Největším trestem pro masového vraha není trest smrti, ale život

Martina: Zkušenostmi, a tím, co jsi zažil, se člověk určitě stává větším znalcem lidí a lidských duší. Ty sám říkáš, že v době, kdy jsi psal Tisíc očí, ses proměnil v jednotlivé postavy, které tam jsou, ať už je to Lilien, luxusní prostitutka – alias Hilde, bývalého soudce – současného spisovatele Romana Hejduka, nebo nacistu – poté geniálního malíře. Když se mluví o herectví, tak existuje speciální kategorie Stanislavského herectví. Že ano?

Ivan Fíla: Ano.

Martina: Ti si to musí odžít – každý den na jevišti, na zkoušce, umřít. A podle toho, co říkáš, tak ty máš Stanislavského spisovatelství.

Ivan Fíla: Já jsem Stanislavského studoval, a i když musím říct, že při práci s herci jsem nepropagoval jeho metodu, tak ji ale propaguji při psaní, tedy, že se skutečně do postavy musím vcítit. A jak jsem se zmínil o vrahovi, ze kterého se stal jáhen, tak jsem si v tomto románu mnohokrát dával otázku: „Jak se z člověka stane vrah? Jak člověk začne vraždit?“ A studoval jsem biografie různých lidí, kteří se dostali do války, vraždili. A než šli do války, tak to byli počestní lidé, a pak najednou dostaneš rozkaz, dostaneš povolení dělat, co chceš, nemáš zábrany, nikdo tě za to nepotrestá. Co se z takového člověka stane, když tě za to nikdo nepotrestá? Můžeš zabít jednoho, deset, dvacet, třicet lidí, a je to úplně jedno, nikdo tě nepotrestá, máš k tomu povolení.

A teď válka skončí, a vrátíš se zase do normálního, civilizovaného světa, a stane se z tebe opět počestný člověk. Před psaním jsem si musel nastudovat spoustu modelových situací, modelových charakterů. A takto jsem se dostal do města Münster, ve kterém se popisovalo několik lidí, ze kterých se stali masoví vrazi, a já jsem to studoval. V románu o tom není vůbec zmínka, ale já jsem potřeboval tyto charaktery poznat, potřeboval jsem je pochopit, poznat i jejich rodiče, prarodiče, abych byl schopen tyto charaktery nějakým způsobem vklínit do jiných postav. Jak se z normálního člověka může stát vrah? Byla bys schopna zavraždit? Byl bych já schopen zavraždit?

Kasselský primátor plakal nad povídkou, tak z ní vznikl román psaný po malířských vrstvách

Martina: Prý každý, i ten jáhen – pravděpodobně v afektu. Albert Einstein říkal: „Válka je situace, kdy se zabíjejí navzájem lidé, kteří se neznají, na rozkaz lidí, kteří se znají, ale navzájem se nezabíjejí.“ A co se týká toho jáhna, tak to mě také zaujalo, protože – a teď budu působit trošku cynicky, ale vím to od člověka, který byl zavřený – že se velmi často na studium teologické fakulty hlásí arestovaní vězni proto, že pak dostávají lepší nápravnou skupinu. Ale v okamžiku, kdy odcházejí z vězení, tak to samozřejmě všechny, nebo většinu, přejde, ale tohoto člověka, na kterého jsi narazil ty, to zjevně nepřešlo. Slyšel jsi příběh tohoto dvojnásobného vraha, který hledá spásu, hledá Boha. Slyšel jsi příběh Hilde, i když jsi v té době měl rozpracována i jiná témata. Řekni mi, kdy svým vnitřním kompasem poznáš, víš, že jsi našel příběh a že toto je příští kniha?

Ivan Fíla: Touto otázkou se zabývám zrovna teď také kvůli příštímu románu. Tisíc očí ve mně zrálo dlouho, protože nejdřív vznikla povídka pro Jesenickou knihu, kterou jsem potom četl na různých autorských čteních v Čechách. A pak přišla stěžejní situace v Německu, kde jsem měl v Kasselu výstavu, a vernisáž byla spojena s autorským čtením. A já jsem Tisíc očí přeložil do němčiny, a přečetl to na radnici v Kasselu, kde byl primátor města, který to uváděl, a on, i lidé, kteří tuto povídku poslouchali, měli na konci slzy v očích, a mě to hodně dojalo. A on si mě vzal k sobě do kanceláře a povídali jsme si spolu. Jeho prarodiče byli sudetští Němci, a on mi řekl: „Tohle musíte napsat jako román. To je neskutečný příběh.“

