O minulém režimu, aneb v nemocnici s Hrabalem

V nemocnici jsem četl Hrabala. Psát jsem svedl leda jednotlivé věty a zřejmě i pod dojmem Hrabalova „Života bez smokingu“ (Československý spisovatel, 1986) jsem přemýšlel: Co je dobrovolně, a co z nouze? Dnes to není akceptování režimu z nouze? Lze říct, že co se děje, si lidé přejí? Stalo se přání skutečností? Žijeme ve splněném snu?

Vrátit se po pětatřiceti letech k Bohumilu Hrabalovi, je jako rozhrnout pavučiny v opuštěném stavení, rozhlížet se po světnici, kde zaprášenému psacímu stroji dávno není do řeči, natož do diskuse s namachrovanými notebooky. Někdejší Hrabalův čtenář se nechal unášet příběhy autentického, zasvěceného vypravěče, aniž by zvláštní pozornost věnoval dobovým kulisám. Dnes ale jakoby ty příběhy ilustrovaly dobu, jakoby té době dávaly dodatečné vysvědčení, činily ji ne-li rovnou dobrou, pak jistě významnou, výjimečnou.

Nemohl jsem si pomoci, pronásledoval mne pocit, že Hrabalovi poumírali čtenáři, a noví se mu už nenarodí. To proto, že prostý člověk, kterého oslavoval a kterým se skrze literární imaginaci také stal, dnes nic neznamená. Dorůstající generace pohrdají tím, co Hrabal miloval, k čemu se na stáří nejraději vracel. Sotva pochopí vypravěčovu fascinaci těžkou manuální dřinou v kladenské Poldovce, a to, že ty čtyři roky, kdy dělal v hutích pomocného dělníka, bral obdivovaný spisovatel jako něco, co by si vybral, kdyby mohl ještě jednou žít.

Když se přemýšlí o politických režimech, je třeba před závorkou konstatovat, že si je lidé nevolí. Prostě se narodíme do své doby a jinou nemáme. Jsou lidé kompatibilní s jakýmkoli režimem, a tací, kterým by po vůli nebyl žádný. Hrabalova vlídná poetika o něm prozrazuje, že neměl zapotřebí být ani propagandistou, ani disidentem. Stal se angažovaným člověkem. Takového je třeba v každé době, neboť být vášnivě člověkem je vzácné, mimořádné. Hrabalovo svědectví o době, které se přezdívá „totalitní“, svádí k pokušení alespoň ve vzpomínce se té totality zhluboka nadechnout, alespoň ve vzpomínce vzít na záda to autentické břemeno, jehož pravé jméno je život…

Co tím chci říct, je, že na papíře vypadá dobře téměř cokoli, v praxi skoro nic. Tak je to s jakýmkoli politickým systémem. Vždy platí postřeh o šedé teorii a zeleném stromu života a věčná je tendence spoutat ve jménu teorie neposedného ducha, co oživuje, ve prospěch formy, která zabíjí. Jenomže z odstupu, úplně nakonec, se nezřídka zjistí, že co jsme považovali za fiasko, byl vlastně sukces, zatímco z oslavované změny se vyklube ostuda.

Když dnes sílí znechucení z kapitalismu, od kterého si po převratu většina občanů naivně slibovala bohatství, svobodu či spravedlnost, aby se pak dočkala od hrstky zvítězivších kapitalistů arogance, chamtivosti, šikany a cenzury, nikde není záruka, že kapitalismus bude vystřídán systémem, který bude k lidem vstřícnější. Dříve narození, kteří mohou z osobní zkušenosti porovnat dnešní kapitalismus se socialismem, a nejsou odkázáni na soudobou tendenční interpretaci minulého, mají docela problém se rozvzpomenout, co jim vlastně na socialismu vadilo! Musí jim napovídat mladší, co se tu dobu už jenom učili.

No a v budoucnu tomu nebude jinak. Na dnešní nemotorný, primitivní kapitalizmus se ještě bude vzpomínat s nostalgií, neboť to, co s politickým systémem provedou moderní technologie a umělá inteligence, bude mazec. Asi se nedá říct, že společnost kontinuálně degraduje. S každou další generací se pouze opakuje stále stejný pád, což ale dojde pouze pamětníkům. Ti ovšem už nemají šanci ani potřebu dělat s tím víc, než jemně pozvednout obočí. Tak po všechny časy a za všech režimů mrtví pochovávají své mrtvé, jak je to zmíněno v evangeliu (Mat. 8,22).

Oknem nemocničního pokoje se na mne přilétal podívat holub. Sedal na zábradlí balkonu. Občas si nesl v zobáku ratolest, po způsobu holubice míru. Vyfotografoval jsem si ho mobilním telefonem. Vzpomněl jsem si, že když Bohumil Hrabal vypadl na Bulovce z pátého patra přes zábradlí balkonu, podle jedné hypotézy krmil holuby. Také je ale možné, že se pro ten pád rozhodl. Tato doba už nebyla jeho. To důležité napsal, když bylo třeba, a k tomu, co mělo přijít, neměl komentář.