Zákaz mluvit s nepřítelem ubírá inteligenci. Hysterická nenávist vzniká z nevzdělanosti

Martina: Co může pro společnost znamenat, že se uvolňuje prostor pro hrubost? Vy jste to řekl v prvním díle, že kdyby se studenti vysokých škol oslovovali jinak než třeba „vole“, tak by to bylo určitě znamením toho, že se na dané základní nebo střední škole naučili jakémusi slušnému chování. A mě by zajímalo, jestli existuje přímá souvislost v tom smyslu, že když člověk někdy úplně automaticky říká takováto plevelná slovíčka, třebas právě ono „vole“ – aniž by si pod tím představoval nadávku, nebo zvíře – tak to mění nitro člověka tak, že tím hrubne, nebo to zplošťuje jeho emocionální výbavu, a to jen proto, že má takovýto zlozvyk, který mu zůstal třeba z jeho dvanácti let?

Pavel Kalvach: Já jsem přesvědčen, že ano, že slovník ovlivňuje způsoby ušlechtilého, nebo neušlechtilého myšlení. Kdysi jsem o tom napsal článek, který se vyskytl v novinách, a jmenoval se: „Vy jste si říkali soudruhu, my si říkáme vole.“ A to jsem citoval jednoho pána, se kterým jsem se pohádal někde ve frontě, kde nás předbíhal. Takže jsem tam poukázal na to, že to je nepěkný zvyk. A pak mi na to odpověděli někteří diskutéři a napsali mi: „My jsme si říkali ve škole ‚vole‘ a učitelé nás za to pranýřovali a trestali, a rodiče nám dali pár pohlavků. Ale teď po šedesátce si tak říkáme pořád, tak nám to nechte.“ Já uznávám, že takový člověk nemusí být zlý, uznávám, že kdybych se třeba topil, tak že mi třeba přijde pomoct, a vytáhne mě z vody. Ale přesto tento zvyk navozuje ovzduší, ve kterém se dobrým myšlenkám nedaří, protože navozuje hospodský slang, kde se klábosí o tom, kdo vypil kolik piv, a jestli se potom pozvracel, nebo jestli šel domů opilej. To jsou tyto nálady, a patří to do okruhu slovníku, kterým si lidé zamezují cestu vzhůru k něčemu lepšímu. Protože kdyby od toho upustili, toto prostředí opustili a šli si přečíst Schillerovy básně, tak by si osvojili jiný slovník, a to by jim hodně pomohlo daleko vzhůru.

Martina: Vy působíte jako pedagog, pracoval jste jako přednosta Neurologické kliniky třetí lékařské fakulty Univerzity Karlovy, také ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze. Pozoroval jste třeba u mladých lékařů, že mají znalosti, ale při tom je jejich verbální projev svým způsobem determinuje?

Pavel Kalvach: Tam se to někdy tluče, protože oni mají znalosti opravdu obdivuhodné. Já bych řekl, že mladí lidé mají vysoký standard vnímání a bystrosti, takže u naší profese se descenzus intelektu nepozoruje. Já bych řekl, že to, co jsem psal o Ragnarově institutu – kde udělali 730 000 IQ testů a zjistili, že právě nejchytřejší byla ta generace 70.–80. let, pak to potvrzovaly ostatní národy, že jim inteligence taky klesá, tak si myslím, že je to trend celkové populace.

Ale u těchto vrstev, které se snaží – třeba u nás na klinice – je kouzelný rozvoj chytrosti. A dokonce musím říct, že bolestně pociťuju, jak jim nemůžu stačit, protože oni neustále mezi sebou tlačí témata, pořád se radí o pacientech na lékařském pokoji, kde je křižovatka názorů. A teď do toho přicházejí nové názory. Takže to je bouřlivý rozmach vědomostí, a je to nádhera. A pokud občas uklouznou k vulgárním slovům, tak si myslím, že je to nepoškodilo, protože to je občasné.

Martina: Lékařský humor je vyhlášený svojí černotou.

Pavel Kalvach: No jo.

Martina: Ale jiná věc je – když se tady stále bavíme o IQ, a vy jste teď vychválil své mladé kolegy – jak je to s EQ mladé generace? Tím myslím emoční inteligenci, soucitnost, sociální inteligenci, na kterou si mnohdy pacienti stěžují, protože daní lékaři nejsou Pavlem Kalvachem, ale leží tam před nimi pouze ledvina.

