Zpět

Česká vláda je hodně vstřícná k Bruselu, a čehokoli, jako je vlastní politika, se bojí

Text 8.5.202345 min Přehrát

Milí přátelé, vítejte u pondělku s Ivanem Hoffmanem a jeho ohlédnutím za událostmi uplynulého měsíce. Tentokrát se podíváme na zoubky událostem, které se staly v dubnu. Ještě připomenu, že můj kolega Ivan Hoffman byl jedním z nejvýraznějších disidentů doby před rokem 89. V samizdatu vydával časopis Fragment K, po revoluci pracoval ve Svobodné Evropě, Lidových novinách a byl komentátorem Deníku a Českého rozhlasu. Je držitelem ceny Ferdinanda Peroutky a teď je mým kolegou.

Martina: Rovnou se podíváme, co nám ten uplynulý měsíc tvýma očima přinesl. V souvislostí s válkou na Ukrajině se řeší, zda zakázat ruským a běloruským sportovcům účast na olympiádě v Paříži. Mezinárodní olympijský výbor navrhl jejich vyloučení krátce po únorové invazi, pak názor přehodnotil, ale dohady trvají, rozhodnuto není, je to zmatek. Řekni mi, má se míchat politika do sportu a sport do politiky? Navíc u takové akce, jakou je historicky olympiáda?

Ivan Hoffman: No, s tou olympiádou mám trochu problém, ale jinak bych na tu otázku odpověděl, že se politika se sportem doopravdy míchá. Ne, že ne. Naše generace si pamatuje, když se řeknou výsledky 2:0 a 4:3, tak všichni víme, že v roce 69 se pomíchala politika se sportem v hokeji, a naši hokejisté tenkrát porazili Sověty, sovětské hokejisty. Bylo to krátce po okupaci v roce 68 a tenkrát prostě po těch hokejových výsledcích proběhly mohutné demonstrace v mnoha městech. A já po tom prvním výsledku 2:0 jsem byl na takové demonstraci v Bratislavě. A po tom výsledku 4:3 jsem byl v Praze na Václaváku. Tam bylo 130 000 lidí, a tak dál. A byla pěkně pomíchaná politika se sportem.

Nemělo by se tomu říkat olympijské hry, pokud během jejich konání tolerujeme války

Martina: Takže se nemůžeme tvářit, že ne. Hm.

Ivan Hoffman: Ne. Nemůžeme se tvářit, že ne. Nicméně u té olympiády, tam je to, myslím si, všechno špatně. Protože ta hlavní otázka je, jestli se má kvůli politice zohledňovat dění ve sportu, to znamená, že když je válka, tak je blbé sportovat. Anebo, jestli je to naopak, a když je olympiáda, olympijské hry a sportuje se, tak se nemá co válčit. Tak ta olympijská myšlenka je založená na tom, že byl posvátný mír. Že čtyři dny, když se sportovalo v Aténách, tak nikdo nesměl válčit. Bylo to zakázáno zákonem, jakékoli násilnosti, války prostě nebyly povolené, a ještě navíc ti sportovci měli zaručenou cestu do Olympie přes území nepřátelských států. To znamená, oni tam dorazili všichni soupeři měsíc předem, aby se mohli náležitě připravit na tu soutěž. Pak zavládl posvátný mír, no a ti atleti, kteří tam soutěžili, jejich vítězství bylo tak ceněné na úrovni, jako vítězství ve válce. To znamená, ten sport doopravdy tenkrát něco znamenal. Přes to prostě nejel vlak, když se sportovalo, tak se neválčilo. Dneska se vlastně olympijských hrám, pokud se tedy nedrží této zásadní myšlenky, že sport má přednost, a když se sportuje, tak nemá kdo co střílet a válčit… pokud nejsme schopni se toho držet, tak by se tomu podle mě nemělo říkat olympijské hry, ale mohly by to být nějaké světové hry…

Martina: …mistrovství a podobně.

Ivan Hoffman: Ano.

Martina: Přesně tak. Myšlenka se vlastně vytrácí. Ty spojené kruhy, každá barva, protože národy a prostě všechno, a to je najednou pryč.

Ivan Hoffman: Ano. To znamená, já bych neřešil, jestli když je válka, se má sportovat. Já bych řešil, že když se sportuje a jsou olympijské hry, tak se nemá co válčit. A každý, kdo prostě vystřelí, tak by měl jít před soud, protože porušil posvátný mír.

Martina: A to je ještě úplně jiný pohled. Mezinárodní olympijský výbor to přehodnotil, ten svůj původní návrh, a doporučil návrat ruských a běloruských sportovců na mezinárodní soutěže, když by se účastnili pouze pod neutrální vlajkou. Za absence národních symbolů, hymny, národních barev a podobně. Přijde ti to jako řešení? Možné řešení, rozumné řešení?

Ivan Hoffman: Přišlo by mi to jako rozumné řešení v případě, že by se měřilo stejným metrem všem, a například američtí atleti ve chvíli, když Spojené státy někde bojují, někde válčí, například za demokracii, za lidská práva, nebo kvůli ropě, z jakéhokoliv důvodu, tak by prostě museli nastoupit bez těch symbolů, bez vlajky a tak dál. A kdyby to platilo prostě pro všechny, když někde se zúčastní nějaké války, nějaká jiná země, opět by to takto platilo, tak pak asi ano. Ale když je to jenom jednoúčelově proti jedné zemi jakýmsi právem silnějšího, to není fér.

