Když si ulice hraje na politiku

Kdysi, když ještě politika oscilovala mezi pravicí a levicí, existovalo nepsané pravidlo, že levicové politice svědčí ulice, zatímco pravicová, konzervativní je doma v kongresových sálech. Levice to brala tak, že politika se dělá pro lidi a tedy zdola, zatím co konzervativcům vadil populismus a dávali najevo, že jsou něco lepšího. Jenomže časy, kdy to bylo takto jednoduché, jsou pryč.

Dnešní politika se z ulic a kongresových sálů přestěhovala na sociální sítě. Je to prostor univerzální, ve kterém se cítí dobře jak lidé kultivovaní, tak sprosťáci, lidé chytří, ale i ti, co moc rozumu nepobrali. Virtuální sítě pak nabízejí jak soukromí v sociálních bublinách, tak i otevřený prostor pro inteligentní konfrontaci rozdílných pohledů, respektive pro neurvalou rvačku fanatiků, extrémistů či provokatérů. S rostoucím vlivem virtuálního prostoru ovšem sílí také snahy o jeho regulaci. A tak není nepředstavitelné, že se nakonec politika vrátí do kongresových sálů a také na ulici.

Dnešní pokusy dělat u nás politiku na ulici mají na politickou realitu zanedbatelný praktický vliv. Platí to jak pro čerstvou demonstraci prezidentova fanklubu, tak i pro dřívější demonstrace proti Fialově drahotě. Stejně marginální účinek se dostavil bez ohledu na to, že prezidentský happening se těšil masivní mediální podpoře, zatímco kritiku svého Fialy média důsledně ignorovala a aktivně zamlčovala. Ulice je místem setkání spřízněné části občanů, kteří se utvrzují ve svém názoru. To není málo, ale na změnu poměrů to nestačí a demonstranti jsou si vědomi, že jejich skandování vyslyšeno nebude, neboť prohráli volby.

Aby ulice změnila režim, anebo prosadila převrat, museli by si demonstranti místo prostoduchých sprosťáren na papírových kartonech přinést zápalné lahve a železné tyče, jak tomu bylo na kyjevském Majdanu. K tomu by museli mít spřízněné odstřelovače, kteří v davu pár demonstrantů postřílí. Na změně režimu by pak museli mít zájem bohatí sponzoři, kalkulující, že na převratu vydělají. Nic z toho na mírumilovných demonstracích v Praze nepozorujeme, protože jejich účastníci se přicházejí bavit. Zcela jim postačí, když pourážejí konkurenci a o sobě prohlásí něco hezkého.

Nenásilné demonstrace mají u nás dlouhou tradici. Václavské či Staroměstské náměstí ani jiné nepamatuje. Svatý Václav z koně přihlížel davům, provolávajícím slávu republice, Hitlerovi, komunistické straně, československým hokejistům po vítězství nad Sověty anebo Občanskému fóru. V místech, kde rozjásaní Pražané každoročně oslavovali první máje, se nyní jejich potomci vyznávají z lásky ke komunistickému rozvědčíkovi, který se coby napravený hříšník vypracoval na fešného prezidenta.

Svatého Václava už sotva něco překvapí. Má se svým národem svatou trpělivost a dohlíží pouze na to, aby se na jeho náměstí nenosily ty Molotovovy koktejly a železné tyče. Když politiku dělá ulice, má to hodně společného s divadlem. Někdy je na repertoáru drama, jindy komedie, jednou se rolí politického představení ujmou amatéři, ochotníci, jindy profesionální herci a herečky, ale vždy je dobré si připomínat, že sledujeme hru na politiku, nikoli politiku samotnou. Tato pouliční představení nic nevyřeší, ale ani ničemu neublíží. Někomu zvednou náladu, někomu žaludek, ale euforie i znechucení se vytratí v čase. I nyní se nakonec náměstí vyprázdnilo a poslední slovo měla úklidová četa, která po demokratech zametla binec.