Na lavičkách před plicním pavilonem pokuřovali v nemocničních županech pacienti. Všiml jsem si jich ze sanitky, která mě převážela na centrální tomograf, a vzpomněl si, jak sestra z covidového pokoje na zdejším ARO vzpomínala, že silní kuřáci, k překvapení doktorů, nebyli nejčastějšími oběťmi pandemie: „Třeba ten dehet kovida odpudil!“. To by ovšem znamenalo, že zatímco kuřáci kolem mne se preventivně jistili před budoucí pandemií, já, po dvaceti letech bez spart, jsem nakonec musel být zachraňován remdesivirem, neboť dehtu na mých plicích dramaticky ubylo.
Tak či onak, pokud jde o plíce, covid není to jediné, kvůli čemu kolabují. A nedobrovolné turné po jednotkách intenzivní péče obnáší i jiná rizika, než jsou ta zdravotní. Zmíním to hlavní: Na každém pokoji číhá na pacienta televizní obrazovka. Zprvu jsem měl několikrát štěstí a spuštění toho agenta zabránil sloganem, že ticho léčí. Až na samý závěr mne štěstí opustilo, když mí spolupacienti na standardním oddělení vhodili dvacet korun do kasičky, propojené s televizorem, a zaplatili si Události.
Protože jsem se za těch sedm týdnů upoutaný k posteli různými hadičkami, kabely a drény naučil ovládat chytrý telefon, ubránil jsem se alespoň zvuku. Do sluchátek jsem si z internetu pustil Status Quo. I obraz ovšem potvrdil mou nejhorší předtuchu. Jako kdysi: místo zpravodajství defilé kazatelů, co své self promotion pojímají jako Událost. A jak se dalo čekat, s vážnou tváří zpovídají politická nemehla, která jsou sedmi lidem z deseti pro smích.
Tak tomu ale bylo vždycky. Ludvík Vaculík ve svém fejetonu „Kopyrajt na život“ teskní po „normálním, tedy beztelevizním světě“ a polemizuje s „pachateli televize a jejími zastánci“. Četl jsem si teď v nemocnici tento Vaculíkův fejeton z ledna 1987, šířený tehdy samizdatem na legendárních žlutých průklepových papírech. Byl jsem u toho monitorován přístroji zaznamenávajícími srdeční tep, saturaci kyslíkem, či tlak, ale rovněž z rohu místnosti tím zlověstným všudypřítomným televizním monitorem. Vaculík v něm viděl ďábla a státního agenta! Nedbal, že to někoho může popudit: „Nejsem demokrat pro každého!“
Všechny příspěvky s Ivan Hoffman
Události: – defilé kazatelů, co své self promotion pojímají jako Událost. A jak se dalo čekat, s vážnou tváří zpovídají politická nemehla, která jsou sedmi lidem z deseti pro smích.
:))))))
– do kamene tesat !
vracíte se ve skvělé formě – blahopřeji !
No Sláva! (jenom sláva) 🙂 A teď rychle vzhůru do práce, jež je více než na kostele.
Třeba pomoci těm ženám, které chystají našim dětem stravu v jídelnách a jež jsou už dvě hodiny v „rachotě“ (krásné slovo!) – ale každému je jedno, že za almužnu. Jinak nevím, zda televize je příčina na prvním místě nebo na druhém. Zda tou hlavní není to, že nás, nás kteří si rozumíme, je tak málo, že nás hlas vlastně téměř nic neváží – a ti na druhé straně barikády to ví a pak nás V TOM ZÁPASE, KTERÝ TU JE, snadno přemohou. Oni, kteří na rozdíl od nás dlouhé roky cosi a k u m u l o v a l i.
A pokud není po ránu co číst, tak třeba tady je cosi 🙂 https://1url.cz/ku4c2
Pěkný den!
Vítejte zpět mezi námi na palubě, pane Hoffmane! Váš hlas mi dnes krásně rozsvítil den:-) Přeji Vám již jen pevné zdraví a radost z přátel, které kolem sebe v týmu Radia Universum máte. Srdečně zdravím a mám radost z Vašeho uzdravení!
Jsem rád, že se pan Hoffman uzdravil i přesto, že byl vystaven zhoubnému působení naší televize. Je zajímavé, že v nemocnici nepoužívají sluchátka a malou obrazovku, jako v letadlech.
Podle toho, co pan Hoffman píše, tak ty zprávy, že současné varianty covidu už na plíce neútočí, nejsou moc spolehlivé.
Televizní zpravodajství má obrovský potenciál, dá se ošvindlovat daleko hůř, než pouhá písmenka, nebo zvuk. Bohužel již mnoho let svůj potenciál u nás nevyužívá. Přesto během prezidentských voleb v předvolebních debatách jasně ukázala neschopnost paní Nerudové.
Film La Antena z roku 2007.
Už se setmělo, den se mi moc nevydařil, ale večer přichází zjištění: Ivan Hoffman se vrací!
To je dobrá, to je moc dobrá a radostná zpráva.
Zajisté nejen pro mne.
Hezký dárek k Vánocům – Ivan Hoffman je zpět. Připojujise ke gratulantům a naprosto souhlasím. TV nemá v nemocničnim pokoji co dělat. Může být někde v koutku, kam si TV maniaci mohou zajit – stejně jako si jiní chodí zakouřit 🙂
Vážený pane Hoffmane, vítejte zpátky ! Přeji Vám pevné zdraví. Vašich slov je třeba, těším se na ně…
Buďte zdráv, pane Hoffmane!
A máte samozřejmě pravdu. Od svého vstupu do samostatného života jsem bez televizí, dnes už ji pravděpodobně neumím ani zapnout, protože všude kam přijdu se v její blízkosti povaluje hned několik ovladačů, no nevybrala bych si. Tím spíš na mne ale dolehne, když pak televize někde hraje. A ano, právě tohle slovo je trefné, hraje. Je to tak, jak píšete. Místo informací jsou lidem ve zprávách dodávány názory režijně zpracované do polotovarů – jen ohřát a strávit, ať to máme všichni stejně…
Opatrujte se.
Souhlas, ale musim se přiznat, že tuto neřest přece jen občas provozuji. Koukám na 40, 50 let staré filmy a zajimavé přirodopisné dokumenty, protože na cestování nemám.
Televizi jsem neměla puštěnou už cca 14 let a nechybí mi ani večerní výplach mozku ani seriály, proti kterým je Dallas intelektuální vrchol.
Co chci, najdu na netu, včetně starých filmů a není to čvrthodinová reklama proložená pěti minutami filmu. Přírodopisné dokumenty, knihy, filmy, hudba dle mého výběru, to mi TV nesplní. Jen se bojím, že brzy nastane výřad „nevhodného“, takže budeme zase tam, kde jsme byli před 89′. Akorát tenkrát všichni tak nějak věděli, která bije a s kým o čem mluvit nebo nemluvit. A lidé nebyli tolik rozděleni a zblblí.
Pokud jde o starší české filmy a hudbu, tak to s koncem stahování z UložTo nebude jednoduché.
Je to skvělé, pane Hoffmane, že Vás opět můžeme poslouchat, přeji hodně zdraví!
Přeji zdraví!
Ranní koupel nohou ve studené vodě, aspoň chodidel.
Milý pane Hofmane, rád Vás opět slyším a přeju Vám pevné zdraví, a doufám že Vás snad někdy uvidíme na Tour s Martinou Kociánovou v Ostravě, nebo blízkém okolí