Pavel Kalvach: V tom máte pravdu, že se toto stává, a mě velmi mrzí, že někdo má málo soucitu k trpícímu pacientovi. Ale v našem prostředí, tedy na naší klinice, se takovéto věci nestanou. Tam jsou ranní rozhovory, kde se to všechno probírá, a tak dále, a ty jsou k lidem šetrné, a o každém se mluví s plnou shovívavostí, důstojností a úctou. Ale nevím, jak dalece je to všude, protože když slyším od mediků, co slyšeli na některých chirurgiích, jak tam na sebe kolegové řvou, tak to je překvapivé a ošklivé.

Martina: Teď s vámi manipuluji, protože se snažím dostat k tématu: Jak je možné, že v západní společnosti – která se obecně věnuje tomu, aby potírala jakékoli projevy fyzického násilí, a to dokonce i ty přirozené, řekněme klučičí, nebo hledání si přirozeného vůdce v určité skupince dětí, mladých, adolescentů, a přesto, že jsme pacifisté, a nesmíme a nechceme trestat děti, nechceme je plácnout po ručičce – se přesto míra agrese ve společnosti očividně zvyšuje?

Pavel Kalvach: To je strašný. To jste naťukla velmi důležité téma. Nevím, jak je to s agresí konkrétně v prostoru našich spoluobčanů, ale agrese, která na nás stříká z televize, ta je mně tedy krajně nepříjemná. Protože tam je pořád o zbrojení, jako kdybychom nevěděli, kolika fázemi vývoje už se prošlo, a kolik generací se už staralo o to, jak zabránit válkám. Ono se to tam vůbec neozve, a pořád se tam mluví o 2 procentech a 5 procentech jako mezi blázny, kde se vůbec neví, na co se to má použít. Čiší z toho jen takový prvek, že se to má zaplatit americkým zbrojařům za jejich zbraně, a všechno to pak skončí jako rezavý šrot, třeba. Toto je každému lhostejné, a jde jenom o to, aby se tyto peníze vynaložily, a ani slovo o pacifismu. Přitom to prošlo několika generacemi moudrých lidí, kteří si dávali záležet, aby lidem válčení vymluvili. Je to nesmírně zajímavé téma.

Když se třeba podíváte, jak to bylo na konci 19. století – kdy lidé tušili, že se blíží nedorozumění mezi evropskými státy, a bude z toho válka – tak vidíte, že se zaváděly mírové kongresy, a bojovalo se za to. Třeba Nobel. Nobel byl výrobce dynamitu, kterému muselo záležet na tom, aby byl dynamit zapotřebí. A proto, když se poprvé dověděl o románu Berthy Suttnerové „Die Waffen nieder“, tak jí napsal dopis, který se týkal toho, že ho ona žádá o přispění k mírovému hnutí a že jak on má přispívat, když je na dynamitu závislý. A pak si tento román přečetl, úplně z něj vytryskl obdiv, a napsal jí druhý dopis, že takové dílo je potřeba přeložit do všech jazyků a že tam toto nádherně ukázala, že on ten svůj válečnický pudr bude muset převést pouze na ražení tunelů a železničních tratí, a tak dále, a válku že je potřeba co možná likvidovat. A tam je okolo toho celý okruh lidí.

Nádherně je to popisováno v knížce Brigitty Hamann „Bertha Suttnerová“, což je kouzelná kniha o tom, jak se snažila, kolik lidí k tomu strhla, jak k tomu strhla ruského ministra zahraničí, ruského cara, který podnítil Evropský mírový kongres v roce 1899, který začal právě na jeho narozeniny, a jakou si s tím lidé dávali práci, aby zabránili válkám.

Martina: A nepovedlo se.

Pavel Kalvach: A nepovedlo se. A bylo to tehdy ještě prostředí, kdy ještě panovala pubertální úcta k hrdinům, kteří nosili epolety, a pořád si hráli na vyznamenání, a psali romány, kde hrdinové vítězili v obrovských válkách, a tak dále. A tato Bertha Suttner to krásně prožila od naivní komtesy, která se ještě v pětadvaceti letech obdivovala tomu, když se setkala s Vilémem II., jaký je to válečník, a pak během dalších dvaceti let přerostla, a rozum jí pomohl dostat se na opačný břeh, a z tohoto opačného břehu už věděla, že všem těmto buranským primitivismům je zapotřebí čelit.

