Nežádoucí mír

S angličtinou, která si našla cestu do češtiny, jsme nasáli i řadu stereotypů. Jeden takový si říká win-win. Hezky česky jde o vítězství-vítězství, tedy vyjednávání, ve kterém obě strany vyhrávají, ve kterém není poraženého. Propagátoři win-win metody konstatují, že „v byznysu ani v životě nedostanete to, co si zasloužíte, ale to, co si vyjednáte“. A mají několik základních rad, jak vyjednávat, aby profitoval každý: Osvojit si pozitivní myšlení, tedy mít na paměti, že vyjednávat lze naprosto o čemkoli. Navýšit počet vyjednávacích témat. Nabídnout několik různých řešení najednou. Nikdy na druhou stranu nevyvíjet tlak. Dávat najevo ochotu vyjít vstříc, například používáním zájmena my. Nezní to dobře? Jako návod, jak vyzrát nad neduhy tohoto světa?

Je to už velice dávno, kdy jsme si povídali u piva s Petrem Koubským o politice, a ten mezi řečí prohodil, že win-win je iluze. „Pokaždé někdo vyhrává“, pravil. Bylo to v době hlubokého míru, proto mne to zaskočilo a uvízlo mi to v paměti. Dnes, když je Západ na Ukrajině ve válce s Ruskem a došlo na situaci, kdy nikdo nevyhrává, respektive všichni prohrávají, neboť poškodit protistranu je důležitější, než získat výhodu, skutečně působí idea win-win jako čirá utopie.

Rozpomněli jsme se, že svět se od nepaměti řídí právem silnějšího. Win-win je iluzí, neboť iluzorní je představa, že silnější nevyužije toho, že je silnější, aby silnějším zůstal. A protože vždy je někdo nejsilnější, dělí se svět na vítěze a poražené. Iluzí je ovšem win-win i v byznysu, neboť je iluzorní předpokládat, že kdo získá monopol, nezvedne cenu. Vždy ji samozřejmě zvedne.

Samotný fakt, že se politika řídí primitivním právem silnějšího, není důvodem válek. Nemá smysl válčit, když je všem jasné, kdo je nejsilnější. Když to ale jasné není, chybí důvod k míru, který je ve skutečnosti jenom příměřím. Není proč setrvat v podřízeném postavení vůči hegemonovi, který si nárokuje respekt k silnějšímu, aniž by bylo jisté, že silnějším ještě je. Příčinou války na Ukrajině je pochybnost, zda trvá důvod podřizovat se Americe.

Američanům vyrostla konkurence i proto, že nikdy nepraktikovali win-win, a drželi se zásady, že když nepomůže klacek, je třeba vzít větší klacek. Konkurence to vzala na vědomí, a čas od času testuje schopnost Američanů vymáhat americká pravidla hry. Snahy o nahrazení americké unipolarity multipolaritou, kdy svět není ovládán z jednoho, nýbrž z více mocenských center, ovšem nepovede k nějakému win-win. Výsledkem bude přechodné lose-lose, česky ztráta-ztráta, než se vyvrbí, kdo bude do budoucna vítězem, a kdo bude poražen, tedy zda se většina přidá k Americe, anebo raději k Číně.

Vypadá to, že jsme se probudili do špatného světa, ve kterém je nežádoucí mír a ve kterém navíc Evropa prohraje, ať už vyhraje kdokoli. Ve skutečnosti ale možná jenom špatně čteme situaci. Ve skutečnosti spíše procitáme z iluze, že naše bytí je odvozeno od nějaké globální politické konstelace. Procitáme z iluze, že máme to, co se nám podaří rafinovaně vyjednat. Nepozapomněli jsme pouze na to, že mocní preferují právo silnějšího. Také jsme ztratili ze zřetele klíčový duchovní imperativ, ono Kristovo „mé království není z tohoto světa“. Pozapomněli jsme, že dát císaři, co je císařovo, není rezignací, nýbrž osvobozením mysli, otevřením se tomu, co nelze vyjednat, ale čím může být člověk pouze nezaslouženě obdarován. Že se svět noří do tmy, čtěme tak, že máme být světlem.