Záněty srdce, trombózy, náhlá úmrtí mladých – souvislost s očkováním si nechceme přiznat

Martina: Paní doktorko, znovu se k tomu vracím – a nechci se na tom točit, protože je to opravdu ožehavé téma – ale pracuje třeba stát na tom, aby na legální migranty, kteří jsou třeba nemocní, protože u nich prevence funguje jinak, někdo dohlížel a léčil je? A bylo by fér o tom otevřeně mluvit? Nebo je riziko, že by to mohlo mezi lidmi způsobit určité předsudky, animozity, příliš velké? A zároveň – dlouhá otázka – je fér české občany proočkovat, a pak je posadit do autobusů vedle někoho, kdo má třeba otevřenou tuberkulózu? Je to velmi složité téma, a je o to složitější, protože se o něm nemluví, a mluvit vlastně nesmí.

Alena Dernerová: Je to složité téma, a určitě si myslím, že by se k tomu měl stát vyjádřit, a měli by lidem říct, jak to je, protože lidé si to stejně šuškavě říkají.

Martina: Což je pak horší.

Alena Dernerová: Což je právě horší, takže pak dochází k dezinformacím – jak oni říkají. Musíme rozlišit, kdo má správnou informaci, a kdo dezinformuje. Takže si myslím, že se vždycky vyplatí říkat pravdu, protože když ji řeknete, tak je pravda dána, ale když měníte své stanovisko a lžete, tak pak nevíte, co jste říkal před tím. Takže myslím, že by se měla ukázat skutečná data, jak je to s tuberou, která je pro mne klíčová, a rodičům často říkám: „Naočkujte dítě na konci očkovacího schématu na tuberu, protože to je podstatnější než některé vakcíny, které se do nich dávají během prvního roku života.“ Takže si myslím, že by skutečně bylo dobré, kdyby se to otevřeně řeklo, protože to lidé přijmou, a řeknou ok, protože šuškání je horší.

Martina: Tak paní hlavní hygienička Macková to řekla: „Změna klimatu způsobuje, že se k nám dostávají nové patogeny.“

Alena Dernerová: Tubera.

Reflexe mezi lékaři téměř neexistuje, polovina kolegyň vnímá očkování jako příčinu svých problémů

Martina: Paní doktorko, někteří vaši kolegové očkovali, někteří podlehli tlaku, a nutili třeba své pacienty, aby se nechali nejenom naočkovat, ale mnohokrát boosterovat. Vidíte u svých kolegů, že pod vlivem informací – které k nám přicházejí z Ameriky, z Británie, a vlastně už i z Německa – obracejí? A že mají odvahu říct: „My jsme se možná mýlili. Možná jsme byli ošáleni. A možná jsme měli být víc vědci, a míň věřící.“

Alena Dernerová: Musím říct, že většina mých kolegyň je naočkována, a některé si přiznávají, že od doby, co jsou naočkovány, mají pořád nějaký problém, ať už časté infekce dýchacích cest, nebo se cítí unavené, prostě mají nějaké problémy takovéhoto charakteru, a řekli si, že to je asi v kombinaci s tím. A existuje část kolegyň, se kterými se o tom raději nebavím, protože bychom se asi nepotkaly, a já se s nimi nechci hádat. Takže si myslím, že obecně tady reflexe příliš není, protože řada kolegů, kteří byli v systému takovýmto způsobem, si to nechce přiznat.

A pak kluci, kteří dělají třeba na ARO, mají takový pohled, že tam měli jenom nejtěžší pacienty, kteří tam umírali, a ti říkají, že to očkování jim pomohlo – asi v první fázi ano – ale ty pak už stejně nepřesvědčíte, že tam byli další, a pak už se to úplně zlomilo a bylo to všechno úplně jinak. Takže je to, řekla bych, tak 50 na 50. Já si myslím, že u nás je to pořád téma, o kterém se raději ani nehovoří, a každý si to nějak přebral. A v mém okolí jsou lidé, se kterými se o tom raději nebavím, abych se nemusela hádat.

Martina: Zažila jste v minulosti ve zdravotnictví, ve vašem oboru pediatrie, dětské neurologie, podobnou situaci, kdy se z rozhodnutí pacienta stala zkouška občanské loajality, kdy nešlo o odborný pohled, ale o jakýsi morální? Má to nějakou obdobu?

Alena Dernerová: Ne, to jsem nezažila. Pro mě to bylo něco úplně nového. Nezažila jsem to.

