Ve dvě ráno zvonil telefon, volal Steven Spielberg s nabídkou, která mění život

Martina: Musím říct, že kdykoliv o tobě čtu nové a nové věci, tak jsem také znovu a znovu překvapena. A je těžké, čím začít, a tak toho hodím na tebe. Co ty považuješ za tři zlomové okamžiky ve tvém životě? Ať už úspěchy, pády, setkání. Od čeho se odrazíme v tvém přepestrém životě?

Ivan Fíla: Je těžké najít tři. Deset bych našel. Ale tři? Ale asi, když o tom teď takhle v rychlosti přemýšlím, tak to asi byl film Lea. To byl takový zlom, který mi otevřel cestu do filmového světa, a ještě je to spojeno s krásným zážitkem na festivalu v Benátkách, kde měl světovou premiéru. Pak negativní okamžik – protože tyto negativní, smutné patří také k životu – tak to byla krádež mého milovaného projektu Muž, který stál v cestě. Ne románu, ten jsem naštěstí uchoval, ale filmu, protože oni se ke mně zachovali hanebně. Ale na druhé straně bych jim měl poděkovat, protože…

Martina: Ten román by nevznikl.

Ivan Fíla: Ten román by nevznikl, a já bych od té doby nenapsal šest knih. Takže jsem vlastně ze zoufalství našel cestu do pozitiva – protože já jsem člověk, který se nikdy nevzdává, a když padne, tak musí co nejrychleji vstát – a zase jsem vstal. Takže vlastně i ty pády dokazují, že mohou mít v sobě něco pozitivního. A tím se dostanu k současnému, poslednímu románu Tisíc očí, a to je pro mě zase – z literárního světa – něco zlomového.

Film Lea se zrodil ze snu o dívce, která psala mrtvé mamince básně do zemljanky

Martina: Já budu respektovat pořadí, které jsi určil. Film Lea byl skutečně ve světě oceňován, byl dokonce navržen na Zlaté glóby. Když člověk začíná takový film tvořit, dá se předpovídat, že to bude takový úspěch? Možná kasaštyk?

Ivan Fíla: Ne, já si to i zakazuji. V Hollywoodu se vždycky říkalo, že tam přišli experti, kteří věděli, co bude fungovat u publika, a jsou sebejistí, a…

Martina: A člověk to tam někdy cítí – tady je pauza na potlesky.

Ivan Fíla: Ano. A ono to vždycky dopadne jinak. Takže kdo s jistotou řekne, že film – nebo vůbec jakékoliv umělecké dílo, román – že tohle publikum nebo čtenáři budou chtít, tak se může mýlit, krutě se mýlit. Takhle já neuvažuji. A u Ley jsem tak už vůbec neuvažoval, protože film vznikl ze snu. Měl jsem sen o dívce na Slovensku, která psala své mrtvé mamince básně, a ukládala je v jakési zemljance.

A vzbudil jsem se ve dvě, ve tři ráno, a sepsal jsem to, protože jsem se bál, že to zapomenu – a bylo to ani ne na stránku. A s tou stránkou jsem posílal těm různým producentům a institucím tak, jak to už vždycky dělám, a to velmi intenzivně. A každý se zeptal, jestli je to pravdivý příběh, a tak jsem si říkal, že je v té iluzi nechám – je to pravdivý příběh. A touto cestou jsem sehnal velmi rychle peníze, napsal jsem scénář, a sehnal jsem velmi rychle peníze i na celý film, který jsem i sám produkoval.

Tento film jsem chtěl hlavně natočit, protože to byl můj první hraný film, a byl to můj velký sen. A měl jsem ještě jeden velký sen, abych jednou mohl točit s herci od Rainera Wernera Fassbindera, protože to byl za studentských let můj idol. My jsme se setkali v Kolíně nad Rýnem, kde jsem chodil na natáčení jeho dokumentárního filmu, a tam jsem se seznámil s Udo Kierem, toho jsem hrozně chtěl do svého filmu, a to se podařilo. A pak byla mou velkou modlou Hanna Schygulla, a tu jsem také získal. Takže to byl můj sen. Ne mít úspěch, což chce každý. Kdo nechce mít úspěch? Ale splnilo se mi, že jsem tento film mohl udělat.

