Francouzi se dozvěděli, že by měli obětovat své děti ve válce s Ruskem

Ivan Hoffman: Já jsem taky rád, že tě slyším, a zdravím naše posluchače.

Martina Kociánová: Já ještě musím, jako vždy, představit mého kolegu, Ivan Hoffman zamotal hlavu svým kritikům, protože patřil mezi nejvýraznějším disidentům před listopadem 89. Slavný písničkář a novinář, v samizdatu vydával časopis Fragment K. Po revoluci pracoval ve Svobodné Evropě, nebo třeba v Českém rozhlase, což mu vyneslo cenu Ferdinanda Peroutky. Jeho odhodlání nepřitakat pohodlnému mainstreamu, mu nakonec vyneslo cenu Krameriovu, a před několika dny se stal také laureátem ceny za obranu svobody projevu. Tak ti také velmi ráda gratuluji.

Ivan Hoffman: Děkuji, a je asi na čase, abych nějaké starší ceny začal vracet.

Martina Kociánová: No, ještě si to rozmysli.

Ivan Hoffman: Dobře.

Kardinál Duka obstál ve vězení, jako arcibiskup i jako důchodce zapojený do boje s progresivismem

Martina Kociánová: Jsou události, jak jsem zmínila, které se valí. Ale pak jsou věci, které když se stanou, tak člověk ustrne. Zastaví se, ponoří se do přemýšlení. 4. listopadu zemřel ve věku 82 let Dominik Duka. Emeritní pražský arcibiskup a politický vězeň. Jak jsi, Ivane, jeho odchod prožíval ty?

Ivan Hoffman: Tak uvědomil jsem si především, že jsou lidé, kterých jsou plná média, ale když zemřou, tak není o nich co říct. A pak jsou lidé, na které lze v médiích narazit jenom sporadicky, a pak když umřou, tak se ukáže, jak chybí, a najednou jsou jich plná média. Řekl bych, že Dominik Duka je ten druhý případ, v posledních letech si ho média, nebo přesněji prorežimní moderátoři už zvali pouze na koberec, když řekl něco, co nezapadalo do jejich omezeného obzoru, no a jakmile zemřel, tak ho vyprovodily na věčnost přátelské, uctivé, obdivné nekrology, Dominika Duku ocenili i jeho kritici, vyjma několika farářů, kterým v tom bránila jejich namyšlenost a pýcha. Ale i ti se alespoň drželi zpátky.

Martina Kociánová: Ano, jedna má známá šla v neděli, tedy den po pohřbu na mši svatou, a jejich kněz nevzpomenul ani slovem Dominika Duku. Čím byl pro tebe Dominik Duka výjimečný?

Ivan Hoffman: Tak Dominik Duka obstál v běžném životě, stejně jako obstál ve vězení, nezměnil se ani v pozici arcibiskupa, kardinála, no a řekl bych, že vůbec není samozřejmé udržet si takovou mravní integritu, názorovou pevnost za všech okolností, v jakémkoliv režimu, je to tím, že asi každá doba něco preferuje, něco potlačuje, a v minulosti bylo třeba brát se za svobodu a nenechat si vzít víru.

V současnosti je, řekl bych, takovým hlavním úkolem bránit rodinu a národ, a nenechat si vzít víru. No a Dominik Duka mohl úplně v klidu na stará kolena žít ze své disidentské minulosti, no a on se místo toho aktivně zapojil do zápasu s aktuální hrozbou. A tu představuje progresivismus, jeho zhoubný vliv neohrožuje jenom společnost, ale ohrožuje i církev.

No a tady je asi dobré říct, že ten vztah společnosti k církvi se odvíjí od chování křesťanů. Ono to není tak, že církev deleguje autoritu na duchovní, spíš platí opak, duchovní sjednává autoritu církvi. No a Dominik Duka coby důchodce, soukromá osoba, řekl bych, si takovým rozumným konzervativním přístupem vyvažoval škody působené progresivními církevními celebritami.

Tak tam, kde jeden pyšný sebestředný teolog církev znemožňuje, poškozuje, tam jiný teolog pokorný ve víře vrací církvi u veřejnosti důstojnost a přízeň. Tak tak nějak bych vnímal roli Dominika Duky.

