Historie umírá za živa

Od historických mezníků 21. srpna 1968 a 17. listopadu 1989 uběhlo 57, respektive 36 let. Ani jedno z těchto výročí už nemá na život společnosti vliv. Současnost, každodenní realita liberálně demokratického režimu, není odvozena ani od frustrace z okupace, kterou se na Československu provinili naši spojenci ve zbrani, a není ani důsledkem východoevropské euforie z příslušnosti k idealizovanému Západu. Obě výročí jsou jaksi vyčpělá a slouží především politikům k primitivním pokusům o manipulaci veřejného mínění.

Srpnem 68 se straší děti a jednodušší dospělci, že se na nás z východu vrhnou ruští komunisté, asi aby nám tentokrát místo socialismu s lidskou tváří zatrhli globální kapitalismus. Jaksi se přehlíží, že Rusko Evropu nepotřebuje, neboť z technologické závislosti na Západě se mu podařilo vymanit díky spolupráci se zeměmi BRICS. Realita je taková, že nemáme co Rusku nabídnout a nemáme ho jak ohrozit.

Listopad 89 se setrvale připomíná jako vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Ve společnosti, která je rozeštvaná jako nikdy a která si lže do kapsy, že je něco víc, než periferií Západu, ke kterému vzhlížela, působí někdejší revoluční nadšení nepřesvědčivě. Z touhy po svobodě vzešlo vítězství chamtivosti nad solidaritou, což může slavit leda cynik.

Když se zamýšlíme nad historií, psanou vítězi, můžeme bilancovat, co všechno padlo za oběť soudobým interpretacím, autoritativním mejnstrýmovým „narativům“. Obecně je obětí pravda. Historie umírá, umírají-li její protagonisté, aby se narodila s protagonisty nového řádu, nového konsenzu, nové tyranie. Na tom ovšem není nic překvapivého, člověku je to odjakživa jasné. Co si ovšem nepřiznáváme, před čím odvracíme zrak, je skutečnost, že historie umírá za živa, v nás, kteří jsme jejími pamětníky a dokonce jejími aktéry.

Může za to proud času, který nás unáší z bodu, kdy vše je přehledné, jako na dlani, někam do nepopsané budoucnosti, aniž bychom věděli, co ten proud času s námi udělá, jak smýkáni dějinami získáme nadhled, anebo ztratíme přehled. Právě proměna historie v čase, tedy to, že není nahlížena jako momentka, nýbrž jako film, tedy jako kontinuum, kdy interpretace minulého závisí na budoucím poznání, činí historii příběhem s otevřeným koncem.

Na okupaci v roce 1968 reagovali Češi a Slováci pasivní rezistencí, což je eufemizmus pro kapitulaci. Patos nenásilného hrdinství se rychle vytratil, takže z historického vzepětí k socialismu s lidskou tváří nic nezbylo. Historie zaživa zemřela již v době, kdy se nenaplnila očekávání současníků, tedy o desetiletí dříve, než fyzicky zemřela generace „osmašedesátníků“ a s nimi jejich osobní zkušenost. Připomínat si něco, co se nestalo, zkrátka nevydrží na věky: Časem se do vzpomínek vkradou pochybnosti, zda toho co se nestalo, byla škoda, anebo zda jsme měli štěstí, že se nestalo, co hrozilo, kdyby nedošlo k té okupaci.

U listopadu 89 to nebude jiné. Euforie z nabyté svobody neměla dlouhého trvání. Místo změny režimu na vyšší level, vzali politici zavděk levelem nižším. Vrátili se ke kapitalismu, který již v minulosti prokázal, že se jedná o slepou cestu vývoje, neboť zákonitě tíhne ke krizi a k válce, jako jejímu řešení. I listopad 89 je historií, která umírá zaživa, když místo nějaké tvořivé vize parazitují mladší generace na dědictví těch minulých. Listopad 89 se historickou událostí nestal, a především se jí už nestane. Tak jako se po srpnu 68 stala historií normalizace, po listopadu 89 se historií stala privatizace, neboť historií je vždy to, co se stalo, nikoli to, co se nestalo.

Důležité je mít na paměti, že v měnících se historických kulisách se odehrávají stále stejná lidská dramata, kdy se buďto člověk snaží záludně vyzrát na člověka, anebo člověk člověku v nouzi podává pomocnou ruku. Jsme zde pro sebe anebo proti sobě, nezávisle na přeceňovaných historických meznících. Není větší marnosti, než reptat na neosobní historii, spílat špatným historickým kulisám. Po pravdě neexistuje doba, ve které by člověk nemohl být člověkem. Ale ani doba, ve které nehrozí, že šanci stát se člověkem člověk promarní.