Česká média ovládá mlčení, novináři si udržují názorové unisono ze strachu o vlastní existenci

Martina: Ještě doplním, že jsi například autorem knih Média a politika v digitálním světě, a to, co nás zajímá především, Cenzura versus svoboda slova. Vloni jsi vydal knihu o cenzuře, proč právě vloni? Zrovna nazrál čas?

Petr Žantovský: Protože vloni vykulminoval trend, o kterém jsi tady mluvila při citaci z Milla, trend, který už překračuje charakteristiku, že cenzura je přítomna a není kodifikována. Náš parlament přijal v květnu první cenzurní zákon, ačkoli se tak nejmenuje a nestojí samostatně, je součástí trestního zákona, je to přílepek 318a, který kodifikuje, že když se dopustíš nějakého tvrzení, které je nežádoucí, je někým označeno za nežádoucí – a pak si můžeme povídat, kdo je ten, kdo o tom rozhoduje, proč a jak – tak v tu chvíli se dostáváš mimo rámec běžného cenzurního světa a stáváš se bojovníkem za cizí zájmy, za zájmy cizí velmoci.

Martina: To je přílepek: Služba cizí mocnosti?

Petr Žantovský: To je přesně ono. A to je – když si to přečteš, tak je to velmi krátký text, není to dlouhé – velmi pregnantně postaveno proti jakémukoli názoru, který stojí mimo mainstream, mimo to, co je oficiálně režimně podporované. To byla Fialova vláda. Zatím, pokud vím, se tento přílepek nezrušil, to znamená, že ani tento parlament nijak nepociťuje velkou potřebu v tomto směru něco měnit.

Možná že začne pociťovat. Na vládu přišla osoba, respektive paní Natálie Vachatová, která se zabývá svobodou slova, působí ve Společnosti pro svobodu slova a má tam být odbornicí právě pro tyto záležitosti. Takže věřím, že se to začne trošku měnit. Minulá vláda byla tak zoufale zakonzervovaná do svých dogmat a neschopnosti nabídnout veřejnosti diskuzi, polemiku, argumentaci, že se uchýlila k cenzuře. A cenzura je vždycky to, po čem sáhne vrchnost ve chvíli, kde nemá jak přesvědčit veřejnost o pravdivosti svých slov.

Martina: Petře, já bych možná malinko rozporovala, když jsi použil slovo, že tento přílepek je „pregnantní,“ protože pokud jsem slyšela výhrady právníků na tento nový přílepek k zákonu, tak si vždy shodně stěžovali na to, že je to naformulováno tak, že se do toho dá schovat naprosto cokoliv.

Petr Žantovský: Právě proto jsem říkal, že to je pregnantní cenzura, naprosto jednoznačná, protože cenzura je také většinou, a v minulosti byla, postavena tak, že je to gumové opatření, které použiješ zrovna na toho, koho potřebuješ střihnout přes ruce, a umožňuje ti to absolutně jakýkoli výklad.

Ty tady teď u tohoto stolu řekneš nějakou větu, třeba že: „Venku prší, škoda že není sluníčko,“ a v tu chvíli se na tebe vrhne nějaký udavač, nějaký elf – přeháním, samozřejmě – nebo něco takového, a řekne: „Ona tady šíří špatnou náladu. Jak, že je ošklivo. A pokud je ošklivo, tak jak to, že nedodala, že za to může Putin?“ A jsme v tom. Touto hyperbolou, touto nadsázkou dávám najevo, jak moc – a to si neodporujeme, tvůj právní názor byl naprosto přesný – to umožňuje gumový výklad. V tu chvíli to může dostat každého.

Cenzura a propaganda jsou sourozenci z téhož lože, nevědomost je sladká pro každou vrchnost

Martina: Petře, ty se ve své knize Cenzura versus svoboda slova věnuješ zkoumání cenzury od historie po současnost. Řekni mi, byla někdy doba, kdy jsme byli bez cenzury?