Martina Kociánová: Tak to mě napadá, že to vás tak nějak spojuje. To, že ani Dominik Duka, ani ty, Ivane Hoffmane, jste si neustlali na pohodlné posteli, která se jmenuje prebendy, a žít z toho, že jste dřív byli disidenti.

Ivan Hoffman: No tak to je nevkusné. A prostě to dává smysl.

Moci nad Evropou se zmocňuje Antikrist, a těm, kdo mají bít na poplach, vadí lidé jako Duka

Martina Kociánová: Poslední Dukovou provokací, jak si to neodpustili jeho kritici, byla mše za zavražděného křesťanského aktivistu Charlieho Kirka. Jak jsi vnímal tento krok?

Ivan Hoffman: No, když na té mši Dominik Duka řekl, že svět je ohrožen, tak myslím, že se to nevztahovalo pouze na ty lidi, kteří se chopí zbraně, když jim chybí argumenty. Svět je ohrožen lidmi, kteří ztratili cit pro spravedlnost. Je ohrožen těmi, kteří nejsou schopni solidarity, soucitu, slušnosti, je ohrožen chamtivci, egoisty, ale stejně tak elitáři, anebo lidmi domýšlivými, povýšenými, a konečně ten svět je ohrožen těmi, kdo vědí a mlčí.

A řekl bych, že v poslední době je docela věrné, že moci nad Evropou se zmocňuje Antikrist. Naopak v Krista nevěřící nejspíš nevnímají, že Evropská unie ignoruje Desatero, blahosklonně bagatelizuje smrtelné hříchy, to vypadá jako takové teoretické pojmy, ale těm, kdo mají v popisu práce bít na poplach, tak těm jsou namnoze trnem v oku lidé, právě jako byl Dominik Duka, který vlastně boří takovou bludnou iluzi, že taková ta Evropa bezbožná je podle progresivního Antikrista skvělým místem pro život. Vlastně nic se nemusí, za nic nebereme odpovědnost, tak těm Dominik Duka opravdu vadil.

Martina Kociánová: Musím říct, že tvůj obrat „Evropa podle progresivního Antikrista je skvělým místem k životu“, tak musím říct, že to jen tak snadno z hlavy nedostanu, tuto představu.

Ivan Hoffman: Bohužel je to taková prostě realita, no.

Martina Kociánová: Rozloučím se vzpomínkou na kardinála Duku jeho citátem, který nám zároveň připraví půdu pro další téma, když řekl: „Je smutné, že se politikové zabývají pouze tím, co je výhodné jen pro jejich volební období. Naši naději vidím v tom, že nám volby pomohou prosadit umlčovanou většinu. Jen tak nebude většina manipulována a ovládána rozmary některých menšin.“

Ivan Hoffman: Tak ano. Je zvláštní, že ještě nedávno byla kazem na demokracii spatřována diskriminace menšin, a dnes se ve jménu práv menšin diskriminuje většina. To je takový paradox.

Martina Kociánová: A zatímco před tím ta diskriminace menšin byla velmi hlasitě doprovázena nejrůznějšími provoláními, tak diskriminace většin je přijímána za hrobového ticha s pocitem, to máte za to.

Ivan Hoffman: Ano, ano, tak nějak to je.

Okamura ustavil parlament, koalice drží, Hrad čeká na Godota a škodí si držením poraženého Fialy

Martina Kociánová: Zdá se, že si většinu roku vystačíme se situací kolem voleb. Všiml sis toho, Ivane? Nejprve jsme řešili předvolební klání. Pak volební boj a teď povolební tanečky a místy řež. Ustavující schůze Poslanecké sněmovny se konala 3. listopadu, jak jsi se v tom zorientoval?

Ivan Hoffman: Tak sešli se noví poslanci, zvolili předsedu, té volbě předcházely dlouhé projevy, ve kterých poslanci za poražené strany domlouvají těm vítězným s pohodlnou většinou, že Tomio Okamura je špatná volba. Šlo o test soudržnosti koalice, v tajném hlasování dostal Okamura všechny hlasy ANO i Motoristů, a nikdo z SPD ho nezradil, takže tím pádem definitivně víme, že ta koalice bude vládnout, zatímco opozici připadne role těch, kteří zdržují, překážejí, škodí, jinak řečeno, vše bude tak, jak je to normální, jak to má být, jenom si ti, kteří byli doteď důležití, budou muset zvyknout, že jsou zbyteční, no a ti, co byli zbyteční, se budou muset srovnat s tím, že to co přijde, za to ponesou svou odpovědnost.