Dřív se za každou cenu bojovalo proti americkému imperialismu, dnes se mu za každou cenu klaní

Martina: A čím to, že se pohybujeme v kruhu, protože momentálně je válečnická atmosféra a rétorika všudypřítomná, a u mnohých se stala součástí jejich myšlení, a rozhodně jejich každodennosti. A lidé po řešení konfliktů válečnými cestami dokonce volají ještě více než politici, a to teď mluvím o ochotě připustit jaderný konflikt. Řekněte mi, jak je možné, že po tolikerých zkušenostech se opět i lidé, kteří se dosud politice nevěnovali, vyjadřují k tomu, že je potřeba ukončit válečným způsobem konflikty, které probíhají? A znova se blížíme k tomu, že hospodyňky budou na otázku, zda chcete máslo, nebo Habeš, křičet: „Habeš“. Čím to je? Jak si neurolog vysvětluje, že se naprostou absencí fyzického násilí v našich životech dopracováváme k největšímu fyzickému násilí?

Pavel Kalvach: K hrůzám utrpení. Řekl bych rovnou, že je to těžká slabomyslnost, mám-li být konkrétní. Protože když se podíváte na dva režimy, které jsme zažili – vy jste z toho socialismu moc nezažila…

Martina: Osmnáct let, to je dost.

Pavel Kalvach: Tak přece, takže jste tu nalejvárnu taky sledovala, a jak vypadaly noviny, kde se do lidí nalejvalo furt jedno a totéž. Tedy, že se kupředu musí jít stále leninskou cestou a že největší výkony ve všem jsou v Sovětském svazu, a máme si z nich brát příklad, a tak dále…

Martina: Na věčné časy…

Pavel Kalvach: Ano. Toto se trochu oslabilo, nebo civilizovalo, během šedesátých, sedmdesátých let, ale třeba v padesátých letech obdiv k tomu, jaké mají pole kukuřice, a kolik dojí kráva, a toto všechno – to byly naivity, a hodně lidí to žralo. Byli tak vystrašeni, že to pro jistotu chtěli žrát, aby je někdo nesejmul, jakože jsou proti socialismu. Takže totální nalejvárna. A lidé to trpěli, a mnozí si to dokonce osvojili. A teď přijde pravý opak, a je tady zase obrácená hysterie.

Dřív to byla za každou cenu obrana proti americkému imperialismu, a dneska je to vzývání amerického imperialismu za každou cenu. To jsou mistři světa, a co řeknou, tak to je všechno pravda, a i když řeknou sebevětší nemravnost, nebo urážku pro Evropu, tak nám je to všechno voňavý, protože to řekl Trump, takže to musí být pravda. A nikdo nedovede zaujmout stanovisko, že je tady něco v nepořádku, a přitom půlka národa má zkušenost z předchozího kola, kdy se takto pod taktovkou politiků řičelo přesně opačně.

Zákaz mluvit s nepřítelem je zátaras inteligence, Carlsonův rozhovor vidělo dvě stě milionů lidí

Martina: Já jsem tady na začátku zmiňovala výrok spisovatele Ladislava Mušky, operního pěvce, který řekl: „Nejúčinnější zbraní proti nenávisti je inteligence. Proto je tolik nenáviděna.“ Řekněte mi, myslíte, že v této civilizační regresi – jak jinak to nazvat – může snižování inteligence sehrávat velkou roli, a tudíž se můžeme na tento proces snižování inteligence dívat také trochu jako na záměr?

Pavel Kalvach: Nejhorší je, když nám inteligenci někdo zakazuje, protože máme dost starostí s tím, abychom si ji vůbec rozvinuli, takže se máme snažit o to, aby byla co největší, a chápala všechno. Nebo aby tam vznikala takzvaná simultánní gnozie, to znamená chápání všech věcí všemi senzorickými kanály najednou, prostě docílení největší inteligence. Ale když se nesmíme dozvídat podstatu věcí, tak to je těžký zásah do společenské inteligence. To znamená, když vznikne válka, tak přece musíme říct proč.

Nebo když přijde nařízení, že teď budete nenávidět Rusy, a to proto, že tady vyhodili do povětří Vrbětice. Tak když přijde takováhle absurdita, tak se přece oduševnělý člověk musí ptát: „Tak nám sem nejdřív přiveďte komisi, která to ve Vrběticích čtyři roky vyšetřovala, a jak to, že na žádné Rusy nepřišli. Za čtyři roky vyšetřování.“ Pokud nikdo od této komise neposkytne takovéto vysvětlení, tak přidusil možnosti inteligentního rozvoje, protože lidé nemají možnost začít rozeznávat, jaká je podstata věcí.