Petr Žantovský: Asi ne, stejně jako jsme nikdy nebyli bez propagandy. To jsou dva sourozenci z téhož lože, „cenzura, propaganda.“ Když si jenom vezmu dějiny propagandy – nechci tady dělat přednášku a zdržovat – tak tato disciplína má dějiny staré jako lidstvo samo. Vezmi si jenom starověké nebo předstarověké kmenové společenství, kdy kmen fungoval tak, že tady je nějaký náčelník, který velí do lovu, do bitvy a stará se o materiální bezpečí kmene. A vedle něj je šaman, který se stará o duchovní zaopatření kmene, a jeho hlavním úkolem je jednak udržovat kmen k jisté povinné úctě k náčelníkovi, a tím pádem propagandizovat jeho velikost a nenahraditelnost, a potom samozřejmě udržovat kmen v jisté nevědomosti.

A to už jsme u cenzury. Protože cílem cenzury je – jak víme z Orwella, čehokoli jiného – nevědomost. Nevědomost je sladká pro vrchnost, protože nevědomému člověku se dobře vládne, protože si neklade určité typy otázek. O tom mluvil třeba Huxley ve svém románu Konec civilizace. U Orwella byl člověk nucen k poslušnosti násilím, ale v Huxleyovi už lidé byli poslušní ze své vlastní vůle, byli šťastní, spokojení. Pravda, byli udržovaní nějakými chemickými prostředky, drogou jménem soma, ale vlastně jim nic nescházelo. Neměli pocit, že jim něco schází. To ještě Smith v Orwellovi tento pocit měl.

A my jsme teď v situaci, kdy se každá nová vrchnost – a myslím teď hlavně tu Fialovu, protože to byl hlavní podnět k sepsání této knížky, o které mluvíme, protože to všechno vykulminovalo – snažila vybudovat co možná nejvíc obelhaný národ. Lže se nám o dějinách, vymýšlejí se náhradní dějiny, které slouží jenom určitému typu myšlení, k určité propagandě, a z toho se vytváří programová nevědomost a poslušnost. A nevědomost produkuje poslušnost, a o to tady jde.

Martina: Cenzura může fungovat asi proto, že v určitém okamžiku ji lidé, společnost, přestali vnímat. Kdy nastává okamžik, že si lidé řeknou: „Ale vždyť žádná cenzura není. Ostatně vy tady, Martino, můžete vyprávět ve svém rádiu, co chcete,“ což je tedy velká chiméra. A hlavně to, že toto rádio existuje, je důsledkem toho, že cenzurní tlaky byly natolik velké, že to jinak nešlo. Ale kdy nastává okamžik, že lidé přestanou cenzuru vnímat?

Petr Žantovský: Tak u nás, když to vezmu jenom z posledního období sedmatřiceti let po převratu v listopadu 89, to bylo především díky jistému typu nabídnutého materiálního dostatku, až nadbytku. A ve chvíli, kdy před většinu lidí položíš na jednu misku vah zájezd na Maledivy, sedmnáct typů telefonů a obrovské možnosti, které jsme předtím neměli, a vysvětlíš jim, že toto je liberální demokracie a že toto je tvůj dostatek, a kdo se proti ní protiví, tak to je špatně, tam to je třeba brzdit, ale to tebe přece, obyčejný člověče, nezajímá.

Ty nemáš zájem o nějaké hlubší ponory do podstaty věcí. Tebe zajímá, jak strávíš svou dovolenou, co budeš večer jíst, kam pojedeš s dětmi na víkend. A v tomto ohledu musím říct, že se reálný kapitalismus postaral velice důkladně a povedlo se mu to. Skutečně vidíme volební výsledky, které jsou dnes plus minus 50 na 50 téměř ve všech typech voleb. A je to důsledkem tohoto, že polovina lidí je ukolébána materiálním dostatkem a je jim tím pádem spousta věcí jedno, nebo si je neuvědomují.

A druhá polovina je taková, jako jsme třeba my dva tady ve studiu, jsme šťouraví, chceme vidět pod pláštíky věcí, chceme vědět, proč se věci dějí. Mnohdy jsou na to různé teoretické citace různých autorů. Třeba skotský profesor Brian McNair, profesor sociologie žurnalistiky, kdysi napsal, že žádné skutečně důležité sdělení v médiích se neobjevuje náhodou. A dále také řekl, že často je mnohem víc pravdy mezi slovy než ve slovech.