Martina Kociánová: Když se podívám na současnou situaci, tak po všech stránkách se stal jedním z vítězů voleb Tomio Okamura. Své hnutí dovedl do vlády a stal se předsedou Poslanecké sněmovny. Jak se svého úkolu podle tebe zhostí?

Ivan Hoffman: Vždy je dobré sledovat, co s člověkem udělá funkce. Zda mu stoupne do hlavy, anebo zda se ukáže, že na to nemá, Tomio Okamura je z opozice solidně zocelen. Málo politiků čelilo, řekl bych, až takové zavilé nepřízni médií jako on, takže si umím představit, že funkce předsedy parlamentu je pro něj určitou satisfakcí, bude chtít obstát, no a pokud jde o poslaneckou rutinu, tak Okamura už jako místopředseda parlament řídil, takže to bude u něj jako s jízdou na kole.

Tak to už umí navždy, zajímavější je, že co dnes Tomio Okamura udělal, už je to něco, co udělal předseda parlamentu. To má úplně jinou váhu, s tímto předsedou se nebudeme nudit, už svědčí o tom, že zkraje svého úřadování svěsil z parlamentu ukrajinskou vlajku, anebo že 17. listopadu ignoroval cirkus na Národní třídě, a zamířil na Hlávkovu kolej. Tak začal doopravdy zostra.

Martina Kociánová: Koho ale stále nemáme, je předseda vlády. Prezident otálí se jmenováním Andreje Babiše, chce, ať vyřeší svůj střet zájmů, pokud neřekne, jak to hodlá vyřešit, chce po něm, aby nabídl jiného kandidáta. Zhusta se diskutuje, zda chce Andreji Babišovi překazit cestu k postu premiéra, nebo rovnou přepsat výsledky voleb, anebo zda jde o relevantní požadavek. Jak se v tom chaosu vyznáš ty?

Ivan Hoffman: To, co nám připadá jako rafinovaná zákulisní hra, šachová partie, ve které se přemýšlí několik tahů dopředu, tak může být obyčejný chaos. Kdy si aktéři, nebo jeden z aktérů, dělají schválnosti a čekají, co druhá strana na to, a myslím, že v té partii mezi Andrejem Babišem a prezidentem Kolářem schovaným za sličného generála zatím to spíše vypadá na ten chaos.

V těch povolebních kontaktech mezi Hradem a vítěznou politickou koalicí vzešlou z voleb postupuje Hrad jaksi pokusem omylem, je to takový průzkum bojem ve snaze najít soupeřovu slabinu, vyprovokovat ho k nějaké chybě, na které by se pak točila prezidentova a korporátní média. Ale zatím se zdá, a na to je také potřeba upozornit, že ani Babiš není nějaký extra šachista, a nemá plán, jak s tím Kolářem zamést a jak srovnat generála do latě, ono celé mi to přijde takové nemastné neslané, jako by ti lidé nevěděli, co s tím, a na něco čekali. Takové čekání na Godota, řekl bych.

Martina Kociánová: Jenom aby Godot vůbec přišel.

Ivan Hoffman: On nepřijde, to je logické.

Martina Kociánová: Ano, to my z literatury víme, že Godot se nedostaví. Tím hůř. Protože prezident nechce jmenovat premiérem Babiše, a nikdo kromě Babiše pravděpodobně nemá šanci získat důvěru v Poslanecké sněmovně. Jak dlouho může tento pat trvat?

Ivan Hoffman: Hrad není v komfortní situaci. Držet u moci poraženého Fialu, kterému vypadává jeden kostlivec za druhým, tak mně to od Hradu připadá jako lpět na kouli u nohy, místo aby se té přítěže a ostudy rychle zbavil. Každým dnem bez odpovědné vlády bude narůstat chaos. To je jasné. Takže nakonec Kolářovi nezbude než nechat jmenovat nějakého prezidentského outsidera, posléze druhého outsidera, aby Hrad nedržel v rukou černého Petra. Čili politickou odpovědnost za narůstající škody.