Záněty srdce, trombózy i rostoucí rakoviny – komplikace po vakcíně, které nikdo přiznat nechce

Martina: Jaké kontraindikace po covidových vakcínách jsou u nás odbornou veřejnosti aspoň jakýmsi kusým způsobem zmiňovány? Jaké největší potíže lidé nahlašují v souvislosti s vakcinací?

Alena Dernerová: Já jsem v podstatě dětský neurolog, měla jsem dvě očkované děti, a měly epilepsii, a rodiče to přisuzovali očkování. Možná jo, možná ne, těžko říct. A pak tam jsou únavové syndromy a bolesti hlavy. Ale naštěstí jsem dětský neurolog, takže ne všechny děti byly očkované – naštěstí – takže očkování těch dětí je sporadické.

A u dospělých jsou tam často divné záněty nervů, u kterých nevysvětlíte, proč to někdo má. Jsem unaven, bolí mě nohy, mám pocit divného brnění, bolí mě záda, jsem nevýkonný, pořád mi něco je, každou chvíli jsem nemocen, imunitně úplně selhávám, chce se mi pořád spát, obrovská únava. A u některých jsou komplikace typu – a to přiznávají i ti, kteří říkají, že to je prostě očkování – záněty srdečního svalu, nebo záněty osrdečníku, stavy, kdy se ucpávají cévy, mají embolie, trombózy, v první fázi náhlá úmrtí mladých sportovců, kteří byli všichni očkováni. Takže to bylo takové, že si začali uvědomovat, že ta koincidence tady je.

A pak je tady otázka nárůstu onkologických onemocnění, a k tomu se nikdo moc přiznat nechce, že by toto mohlo být v souvislosti právě s tímto očkováním, i když o tom hovořil pan doktor v Bundestagu, že by tam taková souvislost mohla být. Ale u nás se o tom vůbec nehovoří. Někteří onkologové vám řeknou: „Jo, ale to s tím nesouvisí.“

Martina: Byla tady paní kardioložka Gandalovičová, a ta právě hovořila o obrovském nárůstu myokarditid, perikarditid, a náhlých úmrtí u svých mladých pacientů. A přestože si z hlediska své odbornosti může dělat statistku, tak nevím, jestli o tuto statistiku má někdo zájem.

Alena Dernerová: Určitě. S paní doktorkou také komunikuji, ale myslím, že o statistiky není zájem. Prostě: Zapomeňte, skončilo to, zavřená kniha, zapomeňte. Bohužel tak to je. Nevím, co se děje, a proč si u některých věcí nechceme přiznávat, že tak byly a že tato souvislost tady je.

Martina: Diskutuje aspoň část odborné veřejnosti o možné souvislosti s neplodností?

Alena Dernerová: Podle toho, co vím, tak příliš ne. Spíše se hledají jiné ukazatele, jakože mladí nechtějí mít rodiny, odkládají je, a že je moderní být single a že je lepší mít domácího mazlíčka, než dítě. Takže se to ubírá spíš tímto směrem.

Vakcíny mRNA přišly jako třetí fáze klinické studie, která probíhala přímo na celé populaci

Martina: Paní doktorko, v okamžiku, kdy k nám přišly mRNA vakcíny, tak doba byla napjatá, byl všude hmatatelný strach a hysterie, a o mRNA vakcínách většina laické veřejnosti slyšela až v souvislosti s covidem, a tudíž jsme o nich nic nevěděli, a možná jste o nich málo věděli i vy, odborníci. A přesto se k těmto vakcínám, a k celé této situaci výrazně menší část odborníků postavila jako vy, jako pan profesor Beran, jako pan profesor Turánek, a jako pan Thon, a měli jste v sobě jakousi přirozenou pochybnost, nebo jste si asi dohledávali existující informace. Znamená to, že v té době byla některá rizika známa? Pochybnosti o nedostatečné prozkoušenosti vakcín, o tom, jak se bude chovat do budoucna, co jsou to spike proteiny, které mohou zůstat v těle – a když to řeknu velmi laicky – žijí si v rámci těla trošku vlastním životem. Bylo pro odborníky možné mít tyto pochybnosti?

