V zemích s menší svobodou dosahují školáci lepších výsledků, neboť přísnost ve škole nepovoluje drzost

Pavel Kalvach: Díky, vážím si toho, že jsem tu s vámi. Manželka řekla, že u vás se dostanu do nejvyšších pater společnosti. Toho si cením.

Martina: Vaše manželka má brilantní vkus, což hází dobré světlo i na vás.

Pavel Kalvach: Děkuji.

Martina: Děkuji vám, děkuji. A ještě zdůrazním, že jste působil jako předseda České neurologické společnosti a viceprezident Evropské federace neurologických společností. Byl jste vyznamenán evropskou cenou LINF za přínos v rozvoji neurověd. Pracoval jste na Yale University a jste autorem knihy Blahodárná setkání nad záhadami duše. To vše profesor Pavel Kalvach. Pane profesore, já jsem tady hovořila o tom, že podle průzkumů – nevím, do jaké míry se jim dá věřit – jsme na jedenačtyřicátém místě na světě, co se týká IQ. Vy jste vysokoškolský pedagog, přicházíte do kontaktu s mladými lidmi, ale i s kolegy, s přednášejícími na vysoké škole i na vysokých školách v zahraničí, dnes a denně. Řekněte mi, kdy naposledy jste si říkal, že to s námi jde z kopce?

Pavel Kalvach: Tak děkuji za toto téma, určitě je atraktivní. Vy jste zmínila, zda se náhodou rozum nepřesunuje do východní Asie. Kdybychom to brali jenom podle inteligenčních testů a škál, tak by to bylo třeba málo přesvědčivé, ale je to mnohem přesvědčivější ve všem ostatním, jako je výstavba, zvládání vesmíru, geologie, výroba aut, a všechno možné. Takže všechno ukazuje na to, že se tam přesunuje rozhodovací účinek na tomto světě. A kdy jsem poprvé začal litovat, tak skutečně jsem z toho byl smutný, protože jsem pozoroval, že je velmi těžké v dnešní době navázat hlubší rozhovor.

Jako mladí kluci jsme zažívali, že jsme se mohli bavit o filozofii, nebo číst knihu o tom, že se společnost posouvá do postmaterialistických fází vývoje, kde bude možné, že se lidé přestanou handrkovat o to, kdo má lepší auto, dražší obraz, nebo kožich, a budou pomáhat chudým částem planety. Ale tyto prognózy z padesátých let se nenaplnily. Dnešní bohatý západní svět nedělá téměř nic pro pozvednutí chudého světa, a tyto disproporce jsou tedy hanebné a kolosální. Takže nad touto nespravedlností jsem se zamýšlel už dlouho, přinejmenším dvacet let, a nad tím, jestli nám neklesá ostrovtip a celková bystrost, už se také zamýšlím přibližně stejnou dobu.

Takže když jsem to pak našel v literatuře, tak jsem zjistil, že to potvrzuje moje obavy, podobně jako jsem to četl v knihách od Benjamina Kurase, který je skutečně prvotřídním vizionářem, který nám v několika knihách popsal, že se propadáme dolů, dá se říci, že asi někam do žumpy. A pak to popsali další, dark triad ve světovém vývoji, deaths of despair, smrt ze zoufalství, která narůstá hlavně v západních státech, a toto všechno běží společně nešťastným směrem dolů.

Indičtí studenti neznají šikanu a diví se, proč by měli podrážet učitele, který se jim věnuje

Martina: Pane profesore, pojďme si tyto jevy nějakým způsobem pojmenovat, a možná i rozdělit. Protože jedna věc je, řekněme, postupné hloupnutí naší civilizace – myšleno tím pravděpodobně spíše té západní – a potom také jakýsi rozklad, degradace lidské společnosti po stránce etické, lidské, hodnotové, mravní. A pak asi dojdeme k závěru, že oba jevy spolu možná souvisí. A mě by přesto zajímalo, proč se nám tedy rozum – jak jste řekl, rozhodovací pravomoci – posunul právě do východní Asie? Čím to je?

