Budou Lichtenštejnové správci českého majetku? I Petr Pavel chce společný fond

Milan Calábek: Celé to začalo – jak už to bývá, zcela nenápadně. V roce 2013, když se dělala digitalizace katastru nemovitostí za ministra Mariana Jurečky, se zjistilo, že u Říčan je asi 600 hektarů lesu a půdy stále v kolonce vlastníka zapsáno na knížete Františka Josefa II. z Lichtenštejna. A protože ten notář, nebo soudce, nebo kdo na to nahlížel, zřejmě chyběl při hodinách dějepisu, ať na základní škole, na gymnáziu, či na právnické fakultě, a tak nevěděl, kdo jsou Lichtenštejnové. Nevěděl, že jde o největší konfiskát podle Benešových dekretů v Československu. Ale zato věděl, kde je Lichtenštejnsko a Vaduz, a promptně to tam nahlásil a přeptal se: Kdopak je dědicem? A právníci mu odpověděli, že dědicem je knížecí Lichtenštejnská nadace. A jak naše soudy často pracují zvolna a pomalu, tady pracovaly neuvěřitelně rychle, a hned se do kolonky vlastníků napsal nový vlastník. O rok později to pozemkový fond zjistil a dopustil se poměrně velké chyby, že podal žalobu a žádal, aby to bylo v katastru uvedeno jako majetek českého státu.

Martina: Já se omlouvám, že ti do toho teď vstoupím. Určitě budeme pokračovat dál. To, co jsi teď řekl, je zásadní pro tento případ. A také vlastně zásadní je ten postup, který zvolila naše republika, protože my jsme si takzvaně začali. My jsme jim to nejprve přiklepli a pak v roce 2014 my žalovali nadaci knížete z Lichtenštejna, která v rámci dodatečného pozůstalostního řízení zdědila 600 hektarů lesa u Říčan východně od Prahy. A tím se rozjela celá souprava jednotlivých žalob Lichtenštejnů na nás.

Milan Calábek: To byl dar z nebe.

Martina: Pro koho? Pro Lichtenštejny?

Milan Calábek: Prosím, pro Lichtenštejny. Dar z nebe. A naše velká chyba. Lichtenštejni nás nejdříve žalovali u českých soudů a už tam argumentovali, že jsou nově připravovaní o majetek podle Benešových dekretů, o kterých říkáme, že jsou vyhaslé, že patří do roku 1945, a tvoří podstatu státoprávního uspořádání Československa, ale že podle nich se už nesoudí. A náhle podle nich znovu vyvlastňujeme na základě kolektivní viny a porušujeme tak lidská práva. A to znamená, že jsme je oživili, a Benešovy dekrety jsou tedy stále funkční. To byla první část žaloby. A ta druhá je ještě nebezpečnější. Tam už nejde jen o těch 600 hektarů, ale znovu přicházejí se žalobou, se kterou předtím neuspěli, ale teď mají poměrně mnohem větší šanci. A sice nás žalují v tom smyslu, že Benešovy dekrety se na ně nevztahují, protože nejsou Němci, a tak od samého počátku byli do nich chybně zařazeni.

Martina: To je podstata žaloby z roku 2020, konkrétně z 19. 8., kdy v médiích tato informace proběhla, ale veřejná ani odborná diskuze na toto téma se nerozběhla. Co by to mohlo znamenat pro nás v případě, že by v tomto případě Lichtenštejnové uspěli? Řekni mi, bylo pro tebe snadné najít všechny ty informace a poskládat tu mozaiku?

Milan Calábek: Ne, trvalo mi to hodně dlouho, než jsem si to našel na internetu ve spletité houštině různých zakrývání a překrývání, ale jak uvidíme za chvíli, takhle Lichtenštejni vždycky postupovali. Je tady ovšem jeden nový velký precedent, velice nebezpečný precedent. Jde o 160 hektarů u Bardejova, které patřily prarodičům Miklóse Bositse, a nebyly zapsány do katastru jako majetek státu, a které na základě Benešových dekretů Slovensko před nedávnem vyvlastnilo. Bosits Slovensko žaloval u Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku a Slovensko tento soud prohrálo. Muselo mu tyto hektary vrátit – a je tu ještě několik dalších takových případů, navíc Slovensko bylo odsouzeno k pokutě a uhrazení nákladů soudního řízení.

Martina: A já ti jenom do toho zase vstoupím, že tady je možná také důležitá časová posloupnost, 19. května 2020 Evropský soud pro lidská práva rozhodl ve prospěch Miklóse Bositse vrátit majetek. A jak už jsem říkala, 19. 8. 2020 se osměluje Nadace knížete Lichtenštejna a Lichtenštejnsko jako takové, tady už to není jenom…

Milan Calábek: Už nikoliv soukromník, ale najednou žaluje stát…

Martina: Ano, žaluje Česko u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, a je to naprosto mimořádné, o čemž svědčí to…

Milan Calábek: První žaloba, která je proti nám podaná.