Martina: A jak ti do tohoto olympijského kaleidoskopu zapadá skutečnost, že zimní olympijské hry v roce 2022 se odehrávaly v Číně? My tady podnikáme výlety na Tchaj-wan, máme dny pro Nepál, ale naši sportovci do Číny jeli. Pod naší vlajkou, přivezli pěknou zlatou a bronzovou medaili, jak to tedy je s tím metrem, kterým se sportovcům měří?

Ivan Hoffman: No tak, dobře to říkáš. To je tedy právě ten chaos. Ono na těch olympijských hrách to bylo zajímavé i tím, že nedošlo k bojkotu sportovci, ale ty hry bojkotovali politici. Jo, nejeli se prostě na to podívat. Na ty svoje atlety, jak zvítězí v mezinárodní konkurenci, protože to jim přišlo jako špatné, ale opět, když se podíváme do Olympie, tak tam se těch olympijských her nezúčastnili jenom sportovci a diváci, ale i představitelé řeckých států, a to proto, protože ty hry byly příležitostí uzavírat politické smlouvy, upevňovat národní a kulturní sounáležitost, to znamená, byla to příležitost k jakémusi politickému smíření. A dnešní hry se tváří být olympijské, jsou příležitostí se na sebe naštvat, nebavit se spolu, ukázat jeden druhému, co si o něm myslím špatného. To znamená, opět je to popření té tradice. To znamená, já bych spíš to viděl tak, že by se doopravdy měla dát přednost tomu sportu a hledat tam i mezi politiky nějakou možnost domluvy.

Případ pětibojaře Davida Svobody má pachuť příběhu, kdy nějaký politik, který v životě nic zvláštního nedokázal, se vyvyšuje nad olympijského vítěze

Martina: A jak vnímáš ještě jednu konotaci tady tohoto rozporu, nebo sporu, kdy náš olympionik, pětibojař David Svoboda, byl za jakési svoje vyjádření souhlasu se startem Rusů pranýřován naší ministryní obrany, a pak musel v touze po vzdělání jet s paní ministryní na výlet na Libavou, aby vyslechl příběhy vojáků o tom, co se na Ukrajině odehrává? Jak vnímáš tady tuto kauzu?

Ivan Hoffman: Já nevím, jestli se tento náš pětibojař, rozhodně výborný atlet, o tom není pochyb, jak se zabývá historií, jestli trochu čte, prostě, jak v té jeho disciplíně to vypadalo, a jestli ví, že v roce 708 před naším letopočtem na 18. olympijských hrách se soutěžilo v pětiboji poprvé. A tehdy se vítězem stal Lampis ze Sparty. Ti sportovci ze Sparty byli vesměs vojáci. Všichni, protože kdyby nebyl schopen vojenské služby, tak by vlastně nebyl důvod ho živit, a už tam někde by ho hodili ze skály. To znamená, ten byl určitě voják, to znamená mohl by být tomu našemu olympionikovi blízký, a my sice vůbec nic nevíme o jeho politických názorech, o tom se nic nedochovalo, ale víme, že skvěle zvládl kombinaci skoku do dálky, běhu, hodu diskem, oštěpem a zápasu. A tenhle Lampis ze Sparty byl prostě potom zahrnut obrovskými poctami, úctou a respektem, na rozdíl od toho našeho pětibojaře, který si musel vybrat mezi nějakou důstojností, a tou, řekněme, sportovní orientací, a mezi tím, že to je voják, který je zaměstnán u armády, to znamená, je to jeho živobytí. A ve chvíli, když ti samí nadřízení se na něj naštvali, tak zřejmě se tedy raději ponížil, omluvil s tím, že si zachránil práci. Já tomu rozumím, ale mně by se daleko víc líbilo, kdyby jim řekl, že na svém názoru trvá, že prostě ten sport nemá být diskriminující, ale že doopravdy jde o to, aby se tam férově soutěžilo, a ta olympijská myšlenka je taková, jak jsme si řekli, no tak to by se mně líbilo víc. Ale nemůžeme soudit nikoho druhého. Nejsme v jeho kůži. Může mít hypotéku, může mít dobrý důvod udržet si zaměstnání, a nic jiného mu nezbylo. Má to takovou pachuť, že nějaký politik, který v životě nic zvláštního nedokázal, se prostě vyvyšuje nad olympijského vítěze. To je prostě nevkusné.

Martina: Máš pravdu, že to nelze hodnotit, protože to, že se člověk celý život připravuje na soutěžení a bojování na sportovním kolbišti, neznamená, že zvládne politické kolbiště. To je úplně jiný druh hry a…

Ivan Hoffman: Jiný level, ano. Jiná disciplína, přesně tak.