Pavel Kalvach: Myslím, že je důležité, jak se která společnost těší ze života, na život a na budoucnost. To, co jsem pozoroval v Indii, i v Číně, bylo prostě otevřené hledí k budoucnosti, do které se s chutí pouštíme, a těšíme se na ni. Takže, například, když jsem se zeptal studentů v Indii, jestli u nich ve škole také panuje šikana – což je velmi bolestivé místo v našich školách, každou chvíli nám to předvádí televize, kdo zase koho mlátil, a vždy to skončí bezmocným vyjádřením psychologů, kteří jsou přizváni, aby k tomu tématu něco řekli, a nikdy neřeknou nic důležitého o tom, jak šikanu zastavit – tak nevěděli, o čem to má být, protože takové věci neznají. A když jsem jim to vysvětlil, tak řekli: „Proč bychom na sebe byli zlí? Proč bychom podráželi učitele, když je k nám zády, abychom si z něho dělali šašky, vždyť mu vděčíme za to, že se nám věnuje.“

Martina: Pane profesore, promiňte, že do toho skáču, ale když mluvíte o indických studentech, a o indické společnosti, tak tam je přece systém velmi kastovní, a nikdo z kasty nedotknutelných se nikdy na vysokou školu nedostane. Znamená to, že alespoň kasta, která tam je, takzvaně drží při sobě?

Pavel Kalvach: Já tak dalece Indii neznám, vždy jsem tam byl jenom 14 dní, takže můžu mluvit jenom o svých dojmech z kurzu, který jsme tam prováděli, a kde jsme občas promluvili se studenty o jejich dojmech, a podobně. Co se týká kast – mám to načtené z literatury – Indie ještě v roce 1948, když končila s anglickou nadvládou, měla 60 miliónů nedotknutelných, se kterými nikdo nechtěl mluvit, a podobně. A jestli se to od té doby zlepšilo, to nevím, a jak se kasty proviňují na třídní nespravedlnosti, to také nemohu popisovat v žádných statistických číslech.

Ale vím, že ve státě Tamilnádu, kde jsme měli ten kurz, je 90 miliónů obyvatel, a mají tam přes tisíc uměleckých škol, velké množství lékařských fakult, a tak dále. A také vyhladili analfabetismus – což byla před padesáti lety významná složka tehdejšího života – a školství je pro ně vítaná platforma, na které se rozvíjejí. Takže, když jsme tam zažili Mezinárodní den učitelů, tak jsme přišli na fakultu, a tam byly na zemi dívky, a vkleče zdobily podlahu na uvítání učitelů, lepily tam barevné korálky, a tam bylo: „Welcome on the Teachers Day“ a „Thanks to All Teachers“, prostě pocty učitelům. Takže bylo vidět, že si jich studenti i národ váží.

Martina: To jste u nás asi v březnu nezažil.

Pavel Kalvach: To jsem u nás neviděl.

Martina: Pane profesore, znovu se vrátím, z jiného úhlu pohledu, k otázce, proč si myslíte, že se tedy rozvíjející se rozum, tah na bránu, vydal směrem do východní Asie? Přičemž bychom řekli, že u nás na Západě jsme pro to měli velké podmínky, protože se nám najednou uvolnila spousta času tím, že jsme mohli předat nejrůznější banální, dennodenní práce nejrůznějším pomocníkům, pračkám, sušičkám, troubám, nákupům. Ale zjevně jsme ho nevyužili k tomu, abychom si četli Vergilia v originále. Proč se tedy nenaplnilo, že když se má nějaká společnost dobře, tak začne růst po všech stránkách?