Martina: A ten byl skutečně postavený jen na snu?

Ivan Fíla: Ano, to bylo postaveno na snu, a tento sen jsem rozvíjel ve své fantazii. A jelikož zřejmě – a to se se mnou táhne dodnes – umím psát dost sugestivně, a lidé často nevědí, co je pravda, co je fikce. A já také chci, aby to nevěděli, takže se člověk skutečně, když tento příběh četl, mohl domnívat, že to je pravdivý příběh.

Martina: Dívka píše básně, vzkazy své mrtvé mamince. Mám na to alegorii: Když jsem dávno před lety měla koncert v Sankt Petěrburgu, tak jsme se pak šli podívat na místní hřbitov. A vedle hrobu Dostojevského je velká plastiková chaloupka – abych tak řekla – jakýsi pačtóvyj jáščik, poštovní schránka, tam je taková bílá židle, a tam celý rok lidé nosí vzkazy Dostojevskému. A pak se na jeho výročí sejdou a předčítají to, recitují, čtou si úryvky. Je to vlastně hezká alegorie na to, co říkáš ty.

Ivan Fíla: To je krásné. To jsem nevěděl – já jsem v Petěrburgu strávil docela dost času…

Martina: Ty jsi strávil všude docela dost času.

Ivan Fíla: A tam jsem chodil do muzea Dostojevského, a to mě fascinovalo, protože on mě vždycky fascinoval jako spisovatel a osoba. Osoba, jeho život, těžký život – ten jsem měl docela dobře nastudován. A dokonce jsem napsal scénář v němčině, který se jmenoval Dny s Dostojevským, ale tento film bohužel nikdy nevznikl. A ty jsi mě zase přivedla na myšlenku, že bych se k tomuto scénáři měl vrátit.

Ve dvě ráno volá Steven Spielberg a říká, že miluje ten film

Martina: Ani mi nemusíš psát do knihy dedikaci – budu ráda, když se k tomu vrátíš. Ale já se teď ještě vrátím k tvému průlomovému filmu Lea, protože jsi vzpomínal Bienále v Benátkách, nebo festival v Benátkách, kde měl premiéru. Ale pro tebe pak byl mnohem důležitější festival v Coloradu, protože tam v nějakém starém kině byla premiéra, nebo americká premiéra, tvého filmu, a byli tam všichni manažeři a asistenti. A pak se stalo to – co bych řekla, že je v životě každého autora zlomové – že ti ve dvě ráno zazvoní telefon, a na druhém konci je Steven Spielberg, a říká: „Já miluji váš film, můžete zítra přijet do L.A.?“ Řekni mi…

Ivan Fíla: „Hi, here’s Steven.“ – „Steven what? Who?“ – „Steven Spielberg“. To byla naše počáteční konverzace. Ale ano, to bylo v Telluride.

Martina: Já bych si myslela, že je to náš imitátor Jablonský, nebo něco takového.

Ivan Fíla: Kdyby to bylo v dnešní době AI, tak…

Martina: Neuvěříš?

Ivan Fíla: Neuvěřím. Tehdy to byla jiná doba.

Martina: Tehdy jsi uvěřil. A skutečně jsi druhý den seděl v letadle?

Ivan Fíla: Dali mi den odpočinku, abych se vzpamatoval z toho šoku, a pak jsem letěl Lufthansou, první třídou. To je takové klišé, hollywoodský sen, který si žije každý filmař nebo hodně. Ale skutečně to tak bylo.

Producentka Forrest Gumpa cestou z letiště učila, jak se v Hollywoodu chovat

Martina: Co v tu chvíli dělá autorovo ego?

Ivan Fíla: Samozřejmě to lichotí. Ale já jsem spíš začínal mít obavy, jak zvládnu takový obrovský skok do hollywoodského světa. Na letišti mě vyzvedla Wendy Finerman, což byla producentka Forrest Gumpa – byla to neskutečná jízda z letiště přes hollywoodský kopec do údolí, kde byla Stevenova firma Amblin Entertainment. A ta jízda trvá hodinu, hodinu a půl, podle toho, jaký je traffic. A ona mezi tím provdala svou matku, zorganizovala svatbu své matky – nevím, kolikátou svatbu už – a ještě mě učila, jak se mám v Hollywoodu chovat, abych tam jaksi nezklamal.