A já říkám: „Ježiš, já nevím.“ Ale už mně to neodešlo z hlavy, a stále jsem o tom přemýšlel. A pak mi totéž někdo řekl na dalších čteních, a tak jsem se postupně propracoval k tomu, že jsem se rozhodl, že to napíšu. Ale zajímavé na tom je, že jsem zamýšlel ne úplně jiný příběh, ale jinak koncipovaný. Tedy, že teď už o skoro hlavní postavě antihrdiny – o masovém vrahovi, nacistovi, který potom žije do vysokého věku pod falešnou identitou – nikdo neví, že byl masovým vrahem, ale také nikdo neví, že je slavným malířem. A to se během psaní vyvíjelo. V létě budu mít workshop tvůrčího psaní, ale sám jsem se naučil úplně něco nového, tedy, že jsem jako malíř: Další vrstva, další vrstva, další vrstva – už jsem měl deset vrstev, a stále to nestačilo, a přišla patnáctá a dvacátá vrstva. A proto jsem tento román psal dva a půl roku, což na tak obsáhlý román není ani tak dlouho, ale já jsem to psal skutečně intenzivně, každý den, a skoro rok jsem během psaní rešeršoval, a ty vrstvy rostly u každé postavy.

Martina: Ony si o to řekly.

Ivan Fíla: Ony si o to řekly. Člověk příběhu nikdy nesmí diktovat, co chce jakožto autor, ale příběh si to musí diktovat sám, a příběh tě vede. A když se nenecháš vést, tak se ti to nepodaří napsat dobře tak, jak by to mělo být. Ty se musíš podřídit příběhu. Já píšu instinktivně. Nemám žádné – nebo mám samozřejmě, vím, odkud…

Martina: Vystudoval jsi filmovou režii, scenáristiku, máš fundament.

Ivan Fíla: Ale píšu instinktivně. To znamená, že dokud nejsem spokojen s odstavcem, se stránkou, s kapitolou, tak nejdu dál. Ale stále opravuju, stále škrtám, opravuji, doplňuji, a stále nanáším vrstvy. A pro mě se u tohoto románu se staly alfou a omegou charaktery – popsat dokonale charaktery. Popsat je tak, že tě vtáhnou dovnitř, že možná i zapomeneš na děj, ale fascinuje tě postava nějakou svou výjimečností. A to pochází právě z těch fotoesejistických cvičení. To je pro mě cvičení, zaprvé cvičení ve psaní, to jsou krátké formy, které jsou rychle hotové. Ale je to i cvičení v poznávání lidí, poznávání různých charakterů, které potom zužitkuješ ve větším díle, ve větším objemu.

Bez léčebny v Bílé Vodě by tento román nikdy nevznikl – místo mi dalo to, co jinde nenajdeš

Martina: Ty jsi Stanislavského psaní – promiň, mně se tento obrat začal líbit – dotáhl k dokonalosti, protože, jak jsi řekl: „Na téměř dva a půl roku jsem se zavřel na konec světa do odlehlého lékařského domu Psychiatrické nemocnice Marianny Oranžské v Bílé Vodě, a prožil svůj Zločin a trest, svůj Přelet přes kukaččí hnízdo.“ Já vím, že můj bráška, starosta Bílé Vody, ti tam sehnal v lékařském domu byt. Bratr se stává jakýmsi inspirátorem – když použiji takovéto divné slovo – protože se s tebou bavil o psychiatrické léčebně, a vlastně svým způsobem na začátku přispěl ke vzniku knihy Bílá Voda od Kateřiny Tučkové. Takže takto tady zdravím svého bratra.

Ivan Fíla: Já také, moc ho zdravím.

Martina: To byla jen odbočka. Ale ty ses zavřel do areálu psychiatrické léčebny, a tam ses rozložil na prvočinitele, a s každou další kapitolou ses znovu skládal a rozpadal. Co to s člověkem udělá psychicky? Získal jsi pevný bod, abys tímto přístupem na dřeň nebyl sám sobě trochu nebezpečný?