Pavel Kalvach: Ano, to tady také v určité fázi nepochybně platilo. Tady se nejméně 300 let rozvíjela západní civilizace tak bujným a nádherným tempem, že vytvořila obdivuhodná díla, ať to bylo v architektuře, nebo v básnictví, v próze, a vykvetlo tady všechno do obdivuhodných rozměrů. Vy jste něco zmínila o zbylém čase, a v tom nacházím skutečně souvislost s historickým úkazem, že si západní národy kvůli své krutosti vůči otrokům šetřily dosti času pro vynalézání vtipných věcí.

To znamená, že pistolnické národy – jako byla svého času Velká Británie, a potom Spojené státy americké – si nestoudně obstaraly otroky, kteří významnou měrou vytvářeli národní bohatství, a myslitelé se mohli schovat do svých laboratoří, a tam mohli přemýšlet o tom, jak vynalézt telefon, jak vynalézt bezdrátové spojení, nebo všelijaké takovéto fígle. A bohužel si při tom také neustále zdokonalovali zbraně, a současně vytvořili koloniální systém, ve kterém tvrdě utlačovali bezbranné národy, které byly ještě snášenlivého smýšlení, a nebyly vyzbrojeny na to, aby se dokázaly ubránit.

Takže například Indie a Čína trpěly po dlouhá léta tento násilnický útlak, podrobovaly se, a tito lidé si užili spoustu utrpení. A pak je hlavně v Číně ještě k tomu zastihla revoluce, divoká revoluce v šedesátých letech, takže to bylo další utrpení, a také japonská okupace, a toto všechno. A teď se konečně tyto národy vysvobodily. Takže to je obrovský startovní moment k tomu, aby se mysl rozproudila explozivním způsobem, a mají-li tito lidé nadání, tak ho potom mohou krásně využívat. Je také pravidlem, že po prodělaných utrpeních se startuje nová doba asi tak, jak to bylo tady u nás po válce, kdy na sebe lidé začnou být slušní a hodní, a zjistí, že si musíme pomáhat. A to je nejkrásnější doba, kdy se daná civilizace může vyvíjet.

Martina: A pane profesore Pavle Kalvachu, teď rozumím tomu, proč říkáte, že nárůstu rozumu v určitých oblastech napomáhá také tyranie pokročilejších národů.

Pavel Kalvach: Předchozí, právě ukončená tyranie.

Existuje sedm stupňů, po nichž národy kolabují – a Spojené státy jsou právě v tom pátém

Martina: A říkal jste, že se západní společnost rozvíjela 300 let, a rozum nás pravděpodobně dokázal poslat do vesmíru, dokázali jsme udělat mnohé objevy, a také se rozvíjela kultura, literatura. A Čína s Indií v té době, řekněme, stagnovaly, ale v 17. století to byly ony, které byly velmocemi. Znamená to, že se zkrátka pořád jen budeme střídat?

Pavel Kalvach: Ve světě se to stále mění, jedni docilují úspěchu, pokud si váží stavu, kterého dosáhli, a mají takzvaný tah na branku, což vidím jako nejužitečnější na poli inteligence. Protože kdybychom se vrátili zpátky k inteligenčnímu kvocientu, tak musím poznamenat, že inteligence se skládá ze dvou základních složek: jedna je tekutá inteligence, to je bystrost a talent, které máme z genetiky rodičů, a z toho, co nám poskytlo dobrodiní narodit se v chytré rodině. Takže to je talent. A to druhé je krystalická inteligence, to znamená nasáté vědomosti, a to buď pilným studiem, nebo proděláním takových zážitků, ze kterých si pamatujeme kvalitní vzpomínky. To všechno jsou jednotky krystalické inteligence. A tekutá inteligence žongluje s jednotkami krystalické, a z toho pak vzniká výdej inteligentních tvarů, názorů a poznatků, a třeba uměleckých děl. A pravděpodobně s dosažením blahobytu společnosti dochází k jakémusi stavu únavy a lhostejnosti, a to se opakuje se železnou pravidelností, ať to byla římská říše, která najednou docílila pohodlí, kdy se lidé takzvaně poflakovali, povalovali, a začali přemýšlet o neplechách, a dokonce o nemravnostech.

