Sex se oddělil od rozmnožování a komunikace od přímého kontaktu – toxický koktejl pro lidstvo

Martina: Vy nejste na sociálních sítích, což může být jediná, nebo jedna z možností, kterak si udržet zdravý rozum. Na druhou stranu, já vlastně, když se teď čím dál tím víc mluví o tom, že by se měly sociální sítě omezovat pro děti a podobně, tak už v tom zase vnímám spodní vír, to jest, že by se mohla touto cestou mnohem snadnější šířit cenzura, ke které společnost měla a má velmi nakročeno. Ani v tomto případě nejsem schopna jednoznačně říct, že je to dobro, nebo že je to zlo.

Stanislav Komárek: Na to je velmi obtížné odpovědět. V minulosti se tato otázka nenabízela. Média sice byla, ale bylo to, řekněme, několik novin a časopisů, do kterých psali profesionální žurnalisté. Jistě byly časopisy pokleslé, časopisy pro high society, a podobně to bylo s televizí nebo s knihami, ale nikdy to nebylo tak, že by všechno obyvatelstvo vytvářelo obsahy těchto médií. I když to sice nebylo zakázáno, tak pan Vopička z Dolní Lhoty prakticky neměl šanci založit vlastní denní list a distribuovat ho. Dneska to má. A to přináší spoustu otazníků.

Martina: Nebýt za covidu možnosti, že fungovala právě tato okrajová média, tak by nám zůstaly jenom myšlenky, které nám říkal pan Adam, pan Kubek a další. Takže i tohle je, bych řekla, velmi složitá situace, a asi tady platí to až banální o sluhovi a pánovi. Když vám to začne diktovat AI – k čemuž máme nakročeno – tak v tu chvíli se může stát, že dobro a lidství půjdou žebrotou. Ale já jsem nezapomněla na mou otázku, že velký konzumní mejdan je u konce – od té jste mi utekl – tak jenom, abychom se k ní dostali.

Stanislav Komárek: Tak velký konzumní mejdan. On nemusí být u konce ve smyslu, že by se zítra šlo žebrotou. Ale já bych ještě domluvil to poslední. V dobách předinternetových by nebylo možno tak snadno šířit paniku nebo strašit obyvatelstvo. Strašilo se vždy, strašilo se peklem, strašilo se imperialismem, a takhle. Ale říkal jsem si, jak by asi covid vypadal za minulého režimu? Obávám se, že by si toho málokdo podstatně povšiml. Virologie nebyla tak daleko, a komunismus měl tendenci o ohrožujících věcech spíš nepsat. Umím si představit titulek: „Naši lékaři se úspěšně vyrovnávají s letošní silnou podzimní chřipkovou epidemií“.

Martina: To nám připomíná titulek slavný, který vznikl po Černobylu, že v okamžiku výbuchu byla radioaktivita nulová, a v příštích dnech bude nadále klesat.

Stanislav Komárek: Ano, to je přesně tohle. A pak v Kyjevě, protože byl první máj, všichni pochodovali. Jak říkám, já jsem před tímto režimem utekl, a do dneška se mi z něj dělá šoufl. Ale že internet dává možnost vzniku hysterických reakcí a panik – tak to dává. I tedy neomezeného strašení.

Čtyři oddělení změnila lidstvo v ohrožený druh závislý na digitálních chlácholičích

Martina: Já vidím, že se vám v tomto tématu o digitalizaci zalíbilo, tak se ke „konzumnímu mejdanu“ vrátím později. Řekněte mi, co jsou podle vás největší rizika digitalizace, postupujícího prorůstání technologií a umělé inteligence do našich životů, do práce a zaměstnání?

Stanislav Komárek: Že se lidé našeho kulturního okruhu přestanou množit. My jsme prodělali něco, co by se dalo nazvat „čtyři oddělení“. Ke každému z toho byl nějaký rozumný důvod. Oddělení sexu od rozmnožování antikoncepcí. Zajištění penzijním systémem ve stáří odděleného od počtu a kvality dětí. Obživy od práce sociálním systémem. A oddělení od přímé komunikace setkáváním digitálními technologiemi. Teď přichází ještě páté oddělení, pátá zvláštnost, že za partnera v rozhovoru – a obávám, že se brzy i v sexu – budeme mít na druhém konci drátu stroj, a ne člověka. A my na to nejsme geneticky vybaveni.