Alena Dernerová: Bylo to velmi těžké, protože když přišla v rámci covidové doby ta vakcína, tak jsem o tom – upřímně řečeno – příliš nevěděla, a snažila jsem se získat nějaké informace. Takže jsem se prostě ještě jako senátorka obrátila na pana doktora Karla Drbala, a telefonovala jsem mu, protože jsem poslouchala jeho rozhovor, a mluvil velmi rozumně. On si asi myslel, že jsem nějaký provokatér, a říkal: „Kdo jste?“ Tak jsem mu vylíčila, kdo jsem, a on si mě vygoogloval. Pak jsem mu volala a hovořili jsme spolu opakovaně. A v té době jsme měli povídání přes počítač, kdy jsem chtěla vědět, co jsou to ty mRNA vakcíny, protože jsme na to s mužem koukali jako jeleni. Tak nám vysvětloval, jak to funguje, a tak dále, a že to je na úplně jiném principu. A tak jsem říkala: „To není vakcína, to je takové divné.“

A začalo se to lámat s tím, že nejprve říkali: „Jedna tečka“. Pak říkali: „Tak ještě dvě, a pak to zastavíme“ A pak jsme se postupně dozvěděli, že to vyvane tak za půl roku a že tedy někoho můžu nakazit, i když se nechám naočkovat.

A pan doktor mi tehdy říkal, že komunikoval s někým z Oxfordu – tam měli své vakcíny – a že to bylo všechno ve fofru, že to nebyl tak přirozený proces, tak jak se to dělá běžně, když vyvíjíte něco nového. Že se to zkoušelo, ale… A já jsem si pak řekla, že to, co se děje, je jako třetí fáze klinické studie, která už probíhá v praxi, přímo na lidech. To už byl pak můj dojem. A pravdou je, že informace se skutečně lovily, a lidé, kteří skutečně patří ke špičkám vědeckých entit, se postupně k těmto informacím dostávali, a postupně se to snažili sdělovat veřejnosti. Ale pro lidi byl přístup k informacím nulový.

Martina: Myslíte si, že část odborné veřejnosti měla tendenci informace, které byly dohledatelné zatajovat? A to proto, aby nebyla narušena ochota lidí nechat se očkovat?

Alena Dernerová: Spíš to bylo o tom, že se báli, strach, že budu odlišný, jiný, že budu říkat něco jiného, než co chce mainstream. To byla fáze, kdy, pokud máte jiný názor, tak to je špatně. A oni přišli s tím, že se nebudou uznávat protilátky, a to už ve mně začal zvonit budík a říkala jsem si, že je tady úplně všechno špatně.

Martina: Přirozeně nabyté protilátky po prodělání choroby.

Alena Dernerová: Přesně. Když proděláte chorobu, tak máme protilátky, a tím pádem se nenecháme očkovat. Když jsem měla neštovice, tak se přece nebudu očkovat proti planým neštovicím, nebo příušnicím, to je nesmysl, protože mám celoživotní imunitu. A u tohoto to musí být stejné. Takže ve fázi, kdy řekli, že se protilátky nebudou uznávat ani náhodou, že se ještě po prodělání covidu musíte nechat naočkovat, protože máte hybridní imunitu – což byl taky jakýsi pojem, který jsem v životě neslyšela. Slyšíte teď, že by někdo mluvil o hybridní imunitě? Ne, ticho, zmizelo to, jak přišel, tak celý takovýto nápad odešel.

Statistika ÚZIS ukázala zlom: na JIPkách po půl roce leželi především očkovaní, o tom ale bylo ticho

Martina: Kolektivní imunita – o té teď hodně slyšíme v souvislosti s Národní očkovací strategií.

Alena Dernerová: Když se všichni naočkujeme, tak budeme všichni zdraví. Takže to bylo skutečně tak, že v době covidu mluvit jinak bylo prostě smrtonosné. Já jsem měla materiály, které přicházely z ÚZISu, a tam bylo v první fázi vidět, že skutečně nebylo očkování, lidi umírali na JIPech, ale za půl roku, jak se začala populace promořovat, tak najednou na JIPech leželi očkovaní, a nebyli tam ti, kteří prodělali přirozenou infekci, a nebyli očkováni. O tom se vůbec nemluvilo, že na JIPech po půl roce, roce začalo ležet víc lidi, kteří byli naočkovaní a dostali covid, a nebyli tam ti, kteří prodělali covid a nebyli očkovaní. O tom se vůbec nemluvilo.

Martina: A nemluví se o tom dodnes.

Alena Dernerová: A nemluví se o tom dodnes.

Martina: Přesto byli lidé, lékaři, kteří byli stateční. V týmu Rastislava Maďara, byla třeba profesorka Hana Zelená, a ta se snažila dostat k lidem informace, které měli k dispozici, ale vlastně ji to převálcovalo.