Stejně tak to bylo třeba s perskou říší, podobně to bylo s britskou říší, která dosáhla určitého blahobytu, ale oni neuznali, že tento blahobyt může být motorem k tomu, aby ho rozdělili také mezi ostatní. A někteří tam zařazují rozpad Sovětského svazu, i když tam asi tak překotný blahobyt nebyl. Ale teď se to chystá v dalších zemích. Takže se v západních zprávách dozvídáme o systému sedmi stupňů, jak národy kolabují. A je to ukázáno třeba na řecké říši, řecké kultuře, dějinách, jak se propadly, jak je převzali Římané, a jak se pak Římané také ponořili, a tak dále. A je to vypočítáno na sedmi stupních kolapsu. Tento kolaps je možné si najít na internetu, kde se předpovídá, že Spojené státy jsou nyní v pátém stupni tohoto vývoje.

Martina: Pane profesore, když vás tak poslouchám, tak se trochu obávám, že nutně musíme dospět k poznatku, že pokud člověk nad sebou nemá velký bič a malý dvůr, tak nutně půjde po schodišti dolů. Ale zároveň říkáte, že blahobyt sám o sobě by nutně brzdou vývoje inteligence být nemusel.

Pavel Kalvach: Nemusel.

Lidé přestávají usilovat, když se přestanou bát, a společnost se rozloží ve vlastní rozmařilosti

Martina: A stalo se to někdy? Já mám pocit, že když jste jmenoval všechny uvedené říše, tak není potřeba je jmenovat, protože stačí říct: „Všechny“. U všech civilizací se nakonec vždy to, co je katapultovalo na vrchol, časem stalo důvodem jejich rozkladu.

Pavel Kalvach: Vy mě vedete k tomu nejcennějšímu, co bychom z toho měli nakonec vyvodit, to znamená, jak zabránit tomu, abychom neopakovali totéž, co prodělaly předchozí říše, které potom zmizely v prachu historie. Takže vážit si dobytého standardu, a použít tohoto standardu na další rozvoj, to by, myslím, bylo nádherné. Protože lidé přestávají usilovat, když se přestanou bát. A když bylo motorem strachu třeba to, že člověk zmokne, nebo ho rozseká krupobití, nebo mu uragán zničí střechu nad hlavou, a tak dále, tedy pokud na obzoru byly tyto obavy, tak se lidé snažili, a dokonce drželi dosti silnou pospolitost, ve které si pomáhali.

A jakmile tato nebezpečí zmizí, tak se společnost rozkládá ve své rozmařilosti, a začne se povalovat. A dokladem toho je například rozvoj drog. Dneska ráno jsme při hlášení řešili případy devatenáctiletých kluků, kteří přicházejí s tím, že opakovaně čichají N₂O, čili rajský plyn neboli takzvaný „lachgas“, jak se tomu říkalo, aby si zlepšovali náladu, až si tím poškodí zadní provazce míšní, takže nemohou pořádně chodit, takže se stanou roztřesenými, a musí do nemocnice, a dostávají vitamín B12, a poučení, že s čicháním musí skončit. Tak toto je jeden z úkazů. Předtím je kratom, který se také rozhostil jako oblíbená hračička.

Martina: Jako prima bylinka se to vyskytovalo ve vietnamských večerkách.

Pavel Kalvach: Ano. A když si vezmete, že ve Spojených státech denně zemře 55 lidí na předávkování fentanylu? Ale šestkrát víc jich je přijato do nemocnice na jednotky intenzivní péče, a ještě se je podaří zachránit, a pouští je zpátky do terénu – což je pro ně bohužel jenom ulice – ale za pár dní jsou tam znova. To je těžká nekázeň, která vyplývá z velmi uhozeného vzdělávacího systému. A u nás se tato ležérnost dostává do vzdělávacího systému také.

