Příběh potkana

Drazí a milí posluchači Rádia Universum, vracím se k vám po nějaké době, abych převyprávěl jeden příběh, takové malé podobenství odstínu života. Tak tedy …

… Když byl ještě potkan Berous mladý myšovitý švihák, seznámil se s jistou potkaní krasavicí, nějakou Hryzkou, a založili spolu potkaní kolonii. Svoje první hnízdo si našli někde na periferii velkého města, kde zhruba osmkrát do roka Hryzka vrhla v průměru po jedenácti potkančatech. Nesnažte se spočítat, kolik jedinců to dělá po tom, co byl Berous po smrti už dobrých třicet pět let. On se mu před nějakou dobou na svět vyklubal jeden jeho prapotomek, co dostal jméno Vyčichal. Hned na začátku bylo vidět, že tenhle potkan není jen tak nějaký potkan, co bude pobíhat po velkoměstě a sbírat zbytky po lidech. Ne nadarmo dostal jméno Vyčichal. Tenhle potkan Vyčichal totiž vyčichal každou příležitost, jak si přilepšit, jak se odlišit od potkanů z kolonie, jak postoupit k něčemu, čím není, ale mohl by být, jak si to pozvolna vymyslel ve svém malém potkaním mozečku. On totiž běhal po městě jinak, než jeho souputníci, lezl do různých zákoutí a nepozorovaně sledoval lidi při práci, v soukromí, při podvodech, krádežích, i jiném kreativním zločinu, taky při občasných dobrých skutcích, abychom lidskému pokolení nekřivdili. Tak se to Vyčichalovi zalíbilo, že si usmyslel státi se člověkem.

I vlezl jednou na základní školu, vyčichal si ředitelnu, a po prvním hysterickém šoku, co paní ředitelka dostala, když se před ní objevil na stole, ji nakonec okouzlil a umluvil, že ho přijala ke studiu. A tak Vyčichal začal chodit do první třídy. Učil se psát a číst, počítat, zpívat a sportovat, zkrátka se učil být člověkem, když si myl tlapky po obědě ve školní jídelně a když chodil na klučičí toalety, slušně zdravil a když vstoupil do skautu, tak nalovil všechny bobříky, co jich jen nalovit lze, včetně jednoho skutečného, kterého přitáhl do kabinetu přírodovědy k vypreparování, za což si vysloužil smíšené pocity učitelského sboru, ale nakonec obecně převážil pragmatický přístup, charakterizovaný všední pravdou: „Co je doma, to se počítá.“ Už na konci prvního pololetí byla Vyčichalovi základní škola malá, protože uměl víc, než bývá v osnovách do deváté třídy, a taky ředitelka ztratila sympatie k jeho chování, neboť to vypadalo, že snad bude chtít nejen vyučovat, ale dokonce ji vyšoupnout z pozice. Jenže potkan Vyčichal disponoval takovým sebevědomím a charismatem, že si to zamířil přímo na vysokou. Jeho přihláška se dostala na nejvyšší místa právnické fakulty, a stejně jako před půl rokem i teď okouzlil jejího rektora svou výmluvností, slušnou erudicí, takže ten mu udělil takzvaný dispenz, tedy výjimku ze středoškolského vzdělání, a Vyčichal měl za půl roku vystudováno i s titulem.

To se ví, že se už nechoval jako potkan, ale jako člověk, a někteří lidé říkali, že má dokonce rysy nadčlověka. S chutí pohrdal méně schopnými, vysmíval se blahosklonně poraženým v různých sporech, a zamiloval se do peněz a majetku. Zamiloval se tak bezhlavě, že lidi už pro něho nic neznamenali. Táhl to se zločinci, šikovně a tiše, ale zároveň si budoval kult osobnosti, jak ostentativně prosazoval spravedlnost. Fyzicky stále vypadal jako potkan, ale lidi to neviděli. Naopak se v něm vzhlíželi, každý chtěl být jako Vyčichal, mnozí si nechali transplantovat přední hlodáky, drápy, a ti nejbohatší si zaplatili nastřelenou srst po těle, a z pod sukní i kalhot mnohým čouhaly ocasy. Všechno tohle geniální potkan stihl za dva roky svého života. Být to člověk, ve dvaceti by se o něm mluvilo jako o supergéniovi.

K té rychlosti měl prapotomek Berouse a Hryzky důvod. Potkan žije v průměru tři roky a Vyčichal chtěl poslední rok věnovat návratu mezi svůj druh. Nikoliv jako sprostý potkan, samozřejmě, ale jako vůdce, jako spasitel, jako potkaní Bůh. A teď si možná pokládáte otázku, proč ten potkan nechtěl být autoritou pro lidi, vždyť měl cestu k zbožštění našlápnutou jedna radost? Lidé jsou ve své podstatě jednoduše ovlivnitelní, tak by klidně i z potkana udělali světovůdce. No, on totiž Vyčichal nebyl opravdu žádný prostoduchý potkánek, ale naopak stratég, vlastních bylo víc, a taky v něm něco z toho potkaního „Já“ zůstalo, něco, co není vidět, ale má to přitažlivou sílu. Původ, geny, kus prapředka Berouse, co miloval své hnízdo a potomky. Vyčichal měl totiž v plánu převzít a ovládnout celý svět, měl v plánu se zbavit lidí, kteří mu dali sice tolik příležitostí, ale on jimi se svou potkaní povahou pohrdal. Těmi slušnými za jejich slabost a gaunery za jejich konkurenční špatnost. Prostě lidi nenáviděl, a tak se jal burcovat potkany po celém světě. Propracoval strategii a stačilo málo, aby rozpoutal celosvětovou revoluci myšovitých tak zničující, že by do měsíce lidstvo padlo do zkázy. Avšak Vyčichal narazil na ostří osudu. Do kolonie, kde přebýval, přijel deratizátor, a než se on i jeho věrní stačili vzpamatovat, byl zahuben jako obyčejný potkan. Lidé netušili nic o nebezpečí, které je mělo vymazat z povrchu zemského, a bylo to jen tak tak, když uvážíte tu převahu. K potkanům ani jiné čeledi myšovitých se nakonec plán geniálního jedince ani nedonesl, a tak se nestalo nic jiného, než že bylo vyhubeno pár tisíc potkanů, a svět se točil dál tak, jak se točil doposud, jen bez jednoho přechytralého potkana, co přerostl sám sebe i lidský druh.

Tak si tak říkám: Vyčichal byl skutečně výjimka, ale mezi lidmi je dost takových tomuhle potkanovi podobných jedinců. Možná by bylo dobré dávat si pozor, aby se nám tu tihle nadlidé nezačali přemnožovat.

A s tímhle upozorněním se s vámi loučí Michal Gulyáš!