Alena Dernerová: Ano, Hanku Zelenou to převálcovalo, a pak to dopadlo tak, jak to dopadlo, tedy že měla dělat šéfovou laboratoří, ale nebyla jmenována. Takže doufám, že se to změní. A samozřejmě takových lidí bylo víc, hodně o tom hovořil doktor Drbal, profesor Beran, a profesor Thon, naprosto čistý vědec, úžasný člověk, ale jakmile s něčím takovým přišel, tak byl tak obrovský problém. Bylo to špatné, a tito lidé se vůbec nedočkali žádných omluv, a s NOSem se toho zřejmě nedočkáme dvakrát.

Martina: Vy jste se zmínila, že nevíte o žádném případu – kdy by stát, který nese zodpovědnost za vakcinaci, a nikoli firma, která vakcínu dodala – že by se někomu podařilo dovolat se odškodnění. Myslíte si, že člověk, který neměl zdravotní potíže, ale po očkování je má, může někdy reálně uspět se žádostmi o odškodnění?

Alena Dernerová: Bude muset být hodně vytrvalý. Bude to trvat několik let, budou tam neustále odborné posudky z jedné i z druhé strany, a nebudou chtít přistoupit na kauzální souvislost, protože by se pak prolomila hráz. Jestli se to stane, tak to bude s velkým časovým odstupem. Dokonce se snad někdo soudil i proto, že tam byla přímá souvislost a smrt po tomto očkování. Ale ani tam se nepodařilo uspět.

Martina: Tam se nepodařilo uspět proto, že odškodnění logicky žádali pozůstalí, a zdůvodněním – pokud vím – bylo, že stát může odškodnit pouze poškozeného.

Alena Dernerová: Takže mrtvolu. Hrozné.

Martina: Co může se společností udělat logická obava, že se stát zaručil, že na nich spáchá dobro, a když se ukázalo, že toto dobro má u některých značné trhliny, tak je stát nechá na holičkách? Teď, když stát znova přichází s tím, že bude páchat dobro, tak co si s tím mohou lidé počít? Tento pocit samoty, a možná rozkolísanosti, může být do budoucna možná nebezpečný.

Alena Dernerová: Je to tak. Já si myslím, že se lidé ještě víc uzavřou do svého já, a soudržnost, nebo fungování společnosti bude opět narušeno. Myslím, že protože lidé vůbec netuší, co se teď v rámci NOSu děje, tak na řadu článků musí koukat jak jeleni – když pan Cikrt vykládá, jak máme vrátit diplomy – a vůbec nemůžou mít tušení, co se chystá. Takže za mě to zase bude rozdělení společnosti, protože část lidí to bude akceptovat: „Hurá, máme to tady. A dostanu za to benefit, dostanou za to peníze, budou mít den volna navíc, když se nechám naočkovat proti chřipce.“ V nějakém podniku už to prý dokonce mají, ale tam to je otázka, protože tam narážejí na ochranu osobních údajů, protože zaměstnavatel by vůbec neměl vědět, jestli jsem naočkován, protože to je moje věc.

Takže když se vrátím, tak část lidí bude tleskat, a část bude říkat: „To je strašný, to je hrůza.“ Proto říkám, to je zase rozdělování společnosti. A proč to tady máme? Já si myslím, že každý je zodpovědný za své zdraví, a nemůžeme někomu něco nutit. Je tady zase nálepkování: „Když jste naočkován proti chřipce, budete mít benefity. A když nejste, tak máte pech.“ To už nechci zažít. Ať se každý naočkuje, jak chce. Prostě jsem demokrat, a nepotřebuji k tomu Národní očkovací strategii.

Kubek žádal abdikaci a Lékařská komora se oficiálně distancovala – cena za podání do Haagu

Martina: Paní doktorko Aleno Dernerová, vy jste proti covidovým opatřením dala podání k Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu s tím, že se jednalo o diskriminaci neočkovaných. Jaká byla odezva?

Alena Dernerová: My jsme to připodepsaly ještě s doktorkou Chalánkovou. Byla to věc, kterou připravovali právníci z Česka a Slovenska, a myslím i ze zahraničí. A my jsme to připodepsaly, že s tím jako političky České republiky souhlasíme: Odezva zatím není vůbec žádná, nemáme žádné informace. Ale když jsme to podepsaly, tak ta reakce byla tedy hutná, to byl tedy fofr.