Jakkoliv byl u těchto oddělení, o kterých jsem mluvil, nějaký rozumný důvod, proč to zavést, tak globální směs všeho dohromady je pro populaci toxický koktejl. My dneska neustále prodlužujeme lidské žití, nebo lépe řečeno, prodlužujeme stáří. A sny o věčném životě tady byly vždycky, ale to není věčný život v ráji, nebo nedej bože v pekle, ale rozumí se tady, abychom mohli dávat další popuzené příspěvky na net a mohli si posílat další a další banality.

Ale my už se nezamýšlíme nad tím, proč tady být do těch devadesáti. Já sám si to rozhodně nepřeju. A potom, pomocí digitálních technologií, se velmi snadno vytvoří společnost, kde už každý budeme mít svého chatbota, který s námi bude i cestovat a bude nám šeptat v Kapském Městě do ouška ukolébavky. Digitální „chlácholiči“ budou pečovat o naši duševní rovnováhu, jako to kdysi dělali kněží, pak psychoanalytikové, ale teď už nebude třeba živý Freud, ale jenom toto.

Martina: My se s digitálními technologiemi propojujeme nejen myšlenkově, ale už také fyzicky. Necháváme si implantovat čipy, mluví se o pokročilých nanotechnologiích, kdy nám pak třeba mohou být čipy implantovány, aniž bychom o tom věděli. Podle filozofa, bude pak člověk ještě člověkem? Nebo už strojem?

Stanislav Komárek: To je otázka úhlu pohledu. My jsme napasování do strojových rastrů v něčem udělali už dávno. Je dělník u běžícího pásu u Forda ještě člověkem? Nebo už je to součást stroje?

Martina: Je to kolečko v soukolí, co krásně zapadá, jak by řekl Jarek Nohavica. Ale přesto všechno je to ještě myslící člověk nebo alespoň s možností myslet, s možností nahlížet na svůj život, a třeba i s možností se vzbouřit svému způsobu života.

Stanislav Komárek: Já si dost dobře neumím představit, že by mi byl implantován čip a byl jsem ovládán na dálku. Kdyby se k tomu někdo chystal, tak bych řekl, že konopný motouz je zadarmo. Ale mnohem spíš to povede k vyvanutí technické civilizace. To by byl vlastně Buddha naprosto nadšen – tak jako ublahobytněni. Buddhismus učí, že bytí je strastné. A opravdu je. Když sledujete od malička děti, které mají pořád nějaké problémky – dneska není zmrzlinka, zítra zase támhleto.

A jestliže bytí je strastné, dá se opozitně očekávat, že nebytí bude slastné. To buddhismus říká, ale nebytí tam není snadné, protože v Evropě optimisté říkají, že po smrti něco bude, a pesimisté říkají, že ne, nebude nic. V Indii a v Asii obecně optimisté říkají, že třeba po smrti už nebude nic, třeba vyvaneme. A pesimisté říkají, že bude další inkarnace, další trápení furt dál.

Čili toto by byl buddhistický konec technické civilizace. Jistě, Evropa, Čína, Severní Amerika, svět je veliký, v Čadu to takhle není. Ale těžko si představit jiný konec digitálního zařazení. Možná budou nějací digitální protestanti, kteří budou rozbíjet chytré telefony, utíkat do lesů, tam se po starodávnu rozmnožovat. Vždycky byl ke každému myšlení nějaký protiproud.

Peníze jsou jedny, ale idejí je mnoho – a ideje vedou k náboženským válkám

Martina: Pane profesore, myslíte si, že se stává věda z uctívaného pomocníka lidstva, a dokonce možná i z novodobého náboženství, jeho hrozbou? Můžeme se na to dívat i tak, že za určitých okolností se věda může stát jednou z kategorií, kterým jsme věnovali dnešní rozhovor, tedy nikoliv dobrem, ale zlem?

Stanislav Komárek: Každý vědecký poznatek je zneužitelný. Já si úplně nevzpomenu, kdy byl poprvé objeven kyanid draselný, ale řekl bych, že tak někdy v roce 1810, 1820 Gay-Lussac. A samozřejmě to, když nasypete někomu do kafe, tak si cucne jen jednou. Atomová bomba je samozřejmě jaksi strašlivou ukázkou. Mnoho myslitelů bylo v 60. letech toho názoru, že lidstvo záhy zajde v atomovém ohni – můj oblíbený Arthur Koestler si to celý život myslel, a kupodivu se tak zatím nestalo.

