Pes jitrničku sežral… a zákony taky

Vážení posluchači Rádia Universum,
opakem anarchie je diktatura. Kdo tvrdí, že nežijeme v diktatuře, hluboce se mýlí. Žijeme v diktatuře zákonů, a to i takových, které jsou k ničemu, a je jich víc než dost. A kde je jich dost, tam jich může být víc, a když může, tak taky je, protože když se to může, tak se to dělá, a když se to dělá, tak se toho nadělá, že s tím pak jeden nic nenadělá, kolik toho je, že se v tom nevyzná, ale vyznat se má, protože se to chce, aby se vyznal, a když se to chce… No, zkrátka legislativní byrokracie funguje v rytmu písničky: „Pes jitrničku sežral…“.

Proč se mně, sem tam, a to po celý život snaží nějaký politik přesvědčit, že ti, kteří tvoří zákony, je také dodržují? Já si dokonce myslím, že ti, co zákony tvoří, si je tvoří tak, aby se mohli tomu, co sami vytvořili, elegantně vyhnout. Občas to na mě dělá neblahý dojem, že některé zákony jsou pro občany, a některé pro darebáky.

Ty pro občany, aby nevybíhali z ohrádky státní moci, a ty pro darebáky, aby si mohli naopak vyletět a někde si užít a taky uložit. Někde, kde to nikdo, nikdy nezjistí, nebo jen zcela náhodou se to provalí, když si dotyčný vyskočí víc, než mu dovoluje optická gravitace. On je totiž velký rozdíl mezi tou optickou gravitací, a tou skutečnou. A já mám prostě takový pocit, nevím proč, ale nemohu se ho zbavit, že ti, co jsou k zákonům blíže, žijí v jiné společenské gravitaci než my, prostí občané, dbalí zákonů, nebo nedbalí zákonů, to je konec konců jedno, protože na prosťáčka dycinky dopadne kladivo zákona tak nějak přesněji a tíživěji, než se to stává těm náhodně vyhmátnutým darebákům.

Ono na tom není celkem nic mimořádného, když něco děláte, a děláte to tak, aby vám to posloužilo. A sloužit vám to může z různých směrů, ale pokaždé ku prospěchu, když to dobře vymyslíte, sestavíte a rozpohybujete. Myslím, že tvůrci zákonů jsou tak dobří společenští mechanici, že se díky své vychytralosti vymykají i pověstnému pravidlu, že kovářova kobyla a ševcova žena chodí bosé. Starší generace tuhle poučku nejspíš dobře zná, a já se přiznám, že ji na mysli mívám dost často. Tvůrci zákonů nechodí bosí, ale většinou si to štrádují v luxusní obuvi a dobrých autech na schůzky s těmi, co se učí slalom mezi paragrafy.

A teď; občan drcen každodenní realitou, zasypán zákony a nařízeními, jak se ten občan má naučit procházet džunglí paragrafů, když musí jen prachobyčejně žít, tj. pracovat a starat se o to nejzákladnější? Včera jste šli spát s tím, že svět je sice komplikované prostředí pro život, ale zrovna jste pochopili, jak vám stát a tvůrci jeho legislativní cesty nastavili překážky, když se ráno probudíte a zase je tu o jeden legislativní výkop, objížďku a zátaras navíc. Nejlepší jsou ty zkroucené hieroglyfy, co vám lezou do peněženky, na účet, do spoření a vašeho majetku obecně, ale i ty, co z vašeho svobodného bytí činí nebytí, z dobytí literou zákonů.

Mám totiž ten neblahý dojem, hraničící téměř s jistotou, že tvůrci paragrafů nejsou ani tak erudovaní k tvorbě vyvážených zákonů, ale jsou nadáni ke konstruktérské činnosti systému, který občana prostého, ale i občana podnikatelského druhu potápí velmi citlivým způsobem. Ten spočívá v tom, že nosní dírky jejich životů a podnikání jsou stále milimetr nad hladinou vody, přičemž hladina stále stoupá, a občan prostý i podnikatelský tím pádem, aby se udržel v této pozici, šlape stále rychleji a mohutněji. Ústa má pod vodou, takže musí mlčet, jinak se naloká.

Přebujelá státní moc posiluje své mrzké tělo byrokratickými anaboliky, což má za následek, že jeho zdravé části napadají vychytralí a všeho schopní jedinci, kteří se nakonec zformují do skupin a stanou se byrokraticko-mafiánskou čeledí bezohlednou ke všemu, co by v zemi hlásající svobodu a zaštiťující se demokracií, mělo prostým občanům, ale i těm podnikajícím, zajišťovat ono prachobyčejné existování s nějakým vyšším smyslem, než jen tím, že se musí udržet nad vodou.

Budu teď revoluční, když dovolíte, a vyzvu odvážné politické dřevorubce, aby na ten rozbujelý právní porost, tu neprostupnou houštinu, tu zeď ze zkroucených znaků pro strašení a mrzení, vzali sekery, pily, sedli do buldozerů a začali mýtit. Křičím: „Chlapi, i vy statečné ženy, co se staráte o ten náš český svět, vytvořte mýtinu pro kus té svobody, na které si nebudeme připadat jako trestanci, otroci a masa formovaná k preventivní poslušnosti!“

Možná byly doby, kdy si člověk vystačil jen s Desaterem, možná byly doby, kdy si kmen vystačil s jedním přírodním kodexem, možná byly doby, kdy se zákony držely v hlavě a srdci, protože byly jasné a vznešené ve své jednoduchosti a účelnosti.

Kampak se ty doby ztratily?

S touto otázkou, a při deprimujícím studiu věčné legislativní byrokracie, se s vámi loučí
Michal Gulyáš!