Zpět
Ivo Budil Díl 3/3

Současná západní liberální společnost dokáže své odpůrce zničit dokonaleji, než některé totalitní systémy v minulosti

Text 9.2.202132 min Přehrát

„Politika se změnila v prázdný marketing. Ten využívá laciná hesla na odchytávání lidí. Například Joe Biden si nemyslí nic. To je čistě prázdná nádoba, do které něco nalijí jeho poradci.“ To jsou slova profesora Ivo Budila z minulého, druhého dílu našeho povídání o vývoji Západu. Nebo další jeho výrok: „Neuvědomili jsme si, že jako někdejší Československo jsme prohráli studenou válku. A jako takové jsme prostorem vhodným ke kolonizaci, který má být začleněn zpět do západního celku. A pokud se nechá, a nebude dostatečně rezistentní, tak bude začleněn v pozici periferie. A to se netýká jen nastavení ekonomického prostředí, ale také mediálního, akademického… Pokud jste v situaci až koloniální podřízenosti, která je vám imputována, tak musíte myslet tak, abyste tuto koloniální podřízenost reprodukoval. A to se týká i politických elit.“ Řeč byla také o procesu, kterému se nejčastěji říká „globalizace“, samozřejmě o projevech národního cítění, objevujících se stále častěji ve veřejné diskusi, a o obnově národního průmyslu. A v tomto tématu budeme pokračovat i v této části s antropologem, profesorem Ivo Budilem.

Martina: Říkal jste, že je potřeba obnovit národní průmysl. Ale v časech ekonomického koronavirového sešupu, když se zadlužujeme sami, i s EU po boku, se stáváme na EU mnohem více závislými.

Ivo Budil: To je právě, bohužel, problém celého mezinárodního prostoru, založeného na čistě volném trhu. Kdysi, začátkem 19. století, ekonom David Ricardo, vizionář volného trhu, tvrdil, že volný trh povede k tomu, že každá společnost, každý stát a ekonomika, se bude nějak způsobem specializovat, a tato specializace umožní celkové celosvětové hospodářské dobro. Vznikne ekonomicky harmonický systém. Bohužel poslední desetiletí nic podobného nenaznačují.

Naopak se ukazuje, že velké korporace, průmyslové společnosti, mají tendenci vyvážet své výrobny a kapacity do zemí, kde je nejlevnější pracovní síla, a tím pádem Západ prošel deindustrializací, která ale neznamenala žádné obohacení, žádný rozkvět alternativního služebního sektoru, ale naopak zvyšování nezaměstnanosti, celkové apatie, růst sociálních rozdílů.

Zkrátka určitá vrstva ve stále početnějších západních zemích se stává obětí globalizace, a ČR měla v určité chvíli štěstí, že sem byly převáděny průmyslové kapacity, protože průmyslová kontinuita zůstala zachována. Ale bohužel to často byly jenom montovny, průmyslové kapacity s nižší přidanou hodnotou. To znamená, že musíme směřovat k obnově českých podniků střední a menší velikosti, které budou mít nejvyšší přidanou hodnotu. A to chce určitou koncepční průmyslovou, ekonomickou politiku, což není sprosté slovo z doby socialismu, ale čistě pragmatická obrana českých národních zájmů.

Asie se opět stává ohniskem ekonomické a možná i politické moci současného světa

Martina: Pane profesore, a nestane se při tomto usilování, že se staneme jenom kolonií asijských tygrů, protože máme malinko ve své DNA, že se pořád vymezujeme jako periferie něčeho, ať už to bylo Rakousko-Uhersko, nebo teď, za současné situace, západní společnosti?

Ivo Budil: Podívejte se, je pravdou, že Asie se stává opět ohniskem ekonomické a možná i politické moci současného světa. Na druhé straně už jí byla. Čína až do roku 1830, kdy probíhala průmyslová revoluce, vytvářela třetinu světového hrubého domácího produktu.

Martina: Indie?