Alfred Nobel, když mu kdysi zazlívali, že vynalezl dynamit – tak účinnou trhavinu – a ještě na tom natřískal veliké peníze, tak říkal: „Jste pošetilí. Mír nastane teprve tehdy, až budou zbraně takové, že se je budou všichni bát použít.“ A samozřejmě, i kdyby byla dnes válka, tak s největší pravděpodobností by byla konvenční, proto atomová hrozba je přece jenom příliš přízračná. Samozřejmě se rozvíjí také biotechnologie. Digitální záležitosti jsou spíše věcí techniky, než vývoje čisté fyziky. V zásadě se dnes jeví lidstvu dva cíle, pro které stojí za to žít, a to: Prodlužování lidského věku a vývoj digitálních technologií. Jinak už nic.

Martina: Žádné ideje, které by posouvaly a spojovaly třeba západního člověka?

Stanislav Komárek: Ano, ideje. S idejemi je to tak, že zhruba v roce 2020 lze pozorovat konec toho, čemu pracovně říkám ekonomismus. Kdo byli základní šamani ve společnosti? Ve středověku to byly teologové – Mistr Jan Hus, Luther, a tak dále. Pak v 19. století to byli jednak z části přírodovědci, ale z části taky, dejme tomu, národovečtí lingvisté typu u nás Jungmann.

Pak v německé Třetí říši to byli rasoví experti. A po druhé světové válce pak přichází na západě dlouhé období – u nás tedy až po roce 1990 – ekonomismu, a základními kouzelníky se stávají ekonomové, a dokud HDP roste, tak je to dobře, a kdyby začala HDP stagnovat nebo klesat, tak je to zle. Vláda těch peněz má mnoho temných stránek, ale má jednu velkou výhodu: Peníze jsou jedny, ale idejí je mnoho. A ideje vedou k náboženským válkám.

Člověk vždycky chce to, co nemá, a Západ si možná koleduje o půst od svobody

Martina: Nemuseli by, pokud by jednou z největších sjednocujících idejí Západu – a bylo to tak po staletí – byla svoboda. Vy sám jste v lednu roku 2025 řekl, že se zdá, že Západ je už svobody syt. Myslíte si, že se už skutečně Západu svoboda zajedla? Nebo ji lidé jenom začali vnímat jako něco natolik samozřejmého a neměnného, že není potřeba si ji všímat?

Stanislav Komárek: Jedno i druhé. Člověk vždycky chce to, co nemá. Chudí chtějí peníze, část bohatých si přeje přerozdělování – druhý břeh se nám vždycky jeví jako schůdnější. A jak to kdysi zpívali Voskovec s Werichem: „Aby bylo to, co není, a nebylo to, co je.“ Takže tato tendence je v lidech velmi silná. A s koncem ekonomismu, nebo ekonokracie, potom přichází – a je to zajímavé – další proroci za covidu. Kdo to jsou? To byli někteří lékaři a biologové. A teď jsou to vojenští analytici – ať už to znamená, cokoliv to znamená.

Ale vždycky v drtivé většině dějin lidstva se peníze primárně investovaly do mimoekonomických cílů. Když v Egyptě něco vyhořelo – protože tam ještě nebyly – tak se za přebytky postavila pyramida faraonovi. A ve středověku se postavila – to už peníze byly – obrovská katedrála. My obvykle nevnímáme, že kolem katedrály se žilo vlastně v převážně dřevěných, maximálně jednopatrových domech. Čili to byla obrovská investice. Dneska by to byla možná investice do nějakých datových center, která je pak nutné pracně chladit – a to jsou obrovské peníze, co tam tečou.

Ale také do nějakých idejí, kterým chceme pomoct do světa. Tak to bylo po většinu dějin lidstva. V Sovětském svazu do šíření komunismu investovali i poslední kopějku. V německé Třetí říši poslední fenik – nejdřív na útok a potom už jenom na obranu. Ale teprve 90. léta přinesla to, že většina peněz šla zase na ekonomické projekty. To je v dějinách lidstva vlastně strašně atypické.

Martina: Pane profesore Stanislave Komárku, pokud se tady bavíme o určité přesycenosti svobodou, a vy jste zmínil, že člověk chce vždy to, co nemá, tak vidíte tudíž, že si lidstvo, nebo Západ – buďme přesnější, Západ a Evropa – koleduje o půst od svobody?

Stanislav Komárek: Je to poměrně pravděpodobné. Ale také je otázka, co si vlastně pod svobodou představujeme. Když po marxisticku řekneme, že svoboda je pochopená nutnost, tak jsme o ni nikdy v dějinách nepřišli. Musím říct, že před lety mi velice prospělo, když jsem emigroval, a potom, když jsem se zase vrátil. Devadesátá léta – jistě, každý vždycky chválí dobu, kdy byl mlád, a kdy se svět po jeho soudu vyvíjel správným směrem – ale bylo jasné, že takový rozpuk, takové jaro národů, bylo dost divoké. Z dnešního pohledu by se devadesátky přece jevily jako poloviční peklo. Všechno bylo v pohybu, předpisy to nedostatečně regulovaly, rostla zločinnost, ztratila se jistota z dřívějších zaměstnání. Každou dobu lze vždycky vyportrétovat jako peklo, i jako ráj.

