O hanobení kriminálníků, deviantů a politiků

Svět zaplavují vlny nenávisti. Zda je nenávist příčinou krize, ve které se octla společnost, anebo zda je nenávist důsledkem společenské krize, je někdy těžké určit. Těžké je rovněž rozlišit, zda módní liberální vlna legislativních iniciativ proti předsudečnému násilí, násilí z nenávisti či podněcování k nenávisti reaguje na příčiny, anebo na důsledky rozvratu společnosti.

V případě averze většiny na menšinu, která nerespektuje místní obyčeje, pravidla, anebo dokonce zákony, jde o averzi důvodnou. Kriminalizovat důvodnou averzi znamená ustupovat agresivní menšině. K tomu dochází, když se odsuzuje nenávist k minoritě, aniž by se zohledňoval kontext. Výsledkem jsou tresty za hanobení kriminálníků či deviantů, kteří jsou justicí pozitivně diskriminováni, coby příslušníci zvýhodňované, opečovávané minority.

Rovněž politiky, kteří čelí nenávistným útokům, lze třídit na takové, které je třeba bránit, a na ty kteří zaslouží dlouhý bič a malý dvůr. U potírání nenávisti jsme běžně svědky nenávistné diskuse, kdo je vinen nenávistí a čí nenávist se má přehlížet, neboť jsou k ní pádné důvody. Zdálo by se, že vymýcení nenávisti by zaručil jednotný metr, kdy by nenávistný projev byl trestán bez ohledu na to, kdo je objektem nenávisti anebo za co je nenáviděn.

Takový přístup ostatně formálně předjímá formulace paragrafů, ve kterých nenajdeme zmínku o výjimkách z pravidla: „Kdo veřejně hanobí některý národ, jeho jazyk, některou rasu nebo etnickou skupinu… bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“ A §355 pokračuje: „Odnětím svobody až na tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li uvedený čin nejméně se dvěma osobami, nebo tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.“

Při přístupu „padni komu padni“ si můžeme živě představit, že horlivý soudce posadí do jedné cely Tomia Okamuru s Dominikem Haškem. Jednoho za černého chirurga s nožem, druhého za předsudečnou nenávist k Rusům. S křesťany, kteří veřejně hanobí muslimy, pak skončí v lapáku islamisté, kteří veřejně hanobí křesťany. Dále zde máme černé rasisty, kteří nenávidí bělochy, a k nim do série bílé rasisty, kteří hanobí barevné. Rovněž v politice najdeme jak demokraty, kteří veřejně hanobí názorové odpůrce, když jim nadávají do sviní, ale servítky si neberou ani nespokojenci s poměry, kteří i těmi nejvulgárnějšími nadávkami častují nejvyšší ústavní činitele.

Zákonodárci určitě neschválili paragrafy proti podněcování k nenávisti proto, aby se sami stali jejich obětí. Že mají co do činění s bumerangem, který se vrací k tomu, kdo jej hodil, si nepřipouštějí ve víře, že to věčně budou oni, kdo budou paragrafy ohýbat podle potřeby. To by vysvětlovalo, proč politici u moci s oblibou holdují nenávistným projevům a nemají na paměti, že kdo s čím zachází, tím také schází.

Je ale i jiné vysvětlení, proč z paragrafů proti nenávisti nejde strach. Tím vysvětlením je strach příslušné paragrafy důsledně vymáhat. Co když se najde soudce, který pošle do chládku někoho, kdo „hanobí národ a jeho jazyk“ tím, že „na veřejně přístupné počítačové síti“ napíše „ruSSáci“ uprostřed s dvěma velkými SS?

Podobně jako jsou přepisovači historie velice citliví na přepisování zfalšované historie, jsou největší nenávistníci nemile dotčeni, stanou-li se sami terčem nenávisti. Třeba kvůli podbízení se fanatikům a militantům. Mohou si ale za to sami, když dráždí hada, naštvaného občana, bosou nohou. Paragrafy, míněné jako rafinovaný způsob, jak čelit hanobení kriminálníků, deviantů a politiků, se jeví jako přiznání zákonodárců k předsudečné nenávisti vůči vlastním občanům, respektive k jejich většině. Politici zřejmě věří, že lidé jsou úplně blbí.