Martina: První žaloba na český stát, a za více než 60 let existence tohoto evropského soudu řešil štrasburský soud jenom 28 podobných stížností. Tak to jenom jsem tedy chtěla doplnit, tu souslednost, jak možná ten precedent Miklóse Bositse uvedl dominové kostky do pohybu.

Milan Calábek: A ještě je tam několik dalších podobných žalob na Slovensko. Ale k těm se dostaneme později, až budeme mluvit o Péteru Magyarovi. Na druhé straně český Ústavní soud velice perfektně formuloval svůj rozsudek a sice v tom smyslu, že nezáleží na katastrálním zápisu, rozhodující jsou zákony. Neboli že restituční zákony jsou nadřazeny zápisům do katastru. Bohužel ale byla podána žaloba, aniž se domyslely důsledky. Zároveň bychom si ale měli uvědomit, že největším nebezpečím je pro nás ta druhá část žaloby. Kdyby se vracel Lichtenštejnům veškerý majetek, musili bychom zároveň zaplatit obrovské peníze za užívání tohoto majetku a úroky z toho, což by vedlo k finančnímu kolapsu. Jde tudíž i o to, kdo vlastně byli Lichtenštejnové. Zda byli Němci anebo kolaboranti, a to bychom si teď měli pokusit vyjasnit.

Martina: Ano, protože mimo jiné tehdejší ministryně zahraničních věcí Lichtenštejnska Katrin Eggenbergerová řekla, že základem žaloby je fakt, že české soudy neuznávají suverenitu jejich země, a také dodala, že jde o otázku identity dotčených osob. Není akceptovatelné, že české soudy naše občany identifikují jako Němce. A teď si musíme opravdu odpovědět na tu otázku, o kterou jsi řekl, abychom si ujasnili, kdo jsou tedy Lichtenštejnové. Byli to Němci, byli nota bene kolaboranty, anebo antifašisty a stala se na nich historická nespravedlnost?

Milan Calábek: Tady jde o to, že Lichtenštejnové vždycky mistrovsky manipulovali se svým původem. V roce 1919 při pozemkové reformě v Československu, která se vztahovala zejména na Habsburky, Lichtenštejnové argumentovali tím, že s Habsburky nemají nic společného, pomalu ani nevěděli, kdo to je, i když matka knížete Františka Josefa II., arcivévodkyně Alžběta Amalie Habsbursko-Lotrinská byla neteří císaře Franze Josefa, císař šel malému knížetipánu za kmotra a Ferdinand d’Este byl jeho strýc. A když jim byla vyvlastněna část půdy, nakonec jim ji Československo jako jediným finančně uhradilo. A takhle postupovali vždycky. V 1930 probíhalo v Československu sčítání lidu, kdy se přihlašovalo zároveň i k národnosti. A Lichtenštejnové se přihlásili k národnosti německé. Ovšem pak v roce 1945 říkali, že oni se nepřihlásili, že je k Němcům musil přihlásit nejspíš nějaký jejich pomatený hajný a že si toho až do roku 1945 nevšimli. A když se jich pak ptali, kým vlastně jsou, tak odpovídali, že jsou samozřejmě Lichtenštejnci. To je podobně, jako kdybychom my říkali, že jsme Chodové a ne Češi. Lichtenštejnců je přitom 40 tisíc, o něco méně než žije lidí v Přerově, ale etnicky se prohlašují za Alemany. A tady v tom případě tedy uniklo Francouzům, Španělům, Portugalcům a kdekomu, že Alemani nejsou Němci. Francouzi totiž po staletí chybně nazývají Německo Allemagne, Španělé Alemania a stejně ta Portugalci, dokonce už staří Peršané a Indové mluvili chybně o Almaanu jako o Německu. Ale naši současní mladí historici píšou, jací to Lichtenštejnové byli vlastně čeští vlastenci. Dokonce jeden historik napsal, že posílali peníze londýnské exilové vládě, ale nebylo to potvrzeno. Zřejmě si spletli adresu a ty peníze došly na SS a SA v Krnově a v Opavě i na Winter Hilfe, a to potvrzeno je. A podobně, když byla v Mnichově uzavřena ona známá dohoda, vlastenec knížepán gratuloval panu Hitlerovi k tomuto jeho „Velkému činu“ a v březnu těsně před záborem zbytku Československa navštívil pana Hitlera osobně v Berlíně, aby si promluvili o jeho statcích, o jeho příslušnosti německému okruhu a podobně. Říká se dokonce, ale to není pravda, že pan Hitler mu za to poslal spoustu vězňů z koncentráku, aby pracovali na jeho statcích. Ne, že by tam ti vězni nepracovali, a knížepán si toho zřejmě nevšiml, protože dobře živeného vězně z koncentráku od rakouského chasníka nerozpoznáš, ale nakonec se ukázalo, že knížepán si to s SS vyjednal sám, takže na jeho rakouských statcích opravdu dřeli vězni z koncentráku.