Ivan Fíla: Na začátku byla náhoda. Já jsem psal ve Zlatých horách, ale byly prázdniny, a v tom penzionu, kde jsem byl, už nebylo místo, tak jsem si musel najít něco nového, a myslel jsem, že se tam za dva měsíce vrátím. A tvůj bráška mi právě řekl: „Tady je krásná, úžasná psychiatrická léčebna.“ A já jsem ji znal už předtím, několikrát jsem v Bílé Vodě byl. A oni mi tam nabídli v lékařském domě byt. Čili ne na zámku, na kopci – já tomu říkám větrná hůrka, úžasný zámek Marianny Oranžské, kde je psychiatrická nemocnice – ale dole v údolí, kde je lékařský dům, kde jsem byl obklopen psychology a jednou lékařkou.

A bylo zajímavé, že na začátku jsem byl hrozně opět zvědavý, a táhlo mě to do té léčebny, a měl jsem tam i volný přístup – než se jim to potom přestalo líbit – a vyzpovídával jsem pacienty různých věkových kategorií. Většinou to byla závislost na alkoholu, na drogách, a zajímaly mě opět i jejich osudy, a také mi to hodně pomohlo při psaní. Já tvrdím, že bez Bílé Vody by se nikdy tento román nestal tím, čím je. A Bílá Voda, to místo samotné, genius loci, tomu daly to, co bych jinde nenašel. A bez Bílé Vody by to byla úplně jiná kniha. Nedokážu to popsat, skutečně jsem se stal jakýmsi – nevím. Je to krásné prostředí, ale člověk se tam zavře, a cítí se tam jako součást psychiatrické léčebny. Je to jakési vyhnanství, protože je úplně na konci světa, civilizace, je daleko, Jeseník je už velkoměsto, a Šumperk to už je New York, a když přijede do Prahy, tak to už vůbec. Prostě jsem si tam sedl a psal, a psal jsem každý den bez přestávky, a rešeršoval jsem, a odjížděl na rešerše i do zahraničí, a vracel se zase tam. A potom – tam hlavou probíhají i jiné myšlenky než na nějakém jiném místě. Když jsme dělali audioknihu, tak když jsem ji teď poslouchal, tak jsem si říkal: „Napsal jsem to skutečně já? Tohle jsem napsal? To není možné, že jsem to napsal. Jak jsem na tohle přišel?“

Martina: Odkud to přišlo?

Ivan Fíla: Odkud to přišlo. Já tomu chvílemi sám nevěřím. Ale dostal jsem se do jakéhosi transu, kdy jsem začal popisovat postavy tak, jak bych je asi jinak nedokázal popsat.

Do Lurd jsem přijel jako ateista, co chtěl komerci zesměšnit, a odjížděl jsem jako věřící

Martina: Ty do tohoto svého příběhu koncentruješ motiv, že život sám může být někdy větším trestem než smrt, což je mimochodem motiv, který se objevuje i ve tvém předchozím románu Rytec kamejí. Je to nějaká tvá zkušenost? Trauma? Nebo se ti tento motiv od mnoha lidí pořád schází u tebe, a ty na něj musíš reagovat?

Ivan Fíla: Je to tak, je tady jistá životní zkušenost. Jsou věci, které si člověk někdy odnese do toho, a nikdo o nich neví, nebo o nich ví málo lidí. Samozřejmě je tady hodně trpkých zkušeností, kterými jsem si prošel, kdy jsem narazil na tento pocit, že život může být trestem, a ne radostí.

Martina: Ty osobně?

Ivan Fíla: Já osobně, ano. A člověk znovu musí vyvinout obrovskou vnitřní sílu, aby se z této situace dostal a zvítězil sám nad sebou. A k tomu mi opět pomáhá Hollywood, to, že v životě není nic nemožné a že se dá dokázat všechno. Věřím na to. A o tom bude i příští román. Já věřím na nemožné. Každé dílo mi přineslo do života něco zásadního, a jeden ze zásadních filmů byl film o lurdském zázraku, kde já jakožto ateista přijedu do Lurd, a teď tam vidím tu šílenou komerci, a přijdu na nápad udělat o tom film, který se této komerci nějakým způsobem vysmívá. A to byla prapůvodní myšlenka, ale nakonec to skončilo úplně jinak. Já jsem doprovázel pět lidí z Německa, a dva byli usazeni tam, nebo někde jinde, a vyprávěl jsem jejich životní příběhy: Proč do Lurd jezdí, co v tom vidí, a v rámci rešerší se mi podařilo najít dvě osoby, paní a pána, které byly katolickou církví oficiálně vyhlášeny jako zázraky. Já jsem samozřejmě na tyhle věci nevěřil…

Martina: Ale skončil jsi na kolenu?