Ivo Budil: Indie kolem roku 1700 vytvářela jako říše velkým Mungalů 25 procent světového hrubého domácího produktu. V době, kdy Angličané zakládali Kalkatu, před rokem 1700, tak to bylo 25:3 procentům anglické ekonomiky. Kdyby v té době někdo řekl mungalskému císaři, nebo místním pohlavárům, že jednou jim budou Angličané vládnout, tak by to brali jako dobrý vtip a žert. Čili ekonomická převaha Asie byla veliká až do průmyslové revoluce, a jediné, co Západ mohl uplatnit na čínských, nebo indických trzích bylo americké stříbro, kterým jsme vyrovnávali chronický deficit, který jsme měli vůči Asii. Jinak se dováželo sofistikované čínské zboží, nebo například textil z Bengálska, který dlouho válcoval veškerou evropskou konkurenci.

Pak přišla průmyslová revoluce a určité naplnění naší emancipační agendy, která uvolnila naše pracovní síly, talenty a potenciál. V 19. století Západ tuto situaci zvrátil, stal se ekonomickým hegemonem. A pak se ve druhé polovině 20. století Asie vrací, a vrací se v zásadě do té situace, která tady byla před průmyslovou revolucí. Víme, že i před průmyslovou revolucí, i v době, kdy Asie měla ekonomickou převahu, se s tím Západ dokázal vyrovnat, a stal se pak asertivním dravým hráčem v mezinárodním prostoru. Holanďané, Angličané, Francouzi a podobně se velice aktivně pohybovali v asijském prostoru a dokázali se politicky a ekonomicky prosadit navzdory tomu, že neměli skutečnou materiální převahu.

Čili tady se dostáváme jaksi k druhému faktoru, že Evropa se proti této monolitické převaze velkých asijských obrů, Indie, Číny a podobně, které ovšem také mají své problémy, procházejí v určitých cyklech kolapsy, a vnitřně potížemi, dokázala vždy prosadit svou přirozenou diverzitou. Diverzitou různých talentů, nadání, kreativity a podobně, která byla vždy vytvářena z oblastí, regionů, nebo později národních států v rámci Evropy. Čili Evropa, včetně ČR, je schopna této asijské oblasti konkurovat. Myslím, že nám je trochu imputováno, že Češi jsou služebníci a že musí být zvyklí na germánskou, nebo ruskou hegemonii, převahu, a že hledáme svého patrona a podobně.

To, že by Evropa se svým současným nastavením dokázala vzdorovat velkým asijským zemím, se zdá jako mission impossible. Ale už to v minulosti dokázala. Je třeba učinit zásadní, radikální ekonomické a politické kroky.

Martina: K tomu bych se nechtěla přidávat – v nás pořád probouzet tuto podivnou karmu. Spíše jsem reagovala na to, že jste řekl, že jsme mohli být Rakouskem, ale namísto toho jsme se stali periferií Západu. Ale nutno dodat i v jakési omluvě, že celá Evropa začíná stále více zaostávat za asijskými velkými zeměmi a celky. Řekněte mi, vidíte, při současném nastavení, jak a kam společnost kráčí, jak se vzdělává, jakým způsobem nakládá s informacemi, zda máme šanci v tomto případě vzdorovat?

Ivo Budil: Vypadá to skoro nemožně, jako mission impossible, zkrátka jako něco, co je nereálné. Ale v raném středověku se zdálo, že Evropa bude islamizována, měli jsme islámská vojska u Poitiers, kousek od Paříže.

Martina: Vídně.

Ivo Budil: Měli jsme tady dvakrát Turky, kteří obléhali Vídeň. Roku 1241 jsme tady měli neporazitelnou mongolskou armádu, která tábořila v uherské nížině. Ve 14. století jsme tady měli morovou epidemii, která vyhubila třetinu, až polovinu evropského obyvatelstva. Měli jsme tady 17. století, kdy Evropa byla rozvrácena boji mezi protestanty a katolíky, a také osmanskou hrozbou. Čili Evropa byla několikrát ve velice obtížné situaci a nezkolabovala – a myslím, že i v současné době, při obnovení čistě evropského racionalismu, pragmatického, realistického vztahu ke světu, s oním faustovským étosem, o kterém jsme mluvili na začátku, to možné je. Samozřejmě je třeba učinit zásadní, a často radikální ekonomické a politické kroky.

Naše civilizace je silná jenom tehdy, když je pravidelně testována a zkoušena

Martina: Takže myslíte, že je pravdivá prognóza historika Arnolda Toynbee, že civilizace nejsou zavražděny, ale páchají sebevraždu, když rezignují na překonávání historických zkoušek, a že máme šanci obstát?