A totéž, když paní Clintonová řekne: „Tucker Carlson přece nemůže jezdit do Ruska, aby vedl dialog s Putinem. S nepřítelem se nemluví,“ tak to je zátaras inteligence. A proto, když Tucker Carlson ten rozhovor udělal, tak si to okamžitě pustilo 200 miliónů lidí po celém světě, protože byli zvědaví, co říká nenáviděný Putin, a duševní rozvoj těchto lidí mohl postoupit někam dál, a mohlo to zabránit hysterické nenávisti, kterou tady zmiňujete, která vzniká z nevzdělanosti. A to se paní Clintonové nelíbilo, takže hlásá takovéto věci, jakože si lidé mají inteligenci odpustit, a hlavně být zavilými příslušníky určitého trendu.

Martina: Myslíte si tedy – aniž bych za každou cenu chtěla dojít k tomu, že debilizace společnosti je cílený proces – že to tak může být? Nebo je na vině prostě lidská pohodlnost? Protože myšlení bolí, dávat si práci s vyhledáváním informací je zdlouhavé, a považovat to, co je možná v našich očích pravdivější než něco jiného, je další velmi náročná psychická práce. Takže se nám jenom chce žít bezstarostněji, pohodlněji?

Pavel Kalvach: Oni to totiž ti kluci snad ani tak zle nemyslí, že by nám chtěli odepřít vědomosti. Nevím, jestli to tak mají koncipováno ve své duši, že nám odepřou vědomosti, ale oni to dělají mimoděk, protože milují nějakou doktrínu, která jim pomohla k politickému postavení, a k tomu, aby se mohli povyšovat nad ostatní, a proto si nepřejí, abychom přičuchli k nějakým jiným přátelstvím.

Například, já mám řadu přátel v Rusku a v Bělorusku, a devatenáct let jsme tady organizovali kurzy pro neurology hlavně z východních zemí. Takže každý rok přijíždělo 120–130 neurologů, a bylo tam vždycky 5 až 6 Ukrajinců, 7 až 8 Rusů, několik Bělorusů, a tak dále.

A já s nimi dneska nemůžu ani korespondovat, natož pak je pozvat, protože se neudělují víza, dělá se tam nějaká rotika, takže mi znemožnili vést ušlechtilá přátelství s bezvadnými lidmi, kteří nikdy neprovokovali a neprováděli žádné násilí, protože jsou to mírumilovní a milí lidé, ale nesmíme s nimi mít kontakty. To je hanebnost.

Martina: Pane profesore, Platónův následovník Aristoteles řekl, že kdo pokračuje ve vědách a upadá v mravnosti, více upadá, než pokračuje.

Pavel Kalvach: To je krásné. Neznal jsem to.

V OSN i v parlamentu jde jen o schválnost na schválnost jako v dětské hře na dvě znepřátelená vojska

Martina: Jak se na tento výrok dívá neurolog? A jak se dívá na to, že mnozí východní, asijští tygři pokračují ve velkém rozvoji věd – ostatně i Západ se snaží pokračovat ve velkém rozvoji technologií – ale kdeže jsou mravy?

Pavel Kalvach: Já se tady u vás dozvídám tolik věcí, vy mě masivně obohacujete. Aristoteles to řekl hezky, a přemýšlím, jestli to tak opravdu myslel, nebo jestli tím chtěl lidi napomenout, že mají také dbát na mravy. Myslím, že s morálkou máme všichni co dělat, abychom byli co možná správní, a k ostatním lidem se chovali dobře.

To, jak to rozebíral třeba Schopenhauer, když psal o lidském soucitu, což jsou nádherné kapitoly, nebo jak to rozebírali první socialisti, jako třeba Saint-Simon, kteří ukazovali, že už i majetek je do určité míry prohřešek, protože znamená, že se z někoho tento majetek vydobyl, a tak dále. Takže to byly krásné poučky. Ale měli bychom to udržet na solidním stupni rovnováhy, kdy si lidé budou své choutky trochu podvazovat.

A muselo by se dojít k nějakému oduševnělému rozhovoru, i třeba na úrovni OSN, protože když se podíváte na to, co tam povídají, tak to je jenom schválnost na schválnost. Jeden dělá jednu schválnost, druhý obrácenou. Podobně jako naši politici, kdy kdykoli něco řekne koalice, tak opozice ví, že to nesmí být pravda, takže hned řekne opak, přestože to je třeba neutrální věc. Třeba jestli se má průmysl cigaret nechat bujet, nebo jestli má mít reklamu, nebo nemá mít reklamu – to přece není věc levice proti pravici, to je věc čistého lidského vkusu.