Tak ten boj proti Babišově koalici je navíc kuriózně načasovaný. Je to taková… jak politická opozice, tak novinářští aktivisté se vrhají do ztečí s virtuálním nepřítelem. Cupují program, který neodhlasoval parlament, vymezují se k dosud nejmenovaným ministrům, technicky vzato, ten program vznikající koalice z pilnosti poskytla veřejnosti ke čtení, tak ten není žádnou závaznou smlouvou s občany.

Momentálně by bylo úplně v pořádku, kdyby Babiš, Okamura, Macinka poslali zvědavému Kolářovi do datové schránky jídelní lístek. Až tím, co podpoří hlasování o důvěře Sněmovna, má smysl se zabývat. Takže já to vidím na časově omezené škození, které jednou musí skončit, protože vlastně to, co je důležité, to je výsledek voleb, a to už se nezmění.

Martina Kociánová: Znamená to, že naši představitelé zatím tančí jeden krok dopředu, dva zpátky, za nadšeného skandování novinářů, kteří každý ten krok musí náležitě okomentovat.

Ivan Hoffman: Je to tak. Mně to někdy přijde, že se věci musí rozžvanit, jo. Prostě do nekonečna, je to taková spousta zbytečných slov, ale tak se to dělá, no.

Potenciál Listopadu byl dávno promarněn, politický rituál se stal čekáním na Godota a ostudným cirkusem

Martina Kociánová: 17. listopadu si už od roku 1990 připomínáme výročí takzvané Sametové revoluce v roce 1989. Každý rok se na Národní třídě scházejí tisíce lidí, aby zavzpomínali. A v posledních letech čím dál častěji, aby si zanadávali. Případně vypískali politika s květinou, který se jim příliš nepozdává. Ty to máš do Prahy daleko, takže předpokládám, že jsi na Národní určitě nebyl, ale tím spíš jsi mohl sledovat z povzdálí, jak to tam vypadalo letos, a možná i co ze vzpomínky na Listopad zbylo?

Ivan Hoffman: Jak jde čas, tak ten 17. listopad mizí v mlze. A když se dnes někdo dušuje, že si jeho odkaz nenechá vzít, tak já jsem v pokušení mu říct, ať si ten 17. listopad klidně nechá. Ten potenciál Listopadu byl dávno promarněn. Jde o prošlé historické zboží, o takový propagandistický kýč. A to, co se každoročně děje v Praze na Národní třídě, je záležitost v podstatě ostudná. Jo, slušnému člověku je z toho špatně.

Já bych řekl, že už takových 30 let není co zcizit. Asi poprvé, myslím, že už to bylo na 5. výročí listopadového převratu, řekl Ludvík Vaculík takovou větu, která pak zlidověla: „Komunismus byl poražen, ale důvody, pro které vznikl, jsou tady zpátky“. No a v tom žijeme dalších 30 let.

Martina Kociánová: No, tebe ten listopad nějak rozčejčil.

Ivan Hoffman: Spíš opustil.

Martina Kociánová: Ty to jistě víříš. Ale oslavy 17. listopadu se v Praze slavily a odpoledne a večer se rozšířily na další místa v Praze. Staroměstské náměstí například zaplnily tisíce lidí v protivládní demonstraci, organizoval ji spolek Milion chvilek pro demokracii. A protestovalo se i u sousedů na bratislavském Náměstí svobody, kde se už v předvečer 17. listopadu odehrály protesty hned dva. Nejprve opoziční demonstrace Nevezmú nám november, a následně občanský protest Mír Ukrajině. Na obou demonstracích kritizovali účastníci současnou vládu, a olej do ohně přilila i skutečnost, že letos poprvé nebyl na Slovensku 17. listopad dnem pracovního klidu. Co sis z těch protestů opozice odnesl ty?

Ivan Hoffman: Každý režim má své rituály. K něčemu se vztahuje, od něčeho se distancuje, ty socialistické rituály, které pamatuji z dětství, ať už se jednalo o 1. máje, anebo lampiónové průvody, sázely na optimismus. Byly tak trochu povinný, časem pravda poněkud křečovitý, řekl bych, že ten současný kapitalistický režim, a hlavně v té jeho soudobé progresivní verzi, upřednostňuje buďto rituály negativní, svolává publikum k projevům takové té demokratické nenávisti, anebo láká na oslavu různých sexuálních deviací, jako jsou takové ty duhové obscénní pochody.