Ivo Budil: Myslím, že určitě. Je docela možné, že to je jenom další zkouška, že třeba za 100, 200 let to bude hodnoceno našimi potomky Evropany, nebo příslušníky ještě existující euroamerické civilizace, tak, že si budou říkat: „Ano, byla to hodina zkoušky.“ Hodina zkoušky, kdy buď obstojíte, nebo ne. Kdy vás dějiny zváží a řeknou, jestli jste lehký, nebo těžký. A je dobré být zkoušen. Jak jsme také řekli na začátku, problém současných ideologických aktivistů, a jejich různých vizí a konceptů, spočívá v tom, že jsou to nezralé osobnosti, protože nikdy nebyly skutečně vyzkoušeny, skutečně testovány. A naše civilizace je silná jenom, pokud bude pravidelně testována a zkoušena.

Je potřeba vytvářet ostrůvky pozitivní deviace proti cenzuře. Vytvářet prostor svobodného myšlení, enklávy, které budou postupně získávat příznivce a politický vliv, který využijí v ekonomickém životě.

Martina: Ano, ale to bychom museli dokázat náš problém, problém země ve středu Evropy, ve středu anglo-amerického světa, pojmenovat, museli bychom věci nazvat pravým jménem. My to možná teď děláme, když prezentujeme váš názor na věc, ale obecně víme, že cenzorské pokusy jsou čím dál tím úspěšnější, a když nevíme, kde je nahoře a kde dole, tak se dá těžko s jakýmkoliv nepřítelem bojovat.

Ivo Budil: Samozřejmě je to opět o ostrůvcích pozitivní deviace, jak se kdysi říkalo. Prostě vytvořit prostor svobodného myšlení, vytvořit enklávy, které budou postupně získávat stoupence, příznivce. Enklávy, které budou získávat politický vliv, a dokáží jej pak využít v ekonomickém životě. Prostě, naši vzdálení předkové se v 7., 8. století po Kristu také teoreticky vrátili téměř na prehistorickou úroveň. Západní civilizace se vrátila do lesů a bažin severozápadní Evropy, a mohla se spoléhat na své archaické instituce, a nového ducha křesťanství. Čili řekněme, že bychom měli směřovat k podobné obnově, s vědomím toho, že to bude podobně obtížné.

Martina: Máte vysvětlení pro to, že tolik velmi vzdělaných, inteligentních, a člověk by řekl vizionářských lidí, tak vehementně obhajuje třeba současnou cenzuru? Tedy, že musíme být chráněni před sebou samým?

Ivo Budil: Nechci je z ničeho podezírat, třeba to myslí opravdu dobře, třeba tomu opravdu věří, na tom není nic tak zavrženíhodného. Prostě člověk má určitý životní osud, životní příběh, konstelaci, to co ho formuje, a podobně, a to způsobuje, že se stane, z mého hlediska, obětí falešného vědomí. To nesnižuje jeho lidskou hodnotu.

Současná západní liberální společnost dokáže své ideové odpůrce zničit dokonaleji a hlouběji, než některé totalitní systémy minulosti

Martina: Ve Spojených státech se nějakých 15 milionů lidí neodvážilo přiznat ani ve svých rodinách, že volili Donalda Trumpa. V Německu 2/3 lidí v oficiálních průzkumech uvádějí, že mají obavy říkat na veřejnosti všechny své názory.

Ivo Budil: To je pravda.

Martina: Opět jsme u jakési hypnózy.

Ivo Budil: To je pravda. Na jedné straně se tady čelí opravdu silnému, třeba i profesnímu a kariérnímu tlaku. Problém je, že současná západní společnost dokáže své ideové odpůrce, respektive ty, kteří narušují mainstream, v zásadě zničit možná dokonaleji a hlouběji, než to dokázaly některé totalitní systémy v minulosti. Samozřejmě ty vraždily, zbavily člověka života. Zmizel člověk, zmizel problém, jak říkal Stalin. Ale zároveň nemohli zabít každého, a neměli tak sofistikované technologie, ani způsob mediální propagandy, nedokázali tak sofistikovaně indoktrinovat populaci a úplně zničit přirozenou solidaritu.