Neustálé mediální vyhrocování situace je největším zlem současnosti

Martina: My jsme v situaci, v jaké jsme. Dospěli jsme jako země, jako lidstvo, do určitého bodu. Máme za sebou všechny zkušenosti a žité zkušenosti minulosti. Řekněte mi, co je podle vás to opravdu největší zlo současnosti? Jak ho vnímáte vy?

Stanislav Komárek: Neustálé mediální vyhrocování situace.

Martina: A co je, pane profesore, pro vás naopak největší dobro? My jsme se bavili o těchto dvou kategoriích od začátku, a nechali jsme je v obecnější rovině. Ale teď konkrétní dobro, to, v co pořád ještě vlastně doufáte, protože dává naději.

Stanislav Komárek: Nijak. Pěstovat lásku k bližnímu a k živému bytí. Ale to se nedá dělat kombajnem, to se musí dělat soukromě, pokoutně. A byl bych šťastný, kdybych to uměl lépe, než to umím. To je něco, co se dá vždycky zlepšovat. Ale obávám se, že hrocení situace je už dneska příliš, že se s tím v podstatě nedá nic udělat. Takže – už jsem tady o tom mluvil – otázka informační nabídky a poptávky je v něčem neúprosná, a v něčem je to neobyčejně skličující.

Každá doba měla nějaké své metly, a zároveň je to často věc, na které společnost stojí. Naše společnost stojí na digitálních médiích. Ale řekněme, vilémovské Německo stálo na armádě – ta tam byla úplně klíčová – a skončilo to militarismem a katastrofou dvou světových válek. Čili podobně křesťanství. To, co bylo nejosobnější pro středověk, skončilo kampaněmi s prodejem odpustků, mnohoobročnictvím a jinými věcmi, které různí Husové tak kritizovali. Takže je vždycky problém, že se společnost opírá o něco, co zároveň hrozí stát se klíčovým problémem.

Mladým radím životní praxi mimo digitální svět – každá generace si ale musí udělat vlastní zkušenosti

Martina: Pane profesore, Seneca považoval za vrchol moudrosti rozlišovat dobro a zlo. Mohlo by se zdát, že pro naši dobu je klíčové, abychom o to vůbec usilovali, abychom vůbec chtěli rozlišit dobro od zla. Co byste radil mladým generacím, jak se učit odlišovat dobro od zla, a jak potom toužit?

Stanislav Komárek: Radil bych zejména životní praxi s mimodigitálním světem. Každá zkušenost je mezigeneračně nepřenosná. Od vystoupení Freuda a Junga a jejich náhledu na lidské nevědomí už uplynulo 130 až 100 let, a jejich poznatky se do praxe nedostaly vůbec. Všechny jejich knížky vycházejí, pořádají se různé kurzy, a tak dále, ale praktický dopad je naprosto nulový. A to je rozdíl mezi zkušeností a technologií – kdyby se za 120 let po Edisonovi pořád svítilo loučí, tak by si všichni ťukali na čelo.

Ale na tyto věci si v jistém smyslu musíme pokaždé přicházet sami, to dalším generacím nezprostředkujeme. Tedy aby měli i jiné životní zkušenosti, než jenom sedět u telefonu a něco do něj ťukat. Ale konec konců každá generace si myslí, že to sama ví nejlíp – taky jsme si to myslívali – a něco jsme věděli dobře, něco jsme věděli hůř, a oni také musí udělat vlastní zkušenosti.

Martina: Pane profesore Stanislave Komárku, já vám nesmírně děkuji za to, že jste nás vzal na výpravu do zákoutí vaší mysli, a dělal nám průvodce po cestách dobrých i zlých. Díky za to moc.

Stanislav Komárek: Rádo se stalo. Všechno, co člověk dělá, má vždycky k dokonalosti velmi daleko.

Martina: Děkuji vám.

Stanislav Komárek: Na shledanou.

Milí posluchači, celý rozhovor s profesorem Stanislavem Komárkem o dobru a zlu, digitálních technologiích a budoucnosti západní civilizace si můžete poslechnout v celku a bez přerušení na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Bez vás by to nešlo.
Martina Kociánová se na vás těší zase příště. Zatím se mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.