Nenapíši nic nového, jen dávám dohromady hrůzný vývoj české politiky, která se změnila z politické platformy, v arénu štěkajících psů.
Bývalý předseda vlády se z intelektuála pravicové strany proměnil v nadávajícího pacholka a současný předseda ODS, kterého si pamatuji jako nesmělého mladíka, se proměnil ve vulgárního drbaře.
Odporný a hloupý Rakušan se stal ještě odpornějším a útočnějším. V opozičních stranách se sešikovaly ženské týmy, které jsou zvlášť agresivní. Nejenom útočné Pirátky, ale i ctihodnější dámy z ODS a STAN se proměnily v klepařské, ukřičené pavlačové premiantky.
Tomu všemu vévodí náš proradný prezident, který chce za každou cenu zavést naši republiku do bludiště Evropské unie.
Estébák a komunista Babiš se umírňuje, masarykovský obličej prezidenta Pavla na sebe čím dál víc prozrazuje, jak proradná je jeho skutečná tvář. Dva vrcholní představitelé naší země jsou bývalými komunistickými kádry z nichž, k mému překvapení, je agresivnější a podlejší prezident Pavel. Jeho záhadná zahraniční napojení navázaná na ustavičné výlety, agresivita v jejich prosazování, neustálá touha vrátit Český parlamentní systém v poloprezidentský, pak možná absolutistický, poté zavést diktaturu …
Znovu důrazně prohlašuji, že český prezident Petr Pavel je přímým nepřítelem České republiky a měl by být sesazen a souzen pro velezradu.
Ross Hedvíček: Před 90 lety se Zoltan Goldberger stal Zoltanem Thomanem. Na tragédii své rodiny se nakonec podílel i on sám.
V roce 1936 si úředně změnil příjmení. Místo Zoltana Goldbergera začal používat jméno Zoltan Thoman. Letos od této změny uplynulo devadesát let. Tehdy šlo možná jen o úřední formalitu. Dnes toto jméno připomíná jeden z nejrozporuplnějších příběhů poválečných československých dějin.
Narodil se roku 1909 v Sobrancích do početné židovské rodiny obchodníka Davida Goldbergera a jeho ženy Rosalie. Vystudoval práva na Karlově univerzitě, vstoupil do Komunistické strany Československa a už jako mladý muž se pohyboval v prostředí Kominterny. Po válce se stal jedním z nejmocnějších mužů československého Ministerstva vnitra. Vedl zahraniční rozvědku, měl rozsáhlé pravomoci a patřil do úzkého okruhu lidí kolem Václava Noska a Rudolfa Slánského.
Nacismus zasáhl Goldbergerovy s mimořádnou brutalitou. Otec David a matka Rosalie byli deportováni přes užhorodské ghetto do Osvětimi, kde byli zavražděni. Stejný osud potkal jeho sestry Bellu, Kláru a Erzsébet. Druhý bratr Baruch zmizel v maďarských pracovních praporech a válku nepřežil. Jen několik sourozenců se dočkalo osvobození.
Jméno Thomana bývá spojováno s organizací poválečného přesunu statisíců židovských uprchlíků přes Československo do Palestiny i s dodávkami československých zbraní vznikajícímu Státu Izrael. To vše je pravda. Stejně pravdivé však je, že jeho motivací nebyla pouze pomoc pronásledovaným.
Téměř každá z těchto operací byla zároveň rozsáhlým finančním obchodem. Za převáděné uprchlíky inkasoval prostřednictvím zahraničních organizací vysoké částky. Peníze sloužily k financování předvolebních aktivit KSČ před volbami v roce 1946 a významná část končila na jeho vlastních zahraničních účtech. Stejným způsobem fungovaly i obchody se zlatem, šperky, valutami nebo diplomatickou poštou.
Humanitární rozměr jeho činnosti se tak prolínal s mocenskými zájmy komunistické strany i jeho vlastním obohacením. Přesto ani postavení jednoho z nejvlivnějších mužů poválečného Československa nedokázalo ochránit jeho vlastní rodinu.