A to je něco, co nás dva spojuje. Slovy zakryješ cokoli, ale pravda je mimo slova. A slovem „pravda“ – a k tomu se možná dostaneme – se rádo šermuje, a proto je to velice zrádné, protože pak je tady skupina lidí, která tvrdí, že pravdu zná, na rozdíl od Sokrata, který dobře věděl, že ji nelze poznat, a také za to zaplatil životem, a vnucují ostatním své takzvané pravdy. A to je další typ cenzury. Takže jsme stále doma.

Devadesátá léta nabízela kultivovanou debatu, dnes se v televizních studiích jen křičí

Martina: Myslím, že mnozí teď říkají: „Ale přece v devadesátkách svobodné prostředí bylo. V devadesátkách na sebe poštěkávali ze všech stran, ze všech názorových spekter zástupci stran, hnutí, nově vzniklých občanských hnutí, a zdálo se, že se mohlo vše.“ Byla devadesátá léta svobodná, bez cenzury, nebo se to podařilo velice rafinovaně zakamuflovat?

Petr Žantovský: To je složitá otázka. Na první pohled byla mnohem svobodnější než dnešní doba. To určitě. Mnohé se mohlo, mohlo se mnohem víc diskutovat, polemizovat, a to dokonce na poměrně vysoké řečnické kultuře. Stačí se podívat na nedělní diskusní pořady České televize a srovnat třeba Debatu nebo Co týden dal s Otou Černým a potom s Mirkem Dittrichem s dnešní debatou třeba s panem Moravcem, a přesně vidíš proměny rétorického stylu.

A spočívalo to i v tom, v jaké ambaláži to bylo. Debaty Černého byly v jakési napodobenině zahradního domku, byly tam kytky, záclony, působilo to důvěrným dojmem a sedělo tam sedm nebo šest ctihodně se tvářících lidí z různých názorových skupin – Klaus, Lux, Kalvoda, socialisté – a snažili se dojít diskusí k nějakému výsledku. A snažili se ty druhé přesvědčit o své, v uvozovkách, pravdě, a to způsobem, který byl kulturní.

Dneska si sednou dva nebo tři lidé k Moravcovi, a on vypálí první puk, a v tu chvíli začne mumraj, křičí na sebe, ječí na sebe, a není to hezké, nedá se na to dívat. Moravec to nezvládá, není schopen to ukočírovat, a snad mu i vyhovuje, že produkuje nebo provokuje tyto vzájemné rozepře. A to potom ale není společenská diskuse, je to jenom boj. A to myslím, že je také druh zakrytí pravdy, zakrytí skutečnosti, protože se diskuse o problému zužuje na boj o prosazení vlastního názoru.

Já si myslím, že jednak je to asi celosvětový trend a my jsme se velice rychle přizpůsobili, protože je jednodušší než myslet nechat lidi na sebe křičet. Když si poslechneš komentáře, moderátory – budiž čest výjimkám, takové také najdeme – tak máš někdy pocit, že se ani vůbec neseznámili s problematikou, kterou mají s hosty probírat, a tak to vedou opravdu jenom jako divný ping pong, a v tu chvíli jsou služkami vytváření atmosféry. A to je velmi špatně.

V Českém rozhlase existují blacklisty a Petr Šabata to řekl natvrdo: Máte nežádoucí názory

Martina: Petře, vzpomínám si, že když jsem přednášela studentům o cenzuře, tak jsem dávala těmto věcem školometský ráz, a tehdy jsem se sama dozvěděla, že se cenzura odborně dělí na předběžnou, následnou a na autocenzuru. V jakém stádiu se momentálně nachází naše společnost? Dovolím si odpovědět, že autocenzura je jasná, a dokonce si ji lidé uvědomují a v mnoha průzkumech potvrzují, že doma mluví jinak, venku jinak: „Neříkej to ve škole.“ A jak je to s předběžnou a následnou?