Martina: To znamená sebevědomí?

Ivan Fíla: Ano, sebevědomí, nepochybovat o sobě, jak mám vystupovat, nikdy o sobě nepochybovat. Byly to takové praktické rady.

Martina: To je velký rychlokurs.

Ivan Fíla: Velký rychlokurs a fungovalo to. Je to úplně jiný svět. Když člověk zná Ameriku – já jsem tam předtím prožil hodně času – když se dostane do tohoto světa, a hlavně, když v Americe pracuje na této úrovni, tak je to úplně něco jiného.

A také, když člověk žije z toho jazyka, tak má komplexy, protože dělá tu obrovskou chybu, že se snaží i s přízvukem mluvit jako Američani, ale to člověk nikdy nesmí, nemá dělat, protože to vypadá nepřirozeně, takže jsem se musel naučit, že musím mluvit tak, jak mi zobák narostl. A naučil jsem se tam postupně spoustu věcí, které mi v životě hodně pomohly.

Martina: Byla to škola ve všech směrech jak v tom obrovském nástupu, i potom ve volném pádu. Ale když jste se setkali se Stevenem Spielbergem, kolem kterého je aura všech jeho filmů – Schindlerův seznam, Forrest Gump, Indiana Jonesové, to je všechno z jeho dílny – a teď naproti tobě sedí a říká: „Já chci, abyste byl devátý nebo desátý scenárista, devět před vámi pohořelo. A vy napíšete ten příběh z Maďarska o holokaustu.“ Nedostavila se v tu chvíli tvůrčí krize, panika, strašné očekávání, které tam je, zablokování?

Ivan Fíla: Nevím, čím to je, ale já mám ke každému respekt, ke každému člověku, ale nemám strach z autorit. To jsem nikdy neměl. Takže, z toho, že naproti mně seděl Steven Spielberg – tak jsem měl strach, abych nezklamal.

Martina: Právě.

Ivan Fíla: Abych neselhal. A na druhé straně, jak miluju svobodu, protože svoboda je pro mě nadevše, a nedělám v umění kompromisy, už žádné kompromisy, tak jsem se bál, aby mě nesemlela hollywoodská mašinérie, což tyto obavy se nakonec potvrdily.

Ale se Stevenem to byl úžasný rozhovor, protože jsme se bavili o filmech, které máme rádi. On vedl studio, ale v hollywoodské mašinérii byl jeden malý producent. Ale ten film produkovalo větší studio, a tam přišel nový člověk, kanadský producent, který to všechno řídil, a Steven mě po našem velmi příjemném rozhovoru tomuto člověku předal, a už s tím neměl co společného. Říkal mi, že teď se budu zodpovídat tomuto Kanaďanovi, a s tím spolupráce už tak úžasná nebyla.

Červíček hlodal, ale na stole leželo 700 tisíc dolarů a luxusní auto

Martina: Já nebudu posluchače, kteří nevědí, napínat, a řeknu, že jsi napsal scénář, byl jsi zavalen pozorností, měl jsi svého asistenta, měl jsi své auto, bydlel jsi v L.A. ve Four Seasons – prostě velký svět – a Kanaďan říká: „Ne, ne, to předěláme. Jinak.“ Řekni mi, nebyl tam přece jenom ten červíček, který hlodal? A byl třeba okamžik, kdy by sis řekl: „Tak to prostě uděláš tak, jak on chce. Stojí ti to za to?“ Což jsi nakonec neudělal.

Ivan Fíla: Vždycky v každém takovém zásadním rozhodnutí tento červíček je. Ale když ses ptala na tři stěžejní situace, tak toto byla určitě čtvrtá. Byl tam dlouhý stůl, sedělo tam 20 lidí, kteří byli se mnou, a každý na tom nějak participoval, i finančně, pokud by se tento film udělal. Já jsem byl – jak jsi se zmínila – desátý autor, ale první už zároveň dělal režii, začali jsme castovat. A já jsem chtěl na hlavní roli Juliette Binoche, oni řekli, že ne, že to musí být žena, která nemá sebemenší přízvuk. Tak jsem z toho byl trošku zklamán, a tam už jsem pochopil ten diktát, že jsem tam opravdu jen človíček, který to musí dělat tak, jak to chtějí jiní.

