Nekřesťanské hodnoty

O adventu jsme v pokušení věřit, že to s křesťanským dědictvím po předcích není v Evropě beznadějné a že ještě existují křesťanské hodnoty, ke kterým by se Evropa, jako společenství národů kdysi vyznávajících víru v Ježíše Krista, mohla přiklonit. Tento adventní optimismus ovšem bohužel bude důsledkem všudypřítomných koled, nákupního shonu, pobízeného agresivním vánočním marketingem. Motiv dítěte v jeslích v sekularizované společnosti postrádá prvek transcendence, ze zázraku zrození Spasitele se stává dekorace, a nezřídka rovnou kýč.

Na první pohled má starý kontinent za křesťanství moderní náhradu v podobě evropských hodnot. Jsou vyjmenované v Lisabonské smlouvě z roku 2007, kde se konstatuje, že Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv. Když ovšem líbivé proklamace konfrontujeme s realitou, výsledkem jsou rozpaky. Deklarovaná úcta k lidské důstojnosti postrádá konkrétní závazek pomoci miliónům Evropanů, kteří žijí v lidsky nedůstojných podmínkách.

Svoboda jednotlivce je zcela iluzorní vzhledem k byrokratickým regulacím, prostupujícím všechny oblasti života.

Demokracie, jako evropská hodnota, má pramálo společného s původní definicí tohoto slova, tedy se společností, která se řídí vůlí většiny. Demokracií se dnes v Evropě míní liberální demokracie, zastupitelská, kdy většině vládnou menšiny a v praxi nevolené mocenské elity. EU je nedemokratický projekt, který nelze demokraticky reformovat.

Pokud jde o rovnost v „levičácky kapitalistické“ společnosti, která, i když spíše jen naoko, spojuje pokrok s nerovností, stimulující soutěž, se jedná o protimluv, navíc provázený klasickým „všichni jsou si rovni, ale někteří jsou rovnější“. Dnešní Evropa nezaručuje rovnost v přístupu k dobře placené práci, v přístupu ke vzdělání či lékařské péči, a Evropané žijící na evropské periférii si nejsou rovni s Evropany z původního Západu.

Iluzorní je i představa rovnosti před zákonem. Vedle měření dvojím metrem je zde praxe politicky motivovaného odvracení zraku, a nově se v politických procesech trestají nepovolené názory. Právní stát je pak ze všeho nejvíc bruselským bičem na vlády, které se pokusí zohlednit národní zájem, na úkor povinné liberální demokracie. Spíše než hodnota je právní stát institut obyčejné šikany.

Dodržování lidských práv se pak v Evropě zvrhlo na preferování extrémních menšinových zájmů na úkor většiny. Lidským právem je dnes kdejaká deviace, zatímco lidská práva deklarovaná v Chartě OSN Evropa ignoruje. Přístup Bruselu, ale i národních vlád k lidským právům, je čirým pokrytectvím.

Zmíněná Lisabonská smlouva mezi evropské hodnoty nezahrnula křesťanskou tradici. Politici si zjevně nechtěli pohněvat muslimy v situaci, kdy se v Evropě zavírají kostely a přibývají mešity. Že se EU rozhodla pro hodnoty nekřesťanské, je ovšem patrné především z toho, že v Lisabonské smlouvě není řeč o spravedlnosti, solidaritě, milosrdenství, soucitu, ani nemluvě o mravnosti a morálce.

I kdyby ovšem v Evropě ožila poptávka po křesťanských hodnotách, motivovaná například potřebou vymezit se proti probíhající islamizaci, ukázalo by se, že problém sekularizované společnosti bezvěrců Bible neřeší. Následovat Krista znamená přijmout skutečnost, že jeho království není z tohoto světa. Křesťanství je apolitické, křesťan dává císařovi, co je císařovo, protože jeho priority jsou duchovní. Handrkovat se o časné benefity, když je člověk prach, a v prach se obrátí, je pro věřícího malicherné.

Filozof Václav Bělohradský se domnívá, že se nám u některých hesel, jako jsou často skloňované křesťanské hodnoty, někde vytratil význam, že se tyto hodnoty vyprázdnily. Připisuje to tomu, že v éře globalizace a konzumistické devastace nemá společnost jiné, než ekonomické hodnoty. Takový dojem ovšem může být i důsledkem ideologicky vypjatého sekularizmu levicově liberální společenské elity, který vykazuje křesťanství z veřejné sféry do sféry soukromé.

Jenomže ptáme-li se při pohledu na rozklíženou, upadající Evropu, čím a kým se obnovuje řád, odpověď zní, že vždy tím základním, nejobyčejnějším a lidmi nejobyčejnějšími, prostými. A jsou to vždy domýšlivé elity, které vylepšováním přirozeného řádu způsobují jeho destrukci. Skutečné křesťanství, takové, které obstojí jako hodnota formující a tmelící společnost, je neokázalé a osobní. Vždy se naplňovalo ve službě potřebným, bližním, ve kterých věřící spatřují Krista. Je mimo chápaní manažerů, politiků a různých aktivistů, že jsou to nenápadní a často neviditelní služebníci, kteří si nenárokují zásluhy, jsouce dělníky, jejichž práci řídí shora „šéf“, se kterými Evropa odjakživa stojí a padá. Protože i když to tak nevypadá, to dítě v jeslích je skutečné.