Petr Žantovský: Tak ryze historicky vzato předběžná cenzura byla u nás, v našich zemích, praktikována řekněme tak do konce padesátých let. Spočívala v tom, že se do tisku nebo do médií nedostanou určité informace, určitá slova, určití lidé. Za Rakouska to bylo obzvláště půvabné, protože tam vycházely noviny se začerněnými nebo zabělenými sloupci, takže tam byl třeba titulek: „Rakouská policie zmasakrovala dělnictvo na Kladně, protože stávkovalo.“ Takže se dozvíš podstatu, a pak tam byly dva sloupce, které máš pryč. Protože technologie neumožnila nahradit jiným textem – byl to pomalý systém tisku.

Čili cenzor zasáhl, text vyhodil a noviny vyšly bez něj. Pak se to samozřejmě s technologií sofistikovalo, čili pak už noviny nebyly s bílými fleky, ale stále ještě šlo o předběžnou cenzuru, to znamená, že se dopředu vytipuje, co se tam nesmí objevit a kdo. Potom nastoupila cenzura následná, a ta nastoupila se vznikem Federálního úřadu pro tisk a informace (FÚTI) v roce 1970, a v mezidobí, šedesát osm až sedmdesát, byla unikátní doba bez oficiálního cenzurního úřadu. Předtím to byly úřady Hlavní správa tiskového dozoru a Ústřední publikační správa.

Za FÚTI už nastala cenzura následná, to znamená, že jsi mohla leccos napsat, a když to náhodou vyšlo, prošlo to očima editorů, nadřízených, tak tě potom sekli přes ruce a byl problém. Takže to byla velmi citelně posílená cenzura tím, co jsi jmenovala, tedy autocenzurou, protože logická reakce každého novináře nebo mluvčího byla taková, že si položili otázku: „Stojí mi za to riskovat problém? Přijdu o flek, nebudu mít na chleba, děti nebudu moci dát na vysokou školu,“ nebo cokoli dalšího,“ vytěsní mě moje společenská bublina,“ jak se dneska říká, „a budu mít problémy. Tak to ne. A tím pádem si ještě pro sichr, kdyby náhodou, snížím laťku možného. Takže radši napíšu méně, než můžu, protože nikdo nestanovil, co můžu.“ Což je na tom nejzáludnější.

Martina: Prosím tě, to pak žijeme v naprosto unikátní době, protože se tady potkává cenzura předběžná, následná i autocenzura.

Petr Žantovský: Přesně tak. Předběžná cenzura se nahrazuje třeba blacklisty v České televizi, v Českém rozhlase, tedy kdo vůbec nesmí být připuštěn do rádia, do vysílání, do televize. Vzpomenu si třeba, jak před nějakými deseti lety tam běžně vystupovali lidé jako Lenka Procházková, Honza Schneider, Martin Koller, Zdeněk Zbořil a řada dalších odborníků.

Martina Kociánová: Ivan Hoffman.

Petr Žantovský: Ivan Hoffman byl v Českém rozhlase dlouholetý, řekl bych, že velmi tradiční a respektovaný komentátor. A kde je dneska? Že ano.

Martina Kociánová: U mě.

Petr Žantovský: U tebe. A to je předběžná cenzura, tak se likvidovali autoři, protože s nimi se likvidují i nežádoucí názory. Pak je následná, tedy když náhodou nějaká třeba produkční s neznalostí blacklistu – který nemá psanou podobu, to se jenom ví, že tam určité typy lidí nesmí – takového člověka pozve.

Já si pamatuju, když – to mohlo být tak před deseti lety – pozvali do Českého rozhlasu Daniela Solise, a ráno mu volala nějaká produkční a říkala: „Pane Solis, my tady máme toho a toho, a toto téma, a vy jste nositelem jednoho názoru, tak pojďme, já vás zvu do pořadu.“ Nevím, jestli to bylo Pro a proti, nebo něco takového, kde by byli proti sobě dva novináři. „Tak přijďte.“ Tak jo, měl se tam ve čtyři odpoledne dostavit. A ve dvě mu volala ta samá slečna s velkou omluvou, že pan redaktor Dudek, nebo který, ji strašně sepsul za to, že ho pozvala, že to prostě není možné a že udělají úplně jiné téma, takže ať se neobtěžuje. To je jeden z mnoha příkladů, a takových jsem zažil i já bezpočet.