Česká vláda je hodně vstřícná k Bruselu, a cokoli by vyznělo jako nějaká vlastní politika, tak toho se bojí

Martina: Tak uvidíme, jak dopadnou olympijské hry, jak vlastně dopadne celý tento spor, a pojďme se podívat na další událost, které jsme, dá se říci, dnes a denně svědky a dočítáme se a dovídáme o ní, ať chceme, nebo nechceme. V obilí dovezeném z Ukrajiny byl při kontrole jeden pesticid, který není v Evropské unii povolen a který má negativní vliv na lidské zdraví. Navíc ještě k tomu přibývá fakt, že levná ukrajinská pšenice ohrožuje ekonomický život evropských zemědělců. My víme, že naši sousedé, třeba Slovensko zakázalo zpracovávat naskladněné ukrajinské obilí a z něj vyrobenou mouku, zrno nesmí ani na trh. Jak reagují ostatní sousedé? Třeba Polsko?

Ivan Hoffman: Tak v Polsku ta reakce je daleko dramatičtější, a je tam dramatičtější i ten problém. Protože přes Polsko vlastně vznikly takové koridory, kterými měla ukrajinská pšenice putovat v zapečetěných vagónech do přístavu, a z těch přístavů potom dál měla směřovat do Afriky. To se ale nestalo, protože ta pšenice tím, že je mimořádně levná, tak se zalíbila obchodníkům v Polsku, kteří začali tedy nakupovat, takže do těch přístavů se příliš nedostala. Ono, i kdyby se tam dostala, tak by byl problém, protože ty přístavy jsou zaplněné i jinými komoditami, které je potřeba převážet, například uhlí a na tom prostě se vydělává lépe než na převážení pšenice. To znamená, těch problémů bylo víc, logistických, s tou přepravou, a do té Afriky nakonec místo ukrajinského obilí spíše směřovalo obilí ruské. No, a to, co se vlastně stalo v Polsku, bylo, že polská pšenice najednou nebyla konkurenceschopná té ukrajinské, a politici v jedné chvíli to museli začít řešit, protože na podzim budou v Polsku volby a vládní strana je pod tlakem zemědělců. To jsou její voliči, že je prostě nechává prostě chudnout, no a tak Jarosław Kaczyński řekl, že Ukrajinu bude podporovat Polsko, ale cílem dobré vlády je především podporovat vlastní občany, že je i v zájmu Ukrajiny, aby v Polsku nevypukla krize, no a polské rolníky tedy musíme bránit, řekl – a ubráníme je. No, a ta obrana vypadá tak, že Polsko přijalo zákaz dovozu ukrajinského obilí, ale nejen obilí, ale také cukru, sušených krmiv, semen, chmelu, konopí, ovoce a zeleniny, vína, hovězího a telecího masa, drůbeže, mléka, mléčných výrobků, vajec, včelích produktů, to znamená, zavedli embargo proti všemu, co bylo dováženo za nějaké dumpingové ceny. Ceny nižší, než za jaké jsou vyprodukovány v Polsku, jinými slovy to je ochranářské opatření naprosto jasné, úplně v rozporu s jakýmikoli pravidly evropskými.

Martina: Pro polské hospodáře a tak.

Ivan Hoffman: A byla to jediná možnost, jak politicky se uchránit před tím naštvaným polským zemědělcem.

Martina: Ehm. No, jakým způsobem chrání náš stát své zemědělce a hospodáře, je patrné z výroku našeho ministra zemědělství Nekuly, který řekl, Česká republika neplánuje jít ve šlépějích Polska, Slovenska a Maďarska a nezavede zákaz na dovoz obilí z Ukrajiny. Z čeho myslíš, že pramení to naše, řekněme, solitérní chování? Zejména, když naše země má třeba svého obilí opravdu přebytek?

Ivan Hoffman: No, tak oni tvrdí, že se toho ukrajinského obilí k nám nedovezlo příliš mnoho, to nedovedu posoudit, říká to vláda, ale té vládě můžeme věřit, nemusíme, já jim například nevěřím vůbec nic, to znamená, nevím, kolik se toho dovezlo, když říkají, že se nenašly v tom obilí u nás žádné nějaké pesticidy, že je perfektní, tak mi o něm víme, že je geneticky modifikované, že ti oligarchové na Ukrajině kupují pesticidy tam, kde jsou nejlevnější, a vůbec si nedělají starosti s nějakými evropskými normami, to znamená, dá se o tom pochybovat. Ale když říkají, že ty vzorky nic špatného neukázaly, tak to může být, protože se neměří, anebo že se měří a současně se k tomu přidají nějaká politická kritéria, opět zase to je věc důvěry. Kdybychom měli důvěryhodnou vládu, tak by to člověk zase bral nějak jinak. Ale řekl bych, že ten hlavní důvod toho našeho, jak říkáš, solitérního postoje zvláštního je v tom, že máme ministra zemědělství, který spíš hájí takové ty drobné zemědělce. On nesnáší takové ty agrobarony, jak on tomu říká, takové ty velké producenty, velké pěstitele, spíš se mu líbí takoví ti malí. To znamená, že on, když by tím byli poškozeni u nás ti velcí producenti obilí, tak on by byl jenom rád. Jemu by se to právě líbilo, protože to jsou lidi, které on nesnáší.

Martina: Ale to je přesto postoj proti ekonomice vlastní země.