Národy trpící nesvobodou si ve školách pěstují lepší IQ, protože si tam žáci nemohou vyskakovat

Martina: Pane profesore, za malou chvíli se k tomu dostaneme. Dostaneme se i k tomu, abychom si řekli, jak z toho ven. Už jsme se o tom svého času bavili i s profesorem Miroslavem Bártou, který napsal knihu Sedm zákonů právě o tom, jak se civilizace rodí, rostou, padají. Ale já bych přeci jen s vámi – protože na to máte svůj specifický názor, ke kterému jste dospěl desítkami let práce v oblasti neurologie – tento problém pojmenovala v celém jeho rozsahu.

Mně je lidský rozum, stejně jako IQ, trochu záhadou, a vlastně si nejsem jistá, jak je možné – na základě výzkumů na téma inteligence národů – že maxima hodnot na Západě, co se týká IQ, dosahovala generace narozená v letech 1970 až 1980. Jsem celkem ráda, že do ní spadám také – jsou to takzvané Husákovy děti – ale mě to jenom lízlo. Ale řekněte mi, jak si to vysvětlit? Proč právě v době normalizace přicházely na svět děti, které podle měření IQ na tom byly v tomto století nejlépe, a v minulém pravděpodobně rovněž?

Pavel Kalvach: Já se klaním vaší důkladnosti, protože vy to skutečně rozebíráte až do nejzazších principů. Fenomén náboru inteligence má skutečně co společného také se svobodou, což jste tady tak trochu tangenciálně zmínila, tedy že se nám v letech normalizace rodily děti, které byly posledními, které ještě rozvinuly vysoký intelektuální standard. Ve studiích, které se zabývají světovým IQ, a v jednotlivých národech, se také sleduje proč. Čili se tam IQ národů srovnává s HDP, srovnává se to s lety školní docházky, srovnává se to se standardem a spokojeností se životem, ale také se svobodou.

Takže se třeba srovnává IQ Íránu s IQ Japonska, a tam se používá ukazatel, jaký je rozdíl mezi IQ daného národa, a jaké je IQ školáků na konci osmé třídy, protože konec osmé třídy ilustruje, co způsobuje poslední období, kdežto dlouhodobé IQ národa ztělesňuje tradici a stav věcí. A tam se ukazuje, že třeba Írán, který má osobní svobodu menší než Japonsko, má v osmých třídách relativně lepší výsledky. Ne tedy absolutně lepší než Japonsko, ale má je lepší, než o kolik postupují japonští školáci v osmé třídě. A z toho vznikl fenomén, že národy trpící určitou nesvobodou si pěstují ve školách IQ relativně lépe. A tam je nějaký společný ukazatel toho, že nesvoboda bývá často spojena s přísností ve škole, tedy, že si ve škole nemohou tak vyskakovat.

Tady u nás třeba vznikl fenomén, že s náborem svobody může být student ve škole naprosto nezávislý, může se učiteli posmívat, nebo – což mi říkají učitelé – jsou tam soutěže, kdo přijde po přestávce poslední, takže se kupí přede dveřmi, a nemůže se pořádně začít vyučovat, a takovéto drzosti, kdy je učitel postaven do bezmocné funkce. A to způsobují naši ministři školství, kteří z toho nemají rozum, a znemožňují učitelům a ředitelům, aby ve škole udržovali přísnou morálku a aby se děti adekvátně vyvíjely v poctivé snaze, v poctivém úsilí. Teď do toho vstupují s takovými nařízeními, jako že se nebude zkoušet, a že je nemístné odměňovat děti za samé jedničky tím, že je zadarmo vezmou do planetária, protože co tedy pak chudáci děti, které mají špatné známky, vždyť ty by přece měly jít do planetária také zadarmo, a takovéto nesmysly. Škola přece musí preferovat toho, kdo se snaží, a v tom se manifestuje úsilí dané společnosti jako celku.

