Ladik Větvička, Chibičky české propagandy, březen 2015:
Poučna pohadka o vodě a multykulturni babičce
Za devatero horama, devatero řekama a devatero jezerama uprostřed šanghajskeho lesa žila spokojeně jedna stara, hodna, multykulturni babička.
Jedneho krasneho slunečneho dňa seděla na zapraži chalupy, čuměla bezduše na ČT1 a řika si: „Proč ja stara pyča bydlim tak daleko?“
A rozhodla se, že si kupi barak ve městě a bude na sklonku sveho usměvaveho života konat myltykulturni dobro. Proto si nepronajala jakysik maly ošuntěly kvartyr od erpegečka, ale kupila se od Bakaly cely panelak. Maňa sice řikala, že Bakala je pěkna kurva, ale to multykulturni babičce nevadilo, bo na barak ziskala grant, a jak znamo, penize ukradene z cizich dani nesmrdi.
Do každeho z osumadvaceti kvartyru nastěhovala babička ruznorode lidi, bo Maňa řikala, že v ruznorodosti je krasa. Do většich kvartyru umistila Němce, bo brečeli, že maju malo životniho prostoru, Francuze, bo s nima neni k vydrženi a Angličany, bo k nim furt jezdili na navštěvu jacisi chlopi s turbanama. Aji Polaci měli velky kvartyr, ale furt si ho šibovali sem a tam. To už je taky polsky zvyk. Oni nevydrža na jednym mistě.
Babička si zabrala nejkrasnějši slunečny byt v přizemi, vyzdobila si ho nejškaredšima artefaktama moderniho uměni a robila v baraku domovnicu. Od většich partaji vybirala větši najemne a přerozdělovala ho do menšich kvartyru. To byla docela fungujici metoda, jak zajistit, aby si mali moc nevyskakovali, bo by jim babka jinak nedala přerozdělene dotace. Většinu dotaci sice spotřebovala babka sama na sebe, ale to nikomu nevadilo, bo když je člověk u koryta, nema moc mlaskat nahlas. Jenže babka zrobila chybu. Bo se nikdy nestarala o zatepleni fasady, v jedne krute zimě fasada promrzla a v nejvyššim patře v řeckem kvartyře praskla voda. Chvilu byli Řeci potichu, bo měli vodu zadarmo. To už je taky řecky zvyk, jak je cosik zadarmo, tak su potichu, aby se na to nepřišlo. Jenže vody bylo moc a začala zaplavovat okolni kvartyry. V celem baraku se totiž nezaviraly dveře, bo babka raz u Portugalcu rozhodla, že v celem evropskem domě se nebudu zavirat dveře. V irskem kvartyru sice chvilu mrmlali, ale naposedme si už aji oni uvědomili, jak odhlasovat jediny spravny vysledek, aby se babka nezlobila a dotace zustaly cele.
Nejdřiv se začali vztekat Němci a Francuzi, bo v jejich velkych kvartyrach se nazbiralo vody po cypa, jejich vlastni děcka už musely spat v patrovych postylkach u stropa, ale vodě to furt nestačilo a přitekalo ji vic a vic. A tak babka rozhodla, že každy z najemniku povinně přijde s kyblem, a odnese si do svojeho kvartyra jednorazově jeden až pět kyblu vody. Buďme solidarni s Němcama, vyhlasila babka nove heslo. Jenže voda heslum nerozuměla a tak ji bylo u Němcu vic a vic, navic fčil už nadavali aji v tych malych kvartyrach, bo voda nehleděla na to, co si v nich za ty roky pracně vybudovali. A tak zničila koberce, plovouci podlahy, aji nabytek a furt to vodě bylo malo.
A tak babka vymyslela novy mechanyzmus a rozvedla vodu od Řeku novyma trubkama do každeho kvartyra automatycky, bo po chodbach se už stejně nedalo chodit, dveře už nešly vubec zavřit, bo byly nacucane jak houba a stejně už to bylo jedno, bo voda byla všude. Nejvic pyskovali Češi, že k nim nikdy nic takeho nepovede. Pak si tu trubku nejen sami nainstalovali, ale navic si ju dali dvarazy širši než ostatni, bo v Kauflandu měli slevu. Rano je našli všecky mrtve, plavali s nafuknutyma břuchama až u stropa mezi prazdnyma lahvačama. Teprve tehdy, až se to zlomilo aji v Česku, došlo aji partajim z teplych, vyhřatych kvartyru, že je to fakt važne. Dosud chodily po baraku s heslama „Milion litru vody do každe domacnosti – jen ne do te moji!“. Tyto suche partaje pak poscypaly jako prvni, bo voda z tych trubek se nepta, kdo je kdo a teple kvartyry dostaly šok a zhroutily se jako prvni.
A jedneho rana, když Polaci zase šibovali svuj kvartyr, se provalil podmačany strop, babku v přizemi to zavalilo a bylo po ni, kravě blbe stare multykulturni nemyslici. Polsky najemnik, občanskym povolanim instalater amater, vyšel ven, našel hlavni hydrant a vodu zastavil.
A tym pohadka konči. Kromě mrtve babky, keru nikdo nelitoval, chtěli všeci zbyvajici živi najemnici žit šťastně až do smrti, ale už to nešlo. Když přide zaplava a domovnik včas nenajde hydrant, tak nacucane dveře a stěny možete sušit jak chcete, ale tak jako kdysik to už nikdy nebude.“
Richard Permann: O rozruch i smích na ministerstvu zahraničí se postarala reportérka časopisu Respekt, kterou na rozdíl od ostatních novinářů nezajímalo téma tiskové konference, ale s důrazem v hlase naléhala na ministra Macinku s otázkou, proč nebyla na tiskovou konferenci vpuštěna Zdislava Pokorná z Deníku N.
Petr Macinka se s otázkou vypořádal následovně. „Vaše starost o kolegy z alternativních médií je dojemná. Mohu vás potěšit, že v důsledku podpory názorové rozmanitosti jsme rozhodli o tom, že budeme občas dělat i tiskové konference pro alternativní média a konspirační blogy, na které určitě zástupce Deníku N a dalších pozveme,“ konstatoval s vážnou tváří ministr.
Respekt se nedal odbýt a jeho zaměstnankyně pokračovala dalšími otázkami typu, zda ministrovi přijde v pořádku dělit média do skupin. “Já nejsem ten, kdo vymyslel termín alternativní média. To jste začali dělat vy. Říkali jste, že jste ti lepší a oni jsou ti alternativní. Předchozí vláda v minulosti takový klíč měla a dospěl jsem k názoru, že to není až tak špatné. Na druhou stranu rozdíl mezi námi a předchozí vládou je ten, že oni těm tzv. alternativním vypínali weby, nemluvili s nimi a zakazovali je. My se jim otevřeme a začneme dělat tiskové konference i pro alternativní média, konspirační blogy a při vstupu budeme rozdávat alobalové čepice,” dodal Petr Macinka.
iDNES: Portál The New York Times popisuje, že někteří z imigrantů se pokoušeli skrýt. Malé skupinky Maročanů šly do kopců, jiní se schovávali v křoví.
Členové skupiny na pláži zůstávají, i když už několik dní nejedli. Někteří leží bezvládně na zemi a nevadí jim, že je další lidé překračují.
Třicetiletý Senegalec Djibril Mboup uvedl: „I kdybychom neměli co jíst, i kdybychom neměli co pít, do Maroka se nevrátíme. Zůstáváme tady.“
Mboup v roce 2018 odešel ze své země, protože se mu nedařilo najít práci, a vydal se přes Saharu do Maroka. V Casablance se protloukal životem jako nelegální taxikář na letišti.
Když viděl zprávy o údajně otevřených hranicích španělské exklávy s Marokem, rozhodl se přidat k davu lidí a pokusit se dostat do Evropy. S několika Maročany doplaval do Ceuty, kde však zažil zklamání. „Pořád jsem hledal ukazatele směrem na Madrid a Barcelonu,“ uvádí. Posléze si uvědomil, že je stále „na ostrově“ a že evropská pevnina je daleko.