Ivan Hoffman: No, to dělá vláda furt. Oni jsou vlastně hodně vstřícní k Bruselu, a cokoli vlastně by vyznělo jako nějaká vlastní politika, tak toho se oni bojí. Myslím, že jsou takoví bojácní. Jo, že nechtějí si to v Bruselu rozházet. A mají snad pocit, že ten Brusel pro ně za to, že budou hodní a poslušní, něco udělá. Samozřejmě ten Brusel pro ně neudělá vůbec nic. Ale oni to nevědí.

Když mi tato naše vláda řekne, že je něco úplně bezpečné, úplně v pořádku, tak to pro mě nemá žádnou relevantní hodnotu

Martina: Ivane, musím říci, že když už jsme u mouky, tak ve mně hryže ještě jeden červík pochybností. A to doslova. Protože v lednu letošního roku schválila Evropská komise na seznam povolených potravin nové druhy hmyzu. Zároveň na seznam přibyl také částečně odtučněný prášek z celého cvrčka domácího, což není zas až tak nové, protože už od roku 2021 Evropská unie pustila hmyz do našich spíží, když umožnila použití moučných červů v potravinářství, dnes povolila sarančata, larvy potemníka moučného, larvy potemníka stájového a cvrčka domácího. A osm dalších druhů momentálně čeká na schválení. Řekni mi, zaujala tě tato zpráva? Že prostě máš takovou novou možnost přístupu k proteinům?

Ivan Hoffman: Já nevím, jestli si vzpomínáš, je to už více let, byla u nás taková politická strana důchodců, a jejich šéf, předseda se vsadil…

Martina: Kremlička.

Ivan Hoffman: Ano, ano. To je on. No, a potom v přímém přenosu snědl právě toho brouka potemníka. A bylo to odporné. Prostě lidi si říkali, tak to ne, to do politiky snad nepatří. Tak prostě dodržet tu sázku a nechat se nafilmovat, jak dospělý člověk jí brouka. A on je vlastně takovej jako – on prošlapával cestu k něčemu modernímu. Něčemu progresivnímu. My jsme to tenkrát nevěděli. Jo. No, já, když se na to dívám, tak já brouky jíst nebudu, prostě. A byl bych rád, aby na každé položce bylo napsáno, že tam něco z těch brouků je přítomno. Existují na to dnes od odborníků, řekl bych, analýzy, jak je to možné strávit, a neříká se, že Afričané na to mají žaludek, Evropané nemají, že to může vyvolat alergii, říkají že ne. A zase, když mi tahle naše vláda řekne, že to je úplně bezpečné, úplně v pořádku a tak dál, tak to pro mě nemá žádnou relevantní hodnotu, protože to je vláda, které prostě nevěřím.

Martina: Ale když si přečteš, promiň, i odborná stanoviska, tak co jsem četla…

Ivan Hoffman: Tak jsou proti. Vesměs čtu stanoviska, která jsou proti broukům, že to není dobrý nápad, že to doopravdy může mít nějaké zdravotní důsledky pro nás. Ale možná si zvykneme. Takových tři sta, čtyři sta let stačí na to, aby se prostě přeorientoval žaludek a zažívání Evropana na toho afrického, dobře to zvládneme, že prostě jsem jenom zpátečník. To je také možné, to musím přiznat. Tuto možnost brát v úvahu.

Evropská unie by se měla na 24 hodin vypnout a pak zapnout, a zresetovat do stavu, v jakém vznikla

Martina: No, já, když jsem, promiň, že tě přerušuju, já když jsem četla odborná stanoviska, tak jsem právě narazila na velké množství takových těch chlácholivých. Dokonce napadaly i kritiky, kteří varují před nežádoucími účinky. Opět jsem četla, že jsou to dezinformátoři, když hovořili o parazitech a jejich toxinech a chitinu. Maximálně připouštějí, že na ně může být alergie, jako třeba na korýše. Zatímco když jsem četla výroky italského ministra zdravotnictví Orazio Schillaci, tak ten řekl, kdo kupuje tyto výrobky, musí se dozvědět, že existuje riziko alergické reakce, které nyní nejsme schopni kvantifikovat. Takže, řekni mi, kde vzít informaci, cítit se bezpečně, cítit se dobře, když, jak říkám, četla jsem mnohá odborná vyjádření a byla vlažná, podporující chrousty a urážlivá vůči těm, kdo pochybují?

Ivan Hoffman: Já se obávám, že jsi četla mainstream. Ale, tak pardon, to jsem nechtěl naše kolegy z mainstreamu tedy urazit, ale i oni se snaží najít něco pěkného na Evropské unii. A ono to je mimochodem stále těžší. Dřív to bylo tak, že se Evropská unie občas schválila, vymyslela něco, co se jí nepovedlo, ale v jádru dělala prostě politiku normální evropskou, pro lidi. Dnes je to tak, že sem tam se jí povede něco normálního udělat pro lidi, ale vesměs jsou ta opatření prostě, že to člověku nebere rozum. Prostě vymýšlejí kraviny, jo. Úplné a nesmyslné, z neznámého důvodu. Myslím si, že to je asi, že to je instituce, je to jako s jinými organizacemi, že se opotřebovávají. Na stáří potom už degenerují a začnou produkovat hlouposti. Já mám proto odjakživa takový nápad, že je potřeba celou tu Evropskou unii zrestartovat. To je jako s počítačem. Už je pomalý, tak to nejlepší, co navrhne každý programátor, je: Zkuste vypnout a znovu zapnout.

