Kdo prokáže léčebné úspěchy alternativních metod, skončí buď v kriminále nebo blázinci

Martina: Jak bys radila jednotlivým studentům – kteří přišli na medicínu s ideály, přišli na medicínu s touhou vzdělat se v oboru fungování lidského těla, zdraví – jak se mají chovat, aby si všimli, že podléhají?

Jarmila Klímová: To je strašně těžké, protože radit někomu, kdo o radu nepožádá – tak to je lepší jít na ryby. To je produktivnější činnost. Mladí lidé o tyto rady nežádají.

Pokud by tam byl někdo z nich, a zeptal se: „Já jsem někde zaslechl, že by nás to mohlo manipulovat. Co s tím můžu dělat? Jak mi poradíš, abych vůči tomu zůstal nějakým způsobem imunní?“, tak mě pro tyto lidi, kteří ještě procházejí stále studiem, napadá jediná věc, a to: „Prosím vás, nezapomínejte, co jste se naučili v teoretických oborech.“

Pozor, v teoretických oborech, jako je anatomie, fyziologie, patofyziologie, biochemie. Namítneme, že to jsou teoretické obory. Dobře, ale to jsou obory, které bychom pak měli začít uplatňovat v klinických oborech, to znamená, že jejich znalosti bychom měli začít uplatňovat v klinické praxi. Jenomže ono je to pak překryto právě tím tendenčním výkladem, jak se léčí které nemoci, a na tyto základy se velmi rychle zapomíná.

Toto zapomínání můžeme trochu ospravedlnit tím, že každý, kdo prošel medicínou – a já si na to velmi dobře vzpomínám – taky jsme museli absolvovat tak obrovské množství informací ke každé zkoušce, že každý, kdo se chtěl zachovat trošku při smyslech, zachovat si duševní zdraví, tak jsme to zkrátka dělali tak, že jsme to do sebe nalili, došli jsme na zkoušku, a pak jsme to ze sebe vylili, abychom mohli nalévat další a další kilogramy učebnic. I my jsme tím pádem měli tendenci zapomínat.

Jenomže když se potom dostaneš do vlastní praxe, tak vidíš, jak fungují lékařské postupy, které jsou samozřejmě směrovány k podávání těch a těch léků, a úplně ignorují původní, teoreticky předávané poznání, a často jsou v přímém rozporu s tím, co se odehrává na biochemické úrovni těla, což skutečně zajišťuje zdraví.

Ale protože už na to není brán zřetel, tak nedochází ani v myslích lékařů ke konfliktu. A to považuji za velký malér. Já jsem mnohokrát opakovala větu: „Ježišmarjá, jestli vám paní doktorka předepsala toto a toto na tyto a tyto vaše potíže, tak ať se proboha živého vrátí do druhého ročníku medicíny, a prostuduje si fyziologii toho a toho orgánu.“ Bohužel – to asi není v naší moci.

Výzkumy vitamínu B17 a další metody léčby rakoviny byly úspěšně zatlačeny do zapomnění

Martina: Říkáš, že výuku studentů mnohdy platí farmaceutické firmy, a tam se dá očekávat, že tím pádem v prvním sledu asi nebudou říkat studentům, že když má pacient podrážděný žaludek, tak si má vzít puškvorec, protože z toho asi nikdo nezbohatne. Stejně jako se příliš nezavádějí léčebné postupy, které jsou postaveny na nepatentovaných přípravcích, protože to také nefunguje.

Já jsem narazila na doktora Harolda Mannera, který v sedmdesátých letech přinesl nejen názor, ale i léčbu, a prohlásil, že rakovina je metabolická nemoc, a poměrně úspěšně bojoval s nádory na myších pouze pomocí vitamínů, enzymů a laetrilu vitamínu B17. A tak jsem si studovala vitamín B17, neboli amygdalin, a zjistila jsem, že tyto poměrně zajímavé výzkumy se zajímavými laboratorními výsledky byly zastaveny.

Jarmila Klímová: Kdo by to tak byl řekl.