Současná společnost, která je orientována více ekonomicky, tak pokud vás zničí ekonomicky, kdy vám vezmou podmínky, prostředky, možnost důstojné obživy, tak na rozdíl od totalitních minulostí, kde existovala jakási lidová lokální solidarita, tato v současné době už není. V současné době zřejmě liberální agenda zasáhla i ji, takže lidé, kteří jsou odpůrci tohoto režimu, mají menší zastání, menší nevyřčené zastání mezi širší veřejností, než tomu bylo v minulosti, a to je, myslím, velmi silným faktorem, proč jsou lidé v zásadě konformnější, než tomu bylo v minulosti.

Evropa se bude ekonomicky propadat. A bude vzrůstat rozdíl mezi širokými vrstvami chudnoucího obyvatelstva, a vládnoucí hrstkou privilegovaných kosmopolitních jedinců.

Martina: Napadlo vás před 30 lety, že budete za 30 let znovu zván na bytové semináře, na nejrůznější veřejné diskusní skupiny a podobně?

Ivo Budil: Samozřejmě absolutně nenapadlo. Jistě, věděl jsem, nebo všímal jsem si, že intelektuální západní svět není tak úplně svobodný, jak se říká. Všímal jsem si toho, když jsem se pohyboval ve francouzském, nebo anglosaském prostředí, že i tam v akademickém světě tehdy nebylo možno nazývat věci pravými jmény. Ale přisuzoval jsem to možná doznívajícímu levičáctví, které tam bylo pro akademiky ve slonové věži příznačné. Neviděl jsem, že je to v zásadě trend, který bude zesilovat. Že je to trend, který neustupuje, ale naopak bude západní společnost čím dál tím více pohlcovat.

Martina: Režisér Miloš Forman svého času glosoval svou situaci, kterou tehdy žil: „Tady mi komunisté říkali, co si mám myslet, co říkat, jak dál přemýšlet. V Americe tohle neexistuje, ale je tam zase tlak peněz. Ale to je pořád lepší než ideologie.“ Ovšem musím říct, že kombinace tlaku peněz a tlaku ideologie, to už je doopravdy dusitá souprava.

Ivo Budil: Přesně tak, to je pravda, to dokáže jedince semlít více, než tradiční totalitní systémy.

Martina: Když trend, který je nastoupen, bude pokračovat dál, tak to znamená, že opět bude sílit ideologický levicový tlak, a nebude narážet na odpor. Jak myslíte, že bude tento vývoj postupovat? Jak byste predikoval, že to tady u nás v Evropě bude vypadat třeba za 5, 10 let?

Ivo Budil: To je možná krátká doba 5, 10 let. Uvažujme v horizontu jedné, dvou generací: Bude se prohlubovat ekonomický neúspěch Evropy, spočívající také v tom, že se bude zvětšovat rozdíl mezi relativně omezenou hrstkou privilegovaných, plně integrovaných do globální komunity, a těžících ze svých obchodních kontaktů v Číně, Indii a podobných nových ekonomických supervelmocí, a širokými vrstvami evropského obyvatelstva, které bude stagnovat, nebo chudnout. Řekl bych, že Evropa se bude propadat do třetího světa. Zároveň ale bude pořád vystavena proudu přistěhovalců, migrační toky se nezastaví, protože navzdory této stagnaci bude Evropa stále přitažlivá pro přistěhovalce z Afriky nebo Blízkého východu. Bude tedy ztrácet svůj etnicky civilizační charakter, stane se z ní směs Blízkého východu a Afriky, ovládaná stále se zužující skupinou privilegovaných kosmopolitních jedinců.

Zároveň zanikne normální školství, bude stále méně kvalifikovaných produktivních míst, prostě vrátíme se na jiné úrovni zpět do barbarského světa. Giambattista Vico tvrdil, že civilizace se vyvíjejí v kruhu, a poté, kdy se naplní poslední stádium, které nazýval stádium člověka, a charakterizoval ho jako stádium rozumu, práva, spravedlnosti, vlády lidu a podobně, v zásadě jako osvícenství, tak protože toto stádium není trvale udržitelné, tak se společnost dostane do rozepří, a budou se zvětšovat a šířit negativní emoce. Takže se společnost dostane do horké, nebo studené občanské války. A dříve nebo později se zjistí, že lidský jazyk není dostatečným prostředkem pro zabezpečení trvalého sociálního koncensu. Co pak? Vico to nazýval pozdní ironický věk, protože ironie totálně diskredituje jakoukoliv autoritu vyplývající z jazyka. Jaképak máme, podle Vica, možnosti? Jsou v zásadě tři možnosti: První možnost, kterou jsme už trochu ve století 20. Vyzkoušeli – že se objeví velký vůdce. Vico žil začátkem 18. století, čili pro něj tato kategorie velkého vůdce asociovala Oktaviána.