Kdyby se zrušila Evropská unie na 24 hodin, se vším, co prostě vymyslela, a za 24 hodin by znovu vznikla v původních nějakých parametrech, tak bychom možná byli překvapení, že by vlastně ten počítač nastartoval, znovu by fungoval. Všechno by šlo. Ale v tom stavu, jak je to dnes, tak mi to přijde prostě takové zavirované, prostě nesmyslný kolos, který doopravdy vymýšlí, jak žrát brouky. Tak to už je na hlavu, jo. Místo toho, aby se Evropská unie vrátila k nějakému ekonomickému normálnímu modelu soutěže, zrušila všechny ty dotace, které vždycky někoho preferují, někoho odškodňují, ale celé je to už tak komplikované, že už tomu nikdo nerozumí. A navíc, ten rozhodovací proces už je udělaný tak, že do něho už ani nelze vstoupit, nelze nic ovlivnit. My jsme měli teď spoustu rozhovorů s lidmi, kteří ten Evropský parlament znají zevnitř, a když si z toho člověk udělá takový nějaký komplexní obrázek, tak vidí, že to je instituce, která doopravdy už více škodí, než pomáhá. Říkám, vypnout a znovu zapnout, to by asi pomohlo.

Martina: Jak Jára Cimrman ve své hře… Vizionář, když chce chalupník propašovat sbírku brouků na onen svět, tak říká, tam si užijete brouků. My si jich zjevně užijeme už za života, ale ty jsi řekl, že se chceš rozhodnout, jestli…

Ivan Hoffman: Už tehdy vizionář… To je tedy úplně nejlepší.

Martina: A ty jsi říkal, že se chceš rozhodnout, jestli je budeš jíst, nebo nebudeš, a tím pádem o tom musíš vědět. Opoziční hutí SPD chce navrhnout novelu zákona o potravinách, která by nařizovala výrobcům hmyz přidávaný do výrobků označovat červených tučným písmem o minimální velikosti fontu 18. Co si o tom myslíš? Je to nutné?

Ivan Hoffman: Aha, to je pěkné. Já si myslím, že ano, že to je fajn, a budu velmi zvědav, budu stát u toho regálu s nějakou tou moukou a dám ti potom zprávu, kolik lidí si ji koupilo. A myslím si, že jich nebude moc.

Martina: Italská vláda rozhodla, že z mouky z hmyzu bude v Itálii možné prodávat výrobky jen ve speciálně označených regálech, a dokonce i schválila příslušné dekrety o regulaci prodeje těchto potravin, například z mouky z hmyzu se nebudou smět vyrábět klasické italské potraviny, pizza, těstoviny, myslíš, že máme fortel na to se také takto pochlapit?

Ivan Hoffman: No, ano, ale bude potřeba nejprve zvolit normální vládu. Obávám se, že s touhle vládou ne. Ale v budoucnu mnoho, řekl bych opatření, která se dnes promýšlejí a která, každý den čteme nové nápady, jak oškubat lidi, tak já myslím, že mnohé z nich zaniknou. Jsou některé věci, které jsou nevratné. Už se změnit nepodaří. Ale jinak svět prostě stále směřuje dál a nic nikdy nekončí, nic není nikdy definitivní. My se z toho probudíme jako ze zlého sna a něco. Já jsem optimista, víš. Nemůžu ti to jinak říct.

Martina: Já jenom ještě doporučuji pro pobavení: Zadala jsem do vyhledávače hesla „mouka“, „hmyz“ a podobně – a vypadly mi jenom rady, jak nepustit hmyz do potravy. Ještě to nenasálo tu novou dobu a musím říct, že mě zaujal výrok: „Taková mouka není nic moc lákavého. Horší než to, že sníme zavíječe, což je nejčastější návštěvník mouky ve spižírně, tak horší než to, že sníme zavíječe, je spíše fakt, že s ním sníme i jeho výkaly, které jsou od mouky téměř k nerozeznání. Proto přesívání mouky nedoporučujeme. Kontaminovanou mouku nekonzumujte a ihned ji zlikvidujte.“ Tak vidíš, časy se mění.

Ivan Hoffman: Ano, ano, ano. A my se nesmíme změnit s nimi, bych řekl.

Evropská unie hledá skulinky i čas navíc, jak se vyhnout schválenému zákazu spalovacích motorů

Martina: Aspoň ne ve všem. No. Pojďme se podívat na další takový highlight měsíce dubna, a to byl kompromis – v Evropské unii se totiž našel kompromis – jak zakázat a současně zachovat spalovací motory. Německo a Itálie zabránily schválení připraveného zákazu spalovacích aut od roku 2035 a argumentují syntetickým benzínem s nulovou bilancí oxidu uhličitého. Ulevilo se ti, je to spásné?