Synku, nevzdavej to. Ty to zvladneš, jak řikala Andělka. Na také inženyry tady čekame. Ještě že si ne Ceutě nehledal cedule „Ostrava-Poruba“.
IDNES: Téměř všichni z 50 tisíc migrantů, kteří se ve čtvrtek dostali z Maroka do španělské Ceuty, se vrátilo zpět. Velkou kritiku však zažívá španělská vláda v čele s premiérem Pedrem Sánchezem. „Marocký král ukázal, že si se Sánchezem kdykoliv vytře zadek,“ řekl k tématu europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) na CNN Prima News.
Ježiš, ten synek je ještě větši cyp, než zme mysleli…
Matyáš Zrno pro Aktuálně: Policie zachraňovala z vody matky s kojenci i malé děti. Vlny vyplavily dokonce i opuštěné novorozence. Hranici překračovaly samotné děti ve věku pouhých čtyř nebo pěti let, matky plavaly s kojenci připoutanými na zádech. Španělská média přinášejí děsivé příběhy ze čtvrtka 30. července, kdy španělskou Ceutu zahltilo přes 40 000 migrantů z Maroka…
Komentař R. Permanna: Takže asi když těch 40 tisíc kojenců, batolat a jejich nebohých matek při potulování po ulicích a rabování krámů v touze po Sunaru zjistilo, že Sunar není, tak se vrátilo zpět do Maroka…
Pavel Kalvach na Radiu Universum: Pravděpodobně s dosažením blahobytu společnosti dochází k jakémusi stavu únavy a lhostejnosti, a to se opakuje se železnou pravidelností, ať to byla římská říše, která najednou docílila pohodlí, kdy se lidé takzvaně poflakovali, povalovali, a začali přemýšlet o neplechách, a dokonce o nemravnostech.
Stejně tak to bylo třeba s perskou říší, podobně to bylo s britskou říší, která dosáhla určitého blahobytu, ale oni neuznali, že tento blahobyt může být motorem k tomu, aby ho rozdělili také mezi ostatní. A někteří tam zařazují rozpad Sovětského svazu, i když tam asi tak překotný blahobyt nebyl. Ale teď se to chystá v dalších zemích. Takže se v západních zprávách dozvídáme o systému sedmi stupňů, jak národy kolabují. A je to ukázáno třeba na řecké říši, řecké kultuře, dějinách, jak se propadly, jak je převzali Římané, a jak se pak Římané také ponořili, a tak dále. A je to vypočítáno na sedmi stupních kolapsu. Tento kolaps je možné si najít na internetu, kde se předpovídá, že Spojené státy jsou nyní v pátém stupni tohoto vývoje.
Dneska se například velebí takové vejšplechty, jako že učit se něco nazpaměť je nemístné. Naopak, je to obráceně, dokud se lidé učili nazpaměť dlouhé básně, latinské, řecké, a tak dále, tak z toho měli velký intelektuální zisk, a pomáhalo jim to řešit i další, jiné věci. To, že se dneska řekne: „Vždyť on si to může najít,“ tak to jsou řečičky rošťáků, kteří jsou líní odvést nějaký větší duševní výkon.
Jindřich Rajchl: Každý výběrčí výpalného vám bude vždy tvrdit, že se bez jeho ochrany neobejdete. To je známá taktika. Ne, my nepotřebujeme EU tolik, jako ona potřebuje nás.
A dokud budeme jen servilně kývat, že je to naše jediná spása, do té doby nás budou ždímat jak mokrý hadr na podlahu. Nepotřebujeme jejich Green Deal, jejich masivní migraci, jejich LGBTQ, jejich Chat Control, jejich digitální EURO ani jejich nařízení o tom, jak se máme chovat a kolik jim musíme platit za elektřinu z našich elektráren.
Plán naši strany je PROpojit státy střední a jihovýchodní Evropy a dát jim razantně najevo, že pokud se k nám nezačnou chovat jako partneři, nýbrž jako uzurpátoři, tak jsme připraveni odejít.
S ohledem na to, že v příštích 10 let bude ekonomika zemí v této oblasti růst výrazně rychleji než v západní Evropě, si i oni velmi rychle uvědomí, že o nás nemohou přijít.
A buď začnou respektovat, že jsme suverénní zemí s vlastními prioritami a zájmy, nebo se prostě rozloučíme.
Určitě by to pro nás bylo lepší, než si nechat zničit naši ekonomiku emisními povolenkami, naši bezpečnost migračním paktem, naši suverenitu přijetím eura a naši svobodu Chat Controlem.
Tuž synku, pojď. Nemluv furt, potřebujeme konkretni činy. Stojime za tebu.
Thomas Paukner: Chaos, nekompetence, lži – akcelerační zóny.
Je jedno jak – akcelerační zóny bylo třeba vymezit rychle. Vznikla nejrychlejší mapování ochrany přírody v historii a Petr Hladík s Lukášem Vlčkem opakovaně lhali, aby zakryli vlastní neschopnost.
Předem varuji. Pohled do útrob fungování státu a zejména MŽP za Petra Hladíka může u některých jedinců vyvolat stavy nevolnosti.
V minulém textu jsem popsal proces přijetí směrnice RED III a navazující schválení Národního klimatické-energetického plánu (NKEP). Plán vycházel z absurdní studie, kterou kritizovali energetici z ČVUT i odborná veřejnost. Směrnice RED III mimo jiné ukládala vymezení akceleračních zón pro OZE.
Pro tento text není až tolik klíčové kdo, případně za kolik. Důležité jsou jednotlivé lhůty a čas, který byl do přípravy zón alokován.
Hladíkovo MŽP s poradci ze Svazu moderní energetiky zaúkolovalo Výzkumný ústav pro krajinu (VÚK), aby akcelerační zóny vymezil. To ale není vše, Hladík také zaměstnává dva „experty“ a soukromou firmu, která projekt řídí – zakázka je společnosti Integra Consulting zadána napřímo bez výběrového řízení.
Řízení projektu – https://smlouvy.gov.cz/smlouva/28974092
„Expert“ Martin Abel – https://smlouvy.gov.cz/smlouva/28264183
„Expertka“ Eva Volfová – https://smlouvy.gov.cz/smlouva/28264667
Martin Abel je přitom bývalý kandidát Zelených a člen Klimatické žaloby – spolku, který chtěl soudně Českou republiku přinutit k radikálnímu snížení emisí. Abel získává smlouvu na 1,9 milionu korun.
Eva Volfová je členkou hnutí STAN a byla také náměstkyní MŽP pod Annou Hubáčkovou v letech 2022 až 2023. Jde o aktivní političku, která taktéž získává smlouvu na 1,9 milionu korun.
Od července roku 2024, kdy byly smlouvy uzavřeny, se firma pověřená řízením projektu i oba „političtí odborníci“ v doprovodu Výzkumného ústavu pro krajinu věnovali tvorbě takzvaných mapových podkladů. Ty měly určit, kde akcelerační zóny vzniknou.
Jak uvedu níže, tyto mapové podklady vznikaly bez vědomí krajských úřadů a odborů ochrany přírody, ačkoli bylo veřejnosti předkládáno něco zcela odlišného.
Doposud by šlo o standardní proces pod extrémním časovým tlakem. I politička STAN nebo klimatický extrémista může vytvořit kvalitní mapový podklad, ačkoli je názorové zabarvení nezpochybnitelné.
V srpnu roku 2025 ale přichází to pravé „peklo“. Petr Hladík nestíhá termíny a je pod tlakem předvolební kampaně. Rozvoj OZE je přitom absolutní prioritou nejen ministra, ale také jeho poradce, Martina Sedláka, lobbisty ze Svazu moderní energetiky.
Na scénu přichází „Posouzení návrhu akceleračních oblastí a podklady pro návrh územního opatření pro akcelerační oblast ve vztahu k výskytu volně žijících živočichů, planě rostoucích rostlin a přírodních stanovišť“.