Martina: A tak se tě chci zeptat, jestli je ve vzduchu více takovýchto možných léků a léčivých postupů, které jsou zkrátka vědecky zakázány?

Jarmila Klímová: Ty jsi na začátku zmínila mou třetí knížku: „Rakovina? Ne, děkuji.“ A mně přišlo důležité – kromě svého příběhu o tom, jak vzdorovat onkologické lobby – udělat v ní jakousi edukaci širšího záběru skutečně funkčních léčebných metod, které se tady, minimálně během dvacátého století, začaly objevovat, a které byly úspěšně zatlačeny do zapomnění. Takže odpověď na tvou aktuální otázku, jestli je takovýchto metod víc, se dá odpovědět, že je jich spousta.

Tady pan doktor říká, že rakovina je metabolická porucha. Samozřejmě, protože je to porucha systému jako takového. Pak můžeme udělat jenom malinký úkrok stranou, a narazíme na směr, který říká, že rakovina se rozvíjí na základě především překyselení organismu. A úzce se zabývá tématem acidobazické rovnováhy a překyselení organismu – ale to je také metabolická porucha.

Pak jsou tady studie, které byly zastaveny, protože celkem úspěšně začaly prokazovat souvislost mezi onkologickým zvrhnutím buněčného metabolismu a parazitárními toxiny. To se také nelíbilo. A takhle bychom mohli pokračovat dál a dál.

Jsou teorie, které jsou virové. Ať už tady dneska o virech polemizujeme jak chceme – někdo tomu říká vir, někdo tomu říká exozom, to je úplně jedno – ale tyto kvazi živé částečky tady zkrátka fungují, naše organismy jsou jimi prodchnuty, a některé z nich zkrátka v sobě mají tento onkologický potenciál.

Prosím vás, když říkám, že mají v sobě onkologický potenciál, tak neříkám nic jiného, než to, co se i učíme, že medicína zná onkoviry – to je medicínský pojem – a že by se tedy logicky mělo následovat, že budeme, když zjistíme, že u identifikovaného pacienta jsou přítomny onkoviry, posilovat protivirovou imunitu, abychom tyto viry začali z těla eliminovat. Proč se tak neděje? No, neděje.

Veterinární medicína se parazitologii věnuje intenzivně, ta humánní ji odsunula k tropickým nemocem

Martina: Můžeš pokračovat o protiparazitárních lécích?

Jarmila Klímová: Budu stručná. U současné medicíny tady u nás v Čechách, která by se měla věnovat parazitologii v rámci humánní medicíny, na rozdíl od medicíny veterinární – veterinární medicína se parazitologii věnuje velmi intenzivně, a ví, proč to dělá – se parazitární zájem do jisté míry zúžil na medicínu tropických a exotických zemí.

To znamená, že se dělají parazitologická vyšetření především u lidí, kteří se vrátili z exotických zemí, především okolo rovníku, s tím, že si sebou s velkou pravděpodobností přivezli nějaké podnájemníky v jakémkoli orgánovém systému.

Ale my tady v našich klimatických šířkách máme celou řadu domácích parazitů, ať už jsou to různí vlasovci, nebo bych tady mohla jmenovat širokou škálu parazitárních kmenů. Každý z nás se někdy s nějakým parazitem potkal, a pokud měl dobře nastavenou imunitu, tak se toho parazita zase zbavil.

Ale lidé jsou čím dál tím víc infikováni širokou škálou parazitárních toxinů, které při dlouhodobém, chronickém kolonizování našeho organismu k onkologickým procesům vedou také.

Tinktura z ořešáku přispívá k tomu, že paraziti skáčou přes palubu a opouštějí tělo

Martina: Ale řekla bych, že parazitárnímu původu nemocí se vlastně zase spíše věnuje takzvaná alternativa. Protože ano, děti se setkají, nebo i dospělí, většinou s roupy – teď připustíme hlísty, připustíme škrkavky – a dostanete pro dítě nějaké tabletky, a tím by se mělo třeba roupů zbavit.