Koncem roku 1947 začali jeho vlastní straničtí soudruzi obracet proti němu. Muž, který pomáhal financovat komunistickou stranu, organizoval její tajné operace a znal zákulisí jejích finančních machinací, se stal nepohodlným. Věděl příliš mnoho, disponoval příliš velkým vlivem a jeho vazby na Západ vzbuzovaly nedůvěru sovětských poradců. V lednu 1948 byl na něj vydán zatykač a 27. dubna jej zatkla Státní bezpečnost. Nezatkli jej političtí protivníci, ale lidé z režimu, kterému dlouhá léta věrně sloužil.
Jen několik dní poté jeho manželka Pesla, která s ním prošla emigrací i válečnými roky v Anglii, po výsleších Státní bezpečnosti skočila z pavlače jejich pražského domu. Zemřela ve věku pouhých pětatřiceti let.
Jejich sedmiměsíční syn Ivan byl rodině odebrán. Dostal novou identitu jako Michal Rohan a vyrůstal u rodiny příslušníka Státní bezpečnosti, aniž kdy poznal své skutečné rodiče. Zoltan Thoman po útěku na Západ po synovi celý život pátral. Stejně tak jeho sestry. Marně. Teprve po pádu komunistického režimu vyšlo najevo, že Ivan zemřel už v roce 1961 po těžkém úrazu hlavy. Bylo mu teprve třináct let.
Sestra Aranka byla odsouzena k patnácti letům vězení a třináct let strávila v komunistických žalářích. Byla krutě a nelidsky mučena.
Samotnému Thomanovi se podařilo z vazby uprchnout. Přes západní Německo se dostal do exilu, později vybudoval úspěšné podnikání ve Venezuele a značnou část svého majetku věnoval izraelským vzdělávacím institucím. Do Československa se už nikdy nevrátil. Zemřel v roce 1997 v Mexiku.
Příběh Zoltana Thomana není příběhem zachránce ani mučedníka. Je příběhem mimořádně schopného člověka, který dokázal každou příležitost proměnit v moc, vliv a peníze. Převádění židovských uprchlíků, dodávky zbraní i další tajné operace nebyly pouze pomocí pronásledovaným. Byly také výnosným obchodem, z něhož profitovala komunistická strana i on sám.
Osud však přinesl krutou ironii. Muž, který pomáhal budovat komunistický mocenský aparát a zajišťoval jeho financování, se nakonec stal jednou z jeho obětí. Když přestal být pro režim užitečný a věděl příliš mnoho, jeho vlastní soudruzi jej zatkli. Následovala smrt manželky Pesly, odebrání jediného syna Ivana a rozpad celé rodiny.
Na osudu Goldbergerových se tak tragicky protnuly dvě totality. Nacismus rodinu připravil o rodiče a většinu sourozenců. Komunismus zničil to, co po válce ještě zůstalo. Zoltan Thoman nebyl jen obětí komunistického režimu. Patřil také k těm, kteří se podíleli na jeho upevnění. Právě v tom spočívá největší paradox i varování jeho životního příběhu.
Tuž jestli mate chuť se s tymto nechutnym přiběhem seznamit, stahněte si film Toman.
Mira Janulík: Máme to ale prezidenta! Radost pohledět! Co by za to jiné státy daly! Prvně zažaluje vládu, aby o několik týdnů později chtěl s vládou zakopat válečnou sekeru. No a pár dnů poté už vetuje vládní zákony. Nu což. Prezidentské boření báboviček sněmovna samozřejmě přehlasuje. Protože veto prezidenta znamená ohrožení českého zdravotnictví, hospodářského růstu země, obranyschopnosti země, výstavby škol, ohrožení bezpečnosti obyvatel i výstavby zdrojů energie, ale také snahy o rozpočtovou transparentnost… jak naprosto trefně uvedli premiér Andrej Babiš a ministryně financí Alena Schillerová. Prezident je zkrátka generál a je zvyklý na poslušnost. K tomu si ale zvolil špatnou funkci. Když předkládala v minulosti Fialova vláda nekryté, nezodpovědné rozpočty, Pavel dělal, že to nevidí. Takže prezidentská kampaň v plném proudu. Bohužel tím nejhloupějším možným způsobem. Sorry jako pane prezidente, ale takto opravdu ne!
