Babiš versus Fiala

Dva roky po volbách a dva roky před volbami nemá průzkum volebních preferencí velkou váhu. Zjistí-li se ovšem, že opoziční hnutí by volilo téměř 40 % voličů, logicky se rozproudí debata, co je toho příčinou. V případě posledního výzkumu agentury Kantar pro Českou televizi, ve kterém si sáhl Babiš na rekordních 38,5 %, měl mainstream jasno: Bude za tím populismus.

Přelévání preferencí mezi politickými stranami má určité zákonitosti. Odráží názorovou orientaci voličů, která se příliš nemění, nespokojenost s poměry, která rovněž bývá konstantní, a je vyjádřením sympatií, kterým se ovšem poslední dobou politici těší pouze vzácně. Občas preference ovlivní nějaký politický skandál, ale i na ně je už společnost hodně otrlá.

Sociologové, specializovaní na chování občanů, mají tendenci hledat v proměnách preferencí změny v motivaci voličů. Z delší řady průzkumů predikují, jak silné má která strana jádro skalních příznivců, jaký je její volební potenciál, a kde se nachází její strop. Když tedy Babiš prorazí predikovaný strop, a překvapivě roste, sociolog řeší, co se stalo s voliči.

Z průzkumů sociologové dovozují, že Babiše volí lidé staří, chudí, z venkova, s nižším vzděláním. Babiše si naopak dle sociologů oškliví mladí, lidé hmotně zajištění, Pražané a vysokoškoláci. Jakmile je ovšem v průzkumu řeč o čtyřech občanech z deseti, zjevně neobstojí odsudek, že se jedná o burany. Babiš se už stává legitimní alternativou i pro voliče, kteří mají budoucnost před sebou, kteří nejsou nuzní, a mají co ztratit, a také pro voliče, kteří používají rozum, a chápou, co se tady děje.

V politice vše souvisí se vším, a tak výše Babišova stropu souvisí s hloubkou Fialova dna. Je to Fiala, kdo zvyšuje Babišovy preference. Nejsme svědky politického souboje, kdo je z těchto politických amatérů šikovnější, zda fabrikant, anebo učitel. Jednomu chybí kuráž, drží se při zdi a jeho politika je ani ryba ani rak. Druhý je arogantní, až je směšný a v politice podělá, na co sáhne. Volič neřeší dilema, kdo z nich zajistí prosperitu. Otázka stojí, kdo je větší hrozbou, že republiku zatáhne do války, a přivede na buben.

Průzkumy ukazují, že z Babišova populismu jde menší strach, než z Fialových hodnot. Nejspíše to bude tím, že Babiš ve skutečnosti není žádný populista, a Fiala ve skutečnosti nehájí žádné hodnotné hodnoty. Rozdíl mezi těmito dvěma kapitalisty je v tom, že jeden je praktik, a druhý teoretik. Fabrikantovi je jasné, že má-li firma vydělávat, musí se postarat o zaměstnance. Babiš jako politik chápe, že stát nemůže ožebračit své občany. Konec konců je tu pro ně, nikoli naopak. Fiala je ideolog, který věří, že občana lze ukecat. Jako politik si oškliví reálpolitiku, a je přesvědčen, že nabízí tak skvělé evropské hodnoty, díky kterým občan rád vezme za vděk žebrotou.

Hlavní rozdíl mezi nenávistí k Babišovi a nenávistí k Fialovi je v tom, že Babiše nenávidí elity s jejich mainstreamovými médii, zatímco nenávist k Fialovi je neřízená, spontánní, lidová. Na Babišovi vadí, že neumí pořádně česky a že je bohatý. Na Fialovi lidem vadí, že je okradl o důchody, znehodnotil jim úspory, a zadlužuje občany, aby pořídil stíhačky, které z nás udělají díky schopnosti nést jaderné bomby legitimní ruský vojenský cíl. Průzkumy naznačují, že občanům méně vadí Babišova špatná čeština a jeho fungující fabriky.

Kdyby se dnes volil parlament, Babiš by si Fialu namazal na chleba. Volit se ale bude za dva roky, a podle nových, Fialových pravidel. Zalíbení ve Fialovi v korespondenční volbě najdou voliči, kteří zde nežijí, a také voliči, kteří vůbec nežijí, jak sarkasticky předvídá Jan Keller. Zda to ale bude Fialovi stačit, nevíme. Neznáme Fialovo dno. A tím pádem ani Babišův strop.