Buďto může přijít velký vůdce. Nebo barbaři, kteří přinesou regres společnosti a následný vzestup s jinými hodnotami. Nebo se společnost rozloží a vrátí se k archaickým přírodním silám.

Martina: Ano, něco úplně jiného, než pro člověka 19. a 20. století.

Ivo Budil: Ano, přesně tak. Oktaviánus přišel na sklonku rozvrácené římské republiky, nacházejí se v pozdně ironickém věku, v zásadě v naší situaci, a dokázal z ní vytesat, postavit římské impérium, které přetrvalo dalších 500 let. To je jedna možnost. Nemyslím, že bychom měli k dispozici velkého vůdce, a hlavně, máme špatnou zkušenost s velkými vůdci ve 20. století.

Druhá možnost je příchod barbara. Západořímská říše se v 5. století po Kristu ocitla opět v pozdně ironickém věku. Velký vůdce se na západě nevyskytl, ale přišli barbaři, a to s rétorikou, která společnost převedla do jiného stádia. V zásadě v rámci tohoto cyklu proběhl jakýsi regres, ale díky tomu pak mohli pokračovat zpět do lidského věku. V 7., 8. století byla Evropa v barbarském věku, ale v 19., už v 18. století, vstupovala už opět do lidského věku, který momentálně přešel do pozdně ironického. Čili to je druhá možnost, přijdou barbaři a převedou vás do jiné rétorické strategie, s jinými instrukcemi, náboženstvím, mentalitou a podobně.

Martina: To složitou společnost velmi zjednoduší.

Ivo Budil: Nebo třetí možnost, cyklus se nechá doběhnout. Pokud se neobjeví velký vůdce, nebo odmítneme vnější barbary, tak se pozdně ironická společnost rozloží.

Martina: To znamená: vzestup, kolaps, pád, regenerace?

Ivo Budil: Ano. Ovšem teď jde o to, na jaké úrovni se obnoví? Co se vlastně obnoví? Protože podle Vica je autorita totálně diskreditována. Nikdo nevěří rozumu, rozumovým argumentům, nikdo nevěří jazyku, že by dokázal obnovit přirozenou autoritu, řád. Čili obrátíme se k autoritě, která je základem archaického světa, a to autorita našich smyslů a emocí. Jedině naše smysly a emoce dokáží opět obnovit, nebo vytvořit nějaký autoritativní politický řád. Proto archaické populace vyznávaly přírodní síly, protože je spojovaly se svými emocemi. Zahřmění boha byla autorita, protože když já se rozzlobím, tak také zahřmím.

Martina: Ale tím se vracíme k tomu prapůvodnímu.

Ivo Budil: Ano. Čili on toto stádium nazýval mytologické, nebo také teokratické. Po pádu autority rozumu máme jedinou možnost, obnovit autoritu smyslů a emocí. Samozřejmě není myslitelné, že bychom se vrátili zpátky k nějakému pohanskému ateismu, a začali v rámci novopohanství vyznávat Ódina, nebo Svantovíta, a tak dále. Tedy klíčová otázka je, pokud tento cyklus, ve kterém žijeme, necháme doběhnout do konce, v jaké podobě se objeví nové sakrálno? Nová teokracie?

Martina: To nevíme.

Ivo Budil: Nevíme, jestli to bude autorita, nebo posvátno, nebo sugesce třeba demokratického způsobu života. Uvědomte si, demokracie není výsledem nějakého dlouhodobého progresivního vývoje, demokracie je archaická instituce, něco, co se v dějinách objevuje, a pak zase mizí.

Zachránit západní civilizaci je možné pouze obnovou individuální zodpovědnosti lidí, kteří si uvědomili, v jaké situaci se nacházíme, spojí se a vytvoří politický tlak

Martina: Ale může vzniknout jenom v případě, že úroveň svobody je na poměrně vysokém stupni. To je vývoj.

Ivo Budil: Ne. Archaické populace jsou často svobodné. Je to společenství svobodných lidí, které se sejde v posvátném háji, nebo na nějakém místě. A na začátku mají v zásadě představu, že jejich kolektivní rozhodování je vlastně posvátné, protože skrze jejich kolektivní moudrost promlouvá nějaké božstvo.