Martina: Jak zpívá Jarek Nohavica: „Kolečko v soukolí, co krásně zapadá.“

Ivan Fíla: Ano, kolečko v soukolí – a nedělá problémy. A těch osm měsíců, co jsme psali s mým asistentem scénář, tak ty byly úžasné, to byla naprostá svoboda. Ale nepříjemné bylo, že každý pátek odpoledne ve čtyři hodiny byl takzvaný conference call, kde bylo od čtyř do osmi lidí, a oni nechtěli, abych předčítal já, protože neměli rádi můj akcent, takže předčítal Greg, můj asistent, ze kterého se potom stal velký producent. A pak každé pondělí ráno přišly poznámky, se kterými jsme se museli nějak vyrovnat.

A k tomu řeknu perličku, kterou říkám jen v soukromí, ale já ti ji tady řeknu, protože to hodně řekne o Hollywoodu. Každé pondělí si mě zavolala Wendy Finerman, a neměla ráda, když jsem nějak oponoval, a nechtěl vyhovět poznámkám, které jsme dostali. Prostě jsem zůstal tvrdohlavý, ale když to bylo opodstatněné, tak jsem nějaké změny udělal, a naopak jsem jí ještě poděkoval za dobrý podnět. Ale když to nebylo opodstatněné, tak jsem za to bojoval.

A ona měla vždycky takovou modrou barvu jako dneska ty, a měla průhledné šaty. A o Američanech se vždycky říká, jak mají rádi humor – a to je pravda, to mohu potvrdit, že jsou velmi vtipní – ale když o něco jde, tak jde humor stranou. A byla nervózní, protože jsem něco nechtěl udělat. Seděl jsem na gauči, ona chodila sem tam kolem mě, a byla už dost agresivní, a cvakala ty kalhotky, co byly vidět, až jí praskla gumička, a kalhotky sjely dolů. A já jsem řekl jeden český vtip, ale ona tomu moc nerozuměla, a hrozně se na mě rozzlobila.

Takže Hollywood je pro mě zafixován v této scéně s producentkou Forresta Gumpa, jak jí sjedou ty kalhotky dolů, a já řeknu takovou českou švejkovskou poznámku. A ona mi řekla, že zítra poletím zpátky do východního Německa. A já jsem jí říkal: „Já jsem z Česka.“ „A to máš jedno. Poletíš zpátky na Východ, jestli tady nebudeš poslouchat.“

Na Američanech člověka plete, že vypadají stejně jako my, ale mentálně je to jiný druh

Martina: Promiň, že tě přerušuju, ale jeden můj kolega říká, že na Američanech člověka plete to, že vypadají úplně stejně jako my, ale mentálně je to úplně jiný živočišný druh.

Ivan Fíla: Je to pravda. V pracovním prostředí, kde jsi pod obrovským tlakem, člověk musí skutečně rozlišovat, a to nejen ve filmu, ale kdekoli. Já jsem k Americe měl vždycky vztah láska-nenávist. Takže když jsem potom přijel nazpátek a vyprávěl své různé zážitky, tak ze mě ještě lidé udělali komunistu, protože jsem říkal, že tě stáhnou z kůže. Oni tě využijí, využijí tvých schopností opravdu až na dřeň, a pak pryč s tebou.

Martina: Odhodí tě. Ty sis dovolil moc, a nakonec jsi řekl, že scénář podle toho, co ti říkal kanadský producent, nepřepíšeš. Mně se v tu chvíli vybaví scéna z knihy Ohňostroj marnosti – jestli znáš The Bonfire of the Vanities od Toma Wolfa – vřele doporučuji. A tam hlavní hrdina – nevím, jestli je to i v knize, nebo jen ve filmu – na závěr, když přebírá Pulitzerovu cenu, říká: „Co člověk získá, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ A tento hlavní hrdina mrkne do kamery a řekne: „Ale dá se to vykompenzovat.“ Co to bylo u tebe, že jsi ztratil neuvěřitelný honorář? Protože jsi řekl: „Já to tak neudělám. Já to nepřepíšu.“ Co po tobě chtěli tak hrozného, že nad tím nešlo mávnout rukou?