Mně se to naštěstí, dokud jsem v rádiu pracoval – to bylo do roku 2019 – nestalo. A pak tam nastoupil Petr Šabata, dlouholetý komunista už od půlky sedmdesátých osmdesátých let, který psal o úspěších budování socialismu v Sovětském svazu a podobně. A z něj se vyklubal liberální demokrat, stal se šéfredaktorem Českého rozhlasu Plus, a já jsem ten den tím pádem končil.

A tak jsem za ním zašel a říkám mu: „Pane Šabato, já chápu, že máte právo si vybírat svůj tým, ale přece jenom tady dělám dvacet let a ještě nikdo proti mně nevznesl žádné profesní námitky, tak proč mám odejít?“ A on se tak hezky na mě podíval a velmi transparentně – a vážil jsem si toho – řekl: „Protože máte nežádoucí názory.“ Buch. A řekl mi to natvrdo, a to je aspoň poctivě sděleno.

Martina: Ano, člověk je aspoň vděčný za to, že ví, na čem je a že to ten člověk dokáže formulovat.

Petr Žantovský: Člověka to nepotěší. Ale problém je, že když tam taková produkční nebo takováto osoba párkrát udělá takovýto personální kotrmelec se zvaním, tak se jí taky může stát, že přestane být produkční. A to je následná cenzura. A autocenzura se projevuje tak, jak jsem říkal, tedy větším zabrzděním vlastní ambice říkat to, co si myslím.

Vstup do Evropské unie přinesl do Česka obrovskou vlnu informační svévole a eliminaci názorů

Martina: Abychom nebyli nespravedliví – protože jsi říkal, že tě zejména Fialova vláda inspirovala k napsání knihy o cenzuře – tak kořeny moderní cenzury u nás sahají mnohem hlouběji. Když ses tak toulal po moderních dějinách cenzury, kdy a kde se to po revoluci zvrtlo?

Petr Žantovský: Myslíš po revoluci v listopadu?

Martina Kociánová: Ano.

Petr Žantovský: Myslím, že se to zvrtlo v okamžiku, kdy jsme slavně vstoupili do Evropské unie, protože jsme začali být povinni akceptovat velké množství nejenom legislativních, ale i neformálních pokynů z Bruselu, a mezi nimi na prvním místě byla už od začátku snaha eliminovat nežádoucí názor. Ono se to jeví, že to bylo až s paní Jourovou, která tomu dala deset let svého komisariátu, ale nebylo to tak. Snaha eliminovat nežádoucí názory tam byla mnohem dříve.

Já si vzpomínám, když do Prahy jezdil tehdejší komisař pro rozšiřování Unie Günter Verheugen, jakým způsobem se choval k českým politikům, k lidem, kteří jenom chtěli o něčem diskutovat, velmi autoritativně, velmi nepříjemně, a v podstatě nebylo přípustné vůbec debatovat o tom, zda Evropská unie a my, ano nebo ne. A bylo to samozřejmě přijato, a dokonce pro to i v referendu mnoho lidí zvedlo ruku, protože neměli informace, a kdyby měli informace, možná že by referendum dopadlo jinak. Ale myslím, že tam to začalo. Evropská unie vnesla do informačních toků obrovskou vlnu svévole.

Názorové unisono soukromých médií zůstává záhadou, kterou nevysvětlí ani zákon o veřejné službě

Martina: V tom naprosto chápu postavení veřejnoprávních médií. Rozumím tomu, že veřejnoprávní média, redakce zpravodajství, obsadili lidé, kteří měli eurounijní smýšlení, a vybrali si kolegy, kteří měli také odpovídající názory, a pak už jenom hlídali ideové ukotvení. To se dá ve veřejnoprávních médiích pochopit. Ale vůbec mi není jasné, kde se vzalo názorové sjednocení redakcí soukromých vlastníků? Dokážeš mi to vysvětlit? Máme tady soukromá média, a ona si dají takovou práci, aby se na ně ČT a vláda mohly bezezbytku spolehnout.

Petr Žantovský: Martino, možná že tady bych s tebou trošku polemizoval. Máme některá média, která se v podstatě politikou vůbec nezabývají. Jsou to hudební rádia, žánrová rádia: Country, Beat, Kiss a podobně, tak…

Martina: Já mluvím spíš o názorových.