Martina: To se bavíme o zcela jiné demokracii, než…

Ivo Budil: Ano. Ale naše demokracie, která se obnovila, vlastně navazuje na něco podobného, ale zároveň kolektiv svým kolektivním prožíváním svého rozhodování prožívá velmi sugestivní emoce, které často spojuje s působením nějakého božstva. Čili je možné, že určité obnovení sugestivního prožitku demokracie, přímého kolektivního rozhodování, by mohlo být určitou obdobou teokratického věku.

Martina: Pane profesore, ne že byste se o tom už nezmiňoval, ale teď jsme si rozebrali, jak vidí možnosti budoucnosti Giambattista Vico. A teď mi řekněte, v čem vy vidíte lék na neduhy euroatlantické civilizace?

Ivo Budil: Obávám se, že pouze v obnově individuální zodpovědnosti lidí, kteří si uvědomili, v jaké situaci se nacházíme, kteří se budou moci spojit, sjednotit. Kteří budou schopni vyvinout určitý politický tlak. Zkrátka je to menšina, která se ovšem díky své osobní disciplíně, nasazení, určitému altruismu, a možná i smyslu pro dobrodružství (protože je to dobrodružné, zachraňovat umírající, nebo stagnující civilizaci lidi, kteří jsou pořád ještě nositeli faustovského ducha), spojí, a vznikne menšina, bojující za záchranu a obnovu západní civilizace.

Martina: Vidíte tady nějakou skupinu potenciálních jednotlivců, kteří jsou schopni takovou skupinu utvořit?

Ivo Budil: Nechci být moc velký pesimista, čili vidím jedince, kteří by toho byli schopni, ale jsou to bohužel jedinci. A nemám zase tak velký sociální rozhled, abych dokázal říct, jestli je to možné, nebo ne, ale obávám se, že je to jediná naděje, která nám zbývá: Tvořivá menšina, která se tohoto úkolu nezalekne.

Martina: Málokdy končím rozhovor zvoláním: Bůh nám pomáhej. Pane profesore Ivo Budile, moc vám děkuji za to, že jste přišel.

Ivo Budil: Já vám děkuji moc.

Všechny příspěvky s Ivo Budil

Diskuze:

  1. Dobry den, vsechny nahledy do minulosti jsou obdobou vyvoje akcioveho trhu, z minulosti si predstavime, ze se neco bude opakovat, ale ono to bude uplne jinak, nelze se spolehat na cyklus, jelikoz dnes jsou vyvoji dany podminky, ktere drive tu nikdy nebyly. Tento svet ma diverzifikovane obory a malokdo se snazi celkovemu porozumneni a proto jde celkove svet do slepe ulicky, resp. je snadne v jednom fragmentu udelat fatalni chybu-napr. molekularni biologie – zasahy do DNA a cely tzv. vyspely svet stahne do zde zminene „barbarske doby“, z pohledu Stvoritele je clovek jen napysneny jedinec, co si mysli, ze vse uz zna a vse muze, samozrejme stale plati, cim vic vime, tim vime, ze nevime. Hlavni problem je, ze veci ktere nezname hned pouzivame aniz by se nejdrive stranou vyzkousely a objektivne se reklo, zda jsou bezpecne a prospesne, cim to bude? Pokud svet ridi penize, iracionalni subjekt, nemuzeme mit nikdy svetlou budoucnost a racionalni vyvoj, na penezich je prisata nemoc tzv. korupce (z lat. znamena depri
    vare-deprivace), takze jde vsechno jinak nez objektivne rozumne. Rimska rise se udajne rozpadla z techto duvodu: ztrata hodnot, korupce, vycerpani zdroju. Tomu odpovida i EU. Vyvoj budouci je a muze byt v necem podobny, nikdy vsak nebylo 8 (7,75)mld. obyvatel Zeme, do roku 1950 neznali lide cist DNA, atd.