Ivan Fíla: Na kolenu jsem neskončil, ale od té doby smýšlím úplně jinak. Na tom příběhu je fascinující, že dotyčný pán žil v klášteře ve Švýcarsku, a paní žila v Lurdech, v klášteře, oba byli stejně staří, a u obou byla v jejich 29 letech zjištěna diagnóza „roztroušená skleróza“. A oba dva už byli v posledním stádiu, už samozřejmě nemohli chodit, už ani nemohli sedět, už pouze leželi. A v Lurdech je vždycky večer slavnost se svíčkami, kde je plné náměstí, plná plocha lidí, kteří věří v zázrak. A já mezi nimi, mezi těmi, kteří věří v životní zázrak, kteří věří, že nejsou limity, nejsou hranice, a že jsem vždy schopen dostat za tu hranici, a možná jsem i schopen přesvědčit o tom i druhé lidi. Chodit na boso po skle – to bych nezkoušel – ale věřím, že lidé jsou schopní to udělat. A oni mi vyprávěli svůj životní příběh a o tom, jak se to stalo. Tam je jeskyně s Panenkou Marií, kde se stojí velké fronty, a pak jsou tam jakési lázně, a když tam vstoupíš, tam jsou čtyři maníci, a ti tě chytnou za ruce a za nohy, a vymáchají ve studené vodě, která má takových pět stupňů.

Martina: V prameni, který…

Ivan Fíla: Ne, to je uzavřený, je to bazén, ale je tam voda z toho pramene.

Martina: Ano, který tam vyhloubila Bernadeta Soubirousová, a vznikl tak celý velký lurdský zázrak, který tak nádherně popisuje Werfel v knize Píseň o Bernadetě.

Ivan Fíla: Který jsem četl předtím, než jsem začal dělat ten film. A oni ti dají do ruky hroznou, ošklivou, gumovou madonu – a tu držíš. A já jsem se tomu, více méně v tichosti, spíš vysmíval a říkal jsem, že ten film budu akcentovat úplně jinak na tu naivitu, na šílenost, na zneužívání těchto lidí. A stal se úplný opak.

Martina: Příběh si našel svou cestu.

Ivan Fíla: Našel si svou cestu. A tu paní, tento zázrak – a těchto zázraků je od středověku uznáno asi jenom patnáct set – jsem jednou vyvezl do Pyrenejí. Mám rád Tour de France, každý rok se na to koukám, a je tam Tourmalet, a známé hory, kam šplhají cyklisti. A tam jsme si celý den povídali o životě.

Martina: A ona chodila, protože..?

Ivan Fíla: Ona chodila. U obou v tom procesí se svíčkami v devět, v půl desáté večer, jejich víra a zoufalost, že za sedm týdnů máš umřít, a nechceš umřít, najednou něco probudila, něco projelo jejich těly, a oni se z toho postupně dostali. Postupně, ne, že by vstali.

Martina: Nebyl to blesk z čistého nebe.

Ivan Fíla: Ne, nebyl to blesk z čistého nebe, ale postupně. Neměli svaly, začali se učit chodit, a oba dva zemřeli ve vysokém věku, pánovi bylo 89 a paní 87 let. A to mě neskutečně ovlivnilo, to ovlivnilo můj život tak, že na zázraky prostě věřím. Mám kamaráda lékaře na Homolce, se kterým si velmi dobře rozumíme, protože on mi říká to, o čem jsem naprosto přesvědčen, že nemoci jsou z 90 procent způsobeny psychikou. A Rytec kamejí, když jsi ho zmínila, je příběh o člověku, který se dožije 120 let, je to nejstarší člověk světa, a rytec kamejí pracuje pouze v noci, a lidé v nějakém starověkém městě, něco jako je Praha, se na něj jezdí dívat, protože je vidět v noci za oknem – je to turistická atrakce – a on nemůže zemřít.

Martina: Já jenom zdůrazním, že toto byla tvá literární fikce.

