproti evropskému myšlení, politickému myšlení, které je na jedno volební období.
Vít Vojta: Přesně tak. Čínští úředníci měli pozici, řekněme, státních zaměstnanců, jak je i my známe z ministerstev, kde jsou vždycky hlavními hráči – a ministr, a náměstci ministra jsou nominováni politickými stranami. V Číně jsou to všechno kariérní státní zaměstnanci, úředníci, kteří, když během 20, 30 let prokážou své kvality, neselžou, drží si odstup, nepoklesnou ke korupci, a podobně, tak se jim daří. A pokud samozřejmě mají charisma, mají své kontakty, mají své aliance, tak se jim daří vyšplhat v obrovské státní struktuře do vedení jednotlivých provincií, nebo dokonce do vedení celé ústřední vlády. Takže tam je úplně jiný model.
A s tím potom souvisí i to, co si postupně budovali od 80 let, a to jsou obrovské poradní sbory a výzkumné ústavy. My jsme nedávno v České republice diskutovali o NERVu, což byla skupinka ekonomů, kteří víceméně nepravidelně radili vládě, což byla opravdu jen hrstka lidí v porovnání s výzkumnými ústavy, kde třeba ministerstvo zahraničí, nebo ministerstvo obchodu mají každé 600 zaměstnanců. A tito lidé jezdí po světě, sbírají informace, zkušenosti, jak funguje doprava, jak funguje kolejová doprava, jak funguje finanční trh, a tak dále. Takže do ústředí se dostává neuvěřitelné množství velice validních informací, aktuálních, a je na těchto kariérních úřednících, kteří samozřejmě prokázali svou způsobilost, aby rozhodli o tom, jakou cestou se půjde. Takže stabilita je tam obrovská, a množství informací, které se nasbírají po celém světě, je ještě větší.
Martina: Já jsem moc ráda, že mluvíte právě o tomto systému, protože si myslím, že jednou z chyb, které se v přemýšlení nad systémem v Číně dopouštíme, je velké zjednodušení. Máme stále představu autoritativního vládce, a trošku jsme možná přehlédli – pokud se tomu nevěnujeme takovým způsobem jako vy, což asi málokdo – že už od 80. let minulého století čínská vláda vypracovala několik vrstev užšího a nižšího vedení země, a právě tyto rozsáhlé expertní, poradní instituce. Takže vlastně i autoritář je tam pod jistým dohledem, a dá se říci, že skládá účty?
Vít Vojta: Určitě. Čína celá desetiletí hovoří o kolektivní vládě. Prakticky od vzniku Čínské republiky se jednalo o kolektivní vládu v čele státu. Stát je veden jednak na stranické úrovni, tam je to generální tajemní komunistické strany, a pak je paralelně státní struktura, kde je to předseda státu, respektive naším jazykem prezident. Pod prezidentem – je to prezidentský systém – je předseda vlády. A každoročně v březnu, což je obrovská událost, jsou dvě zasedání čínského parlamentu, jehož plénum má dva tisíce členů. A pak je stálá komise, která se někdy přirovná k jakési horní komoře, k jakémusi senátu, ale funguje úplně jinak. A u kolektivní vlády zahraniční experti dříve odhadovali, že je to dvě stě, tři sta lidí, kteří řídí tuto obrovskou zemi. Ale po nástupu posledního prezidenta a generálního tajemníka Si Ťin-pchinga v roce 2013 se tyto odhady zúžily pod sto lidí, ale pořád hovoříme o šedesáti, sedmdesáti klíčových lidech, kteří rozhodují, jak země funguje. A Čína – vlastně celá Asie, celý východ Asie – je do určité míry na jedné straně nesmírně pragmatická, ale na druhé straně jsou v podstatě ezoteričtí. Působí to téměř směšně, když o tom začnu hovořit, ale v polovině 20. století začala čínská ekonomika dostávat behavioristické předpovědi chování, a také stimuly, a tito behavioristé začali dostávat Nobelovy ceny, protože se ukázalo, že to funguje. Když dáte lidem pozitivní námět, pozitivní představu, když jim dáte vizi, tak najednou lidé žijí radostněji, a lépe pracují, což zní téměř budovatelsky.
Čínu reálně řídí pouhých šedesát až sto lidí — od nástupu Si Ťin-pchinga se kruh moci ještě zúžil
Martina: A nám to k Číně pasuje – budovatelsky.
Vít Vojta: Ano, nám to k Číně pasuje. Takže je tam jakási vnitřní kontrola. Pochopitelně se jedná o systém, který navazuje na císařství, a čínský generální tajemník, prezident, nese dědictví císaře, a z tohoto pohledu je to totalitní vládce. Ale je tam celá řada pojistek. Například – to je velice známá věc – „mandát nebes“, jakési pověření nebes. To je konfuciánský výraz, který se běžně aplikoval – to znamená, že vládce, vladař, musí prospívat zemi. A to poznáte podle ovoce: Jestliže se zemi a lidem daří lépe, tak prospívá. Ale jestliže zem padla do krize, lidem se daří hůře, a trvá to dlouho, tak je zřejmé, že to vladař nezvládá, tedy, že není vůlí nebes, aby tam byl, takže je samozřejmě na místě, aby odešel. Zní to velice ezotericky, ale dá se očekávat, že kdyby se Čína dostala do hluboké ekonomické krize, tak současný prezident může mít sebevětší podporu, ale bude nucen, a nakonec sám určitě odejde. To je věc, kterou všichni v Asii vnímají úplně jinak, než Evropané. A z toho pohledu je tato totalita opravdu jiná.