Ale jinak se vlastně s parazity setkávám jenom ve velmi nechutných reklamách, které YouTube dává – myslím si, že i pod naše podcasty – kdy tam vyběhne reklama, hororové video, s tím, že když si vezmete toto a toto, tak z vás vyleze kolonie červů. A teď ve videu leze kolonie červů. A působí to poměrně neuvěřitelně. Jednak zázrak. A jednak to člověka odpuzuje, a svým způsobem si není ochoten připustit, že něco podobného by mohlo bydlet i v něm. Je to účel?

Jarmila Klímová: Hele, já jako úplně nevím, kdo tato videa natáčí. Mně spíš připadá, že je to, řekněme, tak vizuálně odpudivé, že s tím nechce nikdo mít nic společného, a že pokud tam byl záměr: „Zamyslete se, jestli taky nepotřebujete odparazitovat“, tak myslím, že se to bohužel míjí účinkem.

Ale na druhou stranu, když odhlédneme od těchto science fiction videí, a podíváme se na to, jak to vypadá v reálu, tak řekněme, že ne úplně mikroskopičtí živočichové – protože oni jsou viditelní pouhým okem – začínají po dobře vedené protiparazitární léčbě opouštět naše tělo, a je to vidět. Je to opravdu vidět.

Například – a teď čekám, že zase budu kamenována – ve slzném vaku oka, ve slinných žlázách, v potních žlázách, v mazových žlázách, takže to můžeme vidět i na kůži. A pokud jsou to skutečně mikroskopičtí obyvatelé, tak to často opravdu makroskopicky neuvidíme, ale všimneme si, že máme jakousi divnou pálivou puchýřnatou vyrážku, což je i projev toho, že paraziti z hlubších tkání vystupují směrem ven, a neznalý člověk řekne: „Já mám ekzém.“

No, nemá ekzém. Jsou to parazitární puchýřnatá depozita toxinů, která se snaží opustit naše tělo. To není žádná výjimka, a setkalo se s tím obrovské množství lidí, akorát jim to nemůžeme mít za zlé, že jako laici si to k tomu neumí přiřadit.

Martina: Uměli to třeba naši předkové? Protože jestli se oficiální medicína, dá-li se to tak nazvat – ve starověku, ve středověku, v novověku, v současnosti – vůči něčemu, jako jeden muž, vždycky vymezovala, tak to bylo lidové léčitelství, bylinkářství. Pracovali třeba naši předkové s informací, že můžou mít parazity?

Jarmila Klímová: Samozřejmě. Naši předkové zcela samozřejmě pracovali i s touto informací, protože pracovali se zdravím v rámci přirozeného prostředí. To znamená, že bylo běžnou součástí lidového léčitelství například požívat byliny, které pomáhají odparazitování.

Vždyť bylinkářství se historicky věnovalo i takovým věcem, jako je parazitologie. Jestli můžu udělat reklamu jednomu z nejkrásnějších stromů, který tady máme, tedy ořešáku, tak když máte třeba správně připravenou tinkturu z ořešáku, tak významným způsobem přispívá k tomu, že paraziti skáčou přes palubu, a opouštějí vaší destinaci.

Doktor Semmelweis si jednou umyl ruce a skončil v blázinci – příběhy opakující se v dějinách medicíny

Martina: Když jsme se teď opět vydaly do historie – mně se líbí tvůj záběr, a myšlenka, že všechno už tu kdysi bylo, a zase bude…

Jarmila Klímová: A zase bude – to je ono. Zase bude. My pořád doufáme, že tentokrát už to bude konečně lepší. Ale ne, nebude. Zvykněte si na opakování.

Martina: Když si vzpomenu jenom na příklad nebohého doktora Semmelweise, který chtěl zjistit, proč, když ženy rodí doma u porodních bab, mají řádově nižší úmrtnost, než když rodily v nemocnicích. A pořád nad tím dumal, pořád nad tím koumal, pořád pitval ženy, které po porodu, nebo při porodu umíraly na horečku omladnic, a posléze zjistil, že on sám z mrtvých žen z pitevny přenáší nákazu na živé ženy, tedy že on je tím mezičlánkem, který umožňuje transfer této nákazy.

