Diaspora blbosti

Vážení posluchači Rádia Universum, dnes bych rád svou úvahou osvětlil výskyt nevyhubitelného fenoménu, který světem vládne věky věků.

Diaspora blbosti má svůj pradávný základ v okamžiku a na neidentifikovatelném místě, kdy se více jak dva blbci dostali do sporu a začali se rozptylovat po celé planetě.

Mezi tím, co diaspory řady jiných národů zanikaly ve splynutí s národy územními, diaspora blbců zůstala neochvějná, pevná a stále úřadující. Své dílo koná pod nevyhlášeným, avšak o to více platným heslem; NEZANIKNEME, v jeho plném významu, a to velmi efektivně a masově. Národ blbců nejenže nemá hranice, ale nemá ani etnickou signifikaci, protože národ blbců jest natolik nadnárodní, že je v pravdě prvním kódem planetárního člověka tak, jak si ho ve výskytu přeje globalistický klan sociálních inženýrů. Je to národ jednotný, uvědomělý, a ve své podstatě oddaný svému původu.

A přece si jednotlivci, ani skupiny tohoto národa nejsou úplně rovni. Ba co víc, oni se rozdělují na mnoho skupin a podskupin. Mají svá nepsaná pravidla i rituály. Je velký rozdíl mezi blbcem vzdělaným a blbcem informacemi a rozumem nepolíbeným. V prostředí vzdělaných blbců se rádo hojně používá cizího názvosloví, zatímco u nevzdělaných blbů se vyskytuje možná občas, zato se zničujícím dopadem o síle mnohonásobku jednotky pro blbost. Je třeba rozdíl mezi blbcem vědomým a nevědomým, stejně jako mezi blbcem sebevědomým, smělým, drzým, nebo naopak ostýchavým. Není však rozdílu mezi následkem jejich působení. Ač jednotný národ, přece tak rozmanitý a rozdílný. Nechť vás to však neklame, že to je snad nějaká Achillova pata národa blbců, že to je něco, co by ho mohlo rozdrobit a nechalo zaniknout v členitém společenství lidstva. Právě naopak. Blbost, podstata národa blbců, disponuje schopností měnit svá skupenství téměř kouzelně, až nadpozemsky. Kde se vypaří, tam se za krátký čas opět objeví, jako velká, zapáchající kaluž. Kde shoří, tam se zazelená, coby zástupce nejplevelovatějšího druhu s téměř mimozemskou urputností. Kde zchátrá, tam se vitálně probudí z kořenů, jako strom věčnosti. Kde se rozpadne, tam se opět zocelí a zpevní.

Od pradávna zdravý rozum vede s obdivuhodnou srdnatostí nekonečné bitvy s blbostí, vědom si přitom hořké skutečnosti, že národ blbců má ve své armádě nevyčerpatelné zdroje zvrácené kreativity. Budiž však požehnání všem obráncům zdravého rozumu za to, že blbost je viditelná a že vítězí jen dočasně, že ji lze držet v odstupu, že možná zatím úplně nepřeválcovala všechna místa lidského výskytu. Tento předpoklad v nás živí naději, že snad jednoho dne sama blbost, unavená ze sebe, složí své zbraně a spočine aspoň na několik okamžiků, aby si zdravý rozum mohl oddychnout. Jest nám však souzeno svádět nekonečné bitvy jak s blbostí, tak s jejím plodem, se zlem rodícím se z jejího lůna. Proto ostřeme, každý za sebe, leč jako rytíři armády nezparchantělého rozumu, své pomyslné meče, dýky a oštěpy, abychom ubránili aspoň kousek místa a trochu světla prosvítajícího ze zdroje víry v moudřejší svět.

S nadějí ve vítězství zdravého rozumu nad věčnou blbostí se s vámi loučí
Michal Gulyáš