Snížíme-li požadavky tak, aby na tituly dosáhli všichni, vzdělání se rozmělní a ztratí účinek

Martina: Pane profesore, ale do jaké míry můžeme stále aplikovat na současné děti prvorepublikové školství? Pravdou je, že tehdejší frekventant klasického gymnázia se skutečně nepyšnil tím, že nemá buňky na matematiku, protože prostě buď byl na gymnáziu, a pak měl buňky nejenom na matematiku, ale také na starořečtinu, na němčinu, možná na francouzštinu. Ale dnes je jiná doba, možnosti jsou jiné, informace získáváme na jeden klik. Do jaké míry je možné přetahovat třeba prvorepublikové vzorce do dnešní doby?

Pavel Kalvach: Bylo by užitečné tyto vzorce vrátit, protože děti se tehdy vyvíjely pod, řekl bych, tvrdým dozorem, a musely z toho vyústit k nějakému vysokému duševnímu výkonu. I když ne všechny, protože všechny děti nebyly nuceny k tomu, že musí mít gymnázium a podobně. Takové pokusy se dělají dneska, že se na všech školách sníží požadavky tak, že všichni můžou mít veškeré školy, všichni můžou mít tituly, a tak dále. Takže tím se to rozmělní, a nemá to patřičný účinek. Kam máme teď dál zaměřit náš rozhovor?

Martina: Jestli se školství může stále držet ve stejných mantinelech, tedy, že by děti dostaly rákoskou, jako se to dělo, nebo jestli je to tak, že zkrátka tehdejší doba už není vratná? Jestli skutečně to, že se přístup tak rozvolňuje, znamená, že děti v sedmé třídě nevědí, kolik je 11+6, ale říkají: „Já vám to zatančím.“ Abychom nevypadali, že si tady dva staromilci ohřívají polívčičku, a děti by možná mohly přece jenom klečet na hrachu.

Pavel Kalvach: To víte, že nám to mladý posluchač vytkne, a řekne: „To jsou staré řečičky.“ Dneska se například velebí takové vejšplechty, jako že učit se něco nazpaměť je nemístné. Naopak, je to obráceně, dokud se lidé učili nazpaměť dlouhé básně, latinské, řecké, a tak dále, tak z toho měli velký intelektuální zisk, a pomáhalo jim to řešit i další, jiné věci. To, že se dneska řekne: „Vždyť on si to může najít,“ tak to jsou řečičky rošťáků, kteří jsou líní odvést nějaký větší duševní výkon. Ale snaha o vzdělání se musí taky kombinovat s patřičnou snahou o výchovu, takže by to mělo jít společně, aby se vysoké vzdělání snoubilo také s vysokou morálkou.

Ale dneska má škola ještě méně prostředků na to, aby pěstovala morálku, kde já bych – kdybych byl učitelem – třeba viděl jako první bod to, že bych přišel do třídy, a řekl bych: „Tak podívejte se, žáci, to nejošklivější, co můžete udělat, je to, když budete ubližovat slabším. Tak si tady vytipujeme, kdo bude ochráncem pořádku. Silní kluci jsou tento a tito, a ti nedopustí, aby někdo ubližoval menšímu kamarádovi. A to bude první, co se tady bude sledovat.“ Ale k tomu by musel mít učitel autoritu, kterou mu ředitel a školní inspekce odebírají. Takže ho neustále podrážejí.

České IQ se od ruského ani amerického neliší, o stupínek výš jsou jen Italové a Angličané

Martina: A co se týká IQ, tak vyšší hodnoty, než Češi vykazují také Rusové. A vy právě říkáte, že tam ještě panují staré pořádky, a já se ještě pořád snažím nepotvrdit, že by jakýsi autoritativní režim, notabene totalitní, prospíval rozvoji lidského ducha víc než svoboda. S tím se ve mně něco pořád pere.

Pavel Kalvach: Tak je výborné, že to můžeme zkoumat. Nedovedl bych říci, že by Rusové měli vyšší IQ, ale řekl bych, že ho máme asi tak stejné…

Martina: Na tuto zmínku jsem někde narazila, ale procenta nevím.