A přišel na to, že by bylo dobré si mýt ruce, což porodní báby vždycky dělaly, ale za celý život se mu nepodařilo tuto svou banální teorii obhájit. Máš více takovýchto příkladů v historii, kdy zdravý rozum, logika, a jasný výsledek, tedy pokles úmrtí pacientek, matek, nehraje žádnou roli?

Jarmila Klímová: Nehraje žádnou roli, a dokonce bývá až namířen proti autorovi. Já mám nevalnou paměť na jména, ale můžeme dohledat, i v současnosti, mnoho lidí, kteří se třeba zabývali bylinkářstvím, a kteří byli tak naivní, že své prokazatelné léčebné úspěchy zavázali do mašliček, odnesli to někam na ministerstvo zdravotnictví, nebo na nějakou lékařskou akademickou půdu, a byli shledáni vinnými ve všech bodech obžaloby, v lepším případě skončili na několik let v kriminále.

Což je třeba nedávný příběh z Itálie, kdy slavný lékař Tullio Simoncini prokazoval svou metodu onkologické léčby, a skončil v kriminále, mám pocit, že na šest let. A to proto, že to šel někam prokázat. Protože se to zrovna nehodilo, nebo nehodí důstojným představitelům dané doby.

A na klinice, kde byl Ignác Semmelweis, se proti němu spikla celá vědecká rada, a naprosto ohavně ho exkomunikovali z jejich vědeckého kolegia. Já tomu ve zkratce říkám: „To si takhle jednou umyjete ruce, a skončíte v blázinci.“ Protože on pak zemřel v blázinci. Takže zase, vidíme to v mnoha variantách, v mnoha opakováních.

Doktor Foltýn měl prokazatelné výsledky s devitalizací nádorů, vědecká rada ho záměrně sabotovala

Martina: Když vzpomínáš, že může skončit dehonestován, diskvalifikován z vědeckého středu, tak mě napadá jméno doktora Foltýna.

Jarmila Klímová: Chudák snědl na Silvestra jednu klobásu, a už oni ho nevzkřísili. Ten přišel s metodou devitalizace nádorů, a prokazatelně měl odoperován, už nevím jaký počet pacientů. Prováděl to v Brně, pokud si dobře pamatuji, a vědecká rada mu schválně předložila pacienty v posledním vývojovém stádiu – tedy z jejich hlediska už v neléčitelném stádiu rakoviny – a když on provedl operace, tak se pacienti začali uzdravovat. „Tak by takhle nešlo, soudruzi, to hodnotově není úplně to, co potřebujeme.“

Martina: My se vlastně stále dokola bavíme o tom, že léčení je obrovský business, a že je téměř nemožné ty obrovské peníze, které se v tom točí, přeprat.

Jarmila Klímová: To je taková přesilovka, že se nám ani nesní. Já řeknu jeden malilinkatý pidipříkladeček: Přišla klientka, o něčem jsme si povídali, a ona říká: „Paní doktorko, já vám ukážu – protože už prošla nějakou chemoterapií – já jsem teď dostala tabletky už jenom na měsíc, takže to už jenom takový dojezd, že už je to dobrý.“

A teď vytáhla tu krabičku, a na krabičce byla nálepka z lékárny s cenou 167 000. Jedna krabička na měsíc. Ale to je ještě úplná – jak to říct slušně – úplná prkotina proti tomu, co stála předcházející léčba.

Tam se pohybujeme průměrně v číslech – vlastně těžko to lze vyčíslit. Protože každý třeba i onkolog, kterého se zeptáte: „Tak pane doktore, řekněte nám, kolik tato onkologická léčba stojí?“, vám řekne, když je rozumný: „Já vám to nemůžu říct.“

A má pravdu, protože u někoho se napíše protokol třeba chemoterapeutického procesu, a někdo má šest sezení, někdo má dvanáct sezení, někdo má třikrát šest sezení – prostě tento rozptyl je obrovský. Ale určitě jako není potřeba troškařit, a většinou to u jednoho konkrétního klienta nejde pod půl milionu.

