Geopolitika na pštrosí způsob

O pštrosovi se traduje, že v případě nebezpečí strčí hlavu do písku, podle principu, že co oči nevidí, to srdce nebolí, neboť to jakoby není. Ve skutečnosti pštros není takový pitomec, že by po způsobu lidí popíral realitu, aby ji nemusel řešit. Slabšího soupeře vyprovodí kopancem a silnějšímu uteče. Pro potřebu této úvahy nám ale dezinformace o pštrosovi s hlavou v písku dobře poslouží jako zavedená metafora.

To, k čemu se uchyluje kolektivní Západ několik posledních desetiletí, je geopolitikou na pštrosí způsob. Někdejší hegemonie Západu bere za své rychleji, než to slábnoucí Západ stíhá vstřebat. Představa, kterou o sobě má, se stále méně shoduje se skutečností. Strčit hlavu do písku, když ujíždí vlak, umožňuje žít v iluzi, že vlak, který ujel, zde třeba nebyl. Anebo že teprve přijede, když se na to Západ bude cítit.

Západ v minulosti dominoval ve světě, protože uměl něco, co ostatní ne. Byl lídrem ve vědě, v technice, vyráběl, co druzí potřebovali. Svou imperiální pozici si Západ odpracoval. Právem silnějšího si pak vynutil poslušnost slabších, a bohatl jejich vykořisťováním. I po zániku otroctví a konci kolonialismu si Západ udržoval kontrolu nad rozvojovým třetím světem, který zůstával zdrojem levných surovin a levné pracovní síly. Pak se to ale zvrtlo.

Západní člověk odvykl dřině. Průmysl se odstěhoval do Asie, za lidmi, kteří za méně peněz odváděli více práce, k radosti západních akcionářů. Kdyby lidé na Západě vzali rozum do hrsti, došlo by jim, že prosperitu nelze zajistit spekulováním na burze, že nelze rezignovat na reálnou ekonomiku. Rozum do hrsti ovšem nevzali, a než by se pídili po práci, začali se rozhlížet, kdo by pracoval za ně.

Bylo pouze otázkou času, kdy civilizace, která pohrdá prací, začne být závislá na těch, kterými pohrdá, že pracují. Geopoliticky jde především o Čínu. Ukazuje se, že v jejím případě Západ pohrdá někým, koho nemůže vydírat. Výroba, která se ze Západu neodstěhovala do Číny, bez Číny na Západě kolabuje, neboť globalizace učinila výrobce závislými na komponentech, které rovněž produkují Číňané.

U geopolitiky na pštrosí způsob Západ není ochoten připustit, že se přepočítal a vážně chyboval. Bez této reflexe nemá šanci vybřednout z maléru. Pštrosí manévr, ke kterému se Západ uchyluje, spočívá v popírání, že ekonomický pád je vedle lenosti a namyšlenosti dán také neschopností. Neschopnost se vydává za promyšlený „zelený“ záměr neprofitovat na úkor přírody. Západní člověk svůj odpor k práci prezentuje jako galantnost vůči planetě, které dává přednost ve dveřích. „Až po tobě“, tyká přírodě, zatímco si Číňané, Indové, ale už i Afričané ťukají na čelo, jak je to směšné.

Zoufalci se poznají podle toho, že si z problémů pomáhají vytvářením problémů dalších. Nefunguje-li unie, zkoušejí více unie, nefunguje-li gríndýl, tlačí se na více gríndýlu, je-li energie drahá, je třeba ji ještě zdražit nějakými sankcemi a regulacemi. Zatímco Západ takto blbne, vývoj se nezadržitelně ubírá k multipolaritě. Pro Západ to neznamená pouze konec dominance. Coby blok, který už nemá co nabídnout, ani čím vyhrožovat, bude hrát pouze epizodní roli. Západnímu člověku, co si setrvačně myslí, že se svět točí kolem něj, bude těžké vysvětlit, že zatímco měl hlavu v písku, nikomu nechyběl – a vlastně už se s ním nepočítá.

Pokud se Západ může někdy v budoucnu zmátořit, bude muset začít tím, na co rezignoval. Rehabilitovat reálnou ekonomiku, čili starou dobrou práci.  Neobejde se to bez změny režimu, protože ten současný vychází vstříc lenochům, spekulantům, lhářům a podvodníkům a co je nejhorší, také primitivům a sprosťákům. Strkání hlavy do písku a lhaní si do kapsy je strategie, se kterou se Západ geopoliticky odepsal. Pokud jde o nás, nebude od věci mít se před Západem na pozoru.