Martina: Z čí strany?

Alena Dernerová: Jednak to bylo v Senátu, kde to bylo trošku: „Ty, ty, ty. Dobře.“ Ale já jsem to měla velmi těžké v představenstvu Lékařské komory, protože mě tehdy pan doktor Kubek vyzýval, abych abdikovala na své místo v představenstvu Lékařské komory, protože to, co jsem udělala, je přece strašné, že si stěžuji na něco, co zachraňovalo tisíce, statisíce lidí, a to je z mé strany, jakožto člověka, který sedí v představenstvu Lékařské komory, nepřípustné. Tak jsem říkala, že jsem to podepsala jako já, Dernerová, a jako politik, a že to neodvolám a že nikdy neodstoupím, protože nevím, proč bych měla z představenstva odstupovat. Tak se pak o mně hlasovalo. A to jsem ještě odcházela na svatbu své neteře do kostela. Takže jsem odešla, a hlasovalo se o mně, jestli se tedy o mně zmíní v Tempusu, že jsem černá ovce, která toto udělala. A tuším, že se asi čtyři zdrželi hlasování, a ostatní hlasovali pro to, že se kolegové distancují od mých názorů. Takže asi tak.

Martina: Co to s vámi udělalo?

Alena Dernerová: Naštěstí jsem odolný člověk, tak jsem si o těchto lidech pomyslela své, ale byla jsem totálně naštvaná. Prostě jsem si řekla – ale nechci o svých kolezích, kteří tam seděli, mluvit špatně. Prostě vydržela jsem to, a musím říct, že mě to posílilo.

Zatímco Amerika i Německo už o covidu přehodnocují, česká kotlina je dál zabetonovaná

Martina: Mnohde v zahraničí už existují oficiální vyšetřovací, nebo přezkumné mechanismy, které se vakcínám, jejich bezpečnosti, a případnému odškodnění věnují. A mě by zajímalo, jestli chápete, že ve spoustě věcí vzhlížíme k některým našim sousedům, nebo k jiným evropským státům, k Británii, Německu, Francii, a v některých případech jejich studie přijímáme téměř devótně. Ale když v Británii běží v rámci United Kingdom Covid-19 Inquiry přímo modul věnovaný vakcínám a terapeutikům, včetně finanční náhrady, a na Novém Zélandu se očkování stalo součástí závěru Royal Commision, a víme, že v Německu se také karta obrací, a Kochův Institut se už netěší té vážnosti, jako dřív, a v Americe Robert Kennedy udělal ohledně této problematiky velký vítr – tak vaši kolegové, nebo tvůrci Národní očkovací strategie, toto vlastně úplně vytěsňují.

Alena Dernerová: Zcela, klapky na očích. Já jsem tady říkala, že právě v Americe je už úplně jiný vítr, a i to, co se děje v Německu, a tak, ale my děláme, jako že jsme tady v malé české kotlině, a uděláme si tady to, co budeme chtít. Prostě všechna nařízení, většinu nařízení různých věcí přebíráme, a jdeme s nimi jako otroci, a někdy si ještě naložíme víc, a uděláme to ještě horší, než to primárně je. A všechny dohady, to, co se děje v tisku – přesně jak o tom mluvíte – že jsme u nás byli úplně zabetonovaní, a nechceme si vůbec nic připustit, ale okolo se děje všechno jinak. To nechápu.

Martina: Paní doktorko, značná část odborné veřejnosti neprošla retrospekcí, značná část občanů neprošla retrospekcí. Co média?

Alena Dernerová: Média také neprošla retrospekcí, hlavně veřejnoprávní média, takzvaně nezávislá média – ta retrospekcí neprošla vůbec. Já si myslím, že by se měli za covid omluvit, za to, co dělali, jakou dělali masáž, a kolik peněz za to dostali aktéři, kteří říkali: „Očkujte se, několik teček, je to prima.“ To, co jsem zaznamenala, tak se omluvil za to, co se dělo, jedině Andrej Babiš, ale neomluvil se ani pan ministr Vojtěch Adam, který tady v té době seděl, a neomluvil se pan exministr Válek. Já si myslím, že by to bylo namístě. A média by se měla omluvit také, protože to, co dělala, to je masáž. A tuto masáž také připravovali v rámci Národní očkovací strategie: „Strašení, strašení, strašení.“ Hrozné.