Celá podstata akceleračních zón tkví ve zkrácení povolovacích procesů. Energetické stavby podléhají takzvanému SEA, tedy vyhodnocení dopadů staveb či územního plánování na přírodní bohatství.
Jakmile je plánovací SEA vyhotovená, stává se závazným (!!!) dokumentem pro budoucí stavební záměry. Ty již prochází dalším, ale zjednodušeným řízením SEA, které však čerpá z toho, které si nechalo vyhotovit MŽP.
Je to složité, já vím. Představte si SEA od MŽP jako kuchařku, podle které budou developeři větrných a solárních elektráren vařit. Budou z hotového SEA čerpat, budou na závěry odkazovat a kdokoli by chtěl SEA od MŽP zpochybnit, bude to mít sakramentsky těžké, ne-li nemožné.
Mapování biotopů, vyhodncování dopadů staveb na ochranu přírody a řízení SEA v České republice trvá průměrně 11 až 14 měsíců – uvádí to samotné Ministerstvo životního prostředí.
V případě akceleračních zón ale zvládly firmy vybrané resortem Petra Hladíka (bez výběrového řízení) podklady zpracovat za pouhé 2 měsíce (!!!).
Zpracovateli podkladů byly společnosti ASITIS, Ekola Group a DHP Conservation. Všechny firmy plnily smlouvy s totožnými termíny, podmínkami a lhůtami.
Příklad EKOLA – https://smlouvy.gov.cz/smlouva/34430969
Příklad DHP – https://smlouvy.gov.cz/smlouva/34430541
Příklad ASITIS – https://smlouvy.gov.cz/smlouva/34430721
Zadání MŽP znělo jasně. Je třeba vydat stanovisko ve lhůtě od 15. srpna 2025 do nejzazšího možného termínu, 28. října 2025. Během této doby mají být zmapovány veškeré biotopy, planě rostoucí rostliny a v dotčených okrscích (budoucích zónách) má být také provedena modelace stavby OZE včetně všech souvisejících nepříznivých vlivů.
Smlouvy výslovně uvádí, že není třeba terénní průzkum (!!!) a dodavatel jej může provést dle svého vlastního uvážení, ale nemusí. Dodavatel také může oslovit místní orgány v zónách šetření, ale nemusí (!!!). Může žádat organizace zabývající se ochranou přírody o stanoviska či konzultace, ale nemusí (!!!).
Důkaz – https://smlouvy.gov.cz/smlouva/34430541, příloha 1, metodika
Samotné firmy nelze z absurdní metodiky vinit, nebo snad spekulovat nad jejich úmysly. Za zadání nese odpovědnost výhradně Petr Hladík a Ministerstvo životního prostředí.
Dopady na životní prostředí se tedy hodnotí od 15. srpna skrze soukromé subjekty, které nemusí při mapování vyrážet do terénu a nemusí také nikoho konzultovat, nerozhodnou-li se tak dobrovolně.
O měsíc později, 22. září 2025, vzniká na MŽP dokument, který Petra Hladíka usvědčuje z nekompetence a úmyslné lži.
Níže cituji dokument Ministerstva životního prostředí z 22. září 2025. Citace je pro meritum článku zcela klíčová,
„V souvislosti s velice obecným návrhem obsahu změny, resp. ve vazbě na zcela nejasný charakter navrhovaných akceleračních oblastí pro záměry VTE a FVE včetně souvisejících územních opatření a zejména s ohledem na nutnost respektovat výše zmíněné momentálně projednávané nařízení vlády o stanovení území, na kterých nelze vymezovat akcelerační oblasti, je třeba prověřit, zda mj. nemůže dojít významným vlivům na životní prostředí, veřejné zdraví a lokality soustavy Natura 2000, jelikož v tuto chvíli nelze identifikovat jakékoliv střety s limity využití území, nadto dokonce odhadnout možné (významné) negativní ovlivnění.“
„Dále bude nezbytné prověřit negativní ovlivnění přírody a krajiny (jak obecné, tak zvláštní ochrany těchto složek), povrchových a podzemních vod (především na jejich jakost), chráněných oblastí přirozené akumulace vod, ochranných pásem vodních zdrojů. Dále v této fázi, resp. před vlastním pořizováním Z2 ÚRP, a ve vazbě na předmět návrhu obsahu nelze také vyloučit ani možné kumulativní a synergické vlivy na životní prostředí a veřejné zdraví.“
Strana 4 a 5, https://mzp.gov.cz/…/OSDE-metodika_ke_stanoveni…
Samotné MŽP uvádí, že dne 22. září 2025 není možné vyhodnotit dopady na přírodu, protože neexistují konkrétní limity projektů v rámci akceleračních zón (!!!).
Jednoduše nelze hodnotit plán, jehož rozsah neexistuje. Petr Hladík ale zadal závazné hodnocení dopadů akceleračních zón na životní prostředí a utratil vyšší miliony korun, ačkoli věděl, že se hodnotitelé nemají o co opřít a posudky budou zcela irelevantní. To netvrdím já, ale Hladíkovo MŽP.
Ve stanovisku MŽP se dále píše o 9 krajích, které nebyly konzultovány a vydaly nesouhlasná stanoviska s vymezením akceleračních zón. Nadto vydaly nesouhlasná stanoviska i jejich odbory ochrany životního prostředí.
Co udělala vláda Petra Fialy, když prohrála volby? Dne 22. října 2025 schválila změnu územního plánování ve vztahu k akceleračním zónám.
Věděli, že kraje nesouhlasí. Věděli, že dosud nebyly vypořádané připomínky a posudky o dopadu na přírodu jsou postavené na vodě. Věděli, že neexistuje konkrétní plán využití jednotlivých zón a vzhledem k obecnému návrhu vzbudí schválení vládou neobyčejně silný odpor veřejnosti i samospráv.
Vláda Petra Fialy vše výše uvedené prokazatelně věděla, jak vyplývá z citovaných dokumentů. I tak akcelerační zóny schválila a vypuklo pochopitelné peklo.
Schválení obecného, na vodě postaveného, nedotaženého a především politicky výbušného návrhu po prohraných volbách lze vidět jako úmyslnou sabotáž nastupující vlády, která zdědila legislativní paskvil plný děr, chyb a nedodělků.
Nyní na scénu přichází ta pravá a značně nechutná politika.
V únoru se Petr Hladík s Lukášem Vlčkem kasají, jak návrh zón svědomitě připravili a jak nová vláda nezvládá svou práci.
„V oblasti obnovitelných zdrojů jsme zároveň zajistili potřebné odborné podklady, včetně biologických průzkumů jako nezbytného základu pro další kroky.“
Ze lží tentokrát Petra Hladíka a Lukáše Vlčka neusvědčím já, nýbrž výše uvedené stanovisko MŽP z 22. září 2025, kdy oba ministři stále vládli.
Dnes je známé, jak se situace vyřešila a nutno podotknout, že jde z hlediska ochrany přírody o relativně rozumný způsob. Akcelerační zóny vzniknou, ale díky změně v legislativě budou projekty podrobeny podle jejich reálné velikosti novému posouzení o vlivu na přírodu, zdraví a krajinný ráz. Hodnotit se bude skutečný záměr a jeho dopady, ačkoli to výstavbu zpomalí.
Na závěr textu si neodpustím poznámku. „Klimatické“ neziskovky výše uvedené informace velmi dobře znají. Vědí také, že byly původní posudky o zónách irelevantní a ve lhůtě 2 měsíců také zcela zavádějící.
I tak Hnutí DUHA, neziskovka Fakta o klimatu a další rádoby ochránci přírody protestují, protože se zóny vymezily v menším (!!!) rozsahu a jejich rozvoj spadá pod přísnější (!!!) posouzení těch skutečných ochránců přírodního bohatství.