Ivan Fíla: Teď se dostaneme do minulosti. Poznal jsem ještě minulý režim, a když k nám v šedesátem osmém vpadla spojenecká vojska, tak mi bylo 11 let, a člověk v sobě něco vybuduje, odpor ke komunismu, odpor k nadvládě, odpor k tomu, že se musíme podřídit něčemu, čemu nevěříme, co nechceme dělat. To ve mně zůstalo.

Odešel jsem hned po maturitě, a dál jsem si to ještě vypěstoval v Německu, a i v jiných zemích. A teď člověk už ve zralém věku přijde do Ameriky, a virtuálně na stole leží přibližně 700 tisíc dolarů, což v té době – což byl konec 90. let – byla velká suma, která tě na dlouhou dobu zajistí.

Martina: To by byla docela velká suma i dnes. Ale dolar byl tehdy mnohem výš.

Ivan Fíla: Takže už jsem si předtím, než došlo k této scéně, vyhlížel, kde si koupím dům. Byl jsem u maminky Lea DiCapria, což je Němka, takže jsme se spolu bavili německy, protože tam byl totiž na prodej vedlejší dům. A už jsem měl, díky Stevenovi, zelenou kartu, takže už jsem plánoval budoucnost v Americe.

A pak přišla tahle scéna, kdy by samozřejmě bylo jednoduché říct: „Ano, já to tak předělám“, ale bylo mi to proti srsti, protože jsem věděl, že to je cesta do pekla, protože ten film, kdyby se vůbec udělal podle blbého scénáře tak, jak to chtěli, byl neúspěch, a s tímto neúspěchem bych se svezl i já, a byl by to můj konec.

Takže ten Kanaďan nás poslal na chodbu, a řekl: „Domluvte se. Máš pět minut. Vrať se a řekni: ‚Yes, or no.’“ On nechtěl žádné dlouhé debaty, bylo to nalajnované podle toho, jak by to chtěl on. On vlastně tento projekt vůbec neměl rád, protože už předtím koloval po Hollywoodu. On to vlastně nechtěl.

Martina: Bylo to předržené.

Ivan Fíla: Tak. A teď najednou vidíš, jak se ti lidé otáčí. Jak lidé, kteří ještě před hodinou říkali, že ten scénář je fantastický, absolutní masterpiece, mistrovské dílo, tak najednou…

Martina: Ten tvůj?

Ivan Fíla: Ten můj.

Martina: A najednou shledali…

Ivan Fíla: Najednou už to takový masterpiece nebyl, a ten Kanaďan má přeci jen pravdu. A každý na tom nějakým způsobem finančně participuje, protože tam je trochu jiný systém. Každý dostane nějaký koprodukční, nebo produkční kredit, a za to i dost peněz, a každý má nějaké ekonomické tlaky, takže samozřejmě to nejjednodušší je říct: „Yes, udělám to přesně tak, jak si přejete.“ A všichni budeme šťastní, všichni budeme happy, dostaneme ty své peníze a bude to.

Ale já jsem to prostě nedokázal. Já jsem šel do té místnosti, a ještě jsem fakt nevěděl, co řeknu, a hlavně, jak to řeknu. A on se na mě podíval, a já jsem říkal: „Podívejte, já jsem vyrostl v komunistickém systému, a naučil jsem se říkat ‚ne.’“ A to byla věta, která vlastně všechno ukončila. Všichni se zvedli, příští den jsem musel odevzdat své luxusní auto, vystěhoval jsem se z hotelu Four Seasons – oni mi tedy dali nějakou náhradu.

A po mě to převzal Kenneth Branagh. Slavný Kenneth Branagh, režisér a herec, kterému to nabídli, a on to se svou ženou Helen Bonham Carter, která měla hrát hlavní roli, převzal, a za tři měsíce skončil úplně stejně jako já, a ze své vlastní vůle to prostě neudělal. A tento projekt se nikdy neudělal, ani dokumentární film se z toho neudělal.