Ale oni to musí v té straně vždycky všichni říkat stejně, a protihráči zase všichni stejně. Oni prostě mají rozdělené pole, jako když jsme s klukama hráli „Král vysílá své vojsko“, kdy jedni museli ty druhé nějakým způsobem porazit. A to se pak nehne nikam kupředu. Takže by tam měli pustit lidi bohatších názorů, a lidi otevřené k tomu udržovat rovnováhu u toho, co si opravdu myslí, a co se bojí říkat, nebo nebojí říkat, a tak dále.

Civilizace se přece jen zjemňuje, a to je odrazová plocha, ze které se ještě můžeme zachránit

Martina: Už jsme tady vzpomínali profesora Bártu, a ten zmínil, že poprvé ve své historii má lidstvo dostatek informací i nástrojů k tomu, aby dokázalo odvrátit případný kolaps společnosti, k němuž v dějinách zatím vždy po určité době došlo. Co na to říká odborník, který se zabývá výzkumem lidského mozku? Jsme přece jen v něčem odlišní od našich předků? Nebo vše nabere známé otáčky jen v odlišných kulisách, a my jenom zjistíme, že vůbec nejsme jiní, než jaká je pubertální mládež, která má vždy právo na své vlastní omyly, a současná společnost, civilizace si bude muset znovu zopakovat všechny chyby, ze kterých jsme měli možnost se poučit. Jak to vidíte vy?

Pavel Kalvach: Prostředky máme určitě mnohem výhodnější, než tomu bylo v minulosti. Třeba už jenom ten fakt, že kdybyste teď pustila tento náš rozhovor někam do éteru, tak to je obrovský pokrok, protože to by před padesáti lety u nás možné nebylo.

Martina: Ale já ho opravdu pustím do éteru.

Pavel Kalvach: Když to uznáte za vhodné, tak je to prostě pokrok. V každém případě se společnost úžasně civilizuje. Třeba už jenom jak se zachází se zvířaty – tam je veliký pokrok. To, jak se práskalo do koní, když měli táhnout těžký a nezvladatelný náklad, jak se zachází se psy, to už prostě dneska není, všechno se zjemnilo.

Martina: Akorát se s nimi někdy zachází lépe než s důchodci. Ale to je zcela jiná historie.

Pavel Kalvach: Ano, to se také může stát. Takže civilizace nabírá nějakou slušnost, a to je šťastný spring board, nebo odrazová plocha pro to, abychom se zachránili a abychom si dopřáli debaty, abychom si to umožnili, a netočili se stále v jednom kole. Já pevně doufám, že televize chytí nějaký volnější trend, aby tam mohli vystoupit lidé, kteří tam dosud měli zakázaný přístup. Mediální kanály – podobné třeba vašemu – dávají k dispozici alternativní názory, které veřejný mainstream nepěstuje, a nějaká myšlenková rozpustilost se tam nepřipouští, a musí tam být pořád monolit poslušnosti vůči takzvaným spojencům.

Marxovy verše připisovali vzdělaní kolegové Schillerovi i Goethovi, dokud nepadlo pravé jméno

Martina: A kde se bere tato vaše naděje a optimistické vize do budoucna, když jsme začali tím, že hloupneme?

Pavel Kalvach: Optimismus mám přece jenom v sobě vrozeně zakotven, nemám ho čím obhájit, ale věřil bych tomu, že se přece jenom řada lidí odvažuje mluvit upřímně, a tam vidím velmi slibné možnosti. Ovšem, musí se také nasazovat osobní odvaha, a když se podíváme, kdo v minulosti přispíval ve společnosti třeba ke spravedlnosti, tak lidé museli nasazovat své osobní pohodlí, a tak dále. Dneska například máme narozeniny Karla Marxe.

Martina: Ano, to je v den, kdy natáčíme náš rozhovor.

Pavel Kalvach: Takže to je výročí hodné obdivu a úcty, protože když odstoupíme od těch nesmyslů, které do nás hustili třeba ve VÚMLu – nebyly to jenom nesmysly – tak to byly třeba nudné řeči o tom, kdo padl během dělnické revoluce, a tak dále. Ale když se podíváte na tohoto člověka, jak vyrůstal jako student, jak překládal řecké právo, římské právo, překládal z řečtiny do němčiny – já jsem zase překládal některé jeho básně, to je nádhera, co psal například své snoubence.