Ivan Fíla: Ano, to je literární fikce. Jenže já jsem při psaní začal věřit tomu, že se tohoto věku můžu dožít také, a to v plném zdraví. Prostě jsem na to začal věřit. A když se mě lidé zeptají, kolik mi je let – já tuto otázku nemám rád, z přirozeného důvodu – tak říkám, že 120. A oni říkají: „To jako vážně?“ A já říkám: „Fakt, 120.“ „Ale ne, neblbni. Tak kolik? Nebuď ješitný.“ A já říkám: „Fakt, 120. Já za to nemůžu, že vypadám tak mladě.“ A najednou jsem se přistihl u toho – a říkám si, že mě asi budou mít za úplného blba a šílence – že se skutečně člověk, když se nějakým způsobem udržuje, když o sebe dbá, když má zdravou mysl, zdravě jí a pohybuje se, může třeba dožít tohoto věku ve zdraví, a být kreativně činný. Já nechci stáří, kde by člověk byl nemohoucí, to je hrozný, to je hrozný. To je život jako trest.

Martina: Ostatně Metuzalém by o tom mohl něco vyprávět.

Ivan Fíla: Metuzalém by o tom mohl vyprávět. A tak se do toho najednou vžiješ. Celý život se mi vyhýbaly nemoci, nikdy jsem nebyl v nemocnici, neměl jsem žádný…

Martina: Já to s dovolením zaklepu, člověk nikdy neví.

Ivan Fíla: Nikdy neví. Ale psychika hraje opravdu velkou roli. Ale zítra se všechno může zhroutit, zítra už tady třeba nemusím být. Je to tak.

Slovo dokáže uzdravit – sugescí jsem několika lidem pomohl dostat se z velmi těžkých nemocí

Martina: Víra v zázraky?

Ivan Fíla: Víra v zázraky. A měl jsem takových lidí víc, a dokonce si myslím, že jsem i několika lidem zásadně pomohl v tom, že – víra tvá tě uzdraví, slovo tě může uzdravit – jsem jim dodal takovou psychickou sílu, že se dostali z velmi těžkých situací, i z velmi těžkých onemocnění. A to tím, že jsme si spolu povídali, a tím, že jsem na ně nějakým sugestivním způsobem něco přenesl, co jim rozhodujícím způsobem pomohlo. A v to věřím. A díky tomu románu, a díky zkušenostem z Lurd se ti život najednou úplně změní. Já jsem se za sebe styděl, že jsem o Lurdech, a o těch lidech takhle na začátku smýšlel, a že jsem se jim vlastně tiše vysmíval, a začal jsem být jedním z nich. A myslím, že pro život je podstatné věřit. Věřit na všechno možné, věřit na pozitivní konec, a nemyslet negativně.

Martina: Jak říká slavný český básník, „Jen jednou za život snad zázrak potká tě, že zvíš, jak slovem uzdravit je snadné“.

Ivan Fíla: Ano, ty to dovedeš zabalit do lepších slov. Já to spíš vyprávím více banálně, a možná i někdo řekne, že je to naivní. A o tom vlastně píšu, to je téma, které mě hodně zajímá. Mám příběh jednoho kamaráda – je to vlastně příběh, který teď asi budu zpracovávat jako nový román – který je o něco starší, celý život je to dobrodruh, cestoval po světě, dělal všechno možné, i když je vystudovaný, geniální matematik.

Martina: Malostraňák.

Ivan Fíla: Malostraňák. A oni mu vypočítali důchod, který je skoro na minimální hranici. Ale po rodičích měl byt na Malé straně, naproti Senátu, na Valdštejnském náměstí.

Martina: Zlatá mince.

Ivan Fíla: Ano. A řekl si, že ho prodá, a vygoogloval si nejlevnější lokalitu, kde by koupil nějaký byt, a tak mu Google vyhodil předměstí Teplic, romská komunita, bytovka, koupil si tam za 750 tisíc garsonku. Poprvé v životě, skoro v sedmdesáti letech si koupil své vlastní ojeté auto. A jelikož se bál, protože furt cestuje, že mu ho někdo ukradne, tak si koupil za 150 tisíc garáž. A u peněz, které mu zbyly, si vypočítal – ale opravdu matematickým, naprosto přesným způsobem, se vším všudy, se svými cestami, úroky – na kolik mu tyhle peníze vystačí. A skončil na 84 letech. A já mu říkám: „Ale dneska už 84 let, to nic není, to není Metuzalém. Co budeš dělat?“ – „Musím v 84 letech umřít.“

Martina: Tomu říkám plán.