A zajímavá je pointa, že někdy za rok jsme se na dalších Golden Globes náhodou potkali se Stevenem, a on se mi za to omluvil. Řekl, že Kanaďana propustili asi tři měsíce po Kennethovi. A já jsem mu řekl: „Three months – too late.“ Ale dodnes jsme v kontaktu.

Studená sprcha to nebyla – naopak, od té chvíle se v životě nemusím ničeho bát

Martina: A člověk nikdy neví. Ty jsi s tímto zažil studenou sprchu, protože jsi najednou seskočil z piedestalu. Ale přesto, zůstala ti třeba v Hollywoodu nějaká jiná práce? Protože jednou už jsi byl člověkem, kterému zavolal Steven Spielberg?

Ivan Fíla: Studená sprcha to pro mě vůbec nebyla. Já jsem byl na sebe hrdý, a musím říct, že jsem dodnes hrdý na to, že jsem to dokázal, že jsem tomu tlaku dokázal odolat. Spousta lidí řekne, že jsem blázen, že to je úplný nesmysl. Ale já jsem byl fakt na sebe hrdý.

A potom jsem si řekl: „Už se v životě nemusíš ničeho bát, protože jsi tuto situaci dokázal ustát. Co tě ještě může potkat? Nemusíš se bát. Nemusíš se bát o práci. Ty sis tímto prošel, a jsi připraven na další etapy svého života.“ A tak je to vlastně do dneška.

Zůstal jsem tam, a vydělával jsem peníze tak, že jsem měl agenturu William Morris, a oni mně posílali – jelikož jsem člověk z Východu – scénáře, kde jsou nějací ti ruští agenti, a tyto příběhy – hrozný pitomosti. A já jsem je nechtěl dělat, a vždycky jsem jim zanalyzoval, proč ten scénář není dobrý. A oni si mě začali zvát, a dávali mi jiné scénáře, abych je zanalyzoval.

Martina: Konzultant.

Ivan Fíla: Byl jsem script doctor, jak se tomu říká. A pak jsem už chodil do velkých produkcí, a tam už se zase sešlo těch 20 lidí, a já jsem jim tam řekl, proč to nefunguje. V Americe je dobré, že se nikdo na této úrovni neurazí, nikdo to nebere osobně, i když třeba řeknu, že je to naprostá blbost.

Nemusím si brát nějaké servítky, nemusím volit nějaká diplomatická slova, já jsem jim to řekl prostě tak, jak to bylo, a oni mi za to byli vděční, a dostával jsem 10 tisíc dolarů za přečtení scénáře a za analýzu.

Martina: Kdo to má, přátelé?

Ivan Fíla: Bylo to hezké. A čekal jsem, kdy přijde scénář, který tedy potom budu moct režírovat. Ale ten nepřišel, tak jsem potom jel do Evropy a udělal film Král zlodějů, protože to byl další můj sen.

Martina: A další cenami ověnčený snímek. Ale mě ještě přeci jenom – omlouvám se, že se tak zdržuji v Americe, ale myslím si, že tě to velmi ovlivnilo – zaujalo, jak jsi v jedné odpovědi řekl, že ses Spielberga ptal na to, co je, a co není komerční dílo. A on ti řekl: „Vůbec se tím netrap. Z každé práce musí člověk teprve komerční dílo udělat, ať je to cokoliv.“ To, myslím, že je přístup, který ty máš, na rozdíl od mnohých, třeba českých, nebo středoevropských autorů. Ty jsi už předtím začal spolupracovat s PR manažerem Tony Angellottim. Jakým způsobem tě vedl? Co byla jeho nejcennější rada?

Ivan Fíla: To bylo na filmu Lea, to bylo ještě před Stevenem.

Martina: Ano, protože díky tomu se to možná dostalo až ke Stevenovi.

Ivan Fíla: Já jsem v jednom hotelu v Istanbulu poznal delegaci z Golden Globes, což byli evropští novináři, kteří byli na tento festival pozváni, oni tam viděli Leu, která běžela v soutěži. V porotě seděl Jirka Menzel, což bylo také velmi příjemné, a s Jirkou jsme si tam užili krásný týden.