Chemoterapeutické preparáty vycházejí z bojových plynů a jejich skutečná účinnost je 10 až 15 procent

Martina: Kdy se začalo toto dít? Kdy se pomoc člověku, pomoc pacientu, snaha vynalézt preparát, kouzelnou pilulku, zvrhla? Dá se to vysledovat?

Jarmila Klímová: Tyto procesy jsou vždycky plíživé. My máme takový pocit, že ukážeme na nějaké datum a řekneme, že tehdy, třeba v roce 1492, začal novověk. Ono se to začalo modelovat velmi pomalinkým procesem – nechci úplně říct slovo „zvrhávat“ – už v polovině 19. století v jednom nenápadném obchůdku s bylinkami a tinkturami, který byl celkem přátelsky nastaven, ale začali do toho postupně dávat nějaké chemické náhrady bylinných tinktur.

Financovala to „chudá rodina“, která byla tak chudá, že jejich zahradník byl chudý, a jejich kuchařka byla chudá, jejich hradní pán byl chudý, takže na moc věcí neměli. Až se vypracovali v poměrně slušnou finanční skupinu, bez níž by možná nebyla tak dobře vedena druhá světová válka, protože někde ty prachy vzít musíte.

A pak už to jede ve velkém, protože čím víc, tím víc. A řekněme, že to viditelné, to nezadržitelně viditelné můžeme začít vysledovávat ve druhé polovině toho 20. století, po druhé světové válce, kdy válka byla vynikající laboratoří na pokusných králících – pardon, pán Bůh mi odpustí – kdy se začaly ověřovat řekněme účinky určitých chemických látek, které byly původně třeba vyvinuty na základě bojových plynů.

Všichni, co jsme na základce prošli brannou výchovou, si pamatujeme tabun, sarin, soman. To jsme uměli jako básničku, protože toto jsou pramáti chemoterapeutických preparátů, které se později začaly čím dál tím více a šířeji uplatňovat, a s širším PR protlačovat do terapie onkologických onemocnění.

Ono to někde mělo svůj prazáklad, protože když nějaká látka účinně zahubí nějakou buňku támhle na válečné stezce, tak se dá předpokládat, že zahubí i buňku, kterou nechceme, tedy rakovinnou. Ale ona s sebou vezme postupně všechny. A když imunitu nemáte opravdu velmi dobře vytuněnou, tak vás to zkrátka semele.

Proklamace o tom, že: „Jsme postoupili v léčbě rakoviny“ – to už tady také bylo mnohokrát. Jednou za čas se vyrojí nějaká senzační zpráva o tom, že: „Britští vědci zjistili“ – a teď následují tři tečky, co zase britští vědci zjistili. „A že už jsme na prahu nové etapy v boji proti…“ A teď tady máme něco, a bude se to pár let klinicky zkoušet, a pak už…

A teď přijde jednou za tři, pět let takováto bombastická zpráva, a já jsem si za posledních třicet let nevšimla, že by něco z toho bylo opravdu uvedeno do praxe. Takže je to zase jenom plácnutí do vody, aby nám tady bylo do víry se stejně bombastickou proklamací vkládáno, jak nás chemoterapie zachraňuje.

A na druhé straně jsou barikády naprosto evidence based medicine studie o tom, že správná, chtěná, léčebná účinnost chemoterapie se pohybuje někde mezi 10 až 15 procenty u aplikovaných případů.

Celý rozhovor s doktorkou Jarmilou Klímovou o selhání západní medicíny, vlivu farmaceutických korporací na vzdělávání lékařů a o tom, jak hledat cestu ke skutečnému zdraví, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme – díky vám můžeme přinášet rozhovory, které jinde neuslyšíte.
Martina Kociánová se na vás těší zase příště, zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte, nikdo jiný to za nás neudělá.