Martina: Milane, jen pro jistotu. Všechno toto je doložitelné?

Milan Calábek: To je doložitelné, samozřejmě.

Martina: Jsou na to prostě archivní…

Milan Calábek: Ano, to se projednávalo a podobně je doloženo, že i ministerský předseda Lichtenštejnů, Josef Hoop, známý to antifašista, ve Stuttgartu pronesl plamennou řeč, ve které vítal a obdivoval vítězství německých zbraní. Tato řeč je taky dochována. A schválil ji samozřejmě sám knížepán. A v roce 1943, když se knížepán ženil, Hitler, protože zrovna neměl co na práci, a dělal to běžně, tak mu poslal gratulaci. Gratulaci k té svatbě. Současní historici říkají, že si bral málem Češku, i když to byla rakouská šlechtična, ale Rakousko je hned vedle. A kdo mu ještě blahopřál, byl vídeňský gauleiter von Schirach, bývalý šéf celoněmecké Hitlerjugend. Ale ten ovšem byl velice zaměstnaný. V té době totiž posílal vídeňské židy do plynu, což mu dalo jistě hodně práce, ale splnil to na jedničku.

Martina: Gauleiter, to byla třetí nejvyšší nacistická hodnost?

Milan Calábek: To byl nacistický paša. Stranický tajemník. Jako u nás Henlein a podléhal pouze Hitlerovi a tady vládl celé Rakouské marce.

Martina: To znamená nějaký župní vedoucí?

Milan Calábek: Ano, přesně tak. A knížepán si při tom svatebním veselí ani nevšiml, že když nakupoval spoustu uměleckých předmětů, že jsou arizované. Asi ho ti prodejci obelhali. Dokonce i nemovitosti, továrny – například papírnu Elbemuhl. To všechno si koupil z arizovaného majetku, a tak trošku za války rozmnožil své jmění. Je ovšem pravdou, že po roce 1945, aby nečelil žalobám, některé z těch židů, co přežili, finančně odškodnil. Naštěstí jich ale nebylo moc.

Martina: Takhle ironického jsem tě ještě nezažila. Když se díváme na ten lichtenštejnský rod, který ty stavíš do tohoto světla, pod jakým byli posuzováni po válce, tak poslední držitel rodových majetků, jak už jsme se bavili, František Josef II., ale tvrdí, že prostě nebyl občanem Německa, ale neutrálního Lichtenštejnska.

Milan Calábek: Ano, o tom neutrálním Lichtenštejnsku existuje výnos Haagského soudu z roku 1955: Guatemala vs. Lichtenštejnsko, kde se píše, jak ta neutralita Lichtenštejnska sloužila nacistům, aby kryli zkonfiskovaný majetek, převáděli jej a různé takové triky. Ale jestli dovolíš, já bych se vrátil k samotnému počátku, kde se u nás vlastně ti Lichtenštejnové vzali. Moji profesoři, které jsem poslouchal na fakultě, ať to byl pan profesor Polišenský, nebo pan profesor Kafka a další, říkali, že jako první k nám přichází Jindřich z Lichtenštejna za časů Přemysla Otakara II., který jim daruje Mikulov. Ale Lichtenštejni se mu okamžitě odvděčí a na bitvě na Moravské poli už stojí proti němu po boku Habsburků. Ale nebyla to zrada, to bylo střízlivé vyhodnocení reálné situace. A takhle Lichtenštejnové postupují po celé naše dějiny. Za husitských bouří stojí samozřejmě po boku Zikmunda, pak ale se situace změnila. Čechy byly z 90 % nekatolické, tak i oni se stali nekatolíky. Stali se protestanty, luterány augšpurského vyznání. A jejich hlavní zakladatel, Karl neboli Karel I. z Lichtenštejna, nejvýznamnější člen jejich rodu, dokonce navštěvoval bratrskou školu v Ivančicích spolu s Karlem starším ze Žerotína a Matyášem Turnem, kamarádil se s nejbohatším moravským nekatolickým šlechticem Ladislavem Velenem ze Žerotína, chodili spolu na lov, potkávali se na kavalírských cestách. Ale pak vyhodnotil, že se situace mění, a v 1599 přestupuje na katolictví. Je za to odměněn, stává se nejvyšším hofmistrem Rudolfa II. Ale jakmile proti Rudolfovi vystoupí Matyáš, okamžitě přejde na jeho stranu a Matyáš mu za to udělí knížecí titul. Tak přišli Lichtenštejnové ke knížecímu titulu a k tomu ještě i k Opavsku, které pořád ještě mají ve svém erbu.

Martina: Já dělám historickou paralelu. U Přemysla Otakara I. jsme podobné kroky považovali za diplomatické. Může se na to člověk podívat i takto, že byli zkrátka schopní, že ta přizpůsobivost byla možná až jistým způsobem bezpáteřní, ale zároveň budovali rod.

Milan Calábek: Proč ale naši předkové nazývali Karla „Krvavým Lichtenštejnem“?

Martina: Proč?

Milan Calábek: Protože po bitvě na Bílé hoře v roce 1621 předsedal soudu nad českými pány a měšťany a odsoudil je k smrti. To se mu samozřejmě příčilo a byl hodně benevolentní, ale císařpán byl ještě benevolentnější. Ten jich pět omilostnil, takže popravili jen 27 českých pánů, to jest i rytířů a měšťanů, které Lichtenštejn odsoudil k smrti. Když se takhle osvědčil, byl v roce 1622 jmenován vicerex Bohemiae, to jest místodržícím, který měl neomezenou moc v království českém. A hned druhý den po svém jmenování Karel ustanovil konfiskační soud a jmenoval se jeho předsedou. Na náměstí ještě neoschla krev, když začaly obrovské konfiskace, které jsou počátkem obrovského majetku Lichtenštejnů. Na co Karel ukázal, to bylo jeho. Jednoho ze svých nejlepších přátel Velena ze Žerotína připravil úplně o všechno: ve svůj prospěch. Marně jeho syn Bartoloměj, který se neúčastnil povstání, žádal alespoň o zlomek z jejich obrovského jmění, ale to už bylo Lichtejštejnů. Něco dal Karlovi císař zdarma a něco si on koupil. Ale za co si to koupil? Teď se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu. Karel ustanovil mincovní konsorcium, jehož byl garantem. Toto mincovní konsorcium, kde s ním ještě spolupracoval bankéř Hans de Witte, Waldštejn, potom někteří další šlechtici, pod přísným nařízením stáhlo všechno zlaté a stříbrné oběživo. Každý je musil konsorciu odevzdat. A to vytvořilo nové mince, takzvané dlouhé mince, což byla měď jemně potažená stříbrem. A za ty Karel z Lichtenštejnu začal nakupovat. Všechny ty statky, co koupil, byly za tyto dlouhé mince. I Říčany nebo Kostelec nad Černými lesy. To všechno byl gigantický peněžní podvod, jaký jsme v Čechách ještě nikdy nezažili, a ani nikdy potom. Vyvolal obrovský finanční kolaps. To, čemu se dnes říká státní bankrot, ale tenkrát se tomu říkala „kaláda“ podle calata – pokles, protože peníze ztratily téměř veškerou hodnotu. Císař nakonec určil, že mají jenom 10 % hodnoty. A pokračovalo to dál.

Martina: Já zase ještě do toho vstoupím. Znehodnocená mince, znehodnocené ražby, to byl ve středověku jeden z největších zločinů.

Milan Calábek: Ano, přesně tak.

Martina: Tady se to omlouvalo tím, že bylo potřeba financovat třicetiletou válku. Ale samozřejmě v okamžiku, kdy se skupovaly majetky za dlouhé mince, tak se tomu říkalo, že se ty mince musely dlouho počítat.

Milan Calábek: Ano, přesně tak.

Martina: Jich bylo hodně, ale tohle můžeme přisuzovat na vrub…

Milan Calábek: On byl garant.

Martina: Ano, garant, ale jinak to byl konglomerát elit, které o tom věděly.

Milan Calábek: Spolupracovaly s ním. Nebylo jich zase tolik, je určeno asi šestnáct, některé zůstaly utajeny. Někteří historici dnes říkají, že on z toho neměl nejvíc, a za to, co měl, jen poctivě nakupoval. Ovšem vedlo to k tomu, že Češi a Moravané přišli o veškeré úspory a propukl hladomor. A i z něho se zrodilo to obrovské bohatství Lichtenštejnů, díky kterému je dodnes lichtenštejnský panovník nejbohatším panovníkem v Evropě. Kam se na něj hrabe anglický, španělský nebo třeba holandský král. Tak asi chápeš, že mu těch 600 poctivě nabytých hektarů u Říčan nedá spát.

Martina: Já myslím, že mu nedá spát spíš půlka Moravy. Lednicko-valtický areál, Velké Losiny a tak dále.

Milan Calábek: Na obrovské většině lichtenštejnského majetku je krev české šlechty a českých měšťanů. Je za ním obrovský počet mrtvých Čechů a Moravanů. A zároveň pochází z obrovského podvodu. Císař na to reagoval….

Martina: Ten z toho musel vyjít trochu oškubán.

Milan Calábek: Ano, a taky chtěl po nich 10 milionů zlatých. To se vleklo léta. Nakonec syn rozbil prasátko a vytáhl milion zlatých. Z těch, co stáhli od lidí. A pár drobných jim také zůstalo z monopolu na těžbu stříbra. Ale když dovolíš, my bychom teď měli obrátit pozornost k tomu, co jim v současnosti tak obrovsky nahrává. A to jsou volby v Maďarsku. Protože, jak jsi správně říkala, nemůžeme se na tuto naši situaci dívat jen z jednoho úhlu pohledu…

Martina: Ano, Milane, já jsem i na začátku říkala, že ty věci jsou v souběhu. Štrasburk, útoky Pétera Magyara na Benešovy dekrety. A teď vlastně vysvětli, jak to souvisí všechno s maďarskými volbami a s výsledkem a postojem vítěze Pétera Magyara. Jakou on tam se hrává roli?

Milan Calábek: Zkusíme se na ně podívat trochu jinou optikou. Nejlépe Hegelovy dialektiky nebo i jiných filozofů, ale bohužel nemáme čas, abychom je teď rozebírali takto do hloubky. Podívejme se na ně tedy z hlediska teorie, o které jsme se už kdysi bavili v čajovně, a sice antropologa a sociologa Pierra Bourdieu, který výrazně rozšířil Marxovo pojetí společnosti, kapitálu a jeho akumulace. Podle něj neexistuje jen kapitál ekonomický, ale i kulturní, který chápe jako odbornost, vzdělání a nadání. Potom i kapitál sociální: kontakty, známosti. A nakonec kapitál symbolický: uznání a důstojnost. Neboli nezáleží tedy jen na tom, co máš, ale i co víš a koho znáš. Šestnáct let Orbánovy vlády ale vedlo k tomu, že mnoho lidí, kteří v té době vystudovali a hledali uplatnění – Bourdieu by řekl, že pro své dispozice (kulturní kapitál) hledali odpovídající pozice v různých společenských polích, viděli, že nemají šanci, že je to zabetonované. Za těch šestnáct let už všude byli Orbánovi lidé a nechystali se odejít. Za normálních okolností obvykle dochází k tomu že když se po čtyřech letech vymění vláda, začnou se hrát „škatule, škatule hejbejte se“ a nějaká ta židle se uvolní, nějaká se neuvolní, ale tady to bylo beznadějné. Žádná zajímavá místa se ve větší míře neuvolňovala. O tom ostatně říká ruskoamerický historik Pjotr Turchin ve své cliodynamice, že když dojde k nadprodukci elit, které nemohou najít uplatnění, vede to k velké společenské nestabilitě. A v Maďarsku došlo k této existenciální krizi, která měla politickou podobu, protože v současné době už spásu nehledáme v náboženství nebo metafyzice, ale v politice. A tato krize představovala obrovskou možnost pro Pétera Magyara. Zmocnil se Tisza, což bylo hnutí, které mimochodem spoluzakládal jeden z agentů maďarské tajné bezpečnosti. Toho se ale i s dalšími zbavil a začal něco úplně nového. Něco, co byla vlastně kolektivní terapie: národní průvody jako pokus o zaplnění vnitřního prázdna a překonání osamělosti. Ani strana dvojocasého psa, která by jinak měla určitě velký ohlas, protože slibovala život věčný a pivo zdarma, se neprosadila, všichni šli jak v Hammelnu za Péterem Magyarem.

Martina: A prosím tě, šli za ním taky proto, že on vlastně už ve svých prvních projevech řekl, že když vyhraje, tak vyzval k odstoupení špičky elit. Čímž to dal najevo, že místa budou volná?

Milan Calábek: Ano, samozřejmě, ohlašoval volná místa. A že i ta nejvyšší místa budou volná, bude spousta míst. Pro mnoho lidí se to představovalo jedinou naději. Krom toho Orbánův boj za národ se už vyčerpal a po šestnácti letech se změnil v politickou kocovinu. Péter Magyar zároveň ty davy lidí vyvedl z jejich běžné, ubíjející každodenní všednosti na samotné jeviště dějin a dal jim zažit pocit, že jsou jejich tvůrci, že je můžou měnit a vytvářet nové. A dokonce že můžou zpětně napravit všechna ta příkoří, která se Maďarům v jejich dějinách stala. Tyto národní průvody a nadšení v nich byly obrovské. Lidi v nich nejen ztráceli svoji osamělost, ale i zažívali nový smysl života. A Magyar využil i to, co si uvědomoval už Viktor Orbán, jeden z největších současných maďarských státníků, a sice to, že historický archetyp je víc než politický program, což u nás platilo za první republiky.

Martina: A jaký historický archetyp si vypůjčil Péter Magyar? Co se tam střetlo?

Milan Calábek: Péter Magyar z politického boje udělal souboj historických archetypů. Orbán se od počátku stylizoval do nového Lajose Kossutha v souladu s romantickým vzepětím Maďarů v roce 1848 a s osamělým hrdinským bojem proti přesile. Své pochody dělal z Kossuth Lájos tere, Kossuthova náměstí. Oproti těmto revolučním, romantickým a pomaďarštěným Slovákům jako byl Kossuth nebo Sándor Petöfy-Aleksandr Petrovič, Magyar nabídl jiné, realistické a historicky úspěšné řešení: kompromis Ference Deáka. Své národní pochody proto také dělal z Deák Ferenc tere. Zatímco Kossuthova revoluce skončila u Temešváru a Világoše a šlo o naprostou porážku vrcholící popravou celé revoluční vlády, Deák navrhoval pasivní odpor, pasivní rezistenci. A nahrála mu mezinárodní situace. Palacký po Krymské válce, kdy se Rusko stalo všeobecným nepřítelem, už nemohl hrát ruskou kartou a Franz Josef po porážce 1866 Prusy neměl jinou možnost, než začít vyjednávat s Maďary. A tady přichází Ferenc Deák, „mudrc národa“, se svým realismem a s něčím, co se pro Magyara stalo magickým zaklínadlem: „Kiegyezés“, to jest „Vyrovnání“, které vedlo k dualismu. Zatímco Orbán chtěl rozbít Evropskou unii stejně jako Kossuth Rakousko, Magyar ji chce využít pro své účely, tak jako Ferenc Deák využil Rakousko. Byl přesvědčen, že mezi Ruskem a Německem se Maďarsko neprosadí. Ale když bude mít k dispozici české peníze a rakouskou armádu, tak nakonec, jak to realizoval hrabě Gyula Andrássy, Rakousko bude dělat maďarskou politiku.

Martina: A teď vlastně nevím, jestli ty historické kořeny toho, o čem ty mluvíš, a s čím pravděpodobně pracuje a čím se inspiruje Péter Magyar, jdou do problematické Trianonské mírové smlouvy nebo ještě hlouběji. Abychom naše posluchače nezmátli, protože se chceme dobrat k tomu, proč souvisí se snahou o prolomení takzvaných Benešových dekretů přímo volba Pétera Magyara – v tvých očích.

Milan Calábek: Ano, teď už jsme dospěli k Trianonu. Každý maďarský politik se k němu musí vyjádřit. Když se dělal prvně v osmdesátých letech v Maďarsku průzkum veřejného mínění ohledně Trianonu, tak souhlas s ním vyslovilo 1% obyvatel. Všichni ostatní jej odmítli. O co šlo v Trianonu? Grand Trianon v roce 1920 byl pro Maďary něco jako pro nás Bílá hora, ale o 300 let později. Díky této mírové smlouvě po první světové válce Maďaři přišli o dvě třetiny území a jedna třetina Maďarů zůstala v zahraničí. Zapomínají ale na to, že ztratili především Slovensko, kterému Magyár drze říká Felvidék – Horní Uhry, kde žili hlavně Slováci. Že to byla Podkarpatská Rus, kde žili většinou Rusíni. Že to bylo Sedmihradsko, kde měli většinu Rumuni. Že to byla Vojvodina, kde měli většinu Srbové. A že to bylo Chorvatsko, které se ubránilo maďarizaci, i když bylo součástí Uherské koruny už od 11. století. A zatímco Orbán o Trianonu mluvil s nostalgií a nosil šálu s mapou Velkého Uherska, Péter Magyar byl deset let v Bruselu, ovládá bruselské ptydepe a ví, co chtějí v Bruselu slyšet. A jak tedy může postupovat. A pro něj tím postupem není orbánovská nostalgie, ale agrese. A i ta agrese má své historické kořeny. Mnohokrát opakoval, že maďarské dějiny se nepíší ve Washingtonu, v Moskvě nebo v Bruselu, ale na maďarských náměstích a ulicích. A tak není náhoda, že většinu svých hlavních projevů pronášel pod sochou Karla Roberta z Anjou na Náměstí hrdinů, které má velkou vazbu i na rok 1956.

Martina: Ale to je opravdu velký historický a časový oblouk, protože Karel Robert z Anjou umírá nějakých 1342. A kolik je 2026? Čím se tedy může Péter Magyar inspirovat?

Milan Calábek: Inspiruje se především, pokud jde o likvidaci Orbánových oligarchů, které nazývá tak, jako nazýval Karel Robert uherské magnáty – oligarchy, malými krály: Kiskirályok, což je jeho další magické zaklínadlo.

Martina: Pojďme se vrátit k tomu, proč navazuje Péter Magyar na Karla s Anjou.

Milan Calábek: Jednak i kvůli Visegrádu, který svolal. Ovšem na počátku měl jen podporu slavonských velmožů, které pak vyhladil. Na trůn měl nárok jen díky arpádovské babičce a cestu mu otevřela až rezignace posledního Přemyslovce, Václava III., který zrušil zasnoubení s uherskou princeznou, opustil Uhry i se svatoštěpánskou korunou a kvůli Polsku si vzal Violu Těšínskou. A tim, že Karel Robert začal budovat Maďarsko jako regionální velmoc útokem na Felvidek-Horní Uhry, inspiroval i Magyara. Jeho útok tehdy směřoval na dva mocné palatiny – oligarchy: Omodejovce, kteří vládli na východním Slovensku a Podkarpatské Rusi, a na Matúše Čáka Trenčanského, který vládl ve středním a západním Slovensku. V téměř prohrané bitvě u Rozhanovců 1312 je porazil jen díky tomu, že jejich vojsku vpadli do zad košičtí měšťané a Němci ze Spiše. Po smrti Matúše Čáka získal nejbohatší zlaté doly, Kremnici, a začal razit zlatý forint (florén), a přesně to by chtěl dnes Magyar zopakovat. Nutně potřebuje peníze, proto vzkazuje Evropské unii: vy chcete u nás klid a my zase naše peníze. Vraťte nám je a vyházíme všechny soudce… Přitom ovšem nepůjde o žádnou změnu systému, ale jen o obměnu elit. O Fidezs kontraelit. Nicméně potřebuje mnohem víc peněz, protože Maďarsko je v komplikované ekonomické situaci. A tak Trianon nahrazuje požadavkem zrušení Benešových dekretů. Kdyby se mu podařilo dosáhnout jejich zrušení, tak by Slovensko musilo Maďarsku platit nepředstavitelné peníze.

Martina: A proč si je tak jistý právě Slovenskem?

Milan Calábek: Proč? Protože jednak je tam 400 tisíc údajně ohrožených Maďarů, a jednak tam pokračují zmiňované procesy: vyvlastňují se bez náhrady pozemky kvůli dálnici u Bratislavy, což nahrává Magyarovým argumentům, že se tam na základě takzvané kolektivní viny i dneska soudí, a lidé jsou připravováni o majetek. A ještě navíc jsou trestaní za názor. Tím útočí na zákon, který trestá zpochybňování Benešových dekretů půl rokem vězení.

Martina: Ale to by mohl premiér třeba zrušit tento zákon?

Milan Calábek: Ústavní soud.

Martina: Ústavní soud by to mohl zrušit. Aby nemohlo být považováno zpochybnění Benešových dekretů, tedy názoru, za trestný čin? Je to možné, že by to ústavní soud zrušil?

Milan Calábek: Ústavní soud to samozřejmě může zrušit. Mohl by to zrušit.

Martina: A měl by podle tebe?

Milan Calábek: Nejsem schopen posoudit situaci na Slovensku. Myslím si ale, že Fico nebude ustupovat. Pro něho by to byla politická sebevražda. Ale my se se Slovenskem musíme nutně spojit. Protože jestliže dojde k tomu, že uspějí Lichtenštejnové, a uspěje i Magyar, budeme muset platit horentní sumy. A proti výnosu tohoto soudu není odvolání.

Martina: To znamená, že to, co my se za několik dní dozvíme, nebo už to možná v době, kdy to budeme vysílat, budeme vědět.

Milan Calábek: Dneska je 30. dubna, takže uvidíme… Mělo by to být v jarním balíčku….

Martina: To znamená, že proti tomu není odvolání. Co řekne ten soud ve Štrasburku, tak to je?

Milan Calábek: Ano, nad ním už nic není. Protože rozsudek vynese pravděpodobně velký senát, takže není ke komu se odvolat. Ale co můžeme dělat? Musíme se bránit. Protože toto v žádném případě nemůžeme připustit.

Martina: Jak?