Když jsem předložil jeho básně vzdělaným kolegům, neřekl jsem jim autora a ptal jsem se: „Tak řekněte, jestli to napsal Schiller nebo Goethe, nebo Heinrich Heine,“ tak někoho řekli, a já jsem říkal: „To napsal Karel Marx.“ To byl impozantní vývoj. Jeho otec mu psal nabádání, aby se na studiích choval slušně, a vzpomínal na svou snoubenku. On se jí nijak nezpronevěřoval, ale jeho otec mu vytýkal, že nemůže pěstovat jenom intelektuální spory, a ve spolcích intelektuálů si hrát na Voltaira, Rousseaua, Kanta a další filozofy. Prostě, že se má věnovat občanskému zaměstnání, aby poskytl snoubence slibný život, a tak. Tam je taková lidská poctivost. A v šestnácti letech ve školním úkolu o tom, jak se má chovat dospělý muž, napsal, že mnoho mužů se snaží dosáhnout vynikajících úspěchů, a stát se třeba velkými generály a tak dále, ale že hlavní je pamatovat na spravedlnost lidstva. A o to se má starat každý, kdo spěje do pozice dospělého muže. A pak to skutečně celý život praktikoval, snažil se ze zoufalé bídy vyzdvihnout podřadné vrstvy společnosti. A my si dneska můžeme vážit toho, že tuto ekvitu dneska máme, že bylo docíleno lidské důstojnosti pro veškeré vrstvy všech dělníků, a všech bývalých otroků.

Ve školství je největší naděje na obrat, jenže ministři na vážnou debatu o něm nemají čas

Martina: Pane profesore, a z čeho tedy pramení vaše naděje, když hloupneme? Nebude to s námi tak zlé?

Pavel Kalvach: Nesmíme se podřizovat spontánnímu moru, spontánnímu pádu. V první řadě bych tedy doporučil, abyste si pozvala nějakého ministra školství, a zeptala se ho, jestli mu vadí šikana na školách, a pokud by se s ním dalo rozumně mluvit, tak o tom, jak ji odstranit. Třeba. A když vám řekne, že ho to vůbec nezajímá, tak by potřeboval vyměnit.

Martina: To se vám stalo, že vám toto řekl některý ministr školství?

Pavel Kalvach: Tak přímo ne, ale paní ministryni Valachové jsem dal písemný rozklad toho, co se ve školství nemá opouštět, a ona mi na to řekla: „Ve skutečnosti je to ještě horší, než to, co mi píšete. A to bychom si na to museli udělat čas“, a tak dále. A panu ministrovi Plagovi jsem to zmínil jen tak v rychlosti, ale on měl výhodu, že na mě neměl čas, takže to měl celkem rychle z krku.

České školní inspekci by se musela předložit vážná debata o tom, jestli chtějí tvrdit, že naše školství je úspěšné a že to vedeme správným směrem, protože právě tam je největší naděje na změnu směru od rozmařilosti. Televize nám pořád říká, že máme tolik a tolik dětí v depresi, a kolik dětí se pokusilo o sebevraždu, a tolik útoků na učitele bylo zaregistrováno. A jak se učitelé bojí, že ve sborovně nesmějí říct nic, aby na ně nevlítli rodiče. Takže toto nám různě servírují, a jde o to, jestli by s tím někdo nemínil něco udělat, a jestli bychom nemohli najít nějaké ušlechtilejší trendy, kde by se dostali ke slovu také lidé, kteří mají zájem kultivovat společnost.

Martina: Pane profesore, já vám velmi děkuji za to, že stále hledáte světlo na konci tunelu, že neumdléváte a že jste nás zavedl do zákoutí naší mysli, i lidských povah. Jsem tomu moc ráda, děkuju.

Pavel Kalvach: Paní Martino, já vám mockrát děkuji, že jste mi věnovala takhle velký čas a že budete brát shovívavě to, co jsem se tady snažil vydedukovat. Díky.

Martina: Já děkuji. Shovívavosti netřeba. Děkuji vám.

Celý rozhovor s profesorem Pavlem Kalvachem o hloupnutí civilizace, rizicích vysoké inteligence a o tom, co s lidskou duší dělá blahobyt, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všechny tři díly najdete také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme — i díky vám můžeme klást otázky, na které se jiní neptají. Martina Kociánová se na vás těší zase příště. Zatím se mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.