Martina: Vy jste teď řekl mnoho výrazů, které jsou nezbytné pro alespoň elementární pochopení Asie, potažmo Číny. Jsme schopni vůbec pochopit to, co jste se tady snažil nastínit, tedy, že to je kolektivní vláda, když my máme dojem, že je to totalita? My o Číně přemýšlíme jako o podivném hybridu, a já bych se chtěla zeptat, jestli opravdu tento model, který vznikl, funguje tak, že dokázali vybudovat kapitalistický ekonomický systém na komunistickém politickém základě, a to vše je ještě prodchnuto konfuciánstvím?
Vít Vojta: Ano, rámcově je to tak, jak jste řekla, ale samozřejmě to má širší souvislosti. Protože, jak jste zmiňovala, v 19. století se Čína – hlavně ve druhé polovině – dostává do absolutní krize. Země se dostává do polokoloniální závislosti, začíná se drolit, a v podstatě hledá, intelektuálně hledají, jak z toho ven – hledají model. A pro ně samozřejmě není modelem model britské vlády, a podobně, protože to byla skupina imperialistických mocností, které do Asie jezdily drancovat, takže Západ pro ně nebyl nic ničím atraktivním. Chviličku se zdálo, že by to mohlo být Japonsko, které se reformami meidži v roce 1868 neuvěřitelně rychle industrializovalo. Známe to z hollywoodského filmu „Poslední samuraj“, který popisuje skutečnou postavu, ovšem tato postava nebyl Američan, nýbrž Francouz. A tyto změny byly opravdu tak strašlivě rychlé, že Japonci přijali francouzský, německý obchodní zákoník, byť byl v rozporu s jejich tradičním právem, a neuvěřitelně rychle tuto zemi změnili, a měli neuvěřitelně rychle výsledky. Takže spousta čínských intelektuálů se v té krizi dívala na Japonsko jako na zemi, která může vyvést Asii z kolonialismu, z toho bahna, do kterého tyto země padly vlivem Španělů, Portugalců, Britů, Francouzů, a později Američanů. A to byla samozřejmě iluze. A ve finále, když se definitivně rozpadla dynastie – v roce 1911, 1912 vzniká Čínská republika – tak se pořád hledal model, a země stejně nebyla jednotná. Jako vždycky v čínské historii, když padla dynastie, padla i říše, a trvá desítky let, než se vytvoří nová podoba.
A tady to bylo podobné, trvalo 15 let, než se země více stabilizovala. A vznikly tam dva tábory. Jednak nacionalisté, kteří měli s Čankajškem blízko doprava, řekl bych. A pak komunistické křídlo, které mělo blízko doleva. Oba tyto režimy velice úzce spolupracovaly se Sovětským svazem. Vlastně Čankajškův syn, i Mao Ce-tungův syn byli v Sovětském svazu. A Čankajškův syn tam potom byl držen napůl jako rukojmí, ale napůl tam úřadoval. A když se po více než deseti letech vrátil, tak samozřejmě uměl dobře rusky, a jeho manželka byla běloruská svazačka, nebo jak to říci, a přinesl si sovětský model. Stejně tak Čína začala sovětský model brát tak, že je to může posunout. A když potom v roce 1949 vyhráli občanskou válku, právě ve střetu s nacionalisty, tak v podstatě používali sovětský model jak v ekonomice, tak i v politické struktuře a v organizaci společnosti. Ale samozřejmě od samého počátku to bylo s čínskými specifiky. Celá Mao Ce-tungova „rudá kniha“ – které se všichni posmívají – měla jeden velice pozitivní efekt v tom, že do čínského myšlení přinesla filozofické kategorie Západu – Marx, a podobně – čili to přiblížilo původní čínské myšlení k evropským filozofickým školám. Ale původní otázka samozřejmě byla na to, jak vypadá struktura státu. A ta v 50. letech vznikala takto, ale pak se velice dynamicky měnila.
Mandát nebes funguje i v Pekingu — kdyby ekonomika padla, neunikne mu ani Si Ťin-pching
Martina: Znamená to, že teď v Číně funguje jistý demokratický způsob, vzhledem k tomu, že tam je kolektivní vláda? Nebo o této zemi vůbec nemá cenu přemýšlet souvislosti s těmito kategoriemi?
Vít Vojta: Určitě to není demokracie, a není to ani parlamentní demokracie, která by stála na volbách.
Martina: Je to totalita?