    Kdyz se nas ptali na globalni problemy v 90. letech na gymnasiu mel jsem zapsane tri-nelze vyresit globalni problemu, pokud je

    1)prelidnenost – soucasna prelidnenost v 1 kalendarnim roce je 1/2 vsech lidi na Zemi, co kdy na ni zili za tisice let, videl jsem nekde novy odhad 15mld., coz je jen spekulace, ale dejme tomu

    2)premira spotreby/komfortu 1 cloveka (dnes si zije Evropan, American i mnohy Cinan jako driv si zil kral)

    3)slepa vira, ze nekdo to behem techto problemu a za pochodu vyresi, (tzv. prechod na elektromobilitu jen umocni vycerpani zdroju v ramci toku penez skvely kseft, racionalne nerealizovatelny, aby fosilni paliva nahradila elektrina a baterie, jsou jednoduche vypocty kolik musi pokryt jaderna energie, fosilni, obnovitelna a nelze zadnou z nich pouzit na 100% pri bodech 1), 2).
    Co z toho plyne? Zbavime se spotreby nebo lidi? Lide nebudou jezdit do prace na kole, delat rucne co delaji elektricke stroje a nebudou setrit necim kvuli ekologii, jedine snad kvuli penezum ano, nastavili se kvuli rychlemu boomu ceny energii spatne a levne a logicky dochazi po vzestupu v pokles, v tomto ohledu je cyklus.

  2. 1. Absolutní velikost HDP má svůj význam, ale není to hlavní kritérium. Mnohem důležitější je produktivita, tedy HDP na obyvatele. V tom vždy Evropa měla navrh díky inovacím, které Evropané produkují více, než jiní. (Viz teorie rýžových polí)

    2. Ano, v minulosti měla Evropa své těžkosti a mnohdy to s ní vypadalo bledě, ale vždy jsem bojovali za své přežití. V současnosti poprvé o to neusilujeme a to je ten základní kámen úrazu.

  3. Mařena má pravdu v tom, že devadesátá byla i pěkně hnusná.
    Ano, z pod kamenů vylezli paraziti, kteří vycítili příležitost.
    A už tenkrát se začaly vytvářet seznamy těch, kteří “ nemohou”, teď mohli hlavně ti, kteří nemohli za bolšána.
    Co na to říct.
    Stane se to asi vždycky při každé změně režimu, v tomhle jsme nebyli výjimkou.
    Nová pravidla se teprve tvořila a zločin má vždycky náskok před zákonem.
    Bylo to pré pro ostré lokty, a vlastně je i dneska.
    Je to boj.

  4. Zhrzený plagiátor Budil jako ředitel zeměkoule. Zajisté není náhoda, že se stal členem Trikolory. Před léty velký propagátor multikulturalismu, dnes kritik a hlasatel apokalypsy západu.

  5. Stačilo dnes sledovat sněmovnu, když se projednávalo další pokračování nouzového stavu, aby člověk dospěl k zcela zřejmému závěru, a sice, že tenhle nešťastný národ nemá ani tu nejmenší šanci a schopnost zvládnout se ctí jakoukoli větší krizi. A naděje, že přijde někdo jiný a lepší, než je momentální osazenstvo ve sněmovně (v senátu, ve vládě, na ministerstvech)? Prosím vás a kdo? Kde by se ti lidé vzali?

  6. Ano, 90. léta byla krásná, ale taky pěkně hnusná. To si přiznejme. Těch lží, keců, nesmyslů, krádeží, podvodů, vražd. Co všechno se schovávalo za svobodu.. A co všechno se za svobodu schovává ještě dnes.. Ježišmarijá, když si člověk vzpomene na ty obskurní typy, co kázali lidu nové pravdy.. Ne, že by to teď bylo lepší ..

  7. Pane HM, jenžeže oni dneska na to jdou přes dětičky a mládež.
    Komu by se nelíbilo, když slečna od Pyjátů ukáže automobilistovi fakáč.
    Junioři se potřebují vymezit proti těm prdolům, ono je to hlavně o symbolech.
    Ani nevíte, jak se různé nezyskofki intenzivně angažují už na základkách.
    Člověk v plísni, Paměti národa/Post Bellum, které děťátko by si nechtělo zahrát na reportéra.
    Staříci často lžou, až se jim od huby práší, jednak vědí, co se od nich chce slyšet a druhak každý vnímá ( po těch letech) historii jinak.
    Takže často ani nelžou, prostě vyprávějí věci, jak se je dneska pamatují.
    Kam se hrabou politruci za bolšána.