A oni mi řekli: „Ty ten film musíš přihlásit na Golden Globes, kde bude mít velkou šanci.“ A já jsem byl v PR úplný nováček, ani jsem nevěděl, co to znamená. A potom jsem přijel do Ameriky. Znovu jsem se bavil s novináři, měli jsme projekce pro novináře, a jeden z novinářů mi poradil, abych najal Tony Angellottiho, který je jeden z nejlepších PR managerů Hollywoodu, a ten mi pomůže s filmem, abychom získali co největší pozornost od co nejvíce novinářů, abychom měli větší šance získat nominaci.

A tam jsem se naučil postup, který mě vede dodnes. Prostě vytvořit dílo je jedna věc, ale dostat ho k publiku – nebo knihu ke čtenářům – to znamená další cestu, kterou musíš ovládat. A nesmíš se stydět za to, že propaguješ své vlastní dílo, protože jsme zaplaveni vším možným. Takže probojovat se na vrchol, k pozornosti diváků, konzumentů, to je úplně jiná disciplína, a Tony mě to učil.

Martina: A co tě učil? Nebát se žádné sebeprezentace?

Ivan Fíla: Ano, nebát se sebeprezentace, nebát se pochválit dílo, mluvit jinak – protože jsme měli různé projekce pro novináře – prostě mluvit více sebevědomě, ale ne podbízivě.

A potom, když jsme se poznali se Stevenem, tak jsem mu říkal: „Hele, ale z Ley mi všichni říkali, že to není komerční film.“ „A co je komerční? Ty můžeš i z největšího umění, které nikdo nechce vidět, udělat komerční dílo. Záleží, jak ho budeš propagovat, jak ho budeš prezentovat.“ A oni potom udělali film Americká krása, který opravdu…

Martina: Kevin Spacey.

Umění je přiznat si omyl a najít správnou cestu, ne spekulovat na úspěch

Ivan Fíla: Ano, Kevin Spacey. Ze kterého opravdu – já jsem četl ten scénář už předtím, a ten opravdu nebyl komerční – udělali fantastický film, fantastický celosvětový úspěch. Když tento film vyšel ven, tak nikdo v Hollywoodu nevěřil, že by to mohl být kasovní trhák, že by možná mohl získat nějaké festivalové ceny, ale byl to jeden z největších fenoménů. A to mi potvrdilo prakticky cestu, kterou Steven nastínil.

A ještě k Americké kráse: To byl anglický režisér, a byl to jeho první film, a byl známý z divadla z Londýna. Tak točili prvních šest dní, a Steven za ním po těch šesti dnech přišel, a říká: „Jak jsi spokojen?“ A on říkal: „Já nevím. Nemám žádnou jistotu, mám pochyby.“ „Máš tak velký pochyby, že bys to třeba natočil jinak? Asi jo.“ „Tak to natočíme jinak.“ „Ježiš jak? To bych selhal. To zahodíme šest dní?“ „Jo, zahodíme. Zahodíš to, a natočíš to líp. Umění je si říct, že jdeš špatnou cestou, a najdeš tu správnou. To není selhání.“

A tím se řídím do dneška. Ale tady v té české kotlině je to samozřejmě, že neví, co chce, a to z finančních důvodů nejde. Ale to je to, že člověk furt hledá cestu, a nemůže si být nikdy ničím jist. A když se mu podaří najít i během tvorby správnou cestu, tak to je to, co se musí naučit, tedy, že předem nikdo nic neví. To je ta otázka, že se spekuluje na úspěch. Nikdy to nevíš.

Martina: Sázka na jistotu neexistuje.

Ivan Fíla: A nikdy si nesmíš být sebejistá, že jsi chytřejší než tvůj film, nebo chytřejší než tvoje kniha. Cestu musíš najít společně s dílem, a přiznat si omyly, přiznat si chyby, a udělat to jinak, udělat to líp. A pak za tebe mluví až hotové dílo, a ne cesta, kterou ses vydala.

Celý rozhovor s Ivanem Fílou o jeho cestě do Hollywoodu, spolupráci se Stevenem Spielbergem a odvaze odmítnout 700 tisíc dolarů ve jménu tvůrčí svobody si můžete poslechnout v pořadu Rada starších na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.