Fakta o klimatu – https://www.irozhlas.cz/…/pribyla-vetrne-elektrarny…
Hnutí DUHA – https://hnutiduha.cz/…/finalni-navrh-akceleracnich…/
Kdo je skutečným ochráncem přírody? Ten, kdo zavedl limity a zamezil nekontrolované výstavbě na základě zavádějících posudků o jejím dopadu na biotopy, zvěř, spodní vody a zeleň, nebo ten, který horuje za maximální výstavbu v oblastech, které z podstaty výše uvedených dokumentů nemohly být jakkoli odborně zmapovány?
Křik a hněv lobbistů za OZE po odhalení finálního návrhu na výše položenou otázku odpovídají poměrně jasně.
Je poměrně smutné, že se kontroverzním posudkům dopadů zón na přírodu, konfliktním stanoviskům Fialovy vlády a resortu MŽP i dalším naprosto skandálním krokům při vymezování zón nevěnovala média již dříve.
Šalom.
SOSP: V červnu 2021 potvrdil odvolací soud rozsudek nad Michalem Kraftem, asistentem poslance Foldyny, a uložil mu pokutu 30 tisíc Kč za „podněcování k nenávisti“, resp. za publikaci eseje „Je budoucnost Evropy islámská?“, kde autor naznačuje, že stát by mohl bránit svoje hranice i silou.
Soud tenkrát neumožnil obviněnému pronést závěrečnou řeč a tak jsme ji publikovali se souhlasem autora na našem webu. Pojďme si ji v těchto dnech migrační invaze Marokánců do španělské Ceuty připomenout.
P.S. I po 5 letech stát dotuje desítkami milionů korun politickou neziskovku, která si na hromadném podávání žalob za „nenávist“ postavila živnost.
Vážení přítomní,
dovolte, abych se nyní také já pokusil o shrnutí všech, z mého pohledu, důležitých okolnosti tohoto trestního řízení.
Při zpracování esejů, které jsou zde souzeny, byl kladen důraz na práci s fakty, na oddělování skutečnosti od nedůvodných domněnek, či vlastních přání, ale především na oproštění se od emotivního uvažování. Dá se říci, že rozum byl záměrně nadřazen pocitům, což je, podle mého názoru, jediný způsob, jak lze najít řešení jakéhokoli problému.
Zde souzené texty popisují civilizační rozdíly a konflikty, které z těchto rozdílů pramení, a dále se zabývají tím, jak bychom se, jako společnost, měli chovat, abychom v souboji civilizací, jenž trvá prakticky po celou dobu existence lidstva, uspěli. Pravdou totiž je, že v současné době Západní civilizace úspěšná není, a pouze dožívá z úspěchů minulých. Technologicky, ekonomicky a morálně postupně zaostáváme – co je však nejhorší: vymíráme. Je proto nepochybné, že pokud tento trend nezměníme, je zánik naší civilizace nevyhnutelný. Z mé strany toto konstatování však není, jak tvrdí obžaloba a prvoinstanční soud: „šíření apokalyptických vizí s cílem vzbudit nenávist“, ale pouhé shrnutí běžně dostupných statistických údajů.
Protože jsou mi obžalobou a prvoinstančním soudem podsouvány také teorie, které odmítám, a které odmítají i zde souzené texty, považuji za nutné se u těchto teorií, alespoň ve stručnosti, zastavit. Začnu rasami.
Co se týká nadřazenosti ras, jak o ní ve spisu uvažují Orgány činné v trestním řízení, tak je potřeba uvést následující…
Tvrzení, že Afričané, či třeba Arabové jsou méněcenní, protože nejsou schopni, nebo ochotni osvojit si naše normy chování, musí vycházet z předpokladu, že naše normy jsou nadřazené všem ostatním. Z toho ovšem vyplývá, že všem ostatním musíme být nadřazení také my samotní, protože jsme tvůrci a zároveň jedinými uživateli našich norem. Tento výklad není nijak nový a mimo některých našich policejních vyšetřovatelů, státních zástupců a soudců, se k tomuto myšlenkovému proudu hlásila i celá řada myslitelů a politiků. K nejznámějším patřili například Joseph Arthur Comte de Gobineau, Robert Knox,…nebo Adolf Hitler… Já samozřejmě nepopírám, že zmíněná teorie, stejně jako mnoho teorií jiných, může být pravdivá, avšak osobně ji nesdílím, a právě z tohoto důvodu v mých textech evropské normy, v jakémsi univerzálním hodnocení, normám ostatním nadřazeny nejsou. Avšak tvrdím, a žitá praxe tuto tezi jednoznačně potvrzuje, že vzájemné rozdíly některých civilizačních okruhů jsou natolik markantní, že jejich příslušníci nemohou být členy jedné společnosti, aniž by v takové společnosti docházelo k trvalým a ostrým konfliktům. To ale není tvrzení o nadřazenosti, či podřadnosti jednotlivců, či celých entit. Jde pouze o konstatování rozdílů bez jakéhokoli hodnocení kvality. To, že dle dosavadních rozhodnutí OČTŘ je tvrzení o nemožnosti soužití jednotlivých kultur na jednom území, a to z důvodu jejich přílišné odlišnosti, trestné, zatímco tvrzení o nadřazenosti naší kultury kulturám jiným, jež v sobě ovšem a priori nese i tvrzeni o jejich vzájemné odlišnosti, je ze strany OČTŘ vymáháno, v sobě sice nese zásadní logický rozpor, přesto slibuji, že se pokusím si toto orwellovské dvojmyšlení osvojit. Nemohu však slíbit, že se mi to podaří.
Dalším termínem, se kterým texty pracují, a který pravděpodobně vedl OČTŘ k jejich závěrům ohledně jakési nenávisti autora textů, či snad nenávisti někoho dalšího vůči někomu dalšímu, je termín zaostalost. Takže:
k zaostalosti… Pojem „zaostalost“ neexistuje sám o sobě, v jakémsi hodnotovém vakuu, ale vždy se nutně musí vztahovat k nějakým normám, jež jsou pomyslným bodem nula. Pokud pojem „zaostalost“ používám já, tak vždy pouze ve vztahu k obecným hodnotám Západní civilizace. Jednak proto, že jsem sám jejím příslušníkem, ale také proto, že právě do této civilizace mají být implantování příslušníci civilizací jiných. A protože platí, že hodnoty různých civilizací jsou různé, jelikož jinak by neexistovaly ani různé civilizace, nýbrž byla by civilizace pouze jedna, ve všech ohledech stejná, tak i pojem „zaostalost“ musí mít, zcela logicky, různé podoby.
Pokud je tedy pro Evropana například násilný a líný člověk zaostalý, tak pro příslušníka jiné civilizace tentýž člověk nejenže zaostalý být vůbec nemusí, ale dokonce může být obecně pokládán za člověka ve všech ohledech úctyhodného a následováníhodného. Obě hodnocení jsou však, z hlediska kultury, k níž se vztahují, správná. V rozporu s názorem Orgánů činných v trestním řízení tvrdím, že jedna, jediná světová míra násilnosti, nebo pracovitosti, neexistuje, protože kdyby existovala, tak by ve všech zemích světa musela být zhruba stejná míra bezpečí a prosperity. To, že tomu tak ale prokazatelně není, je důkazem o správnosti mojí teze, a zde musím konstatovat, že OČTŘ obdobný důkaz pro tezi svoji nejenže nepředložily, ale ani se o to nepokusily. V takovém případě se ovšem nepohybujeme v rovině hledání pravdy, ale pouze v rovině zjišťování pevnosti víry, což je charakteristickým rysem inkvizičních soudů. Jistě se dá namítnout, že bychom o jednotnou světovou míru pracovitosti, násilnosti, vzdělanosti a dalších obdobných veličin, které tvoří podobu každé společnosti, měli usilovat, a že o ní dokonce už usilují i různé mezinárodní organizace, avšak ani taková námitka neodpovídá na otázku, proč bychom tuto univerzální míru měli určovat právě my, podle našich zvyklostí. Protože jsme silnější? Nebo protože jsme k tomu něčím, snad jakousi Prozřetelností, vyvolení? Tato otázka je jednou ze zásadních, na které si lidstvo musí odpovědět, a zde souzené texty se s ní vypořádávají závěrem, že by každá společnost měla mít právo, ale zároveň i zodpovědnost, si svá pravidla, jakýmsi spontánním vývojem, jak o něm uvažuje např. filozof a ekonom F. A. von Hayek a mnozí další myslitelé, určit sama. Dle této teorie je pak pro Evropana například ženská obřízka něco špatného, brutálního, nepřijatelného, a člověka, který ji provádí, bychom asi všichni zde v této místnosti označili za násilného, zaostalého, či třeba sadistického, čímž bychom vůči němu patrně podnítili negativní pocity, v krajním případě nenávist, avšak jen pár tisíc kilometrů od nás existují entity, které ženskou obřízku naopak vidí, jako něco dobrého – jinak by ji přece nepraktikovaly – a lidé, kteří ji provádí jsou potom, zcela logicky, váženými členy tamější společnosti. A opět: obě dvě hodnocení téže osoby jsou z hlediska prostředí, k němuž se vztahují, správná, i když postavena vedle sebe bez souvislostí jsou takřka dokonalým oxymóronem. Podobných příkladů bychom jistě našli nepřeberné množství, ale asi nemá smysl, abych se zde o nějaký širší výčet pokoušel. Jde o princip, a ten je, myslím, vcelku jasný.
