Pomoc bombardováním

Nejspíše se neví, koho prvního napadlo docílit změny nepřátelského režimu bombardováním civilistů s tím, že to povede k jejich vzpouře proti diktátorovi. Jisté je, že tato taktika nikdy nefungovala, přesto se opakovaně zkouší. Nejnověji Izraelci bombardování Íránců prezentují jako prevenci proti údajné jaderné hrozbě a od bombardování Teheránu si slibují, že to povede ke svržení nenáviděné diktatury a vítězství demokracie. Vděčnost Íránců za bombardování je ale zcela nepravděpodobná.

Namátkou připomeňme, že spojenecké bombardování německých měst za druhé světové války nevyvolalo vzporu proti Hitlerovi, ale Němci se naopak semkli za svým vůdcem. Podobně jako se za svou vládou a králem semkli Britové, v reakci na bombardování německé. Američané si bombardováním nenaklonili Iráčany, kteří v nich vesměs neviděli osvoboditele, nýbrž agresory a okupanty. Stejně tak Srbové rozhodně nevnímali bombardovaní Severoatlantickou aliancí jako humanitární a viníka válečného utrpení nespatřovali ve svém prezidentovi.

Ani na Ukrajině to není jiné. Ruské bombardování nevedlo k tomu, že by se Ukrajinci zbavili Zelenského. Na druhé straně Západ naivně předpokládal, že zatažení Ruska do války na Ukrajině, spojené s masivními sankcemi, obrátí Rusy proti Putinovi. Putin se doma těší větší důvěře, než západní lídři, kteří si ho oškliví coby diktátora. A je jasné, že dodat Ukrajincům rakety, co doletí na Moskvu, může popularitu Putina pouze zvýšit.

Jak vysvětlit nevděk bombardovaných, kteří neumějí docenit, že jsou bombardováni z ušlechtilých pohnutek? Čím to je, že bombardovaní vždycky přehlédnou nápovědu, že když udělají špinavou práci za ty, kteří na ně házejí bomby, bude jim přidělena lepší vrchnost, než jakou si sami zvolili? Možná jde o špatně položenou otázku. Co když je třeba se ptát, jak vůbec bombardující napadlo, že si člověk, na kterého padá bomba, bude něco hezkého přát, jako když padá hvězda?

Bombou se určitě nešíří dobro. Jde o výrobek určený k destrukci a zabíjení. Jakmile je válka v plném proudu, není čas ani chuť řešit příčiny a důsledky a zjišťovat, kdo si začal. Jde jen o to, kdo vyhraje a kdo bude poražen. Jistá potíž je s první bombou, od které se celá válka odvine. Jak se vylhat z role agresora, a přesvědčit sám sebe, že preventivní úder není namířen proti lidem, kteří nám nic špatného neudělali, nýbrž proti režimu, který si na nás brousí zuby?

U preventivního úderu, který útočník obhajuje jako sebeobranu útokem, se běžně sehraje tradiční etuda: Režim, se kterým se pouštíme do křížku, se prohlásí za společného nepřítele našich generálů a civilistů ovládaných zlým diktátorem. Jakmile se pak ukáže, že to my jsme společným nepřítelem zlého diktátora a s ním sympatizujících bombardovaných civilistů, situace se rázem zjednoduší. Bombardují se nepřátelé, a když se mezi vojenské oběti připletou nějací civilisté, je to smůla, se kterou se ve válce musí počítat, anebo jsou to živé štíty, za které se zbaběle ukryl nepřítel.

Na bombardování není a nikdy nebylo nic dobrého. Vědí to ti, na které bomby padají, i ti, kteří je shazují. Tím pádem by logicky mělo být snadné se dohodnout, že se na lidi z nebe nic nebude házet, ať už je smyslem bombardování škodit, anebo pomáhat. Jediné, co takové dohodě brání, je ušlý zisk zbrojařů. Možná by pomohl fond, ze kterého by byli zbrojaři placeni za nečinnost.

Okno příležitostí pro odzbrojení se otevírá poté, co si lidé osvěží zkušenost s válečnou zkázou. Tu si užívá pouze menšina deviantů, normálním lidem při výbuchu bomby rychle dojde, že je něco špatně. To jen poražené nutí vítězové za bombardování dodatečně děkovat a tvářit se, že jsou vděční za osvobození od diktátora. Který by jim ovšem nevadil, kdyby vyhráli.