Ivan Hoffman: No, já myslím, že ten kompromis, který vznikl, byl na získání času. Já stále si myslím, že celá ta elektromobilita, která se tady chystá, boj proti CO2 ve vzduchu, že to je takový byznysový projekt, prostě jsou lidé, kteří na této, řekl bych, na tomto ekologickém byznysu jsou schopni založit prosperující byznys. Ale on ve skutečnosti je tak komplikovaný a natolik spoléhá na to, že teprve v budoucnu vědci vyřeší něco, aby naplnili ty politické proklamace a cíle, a není jisté, že ti vědci to zvládnou, taky mohou být neúspěšní, jenže ti politici na ně spoléhají příliš, že to všechno se ještě může obrátit. Pokud by se už teď přijala opatření proti úplnému zákazu spalovacích motorů, tak by se ztratil takový časový polštář, který ještě je možné udržet na to, aby prostě přišlo se na to, že to je pitomost a že se ještě lze vrátit zpátky. Potom už by ta auta se spalovacími motory vyráběli všude možně jinde, a kdyby se ukázalo, že si s tou elektromobilitou neporadíme a že nejsme mobilní a že to je jenom pro některé, a většina lidí by se najednou nemohla dostat odněkud z bodu A do bodu B, protože ta stará auta na benzín už jednou nedojezdí a jiné už nebudou, a ty elektrické, buďto budou drahé, nebo nebudou fungovat, budou ty dojezdové úzkosti, a já nevím co všechno, tak tímhletím kompromisem se podařilo získat nějaký čas, kdy se ještě mohou vyrábět motory na ty normální paliva, bych řekl, na benzín a naftu.

Ale na tu tvoji otázku, ono je daleko levnější, myslím, že šestkrát levnější, vyrobit ten benzín a naftu z ropy, než polapovat CO2 ze vzduchu a získávat vodík z mořské vody. Navíc reaktory, které by byly poháněny většinou z obřích solárních elektráren, aby potom se v reaktorech, které taky budou potřebovat energii, míchal vodík s tím polapeným uhlíkem, a tak se získal e-benzín, nebo e-nafta, přičemž oni potom při tom spálení znovu vyloučí do ovzduší uhlík, který se předtím podařilo polapit, takže ono vlastně není bezemisní, ale ten fór, pro který se nadchli v Bruselu, je, že se ty dvě složky, to znamená ta složka z vody a ze vzduchu získají za pomoci elektřiny…

Martina: Bezemisní…

Ivan Hoffman: Větrníků a solárů, a tak dál. Jenomže toho paliva se vyrobí zřejmě velmi málo, a je tam ještě jedno velké úskalí, že ta technologie bude náročná, bude vyžadovat velké investice, a ve chvíli, když se Evropská unie rozhodne, že do toho vloží dotace, peníze, že to podpoří, tak nejlevněji tuto drahou technologii jsou schopni postavit, zrealizovat Číňani. To znamená, nakonec na tom ještě vydělají Číňané, kteří nám budou vyrábět prostě tuhle ropu, která se výborně hodí do Porsche a do Ferrari, jo, do těchhle vozů, kteří už vlastně na tom pracují, protože se jim nechce jezdit s těmi těžkými akumulátorovými baterkami. Prostě do toho sporťáku, když se to vloží, tak celá radost z jízdy a celá radost z toho Ferrari a Porsche je pryč, jo. Tak proboha…

Martina: Ivane, jestli tomu tedy rozumím správně, tak ty tomu projektu na e-paliva tak úplně nevěříš, protože on zatím se opravdu energeticky jeví nesmyslným, a myslíš si, že Evropské unii došlo, že sama sebe tím zákazem lapila do léčky, a snaží se prostě získat ještě nějaký čas na manévrovací prostor?

Ivan Hoffman: Mně to takhle připadá, ano. Já stále jim ještě, řekl bych, fandit ne, ale to je silné slovo, ale stále ještě věřím, že nějaké zbytky rozumu se prostě zachovaly. Protože je potřeba si uvědomit, že Evropskou unii sice řídí politici, ale ti lobbisté jsou lobbisté průmyslu, byznysu, to jsou všechno lidé, kteří mají všechno spočítané do posledního haléře, a dělají jenom to, na čem se dá vydělat, a určitě by nešli do nějakého přílišného hazardu. Mám pocit, že ten kompromis vylobbovali průmyslníci, kteří prostě se smutně dívají na to, kdo tu Evropu řídí, a budou tomu muset nějakým způsobem konkurovat. Nakonec ty peníze, ty velké peníze určitě prostě mají svoji váhu, a těm největším zvěrstvům se nakonec předejde z racionálních důvodů. A já tomu stále tak nějak věřím, že to takhle nějak je.

Martina: Dočetla jsem se, že dosavadní výroba vypadá tak, že na litr tady tohoto e-paliva se spotřebují čtyři litry vody a 25 kWh elektřiny. Při roční plánované kapacitě 550 miliónů litrů to znamená odběr 13,8 TWh, což je skoro celá loňská produkce Dukovan. Přijde ti to dost racionální důvod, a také je to zádrhel, nebo se mi to jenom tak zdá?