Skutečnost, že veličiny, jako například pracovitost, mírumilovnost, tolerance, svoboda jednotlivce, vzdělání, či umělecká tvorba, jsou pro nás do nějaké míry důležité, vůbec neznamená, že musí být stejně vnímány ve všech civilizačních okruzích. Vše naopak nasvědčuje tomu, že nejde o hodnoty univerzální, ale výlučně o naše hodnoty, jež vycházejí z naší kultury, která je výsledkem tisíciletého vývoje, při němž hrálo roli mnoho jedinečných faktorů. Jde o jakési naše civilizační know-how, jež musí být statkem, který je hoden té nejvyšší ochrany, protože jeho rozpad by byl pro společnost fatální. Stejně je tomu ale i s kulturami ostatními. Každá má své jedinečné vzorce chování a své jedinečné hodnoty, jež někdy jsou, ale v mnoha ohledech nejsou, vzájemně kompatibilní. A opět; pravdivé konstatování vzájemné nekompatibility není hodnocením kvality, ani snahou o vzbuzování emocí. Ostatně; doposud jsem se v životě setkal pouze s jedinci, u kterých negativní emoce, v krajním případě nenávist, vyvolá pouze slepá víra bez ambicí hledat pravdu, z čehož plyne, že jsem si nemohl být vědom skutečnosti, že senzitivnost příslušníků našich OČTŘ je v tomto ohledu nastavena zcela opačně. Ale zpátky ke kulturám…. Pokud bychom chtěli posuzovat kvalitu jednotlivých kultur, a nejen tento soudní proces ukazuje, že je to zřejmě nutné, potom tak nemůžeme činit ve vztahu jenom k našim hodnotám, jež jsou pouze jedny z mnohých, a jako takové nutně musí být zavádějící, ale k hodnotám, jež jsou obecně platné a nejlépe i změřitelné. Jaké hodnoty to jsou, je další z otázek, jimiž se souzené texty zabývají. A protože někteří příslušníci našich OČTŘ tyto texty buď nečetli, nebo jim nerozuměli, anebo jim rozumět odmítali, tak pokládám za nutné se u tématu kvality kultur zastavit.
Existuje vědecký úzus, že každý živý organismus má dva základní pudy – přežít a rozmnožit se – a právě těmto dvěma pudům je také podřízena strategie přežití daného organismu. Jestliže tedy hledáme nějaké skutečně objektivní, univerzální a doložitelné měřítko kvality kultury, tak je to právě kvalita strategie přežití společnosti, která dle daných kulturních vzorců žije. Pro zjednodušení vše shrnu do krátké definice: kultura společnosti je strategií přežití společnosti.
Pokud si ovšem srovnáme výsledky strategie přežití jednotlivých civilizačních okruhů v současnosti, tak vidíme, že zatímco Afričané, Arabové a další entity tzv. třetího světa rychle rostou a expandují, tak Evropané vymírají. Tvrzení, že strategie přežití, která vede k vymírání, je nadřazena strategii přežití, jež vede k rozmnožování a expanzi, však zcela zjevně postrádá elementární logiku, a taková teze pak mohla být zformulována pouze iracionálním pocitem vlastní nadřazenosti jejího autora. Tím však nejsem já, nýbrž Orgány činné v trestním řízení, a proto pokud se někdo dopouští rasismu, či obdobných teorií, jež vycházejí z apriorní nadřazenosti nějaké lidské rasy, či kultury, tak jsou to právě někteří příslušníci těchto orgánů – přinejmenším všichni ti, kteří se doposud podíleli na tomto trestním řízení…. Co se týká současné evropské strategie přežití, tak máme dvě možnosti. Buď svoji stávající strategii změníme, aby byla opět efektivní, a zároveň vycházela z našich historických kořenů, nebo přijmeme strategii cizí, například africkou. Já osobně jsem pro první variantu, protože jsem přesvědčený, že bude méně bolestná a toto přesvědčení obsahují i zde souzené texty. Evropské vládnoucí elity a také někteří příslušníci našich OČTŘ ale zřejmě preferují variantu druhou. I to je legitimní, jen by tito lidé měli poctivě říci, že se tak Evropa stane místem, jež se v míře bezpečí, prosperity, svobody jednotlivce a dalších faktorech, jež určují charakter společnosti, bude podobat Africe. Podle mého názoru současní Evropané v takovém prostředí nemají šanci uspět.
Dalším tématem, kterým se zde souzené texty zabývají, je původ a fungování obecných společenských norem. A protože OČTŘ i v tomto směru vyvodily ze souzených textů zcela mylné závěry, pokládám za nutné se v krátkosti zastavit také zde. Každá společnost žije podle nějakých pravidel. Některá jsou psaná, jiná nepsaná, všechna jsou však důležitá. U všech také platí, že jejich podoba je výsledkem mnoha tisíciletého vývoje, a některá z nich nám byla dána ještě dříve, než jsme je vůbec dokázali přesně formulovat, protože i ta úplně první lidská společenství musela žít podle nějakých pravidel…. Lze se tedy domnívat, že nepsaná pravidla jsou důležitější a trvalejší, než ta psaná, a že tvorba zákonů ve skutečnosti není „tvorbou“ v pravém smyslu tohoto slova, ale pouze hledáním, formulováním, či rozvíjením zákonů, jež vycházejí z pravidel, která nám byla dána, jako neměnná. Pokud bych tuto úvahu měl demonstrovat ne jednoduchém příkladu, tak láska rodiče ke svému dítěti je pravidlo, které nám bylo dáno, a proto jakékoli námi vytvořené pravidlo, které by tuto danost mělo popírat, či ničit, je pravidlo špatné a nelegitimní, i kdyby bylo tisíckrát odhlasováno tisíci parlamenty a valnými shromážděními. Je nepochybné, že obecná pravidla fungování společnosti jsou základním zdrojem její identity. Je nepochybné také to, že síla zákonů spočívá ve všeobecném vědomí jejich užitečnosti, nikoli v hrozbě sankce za jejich porušení. Tuto teorii Karla Raymunda Poppera potvrzují, mimo jiné, i osudy mnoha tyranií, a ve světle této teorie jsou pak pochyby a diskuse nad užitečností aktuálně platných zákonů nejen zcela legitimní, ale dokonce žádoucí, a to právě z důvodu obrany proti zavedení tyranie, či obrany proti řetězení chyb. A přesně to, tedy vyjádření pochyb nad užitečností platných zákonů, činí i zde souzené texty, kdy jasně oddělují zákony přírodní, tedy zákony neměnné, od zákonů normativních, které se změnit dají. V tomto ohledu je pak výklad obžaloby a prvoinstančního soudu, který tvrdí, že diskuse o užitečnosti normativního zákona je nepřípustná, protože diskutovaný zákon je platný, pouze dalším rozvíjením hegelovských teorií – tedy teorií, které posloužily jako filozofický základ tvůrcům fašismu, nacismu, bolševismu a dalších totalit. V demokracii nemůže platit logika „zákon je dobrý, protože je platný“, nýbrž pouze logika „zákon je platný, protože je dobrý“. Prospěšnost zákona ovšem není možné testovat jinak, než zkoumáním jeho skutečných, či možných dopadů, a zde souzené texty nečiní nic jiného, než právě to!