Petr Žantovský: Jasně. Názorová média v soukromé sféře jsou přítomna jenom v některých publicistických pořadech, a i ty jsou velmi názorově nevyrovnané a metodicky na různé úrovni. Já asi teď budu ošklivý, když tak si to vystřihni, pokud se ti to nehodí.

Martina: Zkusme nebýt osobní.

Petr Žantovský: Osobní určitě ne. Ale musím být jmenovitý, když jsem něco nakousl, tak to dokousnu. Mně imponuje občasná snaha CNN Prima News vytvořit kvalitní pandán vůči diskusním pořadům České televize. Jak jsem se díval na sledovanost, tak pořady paní Tománkové jsou sledovanější než pořady pana Moravce, a to si myslím, že je odměna diváků za to, že mají pocit, že aspoň někde nejsou ve vleku absolutně a totálně jednoho názoru.

Také do vysílání CNN Prima News pronikají – a pronikali i před volbami – i lidé, kteří byli alternativní nebo byli na okraji. Lidé typu docenta Ševčíka, kteří opravdu v té době do České televize vůbec nesměli, a dneska tam mohou jenom proto, že jsou v parlamentu, ale dokud v něm nebyli, tak měli absolutní zákaz. A to si myslím, že televize CNN Prima News začala dělat dobře. Je to samozřejmě chytrolínština, protože na tom získávají své diváky, ale to je u soukromé televize absolutně legitimní postoj, protože visí jenom na sledovanosti a na ničem jiném, protože nemá žádné poplatky.

Ale jak jsi říkala, že názorovou uniformitu lze pochopit u veřejnoprávního média, tak já si to nemyslím, protože když si vezmu zákon o České televizi 483/1991 a 484 o Českém rozhlase z téhož roku, tak ona mají v zákoně paragraf 2, který je víceméně totožný – a já to zjednoduším – že média veřejné služby jsou povinna otevírat svůj vysílací prostor všem názorovým vlnám, ze všech možných stran, bez ohledu na sexuální, národnostní, etnické, náboženské různosti, s cílem – a to tam stojí – utvářet možnost pro občana utvořit si nezávislý, nestranný a svůj vlastní pohled na svět.

To je něco, co jim ukládá zákon. Dneska se hodně diskutuje o tom, že se budou pro tato média měnit podmínky, ale nevím, jestli to tady teď rozebírat, to není důležité. Ale důležité je, že tam slyšíme některé hlasy, které říkají: „Ano, ale než tam budou měnit ekonomické podmínky, tak si musíme redefinovat veřejnou službu.“ A já namítám, proč? Já myslím, že celý paragraf 2 stačí bohatě na definici veřejné služby.

A pokud někdo chce – to se mi líbilo, někdo v parlamentu navrhl – aby si občané mohli na televizi a rozhlas přispívat sami, podle své vůle, podle svého zájmu, tak by se teprve ukázalo. Trošku odbočím, ale vzpomenu situaci, kterou jsme kdysi řešili, protože jsem kdysi pracoval v Poslanecké sněmovně jako analytik přes mediální zákony a obecně neekonomické zákony, a to za předsedování Václava Klause v době oposmlouvy.

A vzpomínám si, jak jsme tehdy vedli diskusi jak s panem Klausem, tak s dalšími lidmi, na téma odluky církve od státu. A teď tam někdo přišel – Mirka Němcová, nebo někdo – s návrhem daňových asignací, které by daňovému poplatníkovi umožňovaly přesměrovat část svých daní na nějakou oblast sociální, zdravotnickou, péči o děti, nebo také církve. A k tomu si dodejme v závorce třeba veřejnoprávní média. To byl samozřejmě námět, který panu Klausovi nevoněl, protože to je nesystémové, je to trošku socialistický námět, ale je to něco, o čem se dá mluvit. A jako námitka tehdy zaznělo: „To by se teprve vidělo, kdo chce jakou církev platit. Kolik má církev skutečně věřících, nebo členů, a jakou mají motivaci. To by mohlo být pro církve likvidační.“ Proto si myslím, že se Český rozhlas, Česká televize budou této myšlence velice bránit.