Ivan Hoffman: Kdysi jsme se strašně smáli takovému tomu „Poručíme větru dešti!“. Ale ono to zřejmě je nějaká – nezávisle na režimech – je v člověku stále potřeba něco, co už jednou funguje, udělat nějak jinak, nově, objevně, progresivně. Ono se tomu vždycky říká jinak. Je to nějaká deviace, která provází lidstvo zřejmě od nepaměti. Asi to tak vždycky bude, asi to nepomine. Tohle je doopravdy taková pitomost, že je těžké to brát vážně. Je to pitomost.

Současná opozice se nedokáže spojit tak, jako to udělala vládnoucí Pětikoalice. Politika je více o lidech, než o programech.

Martina: Tak zatím ten litr benzínu stojí cirka 10 eur, takže je to opravdu asi jenom pro ty řidiče Porsche, nebo Ferrari, které se o to zajímá, tak uvidíme, kdo z nás si to bude moci v budoucnu dovolit. Ty jsi tady dnes několikrát zmiňoval, že nevěříš současné vládě, že nevíš, co je zase napadne, a že jsi tak trochu ve střehu, řekni mi, v jaké kondici je opozice? Pět politických stran, které se spojily, dnes společně ovládají Sněmovnu, Senát, vládu, Pražský hrad, brzy budou mít i svůj Ústavní soud – myslíš si, že se tím opozice inspiruje, aby se třeba spojila také proti Pětikoalici?

Ivan Hoffman: Občas se taková myšlenka objevuje. Ale všechno, co řeknu k opozici, předešlu, že je to mission impossible. Prostě, je to… politika je o lidech. A není to tak, že když je nějaký dobrý program, tak se k němu všichni přidají. Vždy je strašně důležité, kdo s ním přišel, kdo si s kým rozumí, kdo komu co kdy v minulosti udělal, co kdo o druhém v minulosti řekl – to znamená, ta opozice je velice rozhádaná. To, že se těch pět stran spojilo a že ovládli všechny instituce, mají naprostou moc a můžou si dělat, co chtějí i při směšné 20% podpoře, to je dáno tím, že oni vlastně neměli nějaké vyhraněné programy. Oni měli společnou touhu odstavit konečně toho Babiše od moci a dostat se k těm postům. To znamená: Oni překousli všechny své rozdíly. Jedni byli konzervativní, druzí levicoví. Jedni cílili na venkov, druzí na města, a to nehrálo roli. A spojili se. S opozicí to je trošku těžší, protože zaprvé – část té opozice je pravicová a vlastně, když se podíváme na ANO, nebo na SPD, tak SPD ano, ta se pomalu profiluje jako národní strana, ale ANO by za normálních okolností si mohlo velmi dobře rozumět s ODS, a nebýt toho antibabišismu, tak by to tak i v minulosti určitě i bylo, a vůči nim by se musela formovat nějaká levice, a to dnes není. Ta politika je o lidech, ne o programech – to znamená, když se na to vůbec díváme, tak teoreticky ano, teoreticky by se měly… by měly udělat přesně totéž. A ve snaze zachránit lidi před touto vládou, která je asociální, nekompetentní, tak by se měli všichni spojit dohromady, najít experty, odborníky, ekonomické, bez nějaké politické příslušnosti, kteří vědí, co se prostě dá dělat, jak to udělat, a ti tady jsou. No, a jim prostě svěřit správu věcí veřejných a brát samozřejmě ty svoje platy poslanecké a tak dál, ale nechat řídit tu republiku někým, kdo tomu rozumí. Ale říkám, asi když se mě zeptáš, jestli se to stane, jestli se ta opozice v národním zájmu a kvůli nám lidem, kteří se už na to nemůžeme dívat, spojí, tak ti řeknu, že asi ne.

Martina: A umíš si představit, když to tak shrnu, že by se spojili do jedné opoziční koalice ANO, SPD, komunisté, sociální demokraté, strany mimoparlamentní, nebylo by to vlastně jenom vyhánění čerta belzebubem? Nevznikl by silný kočkopes s různými stranami o hodnotách, světě, životě, ekonomice?

Ivan Hoffman: Vždyť to je právě to, to je ten problém tohoto způsobu politiky. Na té poslední velké protivládní demonstraci proti bídě vystoupil sociální demokrat Foldyna, a ten právě měl tenhle výrok, to jsi mi připomněla, že proti téhle vládě by byl schopen se spojit klidně i s Luciferem. A to je přesně to, co nemáme vůbec zapotřebí. Jo, spojovat se se zlem, jo. Tohle určitě není cesta. Já věřím v to, že jsou zde experti, odborníci, na které lze prostě se obrátit a s nimi věci řešit. A sklon k tomu bych asi viděl u ANO, ti v minulosti byli pod silným tlakem. Mimochodem, když se zpětně díváme na tu vládu Babišovu, tak on měl velké štěstí v tom, že měl velmi silnou, razantní, hlasitou opozici, která, dokud byla v opozici, tak jsme z ní měli užitek. Protože ten Babiš doopravdy musel si dávat velký pozor na to, aby nedělal nějaké chyby, nebo přehmaty, tak si počínal prostě jako dobrý manažer. Ve chvíli, kdy oni jsou u moci, tak je nám houby platné, že máme nějakou opozici, která se vlastně neumí vůči té Pětikoalici pořádně vymezit, a teď jsem do toho pořádně zamotal. Ale na Belzebuba a Lucifera bych nespoléhal. Ten nás z krize nevyvede.