  8. Děkuji za výborný rozhovor, přeji panu Budilovi, aby si zachoval optimismus.
    K tomu služebnictví: Jsme na rozhraní dvou kultur, oni nás vždycky budou považovat za svúj zadní dvorek, ať ti, anebo ti.
    Neřekla bych že jsme prohráli studenou válku, spíš se Kreml přestěhoval do Brusele, to nikoho nemohlo napadnout.
    V devadesátých jsme si čuchli ke svobodě slova, bylo to krásné, krátké a je to fuč.
    Seznamy těch kteří nemohou narůstají, je jich tam už docela dost.
    ?

  9. Opravdu těžko říct, nemám patent na rozum, nejsem technicky vzdělaná v přírodních vědách a nic iracionálního mi není cizí .. Ale já prostě na nějakou odolnost Čechů vůči indoktrinaci nevěřím. Jsem už taky trochu pamětnice a když zavzpomínám, čím vším se nechali Češi zcela hladce indoktrinovat po roce 89 .. Jak říkám, vidím to spíš jako zbožné přání .. My jsme to zažili, my do toho vidíme, my jsme imunní, nám se to nemůže stát, kdepak, na nás si nepřijdete ..

  10. ‚@Marena
    Až tak beznadějné, jak píšete, to tady doufám není.
    Znám lidi daleko mladší než já, kteří tomu svinstvu nepodléhají, pracují na sobě, jsou vzdělaní, jejich názory mají hlavu a patu a to monstrum, které už ovládá téměř vše od nás na západ, je děsí stejně jako mě. Až jsem někdy překvapen.
    Možná je to „bublinou“ ve které se pohybuju – jsme technici vzdělaní v přírodních vědách a iracionalita nám je cizí…
    Ano, politika u nás je tragédie. Přesto si myslím, že my šanci máme.
    Takoví Němci nebo třeba Francouzi, jak jsem měl možnost poznat, už ne a budou muset nějakou formou totality blízko dna projít. Indoktrinace mladých lidí tam je daleko horší než u nás a budoucnost tedy dost temná.

  11. Já si naopak myslím, že šance střední Evropy nejsou velké, v pozici periferie takřka ve všem, toho moc nezmůžeme. Elity máme super nekvalitní, dalo by se skoro říct, že elity nemáme. Lidé nahoře jsou jen a pouze větší či menší pohunci, tu jednoho, tu druhého zájmu. Za imunitu danou zkušeností s reálným socialismem bych nedala ani zlámanou grešli. To je jenom zbožné přání, která nemá nic společného s realitou. Je třicet let po slavné listopadové revoluci a když si člověk uvědomí, co všechno si tady normální lidi dali a dávají líbit.. Jak jim panstvo kálelo a kálí na hlavy.. Jaké neskutečné žvásty tady lidi žrali a žerou.. Jak je na tom česká populace se vzdělanosti a inteligencí a především morálkou .. Neuvěřitelně dementní chování některých jedinců za covidu, je toho nejlepším příkladem. (ona za ty světově rekordní počty nakažených, nemocných a mrtvých opravdu nemůže jenom vláda, ať si o ní myslíme cokoli) Řekla bych to jednoduše, nahoře šmejdstvo, dole blbstvo. Mezitím nešťastní lidičkové, kteří horko těžko splácejí hypotéky a snaží se protlačit dětičky do aspoň trochu slušnějších škol, aby jim zajistili čím dál nejistější budoucnost, a v podstatě na nic jiného nemají energii.

  12. Děsivá a bohužel pravděpodobná vize budoucnosti Evropy, do které jsme se teprve nedávno vrátili.
    Jak já, tak lidé kolem mě máme děti, takže nás to trápí o to víc.
    Nevím co s tím můžeme dělat. Snad jen ještě usilovněji a poctivě dělat svoji práci, abychom tu, dnes již viditelnou, degeneraci, alespoň přibrzdili.
    A samozřejmě se svým dětem věnovat, vychovávat je tak, aby z nich nevyrostli buď pasivní konzumenti nebo levicoví intelektuálové…

    Určitá naděje je tady ve střední Evropě, která je stále dostatečně civilizovaná a zároveň do jisté míry imunizovaná zkušeností s reálným socialismem, aby tomu zcela nepodlehla.
    Kdysi svobodná Evropa západní je již zřejmě odepsaná 🙁

  13. „Nejtemnější místa v Pekle jsou vyhrazena těm, kdo si v časech mravní krize zachovávají neutralitu“.
    (Dan Brown, Inferno)

Napsat komentář