Novináři cirkulují mezi médii a drží si názorové unisono ze strachu před spirálou mlčení

Martina: Petře, my jsme si porozuměli v tom, co to je cenzura, předběžná, následná. A já jsem jen vyjádřila pochopení pro to, že v případě, že k nám – podle toho, co jsi říkal a vypozoroval to ve svých analýzách při psaní knihy – přišla cenzura ve zostřené podobě po našem vstupu do Evropské unie – proč funguje Česká televize tak, jak funguje, ne že s tím souhlasím. Ale právě – a to jsem chtěla říct – čemu nerozumím, je to, že soukromá média, která mají své vlastníky, která mají své oligarchy, s Českou televizí tak lícují. To je věc, která je mi záhadou. Protože jako majitel dvou nejčtenějších zpravodajských webů a vyhledavače bych si sama o sobě myslela, že si mohou dovolit mít nezávislé zpravodajství.

Petr Žantovský: Je to dáno ještě jedním důvodem, který jsem ještě neřekl, a ten je docela podstatný a je dán možná malým zájmem vydavatele o obsahy a mnohem větší pravomocí nebo neformální mocí samotných žurnalistů. Když si vezmu třeba tu trudnou krizi v České televizi, kdy šlo o stávku nebo revoltu několika desítek novinářů, kteří nechtěli přijít o své výsady, o svá privilegia, o své peníze, a zabalili to pěkně hezky – za pomoci některých politiků – do krabičky s názvem „svoboda slova,“ což byl samozřejmě jeden velký podvod. A tam se ukázalo, jak silnou moc novináři mají.

A teď si vezmi, že novináři cirkulují po různých médiích, chvilku jsou v České televizi, chvilku jsou na Nově, chvilku jsou někde v Mafře, na Echu – na Echu asi tak nejméně – ale v nějakých soukromých médiích, a jsou to stále titíž lidé. A tyto lidi nezměníš. A oni mají nějakou sociální bublinu, chodí spolu na různé diskusní sedánky. Nejlepší to bylo v první fázi existence televize Nova, když ještě byla ve Vladislavově ulici, tak tam hned vedle Novy byl malý bar, který se jmenoval Pipi grill…

Martina: Pipáč.

Petr Žantovský: A tam jsi kdykoliv během dne potkala v podstatě všechny důležité postavy z televize Nova. A to bylo zábavné, protože to byla zábavná doba. Pak to přestalo být zábavné a lidé si začali udržovat – a neříkám že Nováci, ale myslím obecně novináře, zejména dominantní političtí novináři typu z Deníku N, ze Seznam zpráv a tak dál – toto názorové unisono. Proč si ho začali udržovat? Přijde mi, že to má dvě příčiny. Zaprvé si to tito lidé doopravdy myslí. A zadruhé jsou možná motivováni nějakými kruhy, třeba politickými nebo podnikatelskými. To neumím vyložit, takže si jenom tak teoretizuji. Ale velmi často to tak vypadá.

A hlavně tady funguje jeden hezký pojem z mediální teorie, který se jmenuje: „Spirála mlčení,“ teorie spirály mlčení. Co to je spirála mlčení? Přišla s tím jedna německá socioložka v sedmdesátých letech, a principem toho je, že jsi součástí nějaké sociální skupiny, bubliny – novináři, čeští liberální novináři, jsi liberální novinářka – a teď ty zjistíš něco o něčem, o čem panuje jednotný názor, a ten se tlačí všemi médii. Zjistíš o tom nějaké informace navíc, které to původní uniformní trošku zpochybňují a zneklidňují.

Ale ty si to necháš pro sebe, protože kdybys to vyndala a náhodou to zveřejnila, tak se ti stane, že tě tato bublina dříve či později vytěsní. Přijdeš o místo, skončíš v alternativě, a tím pádem na tom tratíš i ekonomicky, takže si to málokdo dovolí udělat. Za komunistů se tomu říkalo: „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“ To je stále stejný princip: udržení člověka v poslušnosti oficiální, společně udržovanou ideologií, a podkuřováním, možná i korumpováním těchto poslušných lidí za poslušnost. A to je samozřejmě velmi nebezpečné.

Celý rozhovor s Petrem Žantovským o cenzuře, svobodě slova, historii propagandy a názorové uniformitě českých médií si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.