Martina: Myslím, že nezamotal, ale ono to člověka tak jako vcucne, jako taková černá díra.

Ivan Hoffman: Ano, přesně.

Někdy to vypadá, že se v budoucnu dozvíme, že nás vlastně osvobodili Němci tím, že prohráli válku

Martina: Já vím, že si dnes povídáme především o událostech dubnových, nebo o tom, co tě v dubnu zaujalo, ale přesto bych se rozloučila jedním významným okamžikem měsíce května, protože právě dnes, kdy vysíláme toto naše povídání, je výročí osvobození naší země. A teď bych měla logicky dodat, kým. Tak jsme na to byli zvyklí. Ale já už si tím nějak nejsem jistá. Myslím, že v tomto případě se potvrzuje citát „budoucnost je jistá, to jen minulost se stále proměňuje“, protože oba si jistě ještě pamatujeme, že jsme ve škole nemohli říct, že část naší země osvobodila americká armáda. Vím, že děti dnes zvažují, zda je strategické navrhnout v dějepise, že většinu území naší země osvobodila armáda sovětská. A přiznávám se, že při tomto vývoji si už nejsem jistá, zda se v budoucnu nedozvíme, že nás vlastně osvobodili Němci tím, že prohráli válku. Řekni mi, jak si myslíš, že se bude ta, v tuto chvíli už říkám legenda o našem osvobození, ještě vyvíjet?

Ivan Hoffman: Tak máme několik možností. Můžeme se tvářit, že nás osvobodili Ukrajinci, to je jedna z možností. Pak se můžeme tvářit, nebo se ukáže to, co provedla v roce, před květnem 45, sovětská armáda, nebo Rudá armáda, že to byla vlastně okupace, a ještě se může stát, že rozšíříme tu část, kterou osvobodili Američané, na celou republiku, tak nějak to prostě přepíšeme, a že nás osvobodí v budoucnu ještě zpětně Američané. To přece byla ta písnička, Plzeň osvobodil Patton, generál Patton s tanky a děly, prostě takhle, tak to byl skoro protestsong, tenkrát, to říkáš správně, to bylo zakázané, teď už se to smí říct. Ale teď už zase začíná být problém v tom, že když se podíváme na to, jak u nás se chystají tanky pro Ukrajinu a výroba munice a tak dál, tak ožívají takové zase reminiscence na to, jak Československo se výrobou zbrojní zapojilo do té mašinérie protiruské, a jak jsme byli vlastně takovou tou zbrojovkou Evropy, ale to jsme nebyli jenom my, podobná situace byla i ve Francii, a občas se narazí na takové dobové obrázky, které se ale nikdy příliš neukazovaly, jak se dobře žilo dělníkům, kteří pracovali pro wehrmacht ve Francii, nebo u nás, jaké měli dovolené, rekreace, jak chodili tančit a do kina, prostě žili si – v té době, válce – na velice dobré úrovni, protože Němci je potřebovali na výrobu zbraní. A k tomu se prostě nějak potom za komunismu nebyl důvod vracet, ale teď také ne. Ale zajímavé je, že si to pamatují Rusové a občas to tak jako připomenou. Nezní to dobře, možná bychom raději měli takový příběh o tom, jak jsme byli národem ponižovaným, okupovaným, Německem utlačovaným, jak jsme vlastně byli odbojní proti nim. To by se nám líbilo víc. Být prostě za takové ty hrdiny. Ale někdy prostě to přání je možné si udržet, nebo ten obraz je jiný tím, že člověk se nedívá na ty staré fotky a nechce znát ta fakta.

Martina: A asi se můžeme spolehnout na to, že v rámci účinné ideologie se nadále nebudou historické příběhy kazit pravdou.

Ivan Hoffman: Přesně tak, to by, na to si musíme dát velký pozor.

Martina: Ivane Hofmane, já ti moc děkuji za dnešní setkání, prosím tě, abys v květnu bedlivě sledoval, co se kde šustne, protože já se za měsíc zase ozvu. Moc ti děkuji.

Ivan Hoffman: Také, také. Zdravím naše posluchače.

Všechny příspěvky s Ivan Hoffman

Diskuze:

  1. Je zajímavé, jak se časy mění. Moje babička, máma i manželka když dělali těsto, mouku prosívali, krom jiného aby se do těsta nedostal nějaký červík. Jsem zvědavý, jestli manželka po přečtení blahodárnosti červů v potravě změní technologii a ušetří si práci. Popřípadě nechá mouku uležet déle, aby se tam červi rozmnožili a byla výživnější. Její snaha o prosívání totiž bývala marná, v sítu se většinou nic nezachytilo.
    Trvanlivost potravin se může prodloužit, budou se moci prodávat i když s nimi budou hýbat červi a zákazník si nebude moci stěžovat. Červivé ovoce, nebo maso se už nebude muset vyhazovat. Není to nic nového, taková pravidla prý platila v dobách hladomoru.
    Doplácí na to prasátka, nejdříve přišli o otruby, které nyní konzumují zastánci zdravé výživy, nyní jim hrozí, že přijdou i o červavé potraviny.

Napsat komentář