A jak se atmosféra ve společnosti mění, roste nespokojenost s ekonomickou a politickou situací, no a progresivci začínají prohrávat volby, no tak u nich, řekl bych, jak to já cítím, převládá frustrace. Já bych až škodolibě řekl, že frustrace těch samozvaných demokratů je vlastně takový balzám na duši pro tu donedávna frustrovanou většinu, která se díky porážce této party cítí lépe, velice se jí ulevilo.

No, na Slovensku tam se ta frustrace progresivců dá doopravdy krájet. Tam v popředí opozice stál takový oplzlý student, kterého lidé napodobují psaním křídou na ulice nápisy proti premiérovi Ficovi, no, progresivní média to prezentují jako křídovou revoluci, něco tak hloupého se skutečně jen tak nevidí.

Ukrajina rozkrádá americké dolary a Washington ji za neposlušnost kompromituje odhalením korupce

Martina Kociánová: My se, Ivane, už tradičně věnujeme Ukrajině, ale tentokrát se tedy nevydáme na frontu. Špičky ukrajinské politiky a energetiky čelí obrovskému korupčnímu skandálu. Do případu se vložil národní protikorupční úřad a úřad zvláštního prokurátora s tím, že vyšetřují údajné úplatky v celkové výši cirka 100 miliónů dolarů ve státním energetickém sektoru. To vyšetřování se zaměřilo na skupinu kolem Timura Mindiče, obchodního partnera prezidenta Zelenského, ministr spravedlnosti a ministryně energetiky museli rezignovat, a NABU jde ještě dál, když tvrdí, že existují důvody pro podezření prezidenta Volodymyra Zelenského a bývalého ministra obrany Rusteho Umera. Řekni mi, co vše to může v této chvíli, v této situaci pro Ukrajinu znamenat?

Ivan Hoffman: Pověst zkorumpované země má Ukrajina odjakživa, takový recept proti korupci nikdy nenašla. No a korupce je příčinou veškerého ukrajinského neštěstí. Všechny vzpoury proti korupci skončily ještě větší korupcí, a zdá se, že se tento ukrajinský korupční kruh uzavírá, když se korupce stává příčinou, nebo záminkou likvidace Ukrajiny jako svrchovaného státu.

Zelenský se nedávno neúspěšně pokusil ovládnout protikorupční organizace, jenomže záštitu nad nimi drží Američané, kteří jejím prostřednictvím kontrolují, anebo spíše monitorují, co se na Ukrajině děje s jejich dolary. No a když se to hodí, tak zavírají nad rozkrádáním oči, ale ti podvádějící politici jsou samozřejmě vydíratelní, no a když zlobí, neposlouchají, tak je ta jejich korupce teatrálně odhalena. To se právě děje. Kdyby Zelenský Trumpovi neodmlouval, tak by se nic nešetřilo.

Martina Kociánová: Myslíš, že až tak jednoduché to je?

Ivan Hoffman: Až tak jednoduché to je.

Trump tlačí Zelenského ke kapitulaci, protože pokud Ukrajina ztratí Oděsu, nebude mít čím splácet zbraně

Martina Kociánová: No, v tuto chvíli se dá vlastně chápat i další krok Donalda Trumpa, který zdánlivě tedy potvrdil svou nepředvídatelnost, když zveřejnil svůj poslední mírový plán pro Ukrajinu. A návrh vychází velmi vstříc Kremlu. A přišel na svět vzápětí poté, co Trump vůči Moskvě přitvrdil, když zavedl nové sankce na ruský ropný průmysl. Přemýšlím, jestli jsi mi to tvou poslední větou vlastně vysvětlil, anebo jestli se v tom vyznáš ještě jinak?

Ivan Hoffman: No tak kompromitace Zelenského a ten Trumpův poslední mírový plán, který tedy, řekněme to na rovinu, byl spíše jízdním řádem ukrajinské kapitulace, spolu souvisí. Americký prezident sice předstírá, že je mírotvůrce, ale popravdě je to pragmatik, je to obchodník, a ví, že Rusko nelze porazit, aniž by to znamenalo apokalypsu.