Ivan Fíla: A tento příběh mě také nakopl, a už dva roky zraje v hlavě. A nakopl mě k příběhu, který chci vyprávět a který cvičně vyprávím různým lidem, a znovu zjišťuji, že je to nabíjí obrovským optimismem, zvlášť ty starší, kteří mají strach před stářím. Takže to asi bude pro tento román cílovka, a něčím je to nabije. Protože ve stáří má mnoho lidí těžké deprese, těžko se s tím vyrovnávají, těžko se vyrovnávají se ztrátou povolání, se ztrátou moci, se vším, se zdravím, samotou, a najednou přijde příběh, který všechno otočí, který všechno změní, a není nereálný.

Vyprávím 80 let našich dějin a nesmím je vidět ideologicky – jsem vypravěč, ne nositel pravdy

Martina: Kdo ví, kam se ti to zase vymkne, protože tvůj Muž, který stál v cestě, i Rytec kamejí, se postupem času staly historickými romány. Romány, které v Rytci kamejí oscilují se snovým světem, ale zároveň dokážeš velice věrně zachytit historické reálie, U Muže, který stál v cestě o Františku Kriegelovi ani nemluvě. Ale dokonce i u Tisíců očí jsem pak našla kritiku, kde zaznívá: „Záhy si však román proměňuje ve strhující historicko-psychologickou prózu, která tematicky, i svou děsivostí, navazuje na vzácnou tradici Vladimíra Körnera, či Arnošta Lustiga.“ Kromě toho, že to je krásná kritika, tak si pak nedáš pokoji, a musíš příběhy, které by klidně mohly stát samy o sobě, zasadit do naprosto reálných historických kulis.

Ivan Fíla: Aby to bylo věrohodné, protože vyprávím více méně 80 let našich dějin. Vyprávím o prvopočátcích fašismu, komunismu, vyprávím o válce, dostávám se do polistopadové doby, a to musí být naprosto věrohodné. Já musím znát všechny události, musím mít nastudovanou historii, a nesmím to vidět z ideologického pohledu. Já jsem vypravěč, nejsem nositel pravdy. Jsem vypravěč, a toto vyprávění musí být přesvědčivé, a musí být postaveno na důkladných a dokonalých rešerších. A do toho dostávám tyto buď reálné postavy, které určovaly naše dějiny – Hitler, Stalin, Beneš, Masaryk, Zápotocký, Havel – nebo fiktivní figury, modelové figury, a tím se chci dostat, k tomu, co mě vždycky zajímalo, a to je hloubková pravda, že řeknu něco víc. Něco, kdy pochopíme sami sebe, kdy pochopíme naše myšlení. A proto se velmi nerad vyjadřuji k aktuálním politickým otázkám, a je jedno kde, jestli je to v Německu, nebo tady. Protože když vyprávíš jen reálný příběh, a dostal by ses do literatury faktu, tak zůstáváš na povrchu, a dovyprávíš jen to, co se stalo, a jak se to stalo.

Martina: Není odstup.

Ivan Fíla: Není odstup. A já to všechno vyprávím ve svých románech, a nakonec ve filmech, ale více v románech. Muž, který stál v cestě, Rytec kamejí, což je zase spíš pohádka pro dospělé, ale i tam je to nějakým způsobem politizováno, a nejvíc asi v Tisíci očí, abychom pochopili, proč jsme se někdy jako lidstvo dostali do situace, kdy jsme byli – ne my, ale tehdy oni – fascinovaní Hitlerem. Jak se mohlo stát, že se dostal zcela legálně k moci? Jak mohlo dojít k holokaustu, největší tragédii lidských dějin?

Martina: Člověk snáze pochopí současnost.

Ivan Fíla: Tak, snáz pochopím současnost. Nemusím se vyjadřovat, nemusím být hysterický z toho, co řekl někdo včera, a hned příští den mít na sociálních sítích – jako miliony lidí, které nazývám „soudci z lidu“ – na všechno názor. Takhle také vzniká spousta dezinformací.

Martina: Já tomu raději říkám: „Uliční výbor.“

Ivan Fíla: Ano, uliční pavlačový výbor. To prostě už odmítám číst. Ale s odstupem jim nabízím ne odpovědi, ale situace, modelové situace, které se skutečně nakonec v realitě staly, a z toho můžu odvodit nějaké stanovisko k současnosti, protože se dějiny, jak se říká, opakují. Ale já říkám, že vždy v jiné formě, nikdy ne ve stejné podobě.