EuroAsia Daily: Ruský náměstek ministra zahraničí Michail Galuzin nešetřil slovy: v Arménii byla rozpoutána „zcela bezuzdná protiruská informační kampaň“. Tvrdil, že v republice otevřeně působí zástupci EU, kteří záměrně ovlivňují domácí a volební procesy. Pro Armény, kteří si pamatují rok 2022, se tento scénář musí zdát bolestně povědomý. Tehdy byly krátké taktické ústupy na ukrajinské frontě mistrovsky nafouknuté do mýtu o slabosti Ruska, což připravilo cestu k přesunu karabašského urovnání z ruského fóra na evropské. Artsach byl ztracen. Systém fungoval bezchybně. A pokud jsme v roce 2022 za tuto informační operaci platili Artsachem, dnes je v sázce ještě více.
Balasanjan ne náhodou poznamenává, že EU si nikdy nestanovila cíl respektovat arménskou suverenitu, protože zemi vnímá jako odrazový můstek pro boj s Ruskem a jeho vytlačení z jižního Kavkazu. A pokud je cíl jasný – vytlačit Rusko – pak je zcela zřejmá i geografická výhoda této operace.
Sjunik je dalším cílem na geopolitické šachovnici. Informační palba z roku 2026 dosahuje přesně stejného cíle: podkopat ruskou vojenskou a politickou přítomnost, aby se uvolnil prostor pro nové dopravní a vojensko-politické kombinace. A dnes je hlavní cenou oblast Sjunik.
Konstantin Zatulin, předseda Výboru Státní dumy pro záležitosti SNS, bez obalu varoval: Zájem USA o dopravní koridor Sjunik je poháněn snahou vytvořit podmínky pro izolaci Íránu. Cenou pro Arménii bude podle Zatulina naprostá závislost na akcích Ázerbájdžánu a Turecka, bez jakékoli podpory Francie nebo jakékoli jiné západní mocnosti. Dilema je podle jeho vlastních slov jednoduché a neúprosné: „buď Rusko, nebo Turecko“.
V Arménii již byl spuštěn projekt Trumpova cesta k mezinárodnímu míru a prosperitě (TRIPP). Podle některých expertů je projekt založen na demilitarizaci Sjuniku a vytvoření volné ekonomické zóny na jeho území – ideálním prostředí pro turecko-ázerbájdžánskou expanzi. Sjunik je nejkratší koridor, jehož odblokování by umožnilo Turecku a Ázerbájdžánu vybudovat souvislý dopravní koridor obcházející Írán a Rusko.
Ivan Hoffman: Dorostla generace nezatížená historickou pamětí, chatrně vzdělaná a postrádající životní zkušenost. Je-li tato cílová skupina konfrontována s produktem profesionálního politického marketingu, sličným prezidentem motorkářem, co trousí triviální moudra a je ho plná televize, je z toho láska na první pohled. Festivalové publikum má logicky slabost pro prezidenta, který je v jedné osobě lídrem opozice, rebelem bez příčiny, vrchním v liberálně demokratické pražské kavárně a reprezentantem módní strany války. Přesně takový prezident má potenciál stát se idolem křepčících militantů na palubě Titaniku.
Vidlák: Tak nám ve Velké Británii nastoupil nový premiér. Nějaký Andy Burnham. Nahradil Keira Starmera, protože ten byl extrémně nepopulární a bylo jasné, že Labouristům prohraje volby. Byl to on, kdo jako prokurátor kryl znásilňovací gangy Pákistánců, byl to on, kdo pokračoval s masovou imigrací, byl to on, kdo akcentoval zatýkání za statusy na fejsbůku, takže v Británii se za blbé kecy zatýká asi desetkrát víc než v Rusku nebo Číně… a byl to on, kdo podporoval Ukrajinu v její válce proti Rusku. Zakládající člen koalice ochotných…
Řekl bych, že takhle se cyklus může opakovat donekonečna. Vždycky najdete nějakého místního zaprodaného, ale hezky vypadajícího Petra Pavla, který se za cenu ztráty popularity postará, aby zase ještě nic nezměnilo. Ale není to tak. Nebude se to opakovat donekonečna. Už teď obsazují muslimové post za postem a dělají to zcela legálně i zcela legitimně. Právo Šaríja se postupně dostává do britského civilního práva, soudci ho stále více aplikují a celá jedna generace policistů už má naučeno, že Sikhy s noži je třeba chránit a jejich bílé oběti je třeba zatknout a nechat vykrvácet.
V Británii právě teď probíhá závod, který jde do finiše… Stihne Nigel Farage něco změnit a nebo ho islám předběhne?
Diskuze: