Zpět
Václav Cílek Díl 2/3

Jsme dnes na prahu revoluce? Pokud přijde potravinová krize, možná se k ní přiblížíme

Text 21.10.202235 min Přehrát

Čerti chodí vždycky ve skupinách, říká Václav Cílek o krizích, které právě zažíváme, s tím, že prvním čertem byl covid, v závěsu se přihrnula válka na Ukrajině, v doprovodu s raketovým růstem energií, a všeho dalšího. Obavy rostou, příkopy mezi lidmi se prohlubují, a na obzoru je tak hotové peklo sociálních bouří a otřásání evropských demokracií v základech. Náš host odhaduje, že nás čeká přibližně deset opravdu krušných let. Dá se s tím ještě bojovat, nebo je lepší zavřít oči, přestat řešit velké události mimo náš dosah, a soustředit se na cíl prožít dobrý život, třeba i v horších podmínkách, díky rodině, přátelům, sousedům, či místu, kde žijeme? Václav Cílek se například v předchozí části rozhovoru svěřil, že k němu začal znovu promlouvat pražský genius loci, který v metropoli na dlouhé roky umlčela podoba Disneylandu pro turisty.

Martina: Praha má určitě obrovský duchovní potenciál, mimo jiné i díky Karlu IV. a mně přijde až mrzuté – a myslím, že posluchači možná budou otráveni – že tě pořád tahám do reality.

Václav Cílek: Do politiky. Výborně…

Martina: Teď jsi rozněžnělý, ale to má důležitou souvislost. Protože já se tě pořád ptám na příčiny určitých jevů, ty je hledáš, ale zároveň nabízíš i východisko. Ale pídit se pořád po příčinách také není marné. Pojďme se ještě podívat na to, proč se naše společnost začala takto štěpit. Pak možná budeme společně nalézat i to, jakým způsobem ji zase scelovat, protože snaha lidi rozdělovat – to schválně pojmenovávám jako snahu, protože už to není přirozený proces – je cílená. Ale řekni mi, proč? Kde je to klasické „rozděl a panuj“? Kde se to vzalo? Proč? Kdo s tím přichází? A v koho zájmu to je?

Václav Cílek: Zřejmě je to v zájmu mnoha, nebo více stran. Pamatuji na rozhovory specialistů na hybridní války, kteří říkali: „Ruská strategie je taková.“ To je tak tři, pět let dozadu, tedy: „Ruská strategie je pro Českou republiku, a pro většinu evropských států, šířit beznaději, šířit, že nic nemá cenu.“ Prostě, že vás vždycky někdo podvádí. Strategií bylo podporovat pravicové i levicové extremisty, to znamená síly, které společnost rozkládají – z hlediska vnějšího nepřítele. K čemu je tato strategie dobrá? Když lidé mají strach, a jsou rozloženi, tak je můžeš uklidnit slibem, nebo je snáz někam zavedeš, lidé jsou mnohem manipulovatelnější. Navíc demokracie funguje tak, že můžeš říkat svůj názor. Ale jak to udělat, abys ho mohl stále říkat, a přitom aby tomuto názoru nikdo nevěřil? Tak tomuto názoru přidáš deset dalších, podobných i odlišných, a ta jedna pravdivá výpověď se v tom množství hlasů ztratí. To je podobné, jako analytici dnes mluví k válce na Ukrajině. Tam jsou zřejmě lidi, kteří doopravdy velmi pečlivě a poctivě analyzují, co se dělo, ale škála těchto názorů je tak široká, že pak člověk neví, který si má vybrat, i když slyší ten pravdivý.

Martina: Neví, který si má vybrat, i když slyší ten pravdivý. Jsme jimi zahlceni. Ale jak si vysvětluješ, že politikům najednou začalo procházet zjevné lhaní? Že se natolik odcizují lidem, že jim ani nevadí, že jim naprosto otevřeně lžou? Fakt, že ceny energií začaly silně růst, zaznamenali lidé už v loňském roce, a přesto se všechno dnes svádí jen na válku na Ukrajině. A lidé se zlobí, protože je markantní, že vláda je má za blázny, kteří si nepamatují, co bylo před pár měsíci, a že jim lže, když vážně vysvětluje, že všechen tento marasmus má na svědomí jedna příčina, případně jeden člověk. Ty sám jsi byl ve skupině, která vlády už před pěti lety varovala, že se cena energií bude hýbat směrem nahoru.

Václav Cílek: Před třemi lety jsme se o tom několikrát bavili. Dá se to dohledat nejenom u tebe, ale i na „Jak to vidí“, a podobně.

Lež se tady zabydlela na tak dlouho, že zůstala a nabyla na objemu

Martina: Tak jak to, že vláda ani nemá potřebu lhát rafinovaněji? Jak to, že mi lže? Protože si myslí, že už jsem tak oboulaná, tak hloupá, nebo tak zdiskreditovaná, že přes tuto zjevnou lež neuvidím nepravdu a uvedení v omyl?

Václav Cílek: Protože situace tímto způsobem dozrála. Je to deset nebo dvanáct let, kdy jsem se bavil s jedním českým vrcholovým politikem, kterého nechci citovat, protože si nepamatuji přesně, co mi řekl. A ten říkal: „V 90. letech tady probíhal politický boj, a lež nebyla legitimní.“ To je záležitost před deseti, nebo dvanácti lety, možná i dřív. Já o tom vím, dejme tomu, deset let, kdy do politického života vstoupila lež, a bylo bráno, že i když se prolžeš k nějakému výsledku, tak je to vítězství, a je to v pořádku. A vždycky, když se lež příliš zabydlí, tak v anglosaském světě mají většinou mechanizmy, jak to tlumit – i když nevím, jestli ještě v Anglii fungují –, a to jsou věci, které se pak nesmí. Ale tady se to smělo tak dlouho, až lež zůstala, a nabyla na objemu.

Martina: Kdy se u nás legitimizovala lež?

Václav Cílek: Vypadá to, že v jednu chvíli se řeklo: Ano…

Martina: Smí se lhát…

Václav Cílek: Ano, smí se lhát. Ale to je postupný proces, jako když kápneš inkoust do vody, a ta kapka se šíří na všechny strany.

Jsme na prahu revoluce? Zatím k tomu doba nedozrála, ale pokud přijde potravinová krize, možná se k tomu přiblížíme.

Martina: Mnoho lidí srovnává současnou situaci s tím, co si pamatují před rokem 89. Obstojí toto srovnání?

Václav Cílek: Může obstát v tom smyslu, že doopravdy můžeme být na prahu – a nerad používám toto slovo – revoluce, doopravdy radikální transformace společnosti. Ale zatím ještě k tomu doba zřejmě nedozrála. Možná pokud nás potká potravinová krize, tak se přiblížíme o trošku blíž.

Martina: Řekla bych, že před rokem 89 mělo hodně lidí dojem, že komunisté žijí v jakési skleněné věži, úplně odtrženi od života a od reality. Lidé byli naštvaní na jejich ideologickou slepotu, na nesvobodu a izolaci, ve které nás drželi, na to, že se k nám chovali jako k nesvéprávným nevolníkům. Dnes vyčítají vládnoucím politikům ideologickou slepotu jiného ražení, ale navíc jim vytýkají i to, že je politici hodili přes palubu. Když uvedu konkrétní příklad, tak mohu říct, že od mnoha odborníků slyšíme, že dokážeme vyrobit elektřinu, která je jednou z nejlevnějších v Evropě, nebo na světě, ale přesto ji kupujeme, a hlavně prodáváme našim občanům, jako jednu z nejdražších vzhledem k naší kupní síle. Je tohle zrada politiků na občanech? Nebo je to nutné zlo? Slouží to vyššímu morálnímu principu? Imperativu?

Václav Cílek: Dobře. Tedy, jak to vidím. Především to uzavření se do svého světa. Do značné míry je to vlastnost všech byrokracií. To znamená byrokracie, podle zákonů profesora Parkinsona., když nastoupí na určitou úroveň, už si vystačí sama se sebou, takže posílá různé zprávy, vyplňují se formuláře, a ty se zase někam vracejí. Tato administrativa nebo tato byrokracie dokáže být neuvěřitelně životná a slepá. Například v Německu ještě začátkem května, několik dnů před koncem fašistického režimu, jejich sekretariát vydával různé plány, a podobně. Úplně neuvěřitelná záležitost.

A čím se dnes živí, nebo čím se zabývá vrcholný politik? Vrcholný politik především řeší rozpory ve své vlastní straně, protože prakticky žádná politická strana dnes není jednotná. Pokud je větší, a pokud je úspěšná, není jednotná, to znamená, že musí uklidňovat domácí scénu, a pak jednat s ostatními stranami, s těmi většinou nejsilnějšími. A na víc už moc nemáš čas, ani energii, a vlastně ani zájem. Také se furt stýkáš se stejnými lidmi, a jít mezi lidi, tak to je jako vejít vlastně do jiného světa. Je tady určitě odtrženost od každodenně žité reality běžných stresů.

Já furt jezdím vlakem, a co se jenom naposlouchám rozhovorů, navíc v různých jazycích, nemá cenu o tom mluvit. A teď přichází další moment ohledně energií. Už se to ví obecně, že když běží jaderná elektrárna, tak vyrábíme kWh za 25 haléřů, ale je to při plném chodu. Plný chod je maximálně 80 procent času. Tepelná elektrárna na hnědé uhlí, dejme tomu, za 50 haléřů, černé uhlí, dejme tomu, do koruny. Se všemi různými povolenkami je to 1,50 koruny. A k tomu se přičítají distribuční poplatky, a ještě zisk. A zisk je dvojího typu. Jeden je oprávněný, který slouží k investicím, na postavení další elektrárny, vystavení dalšího bloku. A druhý je také více méně oprávněný, pokud je do určité míry na to, že si rozděluji dobrou investici.

A teď kde to celé začíná. Před lety jsem četl vzpomínky nějaké právničky na Brusel. A ona psala, že Brusel je považován za hlavní město lobbistů v Evropě a že se odhaduje, kolik procent rozhodnutí tito lobbisté ovlivňují, a tento odhad byl mezi 60 až 80 procenty. To znamená, dejme tomu, dvě třetiny, nebo víc jak jedna polovina. Tak jaká bude situace u nás? Jsme lepší než Brusel, nebo horší? To je docela otázka. I kdybychom byli stejní jako Brusel, takto beru, že nejméně 50 procent rozhodnutí české vlády, nebo jakýkoliv českých vlád, je uděláno pod vlivem lobbistů.

Zaměstnáním politika není moudře vládnout, ale být znovu zvolen

Martina: Teď ještě pozor: Pokud Brusel přímo ovlivňuje nás, tak je to mezi 60 a 80, plus to domácí. A to už se potom dostáváme k tomu, že plníme lobbismus na 120 procent.

Václav Cílek: Ano, stachanovské hnutí lobbismu opět zvítězilo. Takže, zaměstnáním politika není moudře vládnout, ale být znovu zvolen, a naši politici to umějí čím dál tím líp. Tam není moc prostoru pro voliče, prostor pro voliče je tak šest neděl před volbami, a možná chvíli po nich. Nechci být nějak radikální, nebo cynický, ale prostě to tak doopravdy vnímám. A politik se navíc musí pohybovat, aby nebyl odvolán od vlastní strany, nebo svržen ostatními stranami, právě v prostředí mezi lobbingem, a interními a externími odpůrci. A výsledek je, že my potom na lacinou energii u nás vyrobenou… Jenomže energii potřebuje každý. To znamená, že se tam dají vydělat těžké peníze, dá se tam vydělat půlka důchodu, třetina příjmu rodiny. To je doopravdy vlastně něco takového jako nová daň. Takže tam se dají doopravdy vydělat velmi těžké peníze. A docílíš toho tak, konkrétně v českém případě u elektřiny, že elektřinu už ani fyzicky nemůžeš vyvézt, protože dráty ti to nedovolí, takže aspoň dovezeš cenu, a za tuto cenu to dovezeš z lipské burzy, což je soukromá organizace, která nemá skoro nic společného s Evropskou unií.

Martina: Dobře, ale co by bylo nejjednodušší řešení? Jeden z našich energetických expertů u nás řekl, že je nutné podívat se na výrobní náklady energetických firem, a na náklady na distribuci, ty zohlednit v ceně, a výsledný součet třeba vynásobit dvěmi, nebo i třemi, což by znamenalo pro tyto firmy stále 100 až 200procentní zisk, takže by jim stát už nemusel platit žádné náhrady. A tato výsledná částka, za kterou by lidé elektřinu mohli nakupovat, by byla stále jen zlomkem toho, co platí po všem zastropování, které nás navíc ve výsledku přijde na stovky miliard. Je to reálné? A pokud ano, tak proč se to neděje?

Václav Cílek: Z mého osobního, subjektivního pohledu je to bláznivá a kriminální situace, protože jednak ochuzuje lidi, jednak ničí český průmysl. A zničený český průmysl znamená odstavené továrny a třeba propuštěné lidi, a tak dále, a to se pak dává dohromady deset let. To znamená, je to doopravdy začátek velkého problému. Na energetické komisi bylo mnohokrát diskutováno, jaká by byla reálná cena zastropované energie. Vychází to pod tři koruny, okolo třech korun. To znamená, že já byl spokojen, kdyby se to zastropovalo na čtyřech korunách, ale zastropování je na šesti korunách, což je podle mě výsměch lidem i realitě.

Martina: A řekni mi tedy, co tím vláda sleduje? Ožebračuje takto své vlastní občany, jak jsi teď říkal, destruuje svůj vlastní průmysl, ničí konkurenceschopnost této země: Copak tady chce mít opravdu za každou cenu revoluci? Na Václavském náměstí bylo přes 70 tisíc lidí, a to je ještě teplo, a na lidi ještě nedopadlo to, co na ně dopadne již velmi záhy.

Václav Cílek: K demonstraci: Otevřel jsem si zprávy České televize, Čtyřiadvacítku, přišel jsem domů pozdě, takže v deset hodin večer, a o demonstraci tam nebylo ani zmínka. Jenom běžely dvě krátké psané „podlajny“. Tak jsem si otevřel The Guardian, a tam to byla nejdůležitější zpráva dne pro Evropu. Ale zase The Guardian to bral tak, že to byla demonstrace proti cenám energie, a Britové mají, jako všechny ostatní státy, také problémy s cenou energie. Ale bylo vidět rozdíl ve vnímání České televize a The Guardianu jedné a téže události. Přitom The Guardian by měl být britocentrický.

Odpovím ti zkušeností z naší rodiny – nerad uvádím jména. Představ si cizinu, Indie, kde je vysoká škola, která dostala peníze od státu, aby si objednala počítače. A hospodářská správa této univerzity místo toho, aby objednala počítače, si tyto peníze rozebrala, načež přišla kontrola – předem věděla, že tato kontrola přijde, protože tak to v životě chodí – a zjistila, že počítače tam nejsou a že peníze zmizely, protože si je hospodářská správa rozebrala. Proč si je tato hospodářská správa rozebrala? Protože v tu chvíli mohla. Takže já se i na českou politiku dívám jako na kultivovanou verzi této indické události.

Rétorika vlády před sametovou revolucí byla stejná jako dnes

Martina: Václave, ano, zpráva indické univerzity, která si rozebrala peníze na počítače, protože mohla. Ale když se naši politici podívají z okna a vidí to množství lidí, největší za poslední desítky let, tak přece už musí být trošku na vážkách, zdali ještě pořád mohou. Ano, oni to zatím dělají tak, že všechny tyto lidi, kteří nesouhlasí s vládou, s jejich ekonomickou politikou, diplomacií, nazvou ruskými zaprodanci, rusofily. Znectí je. A znectít takto 70, 80 tisíc lidí už je na pováženou. Ale dobře, zatím se ještě toto onálepkování daří. Myslíš, že už třeba nemají nahnáno? My, ještě zdůrazním, si povídáme před 28. září, takže nevíme, jak dopadne demonstrace 28. září.

Václav Cílek: Dobře, tak ze svého historického nadhledu, který mě stejně nikdy úplně neuspokojí, jsem si uvědomil rok 1989, a doopravdy jsem si říkal: „Ano, tato sobotní demonstrace, to je Palachův týden. To je úvodní demonstrace před většími demonstracemi. Já osobně se těchto větších demonstrací bojím, protože prakticky vždycky, i v takových zemích, jako je třeba Holandsko, to nakonec využijí radikálové. Ale já si dobře pamatuji na rétoriku před sametovou revolucí, kde se právě opakuje slovo „zaprodanci“. A teďka já to vidím…

Martina: Samozvanci…

Václav Cílek: Jo, něco takového.

Martina: A s těmito termíny jsme teď konfrontováni stále.

Václav Cílek: Ano. Je to o jedno evoluční otočení závitu výš. Prostě rok 1989 s tím, že možná nebojujeme proti nějaké socialistické ideologii, ale bojujeme proti útlaku ekonomickému – otázka je, jestli je horší politický, nebo ekonomický. Ekonomika je spravedlivá v okamžiku, kdy je spravedlivá i ideologie státu. Stát musí vždycky mít nějakou ideologii, protože ideologie zjednodušuje, a my všichni potřebujeme jednoduchá vyjádření. To znamená, že ideologie nemusí být zase úplně špatná věc. Špatnost ideologie je v tom, že se fosilizuje, to znamená, že tak, jak vznikne, už většinou nejde revidovat. To už jsi revizionista.

Martina: Na čem stojí současná ideologie naší země, potažmo Evropy, kterou myslím, že zhusta přebíráme?

Václav Cílek: Možná bych se vrátil k symbolice Evropské unie. Jaká je symbolika Evropské unie? V podstatě není vůbec žádná. Symbolika většinou, nebo identita, se bere z minulosti. Dvě největší síly Evropské unie jsou Francie a Německo, a když jdeš do historie, tak je to historie vzájemných bojů a nenávistí, trvajících celá staletí. Je velmi obtížné vytvořit systém nějakých hodnot. A zároveň, protože v západních státech už je hodně muslimů, je velmi obtížné to stavět na křesťanských principech, protože bys přišla, dejme tomu, o 10 procent voličů. Výsledek je, že je jakési hodnotové vakuum.

Evropská unie se tím postavila na základě eura, společné měny, případně NATO, tedy společné obrany. Ale když se řekne Evropská unie, tak to, co lidem naskočí, není Johanka z Arku, nebo svatý Václav, ale kolik dotací dostaneme? To znamená penězovod do Evropské unie, a z Evropské unie. Ideologie, která tady vznikla, je z mého pohledu ideologie finanční, ekonomická, kdy se neptám po nějaké kultuře, to vůbec, to se ozývá jenom v prohlášeních, ale kdy se ptám, jakou částku dostanu.

Politici EU i ČR trpí slepotou, která vede ke zkolabování systému

Martina: Václave, to je velmi osvěžující úvaha, ale bojím se, že už neplatí ani tohle. Protože pak by Evropská unie musela mít ekonomický pud sebezáchovy. Ale ona funguje tak, že i když jsme pravděpodobně v nejhorší energetické krizi od 2. světové války, tak nejen že odmítá zlevnit energii tím, že by třeba upustila od těch dosavadních opatření, které energie neúměrně zdražují – ať už emisní povolenky, příplatky na obnovitelné zdroje, a podobně – ale oni trvají dokonce na prosazování stále radikálnějších ideologických opatření, až iluzí. Stále více protlačují elektromobilitu, a další opatření související s Green Dealem, která způsobují hlubší propad do ekonomické krize a do dluhů. Tak na čem to tedy stojí teď?

Václav Cílek: Nevím. Možná je to zároveň ještě smíchané s iracionalitou. Elektromobilita – pojďme se u toho…

Martina: Ne. Eloktromobilita potom. Ale na čem to teď stojí? To je hrozně zajímavé, co jsi řekl, tedy že na ekonomice. Ale ona si ekonomickou větev podřezává. Nebo se mi to zdá? Vidím to příliš jednoduše? Což určitě vidím.

Václav Cílek: Možná, že Evropská unie stojí na podobném základě, jako česká vláda, to znamená na schopnosti domluvit se mezi politickými stranami, v tomto případě mezi členskými státy. Každá politická strana sleduje svůj vlastní politický egoismus, a každý stát Evropské unie je pravděpodobně čím dál tím méně ochoten ke kooperaci, a je stále víc egoistický, protože jinak jim to místní, vlastní lidé neprominou. Ale já směřuji k tomu, že Evropská unie nám, dejme tomu, v něčem nepomůže, vláda nám v něčem nepomůže, v něčem nám možná pomůže, ale co je možné dělat z hlediska tebe, jako osoby, nebo rodiny. To znamená rodinnou připravenost, nebo osobní schopnost prožít pěkný život bez ohledu na vládnoucí aristokracii, ať už je jakéhokoliv původu. Takže k tomu se neustále vracím.

Martina: To je velmi důležité, a já opravdu slibuji posluchačům, že celý jeden rozhovor věnujeme právě tomuto. Ale ještě chvíli mě …

Václav Cílek: No jo, ještě mě budeš politicky deptat.

Martina: Ještě se alespoň chvíli budeš grilovat, protože jsi teď řekl, že jednotlivé státy Evropské unie už jsou zlobivější. V Maďarsku Orbán mluví o tom, že je nutné opustit Evropskou unii, a to právě z těch důvodů, které jsme zmínili. V Polsku se mluví o tomtéž. A s evropskými politiky to příliš nehne, a zase onálepkují, označují, dehonestují, neřeší stejně tak, jako svého času nic nehnulo s komunisty, dokud nebylo pozdě. Řekni mi, spěje Evropská unie spíše k rozkladu? Bude následovat třeba příkladu Sovětského svazu, který na konci už držela pohromadě jen ideologie, případně strach?

Václav Cílek: Toto je závažná otázka. Můj osobní postoj k tomu je takový, že já bych si Evropskou unii přál zachovat kvůli možnosti cestování a výměny informací, a také kvůli tomu, že třeba když je sucho, tak je málokdy v celé Evropě. To znamená, Evropa by dobře mohla fungovat jako potravinová a energetická bezpečnostní pojišťovna, kdyby měla rozvinutý systém vzájemné pomoci, což tak ne vždycky je. Nemusíme chodit ani tak daleko: Jaké ponaučení si Evropská unie vzala z brexitu? Brexit nespadl jen tak z nebe. Je pravda, že Britové Evropu tak nějak nemuseli, ale když už tedy odešli, tak to o něčem svědčí. Možná byli zmanipulováni, ale těch zmanipulovaných nebylo rozhodně 50 procent. Ano, máš pravdu, je tady nějaká forma slepoty, která vede ke kolabujícímu systému jak na evropské, tak na národní úrovni.

Vytváří se mnoho alternativ k současné politice. Ale bude nutné jejich spojování, aby vydržely a mohly něco udělat.

Martina: Když mluvíš o národní úrovni, tak co myslíš, že by bylo horší, silně oslabená moc a autorita států, na čemž naši přední politici teď poměrně zodpovědně a soustředěně pracují, nebo zoufalá snaha politiků vynutit si autoritu třeba prostřednictvím nějaké nové totality? Byť třeba ve vnějších kulisách demokracie, jako když jsme mohli volit pouze kandidátku stran takzvané Národní fronty.

Václav Cílek: Dnes jsou komunální volby. Já jsem vzal ten obrovský list se všemi jmény ze všech politických stran, a kandidátů do pražského zastupitelstva, tak jsem úplně ustrnul, kolik tam těch politických stran je. Často podle názvů dost podivných. Ale z ekonomického hlediska je v tom počtu druhů záruka určité stability. To, co vnímám jako hodně pozitivní, je, že se zároveň vytváří velké množství alternativ, ale jsme ve fázi, že těchto alternativ je dvacet, a každá získá třeba procento, někdo víc, a že bude nutné, aby následovala druhá fáze, a to je spojování a slučování těchto alternativ, aby aspoň nějakou dobu vydržely, a byly schopné něco poskytnout.

Jenže co se potom děje s alternativou v okamžiku, kdy je úspěšná? Za prvé je znovu vystavena tlaku lobbistů. Radní jednoho města nedaleko Prahy mi řekla: „My tady máme takovou zkušenost, že vždycky, když je nové zastupitelství, tak se krátce na to dostaví zástupce developerské společnosti s kytkou růží, a pozve mě na oběd nebo na večeři. Já s tím počítám, a jsem proti tomu imunní, ale nevím, kolik je mých kolegů, kteří do politiky šli s dobrými úmysly.“

Martina: Někdy to také není kytice růží.

Václav Cílek: Kyticí růží to začíná, aby se člověk cítil být zavázán, a vycházel druhému vstříc. Takže jsme v procesu, který je dynamický, a u kterého, podobně jako u války na Ukrajině, nevíme, jak dopadne. Dost dobře se to nedá odhadnout. Ale podobně, jako na Ukrajině cítíme, jak štěstí chvíli přechází na ruskou stranu, a pak zase na ukrajinskou, a takto se to přelévá, tak se i analogická politická a ekonomická válka děje v České republice, a fakt nevím, jak dopadne. Ale vnímám sílu jak na straně politiky, tak alternativy.

Martina: Ale zatím politika vede.

Václav Cílek: Politika zatím vede. Ale na Ukrajině to bude hrozně zajímavé. Pokud Ukrajina válku vyhraje, nebo aspoň částečně vyhraje, v což doufám, tak to bude země, která se bude muset změnit, protože přijdou muži z války a řeknou: „Ano, my jsme umírali. My jsme cedili krev. My tady nechceme tenhle typ lidí.“ I úspěšná válka bude pro Ukrajinu znamenat obrovskou zátěž. A stejně tak neúspěšná válka bude pro Rusko znamenat obrovskou zátěž.

Martina: A myslíš, že každý stát, nejenom Ukrajina, v takové situaci, po takovémto konfliktu, po takovém rozvratu, má šanci si to nalajnovat, jak jsi řekl? Nebo to bude lajnovat ten, kdo tam dodá více pomoci?

Václav Cílek: Pokud je cílem stabilita a předvídatelnost, což je v podstatě čínský postoj, velmi pragmatický – dobře se obchoduje jenom ve světě, kde panují nějaká pravidla, byť někdy získaná podivným způsobem, a kde jsou aspoň nějaké volné toky informací, a nejsou sankce, a tak dále – tak je to vždycky pro obchod a pro ovlivňování lepší, než když do této hry vstupuje někdo, buďto silná politická partaj, která nechce odejít, nebo nějaká válečná politická moc, která blokuje přirozený chod věcí.

Všechny příspěvky s Václav Cílek

Diskuze:

  1. K ovlivňování veřejného mínění cizími zeměmi samozřejmě u nás, jakož i jinde docházelo, dochází a bude docházet. Ovšem ze strany Ruska v daleko menší míře, než ze strany USA. Agresivní feminismus, podpora sexuálních úchylek, pokrokové učení o počtu pohlaví, i  zelená ideologie jsou u nás prosazovány za západní peníze.

    Na snížení cen elektřiny by pro nás by skutečně bylo nejlepší evropské řešení. Základní problém je tvorba ceny elektřiny na Lipské burze. Bylo by dobré nastavit ještě nižší cenový strop prodeje elektřiny a plynovým elektrárnám dotovat ztráty, to je ovšem proti zájmům Zelených, ti jsou spokojeni, pokud je elektřina z uhlí drahá. Můžeme sice odejít na Pražskou burzu, ale tu si předvídaví Němci koupili a náš Úřad pro ochranu hospodářské soutěže tomu nezabránil.
    Není realistické očekávat, že někdo bude odmítat peníze, které se na něj hrnou. Nečekejme to tedy ani od ČEZ.

  2. Nevím, zdá se mi, že vloni opravdu z Ruska proudilo méně plynu a v důsledku nedostatku nenaplňování zásobníků rosta cena plynu i elektřiny. Prostě vliv závislosti na Rusku, které se chystalo na destabilizaci západu. Paní Kociánová, proč mluvíte o tom, že demonstrace z Václaváku. kde bylo cca 70 tisíc lidí, je největší za desítky let. Přitom největší byly rozhodně akce Milionu chvilek nejen s plným Václavákem, ale i s plnou Letnou, kde bylo 4x víc lidí. Navíc Jsem akce Milionu chvilek tenkrát vnímal jako akce za slušnost, poctivost systému. Kdežto nyní jsou to akce slepené extrémisty ze všech radikálních koutů (např. komunisti, …), které se shodnou jenom na tom, že jsou naštvaní. A to možná opět částečně i manipulací, tentokrát od populistů. Najít jakoukoliv shodu by i v případě jejich úspěchu bylo potom nemožné. A navíc lidi jsou stále rozdělení půl na půl. Stále tu máme neuvěřitelně mnoho lidí, kteří jsou ochotní volit lidi typu Zeman či Babiš, jako by neviděli, že je to úplně mimo. V takovém stavu společnosti mi přijde smysluplné věnovat se sobě (ve smyslu práci na svojí vlastní čistotě myšlení a konání), rodině, spolkování v místě. A kdo na to má tak i dál. Ale propadat tomu, šířit strach nebo burcovat k nepokojům – to považuji za opravdu hodně naivní cestu k řešení problému. Ani plná Letná nevedla ani k zamyšlení Babiše či Babišovců k nějaké změně. Pokud se bude vláda urážet, je to znak stejné arogance, jako se tvrdí o vládě.

    1. Výborná připomínka! Ano, vynikající připomínka, s těmi Chvilkaři.

      Rozumí se, že na ni mohu reagovat nanejvýš za sebe. Ale je opravdu zajímavé, že jsem se u slov paní Kociánové o největším množství lidí nijak nezarazil. Proč? Jak je to možné, když vím, že 3. září bylo na náměstí řádově sto tisíc lidí, zatímco Chvilkaři spolu se spřízněnými medii dostali na Letnou lidí možná dvojnásobek?

      Napadá mne pouze jediné vysvětlení: Milion chvilek jsem vždy, již od prvopočátku pokládal za prorežimní sílu. Zní to poněkud paradoxně, připomeneme-li si, jak nevybíravě Chvilkaři vystupovali vůči presidentovi i tehdejšímu premiérovi. K režimu se ostatně pak výslovně přihlásil i pan Minář v rozhovoru (snad na Novinkách), který mám někde uložený (ale teď se mi nechce jej hledat). Proto mi vždy bylo poměrně lhostejné, kolik lidí na Letnou přivedli, stejně jako mi bývalo zcela jedno, kolik lidí tam předtím nahnali komunisti na 1. máje. Sotva by mne napadlo s tím číslem kdekoliv operovat.

      1. Aha, děkuji za vysvětlení, proč 250 či 300 tisíc lidí je méně významných, než 50 až 100 tisíc lidí. Ona ta čísla jsou stejně jen taková hrátka ega. Vaší odpovědí jsem ale pochopil, proč možná paní Kociánové jde zřejmě spíše o novou správnou revoluci, než o to, že si někdo kupoval voliče, ve velkém tuneloval stát a vyhýbal se soudu, podlézal Rusům, dělal novoroční projev k čínskému národu… Pokud takovéto jednání jsou pro novodobé revolucionáře banalitou či snad dokonce hrdinstvím, tak jaký asi může být výsledek revoluce? Pokřivení režimu není chyba režimu, pokřivení dělají lidé. A je jedno, jestli je režim monarchie, demokracie, diktatura nebo jakýsi hybridní režim. Pokud bych předpokládal, že jsou lidé obecně čestní a féroví, přijde mi na to demokracie nejlepší. Jestli volí lidé za koblih či ruský chomout, tak pak platí plán B – držet si svobodu a ctnosti aspoň v sobě a snažit se to vyzařovat i dál.

        1. Aha, děkuji za vysvětlení, proč (…) — Nemáte zač, rád se stalo. Navíc vidím, že vysvětlit to Vám se mi stejně příliš nepodařilo. Že počty účastníků mají zcela jinou váhu u pro- a protirežimních demonstrací, je lépe vidět třeba zde: https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/stalo-se/prvni-povolena-demonstrace-na-skroupove-namesti , kamž lidí přišlo řádově méně než na Prvního máje o půl roku dříve i o půl roku později. Přesto politický význam demonstrace na Škroupově náměstí byl nesrovnatelně vyšší než u těch komunistických, tehdy již desítky let ve všech směrech dokonale vyprázdněných Prvních májů.

          Zde je rozhovor, v němž se Minář zcela jednoznačně hlásí k systému (= k režimu): https://www.novinky.cz/clanek/domaci-minar-nedelame-revoluci-ale-branime-system-40307116 . Flagrantní paradox, že Chvilkaři zároveň (nicotně, zástupně, neomaleně, malicherně a zlovolně) kritizovali jak presidenta, tak i minulého premiéra, kteří oba ten systém formálně reprezentovali, asi může mít různá vysvětlení. Sám bych se nejvíce přikláněl k tomu, že paradox přímo vyplývá z nesuverénního, vazalského postavení České republiky.

          Vaše slova o koblihách, ruském chomoutu, demokracii atp. by myslím nemělo valný význam komentovat, především pro jejich faktickou bezobsažnost. Poznamenám jen, že v USA mezitím Demokrati od jimi samými vyfabrikované lži o Russian collusion pod tíhou důkazů co možná v tichosti odešli, neb uznali, že jim již posloužila dostatečně a že politická cena, kterou by za ni nadále platili, by byla příliš vysoká. Mrzí mne, že si však stejné lži dosyta užíváme – a zřejmě budeme muset ještě drahnou dobu užívat – tady.

  3. Nevím, zdá se mi, že vloni opravdu z Ruska proudilo méně plynu a v důsledku nedostatku nenaplňování zásobníků rosta cena plynu i elektřiny. Prostě vliv závislosti na Rusku, které se chystalo na destabilizaci západu. Paní Kociánová, proč mluvíte o tom, že demonstrace z Václaváku. kde bylo cca 70 tisíc lidí, je největší za desítky let. Přitom největší byly rozhodně akce Milionu chvilek nejen s plným Václavákem, ale i s plnou Letnou, kde bylo 4x víc lidí. Navíc Jsem akce Milionu chvilek tenkrát vnímal jako akce za slušnost, poctivost systému. Kdežto nyní jsou to akce slepené extrémisty ze všech radikálních koutů, které se shodnou jenom na tom, že jsou naštvaní. A to možná opět částečně i manipulací, tentokrát od populistů. Najít poté jakoukoliv shodu by i v případě jejich úspěchu bylo potom nemožné. A navíc lidi jsou stále rozdělení půl na půl. Stále tu máme neuvěřitelně mnoho lidí, kteří jsou ochotní volit lidi typu Zeman či Babiš, jako by neviděli, že je to úplně mimo. V takovém stavu společnosti mi přijde smysluplné věnovat se sobě (ve smyslu práci na svojí vlastní čistotě myšlení a konání), rodině, spolkování v místě. A kdo na to má tak i dál. Ale propadat tomu, šířit strach nebo burcovat k nepokojům – to považuji za opravdu hodně naivní cestu k řešení problému. Ani plná Letná nevedla ani k zamyšlení Babiše či Babišovců k nějaké změně.

  4. Jenom poznámku k vyslovenému přirovnání současnosti k náladám 1989 a k tomu, že to dospělo ke zhroucení „vyprázdněného“ režimu. Pokud se nálady dají srovnávat, není zdaleka jisté že se tento režim nebo aspoň vláda položí stejně rychle. Rozdíl (jeden z vícero) je, že tehdy se současně rozkládal garant tehdejšího systému – SSSR. EU, respektive západoevropský a americký kapitalizmus zatím (bohužel i bohudíky) v takové fázi není

    1. Dvě stručné poznámky k poznámce:
      • On tehdy ten režim byl vyprázdněný také (a možná především) z hlediska komunistů. Rudoch šel od válu dříve, než nevyhnutelně musel. Nynější režim na dobrovolný odchod příliš nevypadá (i proto, že jeho exponentům se nerýsuje jiná lákavější možnost; viz níže). To je jeden podstatný rozdíl oproti dnešku.
      • Druhý, mnohem větší rozdíl je ten, že tehdy k dohnívajícímu socialismu existovala poměrně velmi atraktivní alternativa pouhých 150 km od Prahy (nebo 50 od Brna). Lidé studovali západní katalogy a časopisy (Quelle, Neckermann, Elle…) s výrazně větším zájmem než o sto let dříve členové komunistických buněk brožurky klasiků marxismu. Zatímco dnes?

  5. Když nějaká společnost sedí na zlatém pokladě, viz. např. obchodní řetězce, které mají na potravinách obrovské marže a můžou tak až nepřiměřeně bohatnout, tak proč by se tohoto pokladu vzdávaly. I kdyby lidé umírali hlady, tak oni to budou dělat dál. To je dnešní společnost. A to je pouze jeden příklad.

  6. Pěkný, zajímavý rozhovor s četnými přesahy a náznaky, děkuji vám oběma. Cenná jsou především srovnání současné situace a režimu s předlistopadovými.

    Nicméně bych si dovolil nesouhlasit, že EU ideologii (či symboliku) nemá. Podle mého názoru ji naopak má neobyčejně zřetelnou, jen pro ni možná neexistuje souhrnný plně vystihující název; kdybych ji ale měl pojmenovat jediným slovem, dnes bych asi řekl progresivismus. Pod něj myslím lze dobře zahrnout:
    • politickou korektnost, cenzuru, cancel culture
    • multikulturalismus, fakticky téměř neomezovanou migraci z Afriky a arabského světa, islamizaci
    • genderismus a preferenci sexuálních deviací všeho druhu (tedy, prozatím s výjimkou pedofilie a snad nekrofilního sadismu, aby se neřeklo)
    • ekologismus, boj s klimatem, odchod od fosilních a zároveň i jaderných paliv, zákazy od slámek až po spalovací motory
    • dotace a tištění ničím nekrytých peněz, již dlouho zjevně nesplatitelné zadlužování
    • a ovšem řadu rozmanitých drobnějších rysů, např. od soudcovského aktivismu po inkluzi ve školství

    To vše sem přichází z EU nebo přinejmenším skrz EU; to vše je nejen její politika a hodnoty, ale také (a leckdy především) její ideologie. Dohromady to na mě v posledních letech dělá dojem poměrně kompaktního celku, stejnorodého téměř tak, jako býval homogenní socialismus.

Napsat komentář k „René HabrmanZrušit odpověď