Pavel Kalvach: Mnoho lidí nám namítne, že to jsou nepřesné výzkumy, protože není možné udělat průměr z nějakého obrovského počtu respondentů. Samozřejmě, že tam nějaké závady jsou, když se to v nějakém státě zjišťuje ve školách, v jiných na polích, v jiných ve městě, a podobně, tak mohou vznikat různé diference, které to pak necharakterizují přesně. Ale těchto studií je tolik, že se lidé, kteří jsou těmito kritiky ostřelováni, nemusí bát, protože je to ověřeno z mnoha stran, a tedy i pro nás je výhodnější tomu věřit, než to vyvracet. Ale ve srovnáních, která znám, je naše české IQ asi tak stejné s ruským, a také s americkým, a jen o stopu výš jsou Italové a Angličané. Takže myslím, že srovnávat nějaké drobnosti o jeden stupeň, nebo jeden dva tři body IQ, nemá velký smysl. Ale tam, kde je to už o 6, nebo o 8 bodů, už se tomu může věřit dosti spolehlivě. Když se podíváte, jak vypadaly školy třeba na konci 19. století, tak tam se vyvíjeli ti největší myslitelé, a to byla pohádka. Ale také si samozřejmě vytrpěli své, museli se otužovat, museli mít pravidelný rytmus, a museli tíhnout k vysokému intelektuálnímu výkonu.

Martina: Máme v sobě ještě pořád touhu vyniknout, být nejchytřejší? Nebo je to – jak říkáte – přívětivá kolektivní průměrnost?

Pavel Kalvach: Tím jste narazila na základní klíč, a to, že jedno je snaha jednotlivce, a ten, kdyby se přetrhl, tak to dotáhne jenom do určité míry, a druhá je intelektuální úroveň společnosti, která má ještě v rezervě obrovské možnosti. Protože, jak jsem už někde popsal, člověk se odehrává rozumově ve dvou klecích. Jedna je osobní klec, ze které nemůže udělat vyšší výkon, než je mu dáno jeho talentem. A pak je to klec celospolečenská, a tam záleží na tom, jak společnost vypadá, jestli lidi dusí například cenzurou tak, že se nemůžou, a nemají právo se setkat s ostatními duchaplnými lidmi, například na platformách veřejné debaty. A kdyby se umožnilo, aby ti nejnadanější a nejpronikavější duchové společnosti vedli celkovou debatu, tak to nasaje velké množství dalších lidí, a společnost se pohne kupředu. A v tom jsou ještě velké rezervy.

Kdo si pěstuje nenávist a nikdy nepustí nepřítele ke slovu, vydává se na cestu do hrobu

Martina: A u nás tento směr vývoje nevidíte?

Pavel Kalvach: Pokud každé zprávy řeknou to, co právě řekl Donald Trump, tak mě to přivádí k pláči. Myslím, že by bylo zapotřebí to aspoň trochu rozvolnit, a podívat se, jestli náhodou na světě neexistují jiné zóny než Oválná pracovna, abychom se dozvěděli, jak to vypadá tam, kde se svět rozvíjí radostně. Ale pokud si nadiktujeme, že to jsou naši nepřátelé, tak jsme ztraceni, protože pěstovat si neustále nenávist, a pořád si zdůrazňovat, kdo je nepřítel, a tohoto nepřítele pak nikdy nepustit ke slovu, aby se nám mohl aspoň předvést, tak to je cesta do hrobu. Protože, chceme-li nepřítele posuzovat, a chceme-li ho nenávidět, tak bychom aspoň měli být natolik slušní, abychom si ho vyslechli.

Celý rozhovor s neurologem profesorem Pavlem Kalvachem o měření inteligence, hloupnutí západní civilizace, proměnách školství a o tom, proč bychom si měli vyslechnout i nepřítele, si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.