Američané se celou dobu, a to už za Bidena, omezují na to, že Rusům okopávají kotníky, a to prostřednictvím Ukrajinců, kteří za Američany krvácejí na bojišti. No a tu současnou situaci Američané zjevně vyhodnotili tak, že Ukrajinci na frontě melou z posledního, a pokračování války shledávají nevýhodným. A je to takový cynismus, ale důvodem může být třeba to, že pokud Ukrajina ztratí Oděsu a přístup k Černému moři, tak nevyveze obilí, a nebude mít peníze na splácení amerických zbraní a jiné pomoci, kterou pořizovala na dluh. No a to bych řekl, že bude důvod, proč Trump tlačí Zelenského ke kapitulaci.

Martina Kociánová: Já přemýšlím, do jaké míry lze tento mírový plán brát vážně. Protože podle mluvčí ruského ministerstva zahraničí Zacharovové nemá Moskva od Spojených států o novém mírovém návrhu vůbec žádné informace, ve stejném duchu se vyjádřil i vlivný republikánský senátor Lindsey Graham, pádnost návrhu zpochybnil i ministr zahraničí Spojených Států Marco Rubio, na našich serverech se spekuluje, že by za celým plánem mohly být jen odvážná rošáda ruského vyjednavače businessmana Kyrila Dmitrijeva. Řekla bych, že to vše ubírá tomuto poslednímu mírovému plánu na váze.

Ivan Hoffman: Určitě. Z toho plánu nebude nic. Pro Ukrajince je ponižující, a pro Rusko neřeší problém, kvůli kterému na Ukrajině válčí s NATO, je to jen další účet bez hostinského. Válka na Ukrajině bude pokračovat až do definitivní porážky ukrajinské armády, a to proto, že se Západ odmítá smířit s tím, že tím hostinským je Putin.

Martina Kociánová: Ty jsi zmínil, že Američané zjevně vyhodnotili situaci tak, že Ukrajinci na frontě melou z posledního. Evropa stále Ukrajinu povzbuzuje v pokračování. Zdá se, že americké mírové plány, myslím ty dřívější oficiální, jí připadají nepřijatelné. Dokážeš odhadnout všechny důvody proč?

Ivan Hoffman: Ve válce na Ukrajině vidí Němci, Francouzi a Britové příležitost vydělat na zbrojení. Američané je z tohoto lukrativního ukrajinského trhu chtějí vytlačit, když bezpečnostní záruky pro Ukrajinu podmiňují tím, že Ukrajinci budou kupovat zbraně americké, no a navíc takové, které nebudou pro Rusko představovat hrozbu.

Evropa se kvůli Ukrajině zadlužila, no a když boje skončí, bude potřeba občanům vysvětlit, jaký mělo angažmá v této předem prohrané válce smysl. Myslím si, že to je hlavní důvod, proč se všichni bojí konce války, protože pak se to celé bude muset vysvětlit a zaplatit.

Martina Kociánová: Na zahraničních webech se stále častěji mluví o kapitulaci Ukrajiny. Může prezident Zelenský kapitulovat?

Ivan Hoffman: Otázka stojí, zda může kapitulaci přežít. To, že válku chce ukončit jeho hlavní sponzor, to vůbec neznamená, že se s kapitulací smíří ukrajinští vlastenci, ukrajinští nacisté, a také pozůstalí po mrtvých, kteří v případě porážky zemřeli zbytečně. Kapitulace, a to je potřeba říct na rovinu, se rovná zradě.

Navíc by v případě dnešní kapitulace mnoho Ukrajinců v budoucnu věřilo, že ta válka se dala vyhrát. Je potřeba si uvědomit, že je propagandisté krmí denně zprávami o ukrajinských vojenských úspěších, o tom, jak jsou Rusové v koncích, no a na tom, právě na tomto zřejmě Trumpovo americké ultimátum zkrachuje.

Vlastně jediné, co lze říct s jistotou, je to, že čím déle válka potrvá, tím budou důsledky pro Ukrajince horší. Jde o to, o kolik území nakonec Ukrajina přijde, kolik lidí ještě z Ukrajiny emigruje, jak stará populace na Ukrajině zůstane, a jak vysoký dluh bude splácet těm, co je ve válce podporovali.