Vít Vojta: Můžeme použít mírnější slovo – autoritářský systém. Můžeme použít i – totalita, protože to je systém, který se hůře definuje. Ale když se podíváme na celou Asii, tak tam můžeme najít jenom několik zemí, které mají skutečně důslednější systém parlamentní demokracie, a to je především Japonsko – poražené Spojenými státy ve druhé světové válce – a jeho bývalá kolonie Korea, a samozřejmě Tchaj-wan, kde se aplikuje parlamentní demokracie. Ale tyto země mají velice silné – z hlediska lidských práv, z hlediska kulturní sebestřednosti – tradice, které jsou mnohdy v rozporu s tím, jak vnímáme lidská práva my, a jak se díváme na celou řadu věcí, a nakonec i na demokracii. Takže jinak jsou všude v celé Asii parlamenty, ale všude jsou autoritářské systémy.
Martina: Dnes se jak Čína, tak Indie vrací částečně – možná ne částečně, ale do budoucna i úplně – na své historické místo. Jak podle vás bude Čína ovlivňovat světový vývoj? A v čem bude jejich postavení jiné? Nebo se bavme konkrétně o Číně, protože každá tato země má trochu odlišnou cestu.
Vít Vojta: Tak určitě je to obrovská ekonomická síla a zásah v exportu zboží, který mění trhy, a do určité míry dneska nutí k inovacím, nutí k tomu, aby ostatní země na trhu hledaly způsoby, jak odolávat čínskému zboží, protože obrovské výrobní série samozřejmě snižují výrobní náklady, a také se tam neustále zlepšují technologie. To je jedna rovina. Druhá rovina je to, čemu se říká soft power.
Martina: Měkká síla.
Vít Vojta: To je vývoz kultury, a případně i nějakého politického vlivu. Tam je to, myslím tak, že Čína je kulturně sebestředná, což vůbec není myšleno pejorativně, to je fakt. Víme, že než se Američané naučí všechny státy Ameriky, jejich historii, hlavní města, a podobně, tak s tím mají studenti opravdu spoustu práce. A potom, když se dívají na drobnou, rozdrobenou Evropu, tak je to pro ně pořád španělská vesnice. A zrovna tak, když se Číňané dívají na Evropu, a na zbytek světa, tak proto, že věnovali tolik úsilí poznání Číny, jim už nezbývá příliš energie. Takže schopnost přijít do světa, třeba jako investoři, a adaptovat se na místní podmínky, je pochopitelně pro Číňany stále ne úplně dobrá. Konec konců můžeme se podívat na Japonsko. Zmiňovali jsme, že v 70. a 80. letech Japonsko prošlo obrovským ekonomickým boomem, a jeho vliv ve Spojených státech, i v celé světové ekonomice byl značný. A jejich vývoz japonské kultury je velice sofistikovaný, velice nenápadný, velice civilní, a když dneska přijdete třeba na svátek sakur v Praze, tak je to nádherná věc, a dělají to samí Češi, a japonský velvyslanec s kulturním radou tam tiše přihlíží. Češi se sjedou v samurajských oděvech s předrahými meči, předvádějí japonské kendó, předvádějí japonský tanec, vaří se tam nudle, rámen, a podobně. A povedlo se jim dosáhnout takovéhoto úspěchu především v českém prostředí. Zatímco Číňané, když přivezou svou kulturu, tak je to pořád Ein Kessel Buntes. dvacet věcí, ukazujeme, že jsme veliká země, že máme v rámci Číny 56 registrovaných národů, spoustu etnik, spoustu kulturního dědictví, a teď vám chceme ukázat za 80 minut 20 věcí. A samozřejmě je tam pořád státní obava, aby někdo neřekl něco špatně, aby to dobře působilo, a podobně. Čili není to civilní. Může to být hezké, může to být velké, ale cizinci to nevezmou za své, protože to není civilní, není to v takovém rozměru, který by byl stravitelný, a to je, řekl bych, příznačná chyba. Já se ve své profesní činnosti věnuji interkulturnímu managementu, a to je setkávání civilizací. Když přijedete do Afriky, přijdete do Asie, přijdete do muslimských zemí jihovýchodní Asie, nebo naopak do konfuciánských zemí východu Asie, tak se musíte přizpůsobit, a Evropané se to pečlivě, poctivě učí. Zatímco Číňané zatím příliš nemají pocit, že to nějak půjde – a ono to moc nejde.
Celý rozhovor s Vítem Vojtou o historických kořenech čínské mocenské renesance, kolektivní vládě sta lidí a specificích asijské totality si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.
„O této východoasijské zemi slyšíme prakticky denně, a to nikoli kvůli tomu, co Čína dělá, ale kvůli tomu, co představuje, tedy nastupující supervelmoc, která soupeří se Spojenými státy o pozici světového hegemona.“
Normálně o svých představách mluvíte se svým psychiatrem. Naneštěstí někteří lidé mají možnost své představy publikovat a mást tak ostatním hlavy.
Každý rozumný člověk který viděl jak po finanční a technické pomoci vzrostla ekonomická síla Německa, Japonska, Jižní Koreje, či Tchaj-wanu, musel předpokládat, že u země velikosti Číny vytvoří supervelmoc.
„než průmyslová revoluce učinila ze Západu hybnou sílu světa, tak byly světovými mocnostmi právě Čína a Indie“
To je naprostá blbost. Čína i Indie byly vždy pouze místní mocnosti.