Milan Calábek: Je tady několik možností. Pařížská reparační komise z 5. prosince 1945, které dominovaly Spojené státy, Anglie a Francie, a na které se rozhodlo o poměrně vysokých reparacích i pro Československo. Z celkového reparačního balíku je to více než 4 %. Zálohou na tyto reparace byl majetek odsunutých Němců. Zbytek nám mělo potom Německo doplatit. A pokud jde o odsunuté Němce, těm pak jejich majetek mělo uhradit Německo. Což také Německo podle vlastního zákona z roku 1952 „o vyrovnání břemen“ uznalo a tudíž mělo vysídlené „Rucksackdeutche“ odškodnit. Německo, ne my. A my můžeme říkat, že peníze z reparací jsme stále ještě nedostali. A jsou to veliké peníze. Poláci jejich reparace vyčíslili na 1,3 biliony dolarů. V Polsku tak v tomto směru máme velkého spojence v prezidentu Nawrockém. A že s tím začneme zlobit, musíme dát vědět co nejrychleji Německu, a že začnou zlobit i Slováci, Nawrocki se jistě přidá. Maďaři mají problém, že odsunuli čtvrtmilionu Němců, ale to teď nechme stranou. A nejsme úplně sami, máme spojence, na které se musíme obrátit. V americké prezidentské rodině máme tři české děti. Nejstarší Donald mluví perfektně česky. Pan Kushner, jehož babička, legendárně uprchla z koncentračního tábora, taky nebude proti nám. A viceprezident Vance určitě nebude přítelem Magyara. Je tady Izrael, jako velice vlivná země, která nás vždycky podpořila a která nás snad i teď podpoří. Nesmíme se vzdát, ale musíme okamžitě vyvinout velkou diplomatickou aktivitu. Naštěstí pan Macinka má kontakty na prezidenta Trumpa a na americkou vládu.

Martina: Náš pan prezident udělal aktivitu. Začátkem listopadu 2023 informoval českou vládu o návrhu Lichtenštejnů na mimosoudní vyrovnání.

Milan Calábek: Zdá se, že Lichtenštejni nemají vlastního poštovního úředníka.

Martina: Tak proč by volali na poštu? Pošta to doručí pozdě.

Milan Calábek: Ano, Česká pošta určitě.

Martina: Petr Pavel to doručil rychle. A součástí toho návrhu je vytvoření společného Česko-Lichtenštejnského fondu. Prezident vzal na sebe jaksi roli prostředníka a zprostředkoval návrh lichtenštejnského dědičného prince Aloise. A teď pozor. Do tohoto fondu by byl celý ten lichtenštejnský majetek zabavený vložen a společně spravován. A tím by se obešly spory o platnost Benešových dekretů. A prezident Pavel k tomu návrhu přistupuje tak, že je to možná cesta k ukončení dlouholetých právních sporů. Umíš si představit, že budeme půl Moravy spravovat společně s jiným státem?

Milan Calábek: A přitom by šlo o salámovou metodu. A samozřejmě, jak známe Lichtenštejny, za chvíli by přišel další soud. Zcela určitě by k němu došlo. Myslím, že toto není cesta.

Martina: A jak by mohl fungovat takový fond? Kdo by tam rozhodoval? Jak si to představit?

Milan Calábek: To je nesmysl.

Martina: A proč si myslíš, že s tím prezident přišel?

Milan Calábek: Nevidím mu do hlavy.

Martina: Myslíš si, že ten tvůj návrh, ta tvá cesta, to znamená spojit se s Poláky, spojit se se Slováky…

Milan Calábek: A obrátit se na Ameriku. Rusům by taky nevadilo, kdyby Němci měli platit reparace. Oni je samozřejmě nebudou platit, a tudíž ani my nebudeme nic platit. To by ostatně rozvrátilo celou Evropskou unii. Najednou by tady byly obrovské spory, přičemž Polsko je ještě podle nich i frontový stát. A nesmíme zapomenout, že poměrně silné slovo má Izrael.

Martina: Ty jsi už mnohokrát zažil historické milníky, protože jsi na tomto světě už nějaký ten pátek.

Milan Calábek: 86 let.

Martina: Jak si představuješ, nebo jak přemýšlíš nad tím, že tato záležitost dopadne? Kdo nakonec bude držet delší slámku?

Milan Calábek: Nesmíme se vzdát.

Martina: A věříš tomu, že se nevzdáme?

Milan Calábek: To už je jiná otázka. Ale věřím tomu, že náš ministr zahraničí Macinka udělá potřebné kroky. Některé ty věci už možná dávno ví, a určitě by se obrátil na Spojené státy, kde má dobré kontakty. A jistě i na další státy. Ani Francouzům by tohle všechno možná nebylo úplně jedno.

Martina: A jde to ještě vše udělat v případě, že výnos soudu pro lidská práva ve Štrasburku bude ve prospěch Lichtenštejnska?

Milan Calábek: Tak co máme udělat?

Martina: Co se dá?

Milan Calábek: Bojovat. Bojovat dál, ale právně samozřejmě. Nevzdat se.

Martina: Milane Calábku já ti moc děkuji za tenhle tvůj hluboký ponor do celého problému. A za to, co už jsem říkala v úvodu, že jsi poskládal dohromady onu mozaiku, a dal nám nahlédnout, jak možná skutečně celý obraz vypadá. Díky za to.