A nyní k normám, či pravidlům, jež souvisí s migraci. Jde o politicky citlivé téma, ale přesto, nebo spíše právě proto, se mu nelze vyhýbat… Po celou dobu lidské historie se každý, kdo se hodlal usadit v cizí zemi, snažil místní normy chování přijmout za své. Všichni určitě známe úsloví: „V Římě buď Římanem.“ To úsloví jistě nevzniklo jen tak. Pokud by nově příchozí jednal jinak, byl by oprávněně podezírán z toho, že chce stávající, obecně akceptovaný, řád rozbořit. A proč by měl být vítán ten, kdo přišel zbořit něco, co místní mají ověřené jako funkční a tedy dobré? K tomu nikdo, ani my, nemá jediný rozumný důvod…. A právě zde nacházíme základní krvavou třecí plochu multikulturalismu. Nově příchozí si totiž, ať chtějí, či nechtějí, svá pravidla vždy přinesou s sebou. Při vzájemné konfrontaci rozdílných pravidel pak nevyhnutelně musí docházet ke konfliktům, které jsou tím prudší, čím jsou soupeřící pravidla rozdílnější. To je věc, které se nedá zabránit jinak, než zabráněním vzniku konfrontační situace samotné. Kultura totiž není jen jídlo, hudba, nebo oblečení, které se skutečně asi libovolně, bez většího nebezpečí, míchat dají. Kultura jsou především zažité vzorce řešení životních situací v celé jejich nekonečné škále, a tyto vzorce libovolně míchat rozhodně nelze… Můžeme své ženy mrzačit obřízkou, nebo ne, napůl to dělat nelze! Můžeme kamenovat cizoložnice, nebo ne, napůl to dělat nelze! Homosexuály můžeme shazovat ze skály, nebo ne, napůl to dělat nelze! Můžeme lidem veřejně sekat údy, nebo ne, napůl to dělat nelze! Můžeme lidem veřejně řezat hlavy, nebo ne, napůl to dělat nelze! Můžeme lidi veřejně upalovat, nebo ne, napůl to dělat nelze! ….. Je mnoho kulturních odlišností, u kterých nelze najít kompromis, a proto vítězství jedné kultury na jednom území nutně musí znamenat porážku té druhé. A je potřeba si přiznat, že my dnes prohráváme, což potvrzují i běžně dostupné statistické údaje. Mimochodem; i tyto údaje má tento soud k dispozici jako důkazní materiál.
Pokud si nově příchozí na cizím území prosadí svá pravidla, svoji kulturu, tak se dané území fakticky stává jejich vlastním, byť formálně může stále spadat pod správu obyvatel původních. V Evropě dnes těmto územím říkáme například no-go zóny. Jsou to místa, která sice formálně stále spravují naše úřady, ale reálně v nich vládne někdo jiný. Ať už tento proces změny faktického vlastníka území, nazveme válkou, anexí, převzetím, důsledkem migračních toků, kulturním obohacením, či jakkoli jinak, tak se nikdy neobejde bez konfliktů. Důkazem je stále se zvyšující napětí a násilí například ve Francii a dalších zemích postižených masivním importem rozdílných kultur. Zde podotýkám, že tento stav už přiznávají i oficiální vládnoucí kruhy daných zemí, a že také o tomto byly soudu předloženy důkazy. Zde souzené texty pak nedělají nic jiného, než že před uvedeným nebezpečím varují a hledají způsoby, jak jej co možná nejefektivněji eliminovat. V této souvislosti je rovněž nutné zdůraznit, že entita, která na novém území zavádí svá vlastní pravidla a vytlačuje entitu starou, je z principu entitou dobyvatelskou, i když tak formálně nemusí být nazývána.
Aby bylo jasné, na jakém území daná pravidla platí, byly vytyčovány hranice – nejprve obcí, později států – a aby tyto hranice byly akceptovány, tak je vždy bylo nutné bránit silou. Nešlo však, a nejde ani dnes, o projev nenávisti, ale o projev rozumu a racionálního uvažování. Jde o tisíci lety prověřenou prevenci proti chaosu a z něj plynoucího násilí. Jde o funkční strategii přežití. Ohledně násilí, jež je zmiňováno v textech, a na kteréžto zmínky, zřejmě jako na důkaz nezákonné činnosti autora, poukazuje spis, je potřeba uvést, že násilí, či hrozba násilím je jedním z nezbytných a legitimních nástrojů, který každému státu garantuje samotnou jeho existenci. Z tohoto důvodu je zjevné, že násilí není možné vnímat jako a priori zavrženíhodné, či dokonce trestné. A přesně v této rovině se pohybují také souzené texty. O násilí se v nich uvažuje výhradně jako o násilí prováděném subjekty státem k tomuto účelu určenými a řízenými. Řeč je tedy výhradně o násilí za splnění zákonných podmínek, a tuto okolnost také texty opakovaně uvádí. …
V této souvislosti, a rovněž v souvislosti s celým tímto řízením, pokládám za nutné ocitovat část usnesení Poslanecké sněmovny ze dne 25. března 2021, ve kterém se, v rámci vyjádření podpory Řecku při jeho úsilí o obranu vlastní, a tedy i naší, hranice, uvádí, cituji:
„Společně usilujeme o rozšíření stability, prosperity a bezpečnosti do celé jihovýchodní Evropy a v této souvislosti prohlašujeme, že každá země má právo bránit svoji suverenitu a územní integritu všemi dostupnými prostředky.“
„Každá země má právo bránit svoji suverenitu a územní integritu všemi dostupnými prostředky.“ ….
Zde souzené texty ale netvrdí nic jiného, než přesně to, a pokud je tedy takové tvrzení podněcováním k nenávisti, tak se podněcování k nenávisti dopustili všichni poslanci, kteří pro výše uvedené usnesení hlasovali, a zde připomínám, že až na dva z nich, kteří se hlasování zdrželi, bylo toto usnesení Poslaneckou sněmovnou přijato jednomyslně…. A není divu….Jestliže zavrhneme jednu ze základních úloh státu, což je obrana vlastní hranice, tak důsledkem nemůže být nic jiného, než chaos a z něj vyplývající všeobecné násilí – násilí, jež bude konáno bez právní opory, protože v chaosu právo, jak jsme zvyklí jej chápat, mizí…. V chaosu zůstává jen právo nejsilnějšího a nejbezohlednějšího, který nakonec ustaví tyranii…. Pokud tedy texty, jež jsou zde souzeny, volají po násilné obraně státních hranic, tak nešíří nenávist, ale naopak se snaží nenávisti a násilí do nejvyšší možné míry předcházet. Slovy Poslanecké sněmovny; usilují o: „stabilitu, prosperitu a bezpečnost.“
A totéž dělal například náš spojenec v NATO a člen EU, Řecko, když v roce 2020 při obraně své státní hranice před migranty použilo násilí. Pro připomenutí: řecká armáda, kromě těžkých zátarasů, na hranici vybudovala kulometné pal posty, které osadila kulomety nabitými ostrými náboji, a dále k hranicím přesunula tanky a další vojenskou techniku… Můžeme tedy říci, že Řecko zastavilo migraci přesně tak, jak uvádí zde souzené texty, ovšem místo helikoptér a rychlých člunů s kulomety Řecko použilo helikoptéry, obrněné vozy a tanky s kulomety a děly. Dále můžeme konstatovat, že tento řecký postup podpořila Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, a můžeme konstatovat i to, že technika, taktika i lidské zdroje, jež byly použity na řeckých hranicích, jakož i vyjádření mnoha představitelů evropských zemí, dokazují, že výraz ze zde souzených textů „jsme ve válce“ je přiléhavou a používanou metaforou pro situaci, v níž se Evropa nachází.
