Ďábel podle Vaculíka

Na lavičkách před plicním pavilonem pokuřovali v nemocničních županech pacienti. Všiml jsem si jich ze sanitky, která mě převážela na centrální tomograf, a vzpomněl si, jak sestra z covidového pokoje na zdejším ARO vzpomínala, že silní kuřáci, k překvapení doktorů, nebyli nejčastějšími oběťmi pandemie: „Třeba ten dehet kovida odpudil!“. To by ovšem znamenalo, že zatímco kuřáci kolem mne se preventivně jistili před budoucí pandemií, já, po dvaceti letech bez spart, jsem nakonec musel být zachraňován remdesivirem, neboť dehtu na mých plicích dramaticky ubylo.

Tak či onak, pokud jde o plíce, covid není to jediné, kvůli čemu kolabují. A nedobrovolné turné po jednotkách intenzivní péče obnáší i jiná rizika, než jsou ta zdravotní. Zmíním to hlavní: Na každém pokoji číhá na pacienta televizní obrazovka. Zprvu jsem měl několikrát štěstí a spuštění toho agenta zabránil sloganem, že ticho léčí. Až na samý závěr mne štěstí opustilo, když mí spolupacienti na standardním oddělení vhodili dvacet korun do kasičky, propojené s televizorem, a zaplatili si Události.

Protože jsem se za těch sedm týdnů upoutaný k posteli různými hadičkami, kabely a drény naučil ovládat chytrý telefon, ubránil jsem se alespoň zvuku. Do sluchátek jsem si z internetu pustil Status Quo. I obraz ovšem potvrdil mou nejhorší předtuchu. Jako kdysi: místo zpravodajství defilé kazatelů, co své self promotion pojímají jako Událost. A jak se dalo čekat, s vážnou tváří zpovídají politická nemehla, která jsou sedmi lidem z deseti pro smích.

Tak tomu ale bylo vždycky. Ludvík Vaculík ve svém fejetonu „Kopyrajt na život“ teskní po „normálním, tedy beztelevizním světě“ a polemizuje s „pachateli televize a jejími zastánci“. Četl jsem si teď v nemocnici tento Vaculíkův fejeton z ledna 1987, šířený tehdy samizdatem na legendárních žlutých průklepových papírech. Byl jsem u toho monitorován přístroji zaznamenávajícími srdeční tep, saturaci kyslíkem, či tlak, ale rovněž z rohu místnosti tím zlověstným všudypřítomným televizním monitorem. Vaculík v něm viděl ďábla a státního agenta! Nedbal, že to někoho může popudit: „Nejsem demokrat pro každého!“