Martina: A myslíte si, že je šance, že Národní očkovací strategie neprojde, nebo že ji občané budou ignorovat?

Alena Dernerová: Věřím tomu, že u občanů zvítězí selský rozum a že se nenechají přemluvit k tomu, že když se nechají naočkovat, tak dostanou tisíc korun navíc. Je to možné. Ale přála bych si, aby Národní očkovací strategie neprošla, nevidím to jako nutný dokument. Očkování tady běží, a možná, že by se to dalo připravit na tři stránky bez celoživotního očkovacího kalendáře.

Pětina rodičů už odmítá nepovinné vakcíny a dospělí v NOS vidí past – ministr narazí

Martina: Pokud připustíme, že každé zlo je k něčemu dobré, tak bychom se mohli i na tuto situaci podívat laskavě a s nadhledem v tom smyslu, že mnoho lidí teprve teď začalo o očkování přemýšlet. Protože do velmi nedávné doby jsme to prostě všichni vnímali – nebo většina lidí – jako danost. Vnímáte u svých pacientů nějaký přerod, tedy že se více zajímají, více přemýšlí, více ptají, více pochybují?

Alena Dernerová: Já to vidím u rodičů svých pacientů, protože jak říkám, očkovací schéma dětí běží, a protože rodiče věří lékařům, pediatrům, tak když jim pan doktor řekne to a to, tak své dítě nechají naočkovat. Tak to je. Já říkám: Dobře, nechte ho očkovat, ale ne tři očkovací látky v jeden den. Protože dostanete třeba hexu, streptokoky a rotaviry, tedy, když se to sečte – šest a dvě – tak jich je osm. A to je běžná praxe, protože pojišťovna kolegům platí, když děti dostanou v jeden tři vakcíny. Takže dělám aspoň takovouto osvětu rodičům tímto směrem, protože bych řekla, že možná jenom tak 20 procent rodičů nenechá naočkovat děti proti nepovinným látkám, protože dostanou takovou informaci, že jsou úplně vyděšeni, a bojí se.

Co se týče dospělých, tak ti už mají jiný přístup, a když se jich ptám, jestli to větší dítě bylo očkováno na covid, tak říkají: „Nebylo.“ Nebo: „Nechal jsem ho, a v životě už bych to neudělal, protože to bylo strašný.“ Takže si myslím, že si rodiče uvědomovali, že když mají nějakou chorobu, a to, co se teď dovídají o očkování proti covidu, tak nedůvěra v dospělé populaci je. A dospěláci by se teď – podle mě – naočkovat nenechali, a řekli by: „Už nikdy víc. Bylo to strašný.“ A proto jít do této fáze s tímto NOSem – to je smrtonosná past pana ministra a spol., protože lidé na toto slyšet nebudou. Je to špatně, je to špatně.

Martina: Kdybyste měla současnému ministerstvu zdravotnictví poradit, jak postupovat v této Národní očkovací strategii, nebo vůbec v těchto myšlenkách v souvislosti s péčí o veřejné zdraví – to jsou jakési klišé – zkrátka abychom byli zdravější? Jaké byste poradila smysluplné kroky, které by mělo ministerstvo zdravotnictví udělat?

Alena Dernerová: Já bych poradila asi to, co jsem tady říkala primárně, že bych materiál, který připravila předchozí vláda – a čekala bych tam problémy – absolutně nepřijímala. A když už, tak bych o tom začala jednat úplně od začátku s jinými odborníky, a to právě ze zapovězené části spektra. To by byla první věc, když už bych chtěla o něčem hovořit v rámci očkování. A pak bych v poradním týmu pana ministra určitě vyměnila několik lidí, kteří nosí právě etalon doby covidové, a nevzbuzují důvěru. A pak bych určitě poradila, aby ministerstvo naslouchalo lékařům, kteří jsou zaprvé v praxi, a vědí, co se děje dole, že péče je taková, jaká je, a poslouchat, co by možná přispělo ke zlepšení. Ale nevymýšlet od stolu nějaké akční plány.

Martina: Paní doktorko Aleno Dernerová, já vám moc děkuji za rozhovor a děkuji vám za to, že jste se vždy chovala v souvislosti se svým svědomím a se svou odborností. Díky za statečnost.

Alena Dernerová: Já děkuji vám. Jste také statečná.

Celý rozhovor s lékařkou a bývalou senátorkou Alenou Dernerovou o Národní očkovací strategii, mRNA vakcínách a české cestě ve stínu zahraničních přezkumů si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.