Jak už bylo uvedeno; všechny dosavadní zkušenosti lidstva nasvědčují tomu, že pokud počet nově příchozích na novém území dosáhne určité úrovně, tak tito začnou rychle měnit místní zaběhnutý řád do podoby, na jaký jsou zvyklí z domova. Jde o přirozenou věc, které se patrně nedá vyhnout…. Je ale samozřejmě možné, že se mýlím, a že se evropské normy sociálního chování najednou, zničehonic, možná nějakým zázrakem, stanou normami celosvětovými. Připouštím, že je možné, že Afričané a obyvatelé Blízkého východu nepracují pouze ve svých rodných zemích, a v Evropě pracovat budou. Je také možné, že ve svých rodných zemích pracují, ale že plody jejich usilovné dřiny někam mizí působením jakýchsi nadpřirozených sil. Je možné, že se tito lidé chovají násilně jenom ve svých rodných zemích a v Evropě se tak chovat nebudou. Je také možné, že se tito lidé násilně nechovají ani ve svých zemích a násilí se tam dopouští jakési tajemné, pro nás neviditelné, bytosti. Je možné, že se tito lidé rychle množí jen ve svých rodných zemích a v Evropě to dělat nebudou. Je možné, že se tito lidé rychle nemnoží ani ve svých rodných zemích, a jejich strmě vzrůstající počet je důsledkem jakési přírodní katastrofy, kterou lidská vůle nemůže ovlivnit a před kterou proto lze jen prchnout. Je možné, že tito lidé jsou vzdělaní, přizpůsobiví, tolerantní, pracovití, a Evropa pod jejich dělnýma rukama bude vzkvétat natolik, že se vylepší životní podmínky původních Evropanů do té míry, že přestanou vymírat… Ano, to vše je skutečně možné…. Zatím tomu všemu sice nic nenasvědčuje, přesto uznávám, že to tak může být a každý by měl mít právo, to tvrdit. Pokud ale žijeme v demokratické společnosti, tak bych měl mít já, nebo kdokoli další, právo tvrdit něco jiného a třeba se i mýlit… Co když se ale nemýlím?
Vnášení nových prvků do jakéhokoli funkčního a zaběhlého systému je vždy rizikové. To potvrdí nejenom každý ekonom, sociolog, filozof, ale například také každý konstruktér, či mechanik. Nikdy přesně nevíme, jak změna na celý systém zapůsobí, a proto vždy hrozí havárie, jejíž rozsah je tím obtížněji předvídatelný, čím složitější je celek, který má nový prvek absorbovat. A lidská společnost je zřejmě nejsložitějším technologicko-sociálně-ekonomickým celkem, který kdy na světě vznikl. Havárie stroje obyčejně znamená ztrátu peněz, havarie společnosti znamená krveprolití. Jako důkaz nám mohou posloužit arabské země, které, po takzvaném „arabském jaru“, nepřijaly pro ně zřejmě cizorodý prvek – demokracii – a od té doby se zmítají v sérii krvavých, občanských válek, a to i přesto, že v první fázi v uvedených zemích demokratické instituce instalovány byly. I to je jeden z důkazů, že pro společnost jsou nejdůležitější zákony nepsané, a že se lze domnívat, že především ty nás odlišují od zemí třetího světa. Zde bych rád zdůraznil, že jsem použil obratu „odlišují od třetího světa,“ nikoli obratu „nadřazují nás třetímu světu,“ jak je mi obžalobou a prvoinstančním soudem podsouváno.
Musíme si položit, a dělají to i zde souzené texty, jednu základní otázku. Víme opravdu jistě, že obyvatelé třetího světa zahodí svá tisíce let vytvářená a zažitá pravidla a přijmou naše jen proto, že se přesunou o pár kilometrů jinam? Každý, kdo tvrdí, že to jistě ví, by ovšem měl odpovědět na otázku, proč to už dávno neudělali ve svých rodných zemích. Vždyť my přece naše pravidla před nikým netajíme. Alespoň trochu hodnověrnou odpověď jsem však doposud nezaznamenal. Ne, ve skutečnosti nemáme jediný rozumný důvod, domnívat se, že naše normy budou platit celosvětově. Vše naopak nasvědčuje tomu, že naše normy jsou opravdu jen našimi normami, nikoli normami univerzálními. Proto bychom měli skončit s jejich vývozem do zahraničí, a proto bychom ale také měli být velmi opatrní s importem těch cizích k nám. Musíme si uvědomit, že Západní civilizace, přes všechny skvělé věci, které lidstvu přinesla, není Bohem, který vytváří svět dle svého uvážení. Kvůli všem skvělým věcem, které Západní civilizace lidstvu přinesla, se však sama nesmí stát beztvarou hmotou, určenou k likvidaci, či k pozření. Čím dříve si tyto dvě věci uvědomíme a začneme se podle nich chovat, tím dříve bude svět, včetně Evropy, šťastnějším a bezpečnějším místem…
Je samozřejmé, že kulturní odlišnosti mohou být zdrojem napětí, negativních emocí, či dokonce nenávisti, avšak to není mojí vinou. Za tyto odlišnosti nejsem zodpovědný já, ale Bůh, Příroda, či Náhoda – zde si každý může vybrat viníka dle své, odlišné, víry. Pokud tedy chcete někoho soudit za podněcování k nenávisti, nesuďte mě, suďte Přírodu, Náhodu, nebo samotného Boha! Já jsem pouze pokorným pozorovatelem a popisovatelem jejich díla.
Tím jsem shrnul hlavní témata, kterými se zde souzené texty zabývají. Nejde v nich však o projev nenávisti, jak je mi podsouváno, nýbrž o projev realistického uvažování, jenž bylo použito z lásky a zodpovědnosti vůči své civilizaci, vůči svému národu, vůči své zemi…. a především vůči své rodině. Pokud je něco takového trestné, tak jsme, jako společnost, ještě v mnohem horším stavu, než by se na první pohled mohlo zdát. Jsme v situaci, kdy naše normativní zákony jsou v konfliktu se zákony, jenž nám byly dány – jsou v konfliktu se zákony přírodními. To je velmi špatná zpráva, a my bychom na ni měli, jako společnost, rychle zareagovat. Špatné zprávy se ale nevyřeší popravou posla špatných zpráv, jak se o to pokouší toto trestní řízení. Protože se však o totéž pokoušely i všechny tyranie v historii a žádná z nich nakonec neuspěla, tak i v temnu, v němž se dnes nalézáme, svítí plamínek naděje.
Tento soudní proces je procesem čistě politickým. Je to proces, který nám má zabránit hledat strategii přežití, jež by nevedla k našemu vymírání, jak k tomu vede ta současná. Z tohoto důvodu jakýkoli trest, který by tento soud vynesl, nebudu akceptovat proto, že bych jej považoval za spravedlivý, ale pouze kvůli hrozbě násilí ze strany státní moci. Stát, který svým vlastním občanům vnucuje takové chování, které vede k jejich likvidaci, však zcela opustil svoji základní úlohu, a proto není možné uznávat jeho legitimitu. Stojí také za zmínku, že žádný z politických režimů, které jsme si zvykli, a to zcela po právu, považovat za vrcholně odpudivé, tedy režim nacistický a bolševický, své obyvatele za úvahy, jak zabránit vnějšímu ohrožení země, neposílal před soud. To skutečně činí až režim současný, a proto se můžeme oprávněně domnívat, že bylo naplněno hned několik důvodů, proč mají občané právo se chovat dle Článku 23 Listiny základních práv a svobod. Žijeme v době politické korektnosti, v době falešných úsměvů, falešných řečí o pravdě, lásce, solidaritě. Lež ale zůstává lží, i když je ozdobena krajkami krásných slov, stejně jako oprátka z hedvábí je pouze účinnější, a také mnohem cyničtější, verzí oprátky z drsného provazu. Tento soud je jen dalším přitažením hedvábné smyčky okolo krku každého z nás, i když si to někteří v této místnosti nechtějí připustit. S čistým svědomím však mohu každého ujistit, že skutečným nepřítelem není ten, kdo říká nepříjemné pravdy, ale ten, kdo říká příjemné lži, či nepříjemné pravdy zamlčuje.