Francouzský náčelník generálního štábu hlásá obětování dětí pro válku – smysl vojáka je vybojovat vítězství

Martina Kociánová: No, zdá se, že přituhuje všude, způsob, jakým se nás evropští lídři snaží připravit na válku, je už opravdu zdrcující. Ovšem zcela jinak na to šel francouzský náčelník generálního štábu Fabien Mandon, který se na setkání s francouzskými starosty vyjádřil, že Francie má být připravena obětovat své děti v možném konfliktu s Ruskem. Generál si tu podprahovost opravdu ušetřil. Je toto sdělení pro tebe ještě únosné?

Ivan Hoffman: Je to, Martino, výrok vojáka. Válka dává životu vojáka smysl. Smysl vojáka je vybojovat slavné vítězství. No a porazit Rusko, to je, zdá se, věčný francouzský a také německý a britský sen. Není ale pravděpodobné, že se Rusové nechají vyhladit. V minulosti se jim to nelíbilo, nebude se jim to líbit ani teď. Takže není moc jasné, jaký by obětování francouzských dětí mělo mít smysl. To voják neumí vysvětlit.

Martina Kociánová: Já jsem v první chvíli přemýšlela, než jsem ten článek dočetla, že generál chce Francouzům tak opatrně oznámit, že by měli pomýšlet na to vzít si svou vlastní zemi zpět. Ale ne, ne. Zdá se, že ve francouzském chalífátu je vše v nejlepším pořádku.

Ivan Hoffman: Podle posledních průzkumů je favoritem prezidentských voleb Bardela, to je mluvčí lepennovské pravice, takže i tam se něco zřejmě tedy mění, no. Uvidíme.

CDC přiznalo, že vakcíny mohou způsobovat autismus – nemocné dítě vydělává 500 miliard dolarů ročně

Martina Kociánová: Teď uděláme, Ivane, něco pro zdraví, a připomeneme, že před pár dny CDC, což je americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí, oficiálně změnilo desetiletí trvající prohlášení o vakcínách a autismu. Ze svých webových stránek odstranili tvrzení, že vakcíny nezpůsobují autismus. Místo něj CDC opatrně přiznalo, že pro takový kategorický závěr neexistuje dost důkazů. A že studie nevyloučily možnost, že vakcíny u kojenců způsobují autismus. To je poměrně převratná změna myšlení v dosavadním pohledu na to, že bylo neustále potřeba dokazovat, že může mít vakcína tyto vedlejší účinky. Na to, že je potřeba dokazovat, že je nemá. Jak k této zásadní změně paradigmatu přistoupila média naše, světová, která doposud měla jasno, a vlastně i ty?

Ivan Hoffman: Je potřeba si uvědomit, že když ve Spojených státech prohráli volby demokraté, tak to zkomplikovalo život i farmaceutickým firmám. Ministrem zdravotnictví se stal Robert Kennedy junior, který z toho Centra pro kontrolu a prevenci nemocí vyhnal lidi, kteří v zájmu farmaceutického businessu vlastně bránili kontrole a prevenci nemocí.

Ta změna, o které hovoříš, přichází poté, co se Kennedy odvážil nahlas říct, co všichni vědí, ale mlčky to tolerují, že totiž dnes není v Americe nic výnosnějšího, než je nemocné dítě. Protože na něm všichni vydělávají. Pojišťovny, nemocnice, lékařský kartel, farmaceutické společnosti. No a čím dříve je to dítě nemocné, tím lépe. Oni ho nechtějí zabít, ale ani uzdravit, chtějí ho léčit. Chtějí, aby bylo nemocné po zbytek svého života.

Pokud jde o ty vakcíny, tak počítáme, že farmaceutické společnosti vydělávají v Americe 60 miliard dolarů ročně na prodeji vakcín, no a 500 miliard dolarů na léčbě zdravotních potíží způsobených vakcínami. Že lidi neznají pravdu a chybí jim informace, je dáno tím, že farmaceutický business v Americe kontroluje média. Oni je tedy kontrolují úplně všude.