Vlastně stále a stále dokola zjišťujeme, že lidský charakter se nemění, že tady budou vždycky hrdinové a padouši, a vrazi, podvraťáci, spolupracovníci tajných služeb a udavači, a nikdy se na tom nic nezmění. Nic na tom nezmění můj román, nic na tom nezmění žádné filmy, nic. Politici přijdou, politici odejdou. Ale mě zajímá to psychologické, jak jsme se do toho dostali, jak se to rodí, jak s tím zacházíme. A fascinuje mě popisovat charaktery, a proto je Tisíc očí román o vině, o trestu, o odpuštění. Pro mě bylo nejtěžší pochopit otázku odpuštění, otázku viny, ale odpuštění. Lze odpustit masovému vrahovi? S tím jsem hrozně dlouho zápolil.

A vlastně na to ani neodpovídám, každý si musí odpověď najít sám. Ale šel jsem za farářem Milanem Palkovičem ve Velkých Losinách, kterého jsem už znal, a on měl ke mně důvěru, a já k němu, a strávili jsme spolu celé odpoledne, šest hodin jsme si povídali o trestu, o vině. A on mi vyprávěl příběh spartakiádního vraha známého z osmdesátých let, nedávno o něm vznikl i film. A já jsem v tom okamžiku nevěděl, že on ve Velkých Losinách bydlel s rodiči. A když se to stalo, tak byl odsouzen na 10 let – byl mladistvý, když se to stalo, bylo mu 16 let, pokud se nemýlím – a pak ještě strávil nějaká léta v psychiatrické léčebně. A potom se vrátil tam, kde bydleli, někde u Kladna, a tam nemohli žít, protože je lidé vyštvali, a odstěhovali se do Velkých Losin, a on přišel na faru, a tam začal hledat jakési odpuštění.

A farář mi o tom vyprávěl, a já jsem to nemohl pochopit, a hledal jsem: „Je možné tohle odpustit. Jak bych se zachoval já, kdybych byl rodič někoho, koho mi zabil: Dokázal bych odpustit?“ A on tam vymaloval kostel – ve Velkých Losinách je velký kostel – a on ho celý vymaloval, a pak začal pracovat. A takhle jsem se postupně dostával sám pro sebe k odpovědi, zda je možné odpustit. A nakonec jsem přišel na to, že největší, nejvyšší trest je život, že žiješ život. Ten můj antihrdina zabil v koncentračním táboře pět set lidí, některé donutil k sebevraždě, a jelikož je geniální malíř, tak se vyrovnává se svědomím tak – má geniální fotografickou paměť – že ty lidi začne malovat. A zachytí je v okamžiku těsně před tím, než je zavraždí, nebo je pošle na smrt, kdy v jejich očích a ve tváři vidí tu zoufalost. A oni ho přirovnávají ke Goyovi, protože je naprosto geniální. A jak se s tím žije takovému malířskému géniovi, lidské zrůdě? A já jsem ho nechal žít do vysokého věku, nechal jsem ho trpět, protože jsem pochopil, že život s tímto svědomím je nejvyšším trestem, protože kdyby spáchal sebevraždu, tak je to vysvobození. Kdyby ho v padesátých letech pověsili, kdyby přišli na to, že to je on – ale on byl chráněn tehdejší StB – tak by to bylo také vysvobození. Ale život do 96 let, to je hrůza.

Martina: Ivane Fílo, já nechám tento velmi expresivní závěr v našich posluchačích doznít. My se nevidíme naposledy, a slibuji, že se nad mnohými tématy, nad mnohými knihami, které jsi vydal, ještě v blízké budoucnosti sejdeme. Pro tuto chvíli jsem ti chtěla poděkovat za to, že neposkytuješ jenom odpovědi, ale vyvoláváš otázky, a že nám svou poctivou speleologií do lidských duší pomáháš pochopit mnohé věci, se kterými se dnes a denně potýkáme. Díky za to.

Ivan Fíla: Já děkuji. Děkuji za to, že jsi byla tak výborně připravena, za skvělé otázky, a doufám, že nejsme moc dlouzí. Moc jsem se rozpovídal, takže to klidně můžeš vystříhat. Děkuju moc.

Celý rozhovor se spisovatelem Ivanem Fílou o románu Tisíc očí, vině a odpuštění, lurdských zázracích a roli vypravěče v historii si můžete poslechnout v pořadu Rada starších na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.