Na úplný závěr mi ještě dovolte jeden citát. Eurípidés ze Salamíny zhruba před dvěma a půl tisíci lety napsal: „Nesmět říkat, co si myslím, je údělem otroků.“ A já dnes dodávám, že tento soud rozhodne, zda vykročíme směrem k otroctví, nebo směrem ke svobodě.
Jiří Šatánek: Už mě ty kecy o Ceutě skutečně nebaví. Sebere se 60k lidí, domluví se a dorazí do Ceuty. Ale jistě …
Chápu, že si to většina už nepamatuje, ale Španělsko „zlobí“ a znepřatelilo si Ušáky i Izoše. A víte s kým „peče“ vedení Maroka?
S Izoši, nezávisle od toho, že Maročani na ulici to vidí dosti jinak. Tak jen, abyste neztráceli čas mezi „tezí“ a „antizezí“, které Vám.předhodila vrchnost a ani jedna z nich v sobě nenese skutečné poznání, ale slouží pouze a jen ke sváru a odpoutávaní pozornosti od proradností a zločinů tzv. elit…
Tomio Okamura pro První zprávy za jeden z hlavních důvodů problému označuje loňské jednání prezidenta o možném předání letounů L-159 Ukrajině. Tvrdí, že Petr Pavel jednal o vyvedení aktivní výzbroje Armády ČR, přestože podle zákona může o takovém kroku rozhodnout pouze vláda. Nejde podle něj o čtyři letadla, ale o dodržování pravidel. Jde o systém. Zákon říká, že o tom rozhoduje vláda. Prezident za našimi zády vyjednával oslabení obranyschopnosti České republiky. A teď se od něj dozvídáme, že bychom měli zvedat výdaje na zbrojení. Aniž by uvedl, které skupině obyvatel by tedy peníze vzal, nebo jestli by zvýšil deficit rozpočtu. Ani na jednu otázku Pavel neodpověděl,“ tvrdí Okamura.
Michal&Petr: Na Ukrajině se právě provalil děsivý skandál. Speciální jednotky vnitřní bezpečnosti několika elitních jednotek ukrajinské armády od roku 2025 cíleně a metodicky vraždily své vlastní vojáky, držely je v ostnatým drátem oplocených táborech, střežených kulometčíky na strážních věžích a bezpečáky se psy. Vojáci byli spoutaní vrháni do jam. Biti do bezvědomí dřevěnými holemi. Kopáni do hlav. A celé dny přivazováni ke stromům. Účelem tohoto sadistického mučení, bylo krom vyvolání totální poslušnosti, aby podepsali papír, že dobrovolně odevzdávají své telefony, platební karty a peníze svým velitelům. A to byl teprve začátek, naprosto šokujících “náhlých” odhalení ukrajinských novinářů, které se už 48 hodin šíří tamními “ne-banderovskými” médii.
Bývalý velitel elitního praporu Magura, 47. brigády Ukrajiny, Oleksandr Šyršin, před dvěma dny prohlásil, že v dubnu 2025 zahájili dělostřelci 225. pluku Ukrajiny, na přímý rozkaz svých velitelů, úmyslnou dělostřeleckou palbu na jeho vlastní ustupující vojáky, a pozabíjeli je. Když se Šyršin rádiem spojil s velením 225. pluku, a žádal jeho velitele, aby děly přestali střílet po vlastních, krom sprostých nadávek se dozvěděl, že “nic jako vlastní neexistuje, jsou jen nepřátelé a zrádci”.
Šyršinovo šokující odhalení vyvolalo okamžitou lavinu dalších vyšetřování. A za 48 hodin je už jasné, že nešlo o žádný ojedinělý incident, ale o cílené mučení a vraždění násilně mobilizovaných ukrajinských vojáků, organizované proto, aby se báli více svých velitelů, a příslušníků jednotek vnitřní bezpečnosti, a jejich sadistických praktik, než vlastní smrti, či zranění na frontě. A aby získali jistotu, že do ruského zajetí se nikdy nedostanou živí, protože budou zvěrsky pobiti drony a děly příslušníků vnitřní bezpečnosti jejich vlastních jednotek.
Tyden na Ukrajině byl opět užasny. Všechny vlaky z Prahy do Čopu komplet vyprodane, bo všecky Ukrajinky jezdi s děckama na dovolenou. Letovisko v Solotvinu je přeplněne, kavarny v Mukačevu i Užhorodě tež. O jidle, nadhernem vinu a slušnem pivu ani nemluvim. Koločava je prazdna, bo Česi se tam boji jezdit, že tam je valka. Škoda, mistni lidi potřebuju našu podporu ve formě penez za jidlo na ubytovani a šašliky. Nepotřebuju naše prachy na rakety. Mimochodem, flaška dobre vodky stoji pravě tajak krabička L&M padesat kaček. To by člověk v patem roce valky nečekal, že? Kdo jim tu valku financuje? Pokud mate deset minut, podivejte se na tyden stare zaběry a na jutubě klikněte na odběr, ať vam neuniknu aktuality…
Richard Permann: Poslední dobou se zde objevují názory, že ti Ukrajinci, kteří odešli z Ukrajiny jsou uprchlíci před válkou. To je asi ten největší omyl, který nejen u nás, ale i v celé EU rozšiřuje bruselská propaganda a veřejnoprávní média.
Tito „uprchlíci“ v naprosté většině neutíkají před válkou. Oni tu válku vehementně podporují. Podporují vraždění Rusů včetně žen a dětí. Podporují teroristické útoky na civilisty, které poslední dobou narůstají geometrickou řadou. Jejich hrdiny jsou Bandera, Šuchevič a další váleční zločinci z dob 2. světové války. A také jejich dnešní pokračovatelé v nacistických brigádách Azov, Aidar, Hrdinové UPA, Karpatská Sýč, Kraken a další.
Tito migranté mají jediný problém, nechce se jim za nacistické ideály, které podporují, umírat. Chtějí, aby to i za ně vybojovali ti, kterým se uprchnout nepodařilo a případně ti nebožáci, které tam pošlou státy NATO, až se do této války, vyprovokované KoZa, nechají zatáhnout.
Co to s Evropou udělá, až Ukrajina kapituluje, což je nevyhnutelné, a tito lidé přesunou svoji nenávist proti těm, kteří je do to průseru zatáhli, a pak je v tom nechali? V Evropě se ocitne víc než milion válečných veteránů se zbraněmi, prodchnutí nacistickou ideologií a nenávistí k zdegenerovanému západu, který je využil a zradil, jak má konec konců ve zvyku.
Tenhle střet je pravděpodobnější, než ta bruselem propagovaná válka s Ruskem. Polsko to již asi tuší.
2024 Pohyblivé obrázky ze severního Kavkazu (Ruská federace)
*****************
Ceuta je jeden z posledních pozůstatků španělských kolonií. Ovládá přístup do Středozemního moře. Afričané jsou oproti Španělům v Africe doma a Ceuta je v Africe.
Vypadá to, že dnešní právo se vrátilo do komunistických časů a znovu je správné, když pohraničníci chrání hranice proti vlastním občanům, které mají za úkol zadržet pokud chtějí opustit zemi. Kdo by po sametu věřil, že za čtvrt století bude Český europoslanec sprostě kritizovat Maroko, že nezabránila svým občanům v opuštění země a někteří Češi budou mít srandu z mrtvé mámy s dítětem, které nelegální přechod hranice nepřežili?