O zločinech a o podvodech těch farmaceutických gigantů se dnes začíná mluvit jenom proto, že ten pohár trpělivosti zřejmě přetekl, Američanům dochází, že jim jde o život, no a u nás se takové poznání samozřejmě dostaví, ale jak už je to zvykem, s nějakým odstupem. No a před tím je nutné, nebo nezbytné, lidem asi tak stokrát, nebo nejméně stokrát zopakovat citát, a to jsi tady zmínila před časem ty, že není těžké lidi oklamat, ale těžké je je přesvědčit, že byli oklamáni. Jestli se nemýlím, tak to byl Twain.

Martina Kociánová: Přesně tak, a musím říct, že mám pocit často, že už jsem poměrně dost obrněná. Ale vždycky ve společnosti, ve která žiji, zjistím, že to mé brnění zkrátka někde nedoléhá.

Ivan Hoffman: Hm, hm.

Německé vánoční trhy končí kvůli teroristickým hrozbám – konzumní obsah ustupuje demonstraci víry

Martina Kociánová: Chtěla jsem naše posluchače rozveselit, hledala jsem poctivě zvířátko na konec, jenomže jsem pořád narážela na decimované chovy drůbeže kvůli ptačí chřipce. Tak to jsem si říkala, že to není správná cesta. Tak jsem si říkala, že bychom tedy mohli posluchače pozvat na nějaké pěkné vánoční trhy. Ale zase chyba lávky. Uvítaly mě titulky, že vánoční trhy v Německu bojují o přežití. Mír a klid se nekoná, jsou to svátky bezpečnostních rizik. Kvůli hrozbám teroristických útoků se tak zvyšují náklady na jejich bezpečnost, že je to pro mnohá města už neúnosné. Po tragických zkušenostech z loňska trhy ruší třeba Magdeburg, ale také například Dortmund, Rostock a další. Myslíš, Ivane, že se blíží okamžik, kdy budeme Vánoce slavit tajně ve sklepích?

Ivan Hoffman: Nejbezpečnější místo, kde je vhodné slavit Vánoce, je lidské srdce. Návštěva vánočních trhů, zdá se, díky zradikalizovaným islamistům dostane nový obsah, ten konzumní obsah ustoupí do pozadí, procházka mezi stánky se stane demonstrací víry potenciálních křesťanských mučedníků. Těch ovšem sotva bude tolik, aby se kvůli nim organizovaly trhy, takže zbydou ty sklepy a lidská srdce.

Martina Kociánová: Ty jsi skončil tak trochu argumentací kruhem. Ale to, že nejbezpečnější místo, kde můžeme slavit Vánoce, je od tebe něžná poznámka na závěr. Milí posluchači, jak jsme už naznačili, tak z nás to veselí už asi nevymlátíte. A přitom, ty bys veselý být měl, protože, jak už jsem zmínila na začátku, dostal jsi krásnou cenu za tvůj přínos ke svobodě slova. Napadlo tě, před více než pětatřiceti lety, že budeš dostávat takovou cenu? Že jí bude třeba? Že bude existovat?

Ivan Hoffman: Tak něco na tom… asi se to dalo čekat. Nedávno jsem našel takový starý vtip od Jiránka, kde takový muž prohlašuje, sbohem autocenzuro, ještě mi budeš chybět. Jo. Ta doba znovu přinesla takový zápas o svobodu slova, já u příležitosti této ceny si ale teď neumím úplně přesně vybavit, co jsem provedl, za co jsem to dostal. Asi mě mají rádi porotci a ti, kteří to udělovali.

Martina Kociánová: Já myslím, že když posluchači poslouchali náš dnešní rozhovor, tak moc dobře vědí, za co jsi ji dostal. Vím to i já a děkuji ti za to, vážím si toho, že si takto s tebou mohu každý měsíc povídat.

Ivan Hoffman: To je i radost na mé straně.

Martina Kociánová: Měj se hezky, něco pro to dělej, nikdo jiný to za nás neudělá, a já se budu těšit na vánoční měsíc zase za měsíc.

Ivan Hoffman: Děkuji ti a já se taky těším, jak zhodnotíme prosinec. Určitě bude idylický, romantický a pozitivní.

Martina Kociánová: No, škoda, že ty sám tomu nevěříš, tak jak mám já? Uděláme pro to, co budeme moci. Tak se měj hezky.